Príspevky užívateľa

Bylo náhodou, že se poblíž potulovala Marion. Tedy, potulovala, kdepak! Držela poctivou hlídku hranic, jak jí bylo u Mladého lesa už známo.
Vzduch kolem byl napjatý, jako těsně před bouří — a ta skutečně přicházela. První blesk proťal oblohu a ozvěna hromu dopadla na krajinu jako těžký kámen. Máři vzhlédla k temné obloze a oklepala se, brr, s jarem musely přijít i jarní bouřky, tak to zkrátka bylo. Jen mohly počkat třeba až vysvitne sluníčko, kdy bude mimo dosah dešťových kapek.
Z nenadání nakrčila čumák, neboť ucítila krom vlhkého vzduchu ještě něco cizího. S nebezpečím nevěřícího poblíž hranic, se pustila hned po pachu, z kterého brzičko vyplynula čerstvá cestička po které se vydat. Zastavila se až tehdy, kdy koutkem oka zahlídla pestrý kožíšek. “Nechť ti Hati-“ začala, ale zarazila se dřív než věta dozněla. Další blesk rozsekl nebesa a v kratičkém záblesku se les rozzářil. V tom momentu spatřila vlčici, jak zuby nehty svírala tělo vrány tak pevně, až jí sliny z tlamy skoro stékaly na zem. ” nechť ti je Hati svatý!!!” vykulila oči Marion na podívanou.

Centrum-> Marion dál mlčenlivě vedla noční obhlídku městem, na čež cesta rychle utekla. Brzičko se nočním šerem prodrali koruny plné listí, a vzduchem proklouzla jejich šelest. Na začátku Mladého lesa, těsně před hranicemi, se vzduch zdál syrovější, čerstvější. Těsně za okrajem posledních městských budov, se lesní krajina protnula s nočním vzduchem, držíc pach jehličí a nově vykvetlých stromů.
Máři neopovrhla možností nadechnout se čerstvého vzduchu, tak s o to větším nadšením pokračovala v cestě podél hranic. Občas se nechala doprovázet světlušky, jako příslib něčeho živého zatím co okolí spalo.
Vlastně ani nepočítala, že by ji do čenichu trefil tak ostrý pach. Byl to vlčí pach, dost výrazný na to, aby byl čerstvý. Musí být ještě poblíž. Marion napnula uši a zastavila se. Nezdálo se, že by kdokoliv překročil Hatiho půdu, ovšem byl nebezpečně blízko. Každý pohyb listí teď zněl znepokojivě, neboť skrýval něčí přítomnost. ”Vystup ze stínů, poutníku” vyřkla a opatrně se rozhlédla po jakékoliv známce života.

Hlava jí klesla na Heidi ramena. Ještě, že byly na pomezí hranic a sestra za ně nevstoupila moc daleko. Máři věděla, že ji i tak bude muset poslat zpátky, a to co nejrychleji. Jenže pošetile se vnitřně pomodlila, aby ji Hati dopřál ještě chvilku ticha v blízkosti Heidi. ”Škoda, že neblafuješ jak při starých hrách, sestři” zamumlala a sklopila zrak. Byla to pravda? Myslela to opravdu vážně? Skepticky jí panenky tančily všemožnými směry a ona si nemohla odpustit odfrknutí.
”Ví o tobě Ossian?” tázala se a mírně se odklonila. Jestli tady opravdu byla kvůli ní, jistě by se i ráda viděla s bratrem. Přece jen, bylo to její rozhodnutí, její věc, možná na tom bude i kus pravdy. Pokud si vybrala jinou cestu, jistě to mělo nějaký důvod. Ale ať už Marion pobrala rozumu světa, kolik chtěla, každý den přemýšlela, jak by se v některých situacích zachovala. Nu, rozhodně nepočítala že se setká se svojí dlouho ztracenou sestrou v ten nejhorší čas, na nejhorším místě. Kdyby už tak mohla za hranice, kdyby si s ní mohla v klidu popovídat… Ale ne. To Hati zkoušel její trpělivost. Musela se podrobit zkoušce jako kdykoliv jindy, všechno mělo svůj pádný důvod. Že?
”Tím pádem, moje drahá, tady nemůžeš zůstat dlouho” provinile k sestře zvedla zrak. Nechtěla ji vyhánět, za to nechtěla pokoušet pravidla smečky. ”Takže jsi se přece jen už s Ossianem setkala” pokračovala, zkoumajíc, co si má vlastně představit pod bratrovým zákazem. Ossian byl přísný, ale nikdy to s Marion nemyslel zle. Vždycky jednal v její prospěch, a proto musel mít i teď nějaký důvod. Vlastně tušila, proč by měl chtít, aby se od Heidi držela dál. Ale přece už nebyla žádná malá holka! A byla si dobře jista, kterým směrem míří. ”Jen se na mě nezlob, prosím” dodala tiše a trošlinku se zachmuřila, ale ve výrazu polevila.

