Príspevky užívateľa

Před zmizením!

Krásný to večer že? Skoro až jsem si myslela že to bude zase ten nudný večer pod hvězdami, ale ne! Teda aspoň ne teď.
Dnešní cesta mě vedla do staré továrny kde jsem si jako malá hrála s bráškou, ale bráška už tady nebyl. Fňuk
Prozkoumávačky jsem měla ráda a co jsem neprozkoumala v mládí, je třeba zkoumat teď! Odhodlaně jsem se koukla na všechny ty zrezivělé a staré stroje či rozpadlé trámy a přemýšlela co teď. Chvíli jsem přemýšlela než jsem se usmála a vydala se k jednomu ze strojů. Vyskočila jsem nahoru a promenádovala jsem se po zaprášeném stroji válcovitého tvaru. K čemu sloužila továrna jsem nevěděla, ale lidé byli tak či tak divní!
Došla jsem až na konec své cesty, zbytek stroje pokrývala plachta takže jsem ji vzala a hodila pryč abych odhalila krásu lidských věcí, no prach měl jiný úmysl a já už nebyla čistě černá, ale šedá. Zakašlala jsem si a protřela si čenich tlapkou. "kdo na světě vymyslel prach?"

Nechápala jsem o čem tohle všechno bylo. No tak se ukradlo někomu vlče... Stejně nebyly 100% děti Hatiho. Ano, bylo to špatné říct ale mě to ani tak nezajímalo. Okřídlenec z toho dělal moc velkou vědu ale překousla jsem to a stejně se tady objevila.
Sedla jsem si někde na kraj a dívala se na vše co se tady děje.
Pochopila jsem to tak že našli únosce vlčete ale vlče ne. Kde byla ta chyba? Já bych toho únosce nechala jít a vlče bych si vzala a neřešila pokud by se Hati neozval a nařídil něco. Hlas v mé hlavě mi nic neříkal a tak jsem mlčela i já. Zatím.
na slunce ho dát nemůžete, neupálí se protože je už zkaženej.
Avšak forma trestu smrti se mi líbila, nebylo to sice nic pro dětičky a princezny, ale sama bych ho dobrovolně roztrhala na kusy.

Bolelo to tak moc když jsem viděla jak mi uletěl před očima. Jindy bych to neřešila ale to divné okouzlení se přehlédnout nedalo. Chtěla jsem aby tady byl se mnou a trávil se mnou čas ale nedokázala jsem to říct nahlas a přímo. Hlavně že jsem si to snažila vybrečet jak malé dítě, táta a bráška se musí za mě stydět!
Když jsem však slyšela jiné kroky a náhlý kontakt, zafuněla jsem a smutně se koukla na svou nepotřební sestru kterou jsem ještě před nějakou dobou zachraňovala. Nechápavě jsme se na ní dívala. Proč mi to říkala? Asi mi chtěla dát vědět že si s ním nemám zahrávat.
Kouknu se zpět na Duinyho a zakňučím tiše. "Hati nám přeje, ukazuje cestu a ty to nevidíš!" popotáhnu z nosu a utřu si páčkou slzy.
Chvíli jsem se na něho dívala než jsem si pomalu uvědomovala ty slova a váhu slov Sabriny a moje chlupy se naježily. Jak jsme mohla být tak slepá?
"nechápu jak jsem na tobě něco mohla vidět!" znechuceně se zašklebím a zavrtím hlavou. Kouzlo pírka už pomalu vyprchalo.

