Príspevky užívateľa

Jakmile uslyšel slova Enkidova, tak si obličej v sedě opřel o své tlapky a frustrovaně zařval. Byl už fakt v koncích, totálně. Už fakt neměl šajnu, co dělat dál. Jakmile se chudák vydýchal, tak tlapou svůj pokus o obraz kytky smetl. Fakt, fakt doufal, že to Enkidu pochopí tak, že jeho myšlenka je mylná, a né že duch chce zničit všechny kytky ve vesmíru, jinak nenajde pokoj. Jestli druhá možnost opravdu nastane, tak si Kettu zapřisáhne, že jestli chcípne před Enkidem, tak ho bude každou noc strašit. Vážně. Neměl to v hlavince úplně v pořádku.

Vlk nemusí být genius na to, aby si uvědomil, že čin Kettua nebyl zrovna... morálně správný. Vlčata by se mlátit neměla, i když zlobila. S tímto stanoviskem by mladý Kettu nepochybně souhlasil a bojoval by proti všem tyranům! Ale teď? Tento Kettu byl pryč. I proto pohlédl na Zathriana a přivřel oči. "To vlče zaútočilo na mě. Ve svém věku by už mělo vědět, že činy mají následky a že se na cizí neútočí. V Azarynu snad svá vlčata nevychováváte?" řekl Zathovi. Jistě, užití takové magie na děcko nebylo zrovna košér, ale jakmile se děcko spálí o plotýnku, tak už na ni šahat nebude! A navíc, stejně byl ještě mírný. Kdyby byl záporák z nějakýho filmu, tak by Plamen vypadal jako Deadpool - nebo hůř! Jako Bellanna! Teda ne, naopak.
Doufal, že konflikt dál moc eskalovat nebude. Jen mu dal cennou lekci, ne?

Kettu poznal, že ohnivé děcko nebylo spokojeno s jeho odpovědí, aspoň soudě dle jeho pohledu. Inu, vlčata jeho věku by se už měla naučit, že nedostanou vše, co chtějí. Svět se prostě kolem nich netočil.
"Přesně tak," potvrdil slova vlčete, ale dále je nerozvinul. Neměl potřebu je zaučovat o Nihilu. Hlavně po tom všem, co se stalo. Smečka na tom nebyla zrovna nejlépe a oni o tom vědět určitě nemuseli.
V tom ale najednou hoch na něj zaútočil. Přímo po krku. Ztratil rovnováhu a spadl na zem. Zalapal po dechu. "Co si myslíš, že děláš?!" zavrčel a kopl do děcka. Byl překvapen, že jeho oheň nepálil zas tolik, jak si myslil. Nádech, výdech. Cítil, jak byl v jednom ohni. Ale ne toho Plamenova, ale toho svého. Pokud se Plamen pustil krku, tak po něm Kettu vychrlil trochu vroucí vody. Jako bolestivé varování. Zadoufal, že starší vlk bude mít rozumu natolik, aby to drzé děcko pokáral.

Kettu mlčel a pohledem stále propichoval mladíka, snad zčásti nevědomě. Myslí mu probleskl obraz Bellanny a jejích ran. Pach spáleného masa, ten humbuk všude kolem. Zafuněl a z nosu mu vyšla pára. Ah, tolik se toho změnilo. A určitě ne k lepšímu.
"To tě nemusí zajímat," řekl ohnivému dítku. On měl vodu, on oheň. Něco, co se nemísí. Předpokládal, že voda na jeho těla musela bolet. Dávalo by to smysl jako side effect plamenů na těle, že? Kdyby popisoval tu bitku, tak by nejspíš vlče traumatizoval. Jistě, zrzek už nebyl přecitlivělou máčkou, avšak... Na tohle neměl úplně náladu. Alespoň zatím. Kdyby věděl, co se chystá, tak by svůj postoj ale přehodnotil.
"Jsem z Nihilu. O tom tě už někdy učili, ne?" řekl. Vlče už nebylo úplně prťavé, takže jistě dostalo nějaké vzdělání. Jen to asi bylo prvně, co se vědomosti začaly propojovat s praxí. Ale nehodlal zabít celý den povídáním si se štěnětem z jiné smečky. I proto pohlédl tady na Zathriana. "Rád jsem vás poznal, ale už budu muset jít."

