Príspevky užívateľa

Když půlnoc odbila, pod tíhou vlčích tlap zapraskala stará prkna knihovny. Půlnoc byla přelomem, přelomem dne a noci. Zdálo se zvláštní, chystat se ke spánku k začátku rána, avšak začínala si zvykat.
Máři hledala místo kam se schovala před slunečním svitem, ještě předtím než sluníčko vůbec vyšlo. Stará budova plná starých knih působila jako perfektní volba, a tak právě tady složila těla k jedné ze stěn. Tiše zůstala koukat dolů, skrz popraskané zábradlí, než jí víčka únavou nespadla.

Ať už chtěla nebo ne, nedokázala se zavděčit. Nejspíš si to vše, ačkoliv nechtěně, způsobila tím svým neustalým zmatkováním, s kterým sem před chvíli vtrhla. Přes tváře se jí přelil horký pocit, pod lesklým kožíškem zrudla jako rajče. ” Ach, jistě” samozřejmě nebyly na okrasu. Že.
Dychtivě zvedla zrak, když bylo o čem v konverzaci pokračovat. ” To bude on” pousmála se nad myšlenkou Ossiana. A tak přeci jen ho znala, otázkou bylo, jak blízko si ji Ossian nechal připustit k tělu. Nebo v tomhle případě právě naopak.
Marion se na druhou stranu líbil řád, kterým se Salōmē řídila. Měla tu pořádek, díky neohraničení i soudíc málo návštěvníků. Vlastně si takhle představovala většinu Kulťanů, jen nebylo od pravdy, že většina jejich bratrů a sestrer neměla k dispozici hrobku zdobenou lebkami.
“Pověste sestro, jaký na vás udělal dojem?” zůstala na vlčku zvídavě kukat, studovat ji tiše pohledem.

Marion tiše bděla nocí, v malém klubíčku pod střechou nákupního centra. Právě když podléhala svodům lákavého snění, líčící blahou budoucnost ba né-li skutečnost, probudila ji hlasitá řacha. Pohotově zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti. Možná to byl jen planý poplach- ale Máři se nechtěla vzdávat risku. Pomalu zvedla ještě rozespalé tělo ze země a rozešla se k nejbližšímu schodišti.
Nad střechou nákupního světla zářili hvězdy. Byla to krásná podívaná, ani jí nevadil téměř oslepující svit od měsíce. Ach, Hati náš vydechla blaženě.
Vybrala si svoji cestu správně. Právě momenty jako tyhle, ji usvědčovali o svém a bratrovém rozhodnutí víc než kdy dřív.
Zůstala zaujatě koukat nahoru ke hvězdám, přemítala nad tím vším co se stalo. Obzvlášť nad nedávným setkáním Bellany a její matky. Jak jen zrovna ona měla tu příležitost u něčeho tak, podstatného, být. Né jen, dokonce být velkou součástí.

Z místa, na němž Marion číhala viděla rychlí konec kořisti. Ossian zkousl, a to úspěšně. Nečekala už ani chviličku a s mávaním ocasu dohopsala zpátky k němu, byl to rychlý, ale sakra úspěšný lov.
”Musel být smířen se svým osudem v moment, co vstoupil na svatou půdu drkla tlapou do ušáka. Jestlipak věděla i ostatní zvířata o území Kultu, mohla taky cítit Hatiho víru? ” Pro dnešek bylo dost kárání, nemyslíš? odvážila se vyzývavě zaculit, jen to myslela docela vážně. Měla z úlovku radost, město bylo chudé a pusté, né vždycky se podařilo najít vydatnou kořist.
Obdarovala ještě Ossiana podezíravým pohledem, než se otočila a pokývla hlavou aby úspěšný úlovek odnesli kamsi jinam, mezi společnost.

Bylo ji Bellanny líto, možná to dělali slzy velké jak dešťové kapky, možná jen prostý soucit. Nedokázala si představit ztrátu blízkého v ranném věku, ještě ke všemu někoho tak blízkého. Muselo to pro ni být hodně křehké téma, jak se i ukázalo.
”To mě moc mrzí” šeptla ale udržovala si nepatrný úsměv. Bylo pro ni něco speciálního na tom, že to zrovna ona mohla Bell sdělit. Nakonec, ta úděsná událost s dušemi mrtvých vypadala jako pomoc k dobrému. Případně aspoň připadalo, že se modrooké trochu ulevilo. ” ale cožpak, to je samozřejmost” ještě drobátko zvedla koutky úst.
Po tom všem jí muselo zavrtat hlavou, co se vlastně přihodilo. ”Stalo se to všechno najednou tak rychle, ani nevím jak se přihodilo že jsem viděla duchy-“ a mohla si být jista, že to nebyl jen přelud, neboť právě měla na hlavě onen kouzelný závoj. Tož, měla. Jenže najednou, ten už taky nebyl k mání. Zmateně zamrkala na místo kam by přísahala, že viděla závoj dopadnout. ” Nejspíš znamení od Hatiho?” vyřkla váhavě.

