Príspevky užívateľa

Přicházel blíže k vlčeti, aby zjistil, kdopak to byl. Bylo to tmavé, zdálo se být mlaďoučké a kohosi mu to silně připomínalo. Neboli spíše ta červená barva a tmavý odstín zbytku těla. Konkrétněji by řekl, ze by to mohl být někdo z rodu Heltyráků, ale o takových stenatech moc nevěděl, jen již o starších vlcích v okolí. Čím více nad tím přemýšlel, tím více by ho to zajímalo a tak přidal automaticky do kroku. Potřeboval informace a to dost rychle, jinak by asi zvědavostí vybouchnul. Bylo zvláštní se chystat do rozhovoru s někým takhle mladším. Tedy Kardanisis se cítil v takové chvíli podivně. Nejspíše to bylo tou podvědomou myšlenkou, že je Karda vlastně o dost silnější a více je v jeho přítomnosti vlče zranitelnější. Takový nával sebevědomí po všimnutí si jeho fyzické dominance ho nutil své síly využít a trošku si se štěňátkem pohrát. Přikrčil se, když už byl vzápětí, jakoby byl na lovu zvěře a pomalu se přibližoval se slovy… “Zdravím! Takovej prcek u nás v Ignise je pro mě nový. Kdo jsi?” Konečně se mohl zeptat. Chystal se začít štěně obcházet a zvědavě si jej prohlížet.

Menší procházka zamrznutou krajinou snad nikomu ještě příliš neuškodila. No možná trochu, ale dalo se to zatím přežít. Kardanisis si snažil tedy stále namlouvat, že tohle je teprve začátek zimy a že to není ještě zas tak strašné jenže... z jiných pohledů těžko říct. Když se tudy tak procházel po studené zemi, bylo to velmi nepříjemné na tlapky a pohled z tohoto kopečku, na kterém se nacházel udělal krajinu ještě chladnější. Vzpomenul si zde na své dětství, na jeden z okamžiků, co se mu zrovna zde odehrál. Nechtěl na zážitek s vlčicí, co se nazvala Dione ani pomyslet. Jenže bylo to marné. Při pohledu na vzdálenou řeku se mu doslova začala odehrávat scéna před očima. Měl štěstí však v tom, že se kdesi za ním objevilo malé vlče a on jej ucítil. To totiž s laskavostí upoutalo Kariho pozornost na sebe a tak se mu přestaly hlavou honit vzpomínky na minulost. Místo toho se zamyslel, copak tohle za vlče bylo. V poslední době ve smečce zrovna moc vlčat nebylo. No rozhodnul se přijít blíže a zjistit, kdopak tohle byl.

To Kardanisis moc dobře věděl, co měl za problém. A bylo faktem, že tohle byl velký problém. Možná úplně nevěděl, co to v něm bublalo za hormony, že mu až tak vadil každý chlapec, co se ke Clay přiblížil, ale alespoň věděl, proč to v něm něco takového vzbuzovalo. Někdo jiný, někdo, kdo by nebyl v pubertálním období by ji a Raye v tom podpořil, jenže Kari ne. Raymond chtěl Karimu Clay jakýmsi způsobem sebrat. Jak to dělal? To Kari nevěděl. Proč to dělal? To taky ne. Bylo možné, že si to ten mladík ani neuvědomoval, ale dělo se tak v každém případě. Vždyť ho poslední dobou úplně ignorovala. No co vlastně poslední dobou? Už od léta, kdy se o přátelství mezi nimi dozvěděl. To bylo u černého jezera, kde ho jeho opovážlivost a Clayna ignorance totálně rozzuřila. Od té doby to tak šlo skoro stále. V každém případě už by se měl přestat stále toulat, aby měl větší přehled a taky by se mohla naskytnout šance, že si jej bude ségra všímat více. "Co mi přešlo přes nos? Ten tvůj Ray mi přešel přes nos!" Přikrčil se, postavil se a začal se pomalu otáčet směrem ke Clay. Chvilku na ni přes rameno civěl a pak sebou znovu škubnul zpět do původní polohy. Bylo mu příjemnější hledět do zdi, než jí do očí. Mít takového kozla to nebylo jen tak.

