Príspevky užívateľa

Přesně tak, Plamen byl nyní Popel. Po Plamenovi hodil pohledem. Hahaha, tohle bude určitě zábavné! Tetelil se očekáváním, a tak se náležitě zazubil, než zvedl hlavu k vzrostlému vlkovi, co je pozdravil. Nezapomněl ještě vrhnout pohledem po Pstroužkovi, snad zkontrolovat, že neprozradí jejich hru. Ten se ale zdál mít v hlavě jen onu víru, a ani tomu nevěnoval pozornost. No, to bylo asi dobře, i když čekal nějakou podporu. "Přízračný?" Zopakoval planoucí a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Nové info, to si nemohl nechat ujít. Střet s jejich sousedy už jeden měl. "No jó, s Plamem nás to fakt zajímá! Ten váš bůh a bratrstvo! Můžeš se přidat ty k nám, jestli seš dost dobrý. My jsme páni ohně." Dramaticky zamával tlapičkou a na jejich tajné označení se přiblížil k Apollyonovi blíž, aby se mohl natáhnout a pošeptat mu jejich identitu. Pro efekt.

Smýšlení jeho dvojčete ho zarazilo, ale přiznal, že na tom něco je - legrace byla důvodem k tomu tolerovat vše. Nebylo to tak, že by neměl rád členy jiných smeček, nebo že by je nesnášel, to vůbec - však ani ještě nevěděl, co to nenávist a pořádný angst je - ale rozhodně byl trochu ostýchavý s rozdáváním titulů, co pro něj mnoho znamenaly, jako bratr a pán ohně. Pokrčil nad tím rameny, přijímajíc ten názor.
Různé druhy bratrů? To bylo... Matoucí. Mělo to ve výsledku ale určitě stejný smysl - bratr byl někdo blízký. "Je vysokej jak strom," utrousil své pozorování při pohledu na vlka, který se nyní stal jejich zájmem. Vypadal divně, jak nějaká příšera. Co asi schovával pod tím šátkem? Plamen to chtěl zjistit, a s tím planoucím zájmem v očích za tím maníkem zamířil. "Tvůj bratr, náš bratr, Pstroužku," upozornil jako kdyby citoval z nějaké knihy, ačkoli jen referoval na předchozí moment a potřeboval to všem připomenout. Znamenalo to jediné - Plamen byl toho názoru, že když má kamarády jeden, mají je všichni tři. On kamarády chtěl. A pokud to znamenalo podpořit tento budující se příběh o víře, tak ať. "Bůh nám určitě předurčil, abychom se tu dneska potkali, celé bratrstvo!" Prohlásil dramaticky s jiskrou v očích. A takyže Plamen hořel výrazněji, jak se těšil na toto setkání. Fialový oheň sálal teplo a pohltil větší část jeho ocasu, nejen konec. Co Popel vyrazil, neváhal ani sekundu - rozběhl se za ním. Soutěživost mu byla blízká, a tak se ani nepozastavil nad tím, že cestou musel doslova proběhnout někomu pod nohama. Ten někdo byl Enkidu, roháč také vysoký jak hora. Chlapec se na něj ani nepodíval, ani se neobtěžoval omlouvat, prostě běžel dál.
"Čau, Apollóne!" Azarynské vlče pozdravilo Apollyona už z dáli. Spěchalo blíže, aby se dostalo ke slovu první. "Náš bratr, to je Pstroužek, a chce nás seznámit," oznámil důležitě a narovnal se. Musel se přitom vydýchat. Plamen byl zvyklý, že dvojče bylo ve společnosti sotva pár kroků za ním nebo po jeho boku, proto mluvil v množném čísle.

