Príspevky užívateľa

Nechala jej mluvit. Nepromluvila ani hned po té co on utichl. Zadívala se na chvíli k horizontu a k nebi. Přemýšlela a skládala slova dohromady, aby nevyřkla něco, čeho bude litovat.
Vrátil pohled na Popela, který již čekal na její odpověď. Nemohla si nevšimnout chybějící chocholky na uchu. "Já jsem k tobě nebyla taky dvakrát férová na tvém ceremoniálu." začala. "Neměla jsem se nechat unést pomstou." pokračovala. Měla co dělat, aby i ona neodvrátila oči k zemi. Udělala k němu pár kroků vpřed a chtěla se ujistit, jestli z ní má pořád strach. "Myslím, že nemusíš nic vynahrazovat. Myslím, že jsme si kvit." Už to nevydržela a odvrátila pohled do strany a pak k zemi na svoje tlapy. Nakonec se ji přeci jen na tváři objevil jemný úsměv a věnovala své oči těm Popelovým. "Postačí mi, když si z toho vezmeš ponaučení a neublížíš nikomu dalšímu ze smečky."

No podívejme se, kdo se to sem táhne! Pomyslela, když zahlédla bílorudý flek, který se k ní táhl jako sopel. Nebylo těžký rozeznat, i s jejím hendikepem, o koho se jedná. Krom toho, že jej už vyčmuchala, dřív než se ukázal, jeho velice podobný bratr by se k ní netáhl jak spráskaný pes. Ač Popela stále nemusela, neměla potřebu si na něm již zlost vylévat. Sama i zalitovala, co mu provedla na jeho zkoušce dospělosti. Nechtěla mu tenkrát ublížit, jen poučit.
"Ahoj. Dlouho jsme se neviděli." pozdravila jej neutrálním tónem. Nemohla si nepovšimnout, jaký odstup si od ní drží. Nechala to zatím být, neb už tak vypadal, že očekává další bídu od její maličkosti.

Jak už bylo u ní zvykem procházela se po území smečky. Za tu dobu co pobyla v Azarynu si stihla zapamatovat záhyby, kopce i prolákliny, které tvořili její domov. Vzpomínala si, kdy touto plání procházela poprvé. Přemýšlela, jestli to bylo právě tady, kdy zjistila, že i Isku do smečky přijali, nebo jestli to bylo o kousek dál. Uchechtla se, když si uvědomila, že si za tu dobu stihl Iska najít družku a teď někde se trápí se svými ratolestmi. Možná by nebylo od věci, kdyby je šla navštívit a třeba i pomoct. I když moc není rodinný typ, cítila, že by bylo jen správné pomoct příteli. Teda pokud by o pomoc stál.
Rozhlížela se po krajině a sem tam zavětřila. Netrvalo dlouho a její čuch ji signalizoval, že se někdo v její blízkosti nachází. Někdo povědomí. Lehce se zamračila, ale už nechovala takovou zlost. Ocas ji od onoho incidentu obrostl novými chlupy. Ač byly stále krátké, alespoň nebyla vidět ta holá kůže. Přeci jen ji zajímalo, s čím omladina přijde. Teda jestli vůbec přijde.

Konečně jej dostala na zem. Tělem jí zaplavila další energie sálající z povedeného útoku. Kdyby už nebyla dosti rozzuřená z bolavého ramene, možná by se jí na tváři úšklebek objevil. I když jej na zem povalila, nenechala jej jen tak být. Byla natolik zažraná do souboje, že zapomněla na nevyřčené zásady pro cvičný souboj. Nebyla mezi oběma stranami ta první co proti svému soudruhu v Azarynské smečce provedla nevhodný útok, který druhé straně jedině ublížil, avšak to ji nedalo oprávnění jej oplatit a to ještě při slavnostní příležitosti.
Pustila jeho krk, aby se nad ním mohla vztyčit. Nechybělo zašlápnutí ramene tlapou, aby ji mladý vlk neunikl. Neříkala nic, jen využila chvíli, aby se mohla pořádně nadechnout. Začala se pomalu uklidňovat. Začalo jí docházet, že by si z něj neměla dělat boxovací pytel jen proto, že se mladý vlk nedržel na uzdě, když spolu bojovali poprvé. Ač mu ty chlupy na ocase chtěla oplatit, rozhodně se to neslušelo při této záležitosti. Ale něco vzadu v hlavě jí nedovolovalo ho jen tak nechat jít. Cvakla jej za tu jeho huňatou špičku ucha. Sundala z jeho ramenou svou tlapu a táhla jej za ucho na nohy.