A sakra! Ani to netrvalo tak dlouho a on cítil její zuby zabořené do jeho obličeje. Aby byl upřímný, něco takového rozhodně nečekal. Nikdy před tím se mu něco takového nestalo. Připadal si celkem jako bezproblémový vlk. Však to se dneškem jistě změní, jestli tedy vůbec přežije. Určitě by se snažil méně provokovat, kdyby věděl, že to bude každou chvílí takto bolet. V tom šoku zůstal chvíli zaskočený a zaseknutý tak, až vypadal, že by si snad tu bolest užíval a nechal sebou jen tak házet i když měl všechny svaly na těle napnuté a připravené. K čemu? K tomu, co mu jeho instinkty kázaly udělat. Po nějakých těch pár sekundách se vzpamatoval z náhlého šoku a teprve teď se začal bránit. S vyceněnými ještě mladými a zářivě bílými zuby cvakal všude, kde jen zahlédl Tazzynu černo-bílou srst. "Jaau!" Zaječel, když mu z obličeje vystříkla teplá krev, jejíž znepokojivé teplo naštěstí přes hustou srst na obličeji neucítil. Však jeho tlama jí byla plná, což bylo dost nechutný a ještě bolestivější na to pomyslet. Hned na to, co takhle zaječel začal znovu vrčet a máchat tlapami kolem sebe. Možná byl mnohem menší, mladší a méně zkušený, než Tazz, ale za to ona byla slabá a Kari nepatřil mezi nejslabší vlčky a tak přes jeho snahu se udržet nějak na nohách mohlo pro ni být obtížné ho položit k zemi.

Zůstal trochu překvapený a zaražený na místě, když si uvědomil, že se vlku podařilo jeho sněhové kouli vyhnout. Byl to opravdu mrštný a všímavý chlapík. To Kariho už by koule zasáhla. Chvilku tam jen tak stál jako šutr, ale pak se znovu pohnul a začal pracovat. Chtěl mít lepšího sněhuláka. Teď už se hravě pustil do stavění. Stad dělal pečlivé a klasické koule, jak se tak zdálo. Kardanisis už si s tím pohrával také trochu víc. Těžko se dalo ale říci, jestli to dělal výhodnější taktikou a nebo ne. On totiž začínal pěkně od noh a stavěl to doslova, jako sochař nějaké umělecké dílo. Vyloženě tvaroval postavu ze sněhu, jako z keramiky. No místy to drželo, což znamenalo, že by to s trochou snahy mohlo dopadnout dobře. Slepený sníh se jen tak rychle nerozpadnul, pokud ho vlk dobře připlácne. Kari se teď opravdu snažil a aniž by si toho všimnul, vyplazoval u toho jazyk, jak byl do toho ponořen. Jeho práce se po pár chvílích začala vyplácet, už to začínalo mít tvar podobný sedícímu, sněhovému vlku. Kari se musel pochválit, asi z něj bude sochař. Tedy alespoň on se chválil. Nemohl ale vědět, jak jeho práci zhodnotí někdo jiný. Možná jeho dílu jen krásnou masku Kariho ego nasadilo.

Tak Kari si mohl konečně oddechnout. Naštěstí modrák věděl, že je to ve skutečnosti Kari a ne Kalda. No ještě že tak. "Tak to se mi ulevilo." Pověděl ještě stále nejistě. Ani si to neuvědomil a bylo mu jedno, zda si toho někdo všimnul, ale i nahlas si oddechnul a povolil svaly. Nakonec to nebyla trapná situace celkově, ale jen z Kariho strany, protože to byla jen přezdívka, naštěstí. No... dále pokračoval v hrabání a když to vypadalo, že si jeho sněhového díla Stadley všimnul, nabral sníh do tlamy a vší silou to po něm hodil. Ne, nehodlal z toho dělat dalšího sněhuláka, ten přijde na řadu až potom. Tato koule bude sloužit, jako důkaz k výzvě. Teď jen stačilo doufat, že se trefil. "Ha! Určitě budu mít toho sněžnýho panáka lepšího, než ty. Zákeřně se na modrého vlka pousmál a náhle jej naplnila vlna soutěživosti. Potřeboval si nutně zvýšit sebevědomí výhrou.

