Príspevky užívateľa

,,Dobře, tak si tu odpočineme." Pokýval pomalu hlavou a vedle unaveného vlčátka si lehl, aby mu mohl být o trochu blíž. Ne ale příliž blízko, aby vlče nezačal studit. U Rorýska se toho obaval asi nejvíce. Byl tak drobný a už jednou jim málem odešel, nechtěl nic ryskovat. Nikdy by si neodpustil, kdyby mu jakkoliv ublížil...
Rozhlédl se po okolí, co by se synkem zatím, co si tu trochu odpočinou, mohl dělat, a pohled mu padl na pár šišek, co ležely opodál. Vzpoměl si, jak si s podobnýma sám kdysy hrál a tak opět vstal. ,,Hned budu zpátky." Ujistil ještě vlče a pár rychlími kroku dorazil pod jeden z jehličnanů, kteři se kolem zdejších hor a kopců nacházeli. Do zubů popadl jednu pěknou šišku a vrátil se zpátky. Tu pak položil přímo před vlče. Znovu si před něj lehl ale s ní nic neděl. Byl zvědaví, jak si vlče s novým předmětem poradí.

Rád se dnes vydal na procházku s jedním z vlčátek. Ukázat jim trochu z toho světa venku, možná pak nebude sám tak nervózní z jejich samostatných toulek. Ale co si to nalhával? Vždycky bude... Pochyboval že by pro něj někdy prestaly být ty malé, bezbrané uhlíčky. Nějak to rychle utíkalo, přišlo mu to jako včera co vlcata ještě ani neměla otevřená očka.
,,Kampak by jsi se chtěla vydat?" Zeptal se jeho dcerky a příjemně se na ní usmál. Dával si pozor, aby s ním krádké vlčecí nožičky stačily a aby měl vlče ppné energie pořád na očích.

S radostí se vydal s jedním z jeho prcků na procházku. Nejraději by byl u všeho, co dělali. Být světkem všech jejich poprvé. Jen kdyby se mohl rozkrájet, aby mohl být se všemy porad a zaroveň plnit svoje povinosti. Ukazat jim svět s hlavně, dát na ně pozor. Měl o mě takovou starosty i když věděl že se jim zde jen tak něco stát nemůže. Ale těch možnosti bylo stale tolik... Vlčata měla i možná štěstí, že jejich tatinek jim nemohl chodit pořád za ocáskem.
Ale teď si užival procházku s Rorýskem. Stále si zvykal na upravu chůze, obzvlášť pro jejich nejmladšího to bylo potřeba. Po každych par kroků po vlceti koukl, aby zkontroloval že mu nijak neutekl a že je v pořádku. Když zpatřil, jak sebou vlce placlo na zem, okamžitě se o těch par kroků vrátil a k drobečkovy se sehl.
,,Copak Rorýsku? Už jsi unavený?" Promluvil na něj jemným hlasem, než opět hlavu zvedl a rozhlédl se. Neušly zase tak daleko... Doufal trochu ve víc. Měl o jejich nejmladšího trochu starosti, v porovnání s jeho sourozenci byl krapet... jiný. Doufal ale, že má jen pomalejši start a ze sourozence brzy dožene.

Kdyby jen Isla uměl čist myšlenky, ty její by ho asi pořádně viděsily. Naštěsti tomu tak nebylo, protože jinak by ho uz asi nikdy znovu neuviděla. Bral jí jako dobrou kamarádku a tohle by pro něj byl celkem šok, i kdyby to myslela jen v legraci.
,,Zahraniční sudičku?" Podivil se a naklonil hlavu na stranu. ,,O tom jsem nikdy neslyšel, co to je?"Byla to nějaká další zdejši zvyklost, o které mu nikdo neřekl? Měl by to, ať už to bylo cokoliv, zajistit? Jenže jak taková sudička vůbec vypadá?
,,Je v pořádku, naštěstí." Vydechl. Porod ho trochu otřásl, ale to pomalu smívala voda času. ,,Nevím upřimně, co bych si bez ní počal. To díky ni jsem poznal tolik krás světa." Řekl s vděkem v hlase a usměvem na tváři. Stale nemohl uvěřit že měl takové štěstí...
Mohl by o své nové rodině mluvit celé dny, ale najednou mu došlo, že mozná preci jen mluvil trochu moc a tak se trochu nesměle pousmál a na chvíli uhl pohledem do strany, jako by něco provedl, nez opět navázal oční kontakt. ,,Ale dost už o mě, jistě už toho máš dost. Co je nového u tebe? Jak se ti dařilo v zimě?" Zeptal se starostlivě. Pamatoval si, že zimy moc dobře nezvládala a tak měl starost, i když ted stala přímo prednim, očividně v porádku.