Tušila, že so Popel jen tak nenechá a že bude bojovat. Usoudila, že mladý vlk bude dělat cokoliv, aby neskončil na zemi. Byla by to pro něj dost možná konečné. Co mu však nedošlo, že povalit Mensis bude pěkný oříšek. Pustila jej, aby se mohla dostat blíže k němu a obejmout ho jejími tlapami. Dlouho jej nenechala bez bolesti a zahryzla se mu opět do krku, ale tentokrát v blízkosti kohoutku. Teď už by jí zbývalo jen tlačit Popela svým tělem. Jenomže byla natolik rozhořčená a svůj stisk ještě zesílila a pokusila se s vlkem lomcovat ze strany na stranu. Už pomalu začínala pociťovat bolest v rameni, ale nic jí nedonutilo se uklidnit.

Pořádně ani nevěděla kam míří svůj útok, jen se chtěla trefit. Už mu byla tolik na blízku, že nějaký úhybný manévr by byl zbytečný. Nejprve mu mířila na oko, ale v poslední chvíli si to rozmyslela a zakousla se mu do krku hned za hlavou. Popel však pokračoval ve svém útoku a zahryzl se jí do ramene. Mensis tak měla lehce stočenou hlavu a neúmyslně hleděla Popelovi přímo do oka. Kdyby jej otevřel, určitě mu neuniknou ty její rudý zornice, pomstou zaslepený.
Mensis jej nehodlala pustit. Přes veškerý adrenalin totiž necítila žádnou větší bolest, jen chuť bojovat. Zdvihla se na zadní, aby i jej donutila spoléhat veškerou svou rovnováhu na zadní nohy. Takhle jej buď donutí se pustit, nebo se ho pokusí povalit.

Došlo jí, že se Popel jen tak nenechá, ba dokonce ji má i částečně přečtenou. No to bylo o něčem jiném, kdyby ji pořád procházeli ty stejné taktiky. Normálně by byla i ráda, že se budoucí Azarynský bojovník dokáže modulovat svoje útoky, aby byly efektivnější proti různým oponentům. Dneska se jí to zrovna nehodilo, protože mu chtěla dát pořádně za vyučenou a pomstít se. I když se jednalo jen o chlupy, které dorostou, brala to až stupidně vážně. Zase na druhou stranu se Popel už nikdy neodváží udělat podobnou podlost.
Tušila, že se jí nepovede jej srazit k zemi, bez toho, aniž by se do ní zakousl. Na poslední chvíli se rozhodla zamířit zubama na jeho tvář, aby tím odvrátila jeho pokus o kousanec. Už byla rozběhnutá a byly čím dál tím víc k sobě blízko.

I jí pomalu docházela už tak mizerná trpělivost. Vždyť už musel zaútočit! Mensis přišlo, že takhle chodí dlouhé hodiny, i když to mohla být sotva minuta. Nespouštěla z něho zrak, ba snad ani nemrkala, aby jí nic neuniklo. Avšak když bude trpělivější a vzdálenost mezi nimi bude menší, jakýkoliv útok, který by provedla by trefil cíle.
Popel se rozběhl a mířil jí na krk. Tak jak tomu bylo na jejich prvním cvičném souboji. Rozběhla se proti němu ve snaze jej opět srazit na zem. I když jejich vzdálenost byla poměrně malá na to aby nabrala pořádnou rychlost, Mensis byla pořád těžší jak mladý opeřený vlk.

Minula. Trochu jí to překvapilo, neboť když se poprvé praly málokdy uskakoval. To byl tak pln elánu a odvahy. Teď se bál jakkoliv zaútočit. Tím akorát svou sokyni ještě více prudil. Všimla si, že se Popel bojí její osoby. Ani nezaútočil, když měl tu příležitost. Mensis se tedy rozhodla další útok nechat na něj a začala jej obcházet. Zprvu si držela od něj odstup, ale i ten začala pomalu zkracovat. I když jí pohár trpělivosti značně přetékal, rozhodně nehodlala ztrácet drahocennou energii a hlavně nervy výpady, kterým by se Popel akorát vyhýbal.