Obhlídka hranic je jedna z těch nejvíce hrozných a nudných věcí které můžete v kultu zažít, nebo celkové ve smečce. Kdybych se nenarodila v kultu, každý den bych se vydávala ven a zkoumala věci ale tady ne. Hati si mě chrání abych byla pořád ve městě. Ano bylo to dobře, ale co jsem mohla dělat? Moc možností tady nebylo a uklízet město se mi nechtělo. Kamarádi zmizeli a já byla zase sama. bráško kde jsi když tě potřebuju?!
Na hranicích jsem však zastavila když před mnou byla řeka. Mohla jsem se otočit a vzít to proti řece ale to by nebyla zábava. Vzít to po ledě to může udělat jen idiot jako-
Lehce jsem strčila do ledu a zkusila zjistit zda je to stabilní. Už se blížilo jaro a teploty se zvedaly ale v noci byla tma a chládek takže led se tak nějak ještě držel.
S úsměvem na tváři jsem vkročila na led a šla si pomalu proti proudu řeky. Zdálo se že led je stabilní až jsem slyšela tiché křupnutí.
Zastavila jsem se na chvíli a koukla se dolů pod sebe. Zvedla jsem tlapku a koukla se... Malá trhlina. to není dobré
Mé dítě, tohle nevěští nic dobrého
Souhlasila jsem s hlasem ve své hlavě a tak jsem se otočila a šla pomalu ke břehu než praskliny začaly být větší a led se pod mnou protrhl. Studená voda se mi proplétala mezi mým kožíškem až na kůži. Studělo to takže jsem zapištěla a snažila se hned vyškrábat nahoru jak při ceremoniálu ale led pod předními tlapkami se také protrhl a já skončila pod vodou.
Překvapivě proud a tlak byl silnější a strhl mě dál po řece dolů. Dýchat bylo těžké a nedalo se jen tak vyplavat nahoru.
Proud mě strhl až mimo území kde už led byl jen málo na hladině a tak jsem se snažila vyplavat nahoru. Ano, nadechla jsem se konečně ale při těžkém nádechu jsem spolikala vodu a tím jsem se začala dusit. Nevzdávala jsem se boje rychle, ale moje tělo bylo oslabené že se po chvíli uvrhlo do bezvědomí a proud řeky mě vyplavil až na břehu, kde voda byla mělká.

znovu jsem přimhouřila oči. znělo to jako kdyby mě vlčka vyzívala na bitku, ale moudřejší ustoupí ne? Milovala jsem boj. Boj o dominanci nebo jaks e tomu dalo říkat, ale svatá Hati na nebi to vidí a já se musím uklidnit abych neudělala nějakou chybku. "kéžby... kéžbych tě mohla roztrhat na místě, ale dnes není ten dobrý den. Pokud si to chceš vyřídit, setkáme se a najdeme společnou řeč v boji. jen musíš počkat až mi to ostatní dovolí." nebyla jsem nějaký mamánek který by se nechal poroučet všemi vlky, ale když jsem musel za hranice, musela jsme hrát na city a to bude potřebovat hodně velký herecký výkon.
"pravda že mě nezajímá minulost... je mi úplně jedno co udělala, ale vím že byla celá od šrámů když zde přišla, myslím že to muselo být hodně vážný... někdo ji hezky přizabil a toho jedince bych možná i pochválila." ale jen možná... bellannu jsem neznala pořádně takže těžko říct zda bych ji ještě dokázala odpustit.
zasměju se jejím slovům, takže hrajeme ještě slovní hru? "hm, pravda, jakou přeždívku bych ti tak dala?" zamyšleně se na ní dívám než za ní pomalu jdu a prohlížím si ji. "jsi taková drzá i statečná, líbíš se mi! Budu ti říkat Motýlek, nad významem a důvodem se neptej." usměju se. vlastně to bylo první co mě napadlo když jsem viděla její křídla.

kdo měl čekat že okřídlenec bude létat? mělo mi to dojít, ano, ale tohle mi nesmělo uniknout! neměla jsem magii nebo křídla abych mohla létat. mohla jsem se jedině pohybovat neslyšitelně. Zastavila jsem se když jsem viděla jak mi uniká. Chvíli jsem přemýšlela co udělat. v hlavě jsme měla vnitřní boj, nevěděla jsme co dělat.
Zavrčím si pro sebe jaký idiot jsem byla než si sednu a smutně sklopím ouška dolů. "ty mě nemáš rád?" zakňučím. tohle byla emocionální šikana!
"nechtěla jsem být zlá! Nevím co se se mnou děje! Jen jsi krásný a já si s tebou chci povídat a poznat tě!" dramaticky se rozbrečím na místě jako malá holka v doufání že se vrátí. ach ta puberta.
"nenechávej mě tadyyyy!"