Chvíli bylo slyšet jen šustění listí, co se prohánělo ve větru okolo nich, zvolna vymetajíc vrakoviště. Marion Heidi stála na proti, hruď ji svírala podivně tíživá radost. Tolik se toho změnilo, tolik času uběhlo, že se jí zdálo, jakoby hleděla do zcela cizích oči. A přece to byla její sestra. Každou další vteřinou, kdy se snažila rozpoznat tvář před sebou, se jí vracely vzpomínky. Její přítomnost se jí vkrádala do plesajícího srdíčka, jako teplo z kamen. Chyběla ji, tolik ji chyběla i když si to nedovolila přiznat. Chtěla se k ní vrhnout a zabořit čumák do její srsti, jenže zaváhala. Narozdíl od zbytku vrakoviště z Heidi necítila pach Kultu, naopak, voněla přírodou kolem, byly z ní cítit cesty a louky které ve městě nebyly.
Úzkostně se usmála, viděla v postoji Heidi stejnou nejistotu jakou cítila ona. Nícméně jí to neulehčilo rozhodnutí.
“Děkuju ti sestřičko, jak moc sem nad tebou přemýšlela…!” na chvíli se odmlčela, jakoby hledala správná slova. ”to musím říct Ossianovi, jistě tě taky rád uvídí!! A- a hned tě vezme mezi…” jenže v tu chvíli, ji zadrhla slova na jazyku. Ossian, víra. Když se znovu podívala na Heidi, tiše jí sevřela bolest. “Poslyš, Heidi” pípla a polevila v postoji.
”ty tady nejsi kvůli Hatimu, viď?” sklesle pravila mladší sestra. Chytla se ji najednou panika, ach, jak moc se chtěla zrovna teď mílit.

Marion s téměř prázdným výrazem zůstávala stát, oči pevně upřeny na tváře vlků kolem sebe. Avšak náhlý výstup Omary nemohl být přehlédnut. Vlčka se nezdála o nic ústupnější než v okamžiku, kdy se rozhodla zhřešit. Marně se snažila zamluvit, co způsobila. pro co se ona, z vlastní vůle rozhodla. Poslouchala a nejistě přemítala nad tím, co by ráda sdělila nahlas. Nechtěla se zdržovat hlasu, zároveň moc neovlivňovat chod soudu. Copak mohla Omara tolik zpochybnit Hatiho vůli, aby se zapletla s nevěřícím? Opravdu věřila v to, co se snažila dokázat? Byla stejně vinna, jako jaký koliv jiný hříšný. Vždyť využila všeho, čeho byla hodna!
Tvoje slova jsou prázdná, touha po pomstě není ničím jiným než slabostí!“sykla náhle Marion. „Snažíš se zakrýt vlastní chyby svržením viny na druhého, ač sama nejsi o nic lepší.“ Slova vyřkla tiše, ale s neochvějnou jistotou. Nedokázala pochopit, jak může Omara dál bránit svůj prohřešek, jak může přitom stát a mluvit, jako by vlastně nic nezavinila. „Zabití Ciela ti nikdy nevrátí tvou hodnost!“ Pravila už nahlas, její oči se zableskly, když k ní vzhlédla.
Nechtěla dál, hájit svou přítomnost tichostí. Vlastně souhlasila s každou námitkou Ossiana i Salome. Nebude to jeho smrt, co ti vrátí tvou čest! Vykřikla v duchu.
Zatím co se Cielo rozmluvil, musela se podívat na Nirixe, který sám ještě nesouhlasil se žádným z verdiktů. Nedokázala vymyslit, co si o všem Mesiáš myslí. Rozhodně to nebyl žádný krvavý zabiják, nadarmo však někdo zpochybňuje Hatiho. Víra, směšná zopakovala si Cielova slova. Za to, aby se sám Hati snesl a vykonal trest před zraky smečky.