Změřila si ho pohledem. Jeden by řekl, že by už nepotřeboval za vyučenou, protože vystrašený a zřejmě i poučený je dost. To by ale nebyla Mensis kdyby si tvrdohlavě nestála zatím, aby mohla pomstít svou huňatou oháňku. Cítila se zahanbeně, už jen kvůli tomu, že si vůbec dovolila nedávat si dostatečný pozor, ale sebe za to nevinila. Popel je pořád členem smečky a rozhodně by neměl pokračovat v bojovém tréninku, který byl ukončený.
Být o něco inteligentnější, uznala by, že se alespoň z něčeho Popel poučil. Ale jestli mu to k něčemu bude, to se ještě uvidí. Mensis už pomalu začínala docházet trpělivost a tak zaútočila jako první, mířící na jeho vystrašený obličej. V průběhu ji z hrdla uniklo tiché zavrčení. Pořád tu bylo dost přihlížejících, aby mohla Mensis vypustit veškerou svou zlobu, co na mladého chudáka měla.

I když dvojčata vedle sebe stáli a byly téměř k nerozeznání, Mensis je velice rychle dokázala rozeznat. Nebylo to těžké, když jeden z bratrů si jí vůbec nevšímal a ten druhý byl strachy bez sebe a nemohl z ní zpustit oči. Vlčici se zlostně naježili chlupy na zádech a ti blíže k ní mohli zaslechnout jak jí zaskřípali zuby.
Vydala se k Popelovi. Její stín zakrýval jeho maličkost. Jak se Mensis těšila, že mu to oplatí! Srdce jí začalo pumpovat o něco rychleji bez toho, aniž b vůbec začali bojovat. Pro jednou v životě nebyla z něčeho nervózní, ale za to jí popoháněli jiné emoce. A to všechno jen kvůli spáleným chlupům na ocase.
Zastavila se kousek před ním, dávající si odstup. Přeci jen už jednou zjistila, co je tento pacholek schopný, když si vlčice nedá pozor. "Připraven?" zeptala se s ne dvakrát přátelským tónem, ale ve své podstatě to nebylo nic, z čeho by měl být Popel překvapen.

Mensis přišla na inauguraci mezi posledními a držela se dále. Nebyla dvakrát nadšená ze své nové kosmetické úpravy a nechtěla se zrovna dvakrát vystavovat mezi vlky, i když se tomu dnešním dnem zrovna nevyhne. Přišla tak akorát, aby vyslyšela slova Alfy. Ještě že such ji slouží líp jak její zrak a může si dovolit se takhle stranit. Když řeč skončila, zvedla se a vydala se blíže k obřadu. Cestou sem tam mrkla po ostatních přihlížejících, jestli náhodou někdo nečumí na její ocas, určitě by se neostýchala věnovat někomu takovému nasraný pohled. Všimla si, že mezi přihlížejícími je i Mornie, kterou kdysi dávno z plamenů zachraňovala. Jaká to ironie, že i jí nakonec oheň dostihly, i když v o dost menším měřítku. Ještě větší ironie, že se začala o to víc ohně bát, i přesto, že je ve smečce, která jej uctívá.
Došla k samotnému místu dění. Naskytl se jí pohled na všechny tři vlčata, která si právě dnes projdou zkouškou dospělosti. A právě dnes jednoho z nich Mensis otestuje. Jejím dnešním rivalem měl být Popel, který ji při jejich prvním a doposud posledním setkání spálil veškeré chlupy na ocase, za který se teď neskutečně styděla. Dneska mu to mohla oplatit. A rozhodně mu to dneska nedá zadarmo.