Tahle vlčice si dovolovala až moc, že mi z toho praskaly nervy, ale kvůli Hatimu jsem se musela uklidnit.¨
Výdech, nádech. Nenech se vyprovokovat.
přimhouřím oči, díky velmi malým čočkám to vypadalo jako kdybych neměl oči, což mi bylo jedno, dodávalo to aspoň tu atmošku. "si piš. všemi možnými způsoby." Sice jsem nebyla takový maniak, ale líbilo by se mi to až moc. ty křídla bych si vystavila v ůkrytu a roh bych využila jako zbraň. vše se dalo využít, až jsem se na to musela usmát. ach krásný pohled.
"ovečky? nechápej mě špatně, ale do Kultu přicházejí vlci jen ti, kteří si to místo zaslouží a je úplně jedno kolik nás je. venku nikdo není z našich řad." vlci jako ti tam venku si to nezasloužili! byly to jen trosky!
to bylo dobře, skoro jsem si myslela že to bude i její poslední výlet neboť ji tu opravdu zabiju za její slova.
nadzvednu obočí nad zmíňkou jejich vztahu. no podoba tam byla, ale nutně bych neřekla že je její dcera. Ušklíbnu se však. "tvá máma je ubohá... musela prosit mesiáše na kolenou aby se tady schovala s tvým bratříkem. Ty však vypadáš moudřejší... Ty by jsi jen tak nebrečela co? princezno.." škádlivě mrknu.

chvilku jsem se na ní dívala než jsem ji věnovala další otrávený pohled. "wooow tak ty jsi slušně mimo." řeknu sarkasticky. až teď si uvědomila e ji není dobře? slušný... to ji asi úplně Hati neobdařil inteligencí.
Když mi věnovala ten pohled, pokrčila jsem rameny. "nedívej se tak na mě, neměla jsi skákat po květináčích" otočím se než zamířím ven ze zahrady a začnu se koukat kolem. Bylo těžké teď najít někoho kdo mí pomůže. i kdy jsem ji tam chtěla nechat ať si dělá co chce, Hati mi radil jiné.
Pomoc dej ostatním, dítě moje
Ach jasně jasně jen tak to nepůjde. nadechnu se než zavyju pro blízkou pomoc, doufala jsem e se někdo ozve, nerada abych aby tady zůstala sama nebo aby přišel ten namyšlený okřídlenec, pan mesiáš jak je znám.

Dívala jsem se na něho jak na pána božího když roztáhl ty roztomilá krásná velkolepá, no hodně se toho dalo vymyslet, křídla. Křídla byla vlastně jako polštář a deka zároveň, to přece bereme ne? Avšak ubíjel mě pocit že tenhle jedinec dělá ze mě tohle. Jak můžu k někomu tak nevý- ne! On je významný! On je... Dokonalý...
Když se však ozve ne s úplně přívětivou odpovědi, pod černými chlupy se mi začne tvořit začervenáním a moje tělo jakoby najednou běželo až do vyčerpání. Proč mi tak bušilo srdce?! Co to byl za divný pocit!?
Zavrtím hlavou a chytnu se za hlavu. "aaaaaa! Proč!? Proč se tak cítím?!" zavrtím celým tělem než se rozhlednu kolem sebe. Hned najdu schody takže běžím za ním nahoru co mi nohy stačí abych s snad něho koukla pořádně.
Ten pohled mi vypálil oči. Svalnaté, vysoké tělo, hebký modrý kožíšek. Ten. Byl. Můj.
"prosím zotroč mě!" vykřiknu bezhlavě. "teda ne! Nikdy! Žádný roztomilý... Krásný... Chlap! Mě nebude otročit!" tajně jsem doufala že to nevyznělo tak jak jsem chtěla. Teď jsem si hezky zasloužila místo v pekle a zlomené srdce + odmítnutí na závěr.

