Príspevky užívateľa

Omara stála na pokraji hloučku vlků, patrně po boku svých dvou synů, nacházeli-li se tu s ní. Na této akci nemohla chybět, jednak proto, že to byla její první akce takového typu a tu by si se svou zvědavou náturou jistě nenechala ujít, jednak proto, že ona vlastně měla být souzena také, že.
Uvědomovala si, že stejně jako Cielo, ani ona nemusela odejít z tohoto soudu živá. Narozdíl od modročerného vlka s tím však byla poměrně smířená. Doufala, že se dožije alespoň ceremoniálu vlčat, ale věděla, že pokud se tak nestane, bude o její zbývající mladé přesto dobře postaráno - a to pro ni bylo hlavní. Proto poté, co ji Salome zmínila, dala svým synům dost možná poslední pusu na čelo, načež beze strachu předstoupila před ostatní. "Ano, jsem to i já, kdo by za svůj hřích měl být souzen, na to nesmíme zapomenout. Než však popravčí a mesiáš vyřknou můj verdikt, dovolte mi, abych se i já jako matka ukradené Sapphire vyjádřila k situaci." Požádala a pokud nebyly v audienci žádné protesty, zadívala se planoucíma očima na Ciela. "Ty!" Zasyčela. "Svedeš mě z cesty Hatiho, přesvědčíš mě, že konám v Hatiho vůli. Způsobíš, že kvůli tobě poruším naše nejsvatější pravidlo a splodím s tebou vlčata, která už navěky budou spojeni s hříchem. Ano, takový je jejich osud; zhřešili ještě, než měli vůbec vůli nad svými činy. A pokud jim Hati kvůli tomu nedovolí projít ceremoniálem, bude to jen a jen tvoje chyba. A nakonec mi vezmeš to, co je mi na světě nejmilejší a způsobíš, že navěky bude žít v hříchu a možná se nikdy nedozví o Hatiho lásce, tedy bude po smrti navěky zatracena... naši výše postavení mají pravdu. Zasloužíš trest nejvyšší."
Poté se Omara obrátila zpátky ke smečce. "Myslím si však, že tohle je hlavně můj boj. Můj a Hatiho, ten však musí trest vykonat prostřednictvím jednoho z nás... dovolte mi, abych já byla dnes Hatiho prodlouženou rukou. Dovolte mi, abych Ciela zabila." Omara se dívala střídavě na popravčí a Nirixe, očekávání v očích. Chtěla Sapphire pomstít, ale věděla, že to nesmí udělat bez povolení.

Omara, byť měla uvnitř nervy v kýblu, navenek se snažila nedát nic znát. Nemohla přece vystresovat a tak znejistit své dítka. Pokud by viděla, že jim ani jejich vlastní matka nevěří, co by si o tom pomyslely? Ne, ona pro ně musela být silná, i kdyby jedno nebo obě měly zemřít. Ostatně, byla to přece hlavě Hatiho vůle, která dnes bude ukázána světu. A Omara z celého srdce věřila, že Hati na její zbývající dvě dítka nezanevřel ani po tom, co se narodila do hříchu.
"Salome." Pousmála se na pískoou vlčici, která k nim přišla a společně s Omarou oslovila i Exlipse. Možná jí mohla dávat za vinu, že jí nevrátili Sapphire, ale nedávala. Se ztrátou potomka byla po tolika dnech bez něj snad už smířená. Hlavně když přežijí dvě ostatní. S touto myšlenkou popostrčila Exlipse směrem popravčí a nad jeho nadšením se musela usmát. Poté pobídla ještě Lumine, tentokrát aby šla k nově jmenovanému věštci Ossianovi. "Jen běžte, to zvládnete. Brzy z vás budou věřící." Pravila vesele.

Unavená vlčice se procházela nemocnicí. Rozhlížela se ze strany na stranu, vypadala, že něco hledá. Snad nějakou krysu či cokoliv jiného k jídlu, kdo ví. Každopádně vypadala, jakoby jela na autopilotovi. Unavené oči, struky vytahané, že je táhla skoro po zemi, špinavá srst slepená do cucků. Tvářila se, že se každou chvíli sesype. A taky že ano, i psychicky byla na hranici zhroucení. Její vlče se stále nenašlo, i Ossian se Salome byli neúspěšní. Druhá dvě vlčata rostla a měla před sebou ceremoniál, mladá vlčice však nevěděla, zda ho zvládnou - respektive zda ho zvládne její syn Exlips, který se narodil jako slepý. No zkrátka - starostí měla až nad hlavu.

