Príspevky užívateľa

Nirix nebyl jediný, kdo byl celý žhavý do učení vlčat o Hatiho moci. I Omara se pousmála a rozhodla se, že z toho bude první životní lekce jejich malých kuliček. "Chcete ven, vidím to." Zahájila konverzaci vzhledem k jejím předchozím činům až podezřele asertivně. "Teď je den, víte? Den poznáte podle toho, že na nebí - to je tam nahoře - září taková velká světelná koule a osvětluje celou zemi. Den je špatně. Hati nechce, abychom vycházeli ven ve dne. Naopak v noci, když je trochu víc tma a svět osvětluje měsíc, to vás ve vzít můžu. A taky vezmu, když vidím, jak krásně už chodíte." Pousmála se a poté zašeptala ke svému bratrovi. "Chtělo by to nějaký plot, aby nemohli sami vycházet, dokud tohle nepochopí. Časem je vycvičím, aby rozuměli nejen Hatiho prosbám, ale také slovu ne, ale to bude ještě chvíli trvat." Ušklíbla se, načež se zadívala na Exlipse. "Copak, maličký? Snad jsem tě nevyděsila. Pojď sem, maminka tě zase utěší." Zašeptala co nejklidněji, co dokázala, a přisunula si svého synka k sobě. Vzápětí otevřela náruč i dvěma malým samičkám, které Nirix nyní pomalu vedl zpátky do tmy.
"Ach, to nic není." Zavrtěla hlavou na Nirixovu otázku. "Poslední dobou se mi pořád zdá, že někdo umírá, ale nikdy nevím, kdo. Snad mě tím Hati trestá za ty vlčata. Možná jsem si jeho slova špatně vyložila, když jsem si myslela, že mi říká, že musím mít vlčata co nejdřív, ať to stojí, co to stojí." Povzdechla si. "Měla jsem se napřed poradit s tebou, ty to přece víš z nás nejlíp. Myslíš, že i to, jak se ty dvě malé málem dostaly nna světlo, zatímco jsem spala, bylo znamení od Hatiho? Nebo..." Zatajila dech. ...Hati hledal záminku, proč je nechat zemřít? Ale... to by přece neudělal. Jestli něco, bude trestat mě, ale ne ty nevinné duše. Však i když byl ten - to jsem tady ještě nebyla, ale myslím, že se jmenoval Tim - popraven, Hati nechal jeho malé dcerky žít." Zadívala se na svá vlčata, než odvrátila hlavu. Vzápětí se ale otočila zpátky, když Černobílý zmínil jídlo. "Děkuji, mám hlad... a ano, vše v pořádku, teda až na to, že jsem málem nechala ty dvě zhřešit v tak mladém věku." Ušklíbla se Omara, načež se hladově pustila do jídla.
Jakmile měla dojezeno - snědla přesně polovinu králíka, druhou nechala Nirixovi - zadívala se opět na své malé. "Chtěla jsem počkat na Ciela, ale... však víš... nesmí sem, i když tu jsou jeho děti. Neměly by tu být jeho děti, argh." Potřásla hlavou. "Pořád jsem doufala, že se to nějak vyřeší, ale teď už skoro mluví a my stále nevíme, jak jim říkat..." Pendlovala očima mezi vlčaty a Nirixem. "Myslíš, že bude hřích, když tuhle pojmenuju Lumine?" Strčila do své první dcerky. "Kdysi mi někdo řekl, že to znamená světlo... a světlo je přece i třeba světlo měsíce a já tak miluju měsíc." Pousmála se. "Navíc, když už jsem zklamala Hatiho - a myslím, že mé noční můry dokazují, že jsem si jeho zprávy skutečně vyložila mylně - alespoň ti tři jsou teď světlo mého života." Dokončila nakonec svůj poměrně dlouhý monolog a s očekávánim se zadívala na Nirixe.
Nechala pár minut ticha, případně Nirixova povídání, a pak opět potřásla hlavou. "Pokud ne Lumine, pak bych přesto ráda zůstala u měsíce. Co třeba Mensis? A tenhle kluk by se mohl jmenovat třeba Eclipse... ne, to je trochu moc holčicí, ale co třeba Exlips? A třetí holčička..." Opět se zadívala na Nirixe, tentokrát trošku nervózně. "Chtěla bych, abys třetí holčičku pojmenoval ty. Cielo tu se mnou není, buď nemůže, nebo možná ani nechce. Ale ty se tu o mně celou dobu staráš, nezanevřels na mě ani po tom, co jsem zhřešila. Navíc jsi koneckonců její strejda." Pokrčila rameny.