Noc byla vlahá a měsíčná. Náměstí Hruffu bylo pusté, opuštěné. Marion minula staré budovy, pýchy města co se tyčili do oblak. Už dávno v nich nikdo nežil. Čemu dřív někdo říkal domov, byl teď jen domovem zelených porostů a švábů. Paradox, kdo by si jen pomyslil, že taková velkolepost skončí v zapomnění.
Mari koukala po budovách jakoby měla v pohledu moc je pár kroky přeskočit. Kožíšek jí svítil pod náporem měsíčního světla, kukadli pátrala po známkách života v opuštěných oknech.
Občas ji srst jemně prohrábl vítr, který naopak voněl životem. Nejspíš to bylo začínajícím jarem, nebo tím, že vítr foukal až odněkud z lesů u hranic. Tak či tak sváděl k tomu se po něm rozběhnout, ucítit volnost v tlapkách, přenést se přes střechy a dotknout se drápky měsíce.
Ale ne, před fantaziemi měla přednost povinnost. Rychle se oklepala aby setřásla naivní myšlenky a přidala do kroku. Ještě před sebou měla velký kus města, který musela obhlédnout, a rozhodně by do rána nepočkal.

Z myšlenek ji vytrhlo její vlastní jméno, na které okamžitě zareagovala. Prudce zvedla zrak k narušiteli, né dlouho potom ji trefil sladký, téměř známý pach.
V šeru se chvíli nemohla rozkoukat na toho, kdo na ni právě mluvil, když v tom ji bodl trn do srdce. Pár světlušek okolo ni se rozletělo svým směrem, byla to totiž její sestrička, na kterou právě hleděla.
Chtěla něco namítnou, nemohla však. Chtěla se pohnout; nedovedla. Na chviličku odvrátila zrak jakoby ji to mělo spasit, před vlastní roztěkaností. ”Heidi” vydechla něžným hlasem.
”Co co ty tady děláš!” odvětila na otázku otázkou. Bušilo jí srdíčko jako o život, tak dlouho sestru neviděla, že ji téměř nepoznala.
Co tu jen dělá? Přesvědčil ji snad Hati taky ke své víře? Nebo to vše, je jen náhoda?… Možná osud; roztěkaně se pousmála. Byla to ona.
“Já jsem tady doma, sestričko”

Soud nebyla událost, kterou by si kdokoliv z Kultu dovolil nechat ujít. To platilo i pro Marion, jakožto vlastně její první příležitost něco takového zažít.
Mari přišla tak akorát na čas, s neutrálním výrazem proklouzla ze stínů a posadila se vedle zbytku smečky. Zrak poté upřela na mesiáše a zůstala trpělivě vyčkávat rozsudku. Po jeho proslovu, se vyhybala očním kontaktem komukoliv, koho směrem se podívala, dokud neuslyšela hlas svého bratra. Vlastně jeho zásluhou tady teď všichni byly pohromadě, on a Salōmē se smečce řádně zasloužili. Názor ani jednoho z nich se nedal brát na lehkou váhu, zrovna oni by měli mít řádný podíl na posledním slovu.
Jistota v Ossianově hlase, byla až znepokojující, ale očekávaná. Ušiska jí jen párkrát cukla ve směru dalšího souhlasného výkřiku, jinak zůstala kameně koukat před sebe. Mlčet.