Omara se zarazila, když se jí vlčice místo odpovědi na otázku představila. Chvíli jí trvalo, než zoracovala, co se právě stalo, ale nakonec ze sebe vyklopila své jméno. "Omara." Zavrčela, stále podrážděná a vůči druhé vlčici poměrně nepřátelská. "Nec Asperra Terrent." Dodala poté i svůj rod, zněla však znechuceně, jakoby se jí rod už nelíbil a nechtěla s ním mít nic společného.
Poté přikývla. "Jsi drzá." Prohodila na její větu o tom, že hranice nepřekročila. "Měla bych tě zabít." Pravila si jen tak pro sebe, velmi potichu, avšak Heidi to stále mohla slyšet. "Ale nehodlám poslouchat, jak jsem nedovoleně vstoupila přes hranice, takže i ty můžeš být klidná. Nic ti neudělám... zatím." Dodala nakonec a zadívala se na Heidi svýma unavenýma očima. Musela vypadat strašně. Zacuchaná srst slepená do cucků, vytahané struky tak, že je skoro vlekla po zemi, unavené oči. Byl to vzhled matky, která obětovala všechno... a nic z toho se jí nevrátilo.

Omara nemohla vidět, jak moc chudinku Eroru polekala. Upřímně, nemohla ani vědět, koho polekala. Ničeho si nevšimla, snad jen drobného zašustění někde vzadu, ale to přikládala krysám či podobné havěti. Až když se ze tmy ozvalo její jméno, nastražila uši a zadívala se tím směrem. "Ano?" Pípla a odhodlaně se vydala k místu, odkud její jméno zaznělo. "Kdo jsi?" Pokud to ještě nebylo jasné, nepoznala druhou vlčici podle hlasu. Nebylo se čemu divit, vždyť se s Erorou neviděly už taaak dlouho. Vzhledem ke všem těm nedávným smrtím a zmizením Omara ani nevěděla, zda je její dávná kamarádka z deviantských let ještě naživu.

Omara zkoumavě pozorovala svého synka, Exlipse. Už delší dobu jí připadal nějaký zvláštní, i když vlastně vůbec ničím zvláštní nebyl. Jen se zdálo, jakoby se vyvíjel... pomaleji, než jeho sestry? Ne, to nebylo správné slovo. Byl stejně velký a silný jako ony. Ale přesto, něco se Omaře nezdálo. Jeho nejistý krok, časté vrážení do stěn úkrytu i do sester... Že by neurologická porucha? Jako čím dál tím zkušenější léčitelka už samozřejmě věděla, že určité poruchy mozku mohou způsobovat tenhle problém s orientací, její diagnóza však zdaleka nebyla finální. Pořád jí v tom něco nesedělo. Oba rodiče byli přece zdraví, pokud jí Cielo něco nezatajil... jak se to mohlo stát? Mladá vlčice samozřejmě neměla takové komplexní pochopení pro různé genetické poruchy a podobně, tak svou inabilitu synka diagnostikovat a tedy mu pomoct přikládala prostě tomu, že měl zdravou rodinu a tedy nedávalo smysl, aby sám zdravý nebyl.
Když však Exlips už znova seděl a koukal do zdi, potřásla hlavou. Dnes je ten den. Dnes je ten den, kdy přijde na to, co s jejím synkem je. "Exlipsi, co tam děláš?" Zeptala se proto milým, mateřským hlasem.