Omara neměla dobrou frustrační toleranci. Už vůbec ne, když někdo, kdo očividně v Hatiho nevěřil a nechtěl věřit, pokoušel její víru. Zatím se však držela zkrátka a byť se zatnutými zuby, odhodlaně odpovídala na všechny jeho otázky. "Ano, nechám si kázat od svého Mesiáše. Ale ne protože by byl autoritou, nýbrž protože z nás nejvíce rozuí tomu, co Hati potřebuje a chce od nás jako jeho služebníků. Svým způsobem je tedy autoritou, ale ne umělou, jako třeba... vaše matka." Ušklíbla se. Pokud na ni chce útočit, vrátí mu to. "Pro devianty nejsem autoritou já, nýbrž Hati, který skrze mne mluví. Mohou se tak ode mě učit, jak lépe šířit víru, nemohu si však vycucat z prstu, že dneska jsem panovníkem já." Odpověděla netrpělivě. Tahle konverzace s tím nevěřícím floutkem ji přestávala bavit. Kdyby se skutečně zajímal o Hatiho kázání, choval by se mnohem více s respektem. Tohohle blbečka ale zřejmě zajímalo jen to, zda by skrz Hatiho mohl získat ještě větší moc, než má ve své vlastní smečce teď.
"Ale Hati dává všem stejnou možnost v něj začít věřit." Potřásla hlavou. "Vy to nechápete, ale máte v něj úplně stejnou šanci věřit jako já. Jen se nesmíte chovat jako blbeček, co si myslí, že i bez víry mu všechno patří. Kdepak. Aby vám něco mohlo začít patřit, musíte prvně dokázat, že vaše víra v Hatiho je skutečně silná a pevná jako skála." Pravila a švihla přitom nespokojeně ocasem. Dokázala odtušit, že jakile nazve to princátko před sebou blbečkem, vlk začne být alespoň lehce agresivní, neboť urazí jeho pýchu. Ale upřímně, čekala na to. Doslova se těšila, až ji vlk začne ohrožovat, aby mu mohla nakopnout zadek a vyhnat ho tak z blízkosti její smečky. Nemohla se dočkat.
Jakmile vlk začal mluvit o zhmotnění, mladá modročerná se ušklíbla a pobaveně se posadila na zadek. Možná tohle přece jenom bude mít ještě nějakého trvání... Proběhlo jí hlavou a ona jí potřásla. "Ano, to je skvělá idea. Ale nechovejte se tak, jako byste to byl vy, kdo se o svou smečku tak svědomitě stará. Podle vašeho předchozího chování si troufám říct, že svými 'poddanými' až pohrdáte. Něco, čeho by se Hati v životě nedopustil." Uchechtla se. Ne, těmi jeho královskými kecy, které jsou ve skutečnosti jen ideou, kterou v jeho smečce skutečně nikdo nedodržuje, ji k sestoupení z víry nepřesvědčí. Kdepak. Ona měla Hatiho a byla tak šťastná, tak šťastná, jak jenom mohla být.
Při jeho dalších slovech povatáhla Omara obočí. "Tou dírou myslíte naše město? Naše území, náš domov?" Ušklíbla se. "Snad až vás vaše královská matka naučí respektu k ostatním smečkám, pak se dozvíte, jaká je dynamika té naší. Až přestanete nazývat můj domov dírou a mou víru pánbíčkářstvím, pak vám sdělím i něco víc než jen to, že se máme dobře. A pokud někdy přijdete k naší smečce a přinesete dar Hatimu, pak vám náš Mesiáš třeba sdělí i některé problémy, se kterými se naše smečka potýká, aby se jim ta vaše mohla vyhnout . čistě jako přátelské gesto, na oplátku za Hatiho dar. Dokud však nemáte zájem o přátelství či spojenectví, nemám nejmenší důvod vám sdělovat interní informace. Nejsem tak hloupá." Upřímně se zasmála nad tím, jak moc si vlk myslel, že je hloupá. Pravda, Omara nebyla zrovna nejostřejší tužkou v penále, ale její mozkové buňky fungovaly alespoň antolik, aby neztrácela zbytečně čas s někým, kdo informace, které mu poskytne, použije akorát k odrazování potenciálních věřících od přidání se k nim.
Na jeho další slova, ta o tom, jak je Mesiáš vodí za pacičku, jen protočila očima. Raději už nic neříkala. Jakmile padla otázka na znalosti ranhojičů, jen se falešně pousmála. "|T|akže dar už máte? A co jste mi přinesl, srnu? Či snad dokonce prase divoké?" Lehce otočila hlavu na stranu.
"Před Hatim stojí všichni, i ti, kteří si to neuvědomují." Odpověděla vesele. "Zatím si můžete říkat, co chcete. Ano. Ale nezapomeňte na to, že za každou akcí následuje reakce." Pravila sladce, jakoby mu mávala bélevým kapesníčkem, zatímco se propadal do hlubin pekelných. Protože přesně tak tušila, že se svou atitúdou skončí. "Ach, skutečně?" Vzápětí ji však zarazilo povídání o Bellanně. "Tak povídejte. Osvěťte mne, jak zní vaše verze příběhu?" Na tohle byla totiž skutečně zvědavá. Ať mohla předstírat, jak chtěla, fakt, že na Bellannu ráda vyhrabe nějakou tu špínu - klidně i od tohohle prvoka - nemohla plně skrýt. Nesnášela ji už od prvního momentu a nechápala, proč ji Nirix tehdy přijal. Byla raněná, tak snad proto.

