Príspevky užívateľa

Dnešní den se rozhodla Isarel prožít v duchu těch kouzelných víl (a že existují, o tom se sama už stihla přesvědčit), které se mnohdá zjevovaly zbloudilým poutníkům při cestách. Jak krásná to role, vždyť v té samé našla i svoji nejmilejší vílu v šedivém kabátku, nejdražší Heidi! Kdepak ta asi je? Snad se nikde nepoflakuje, no jémine, tak to bych ji nedarovala! Kdo by zahazoval další úžasňoučký den obyčejným lenošením? Ona ani náhodou, přece si musela užívat každičkého dne a to bez výjimky!
I tedy pobrukovala si jednu a tu samou melodii a házela nožkama jako ladná laňka, okouzlena jarním vzdouškem, který se konečně dral i do Norestu. A čím více šla, tím více cítila, jak jejím tělíčkem dere adrenalin. Ach, kolik té energie v sobě skrývá? To nikdo netuší, včetně jí samotné, avšak jen ona je schopna využít veškerého potenciálu a naložit s ní, jak jen nejlépe dovede.

Plná spokojenosti pomaličku vydechla a tím ze sebe vytřepávala veškeré starosti, které se jí doposud honily hlavou. Poté se opět hluboce nadechla a tím vdechla do sebe nový proud vzduchu, vytvářejíc tím novou kapitolu života. No to je ale nápad! Jak přece nejlépe oslavit začátek něčeho, než po boku někoho milovaného? A tak se na Heidi opět usmála, přesně tak, jak to sama uměla nejlépe - plně zeširoka a s radostnými jiskřičkami v očích.
„Mhm,“ přemýšlivě si mumlala pro sebe. Upřímně ji udivovalo a zároveň fascinovalo, s jakým přesvědčením na ní myška tato slova vynaložila. A nebo šlo snad o záležitost zcela novou, dosud nepoznanou? Vlk je zvíře společenské a rodinu potřebuje za každé situace, o tom věděla Isarelka své. „Kdybys nějakou tu rodinku hledala, tak se ti pokojně nabízím! Najdeme si nějakou hezkou noru a tam se zabydlíme - a nebo nás tam větřík dovede, ó ano!“ zazubila se lehce, aby odlehčila onen matoucí moment, díky němuž pocítila neuvěřitelné množství euforie. Aby se z toho chudák nezbláznila!
Stejně tak se stalo i po chvíli jemného dotyku na Heidin kožíšek. To už se ale vznesla k podobné vlně také Heidi, jen co začala vrtět ocáskem. „No jasně!“ nedalo jí to a svá slova znovu potvrdila. A že takových otázek nepotřebovala slyšet, cožpak by měla o svém tvrzení pochybovat? Tato tulačka s ní dokázala zamávat jako nikdo předtím, a to samo o sobě už něco znamenalo.
Ale všechno musí jednou skončit - nebo ne? I když ve společnosti vlčice se cítila nadmíru dobře, cítila, že potřebuje zvednout své packy a opět se nechat unášet vánkem kolem ní. A taky zpracovat vše, co se nyní odehrálo. „Tak se měj hezky a těším se, až nás vánek dovede k dalšímu shledání!“ s těmito slovy na ni naposledy pohlédla a už si zase běžkala svou vlastní cestou, pociťujíc obrovskou radost. A víc, než jen to.