Na dnešní ceremoniál se těšila a zároveň se ho bála už celé věky. Dnes byl ten den, kdy se její miminka - byť jen ty dvě, která se aktuálně nacházela v Kultu - stanou právoplatnými věřícími! Dnes byl ten den, kdy dospějí. Pokud to ovšem přežijí. Proběhlo jí hlavou a Omara se otřásla po celém těle. Bála se, bála se hlavně o Exlipse. Lumine byla velká a silná, ale osud Exlipse ji děsil. Vzhledem ke své slepotě neměl jak zjistit, kde se nachází stěna bazénů, takže byť jako vlče také skvěle prospíval, při ceremoniálu měl mít dosti velkou nevýhodu. Bude se muset soustředit pouze na svou víru a nechat se jí vést. Omara moc doufala, že to zvládne.
V osudný den tedy vstala ze svého úkrytu, popadla obě vlčata a po nějaké té snídani se s nimi vydala na místo určení. Po cestě jim pořád říkala, jak je dnešek skvělým dnem, dnem, kdy se stanou dospělými a navěky se tak propojí s Hatim, jejich stvořitelem. O tom, že ceremoniál také nemusejí přežit, raději vůbec nemluvila. Nechtěla svá miminka zbytečně stresovat.
Na místo dorazili brzo, Omara dokonce měla čas pomoci Nirixovi, Noctře a jakési nové bezoké vlčici odklidit led, byť v tu dobu už měla nervy v kýblu. "Exlipsi, vidíš! Tahle vlčice také nevidí. Po ceremoniálu se s ní můžeš seznámit, jistě si sednete!" Špitla ke svému synkovi tak, aby to Medora neslyšela. Nechtěla vlčici urazit, zároveň ale považovala za důležité, aby její syn - dosud jediný slepý vlk v Kultu . měl nějaké vzory, úspěšné v životě i přes svůj handicap.

Naklonila hlavu na stranu, jakoby mu pokládala otázku. "Já se nelituju. Jsem ráda, že tu není. Musela bych ho zabít, kdyby přišel." Zavrčela podrážděně. Nepustila jsem Ossiana proto, aby jí tady moralizoval. Chtěl vidět vlčata, teď je vidí a nyný by mohl taky pěkně vypadnout.
Musela však uznat, že měl starší vlk dobré rady. Asi by bylo fakt divné, kdyby měli bordel v tom, kdo je jejich otec a kdo strýček. "Hm..." Zamyslela se. "Možná máš pravdu. Začnu u Nirixe používat správné označení - Nirix, strýček a později Mesiáš." Prohodila nakonec, sdělujíc mu tak, že si jehjo radu bere k srdci. "Ale teď... teď jsem unavená. Myslím, že je čas tady tenhle dýchánek rozpustit. Nechci tě vyhazovat, na druhou stranu děti hříchu jsi viděl, konec představení." Pověděla druhému vlku vlídně, ale rázně.

Omara si to štrádovala loukou, které zdejší přezdívali jako ohnivá, směrem od města. Věděla, že právě porušuje pravidla. Zase. Věděla, že zklamala svou smečku a pokud teď někdo přijde na tento její výlet, zklame ji znova. Skončí znova na deviantovi, postavení, ze kterého se tak pracně škrábala nahoru. Věděla, že už jí nikdo ve smečce neuvěří ani čumák mezi očima a bude s podivem, pokud ji po tomto prohřešku nezabijí. Ale bylo jí to jedno. Přišla o partnera, svou jedinou lásku, přišla o smečku, ne jako místo, kde může žít, ale jako místo, které může nazývat svým domovem. Vlastně přišla o všechno, co kdy měla. Už neměla moc pro co žít, snad ještě pro děti a Nirixe. Ale ani to mi Cielo nenechal. Pomyslela si hořce. Měla špatnou náladu a vůbec tomu nepomohl fakt, že spatřila uprostřed louky sedící vlčici. Když se potichu přiblížila o kousek dál, uvědomila si, že má vlčice zavřené oči. Povytáhla obočí, ale nehodlala se s ní kvůli tomu párat. "Co si myslíš, že děláš? Nevypadáš jako zájemce o Kult." Štěkla po ní podrážděně, načež si ji prohlédla od hlavy až k patě.