Její reakce ho trochu překvapila. Bylo to poprvé, co to vlastně někomu říkal a tak asi ani netušil jak vlci na takovou zpravu reagují. Ale i tak nečekal takové prekvaní, i když to zaroven i tak trochu chápal. On sám by jestě před rokem nevěřil, že by jím mohl být. Její nasledné nadčeni ho samotného ale zahřála u srdce.
Následujíci smršť otázek ho pak trochu pobavila. Pokusil se si zapamatovat vše, na co se ptala. ,,Jsou čtyři. Kafka, Rorýs, Eralia a Lapis. Narodily se teprve nedávno, zatím nechodí ani moc ven, takže ještě potrvá než je pustíme za hranice." Vysvětlil. Kdyby mohl tak by je snad za hranice nikdy nepustil a nechal je jen v bezpeči smečky, ale zaroven by je nikdy nebyl schopny ochudit o krásy okolniho světa. ,,Jsou ale naprosto úžasní. Zprvu jsem se trochu bál, abych se přiznal. Čtyři je celkem hodně a já si nebyl jistý jestli je zvladnu, ale s Eirlys je všechno snazší." O své rodince mluvil s láskou a usměvem na tváři. Byl za ni tak moc vděčný.

Když z jeji reakce vytušil, že je vše mezi nimi v pořádku, s usměvem došel tu vzdálenost mezi nimi. ,,Že? Očividně na sebe máme štěstí." Také se usmál. Jednou si vyjde za hranice a hned narazí na starou známou, no kdo by to čekal?
Nad její odpovědí se krapet zasmál. ,,Jo, to teplo začiná být pěkně vražedné." Souhlasně pokyval hlavou.
,,Já se mám dobře!" Usmál se v odpověď nad její otazkou, no nasledně se trochu zarazil. Jak jí má říct ty velké noviny? Něco takového předtim dělat nemusel, ve smečce to prostě všichni věděly... Kdy se vlastně viděly naposledy? Věděla vůbec o jeho družce? Ale rád by se s kamarádkou podělil o ty šťastné novinky a tak se trochu nesměle pousmál, nez prohlásil. ,,Jsem teď otcem." Oznámil se špetkou hrdosti v hlase.

Koutkem oka zachytil pohyb a tak se tim směrem otočil. Hned mu pohled tak padl na známé barvy. Prekvapeně na vlčici chviličku jen civěl, jak si sám uplně nebyl jisty jestli se zkutečně jedná o neho starou kamarádku, než se zavrtěním ocasu vyrazil blíž. ,,Asterin?" Oslovil jí. S každým dalšim krokem si byl o něco malo jistější, a o to šťastnějši byl že jí zase vidí. ,,Tak rád tě zase vidím! Jak ses měla?"
Až potom si vzpoměl, jak jejich poslední setkání dopadlo... No, trochu býdněji, a pomalu se zastavil. Mohla na něj být naštvaná? Najednou nevěděl, co dělat a tak tam jen stál jako kůl v plotě a čekal na reakci, která mu snad trochu prozradí, jestli se nacházel na tenkém ledu nebo byl v suchu.

Už to byla delší doba, co opustil území smečky. Nechtěl se moc vzdalovat od Eirlys, ale lov ho dneska zavedl až zase do tohohle hlubokého hvozdu. Uplně zapoměl, jak moc to tu má rád. To světlo co prostupovalk mezi zelenými lisky stromů, to šumění korun ve větru... Kdyby jen tohle místo bylo na územi smečky a bylo by perfektní.
Rychle potřepal hlavou, nemůže se přece takhle rozptylovat. Najít kořist, ulovit ji a vrátit se co nejrychleji spátky domů k jeho rodince. To byla jeho hlavní priorita.
Zastavil se a na chvíli se zahleděl do koruny jednoho obzvláště velkém stromu. No... Chvilicka kochání přece nemohla ublížit že ne? Po zimě, ac jí měl tak moc rád, bylo vše tak moc krásné... Pokud si dobre pamatoval, jen za timhle hvozdem byla krásná louka, možná by tam mohl natrhat pár květinek...