Nějaký náhodný Abaddón Apollyón z Přízračných a fascinace jeho bratra jím a ne tím vším, co tu mohli společně vyvést, mu nemohla zkazit večer. Odvrátil hlavu a protočil očima, když zase mlel o Bohu, ale zase pohlédl zpět s vyzývavým úsměvem, co mu byl tak ikonickým. Už otvíral tlamu, že utrousí vtip nebo šílený nápad, když se do toho optimisticky vložil Popílek. Agresivně se nahl ke svému dvojčeti, aby mu velmi sportovně řekl svou poznámku. "Jak jakože víc bratrů? Kdyby byli náši bratři, byli by z Azarynu," stěžoval si nahlas dvojčeti. Pak se zase odtáhl. Nepodporoval toto přátelíčkování příliš - ale to asi protože byl absolutní žárlivec, a nemohl si připustit, že by jejich roztomilý nemluvný milovaný bratříček měl lepší kontakty. Kontakty, které jednoduše on neměl. Žárlil absolutně stejně jako tehdy na to, že Popel chtěl Cyranovi dát titul pána ohně. Sdílet něco, co je dělalo speciální. Páni ohně byli jen oni dva, přeci. A Pstruh byl honorovaným pánem ohně, leč asi nikdy pořádně nepochopil podstatu toho titulu - asi jako nikdo - no nějak se jím nechlubil a dával přednost nějakému Bohovi. Kdyby tomu Plamen rozuměl víc, asi by si uvědomoval, že ona víra a tedy i Abbadón jim flíčkatého bratra brali. "Pstroužkuuu, řekni nám o nich víc." Ať tomu nevěřil jakkoli - byla to přecijen stále hra, a tentokrát ji nevymyslel on - musel samozřejmě hrát taky. Být součástí dění. Tlapkou do bratra šťouchl, zatímco se rozešel směrem, kterým předtím zíral. Kohože to hledali? "Musíš nás seznámit!" S tím s Popílkem souhlasil.

Hořící vlče přicházelo - bylo to ale už docela vzrostlé vlče, co nemuselo kousat už jen kotníčky, ale třeba i bradu. Tvářil se nebezpečně, než mu bylo řečeno, kam to jdou. Ples. Ples, na který ho chtěli vzít rodiče, protože si z něho taky odnášeli zážitky. Pro jaké si sem šel on? No, Plamen stál hlavně o zážitky. Nakráčel si to sem někde poblíž svého alfy a hlavně s rodinou, a jako obvykle velmi blízko svého dvojčete, Popela. Nezoufal si dlouho, že tu s nimi nebyl i Ikke - měl svého tátu velmi rád, ale bez jeho dozoru... No cítil se svobodnější. Aktivity, co prováděl se Zathrianem, byly vždycky zábavnější, než nějaké učení. Dokud neobsahovaly vodu.
Rozhlížel se po místě a trochu záviděl, že tu mají osvětlení - i on s bratrem hořel! Oni měli mít veškerou pozornost! No, ale co tak viděl, i rostoucí mladické ego a zlomysly na sobě nechtěly tolik očí, kolik se jich tu dnes sešlo. Tolik! Tolik jich bylo!! Byl z toho trochu roztěkaný. Chtěl se vrhnout náhodným směrem, když si všiml, že Pstruh už si tu nejspíš našel něco hodné prioritní pozornosti. "Na co tak kulíš oči?" Komentoval bratrovo náhlé zahledění do dálky a pokusil se najít toho, na koho koukal. Nebo to. "Ty máš kamarády? Jako mimo smečku?" Nepředstavitelné! Protože Plamen neměl. Plamen jediné dva vlky, co potkal a nebyli ze smečky, zbil, a vůbec ho to netrápilo. Měl své bratry, to mu ke spokojenosti stačilo. I když někteří byli vážně divní, a možná to s nimi neměl úplně nejlépe nakročeno.
Proslov nihilského vůdce vnímal, vyvolával respekt, té vlčice potom už tolik ne. Byla malá a přehlídnutelná. Plamen se na tuto událost nijak nezdobil - nechápal koncept toho, proč by měl. Chtěl s bratrem vypadat stejně, a měl nápady, jak toho tady využít.