Ačkoli vlčina krása a povaha plná jemnosti a krásného tajemna se nesla v omamujícím kouzlu, kterého se mladá naivní slečinka nechtěla jen tak lehce vzdát, stále šlo o pouhou cizinku, o níž nevěděla vůbec nic kromě jména, a to chtěla změnit. Copak asi může skrývat pod pokličkou té milé masky, přitahující k sobě všecičko dobré, včetně Isarelčiny duše? Ale ani to nebylo jen tak, protože jejich setkání bylo něčím jiné, speciální. Jako kdyby bylo přímo psané v osudu! Ale stejně za to může hlavně ten větřík, přesně jak Heidi říkala! „Vážně?“ zpozornila, poněkud překvapena tím, jak moc se její příběh podobal tomu jejímu - až na jednu, docela podstatnou maličkost. Isarel nikdy nebude sama, v žádném případě! Ať ji dovedou tlapky nebo vítr kamkoliv, vždycky bude kráčet po světě s těmi, kteří jsou jejímu srdci nejbližší. A jak se zdálo, mezi tuto špičku vybraných se brzy zařadí i Heidi.
„No, já jsem nikdy neměla jinou rodinu, než tu moji. Ale když to tak říkáš... zní to moc fajn, mít někoho dalšího, koho označit za někoho blízkého.“ zamyslela se a věnovala Heidi další z těch hlubokých pohledů. Co kdyby i tuto vlčku tímto pro ni důležitým pojmem darovala své místo v srdci (nehledě na fakt, že ona už si ho dávno ukradla, zlodějka jedna!)? Ale co když se na mě budou rodiče zlobit, co když-
Těžko říci, zda v pomněnce zůstal aspoň ždibec selského rozumu - a mohl vůbec, když svým chováním připomínala spíše malé vlče? Koneckonců Isarel byla vždy poháněla tím, co v tu danou chvíli prožívala, což v daný a pro ní tolik kouzelný moment platilo dvojnásob. „Ále prosimtě! Narazit na někoho tolik kouzelného jako ty bude pořádný oříšek, to mi věř.“ zahlásila a aby pravdivost svých slov ještě více potvrdila, neodpustila si do vlčky jemně drcnout. Že by takových přízraků po světě běhalo mnohem více? Blbost!
Ani sama Heidi neznala ono kouzlo všech motýlků, co Ise potelovaly v břiše a dělaly jí tam pořádný chaos. Má je tam i ona? A jak asi vypadají? V ten moment opět pohlédla na modrá peříčka visící šedé na krku, která vlivem větru poletovala sem a tam a svým způsobem připomínala motýlí křídla. Jaká to krása veliká! Stejně tak by popsala celou tuto situaci, která samovolně vyplula na povrch a ač Isarelka netušila, co za tím vším stálo, v tu chvíli řešila něco zcela jiného, něco mnohem důležitějšího. „Hezčí to být ani nemůže.“ souhlasně pokývla a zaměřila svůj zrak na vlny moře, pro které cítila vděk za to, že umožnilo Isarelce potkat takovou osobnost, jakou se pro ní stala.

Taktéž Isarelka nabyla toho pocitu, že dnešní společnost v podobě tohoto přízraku (jako už bych jich tak v životě neměla dost!) si náramně užije. A jakpak by ne, s ní si přece chtěl povídal každý! Vskutku, za tu dobu, co se ocitla na těchto místech pro ni dosud neznámých, se stále ještě nesetkala s jakoukoli špatnou interakcí, co by dovedla vyděsit její citlivou duši... pokud se ovšem takové najde, Isarel se přece ničeho jen tak lehce nezalekne!
To se už nedalo říci o vlčce sedící u jezírka, neb její úsměv chvíli na to opadl a v jiskřičkách se začala drobounce mísit nervozita s obavami, až si toho všimla i samotná Isarel. „Copak, mám něco na hlavě?“ se smíchem v hlase si šáhla packou na bělavé vlasy u hlavy a snažila se v nich něco nahmatat, kromě čertovských rohů tam ale nic nenašla. Na sbírání pomněnek je ještě čas, no ne? Pokud mi nezačaly na hlavě růst, ach jéje!
Ale to už se obě vlčice dostaly k mnohem zajímavějšímu tématu. „Hm, pravda! Vždyť s vetříčkem bych měla splynout v jedno tělo a mysl a ne s ním bojovat jako s úhlavním nepřítelem, vždyť to by mě ještě brzy porazil a ničemu bych se nedostala!“ a i proto musela poznat všechny krásy světa, včetně vody. Určitě to tak myslela, ó jakýpak to génius!
Při myšlence na Heidi opět krátce posmutněla, ani nevnímajíc gesto - k tomu jí svépomocí pomohla až další slova. „Děkuju! Co to tam máte?“ posadila se vedle cizinky a flekatým nosánkem přichumla k nabízené hromádce hub a odtáhla zase pryč... pro jistotu. „No tak to chápu, dobrodrúžo je vždycky, hlavně pro pořádně cestovatelky jako jsme my dvě!“ a pak se pokusila o to, co jí tolikrát nešlo - zamyslet se. „Heidi se jmenuje! Je... to ta nejhezčí jehlice, takové se u stromů vidí velice vzácně, a to myslím smrtelně vážně!“ pro větší dramatičnost věnovala Majdě hluboký pohled do očí, a pak zase hezky na jezírko. Pro ní bych se i po té vodě klidně naučila chodit!