Obrázek z klacku? A cožpak je to nějaký čarodějný umělec? Chudák Kettu si myslel, že zdechne na srdeční selhání z toho stresu a zoufalství, ale to pak dostal nápad. Mohl by pomocí těch klacků naznačit, že je z Nihilu. Udělat z toho nějaký tvar květiny. A pochopí to? No musel nějak doufat, že jo. A že bude trpělivý, než najde materiál. Položil tedy klacek na zem a začal hledat kamení. Větší kámen položil nad klacek, symbolizující střed květu, a dal pár malých kamínků kolem jak okvětní lístky. Vyjde mu to, nebo si chudák Enkidu pomyslí něco úplně jiného? Třeba že musí duchovi darovat kytku, aby ho přestal strašit?

Já ale vylézt NEMŮŽU!!! pomyslel si naprosto frustrovaně. Zrzek byl naprosto v koncích, že by se na to už nejraději vykašlal. Lehl by si a nechal by vše na osudu. A jak již poznal - osud ho neměl rád. Nedopadlo by to dobře.
Ano, klacek, klacek! Hned po něm okem hledal, dokud nějaký nenašel. Hned šel k němu a posadil se. Pokusil se ho vzít do tlap, jak nemotorné! A následně tím klackem ukázal na sebe, na místo, kde mělo být jeho tělo. Ano, jde o něj!! To jsem já, Kettu! Nejsem tu od strašení! No těžko říct, jestli se v tomto případě jednalo o nějakou efektivní komunikaci, ale hoši moc možností stejně neměli.

"Ano, já! Kettu!" řekl zoufale, ač věděl, že tady chudák Enkidu uslyší prd. Byl v koncích. Mohl sice naznačovat jak blb, ale jak mu má říci, co se děje? Napsat mu to? Cožpak je to ňákej Milaga??
Hned došel k pramenu a opět tlapou pocákal okolí. Ano!! To on dal do očí tu vodu! Přesně tak, Enkidu! Ale co teď? Mohl by říct, že jeden cákanec znamená ano a dva ne, ale problém - říct to nemohl! Byl vydán na milost Enkidovi, jestli se bude obtěžovat s duchem komunikovat, nějak to vymyslet. Kettu se mezitím sám zoufale snažil něco vymyslet, ale už tak byl vyčerpaný a nešťastný. Ano, vlastně měl jistě u svatyně svou zbraň, ale cožpak by ji Enkidu poznal? A došel by kvůli bubákovi takovou štreku přes hory?

Na slova Zathrianova nic neřekl, jen si ho ještě jednou pohledem změřil. On si to sice nemyslí, ale Kettu ano. Jaká to škoda, že měl v hlavě takový guláš. Možná by si pak dal dvě a dvě dohromady, že? Anebo také ne.
To už k němu přišlo ono ohnivé vlče se vzdáleně nevinnými úmysly. Ptalo se ho na jizvu. Samozřejmě. To malé hochy zajímá a už nepřemýšlí nad tím, že tím mohou vytáhnout na povrch bolístky. Či to snad byl účel otázky?
"To je ze dne, kdy jsem vyháněl z území vetřelce. A neboj, ten skončil o dost hůř jak já," řekl a nakrčil čumák. Jeho pohled začal být o trochu intenzivnější. Ne, nerad se o tom bavil. A ano, chtěl ohnivého trochu postrašit. To aby tomu už dal pokoj. Nerad si připomínal to, jak se... změnil. Kettu dva roky zpátky by nic takového neudělal. Ale teď? Ne, že by Bellannu usmažil naschvál, ale... Inu, nejspíš by ho v té době zabila.

Trhl sebou. Teď si definitivně uvědomil, že ho Enkidu neignoruje, ale že ho opravdu nejen nevidí, ale ani neslyší. Zachvěl se. Co teď? Vůbec nevěděl. Byl ztracený, sám, navždy. Nebo ne? Možná by mohl dát Enkidovi najevo, že tu je. A že potřebuje pomoc. Ale je mu vůbec pomoci? Jak mu může tento vlk pomoci?
Opět strčil vodu do teplé vody a cákl. Co teď? Oklepal si tlapu. Zpanikařeně rozhlédl a - šoku všech! Se pokoušel vyhrabat do země díru. Musel dát najevo, že tu je. Ale co když se Enkidu lekne a uteče pryč? Inu nezbývalo mu nic jiného, jak doufat, že rytíř bude statečný, i když se jedná o jakousi duchařinu.