Dívala jsem se na sebe nějakou chvíli než mi přejel mráz po zádech z tajemného hlasů. Hned jsem se otočila abych se koukla kdo se schovával ve tmě než jsem se ohlédla nahoru. Byl to jako anděl... Cože? Anděl? Kde jsem to-
"oh Hati..." nevěděla jsem proč ale nějakým způsobem jsem ztuhla na místě. Bylo to jako kdyby se mi rozzářily oči a viděla jsem obraz plný srdíček kolem hlavy vlka nad mnou. Ach ano jako z těch filmů! Kdyby tak věděla co filmy jsou.
Chvíli jsem se na něho koukala a přemýšlela co řekl než jsem sklonila uši dolů. "jsi zadaný?!" vyvolám na něho než se zastavím. "ne! Počkej! Nic jsem neřekla! Ne fakt jsi volný?" z nervozity se mi začaly třepat nohy.
proč je tak hezký?! Už jen z dálky vidím ty jeho krásné oči! Ne ne ne Miriam seber se!

Moje cesta vedla až do nákupního centra kde jsem potřebovala zkoumat všechny věci které tady byly. Měla jsem pocit že můj kožíšek byl takový smutný. Ne že by mi to vadilo ale určitě bych se Hatimu líbila víc kdybych měla na sobě něco hezkého a barevného. Možná se mě pak začne někdo všímat a říkat já jsem hezká! Ha možná tak ve snu... Na komplimenty jsem nebyla zvyklá moc.
Přes všechno harampádí jsem našla takovou krásnou fialovou masku. Byl tak hezká že jsem si ji musela přivlastnit! Jen byla taková... Obyčejná. Chtělo to něco více elegantního!
Hledala jsem tiše po pachu než jsem narazila na ptačí peříčko, bingo! Bylo takové hezké, barevné, ladilo se mi to k masce. Zazubím se nad tím než se vnitřně pochválím.
Zamotám si nějak peříčko do masky a vouala! Moje krásná maska byla na světě! Dám si ji na sebe a přejdu k rozbitému zrcadlu. "dobrá práce! Vypadám až moc dokonalé." ne narcis jsem nebyla ale možná kdybych se o sebe více starala, dopadlo by to tak.

Nelíbilo se mi jak mladá vlčice dělala že mi věří.. na sto procent mi nevěřila. Její problém. Neví kdo je tady pánem! Ach Hati... Nauč tyhle hříšníky že jsi dobrý vlk. Co dobrý? Dokonalý! Skoro jsem Hatiho chtěla vyměnit za tátu a mámu ale všechny jsem měla na stejné úrovni. zatím.
"klidně tomu nevěř, přece jen je to tvá věc. Zatím to nechám přihlížet ale ještě jednou si otevřeš svou hubu na Hatiho, nebudu se držet zpátky." ach mezi smečkové hroty? Uvidíme kdo vyhraje! ne... Uklidni se maličká, nestojíme o to se tady bít.
Cuknu uchem když slyším ve své hlavě to volání. Proto se držím zpátky abych něco neudělala. Hati věděl co je dobré.
Nechápavě však nakloním hlavu. Světlý vlk? Vlče? Víra? Kdo z kultu byl světlý? Lesley... Ale ta za hranice nemohla... "o nikom nevím. Hati nechává své vlky jen v tomto městě. Možná se jedná o chybu." kouknu se na stranu zamyšleně. Co tady bylo špatně? Stihla Omara snad předat víru někomu kdo tady nebyl? Jak mohla!
Nad tím jménem však protočím oči. "hergot ty jsi jasnovidec! Samozřejmě že je to ona... Už jste se setkali na hranicích?" kouknu se na ní pohledem jako kdybych byla připravena ji soudit.

