Príspevky užívateľa

Vytřeštila na Rufuse své červené oči. Takhle ji nikdo ještě neoslovil a vlastně ani z poloviny nevěděla o čem Rufus mluví. "Děkuji...?" řekla velice nejistě a zadívala se na příšerku, která se postupně uklidňovala. Díkybohu nad situací nemusela dlouho přemýšlet a dostala názornou ukázku přímo před svůj čumák. Přímo před ní se z stínové příšery stalo uslzený vlče. Čuměla, jakoby by ji ulítl včely a snažila se ve své duté hlavě pochopit celou situaci.
Nakonec to vzdala a musela si oddechnout. Byla ráda, že dokázala ubránit Azaryn před neidentifikovatelnou "příšerou" a byla ještě raději, že ono monstrum nemusela ve výsledku zabíjet.
Spokojeně se posadila a oddychla si. "Jak jsi k tý věci přišel?" zeptala se vlčete. Nepídila se potom čí a odkud je. Použila totiž tu svou jedinou mozkovou buňku v hlavě, aby ji došlo, že patří zřejmě Azarynu, když se lísá k Rufusovi. A možná by si i vybavila čí je, ale to by ji z uší mohlo začít kouřit.

Naklonila hlavu na stranu. I z ní se pomalu strach vytrácel. Čeho by se taky měla bát, když to spíše vypadalo, že se ten podivný tvor bojí jich. "Ale proč by to naříkalo? Vždyť to vypadá, že by to nemělo problém nás oba zabít." poznamenala. Udělala pár kroků k příšeře. Chtěla do něj drbnout tlapkou, ale na to se ještě tolik neodvážila. "No jen aby to nebylo něčí mládě." poznamenala mimoděk. Vůbec ji nenapadalo, že kdyby se skutečně o mládě jednalo, tak by nejspíš někde poblíž byl i jeho rodič, který by mohl o dost dravější a nebezpečnější. Ale to je vlastně dobře, protože takhle se tvora přestávala bát. Pro jednou její debilita byla výhodou.

Záhadně příšeru netrefila, tak jak si představovala. Byla chvíli zmatená co má dělat a vypadalo to, že není sama. I příšera se zdála být jaksi pomatená.
Díky Rufusovi, který nebyl srágora a neutekl, zůstala i Mensis. I když si toho nejspíš nebyl vědom, byl takovou její oporou. No kdyby vzal do zaječích, už by byla i ona dávno v tahu, ale takhle se Mensis bála o něco miň.
Všimla si díry po vývratu a napadl ji stejný nápad jako jejímu soudruhovi. Jenže příšera se schoulila a přestala se nějak výrazně hýbat. Zastavila se i vlčice. Pořád se toho bála a o pár kroků ustoupila. Vyjukaně se na tu věc dívala, ale nespouštěla z ní oči ani na jednu vteřinu. "Co s tím je?" zeptala se svého kolegy.

Mensis ho neviděla a jediné co slyšela byly jakési zvuky pazvuky ze záhrobí. Nebyla si vědomá své chyby, ale díkybohu ji už neopakovala a zůstala tam kde měla. Ještě že loví Plamena v masce a ne nic většího, dravějšího nebo zabijáčtějšího, protože jinak by Mensis byla hlavním chodem.
Když slyšela blížící se kroky připravila se na útok. Teda v jejím podání to nebyl úplně útok, ale spíš skok na příšeru v domnění, že se možná trefí a možná se bude mít kam zakousnout. Z jejího pohledu byla příšera o dost větší než bylo štěně pod maskou. Ve svých představách tedy usoudila, že nebude problém příšeru strefit. Jen se předtím pomodlí a zavře oči.

Po chvíli dlouhého čekání se rozhodla trochu zariskovat a vykoukla ze svého úkrytu, aby zjistila, kde se ten Rufus tak courá s tou příšerou. Zas tak daleko být nemůže, když ji přeci slyší! Bohužel neviděla nic, protože je slepá jak patrona. Tím pádem celé to riskování bylo úplně k ničemu a Mensis je hloupá a nedochází ji, že se nemůže úplně spoléhat na svůj zrak. Dost možná ani neví, že vidí hůř jako ostatní.
Zalezla si zpátky do úkrytu a nastražila uši. Poslouchala každý jeden zvuk, který k ní dolehla a snažila se rozluštit o co se jedná.