Zarazila se, když ji písková vlčice tak autoritativně zastavila. Na moc dlouho ji to však od povídání nezastavilo, za chvíli už si zase mlela svou. "Neznáme, alespoň ne dobře. Jsi ve smečce poměrně krátce, že? Od té doby, co jsem apoštolem, jsem se věnovala hlavně šíření víry venku a proto jsem se tolik ve smečce neangažovala. Ale párkrát jsem tě už viděla na ceremoniálech a akcích..." Prohlásila a ospravedlnila tím své jednání, proč se k Salome tak měla. Její vysvětlování toho, co se stalo na ceremoniálu, by dokázala ospravedlnit tím, že ji Salome jistě soudila. Myslela si, že ji celá smečka soudila, uznávala totiž, že se mohla trochu klidnit a že možná ve výsledku ublížila vlšatům vykonávajícím ceremoniál více než Bellanna sama, přesto věřila, že její zastavení té hříšnice bylo nutné. Nemohla přece zničit ceremoniál!
"Já... uh... ráda tě poznávám, Salome." Pousmála se vzápětí na vlčici, než se zaposlouchala do jejích slov. Slov, které očekávala, že budou mnohem tvrdší, než ve skutečnosti byly. Chvíli se zamyslela, co vlččina slova vlastně znamenají, nakonec však přikývla. "Já vím. Ale... jak ho kontrolovat? Vy s Ossianem vždycky vypadáte, že to máte tolik srovnané... vaše slova na ostatní působí tak dobře... chtěla bych to taky umět." MNo jo, tolik k vyrůstání bez rodičů. Omara se vychovávala celý život sama a přestože jí Nirix poskytl smečku a sesterství, jako Mesiáš na ni neměl tolik času, jelikož se věnoval šíření víry po smečce. A tak se Omara sice naučila, jak žit, ale nenaučila se, jak se chovat.