Z předešlých chyb vyšlo poučení, dost jasné ponaučení o pozdních příchodech. Marion si už tím pádem znovu nedovolila přijít pozdě, potom co uslyšela Mesiášovo zavytí, vydala se i hned tentýž směrem. Netušila oč se jedná, tušila jen že by ji pokud né Hati, tak Ossian pohřbil za živa za pozdní příchod. Už se tak jednou skoro stalo.
Tiše prošla branami hřbitova, očky kroutila kolem dokola po ponurém okolí. Bylo to místo, kde dřímali mrtvý. Věčným spánkem leželi pod zemí. Ovšem s jejich spánkem se neslo znepokojivé ticho, z kterého tuhla krev v žilách. Prošla krátkou cestičkou mezi náhrobky spících a s lehkým očekáváním se zařadila mezi ostatní.
Nepřekvapilo ji, že Ossian dostal onu čest uvést situaci. Naopak, srdce jí pýchou zaplesalo když uslyšela jeho pronikavý hlas. Dobře pravíš bratře pomyslila si, se zrakem upřeným na jeho šedivém kožíšku. Sama se neměla za koho modlit, jenže přesto sklopila zrak a v duchu si opakovala modlitbu. Krátce poté bylo slovo předáno zas někomu jinému, tentokrát Salōme, i kterou už měla šanci poznat.
Její slova se nesla vzduchem pravdivě, hluboce. S uznáním poslouchala co měla vlčice na srdci, ke konci zůstala sedět, přehrávat si vše znovu dokola.

Lehce kysele se na Ossiana poušklíbla, musela bratříčka taky občas pozlobit. Tušila, že jí vlastně nedával na výběr, mlčky pokývla na důraz tichého porozumění. Vždycky tápala v jeho stopách, ani tentokrát v Kultu nebylo nic jinak, jenže Ossianovi věřila jako jedinému ze všech každé slovo. Nikdy ho nechtěla zklamat.
” vidím že se rychle zapojuješ” projela ho zelenýma kukadlama, teď s jiskřičkou hrdosti. Bellannu ještě osobně nepoznala, ale nazór si utvořila z toho co viděla. Né že by byl něčím extra osobní.
Sledovala ostře kam mizel Ossian při tichém plížení, když najednou vystřelil dusot tlapek a s ním i nervová reakce. Marion se stáhli všechny svaly, vystřelila za ušákem div jí nohy nestačili. Její tělo odvedlo svou práci rychle, svižně zvíře předběhla nečekajíc na jinou příležitost. Měla to být týmová práce, tak varovným chňapnutím předurčila zajícův směr, tedy nahnala ho Ossianovi přímo do spárů.

Zacukala čenichem, krom hustého ovzduší cítila hořkost v Salōme slovech. Vlastně ji to ale nijak netrápilo, přeci jen to ona přešlápla práh vlčky soukromý. Měla si sežrat co způsobila. “Myslím, že vystavit pár lebek před vchod z vaší kolekce- sestro- by stačilo jako varovný signál dostatečně” odvětila váhavě a naklonila hlavu. Trpce polkla, než nakoukla znovu dovnitř hrobky, jistě by se našlo pár nepotřebných lebek.
”Je mi potěšením, už si dám pozor na hraniční lajnu- ” odvážila se nakonec dodat a lehce sklopila oči, aby projevila určitou náklonost. ” Jistě už jste potkala mého bratra Ossiana, nemýlím se?” věděla že ze Ossian rychle seznamoval s členy smečky, už od začátku jejich příchodu. Nevěděla ale, koho už obohatil svojí přítomností. Kéžby měla tolik kuráže jako on. Tož možná zmíňka jeho jména měla obohatit prázdnou konverzaci mezi dvěmi kulťany.