Bylo pro Kariho matoucí, když mu řekl, že se tak doopravdy sám Kari jako malý představil. To vážně až tak moc neuměl mluvit? Ta jeho mluva musela být přece strašná, jestliže se představoval jako Kaldanisis. Měl nějaké záblesky paměti z toho, co tehdá říkal, ale rozhodně si nevzpomínal, že by v té době neuměl říct své jméno. Ach Kari se na chvilku zacítil trapně. Ten vlk si asi vážně až do teď myslel, že je to Kali. No fuj! Na jeho první větičku neodpovídal, měl totiž plán. Za to ale musel něco říci k tomu dalšímu. Nemohl Stadleyho nechat, aby si to o něm dál myslel. "Pamatuju, ale přece jsem neřek... eh... Jsem Kardanisis." Chytal se tlapou za hlavu a zahleděl se do prázdna. Zaskočeně se jej snažil přesvědčit o jiné skutečnosti a věřte, že kdyby se dokázal potit, právě by mu tou trapnou situací stékala kapka potu po čele.
Dále se k němu otočil zády a už už si začal tajně chystat vlastní kouli sněhu i když mu bylo stále nepříjemné, jak to studělo. Buď to po něm, hodí a nebo se pustí do soutěžení o lepšího sněhuláka, kterého už se mu podařilo někde zahlédnout. Věděl, jak sněžný mužík vypadá. Na jeho vtípek se zatím nezdál, že by zrovna neskočil.

Otočil se k vlku, který na Kariho promluvil a naklonil zvídavě hlavu na stranu. Též vlka poznával. Byl to ten Stadley, se kterým se fakt dalo vyvádět. Když s ním ale naposledy skotačil, bylo to už pro Kariho docela dávno a tak váhal. Každý vlk se totiž časem měnil a tento modrák se mohl dosti změnit od té doby. Vlastně by to Kariho ani nepřekvapilo, protože jej vídal jen občas na smečkových srazech, důležitých srazech a nebo ho občas uviděl projít, ale nic víc. Za chvilku se celý otočil směrem k němu a při tom ještě stále zvedal nohy vysoko. Očividně se ale moc nezměnil, chtěl si hrát, jak tak Kardanisis usoudil z jeho slov. No jemu to asi nedělalo nijaký problém jen... strašně to studělo a byl to nezvyk. Nejspíše mu chvíli potrvá, než se vůbec odváží v něm pořádně zaskotačit. Nejdřív ze všeho se ale musel optat. Čau Stadley! ... Kaldo? Jako fakt?" Nadzvedl jedno obočí, jakoby snad Stadleyho oslovení skončilo v Kariho tlamě a zachutnalo kysele. "Ne." Zavtipkoval pak, že nechce blbnout. Ve skutečnosti mu to ale bylo celkem jedno, jen si chtěl udělat srandu, nic víc. Bohužel se ale neubránil zákeřnému úsměvu, který jeho vtip mohl prozradit.

Měl na toto místo již nějaké ty vzpomínky. Už šlo po těch měsících poznat, že Kari stárne a stárne rychle, stejně, jako když nabírá stále a stále dalších vědomostí i zkušeností. Měl snad na každé místo, kam se jen podíval nějakou vzpomínku z dětství, kdy ještě všechno jen poznával a učil se. Už to všechno znal. Nyní to tu všechno však vypadalo jinak a Kardanisis se cítil, jakoby se do těch dob poznávání vrátil. Bylo to pro něj totiž najednou všechno nové, takové vyměněné. Cítil se, jako na zcela jiném místě a to pouze kvůli té bílé peřině, co přikryla krajinu. Bylo to vlastně poprvé, co cítil pod nohama sníh, ten ledový a mrazivý sníh a vnímal jej. Naposledy co to mohl pocítit bylo snad jen při jeho prvních krůčcích ven z nory, pak nastalo jaro a vše roztálo. Kari si tedy na sníh nepamatoval. Cítil se, jako v nějakém kouzelném příběhu, který matky vyprávějí svým vlčatům. Dokonce ho to donutilo přestat myslet na tu tragédii, co se před nedávnem stala a na to, co se dělo po ní. Ve smečce se cítil od smrti Justice jaksi divně, ale teď... teď na ten nepříjemný pocit zcela zapomněl. Jen opatrně našlapoval ve sněhu, při čemž zvedal nohy tak vysoko, jako kdyby se brodil vodou. Přitom ale toho sněhu nebylo ani nějak extra hluboko. Mohla jeho chůze tedy vypadat pro kolemjdoucí dosti vtipně.