Jak seděla a vyhlížela svou chlebozajícodárkyni, myšlenky jí běhaly hlavou a nešly zastavit. Myšlenky na Sapphire, jak je celá osamocená ležící ve sněhu, kde ji krutý Cielo zanechal. Nebo naopak už skoro dospělá Sapphire, jak za hranicemi Kultu, ve smečce Přízračných, žije svůj nejlepší život a na svou věřící matku si ani nevzpomene. Obě možnosti ji drtily úplně stejně, druhá hned ve dvou rovinách. Nemohla dopustit, aby vlčice vyrůstala mezi Přízračnými, ne proto, že by to znamenalo, že by žila v hříchu a ani si ho neuvědomovala, ale také proto, že by v tamějším prostředí rychle zapomněla na svou matku, na Omaru. A Omara si snad jako každá matka přála, aby na ni její děti nikdy nezapomněly, ani až se odebere za Hatim za duhový most. Zároveň si ale ani nepřála, aby vlčice zemřela, a to se v ní zase hádali hned dva vlci. Raději smrt než život v hříchu. Říkal vlk první, vlk její víry v boha noci. Cokoliv, ať si Hati vezme raději mne než Sapphire! Řval vlk druhý, mateřský.
Ze zamyšlení ji vytrhla Bellanna, která dorazila i s králíky. Omaře se zaleskly oči, taky už měla hlad, přesto chtěla nejdřív nakrmit své mladé. "Výborně, pojďme." Kývla modročerná směrem k úkrytu a vzápětí druhou vlčici zavedla dovnitř. Jakmile jí Bellanna řekla ta slova soustrasti, na chvilku se zarazila. Poté však potřásla hlavou a odpověděla: "Děkuji, ale... raději o tom nemluvme. Je to má chyba, že jsem si nedokázala vybrat partnera, který by respektoval pravidla Kultu. Že jsem zhřešila. Ale i kdyby ne... Ossian se Salome jsou naši nejlepší věřící. A teď nastal čas, abych věřila já jim." Zakončila tak konverzaci ještě předtím, než vůbec mohla pořádně začít, a pokračovala do útrob Nirixova úkrytu. Zahnula v plesnivém prostoru policejní stanice doleva směrem k celám. "Jistěže najde. Ma v krvi Hatiho víru. Ta ji dřív nebo později nakonec dovede zpátky do Kultu." Pravila na to, jak byla prognóza nejistá, až podezřele sebejistě. Neměla teď ale čas o tom přemýšlet, musela nakrmit svá zbývající mláďata. "Teta Bellanna vám přinesla jídlo!" Oznámila šišlavě svým dvěma potomkům, jakmile došly s Bellannou do poslední cely, a pokynula starší vlčici položit králíky před ně.

Omara se tentokrát vracela z jedné ze svých zdravotních procházek, které jí strýček Nirix naordinoval, respektive si je naordinovala sama, když měla zrovna hlídání pro mladé. Upřímně, poslední dobou se snažila ostatním členům smečky vyhýbat. S Ossianem už si vše vyříkali a tedy se necítila nijak ohrožená v její přítomnosti, netušila však, co by udělala třeba Lailah, kdyby se dozvěděla o jejím hříchu. Respektive kdyby ji potkala, o tom, jak zhřešila, to už se jistě doneslo i k ní. V tuto chvíli to věděl snad každý z členů smečky. Ti více rozvážní čekali na soud, ale u vlčic činu, jakými byla třeba zrovna Lailah, si nedokázala představit, jak by to vypadalo. Zabila by ji, i když by to pro ni znamenalo stejný trest? To Omara nevěděla a upřímně, ani nechtěla vědět. Lepší se jí vyhnout, zkrátka.
Tentokrát však na procházce jaksi přecenila své síly. Možná to bylo zimou a všudypřítomným sněhem, možná prostě ztratila fyzickou kondici, jak teď trávila většinu času v úkrytu s vlčaty. Proto se rozhodla, že se na chvíli ukryje v prostoru staré továrny a odpočine si. Prvně otevřela dveře a pohledem zkontrolovala, že je sama. Erory si nevšimla, zřejmě kvůli tomu, že byla schovaná za sloupem, nebo se prostě špatně podívala. Až poté si dovolila zalézt dovnitř. "Uf." Hlasitě vyfoukla vzduch z plic a setřásla ze sebe sníh, když byla konečně v teple. Poté se rozhlédla, hledaje nějaký vhodný úkryt, kde by si mohla chvíli spinknout.