Vzpomínka na nepříjemný fight u řeky Cony mu v hlavě stále velmi živě existovala. Leč popáleniny mu otec vyléčil, stále měl divný pocit, že tam pálící horkou vodu cítí. Jakoby se ho nikdy nepustila - stejně jako jakási úzkost, že se tomu nemohl bránit. Ten zážitek mu v překonávání strachu z vody vůbec nepomohl, ba naopak, podtrhl ho. Teď už se k ní přibližoval skutečně jen v případě, kdy byl značně žíznivý, nebo mu zkrátka stála v cestě a nějak ji musel překročit. Bratři už ale nebyli ta nejmenší mimina, a Plamenovi se začínalo dařit využívat svá křídla. Na krátké plachtění a poletování. Fungovala... Sporadicky.
Zrovna kempil v jeskyni, kde ho otec poprosil vytřídit jakési bylinky. První se mu ten úkol zdál být důležitý, a s vervou se do něj pustil, ale asi po třetí rostlině se bavit přestal a dal se do porcování bažanta, co tu zanechal Adain. Kamsi šli, ale Plamena by jeden snadno nevykolejil - haha - byl si totiž jistý, že aspoň jeden z bratrů bude nablízku, a tedy si zabavení stejně najde. Když se ozval hlas Pstroužka, byl hned připraven na konverzaci. Jeho hořící hlava vykoukla zpoza rohu i s chomáčem peří v tlamě. "Brácha, no čau!" Pustil flákotu a vydal se flíčkatého sourozence přivítat hravým cvaknutím po uších, jak měl ve zvyku. "Viděl jsi mě, jak jsem na tom setkání seděl u Zathriana? To bylo hustý!" Rovnou řekl, co chtěl slyšet, samozřejmě. Schválně, jestli bude schopen říct i to, co chtěl slyšet Pstroužek.

Nastala další z těch chvílí, kdy se smečka scházela. Ač to posledně bylo pro vlče vcelku nudné, a odmítalo si přiznat, že si s tím pojil smutek z odchodu Feiera, teď měl dobrou motivaci. Sám Zathrian mu totiž slíbil, že za svou snahu může stát při tomhle setkání u něho. A tak taky hořící mladík udělal - jakmile nastalo setkání, přesně věděl, kde chce být, a zamířil tam dřív, než by se vůbec ptal proč se vlastně svolává setkání. Zavrtěl ocasem, zahořel nadšením a až když se zastavil pár kroků od alfy, vrhl po něm zvědavý pohled. Proč byl zraněný? A proč to neřešil? On po jejich boji s dračím vlkem velmi rychle upaloval za tátou, aby ho uzdravil. Ohnivá voda. Brr. Možná se takhle mělo reagovat?
A tak setkání začalo. Plamen si sednul a snažil se tvářit sebejistě, leč většinu času měl jen prachmalé tušení, co zmíněné události v kontextu znamenají. Hledal mezi příchozími známé tváře, kterým by pohledem mohl naznačit héč, koukej jak jsem důležitý, když jsem vedle alfy! Pro něj smečky mimo Azaryn začaly existovat teprve nedávno, a hned to skončilo křížkem. Prokázal svoji statečnost. Nad tou myšlenkou se podíval k Asphodelle, jejich betě - uvědomovala si i ona, jak je statečný? Zaposlouchal se do sdělení až po chvíli. Co to vše vlastně znamenalo? Mírová dohoda. Nějaký random týpek, Arrakis. Proč je to divné, mít mír s Nihilem? Jací byli předtím? Oh, a rvačka! To chtěl vidět! Na chviličku se zadíval na trávu před sebou, čekajíc, než skončí přednáška, ale rvačka ho zaujala a zvědavě se podíval po Zathrianovi. Jakmile to vypadalo, že domluvil, a schůze skončila, naklonil se k němu. "To byl panovník, ten zrzoun?" Špitl. Panovník byl nihilský alfa. Ten prskající zrzek byl silný, to přiznával, ale rozhodně se v jeho očích nemohl vyrovnat jeho alfovi. To by bylo udivení! "A kdo vyhrál?" Možná by se měl ptát spíše na otázky jako a co to tedy znamená pro Azaryn? Nebo a musím se omluvit, jestli potkám nihilana, když jsem to předtim zmlátil? To by se mu totiž nelíbilo, a pochyboval, že by se to líbilo Zathrianovi. No, Plamen poslouchal svoje náhodné nápady. Utrhl list jitrocelu, který předtím hypnotizoval, a bez optání ho tlapkou velmi profesionálně plácl alfovi na nejbližší ránu. Netvářil se, že vůbec vnímá, co dělá. Podvědomě napodoboval svého otce.