Omara se procházela po železnici. Byla kousek od úkrytu, chodila sem a tam, zdánlivě bez cíle. Byla jako zvíře zavřené v malé kleci, které po čase začne obcházet své malé prostranství po jeho obvodu a chodí tak dlouho, až zemře únavou. Ano, to teď byla ona. Ji v tuto chvíli nebránila žádná klec, ale cítila se tak. Její srdce, střeva i žaludek jakoby byly sevřené malinkou klecí, která nedovolovala, aby se vnitřnosti rozepjaly do jejich přirozené velikosti. Tak se teď cítila.
Očividně byla trochu mimo, ztracena ve vlastních myšlenkách, když k ní přišel cizí vlk. Kdepak, tohle nebyl ani Nirix ani jedno z jejích drobotin. Tohle byl Ossian, druhý z Nirixových oblíbenců a podle Omary vlk, který to měl z celé smečky v hlavě nejvíce srovnané. Jeho kázání by dokázala poslouchat věky, tak jako on povídkám o Hatim bezmezně věřila, narozdíl od Ossiana však podtrádala jeho nebeský klid a rozvážnost. Kdepak, Omara byla celá hrr hrr... a pak svých rozhodnutí litovala. Třeba tohohle.
"Ach!" Vypískla, když ji Ossian pozdravil a ona si uvědomila, že je poměrně blízko u ní. Neslyšela ho přícházet. "Dejžto Hati, bratře." Odpověděla na jeho pozdrav, jakmile se trochu oklepala, a vzápětí se odvážila podívat se do jeho očí. Nedalo se z nich mnoho vyčíst, rozhodně ale nebyly tak vlídné a klidné jako obvykle. Kdepak, Ossian se hněval. A Omara ihned věděla, proč. Ví to... Proběhlo jí hlavou a ona ji okamžitě sklonila, skrčila se, jakoby si chtěla připadat neviditelná. "Prosím, neútoč na mě. Vím, že chceš konat Hatiho vůli, ale počkej na soud, tam dostaneš šanci mi říct, cokoliv budeš mít na srdci. Neubližuj mi teď, ne dokud jsou tak maličké..." Zakňourala. Věděla, že pokud by se ji rozhodl teď na místě zabít, vlčata by bez ní nepřežila. Doufala však, že Ossian má v sobě dostatek rozvážnosti, aby skutečně počkal na soud. Jinak by trest neminul ani jeho, přece jenom byli oba členové té stejné smečky a vztáhnout tlapky na druhého Hatiho služebníka bylo proti pravidlům, ať zhřešil jakkoliv.

Můadá černomodrá vlčice vstoupila do opuštěného koryta po menším bazénku a povzdechla si. Bylo to poprvé od narození jejích dětí, co se podívala tak daleko. Nirix její potomky hlídal a jemu by věřila i se svým životem, takže se nebála o ně. Bála se o sebe.
Odtušila, že tady proběhne její trest. Co se mnou asi bude? Posteskla si v mysli. Nechají mě bez jídla a vody tak dlouho, až zemřu? Roztrhají mě? Nechají mé děti dívat se, jak umírám? Proběhlo jí hlavou. S očima navrch hlavy si prohlížela bazény. Zde probíhala většina trestů a pravděpodobně zde proběhne i její soud, který ji tu bez debat čekal. Slovo, že porodila vlčata nevěřícímu, se roznášelo rychle jako velká voda a snad každý už o jejím prohřešku věděl. A každý mě chtěl mrtvou.

Omara teď skoro nevylézala z úkrytu. Přesto byla neustále unavená, snad tím, jak ji vlčata každou hodinu, dvě budila, aby se nakojila z jejích struků, touhle roční dobou celých oteklých a naplněných mlékem. Semtam, když mladé hlídal Nirix, se vydávala na krátké zdravotní procházky, případně chodila něco ulovit, ne však dnes. Dnes byl den odpočinku a lovit se vydal Nirix. Sotva odešel, mladá matka zavřela oči a zanedlouho se propadla do neklidného spánku.
Ač její spánek nebyl hluboký, zaspala slova své dcery Lumine. Možná to nebyla první slova, jelikož ji dcerka volala, jistě však byla důležitá. Zaspala také, když se Lumine se Sapphire vydaly zkoumat vnější svět, zaspala i to, když je vracející se Nirix zastavil. Probudilo ji až vražení jejío jediného synka do Omařina ocasu, to se s trhnutím probudila a zamžourala do tmy. "Kdo umírá?" Vyštekla, vzápětí se však zklidnila. "Ach, to jsi jenom ty... zdálo se mi, že někdo umírá..." Omluvně se usmála na Nirixe. "Bereš holky na procházku? Není na to ještě brzy?" Zeptala se poté podezíravě, když si všimla dvou brambůrek u Nixových nohou.