Jo.. mělo mi být jasné že toto "vlče" nikdy v pohodě nebylo i kdybych chtěla nebo ona chtěla. Samo o sobě její rodiče byli divní. Povzdechnu si otráveně. Moje snaha byla špatná. Hati ty to vidíš!
"našla jsem se sa-- eh to je jedno" potřesu hlavou a nechám ji až upaluje. Avšak znepokojovalo mě jak se její rovnováha vytrácela.
Zavrčím si pro sebe než k ní pomalu přijdu a zatahám jí lehce za zátylek. "ty už nikam nepůjdeš. Můžeš být praštěná jak jen chceš ale půjdeš odpočívat..." nenáviděla jsem že jsem mladší vlky vnímala jako své sourozence. Proklínala jsem se za takové věci.
"řekni sbohem hře na schovávanou." stoupnu ji do cesty. Myslela jsem to vážně a nehodlala jsem povolit.

Ach ta zvědavost... To jsem také měla ale postupem času zmizela jak jsem rostla a viděla svět jinak. Proto jsem jí to nedávala za zlé ale Hati by si nepřál něco takového. Hříšníci!
Nechápavě jsem se zašklebila když se drzá duše zeptala jak tady můžu žít. Tady u mostu toho moc nebylo ale jen by se divila kolik tady toho najde! "opravím tě. Jsou tady stromy a tráva ale ne zrovna na tady tom místě." švihnu nevrle ocasem. Co si ti vlci mysleli? Že tady rosteme z betonu? "jíme to co ostatní." zavrčím lehce a přijdu k ní blíž. "náš pán, Hati, nám vždy přinese do města tu nejvýživnější potravu která nasytí celé město. To by vlci venku neznáte!" cítila jsem nějaký odpor vůči vlkům venku? Ano ale asi ne tak moc že bych je chtěla vzít do zubů.
Když se ptala však na vlka u nás, povzdechla jsem si. "křídla, roh na hlavě... Jo... Už jsem to viděla. Jako kdyby to byla dvojčata ale s jinou barvou srsti. A ty modré oči? Ach prosimtě... Jdou vidět na kilometry daleko jak se na mě ta vlčice dívá když se setkáme." Bellannu jsem moc neznala ale slyšela jsem o ní některé drby a ten její synáček? Hah.. povedená dvojice.

Můžu říct že zima nebyla moje nejoblíbenější roční období. Ano v podstatě jsem vyrůstala v tomto období ale také mi to vzalo dvě dobré duše v životě. Doufala jsem že letošní zima nebude stejná jako ta minulá. Vzít mi maminku nepřipadalo v úvahu!
Jenže zdálo se že toto období je také trochu živé. Ještě před nějakou dobou se zde objevil vlk a ukradl něčí vlčata co jsem tak dokázala postřehnout. Ach jaká ztráta! Ale ne pro mě.
Toulala jsem se územím protože pan okřidlenec si řekl že mě zotročí a budu hlídat hranice. Bylo mi to jedno co říkal ale hlavní slovo měl hlas v mé hlavě. Hati.
Ani jsem se netvářil a šťastně, celá věc mi přišla divná tím vším co se dělo. Proč by sakra někdo kradl vlčata z kultu? K čemu mu to bude? Když jsem se však zamýšlela víc, nedíval jsem se na cestu a tak mě překvapil silný pach jako kdyby mě něco udeřilo do čenichu. Zaraženě jsem vzhledla nahoru... tulák to není, dávej si pozor.
Cuknu uchem a zavětřím pach který mi donesl nějaké informace. "Kulťan nejsi ale podobného vlka už jsem viděla... Co tě přivádí do tohodle města hříšná duše?" přijdu blíž, neměla jsem chuť ukazovat zuby.