Dorazil po boku Eirlys k vysoké borovici a ani on se neubránil zvednotí hlavy k její koruně. Byl to překrásný strom, silný a zdraví. Doufal, že tu bude stát ještě hodně dlouho a že jejich láska vydrží stejně tak. Pro ně navždy.
Sklopil pohled opět níže a pozoroval, jak Eirlys vyrývá svou polovinu symbolu do kůry. V jejích tlapkacg to působilo tak snadně, každa vyrytá linie byla perfektní a rovná. Ten symbol byl překrásný, přeci jen s ním přišla pravě ona. A skvěle se k ní hodil.
Trochu znervózněl, když přišla řada na něj. Doufal že její dílo nijak nezhýzdí, přeci jen tu bude velmi dlouho. Jediný její pohled mu vsak doplnil dost odvahy, aby si od ní převzal parourek a přistoupil také ke stromu. Jejich symboly byly propojené v jeden skrze linii, kterou byl zároveň osten pírka Eirlys a rameno vločky pro něj. Možná by pro ty, co ho lepe znaly mohlo být zvláštní, že si vybral zrovna takový symbol, ale on s ním byl vlastně docela spokojený. Protože chtěl všechny ty nepříjemné myšlenky nahradit těma hezkýma. Eirlys jeho led měla ráda, a to mu stačilo. Doufal jen, ze odvedl dobrou práci.

Zamyšleně poslouchal myšlenkové pochody, o které se s nim jeho družka rozhodla podělit. I její první dva návrhy se jí zdály krásné, kdyby se Eirlys za ním obrátila s tím, aby si vybral, nemohl by. Ale měla pravdu, Kafka znělo opravdu, jako by se k vlčátku hodil. ,,Kafka se mi líbí." Usmál se s pohledem na jejich prvorozeného. Zda tomu rozuměl? Sám netušil, strácel se ve vsech těch novích pocitech, a to jejich rodinka teprve začala. Ale záleželo na tom vůbec? Nepotreboval tomu rozumět, pokud to tak Eirlys cítila, věděl že to pro něj bude vystihující. ,,Je perfektní."
Pohledem se presunul na poslední z jejich vlčátek. Jak pokojně spinkala v obklopeni svých sourozenců, přišlo mu skoro jako by trpělivě na své pojmenování vyčkávala. S drobným usměvem se k ní naklonil. ,,A jak se budeš jmenovat ty?" Oslovil vlčátko tiše, aby ho náhodou neprobudil. Jak tlse tak na ní díval, nemohl si pomoct a nachvíli opět zvedl pohled k jeho milované. To ona mu dala něco, co si nedovedl ani predstavit, že by někdy mohl mít. Rodinu. Najednou pro něj to slovo mělo úplně jiný význam než rok nazpátek. Ty drobné flíčky na tvářích vlcátka mu pripomínaly černé šupinky Eirlys a to, jak se krasně při záři ohně třpití. ,,Co takhle... Eralia? Podobně krásné jméno, jako má její maminka. Protože je stejně dokonalá, jako ty. Všichni jsou." Přitolil se tváří do srsti na jejím krku. Opět něco, co mu darovala právě Eirlys. Nebyt ní, dodnes by pravděpodobně nevěděl, jaké to je si dotek užívat.

V tichosti naslouchal jejím slovům, s pohledem také upřeným na jejich nejmladšího. Mráz mu projel po pateři, když mu slova Eirlys připoměla ten moment. Byl tak rád že to nakonec zvládl, ale chvíle to byla vzkutku děsivá... Doufal že bude drobeček v pořádku, byl tak malý až měl Iska strach se ho dotknout.
,,Je úžasné. Skvěle k němu pasuje." Vydechl v odpověď trochu unešeně. Žasnul, jak byla Eirlys schopná něco tak děsivého převrátit do něčeho tak silného. ,,Náš maličký Rorýs..." Vydechl a sklonil se k nově jmenovanému drobkovy. S láskou v očích ho chvíli pozoroval, ale nechal čistění raději na Eirlys. Možná až bude trochu starší, nebude mít takové obavy, ale prozatím nechtěl vlčatka zbetečně trápit svým chladem.
Pohledem pomalu přejel po všech čtyřech, než mu padl na chlupatou nudličku, kterou byla jejich druhorozená. Jejich jediné vlčátko, které nemělo jako on křídla. Nevěděl proč, ale měl pocit že to jí rozhodně držet spátky nebude. ,,Co takhle Lapis?" Navrhl. V nějaké hlubší symbologii se bohužel nevyznal, aby jako Eirlys mohl plně odůvodnit svůj návrh, ale když se na ní tak koukal, prostě mu to k ní sedělo. ,,Neumím to úplně vysvětlit ale... Nějak mi to k ní sedí. Lapis je jakožto druh kamene neuvěřitelně odolny, a k tomu tak prekrásný. Věřím že ona bude stejně tak." Pokusil se alespoň trochu své myšlenky prevést do slov a pohledl na Eirlys, jestli by s jeho návrhem souhlasila.