Ležela a - ani to Nirix nemusel říkat - starala se o mláďata. Jak dny šly, tak střídavě jen kojila, olizovala je a spala. O potravu se snad staral Nirix, pokud ne, byla o hladu, protože teď rozhodně nebyla ve stavu, kdy by zvládala něco lovit. Ani kdyby měla shánět mršiny.... břicho měla pořád vytahané, chodila těžkopádně a maximálně na krátké procházky, když se Nirix mezitím staral o vlčata.
Jakmile probírali její trest a Nirix zmínil soud, Omara se napjala. "Soud? Vždyť jsem přece zas tolik neprovedla, soudí se jen největší kriminálníci!" Vypískla. Vlčata její náhlý stres musela pocítit. Ale Nirix nevypadal, že ho něco přemluví trest změnit. Omara zakňourala. "Budeš mi sem alespoň nosit jídlo, nebo budu na všechno sama?" Pípla. Nechtěla být sama. Kde Cielo byl, když ho potřebovala?!

I ona byla nadšená pohledem na vlčata, která před několika hodinami porodila. Čistila je, lehce hladila čumákem, přisouvala si je zpátky k sobě, když se odkulila dál. Byli magičtí. Úžasní. Skvělí. Omara mohla jen doufat, že všichni přežijí. Neznala totiž statistiky mortality vlčat, ale co si pamatovala, v Kultu měli vlci vždy jen dvě vlčata... co když to třetí vždy zemřelo? Nebo se narodila jen dvě? Kdo ví, ale Omaru to děsilo. Znala je pouze těch několik málo hodin, ale v sobě je nosila celé dva měsíce a za tu dobu si na jejich přítomnost tolik zvykla, že si nedokázala představit přijít byť jen o jednoho z nich.
Při Nirixově otázce ztuhla. Očekávala, že to přijde, jen doufala, že jí Nirix nechá trochu více času. Neblázní, Májko, vždyť si ho sama k tomu vybídla. Musela si připomenout a proto zavrtěla hlavou. "Ne, mé apoštolské povolání s tím nemá nic společného." Odpověděla. "On přišel sám. Sem, ke Kultu. K poušti, když jsem ještě byla věřící a sbírala u řeky byliny." Pokrčila rameny. "Tak jsme se poprvé potkali." Zakončila nakonec. "A... jmenuje se Cielo. Myslím, že ho najdeš ve smečce Přízračných, ale slyšela jsem, že on se k našemu společnému činu přiznal své alfě... alespoň to myslím chtěl udělat. Snad mu něco neprovedli." Pomalu tišila hlas, jak pokračovala v konverzaci. Na konec věty se už skoro jen šeptala, šeptala se strachem v hlase.

TW/CW: porod

A tak Omara pomalu přivedla na svět i třetí vlče. Po něm kontrakce konečně přestaly, zřejmě tedy byla hotová. Nedivila se, bylo to překvapivé, aby vlčice porodila více než tři vlčata. I tři bylo poměrně hodně. Jakmile je všechny očistila, překousla placenty a nakrmila je, konečně se zadívala na Nirixe. "Díky." Vydechla jen. Byla neskutečně ráda, že je tady černobílý vlk s ní. Aby byla upřímná, trochu se bála jeho reakce, bála se, že vlčata třeba zabije nebo že ji ještě při porodu vyžene ze smečky. Nic takového se ale nestalo a Omaře to dokázalo, že se v něm nezklamala. Zavřela oči. Byla neskutečně unavená...
Když oči zase otevřela, za hustým liánovým závěsem bylo poznat denní světlo. Musela tedy spát nejméně několik hodin. Nirix tu však byl stále s ní... a ona mu dlužila vysvětlení. Předtím se ale ujistila, že mají všechna vlčata přístup k potravě. Až poté se na něj podívala a pravila: "Musíš mě potrestat. Porušila jsem pravidla." Myslela to smrtelně vážně. Byla přesvědčená, že dělá správnou věc a že by si to tak Hati přál, ale i tak věděla, že pravidla jsou pravidla a kdo je jednou poruší, zaslouží si trest. "Taky ti myslím dlužím vysvětlení, co a jak. Ptej se, cokoliv chceš vědět. Budu upřímná." Tentokrát už ano. Proběhlo jí hlavou a ona se smutně usmála.