Cesta z vody byla snad ještě horší než cesta do vody. Předtím spěchal, aby uškodil - teď ale něco spěchalo, aby uškodilo jemu. Nebo to se aspoň mládě domnívalo. Než by stihlo protestovat, že to zvládá, Zathrian ho chytl do zubů, a on vítal možnost se trochu zbavit kontaktu s vodou. Aspoň se takto nemohl zděšeně ohlížet zpět. Jenže drak je dohnal a čapl jeho odvoz, a Plamének nečekal, že bude vypuštěn - dopadl do vody s cáknutím a tichým zapištěním. Naštěstí už byl skoro venku, a tak se tam taky dobelhal, než se ohlédl zpátky. Jeho alfa zrovna mizel pod hladinou zachycen chřtánem rybovité bestie.
A Plamének... Chvíli jen čuměl. Zapomněl se oklepat, zapomněl přemýšlet. Pohl se snad jen vlivem gravitace, a pak v uvědomění strachu o svého blízkého začal panikařit. Musí ho zachránit! Ale jak? Nechtěl také skončit ve vodě? "HEEEJ!" Zakřičel frustrovaně, s malou děsivou nadějí, že ho bytost uslyší, zatímco se modlil, ať se mu to vlastně nesplní. "Tady jsem!" Popadl další větev a mrštil jí do řeky. Pak přistoupil k travnatému břehu a začal do hladiny plácat tlapkou. "Pojď sem ty hnusná rybo!" Cukal se, že chce utéct, a taky čekal na jakoukoli záminku. Nezněl příliš odvážně.

Bylo mu potvrzeno, že flekatá ryba je ve skutečnosti onen vlk. Také hustý čáry! O magiích nicméně mohl přemýšlet později, teď měl závažnější starosti. Klacek samozřejmě zázračně nezafungoval a rybu na souš nevyzvedl, jak možná vlče doufalo, když si to představovalo. Síla vůle ale nefungovala, a naopak pohořela, když mladý spatřil, jak se jeho alfa vrhá do vody. Budilo to v něm obdiv a jasnou interpretaci. Bojuje se do poslední chvíle! Nevzdávam se! I Plamének tedy s velkým sebezapíráním skousl strach a vběhl do vody. Sice zůstal na mělčině, kde stačil tak po kolena a hořící ocásek držel nahoře, aby se voda snad nedotkla ohně, ale snažil se. To se počítá, ne? "Snažím!" Potvrdil to s bojovným pokřikem.
Statečně popoběhl ve studící tekutině směrem proti proudu, kudy se ryba plavila, ale neměl pocit, že to má velký efekt. Chtěl to vzdát, ale... Nesměl. Pak zastavil někde poblíž Zathriana, protože se zdálo, že ryba zmizela. Ale ouvej. Zamrazilo ho na zádech snad víc než sama podzimní voda, když v řece zaznamenal cosi... Velkého. Flekatého. Dlouhého. "Co to je!" Domáhal se odpovědi a chtě nechtě hodil zpátečku. Sice se nikdy ve vodě necítil bezpečně, ale toto! Příšera z hlubin, dámy a pánové, jeho noční můra. "AaaaaaAAAA!" Vykřikl, když se příšera náhle vynořila. Toto ještě nikdy neviděl. Dal se na útěk, ale proti dračí rybě to bylo marné.