Nevydržela dlouhu pohled jak se před ní vlčice menší, pomalu schoulená jak malé stěně. Srdíčko jí soucitně zaplesalo, ani nijak neodpovídala a okamžitě se k ní přitiskla. Položila si hlavu na její ramena, ocasem jí skryla tlapy a vydechla do modrého kožíšku. “I ty jí scházíš”špitla lítostně. Neměla žádně pochybnosti o tom, jak je její bolest reálná. Oh kdyby třeba přišla o Ossiana- nechtěla na to ani myslet.
Obě vlčky ovál studený vítr, v tu ránu Marion pomalu závoj slezl z čela a sjel Bell po zádech až na zem. Zamrkala do měsíčního svitu, než povolila objetí a otřela uslzené tváře sestře. ” měla jsi pravdu, jsem Marion, sestra Ossiana” pravila vlídně a pousmála se. Hned na ni měla dočista jiný pohled, měla pocit že jí modrooká rychle přiroste k srdíčku. “Těší mě Bellanno”

Nelhala by, kdyby přiznala že ji spadl kámen ze srdce, když se na ni vlčka otočila. Rychlým tempem přispěchala a zastavila se aby popadla dech.
“Poslyš- sestro” pravila rozhozeně. Bellanna působila dobrým dojmem, Marion totiž nevěděla nic o její minulosti, či současnosti ve smečce. Prakticky si tedy na ni dělala názor jen od vidění. Nad tím ale nebyl čas se vůbec zamýslět, naopak. Rychle zamrkala, aby se zbavila malých jiskřiček tancujících jí v kukadlech, než se dala do řeči.
” Odpovím ti hned na tvé otázky jen, jen myslím že pro tebe mám zprávu” skrz závoj koukala na společnici naléhavým, netrpělivým pohledem. Jakoby se nemohla dočkat až slova dostane z jazyku. Musela se přiklonit, aby se zbavila ošklivého pocitu že je duše uslyší, cítila pořád jejich pohledy. Pálili až do morku kostí
”Ať to zní jakkoliv, vidím mrtvé, tedy vlastně nemrtvé-! Jejich duše” pokračovala šeptem. Myslím, že s tím má co dočinění ten závoj ale- jeden z duchů mi pravil že je tvou matkou” zarazila se, aby Bellana mohla její slova spolknout. Netušila, jestli si o ni nebude myslet Hati ví co.
“Pravila něco o tom, jak na tebe stále dohlíží, jak by si přála tě obejmout a- do konce věčných dnů tě držet, znovu cítit tvoje teplo” sklopila uši, slova najednou zněla trýznivě. ” mám ti předat sílu, za vše s čím jsi je do teď vypořádala, je na tebe hrdá, hlavně ať žiješ šťastný život a a mrzí ji- jak krátkou dobu ti mohla být matkou” jak dokončila poslední větu, přelil ji klid, přestala na zádech cítit studené pohledy tolika očí, i její srdíčko začalo zase tlouct pomalu.
Se soucitem zůstala tiše hledět na Bellannu, uvědomovala si tíhu oněch slov.

Tu se kde se přiřítil vítr a s ním i Marion. Uháněla skrz popadané listí div dech popadala. Její tlapy dopadali tiše, jenže nebylo úniku těm podivným pohledům. Byly všude!! to musí být jen zlý sen!! zakňučela tiše a prudkým obratem se zastavila. Srdíčko jí bušilo o sto šest, nemohla v samém děsu pořádně přemýšlet. Pevně stiskla víčka k sobe, sklonila hlavu a zhluboka se nadechla.
Možná, možná to přeci jen měla vidět. Možná, to byla zpráva pro ni určenou. Možná právě Hati otevřela pomalu kukadla a vzpřímila se. Najednou byl všude klid. Jen v povzdálí zachytila ta tíž svítivá očka, co jí celou dobu sledovala. Ztěžka polkla. ”Paní- Pane- kdo jste, ukažte se! odhodlala se houknout do šera.
Postava ze tmy se pomalu vydala k ní, s bledým výrazem, němou tváří. Mari zůstala stát tvrdě jako z kamene, vyčkala než se zjev přiblíží sám. Byla to vlčice, skoro měla pocit, že vidí záblesk soucitu, nebo snad bolesti na její tváři. ” seslal vás Hati?” pípla. Odpovědi se jí hned nedostalo, místo toho na ni zůstala vlčka shlížet.
Ten závoj, co máš na čele najednou jakoby se jí cizí hlas ozval v hlavě. zbavíš se jej jedině tak, když vyslyšíš a vzkážeš moji zprávu slyšela znovu. Mari opět bušilo srdce tak silně, že jí témeř hrudí vyskočilo. Pomalu váhajíc přikývla. najdi Bellannu, protože není dne, kdybych z ní oko nespustila. Do konce věčných dnů budu toužit znovu ji obejmout, cítit teplo jejího těla. Vyřiď ji můj obdiv, předej ji moji sílu, za vše s čím se dokázala vypořádat. Jsem na ni hrda, neboť lepší dceru bych si nemohla přát. Ať žije plný, šťastný život, překoná každou překážku, která ji ještě cestu zkříží. Nakonec, mě mrzí jak krátkou dobu jejího života jsem pro ni byla matkou. najednou vše utichlo. Vlčí duše se otočila směrem k barevnému kožíšku své dcery. Byla tam Bellanna, která zrovna blouznila kamsi tmou.
Rychle se zvedla a svižným krokem se vydala vstříc Belle. ”Bellanno” špitla tak akorát aby ji uslyšela.