TW/CW: porod

Snažila se být dobrou matkou- olizovala mládě, čistila ho od krve a všemožných dalších tělních tekutin, nabízela mu své mléko. Celkově byla strašně ráda, že je mladé živé. Neutuchající kontrakce jí však radily, že vlče není jediné. Najednou zaslechla někoho prodírajícího se liánami do úkrytu. Instinktivně si přitáhla mladé blíž k tělu a byť jejím tělem stále zmítaly stahy, snažila se postavit, připravená mládě bránit.
"Bráško." Vydechla úlevně, když se v ústí úkrytu objevila Nirixova černobílá hlava. Omara se opět položila a přisunula i mládě ke strukům. "Jsem v pořádku. Teda... asi. Nevím." Pokrčila rameny. "Každý stah strašně bolí, ale tak je to správně. žejo? Žejo?" Zeptala se staršího vlka, doufajíc, že vlk ví, co v této situaci dělat. "Dělej... já nevím. Nic nevím- Jen tu buď se mnou." Dostala ze sebe, než opět zaúpěla dalším samovolým pohybem jejího těla. "Myslím... že je tam ještě jedno. Minimálně." Zadívala se ke svému ocasu a zakňourala.
"Já... promiň." Sklonila hlavu, jakmile jí stahy daly trochu pauzu. "Porušila jsem pravidla. Myslela jsem, že by si Hati přál, aby měl Kult více vlčat, jelikož jsme letos měly jen jedny a taky nemáme moc samců. Otcem je..." Větu už nedokončila. Další kontrakce. Netrvalo dlouho a Omařino tělo pomalu vyplivlo další vlče.

TW/CW: porod
Její břicho se stahovalo čím dál tím častěji. Bylo to bolestivé a obecně nepříjemné. Omara si znovu posteskla, že musí být během takového momentu sama. Vlčata byla už za rohem a přestože tohle byl její první porod, neměl jí s ním kdo pomoct. Co když se teď zvednu a půjdu si najít pomoc? Tak, jako si předtím myslela, že to zvládne sama... teď začala pochybovat. Byl to riskantní krok, zvedat se teď z pelevchu dál než pro dalších pár zrnek máku, ale Omara to chtěla zkusit.
Najednou jí jedna kotrakce sevřela břicho tak silně, že to Omaru, v tuhle chvíli už zvyklou na pravidelné stahy v čím dál tím kratším intervalu, překvapilo. A hned po ní další. Myšlenka na hledání pomoci byla najednou ta tam, Omara věděla, že v tomhle stavu už neujde ani dva metry. Proto pouze slabě zavyla, doufajíc, že je někdo ze smečky poblíž a přijde jí na pomoc. Jaká je šance, že někdo příchozí je Nirix? Čím déle tam tak ležela, tím více si uvědomovala, že právě svého bratra by tady teď nejvíc potřebovala. Věděla, že přestože se na ni bude jistě velice zlobit - za to, že se nechala zbouchnout cizákem a tímpádem jen tak mimochodem porušila jedno z nejdůležitějších pravidel smečky - pomůže jí a snad ji i uklidní, zkrátka zařídí, co je potřeba.
Omaru sevřel jeden ze stahů tak silně, až jí z úst uniklo slabé zakňourání. Zatlačila. Tlačila tak silně a tak dlouho, zdálo se to nekonečné. Nakonec seale v podestýlce objevilo prvníi malé vlčátko. "Mi- miláčku! Pojď sem." Omara jemně vzala vlče za zátylek a přisunula si ho ke strukům. Měla slzy v očích, slzy boesti a radosti zároveň. Její první dítě bylo živé a zdravé!