Bylo otázkou času, kdy se modrá vlčina dostane k tomu, že svými myšlenkami bude připomínat nebohou panenku vzpomínající na svého milého, který stihl odejít do krajin dalekých. Cítila se tak zvláštně a přesto tak neskutečně krásně! Ten pohlcující pocit fascinace, krásné teplo a motýlci v bříšku, co uměli udělat pořádnou neplechu! A nebo šlo o pouhý náznak naivního snu, který už nikdy v životě nezažije? Co když ani tu šedou myšku neuvidí? Ale přeci jsem jí to slíbila a sliby se mají dodržovat!
A tak pokládala jednu tlapku za druhou, střídajíc úsměv s tichými povzdechy a pohledy na měsíční krajinu, co tak často během svých cest nevídala, když tu najednou někoho uslyšela.
V očividném překvapení stála a tiše zírala na nově příchozí, po vyslovení prvních slov se však drobný ocásek začal pohupovat ze strany na stranu, jak už to měla ve zvyku. Protože nová společnost značí novou příležitost najít si nového kamaráda- nebo něco víc. Třeba rodinu! „Pěkný večer i vám!“ zavolala nazpět, ale to už se cizinka opět rozpovídala směrem ke zdejší přírodě. Jak nečekané! „Chodit? Po vodě?“ zopakovala po ní, stále dost omámená Heidiným kouzlem jí chvíli trvalo, než ze sebe dostala kloudné věty a vůbec i myšlenky. Cožpak zná někoho, kdo umí chodit po jezerech? Nebo po mořích? A proč vypadám jako vodní paní? „No, ono... já bych neřekla, kdepak! Já jsem spíš takový poslíček větru, víte? A teď něco hledám... vlastně někoho.“ vydrmolila ze sebe a radši svoji pozornost věnovala na to, co před sebou viděla. Barevná a i přesto jemně průhledná křídla zářila měsíčním tak silným, až vytvářela dojem jakési iluze, ale mnohem krásnější, než tou, jíž byla Isarel obdařena. Snad i proto se jí očka rozzářila a jako malé nadšeně dítě roztáhla svůj úsměv dokořán a pravila: „Zato vy vypadáte jako noční přízrak, vždyť podívejte se na ta křidélka, nic hezčího jsem v životě neviděla!“

Dětská energie, s níž Isarelka po celý život vyrůstala a stále se jí s překvapivou dychtivostí držela, se stala jasným obrazem její osobnosti a vytvářela tak podivuhodný kontrast, jaký svět ještě neviděl. Přeci jen už nebyla nejmladší, cožpak by neměla přemýšlet nad tím, jak naloží s blížící se budoucností? Co bude pak? Usadí se, založí si vlastní rodinu? Mnoho takových potulných cestovatelů (a nejen těch!) zajisté tuto krizi prožívalo různými způsoby, často velice intenzivně, nicméně Isarel taková nebyla - kdepak, a proč by taky? Teď není čas ptát se osudu na otázky, na něž stejně nenajde odpověď, teď musela vnímat přítomnost, všechno, úplně všecičko kolem sebe! A samozřejmě k tomu nesměl chybět větříček, co si pohrával se sněhově bílými prameny vlasů více než kdy jindy. I tedy vyrazila se zcela identickým myšlením směrem ke kotlině, jinak řečeno ráji nepoznaných krajin.
Byl zrovna úplněk, nepříliš typický čas na to, aby trávila čas venku poznáváním nových míst. Ale co není, může být! Vždyť ten měsíček je tak pěkňoučký- i když ne tak pěkný jako Heidi! Právě k ní jí už pár dní směřovalo mnoho myšlenek a především pak pocitů, k němž se ráda vracela. Jak to jen ta myška dělala, že se uměla zarýt pomatené modřence pod kůži, ba přímo do srdéčka? Nerozuměla tomu stejně jako životu samému a přesto to všechno chtěla zažít ještě jednou. Tak moc!