Mladá vlčice ověšená dvěma vlčaty dorazila do centra. Co říkala Salome už bohužel nezaslechla, aby mohla dovysvětlit svůj point. Místo toho běžela tak rychle, jak dokázala. Zastavila se až u místa, které vypadalo jako Nirixův úkryt - vysoká budova zhruba uprostřed centra, na jejímž štítu byla napsaná nějaká velká písmena. Nedokázala je přečíst, ale soudě podle toho, že dostala instrukce jen o "budově s velkými písmeny", Nirix zřejmě také ne - proto se nemusela starat o to, co je tam napsané. Tohle místo se jí pramálo líbilo, svůj úkryt měla mnohem radši, ale co mohla dělat? Mesiáš, její bratr, ji sem poslal a očekával, že až přijde, tak ji tu taky najde. Navíc, co teď mohla dělat? Utéct, aby se vyhnula soudu? To nechtěla, jak už bylo řečeno, nebála se smrti, mělo-li to být Hatiho rukou. Navíc, pokud neměla zemřít... nikdy by si neodpustila, kdyby na ni čekal jen menší trest a ona kvůli němu opustila svá mláďata. To, co z nich zbylo. Připomněla si a nespokojeně švihla ocasem. Pokud jí to Hati dovolí, zabije ho. Zabije ho, protože ji svedl na cestu hříchu. Cestu hříchu, o které jí říkal, že je správně. A nakonec proto, že porušil jejich dohodu a ukradl jedno z jejích dětí. Byla tak naštvaná, že si ani nevšimla papírů u vchodu a uklouzla na nich. Jen zázrakem se udržela na nohou a nezalehla při pádu své děti. Ihned za to v duchu poděkovala svému zachránci. Děkuji ti, Hati, že necháváš mé děti naživu... alespoň je. Ony si šanci na život zaslouží, nemohou za hříchy svých rodičů. Rychle odeslala krátkou modlitbu směrem k nebi, načež pokračovala po polorozpadlých schodech dolů do staré věznice. Vstoupila mezi cely, rozhlédla se a... otřásla se. Neměla z tohohle místa dobrý pocit. Naštěstí alespoň netrvalo dlouho a našla tu správnou celu, poznala ji podle několika látek pohozených na zemi. Alespoň sem nefouká vítr shora... Snažila se sama sebe přesvědčit, že jejím dětem tu bude dobře, když je pokládala na zem. "Lumine, Exlipsi, zůstaňte tady. Kdyby něco, zavolejte, budu hned venku před domem. Musím ukázat Bellanně, kde jste, aby nám mohla přinést jídlo, dobře?" Prohodila směrem ke dvojici vlčat. Chvíli počkala, jestli se dočká odpovědi, i pokud však žádná nepřišla, po několika desítkách sekund jen přikývla, zopakovala slova "zůstaňte tu" a vyběhla zpátky nahoru. Tam se posadila před budovu a čekala, vyhlížejíc Bellannu.

Nirixova slova ji uklidnila. "Vlčata ať se klidně koukají... jsme jejich rodiče, přecejenom. Rodiče, kteří zhřešili. Pokud s Cielem zemřeme, měla by vědět, proč. Jsou ještě malí, teď to nepochopí, ale až si o tom budeme... budete později povídat, vzpomenou si a pochopí to." Pravila a pak se zamyslela. Nebála se smrti, bála se toho, že vlčata zůstanou bez nikoho. Hatimu však byla oddaná a pokud rozhodne o její smrti, hodlala ji přijmout. Bránila by se jen, kdyby vlčata skutečně měla zůstat sama. Teď ji však Nirix ujistil, že se o ně postará. "Díky. Tak tedy, děj se vůle Hatiho." Pravila a zadívala se na noční oblohu.
Po chvíli, co se tiše modlila k nebi, či prostě přemýšlela nad svým osudem, si nemohla nevšimnout, že Nirix pouští Salome za hranice. Zamračila se. Nejenže to bylo proti Hatimu, bylo to proti všemu. Nedávalo to logiku. "Salome, sestro, nedělej to..." Požádala vlčici, znělo to spíš jako prosba sobě rovné než jako příkaz, který by jí vykládala jako výše postavená. Výše postavená už koneckonců ani nebyla, tak jí neměla co přikazovat. "Cielo se vrátí. Vsadím se, že vlče odnesl k Přízrakům, tam je v bezpečí a my si ho můžeme zase vyzvednout. Přízrační vědí, že je vlče Kultu, a nebudou nám bránit. Pokud však dostihneš Ciela na cestě, já..." Zasekl se jí hlas v půlce věty. "Já se bojím, aby vlče nezabil. Věří, že se pod Hatiho křídly máme zle a nedivila bych se, kdyby vlče zabil, jen aby tu s námi nemuselo žít." Potřásla hlavou. Teď skutečně nevěděla, proč si s Cielem začínala, vždyť s Kultem ani nesympatizoval! Byl pro Omaru tak nevhodný. "Proto prosím zůstaň, kde jsi. Pomož nám Ciela dopadnout, ale neriskuj tím život malé Sapphire. Prosím..." Zakňourala poměrně poníženě. Věděla, že v ni Salome nemá žádnou důvěru a upřímně, myslela si, že už si brousí zuby na to, až ji Hati při soudu připraví o život. Ale nemohla ji nechat jít a riskovat tak život své dcery.
"Dobře." Přikývla a popadla obě zbylá vlčata za zátylek. Už byla velká, udržet je oba jí dělalo problémy. Avšak nepouštěla je, byla odhodlaná se s nimi dostat až do centra, kam jí bylo přikázáno jít. "Jak vypadá tvůj úkryt? Vždy jsi chodil ty ke mně..." Nakonec je ale přece jenom pustila, když si uvědomila, že Nirixův úkryt vlastně ještě nezná. "A ty, Bell - dones mi je prosím tam k centru, budu čekat před úkrytem. Teď nebudu mít možnost lovit, ale Lumine potřebuje najíst." Houkla ještě na odcházející Bellannu, doufajíc, že ji ještě uslyší. Poté opět popadla obě vlčata do zubů a jako hromádka neštěstí se s nimi vydala do centra.