Kývla na Rufusova slova a skočila se schovat za první vyvrácený strom, který se nacházel po její straně. Tam netrpělivě vyčkávala a jedním okem sledovala cestu, na které se před chvílí nacházela. Byla dostatečně daleko, aby si ji nikdo nevšiml, ale zároveň i dostatečně blízko, aniž by musela dlouho běžet.
Čím déle čekala, tím začala mít větší strach. Hrůzostrašnou atmosféru podporovaly ony záhadné zvuky, které nedokázala pořádně identifikovat. To musí být ta příšera! pomyslela si. Už není cesty zpět. Pokud se rozhodne, že na příšeru nevyskočí a zůstane v úkrytu, dost možná tím ohrozí svého kolegu. A kdyby tak udělala, tak příšera musí Rufa rovnou zabít, jinak práskne všem, jak je Mensis k ničemu.

Zakousla se do Nimlóga a nehodlala se pustit. Vedle ní útočila i Eirlis, které se podařilo jelena krásně zasáhnout do tepny. Krev stříkající z jelenovi nové rány zbarvila její bílý kožich na hlavě do ruda. Dokonce ji krev na chvíli oslepila na jedno oko.
Podcenila sílu a výdrž jelena a opět se ocitla v situaci, ve které si dvakrát nepřála být. Přímo pod horou masa a paroží, která když na ni spadne, bude z přihlouplé vlčice lívanec. Potlučená, zmatená, na jedno oko přisleplá Mensis, měla co dělat, aby se opět dala dohromady a dostala se z možné smrti. Pomoc ji nabídla Eirlis, která byla narozdíl od ní alespoň při smyslech. S její pomocí se snažila dostat dostat do bezpečí a při nejlepším ještě stihne do skomírajícího jelena zarýt své zuby a drápy.

<<<<< pláň zajíců

Odhodlaně následovala svého spolulovce, připravená na příšeru ušít past. Od té doby, co ji viděla naposledy (což nebylo ani před hodinou), byla plná síly a odvahy. Pro ty inteligentnější by se to dalo říci, že má Mensis mozek jak zlatá rybka. Přeci ta příšera nebyla zas až tak strašlivá ne? pomyslela si naivně.
Minuly prvních pár kmenů, které po zimě ze syslího háje zbyly a její uši zaslechli jakési podivné zvuky. "Slyšíš to?" zeptala se šeptem týmového kolegy. Zastavila se a snažila se zvukům naslouchat. No snad to není ta příšera. Ale na druhou stranu, kdyby to byla ona, nemusel by ji Rufus daleko nahánět. Bylo to svý způsobem pro i proti.

Dostala se na samotné dno, kde zůstala chvíli nehnutě stát. No chtěla pomoct Cyranovi, ale ten jaksi byl v plamenech uvězněn. Ne že by nebyla ochotná pro druhé do ohně skákat, ale nepociťovala, že by byl v nějakém ohrožení života. To spíš byl jejich mladý alfa, který se bezhlavě vrhnul na Nimlóga a pak i náležitě letěl vzduchem. Mensis se ostýchala na mlžného jelena zaútočit, ale nic jiného ji nezbývalo. Už to byla jediná možnost jak všechny zachránit. Tentokrát dbala na rozkazy a snažila se vyhnout parožím a zubaté tlamě. Však už i viděla, co mohutná rudá koruna na jelenově hlavě dokáže, nepotřebovala se o tom již přesvědčovat. Zas tak hloupá není.
Vyrazila k jelenu tak, aby se dostala k němu ze zadu, podobně jako Zath. Akorát zaujala druhou polovinu, než byl mladý alfa. Riskovala tak akorát kopanec, ale furt lepší jak letecký den s parožím nebo roztrhaný kožich. Jeden by měl počítat i s tím nejhorším a být maximálně obezřetný. To neplatí pro Mensis. I přes své pochybnosti a respektu z obrovitého jelena se po něm vrhla bez myšlenek.

Všimla si nehybné šmouhy mezi stromy. Díky barevné srsti, kterou Hel má, Mensis dokázala odvodit, že je to skutečně ona a ne nějaký krajinný prvek, co má siluetu vlka. Ne že by byly vlčice od sebe daleko, to spíš se projevuje Mensin handicap.
Stála, rozježená a hladící přímo na tulačku, která se svou bandou dokázala na území Azarynu udělat pěknej svinčík.
Narozdíl od Hel se Mensis nedržela a z hrdla se jí ozvala tlumené zavrčení. Emoce jakžtakž držela na uzdě, ale stačila by kapka a už by letěla na ni.