Jméno postavy: Isarel
Jakým předmětem byla postava začarována: žádným
S kým a kde hrála: Ancunín, les na úpatí
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 5
Krátké shrnutí příběhu: Během svých toulkách narazila na další společnost, tentokrát na milého gentlemana Ancunína. S tím si nejen že mile popovídala, ale také díky jeho nezvyklé otevřenosti získala nové a některé i dost podstatné informace, které se jí budou do budoucna určitě hodit.
Dopad na postavu: Nejdůležitější pro ní bylo zjištění, že v Norestu se pohybuje někdo další z její rodiny, což jí určitě nenechá chladnou a pokusí se daného jedince vypátrat.

Valentýn - Ancunín

Ať už to přišlo Ancunínovi zvláštní nebo ne, tento specifický způsob mluvy a obecně i pohled na svět byl ve vlčici natolik zakořeněný, že jen s malou pravděpodobností se to mohlo změnit. Ač šance tam jistě je! A v tomto důsledku Isarelku zajímala pouze jeho přítomnost a slova, kterých se (tak jako vždycky, jen co měla tu možnost někoho nového poznat) nemohla nabažit. Jen ať hezky povídá dál, Isarelce nic neunikne, ani jediné slovíčko!
„A pročpak nemáte rád vodu?“ zeptala se zničehonic jako každé zvídavé dítko a natočila hlavu na stranu. Copak mu asi tento přírodní živel udělal, že ho neměl v lásce? Připadalo ji to jako zajímavý kontrast oproti tomu, co slyšela od té šedé vlčice, co se neměla ni tu odvahu byť jen chvíli mluvit o přírodě negativně. A proč by taky, když s přírodou byla tolik spjatá, jako třeba já s mojí rodinkou!
„No tak to by bylo vážně skvělé! Jmenují se Sachiel, Zacrint a Amara. Totiž já jsem taky z daleka, ale už dlouho jsem s nima nemluvila, a to mi chybí, já si totiž moc ráda povídám! A takový Zacrint byl pěkně svobodná duše, jojo, ten si moc rád dělal věci po svém.“ mlela si opět to své, což dost jasně vypovídalo o tom, že se v přítomnosti vlka cítila dobře. Možná až příliš dobře.
Ale to se už se jí dostalo dalšího, pro ní dost podstatného faktu. „To jako vážně?“ zatajila dech a opět se nadchla. Tak přeci jen má pravdu! Ach maminko, tatínku, oni jsou i tady, naše rodina je tady! „No to byste byl moc moc hodný, ach, co bych bez vás dělala! Jak se vám jen odvděčím za tak šlechetnou službu?“ být o něco mladší, jistě by neměla žádný ostych k tomu Ancunína čapnout a pořádně ho obejmout, přeci si to zaslouží! Ovšem už měla nějaký ten věk a jako správná dáma už věděla, že ne každý jedinec měl zase v lásce fyzický kontakt, jako ona - ostatně, už s tím měla své zkušenosti.