Drobně se pousmál, rád že se Eirlys jeho drobný dárek líbil. ,,To ty jsi neuvěřitelná." Odpověděl jí a zavřel na chvíli oči, vychutnavajíc si ten okamžik kdy byli takhle hezky pospolu. Její další slova ho nesmírně potěšila. Byl tak rád, že jí mohl udělat trochu radost. Možná by se mohl z každé výpravy ven vracet s nějakým darem. ,,Jsem rád že se ti líbí."
Naslouchat tiše jejím slovům. Byl rád, že se Eirlys již pomalu zotavuje, ale stejně ho mrzelo že byla stále v bolestech. Rád by jí nějak pomohl, ale moc netušil jak. ,,Pokud bych ti mohl s čímkoliv pomoct, stačí říct." Řekl tedy nakonec. Nerad takhle nabízel pomoc, většinou byl raději konkrétní, ale v těchto věcech byl, stejně jako Eirlys, úplným nováčkem a tak netušil jak by to mohl pro Eirlys udělat snazší.
Prohlížel si ty drobné chlupaté kuličky a nemohl jinak než se při tom usmívat. Když k jeho ušim ale dolehla její slova, přeci jen zvedl pohled. ,,Opravdu?" Zeptal se s trochou prekvapení a nadčení v hlasu. Bylo zvláštní, jak i taková drobná informace o tom, že jsou mu v něčem podobní ho tak nadchla.
Drobně pokýval hlavou a otočil pohled zpátky na ně. Jména... Ta by to chtělo, ale jaká? Drobně se nad její otázkou pousmál. ,,Spoustu věcí, ale nic co by se hodnilo na jméno. Byl jsem hlavně šťastný, a budu štastný s každým jměnem." Přiznal. ,,Napadlo něco tebe?"

Její jemný hlásek jako by ho pohladil po duši. Drobně zavrtěl štastně ocasem a dorazil až k ní. Položil před ní jednoduchou kytici a přitulil se k ní. Potřeboval se s ní nejprve řádně přivítat. ,,Jak se cítíš?" Zeptal se stále lehce starostlivě. Porod se mu zdál teď ještě těžší, než si zprvu myslel a celá ta situace s jejich nejmladším ho v ten moment pořádně otřásla. ,,Něco jsem ti přinesl." Promluvil o květině a zaroveň se tim snažil odvest své myšlenky jinam. ,,Procházel jsem kolem našeho místa a tak mě napadlo, že by se ti mohly líbit." Nesměle se pousmál, jako by to bylo poprvé co Eirlys přinesl květiny.
Pohled mu sklouzl k těm drobečkům. Těžko se na ně také nekoukalo. Byli tak drobní a tak roztomilí. Láskyplně se k nim sklonil, ale zastavil se dřív než by se jich mohl dotknout. Zdálo se že spaly a on je nechtěl budit.

Kdyby mohl, snad by se k Eirlys přivázal aby nemusel nikdy opouštět ji ani jejich drobečky, ale pořád tu měl nějaké povinosti. Zatímco předtím se ale velmi rád toulal po okolí a vychutnával si svěži chladná rána nebo dlouhé večery zalité sluncem, v posledních dnech to bylo to poslední, nad čím by uvažoval. Hned jak měl vse vyřešený už metelil zpátky. Dneska to ale vzal přeci jen trochu oklikou.
Když vklouzl do lehkého přítmí nory, přinesl sebou trochu toho světla. Okamžitě zamířil k místečku, kde věděl že se nacházi jeho milovaná. V tlamě jí nesl dárek, jednu jistou květinku, jejíchž záři měl už navždy spojenou s touto okouzlující vlčicí.
Pozdravil by jí, ale nebyl si jistý jestli třeba neodpočívá a tak nejprve našlapoval opatrně.

Tiskl se k Eirlys jak jen mohl, srdce měl při tom až v krku. Snažil se odvést myšlenky jinam, na to pozitivní. Pozoroval jejich tři malé drobečky, čumákem je občal lehce postrčil k sobě když se jim podařilo jako žížalkám odplazit trochu dál a zároveň si zkoušel vtisknout do paměti jejich pachy. Byli úžasní, dokonalý, ale bylo těžké být štastný když věděl, že jeden z jejich sourozenců chybí.
A pak k jeho uším dolehl hlásek nový. Jedinečný jako každého.
Okamžitě zvedl hlavu a otočil se po Achillovy. Jeho zlaté znaky stěží vnímal, oči měl v ten moment jen pro jedno. Z té ulevy se mu až zamotala hlava. Je v pořádku...
Položil se na chvíli hlavu na packy, jako by snad měl právo cítit se unaveně. On přeci jen nic v podstatě neudělal, ale cela tahle situace ho trochu zmohla. S láskou v očích pozoroval vsechny ctyři sourozence konečně pospolu. Celou jeho rodinu na jednom místě. Když si pak všiml Eirlysiny únavy, naklonil se nad ní a tiše zašeptal. ,,Odpočiň si... Dám na ně pozor." Nespustí je z očí.