Noční temno zalilo zchátralou knihovnu jako déšť květiny. Bylo ticho, hromové ticho dokud do pár paprsků měsíčního světla nevstoupila živá duše. Suchá prkna zapraskala Marion pod tlapami, zatím co se škrabala po schodech nahoru. Bylo to poprvé co byla v knihovně, ještě ani pořádně neprozkoumala ten hořký pach rozkládajících se knih a všelijakých pergamentů.
Její tiché kroky se rozléhali podél klikaté cestičky, tvořené zábradlím. Náhle koutkem oka postřehla předmět, který se pod tenkým náporem světla lesknul a třpytil. Tiše se k němu rozešla a opatrně naklonila. Byl to závoj, až podivně čistý na podmínky knihovny.
Co by se jen stalo, kdybych si jej nasadila? a přesně tak se stalo. Opatrně vzala kus látky do drápků a nasadila si ho kousek před uši. Seděl krásně, i ona v něm musela být krásná! To jen kdyby věděla, co skrývá za tajemství.
Najednou se jí tak strašně zamotala hlava, že se z toho musela posadit. Chytilo se jí náhlé rozhořčení, kožíšek jí profoukl studený vítr. Ani se nestihla pořádně rozkoukat a chopil se jí neuvěřitelný strach. V koutech místnosti viděla šedivé postavy, bylo jich tolik, cítila jejich ledové pohledy, skoro jakoby nebylo úniku! V šoku momentu hodila nohy na ramena, s bušícím srdcem seběhla schodiště a vyběhla z knihovny. Pádila a pádila, hlavně pryč od toho všeho. -> Lunapark

Marion hořce polkla. ”podívejte já-“ pípla, ani větu nedokončila a couvla o pár kroků. Nedovolovala si odporovat, už vůbec né výše postavenému. Musela vlčce ještě nakouknout při couvání přes rameno, až pak si teprve uvědomila, co zdobí klenbu místnosti. Nakonec přeci oplatila přísný pohled stejným, nejspíš aby nebyl znát náhlí šok. “Omluvte moji nedbalost” pravila znovu, netvářila se ale nějak extrémně provinile, nemohla přeci vědět, že je tady vstup zakázán!!
Skepticky projela pohledem štíhlou postavu paní domácí , ach jak nesnášela chybovat. Právě teď ale musel napravit, co způsobila ”jmenuji se Marion” nebyla si jista, jak vážná situace tohle je, nebo jestli byla vůbec v nějakém průšvihu ale počítala raději s tím nejhorším. ” Nechť je mi Hati svatý, odpusťte” vyhrkla, až podivně formálním způsobem.

Po chvíli se Marion posadila a nastražila uši. ” opravdu? No, znám jej jen od vidění, ale jistě to není špatný nápad!” přikývla na Ossianova slova. Samozřejmě, chtěla usoudit sama, jestli nakonec udělá co jí Ossian nabídl. Ale zdálo se, že to vůbec není špatný nápad. Navíc, kladné známosti ve smečce nikdy nejsou k zahození, (ještě když tady zůstane po zbytek života).
” Ta- Bellana- vypadali jste že si rozumíte” žel pamatovala si dobře kdo na ceremoniálu uklidňoval rozhořčenou matku. Vypadalo to, že si dělal dobré jméno. A to mu jistě Hati řádně oplatí těšilo ji, že si snad oba vyslouží své právoplatné místo ve smečce- byla ale rychle vytrhnuta z bloumání. Na chvíli utichla, I hned v samé bdělosti vyskočila na všechny čtyři a zaposlouchala se do okolních šumů. Ani nemusela odpovídat slovy, a na bratrův pokyn se začala plížit malým obloučkem ke zdroji zvuků.

Dobře tušila, že Ossian jentak nezapomene na její pozdní příchod k bazénům. Mravenčilo jí z toho v packách, když se pomalu blížila vstříc bratrovi.
”Ano, já vím” pípla, jakoby tušila přesně kam tím směřoval. Ale když spatřila povolení v jeho výrazu, ihned mu úsměv opětovala. ”bratře bratříčku jak ráda tě vidím… mimo to vše” bylo vlastně trochu zvláštní, jak se najednou nedrželi bok po boku. ”myslíš že se to takhle tady děje normálně?” odvětila. Viděla sice jen kousek celé události, jenže měla hned co k tomu dodat. ” doufám že si to s daným Hati řádně vyřídí-!” bodejď by ne! To co se stalo na ceremoniálu by líp než cirkusem nenazvala, a to jen stačila přihlížet.