Z jejího hrdla vyšel veselý upřímný smích, tolik typický pro vlčiny věčně nevinnou tvářičku. „No jasně, kdo jiný?“ taktéž zvedla zrak k obloze, jako kdyby tam snad hledala aspoň náznak vánečku, o němž se vlčice s takovým zájmem rozpovídaly - ve skutečně si však jen užívala každého naskytlého momentu, maje najednou pocit, jako kdyby trval celou věčnost, což ji neskonale hřálo na srdci. To bylo to pro co žila, pro tu radost ze života, pro tu absolutní svobodu, s níž mohla nakládat dle libosti a žít si život jako v pohádce! A o to více byla vděčná za to, že tyto pocity prožívala v přítomnosti někoho skutečného a přesto ohromně okouzlujícího. Jako kdyby Heidi opravdu žila dvojí život - jako běžná normální tulačka, kterých běhalo po světě nekonečně mnoho, a zároveň jako přízračná duše, která ji vedla úplně novým, pro modrou vlčku nepoznaným směrem. A pokud to tak myška chtěla, Isarel se její představě o světe poddá s tou největší radostí, jakou kdy svět uvidí!
„To jo. Ale kdyby to trvalo věčně, tak by to bylo mnohem úžasnější.“ pravila náhle a vydechla, svůj třpyt v očích však stále neztrácela, neb neshledala tuto chvíli jako vhodnou pro to, aby nad jeho ztrátou truchlila. Ne zrovinka teď, když tu měla Heidi! Ač každým dnem vzpomínala na ten den, kdy s ním naposledy mluvila s tím, že se dočkala zpětné odpovědi, měla vlastní způsob, jak se k jeho památce vrátit, a to ji pro teď stačilo. „Ty máš nějakou rodinu?“ zvídala se.
Ani netušila, kolik takové jedno, na první dojem zcela nevinné a prachobyčejné setkání, může způsobit a kolik pocitů při něj zažije. Její čím dál intenzivnější tlukot srdéčka, zamilovaný úsměv, blízkost… to vše nyní ve vlčici rezonovalo a tvarovalo jednu z těch vzpomínek, na které nikdy nechtěla zapomenout. „Ty jsi taky moc krásná,“ šeptla jemně, „pro mě je tohle jako ten největší zázrak, co jsem kdy mohla zažít, opravdu! Víš, nikdy jsem se necítila… no, takhle… s nikým jiným než s tebou. Jak to jen děláš?“ stále zasněně hleděla, avšak Heidi brzy odvrátila zrak, a Isarel učinila stejně - snad aby uklidnila její tolik pomatenou mysl? Na takové situace nebyla vůbec zvyklá a bylo to na ní dost znát.

Valentýn - Ancunín

Našpicovala ouška s nadějí, že se opět něco nového doví. A vskutku, o kaňonu slyšela poprvé, ostatně jako o všem, co se jí za poslední dobu dostalo pod tlapky. Vždyť před nedávnem o Norestu netušila ani to, jaký nese název! „Jé no tak to je škoda, to zní moc hezky. Nu což, jak mi tatínek vždycky říkával - kdo si počká, ten se dočká.“ vyloudila ze sebe úsměv. Na druhou stranu už bylo jen otázkou, jak dlouho byla Isarel schopná vydržet, neb s duší malého dítka byla její touha poznat všechno a všechny o to vyšší. „Útesy jsem už viděla, a rozhodně se nedá zapřít, že to tam bylo kouzelné, to ano.“ na moment se zasnila, už už jí v mysli naběhla vzpomínka na šedou vlčici, co jí uchvátila snad ještě více, než samotný pohled na moře. Kde ta se asi toulá? Ach, už abych jí mohla pohledět do těch krásných očiček a povídat si celý den o větříku a- Chyběla jí.
Postupem času, co debata pokračovala v milém duchu (aspoň v takovém přesvědčení ona žila), hltala každé slůvko, co z Ancunína vypadlo. Měla ráda, když se společníci nezdráhali k dlouhým konverzacím o čemkoliv, co jim zrovna přišlo pod notu… přesně to potřebovala! Snad i proto se v očích mladé slečny objevily nadšené jiskry, jen co Ancunín zmínil její sourozence. „To si opravdu myslíte, opravdu by tu mohli někde být?“ Ach matinko moje, tak přeci jen se znovu všichni setkáme!
Celá natěšená z dnešního setkání úplně zapomněla na podstatný fakt - na představení, při kterém se jí dostalo dalšího překvapení. „Estrela do Norte? Jémináčku, vždyť takové jméno nosí i můj kamarád Asteri, to je mi ale náhodička!“ zaradovala se. „Já jsem Isarel de Amaryllis, ale taky mi klidně můžete říkat jen Isarel, drahý Ancuníne.“ zazubila se a následně mu opětovala jeho gesto, mezitímco její oháňka neustále cestovala ze strany na stranu.