Meno postavy: Plamen
Akú rolu postava v akcii hrala: zakletý
S kým a kde hrala: Trosky Othamu s Popelem, Les na úpatí (Přízrační) s Asterim, Pláň zajíců + Syslí háj s Mensis a Rufusem
Koľko postov (cca) celkovo pre akciu hrala: 28 (ale většinou krátké)
Krátke zhrnutie príbehu: Plamen se poprvé se svým bratrem vydal za hranice smečky a vydali se objevovat hrad. Tam se rozdělili, aby "prozkoumali víc" a Plamen našel čelenku s rohy, která mu připomínala jeho alfu. Nasadil si ji, ale když se chtěl jít pochlubit bratru, bratr před ním utekl. Myslel si, že jde o hru, a tak za ním běžel, ale ztratil se mu, a tak zamířil do Azarynu. Tam potkal Rufuse s Mensis, které vystrašil, a přestávalo se mu líbit, že nikdo nechce vidět jeho krásnou novou cetku. Nehlídané vlče si ale může dělat co chce, a tak se na truc vydal za hranice k Přízračným, kde potkal Asteriho. Krátce se porvali, ale i jeho vrstevník nakonec utekl a Plamen z toho začal být smutný. Nešťastně se vrátil do Syslího háje, kde na něj Mensis s Rufusem přichystali past, ale z nešťastného chování příšery odhalili, že nebezpečí nehrozí a prolomili kletbu.
Dopad na postavu: Magický zážitek, strach o bratra. Trochu young angst z toho, že mu nikdo nevěnoval pozornost v něm vzbudí uličníka a cestu k radikálnějšímu humoru.

Nešťastný klučina naštěstí už nebude muset být nešťastný dlouho, dospělí tomu totiž začali přicházet na kloub. I inteligentněji, než jak o situaci přemýšlel Plamen. Ten přestal vzlykat a přejel pohledem oba. "Ano, to jsem já," popotáhl. Ať už se mu oslovení mládě nebo vlče líbilo sebemíň, teď už bylo lepší cokoli než příšera nebo monstrum.
A tak se vlče pomalu posadilo, s uslzenýma očima poslouchalo konverzaci a když se oba přestávali bát a Rufus vyslovil teorii, magie záhadného předmětu byla zlomena a postupně začala vyprchávat. Iluze se ztratila, zůstalo jen vlče, které se hned rozběhlo a tlapkami zajalo Rufusovu nohu, než by ho stihli odmítnout. Čelenka s rohy mu spadla z hlavy a jeho srst opět zažehla fialovým ohněm.

Vlci ho minuli a naštěstí se ho nikdo znovu nepokusil odstavit. Byl vyděšený, nespokojený a už chtěl konečně slyšet porozumění, ne to podivné překrucování slov, co všichni dělali. Bál se o bráchu a bál se, že takhle zůstane navždycky. "Já chci jít dooomů," pokračoval se slzičkami ve svém nářku a nadzvedl tlapku, aby otevřel očko. Rufus s Mensis si povídali, a přestože nezaznamenal vše, změnu v jejich počínání považoval za dobré znamení. Zůstal ležet a smutně koukat do země. Cítil se trochu uražen, ale hlavně nešťastný. Už bychom mohli přestat hrát? Po celodenním výletování toužil akorát po tom jít do pelechu.

Přemýšlení o tom, zda je ptáček zakletý Rufus nebo je to podivná shoda náhod, zatím zahodil za hlavu. S očekáváním dobrého humoru se naklonil, aby viděl za kmen, ale osoba, na kterou chtěl vybafnout, vybafla na něj. "Aaa!" Neodpustil si zapištění. Bylo divné cítit, že plameny na jeho těle na změnu nálady nereagovaly. Žádné tam teď totiž nebyly. Nemohl se na to teď ale soustředit. Instinktivně se přikrčil k zemi, aby se vyhnul letícímu tělu vlčice, kterou neznal jménem. "Přestaň!" Vypískl znovu, když se musel obratem vyhnout i Rufusovi, který se tu zčistajasna objevil. Nemít z celé situace nachcáno asi až v kalhotách, asi by se hned ptal na jeho kožich a na toho ptáčka. Jestli s ním ale chtěli bojovat, proč tak špatně mířili? "Já už nechci hrát!" Ale musíš být statečný, ne srabák! Ozvala se mu slova Zathriana v hlavě, ale... Tentokrát je neposlechl. Lehl si na zem a přikryl si hlavu tlapkami. Tak, aby se nezranil o čelenku s rohy.