Trhla sebou, když ji Ossian začal provokovat. Nebo nezačal? Vlastně má možná pravdu... Zamyslela se. Byla pravda, že Omara byla jednou z nejmladších členek Kultu a přestože byla vedená k víře už odmala, životních ani duchovních zkušeností za sebou ještě mnoho neměla. Vpodstatě hned, co dosáhla dospělosti, se nechala zbouchnout bezvěrcem, její jediná pořádná dospělácká zkušenost byl tedy hřích, a pořádný. A přestože byla nějaký čas apoštolkou, neměla vize ani prorocké sny, jako zpravidla výše postaveí mívali.
"S výchovou mi pomáhá Nirix, kompetentnější už by byl snad jen sám Hati." Odpověděla po dokončení svého myšlenkového pochodu rázně a zadívala se na Ossiana. Nevěděla, co si o něm šedý vlk myslí, ale z jeho aktuální mimiky to hodlala vyčíst. Bude snad pochybovat, že Mesiáš je kompetentní? To by si jistě nedovolil. O tom byla přesvědčená. Na jeho další slova však pokrčila rameny. "Záleží, kdy se zeptají. Bude-li to brzy, pak jím povím, že otec prostě není. Ale pokud se zeptají, až budou trošku starší a schopni pochopit větu delší než dvě slova, řeknu jim klidně pravdu. Že jsem zhřešila s bezvěrcem, že jejich otec není kompetentní je vychovávat k Hatiho obraze a ať se ho ani nesnaží konraktovat. On se o to ostatně taky nepokusil. Můj úkryt je dost blízko hranic a Cielo to ví, nu a vidíš ho snad postávat na hranicích a volat mé jméno? Ne." Uzavřela rázně. "Ne že bych ho tedy k dětem pustila, jsou to hlavně Hatiho děti a až sekundárně děti mé a jeho. Ostatně, i dokud jsem ještě věřila, že konám Hatiho vůli, měla jsem s ním tuto konverzaci a souhlasil, že budou vlčata vyrůstal v Kultu se vším, co k tomu patří." Pokrčila poté rameny. "Zatím si nicméně myslí, že jejich otcem je Nirix, a já nebudu ten, kdo je z této iluze vyvede. Nirix by byl dobrým otcem..." Nechala tuto větu viset v éteru.

Střihla ušima, stále nevěděla, zda Ossiana chce pustit ke svým mladým. Co kdyby mu přeplo a zabil je? Co kdyby už se nedokázal udržet? Co když je ten jeho nebeský klid jen účinná zástěrka? Pak by ho čekal soud, Omaro. Připomněla si. Ano, zabít bez soudu jiného člena Kultu - byť vlče splozené z hříchu - byl zločin, který se trestal trestem nejvyšším. A Ossian, aspirující na nového Mesiáše, jistě nechtěl být o hlavu kratší jen kvůli nějakým vlčatům. Omara se pomalu uklidňovala. "Dobrá tedy." Odpověděla notnou chvíli poté, co ji Ossian vyzval, aby šli. A tak šli. Omara ho chvíli vedla železnicí, až dokud nevlezla pod jeden z oblouků, které byly součástí staveb, které opuštěnou železnici lemovaly. Většina oblouků byla prázdná a ten "její" taky tak působil, až dokud neodhrnula všudypřítomné liány. Navedla tak Ossiana do ještě větší tmy, než byla ta venku, zdejší tma by se dala krájet. A tam v té tmě ležely tři chlupaté kuličky.