Valentýn - Ancunín

„Vážně?“ zaradovala se, jen co bedlivě naslouchala každičkému jeho slovu. Byla to snad štěstěna, co jí do života házela tak hodné vlky, nebo si je přitahovala k sobě ona sama tím veselý úsměvem, co u ní nikdy nesměl chybět? Tak či onak, už teď mohla s jistotou říci, že byla za jeho společnost neskonale ráda - a to ho znala tak krátce! „No to by bylo skvěloučké, ó ano! A tak třeba mě můžete nasměrovat tam… třeba tam, kde je krajina nejkrásnější!“ pokračovala tedy a zamávala ocáskem. Copak asi vymyslí? Přeci jen, Isarelka byla stále pouhým nováčkem, pro něhož byl Norest neprozkoumaným územím, a tak bylo více než pravděpodobné, že mnoho tajemství jí bylo doposud zatajeno. Ale ona to tak nenechá, ani náhodou!
„No dobrodruh, ovšemže!“ zazubila se. „Vlastně jsem odešla, abych poznala svět tam venku, to víte, předtím jsem toho moc nezažila. A taky hledám moje brášky a sestru - teda, oni tu jsou se mnou, ale trošku jinak. A moc toho nenamluví.“ Jaká škoda, jak už jí chyběla zpětná interakce v podobě slůvek, a takovou by u své magie jen těžko nalezla - snad i proto čím dál více toužila po tom poznat skutečné vlky.

Ples - Asteri

Moc se jí líbilo, jakou energii Asteri vnášel do každičkého jednoho slova, které vyslovil s obrovským nadšením, jaké se nevidělo tak lehce. „To si řekl moc hezky, jojo! To máš určitě od maminky, viď?“ zazubila se. Ale v tu ránu byla svědkem dalšího jména, s nímž se mladík bez ostychu svěřil. „Strejda Tim? Kdopak to je?“ podivila se a na moment zvedla pohled a rozhlédla se kolem sebe, jen aby zmíněného Tima nalezla - a ani fakt, že absolutně netušila, jak vypadá, jí v tom nebránil. Co když má taky ty bílé vlásky jako my? No jó, rodina drží při sobě!
„I sestřičku, Amaru! A bráškové jsou Sachiel a Zacrint a Sachi je z nás všech nejstarší. Ten by se ti taky mocinky moc líbil!“ stejně jako Asteri neustále vrtěla ocáskem sem a tam. „A co ty, máš taky brášku nebo sestřičku? A jsou tu taky?“ jen ať se pěkně pochlubí, pomyslila si nadšeně, a tak našpicovala ouška a ukázala tak, že veškerá její pozornost směřuje jen a pouze na jeho hodnou dušičku.
Fialový se s veškerou snahou napodobit každý krůček, ač ne každý byl tak elegatní a hladký, jako ten Isarelčin, už jen ta snaha naučit se tančit jí neskonale hřála na srdéčku. „Přesně tak, musíš pomaloučku a hezky postupně, abys nespadl na čumák.“ navigovala ho, ze samé radosti začala pomaličku zrychlovat.

Valentýn - Ancunín

A tu náhle, v ten nejjasnější okamžik, uslyšela Isarel v dálce jakési zvolání, očividně mířené k její osobě - nebo snad ne? Okamžitě zbystřila ouška a sledovala, jak se k ní postupně přibližuje nová společnost, tedy lépe řečeno nová oběť. „Ále hezký den, to je mi ale milé přivítání!“ pozdravila jak se sluší a patří a rozhoupala ocáskem tak, aby dala najevo, že je ze společnosti vlčice - tedy vlka, jak stihla díky pachu brzy poznat - opravdu nadšená. Jak ona začala mít tyhle krajiny ráda, však tu na každém kroku narážela na někoho nového! Byl to moc hezký kontrast oproti tomu, jak poslední měsíce trávila jen se společností rodiny. I když je měla ráda a ke každému z nich držela silné pouto, už potřebovala nějakou tu změnu, poznat nějakou novou dušičku. Ale jen tu hodnou, rovnou tu nejhodnější!
Všimla, že z vlka jistou chvílí nevyšla ani hláska, i přesto přeci jen došlo na slova. „No ano, to máte pravdu, já se tu potuluju jen malou chvilinku! Ale co vy, znáte to tady? Žijete tu snad?“ natočila hlavu na stranu, upřímně zvědava, co z vlka vyleze tentokrát. Jen aby mu to netrvalo celou věčnost, zrovna Isarelka nebyla obdařena nějakou velikou trpělivostí!