Máři obcházela vraky aut v doprovodu několika světlušek, kteří ji dokonale posloužili jako světlo na cestu. Kam nedosvítili oni, dopadalo světlo měsíce. Byl to den jako každý jiný, obhlídka hranic jako každá jiná.
Ačkoliv soustředila energii především na svoji schopnost, ostražitě sledovala i okolí kolem sebe. Žádnou hlídku nemohla brát na lehkou váhu, už to, že mohla hlídat Hatiho půdu se zdálo jako privilegium.
Mezitím co ťapkala skrz vrakovistě, myslila na její nedávný ceremoniál. Žel nebylo to ani tak dlouho, co ceremoniál dokončila a posunula se na věřicího. Od té doby se čas od času rozplývala nad myšlenkou, že si vybrala správně, když ji Ossian poprvé seznámil s Hatim. Ach, vydechla vnitřně. Nezažila den, kdy by se jí zastesklo po domovině. Jenže občas se přeci jen zamyslila nad sourozenci a tím, jakou cestou se vydali oni. Né snad, že by se jí pak jakkoliv její rozhodnutí příčilo.

Daruji ti tělo i duši, pokud po mě budeš takového žádat. Slibuji víru po celičký život, i v okamžiku po něm. Neuhnu z cesty, neopustím své nejbližší, neboť ti mé slovo dávám, Hati
Zakončila Marion jednu ze svých modliteb. Už poslušně proseděla několik studených nocí i dní, skrytá ve stínu svého úkrytu a samozřejmě pod dohledem Ossiana. Všechno nakonec uteklo a to ani jednou kukadla nezamhouřila, tedy, to ani nesměla. Žel, tak když konečně nadešel čas ceremoniál ukončit, ani si toho nebyla vědoma. Skoro necítila únavu, místo bolení těla měla až svěží pocit, v tlapách ji mravenčilo a krev ji pumpovala tělem novou energii. Srdíčko jí plesalo nenápadným nadšením, jen čekajíc na nový den.
S rozbřeskem posledního rána tiše zamžourala do světla, nijak ji to nevytrhlo z myšlenek, nadarmo nechtěla Hatiho pokoušet, tedy čekala až Ossian poví sám, kdy ceremoniál opravdu končí.

Ossian hned Máři upozornil na její chybu a bodejď taky vyskočila na nohy jakoby ji vosa píchla. ” odpusť ” odvětila tiše a pokývla. Inu, vždycky to mohlo začít ještě hůř. ” Jistě- děkuji ti Ossiane, bratříčku ” s těžkým polknutím popošla o kousek dál zpátky ke vchodu, kde se posadila a zvedla zrak k měsíčním paprskům. Stačila jí jen chvíle, než se dočista zakoukala a veškerý šramot v hlavě nahradil klid jen jednoho jasného zpytování. Začala rozmýšlet nad budoucností ve smečce, kudy dál, kudy kam. Rozmýšlela nad minulostí a nad vším, čím prošla, aby se dostala mezi své. Tiše v mysli promlouvala k tomu, komu zasvětila celičký život. Také občas pomyslila na Ossiana, který ji bedlivě sledoval a dával pozor né jen při ceremoniálu věřících. Ach jak ona by mu poděkovala, jen aby si teď dvě noci, dva dny počkala.
Proseděla tak celou noc, než se Šarlatové paprsky slunce neprodrali skrz. Marion za celou dobu neměla potřebu ani mrknout, první noc se zdála utekla překvapivým tempem. I cítila Ossiho pohled, jen mu nevjenovala pozornost, neboť stále přemýšlela nad Vírou samotnou.
Nu a seděla tak dál, do dalšího brzkého večera, následujíc půlnocí a dalším ránem.