Jakmile se dal Popel na útěk automaticky se za ním rozeběhla. Udělala však jen pár skoků než se zastavila. I když pořád ještě zlostí funěla, začala se pomalu uklidňovat. Sledovala jak mladý vlk mizí v dáli a když jí červenobílý flek splynul s obzorem, ještě jednou se podívala na to, co jí po ocase zbylo. Ze zamračené grimasy na obličeji se zjevil posmutnělý výraz. Z hrdla ji uklouzlo tiché zakňučení a uši se jí žalostně připlácli ke krku. To bude trvat, než se oháňka dostane do původního stavu... Vylezla na břeh a oklepala ze sebe přebytečnou vodu. Vydala se tou cestou, kterou chtěla jít původně, neboli do nitra smečky. Cestou alespoň mohla přemýšlet, jestli se nejdřív otestuje nového medika nebo si půjde postěžovat k vůdci smečky.

Pokračovala v cestě bez toho aniž by se ohlédla doufajíc, že se Popel vzpamatoval. Tlapkou ji s každým kontaktem s tvrdou a špinavou zemí pulzovala bolest. Zapřemýšlela, jestli nemá radši zajít k medikovi nebo jestli si to vyleží. Zas tak hluboká rána to nebyla a díkybohu minul polštářky, které by se špatně hojili. Tiše si pro sebe zaklela a nevšimla si, že Popel ještě s bojem neskončil.
Zaslechla dusot tlapek, ale než se stihla otočit vzduch se zaplnil pachem ohně. Její ocas najednou planul jako pochodeň. Mensis zděšením ztuhla, když se jí do očí vehnali nepříjemné vzpomínky. Barva ohně ji navrátila do dob, kdy ještě byla tulákem. Zřela jak se Mornie dohádala s někým od Přízračných. Pořád se nedozvěděla jeho jméno, ale velice dobře si pamatuje jeho hlas. A jeho ohnivou zuřivost.
Rozběhla se směrem k řece. Opravdu zapomněla, že měla bolavou tlapu, ale na úkor toho, že potom co se jí adrenalin v těle rozbourá, bude jí bolet ještě více. Skočila bez myšlenky do studené vody a vymáchala nejen ocas, ale i celé své tělo. Studená voda nebyla zrovna dvakrát nejmilejší k její ráně a spálenému ocasu. Postavila se na dno řeky všema čtyřma a ohlédla se na to, co jí po ocasu zbylo. Hustý dlouhý kožich, který jí obaloval její oháňku byl najednou fuč. Zbyl jen růžový plešatý pahýl. Mensis zlostí zafuněla a zamračila se na Popela, dávaje mu najevo, ať se radši dá na úprk, než se mu přiběhne namlátit. "Zbláznil ses?! O tomhle Zathrian uslyší!" zakřičela na něj snad ještě hlasitěji a zuřivěji než předtím. Vydala se úplně promočená k břehu. Já ti ten tvůj oheň uhasím...

Tlačila jej jak jen mohla. Kdyby byla při smyslech uznala by, že mladej má i sílu, ale ona je pořád silnější. Cítila nad ním jistou převahu a tím pádem si nedávala pozor kam míří jeho tlama. Z tlapy ji najednou začala pulzovat bolest. Ten malej prevít se jí zakousl do tlapy! Začala hrozivě vrčet, ale postupně se začalo přerývat s bolestným kňučením. Vzteky byla bez sebe a o to ještě víc tlačila svým bokem, i přesto, že byla o třech nohách. Jeho slabiny konečně pustila a plně se věnovala posunu.
Nakonec Popel ztratil rovnováhu a byl opět na zemi. Mensis mu jednou nohou přišlápla rameno a druhou, tou zraněnou, tvář, aby ji nemohl kousat. Počkala než se přestane zmítat a zároveň hledala ta správná slova. Byla zlostí bez sebe a propalovala mladého vlka svými rudými oči. "Co to mělo znamenat?" zařvala mu do obličeje. "Co sis myslel? Že si tím snad pomůžeš?" řekla už o něco tišeji než předešlou větu, ale pořád byla na něj výrazně nasupená. Chvíli jej tam ještě držela a propalovala pohledem. "Příště si dávej pozor. Mohlo by tě to stát kejhák." dodala už klidnějším tónem a nechala jej být. Otočila se k němu zády a tím oficiálně ukončila souboj. Těch pár kroků co udělala značně kulhala, ale rána díkybohu nebyla tak hluboká, aby to časem nerozchodila.