„No ovšem!“ přitakala nahned, zcela přesvědčená o své pravdě, což dala najevo i svým zářným úsměvem, věčně zdobící její tvář. Stačil jediný pohled k tomu, aby vlk zůstal v okamžitém přesvědčení, že přítomná vlčina nebyla vůbec žádnou cizinkou. A kdo ví, třeba byla doma všude, kam jí zrovna tlapky zavedly? Co když jí patřil celičký svět? Ač šlo o myšlenky zcela mimo realitu, Isarel měla tohle fantazírování ráda a bránit se tomu by bylo zcela proti její povaze. Nene, oba si svůj veselý pohled na život vzít nenechá!
Více než to ale měla ráda poznávání pohledů nových, i díky tomu naslouchala těm slovům s očividným zájmem. „No nebýt toho větříku, určitě bych na tebe a na tohle kouzelné místo jen tak lehce nenarazila!“ ale to už se šedá dostala k nejstaršímu sourozenci. „Ten nejmoudřejší ze všech! A nejen to, Sachiel se ke mně vždycky choval moc moc hezky, dokonce i spousta času se mnou trávil hraním a povídáním a...“ básnila, jak měla ve zvyku, když v tom se za jejími zády kdosi objevil. Ach ano, ovšem, její milovaný bratříček se opět ukázal! Stál za ní s postojem i výrazem hrdého, ale i přesto smířlivého a dobrosrdečného válečníka, zatímco jeho srst vlála ve větru, jako kdyby tu skutečně s nima byl. Ale kdepak, netrvalo příliš dlouho, při dalším mrknutí očí iluze zmizela pryč.
Isarel zavrtěla zvelesa ocáskem, jen co dala Heidi dala najevo, že jí kompliment potěšil. „No vidíš, jak ti to jde, zase tak hezoučce mluvíš!“ ach, jak to jen ta vlčice dělá, že se v dané přítomnosti Isa cítila tak... hezky? Jako kdyby každá následující vteřina s ní prožitá měla v sobě jakési neuvěřitelné kouzlo, kterému ona jen těžko porozuměla. S veškerou zvědavostí přikročila k cizince ještě blíže, zatímco jí hluboce hleděla do očí. „Děkuju. Vlastně ani nevím, jestli má moje jméno nějaký význam, teda jen kromě amarylky, ale mě se líbí. A jsem moc ráda, že i tobě!“
Nespustila z ní zvědavá očka, i přesto jí následný úsměv zahřál na srdci, jako nikdy předtím. Ach, co jen na tohle mohla ona říci? „Heidi, já...“ pravila, najednou nevědíce, jak pokračovat, což byl zrovna u ní docela nezvyklý jev. „taky jsem moc ráda. Za tebe, tě jsem tě mohla poznat.“

Valentýn - Ancunín

Také Isarelka si začala všímat, že teploty už nebývaly doslova tak mrazivé, jako když zde prvně vkročila a teprve se se zdejším světem seznamovala. A kolik krásného tu už stihla zažít! Co jí ale definitivně zahřálo na duši nejvíce, byl už jen ten fakt, že se v těchto krajinách nacházel vlčí život - ta chvíle, kdy poprvé se zatejeným dechem a nadšeným výrazem došla na zasněženou mýtinku a setkala se tváří v tvář s masou vlků tvořící jeden celek (a taky s Asterim, na jehož miloučkou tvář jen tak nezapomene - už aby se potkali a zažili nějaké to pořádné dobrodružství!), byla k nezaplacení.
Zrovinka vylézala ven z nory, kde si minulou noc udělala pohodlí, aby mohla ve své cestě pokračovat dál. Očkama postupně přejížděla po lese, doufaje, že i dnešní den se bude nést v duchu štěstí a radosti, jako den minulý a i ten předtím. Cítila se skvěle jako nikdy jindy, a věřila, že ani dnešek nebude v tomto ohledu o tolik jiný. Nene, bude ještě lepší, ještě tu tak mít u sebe pořádné paprsky z jarního sluníčka, ale i vůni čerstvé trávy a květinek a byla by z ní nejšťastnější duše na světě! Ale na to si bude muset ještě chvíli počkat.