Samozřejmě, že cítila mravenčení v tlapách, ale musela hrdě pnout hruď, protože se přeci jen prokázala Hatimu. Srdíčko jí plesalo o sto šest, když spatřila Ossiana jak ji už vyčkává a zrychlila krok. Oba si vyměnili pokývnutí, Máři ještě věnovala krátký úsměv a rozhlédla se po okolí. Nepřála by si nikdy, aby ji zrovna touhle cestou doprovázel někdo jiný než její bratr. Vlastně ji to uklidňovalo, směřovat dál v jeho stopách.
Natož tiše začala ťapkat vstříc místu, kde ani když se nebe při východu slunce zbarvilo do červena, jeho paprsky nedosáhly. Našla si zakoutí, tak více měně schované za veškerým křovím a suchým listím, kde se s výdechem posadila a naposled se podívala k východu.
S posledním obrázkem hvězd před očima, se skulila do malého klubíčka a zavřela víčka, aby mohl ceremoniál započít.

Když půlnoc odbila, pod tíhou vlčích tlap zapraskala stará prkna knihovny. Půlnoc byla přelomem, přelomem dne a noci. Zdálo se zvláštní, chystat se ke spánku k začátku rána, avšak začínala si zvykat.
Máři hledala místo kam se schovala před slunečním svitem, ještě předtím než sluníčko vůbec vyšlo. Stará budova plná starých knih působila jako perfektní volba, a tak právě tady složila těla k jedné ze stěn. Tiše zůstala koukat dolů, skrz popraskané zábradlí, než jí víčka únavou nespadla.

Ať už chtěla nebo ne, nedokázala se zavděčit. Nejspíš si to vše, ačkoliv nechtěně, způsobila tím svým neustalým zmatkováním, s kterým sem před chvíli vtrhla. Přes tváře se jí přelil horký pocit, pod lesklým kožíškem zrudla jako rajče. ” Ach, jistě” samozřejmě nebyly na okrasu. Že.
Dychtivě zvedla zrak, když bylo o čem v konverzaci pokračovat. ” To bude on” pousmála se nad myšlenkou Ossiana. A tak přeci jen ho znala, otázkou bylo, jak blízko si ji Ossian nechal připustit k tělu. Nebo v tomhle případě právě naopak.
Marion se na druhou stranu líbil řád, kterým se Salōmē řídila. Měla tu pořádek, díky neohraničení i soudíc málo návštěvníků. Vlastně si takhle představovala většinu Kulťanů, jen nebylo od pravdy, že většina jejich bratrů a sestrer neměla k dispozici hrobku zdobenou lebkami.
“Pověste sestro, jaký na vás udělal dojem?” zůstala na vlčku zvídavě kukat, studovat ji tiše pohledem.

Marion tiše bděla nocí, v malém klubíčku pod střechou nákupního centra. Právě když podléhala svodům lákavého snění, líčící blahou budoucnost ba né-li skutečnost, probudila ji hlasitá řacha. Pohotově zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti. Možná to byl jen planý poplach- ale Máři se nechtěla vzdávat risku. Pomalu zvedla ještě rozespalé tělo ze země a rozešla se k nejbližšímu schodišti.
Nad střechou nákupního světla zářili hvězdy. Byla to krásná podívaná, ani jí nevadil téměř oslepující svit od měsíce. Ach, Hati náš vydechla blaženě.
Vybrala si svoji cestu správně. Právě momenty jako tyhle, ji usvědčovali o svém a bratrovém rozhodnutí víc než kdy dřív.
Zůstala zaujatě koukat nahoru ke hvězdám, přemítala nad tím vším co se stalo. Obzvlášť nad nedávným setkáním Bellany a její matky. Jak jen zrovna ona měla tu příležitost u něčeho tak, podstatného, být. Né jen, dokonce být velkou součástí.