Už se chtěl znova otočit a jít rychle na jinou stranu, aby mu už do cesty skočit nemohla ta divná vlčice, ale to by hned na to po něm nemohla vyskočit. V tuto chvíli už se neubránil a stáhnul si ocas mezi zadní nožky. Byla to pro něj velmi stresová situace. Měl obrovské štěstí, že byl na takové děsivé zážitky zvyknutý a uměl se v nich nyní trochu ovládat, jinak by tu začal totálně vyšilovat, že ať ho pustí. Vlastně... kdyby jen nevypadala tak nabroušeně, tak by řekl něco jako lichotku. Snažil by se zakrýt slovy to, co se před chvílí událo i když moc nechápal, co ji na té konverzaci tak moc žere. Řekl by jí, že nestojí o potíže nebo tak něco, ale nyní už si připadal, jako naprosto slabý a bez naděje se vymluvit slovy. V tomto případě se vlastně ani moc nehlídal a s ušima u hlavy hlasitě a výhružně zavrčel. Na slova nenašel vhodný čas a tak se chtěl začít bránit tímto způsobem. Dokonce i zoubky ukázal.

Uši připlácnuté k hlavě v obličeji zkroucený výraz, přesně toto byla Kariho momentální pozice. Čím více se Clay snažila z něj něco vytáhnout, tím více ho štval její hlas. Ne ovšem, že by ho provokoval normálně, ale teď se cítil uraženě a rozhodně na ni neměl náladu. Vždy měl na Clay náladu, tak proč by se nemohla stát alespoň denní výjimka? Natočený ke zdi seděl dál, ale alespoň tlamou se odvážil pohnout. Po pár sekundách se nedalo jen civět, musel odpovědět, ale tentokrát mu bylo jedno, jak to vyzní. "Protože jsem uražen..." Promluvil s arogantním zbarvením hlasu stručnou odpověď. U toho lehce nadzvedl obočí a naklonil hlavu výš, jakoby byl snad nějak důležitý. Kari si sic zas tak důležitý nepřišel, ale rozhodně byl více důležitý, než Clayin frajírek. Tohle nebyla domněnka, to byl fakt, jímž si byl Kardanisis Daffodil stoprocentně jist. Dávat přednost radši jemu než Karimu rozhodně ségra nebude, takhle to nebude holčičce fungovat to teda ne!

Bez vycházky kamsi za ta velká Igniská území to prostě nešlo. Navíc po tom všem, co se teď ve smečce dělo si musel dát alespoň na pár hodin pauzu a zamyslet se také nad jinými a více osobnějšími věcmi. Tedy procházka k tomuto rozjímání byla ideální. Přeci vždy bylo co v duchu řešit. Vlk si někdy musel udělat v myšlenkách pořádek - i to se zde a teď dělo. Kardanisis si to nakračoval lehkou a volnou chůzí do hor, kde bylo ještě chladněji, než tam dole na loukách či u chladných pramenů řek. To byla totiž ta nejnižší místa, bůhví, proč si příroda vybrala zrovna vysoká místa k těm chladnějším. Alespoň ale nějaká byla. Foukal tu studený vítr, kterým si nechával Kari pročesávat srst. Chlad začínající zimy se mu nyní dostával až na kůži a tím se více vžil do prostředí a také mu to pomohlo uvolnit se. Užíval si ten chlad, dokud se jej ještě užít dalo, za pár dní to totiž bude mráz, jenž byl neskutečně nepříjemný. Vlka to chladilo vždy až moc a do toho všeho často tu přehnanou zimu doplňoval štiplavý sníh pod tlapami. Kardanisis aby si přiznal, se toho období trochu obával, pamatoval si na ty chladné časy až příliš málo. Byl snad ještě nemluvné štěně, které jen stěží chápe svou existenci.