Toto byl mnohem vážnější souboj než o zažil. S dvojčetem to sice občas bylo vážné, protože ani jeden z nich neměl zdravé zábrany a podporoval každý špatný nápad, ale aspoň si byli vyrovnaní. To teď neplatilo, a Plamének to poznal, když ho dospělý udeřil. A znovu. Udělal krok zpět, změnil taktiku a s vyceněnýma tesákama mu chňapal mu po noze, aby ho hryznul - on není žádný boxovací pytel! - ale nakonec ho síla protivníka zmohla a nožky se mu podlomily. Oheň na něm plápolal, a vlče si toho nevšimlo, ale už nehořel jenom na periferiích svého těla, ale na některých místech i na hřbetě. Naštěstí právě včas se rozhodl konat Zathrian a svého svěřence zachránit.
Plamen se u zotavování zotavování z úderů stíhal udržovat v dění. Mírně překvapeně sledoval, jak zvláštní řetězy táhnou zrzka do vody, a pochopil, že za to může nejspíš Zathrianova magie. "Ha!" Vypustil ze sebe na znak vítězství a posbíral se na nohy, aby se mohl bít dál, až zrzek z vody zase vyleze. Jenže ten nějak nelezl, ani když se rozběhl k Zathrianovi. Vyleze? "Kde je?" Nešlo mu to na mozek, co se právě stalo. Zůstal stát ještě nějaký ten metr v bezpečné vzdálenosti od té hnusné vody, a zamračeně čuměl do vody, co se uzavřela jako zrcadlové dveře. Jen čeření a barvy zaujaly jeho pozornost. "Tam! Ryba! Plave pryč!" Mohl to být ten vlk? Tahle ryba vypadala oranžově, mohla to být snad jen náhoda? Plamének v té sekundě neviděl nic hodnějšího jeho pozornosti, a tak se za ní podél břehu rozběhl, tentokrát na rozkazy nečekal. Kdesi po cestě vzal klacek a mrštil s ním do řeky. Sám si totiž zaplavat rozhodně neplánoval.

Cizí peří v tlamě ho jistě v budoucnu přiměje zamyslet se nad tím, že by se o své peří měl dobře starat, proteď ho ale zajímala jediná věc - vítězství. Něco, co pro něj nebylo v boji s tímto jedincem jeden na jednoho reálné. Cítil odpor křídla, ale jakmile měl v tlamě peří, zatrhal ze strany na stranu, jak hrající si pes. Vyflusl zrzavá pírka z šoku v momentě, kdy ho sok - nečekaně - zasáhl, přímo k lopatkám. Zakňučel, roztáhl u toho křídla a zlostí zaplál jasněji. Hodlal vykonat protiútok kamkoli, kam jeho tlama zrovna dosáhla. Očividnou volbou bylo zamířit na to, co ho strefilo, aby si kompenzoval bolest, takže chňapl nepříteli po hlavě.

Žádný další odpor nepřišel, ba ani útěk, co by se možná od kytičkového Nihilana dal čekat. Vlče se soustředilo, aby se mohlo vyhnout útoku. Určitě musí chvíli trvat, než bude střílet znovu, přemýšlel nad tím. Jeho otec také mohl vyslat vlnu ohně jen jednorázově, tak mu to dávalo smysl. Že mocný proud vody zacílil na jeho alfu a ne na něj, to nečekal, ale nezaváhal, musel tuto šanci využít. Vyřítil se vpřed a se skokem se pokusil vlka z boku srazit a zahryznout se mu do křídla. Měl je tak pěkně zbarvená! Jako oheň. Skoro záviděníhodné. Přišlo mu, že když je zničí, dostane za to extra pochvalu. Musel nějak šikovně oplatit spalující útok, ne?