Na Rufusova slova přikyvovala. Začalo se jí líbit, jaký tým spolu vytvořili. Ale teď nebyl čas na řeči. Už dávno se měli dát do příprav! Co když ta příšera na někoho zaútočí, mezitím co oni tu tlachají!
"Půjdeme do nejbližšího lesa a uvidíme, co nám poskytne. Ale už nesmíme ztrácet čas!" rozhodla silným odhodlaným hlasem. Ale z místa se nehnula. Ne že by se jí nechtělo nebo tak něco. Přes jí krátkozrakost totiž neviděla, kde se ten nejbližší les nachází. Mohla mžourat na horizont jak se jí zachtělo, ale neviděla nic jiného než šmouhy. A tak udělala pro jednou něco chytrého a čekala, až se na cestu vypraví její týmový kolega.

V jednu chvíli odhodlaně sjížděla svah v domnění, že se takhle nejrychleji dostane k Cyranovi a Rufusovi na pomoc a v druhé ležela na skalnaté ploše, sýpající a domnívající se, že si snad přelámala všechny možný žebra a že umře. Tak moc jsem se snažila všem pomoct a takhle se mi to vrátilo! Byla její poslední slova, která si řekla v duchu, protože vyslovit je nedokázala. Pohlížela dolů na tem chaos co se odehrával. Nebo se to snažila. Vyškrábala se na nohy, aby mohla přejít blíž k okraji a pořádně se podívat na to, co se děje. Trochu přitom zapomněla, že měla problém se pořádně nadechnout a bolest z hrudníku pomalu vymizela. Za to ji začalo cosi bolet a pálit na zádech. Otočila hlavou, aby se na to mohla podívat. Zhrozila se při pohledu na sedřenou kůži, ale hned se uklidnila, když zjistila, že to není nijak hluboký. Koutkem oka zahlédla Zathriana, který se také vydal dolů. A rozhodla se i ona pokračovat v cestě na dno údolí. Tentokrát se pokusila najít bezpečnější cestu.

Zase se dlouze zamyslela. Přitom čuměla jen jedním směrem a chvíli to vypadalo, že se zamýšlí nad kopcem, na který tak zamyšleně koukala. "Les by byl od dost lepší, ale zase se nesmíme příšeře ztratit." poznamenala a pohlédla směrem, kam ta věc odběhla. "A taky my ji nesmíme ztratit." dodala ještě.
Teď, když zrůda byla bůhví kde, najednou ji nevadilo, že po ní bude muset skočit, ale jakmile se někde objeví začne se Mensis proklínat, že radši nebyla návnadou.
Rufus měl pravdu. Byl ideální návnadou. On kdyžtak uletí a kdyby šlo všechno do kopru umře alespoň jen jeden.

Snažila se na něco přijít. Začala pochodovat všude různě, dívala se na zakrslé stromy a hledala kameny. Přitom tak usilovně přemýšlela, že by se jí i z hlavy kouřilo. "Díru vykopat nestihneme..." zamyslela se nahlas "co třeba něco, o co by to zakoplo a mi se na to potom vrhli?" otočila se na Rufuse. Nějaké kamení a klacky by se v okolí našli. Mohly by i využít zakrslé stromy a kopce v jejich prospěch. "Ale to by chtělo i nějaký úkryt pro nás a návnadu na příšeru." dodala nějaké své pochybnosti. Zase se pořádně zamyslela a zadívala se po okolí. "Chceme to udělat vůbec tady?" zásobila Rufuse další otázkou a rozešla náhodným směrem. Za pár kroků se zase zastavila. "Co myslíš?"
optala se na názor.

Pohlédla dolů na Cyrana, který se spolu s Rufusem váleli na dně rokle. Očima kmitala po skalách a hledala možnost, jak se dostat co nejrychleji dolů a pomoct jim. A ejhle! Našla se cestička. Mensis se bezmyšlenkovitě vydala po příkrém svahu do hlubin údolí. Nepřemýšlela ani nad tím, jestli je náhodou nestihne Nimlóg a ani nad tím, jestli se vůbec dokáže vyškrabat nazpět. Možná právě kvůli ní zhasne víc životů než potřeba.
V hlavě měla zatmění. Neslyšela nikoho a nic jiného než své dva kolegy neviděla. Už začínala být unavená. Přeci ani ne před chvíli tahala svého kámoše do bezpečí, teď se vydává za dalšími, kde na ně o kus dál čekalo nebezpečí v podobě zubatého přerostlého jelena. Mensis je opravdu hloupá, ale je odhodlaná. A dokud ona žije, tak udělá všechno proto, aby byli všichni v bezpečí.