Po jisté době nesmyslného hledění do stěny jeskyně mu mohlo dojít, že zde není sám. Vlastně to bylo i více, než jasné, protože byl ten někdo dost hlučný a bylo nemožné, si dotyčného nevšimnout. Kardanisis se ale ve společnosti toho neznámého jedince cítil nejistě. Obzvláště, když ani nevěděl, kdo to je. Otočil tedy jen hlavou na chviličku a hned při prvním pohledu bylo jasné, že tohle byla jeho sestra Clay. Dokázal lehce rozpoznat tu černou kouli chlupů. Dosti velkou část charakteru mohl odhalit i způsob chůze, ale na ten se osobně Kari nesoustředil. Neměl čas se dlouho ohlížet, chtěl být teď sám a uražen. Rychle po tom, co nakouknul, otočil hlavu zpět ke zdi a hleděl se na ni dál. Když ho Clay pozdravila, ignoroval to. Byl uražený a proč? No protože dávala v poslední době přednost spíše tomu prašivému Rayovi, než Karimu. Jejímu bráškovi, který měl neustále potřebu se o ni starat i když to mohlo být často opačně. Neměl toho vlka rád a Clay vypadala, že jí nedochází Kariho podezření a zášť vůči němu. Bylo tedy na čase jí to ukázat.

Po chvíli spokojeného sezení, pěkně mezi Clay a Rayem se mu začínala ježit srst na zádech. Tohle, co se jemu dělo právě před očima byla pohroma. Co musel býti ten Nereus za vlka, aby zabil vlastní mátinku? To musel být fakt nějaký magor! Kdyby alespoň zabil někoho cizího, nějakého skutečného zrádce či tuláka, jenže ona to byla jeho rodina a teď zde před jeho tlapami ležela v louži krve a zbavena života. Teď již bylo po všem... snad. Stačilo jen doufat, že Nereus nepovede smečku moc krutě. Za Justice byl chod smečky skvělý. Přece jen to díky ní byl na svou smečku toliko pyšný. Bude ale za svou smečku tak rád i když povládne někdo, jehož rod tuto smečku vedl dříve? Ještě před narozením Kariho? To nevěděl.
Kdyby jen měl tu odvahu a motivaci, pokusil by se Justice dotekem vyléčit, ale asi by ho oživení jiného vlka uspalo na vždy také. Nemohl to udělat, navíc si ani nebyl jist, zda to vůbec umí.
Když se vlčci okolo něj rozešli, jen se zaraženě a stále ohromeně rozhlédl směry, kterými se vydali, však žádným z nich se sám nevydal. Chvíli tam zůstal jen tak bez řeči stát s třesoucím se tělem a po chvíli se vydal úplně jinam, než Clay nebo Ray, či snad jeho matka a Klematis. Nejspíše chtěl být sám a trochu o tom v soukromí popřemýšlet a nebo právě naopak se pokoušet zbavit onoho nepříjemného pocitu a svědomí z tohoto boje.

Po chvilce sledování už to začínalo zacházet docela daleko. Ne, že by byl Kari až taková měkota, to ne, ale při představě, že by tohle on sám provozoval se svou matkou... brrr fuj! Musel se oklepat. Nechtěl si takové věci ani představovat. Sic byla vlčice starší, ale spíše dával přednost myšlení, že má větší šanci na výhru Nereus. Jestli to bude pravda a on Justice opravdu zabije, asi na něj bude mít plno vlků ještě dlouho špatné názory. Vlastně... by se dost možná tak stalo i kdyby to dopadlo opačně. No hrůza a děs. Dost! Chvíli se na to prostě nemohl dívat a tak se celý otočil na stranu a helemese. To co viděl teď, otočený téměř zády k děsivému souboji, nebylo o moc lepší. Vždyť jeho ségra se opodál tam tulila s jakýmsi prašivcem a toho vlka už poznával. To byl ten, co se ji tehdá u jezera pokoušel dotáhnout do vody! Clayka byla mlaďoučká a neuměla plavat a ten.... ten podvraťák mu ji tam stejně zatáhnul. No nic, Kardanisis se snažící na chvíli nevnímat boj zvednul a docupital si to přímo k nim. Vlastně i na ošklivou jizvu na svém obličeji zapomněl. Přišel tam a vetřel se přímo mezi ně. Netušil, co se mezi nimi dělo, ale každopádně toho chtěl mezi nima co nejvíce překazit. "Očividně je..." Zákeřně se na toho Raye pousmál.