Kettua ranilo to, jak Enkidu ignoruje jeho slova. Cožpak je opravdu tak... ani nevěděl, jak to popsat! Prostě a jednoduše byl z této situace nešťastný. Velice nešťastný. Už předtím, jak si vzal plášť, se cítil postradatelný a neviditelný. Ale teď? Teď to bylo ještě více reálné. Zašvihal ocasem. "Enkidu! Proč mě ignoruješ? J-jsem tady!" Ale i po těchto slovech nebylo žádné reakce, ač se velikán podíval jeho směrem. V hlavě se mu začala vířit myšlenka za myšlenkou. Byl snad navždy ztracen? Nadechl se, opět se přiblížil k pramenu a tlapou cákl vodu na Enkida. Tak! Reaguj už, chlape!!

Sáhl tlapou do teplé vody. Byl to docela příjemný pocit, bohužel nepříjemné pocity v hlavě byly podstatně silnější. Svou tlapu neviděl, ale viděl pohyby vody.
Překvapeně se ohlédl, když uslyšel kroky a následně i slova. Enkidu. Rytíř nihilský, se kterým jeden nechtěl být nepřítelem. Nebyl zlým, alespoň si to Kettu nemyslel, ale z jeho mohutného těla šel docela respekt.
"Zdravím, Enkidu," zamumlal. Neměl energii na to znít pozitivně. Pak si ale uvědomil, že není vidět. "Omlouvám se, jsem tady. Jen mě není vidět," vysvětlil následně a povzdechl si. Jenže nevěděl, že ho není vidět, ale ani slyšet. Jako kdyby byl zcela sám v celém tomto vesmíru.

Zprvu si nemyslil, že je něco na těch dvou podezřelého. Jistě, Azarynští neměli kdo ví jakou pověst, ale proč by se měl právě teď bát? Přeci by nedělali problém, když je s nimi štěně. Štěně, co hoří. Jak příhodné. Něco většímu vlku zašeptal. Nejspíše byl zvědavý.
Kettu pohlédl na Zatha. Přivřel oči. "Neznáme se odněkud?" zeptal se. Přísahal, že ho někdy viděl. Možná v nějaké... vizi. Jak smutné, že si nevybavoval v jaké. Možná by pak odtušil, že by teď bylo moudřejší se otočit na podpatku a odejít. Jak smutné!
Každopádně tu nehodlal zůstat dlouho. Nechtělo se mu tlachat a předpokládal, že ti dva to viděli podobně.

Ač zrovna dnes nebyla taková zima, tak kraj dával jasně najevo, že byl podzimu čas. Listy hnědly a začaly padat dolů. Všude jich bylo více než dost. I díky tomu se na les koukalo velice hezky, žel zrzek už nedokázal tolik tu krásu ocenit jako předtím. Inu mohl se snažit, aby se ze svých splínů dostal, ale bylo to při nejmenším obtížné. Bylo to blbý, když si holt neměl moc s kým pokecat. Ale svým způsobem si za to mohl i sám - kdy naposled někoho k sobě pustil?
Šel se napít k řece, když v tom si všiml dvou vlků, co páchli po Azarynu. Střihl uchem. Neměl moc chuť se vybavovat, ale to neznamenalo, že hodlal být neslušný. "Zdravím vás," řekl vlkům neutrálně.

Zrzavý vlk byl poslední dobou mimo. Velice mimo. Vnější pozorovatel by si mohl pomyslet, že z jeho mozku se stala kašička a není cesty zpět. Měl pomíchané vzpomínky, události, někdy toho cítil příliš mnoho a někdy příliš málo. Ale pokaždé se cítil osaměle.
Při své obchůzce si všiml znamého kožichu Rivery. Právě z kvítí pletla věnec. "Zdravím, vaše výsosti," pozdravil princeznu. "Jak to všechno zvládáte?" ptal se. Musela to být jistě pro ni rána. Nebo alespoň pro něj by to rána byla. Tolik se toho změnilo. Vlastně si i vzpomněl na to, jak podporoval Sola ohledně flirtu mířeného na Riveru. Bohužel hnědozeleného kamaráda už nebylo.

Byl to už několikátý den, co byl vlivem pláště světu skryt, což jeho psychice nepomáhalo. Navíc se z nějakého důvodu vydal sem. Cožpak se chtěl takto týrat? A proč? Právě tady měl hezké chvíle s přáteli a ty špatné, respektive se zde odehrál atentát na Voltaire.
"Äiti vuori... isä järvi," zamumlal si cosi nesmyslného. Přivřel oči. Neviděl cestu ven. Jako kdyby měl být navždy proklet. Už dál nemohl, nevěděl, co dělat dál. Cítil se tak slabý, jako kdyby měl jeho bratr celou dobu pravdu. Určitě by byl spokojen, kdyby ho takto viděl. Vyhrál. Jeho tehda optimistická dušička byla zlomena. Kdy se to všechno stihlo stát?