Omara si na dochvilnost dneska zrovna nepotrpěla. Když se konečně objevila na scéně, bylo už skoro po všem. Na její obranu ale byla zrovna při Nirixově zavytí daleko za územím smečky a na starý hřbitov se dostala vpodstatě náhodně, když se po cestě zpátky na území podívala, cože se to tam vůastně děje a proč je tam tolik vlků.
Rozhodla se nerušit rituál hlasitými otázkami a jen poslušně zajela mezi ostatní vlky, snažíc se být neviditelná, aby si nikdo nevšiml, že tu není. To bylo však dosti těžké Byla ve vysokém stádiu březosti a ještě jí, jako vždy, svítila srst. Proto se skrčila a snažila se působit neviditelně. Snad si mě nevšimne Nirix. Doufala, že její bratr má plné ruce práce s organizováním akce a nechá ji proto na pokoji.

TW/CW: porod
Omara se s častým vzdycháním dobelhala do nory, kde okamžitě padla na pelech. Tělo se jí svíhjelo častými kontrakcemi a ona mohla jen proklínat sama sebe, že si nevybrala za partnera kohokoli z Kultu, kdo by ji nyní při porodu mohl podpořit. Ještě sežvýkala pár semínek máku proti bolesti, ale jinak... upřímně nevěděla, jak pomoci vlčici při porodu. V tomhle praxi neměla, poslední porod ve smečce tu byla ještě Silmä a Omara nebyla ani léčitelskou učednicí, natož plnohodnotnou léčitelkou. No, to nebyla ani teď, byťsi to ráda myslela. Odmítala připustit, že usmířila-li by se s Bellannou, třeba by se od ní mohla něco přiučit, jelikož Silmä jí toho tolik nepředala.
Ach jo. Mladá vlčice si s další kontrakcí hlasitě povzdychla a vzápětí si všimla, že má pod sebou vlhko. O porodu, jak už bylo řečeno, toho moc nevěděla, o prasknutí plodové vody ale kdysi něco slyšela a proto tentokrát nepanikařila. A je to tady. Zavřela oči. Kdyby tady byl akespoŇ Nirix, nebo Ebony, nebo třeba i ta Bellanna... kdybych jen nemusela být na tohle všecko sama... Opět si povzdychla a jeden by řekl, že dokonce slzičku uronila nad svým nepěkným osudem. Osudem, který se kdysi zdál krásný a sluníčkový, když byla s Cielem, ale jakmile osaměla, uvědomila si, že možná dělá obrovskou chybu. Teď už však nebylo cesty zpět.

Přikývla a rozzářila se, když se jí neznámý zeptal na Hatiho. To je moje šance. Teď ho můžu přesvědčit o Hatiho dobrotě a dostat ho tak do Kultu. Nirix mě jistě pochválí. Na chviku se zamyslela, snad co by měla povědět, a pak spustila. "Hati je náš bůh. Bůh noci. Všichni jsme mu podřízení, i náš mesiáš. Snažíme se žít tak, jak on diktuje a on nás za to odměňuje místem k přežití, kořistí, nu... vším, co tady kolem vidíš." Pousmála se a pak se zarazila. "No, je pravda, že tady na poušti toho moc nevidíš, ale jsou i mnohem pohostinnější části města. slibuju." Dodala proto, očividně znejištěná, zda se Lancelotovi bude představa života ve městě líbit. "I ty bys s námi mohl žít, stačí jen chtít věřit v Hatiho. Prvně mi ale pověz něco o své bývalé smečce." Pobídla vlka přátelsky.

Jméno postavy: Omara
Role: osvoboditel
S kým a kde: Remus, Mladý les
Posty: 4
Shrnutí: Remus za Omarou přišel a přesvědčil ji o jeho existenci, ke jméně se ale nedostali, neboť Remus pak odešel.
Dopad: Omara je lehce zmatená, ale žádný větší dopad to na ni nemělo.