Príspevky užívateľa

Až na tu vodu vypadal bratr v pořádku. Vlastně i uvolněně. Věnoval mu úsměv a první zmatení nad slovní hrátkou minul. "Čau," pokývl vlčici na pozdrav, když je Popel představil, už o něco přátelštěji. Sepha- Semaph- co? Komplikované jméno ale napoprvé nechytil. Neměnilo to fakt, že jí nevěřil, ale aspoň už nevypadal, že by ji na místě sežehl. I jeho plameny se klidnily. "Asi ne, dík. Kdoví co by přišlo příště, kdybyste s tim pokračovali. Já překvapivě nejsem to nejhorší, co v těhle krajích žije." A nad svým vtipem se i zasmál. Ale vážně - měl neblahý pocit cizí přítomnosti. Nebylo to nic nového, ale prostě se tu necítil. Možná za to mohly ty ostatní pocity. "Hrdličky?" Rošťácky se koukl na bratra a potom i na vlčici. Toto odhalení si užije. "To znamená milenci. Jakože vypadáte jak při námluvách." Kde bylo škádlení vhodné ukončit? Tu hranici ještě neznal. Ne s cizími.
Okřídlená se náhle zdála menší, jak už ji její křídla nekorunovala. A o to si Plamen přišel větší. Vyhrával. Nepozastavil se nad tím, že vlčice nabrala dojem, že není vítaná - byla konec konců jen tulák. V Azarynu tuláky nevítali. Pokrčil rameny, než se o pár sekund později rozhodl zeptat. "Co ta tvoje magie? Co s ní umíš?" Ptal se zdánlivě ze zvědavosti - ovšemže to ale plánoval nahlásit alfovi. Byl bojovníkem, obrana smečky byla jeho práce.

Stalkovat nic netušící vlky by ho možná bavilo, kdyby měl více trpělivosti. Jenže tu mládenec postrádal, a zatím měl s ubíhajícími sekundami spíš pocit, že jestli uslyší další mazání medu okolo tlamy, asi ho začnou bolet uši. Poslouchal to s neprostým nezájmem a otráveností v tváři, stojící naprosto okatě bokem - a stejně si ho nevšimli. Přecijen něco zajímavého ale slyšel, a to o magii té neznámé rovnou dvakrát okřídlené mladé vlčice. "Ughhh," zabručel, když už to nevydržel, a opustil své vyvýšené místo, aby se svižným klusem vydal bez optání narušit soukromí. "Hrdličky, hrdličky! Ječíte tu na lesy jak jeleni v říji! Ani hořícího medvěda byste si nevšimli." Svůj příchod náležitě oznámil. V hlase mu ale neznělo vyloženě nepřátelství, jen jisté pohoršení. A vlastně i pobavení. Byl se sebou spokojen. Na vlčici pohlížel samozřejmě velice nedůvěřivě, a když se zastavil u dvojčete v celé své planoucí kráse, prohlédl si ho. Byl od vody!! Kdo za to asi mohl? Automaticky k němu natáhl křídlo, aby se mohl zapálit a usušit ohněm, který nyní plál trochu za větší teploty - Plamen totiž k vlčici cítil rostoucí nedůvěru. Bratra mu nesebere.

Ne, že by Plamen stíhat u boje i uvažovat, ale jistě mu minimálně potom dojde, že jeho styl nebyl založen na rychlých výpadech. Šel po těch rázných, silných, kterých bylo k vítězství potřeba méně. A uvědomí si i to, že ve srovnání s těmito rychlíky měl šanci akorát v tom útočit přesně a silně, ale taky předpokládat změny a pracovat s tím, co dostane. Přizpůsobovat se, sledovat protivníka. Učit se. Toto byl krásný příklad - sice by radši s Rufusem flákl o zem za krk, ale trochu podlejší způsob ho připravit o další tah podražením nohy taky fungoval, a to bylo hlavní. Úplně neovládal svůj stisk, jak bav ráži. Jakmile Plamen ucítil úspěch, jal se ptakovlka řádně zakleknout - přes hruď mu přehodil svou tlapu, čímž se na něj navalil a zpola roztáhl křídla. "Vzdej se," zavrčel. Cenil zuby. Byl tohle konec souboje? Bylo to tak jednoduché? Adrenalin mu pulzoval v krvi i s únavou, a vlastní červená mu barvila i bělostnou srst z předchozího výpadu špeha. Ovšem, že ho to štvalo. Cítil nutkání takové zranění Rufusovi oplatit. Pokračovat, zahryznout se do masa, prolít cizí krev. Neměl dost. A oči mu skoro žhnuly sadistickou zábavou.
Ale věděl, že nesmí. Ne, dokud nedostane přímý důvod.

Byly dvě jistoty v životě - že vztek je silný motivátor a že oheň nenávidí vodu. Plamen byl inspirován Zathrianovým proslovem a myšlenka lovu bouřek a blesků a požárů se mu líbila, viděl v tom hluboce postrádané dobrodružství a ukojení touhy po nebezpečí, ale samzořejmě taky cringoval pokaždé, když byl zmíněn popel, žár nebo hladání svého plamene. Pobaveně nad tím v myšlenkách prskal, že Azaryn nepotřebuje další plameny - vždyť mají jeho.
Ale bouřky přinášely déšť. To samo sebou nevycválanému mladíku kompletně zničilo náladu, když mu při pronásledování svého neoblíbeného bratra začal déšť máčet srst. Cítil k vodě averzi, ale taky cítil zraky ostatních členů smečky, co by ho soudili, kdyby si právě teď radši zalezl někam do díry. Nejseš z cukru! Obrnil se vztekem, co živil jeho fialové hořáky, a taky se hnal za vidinou, že může spálit, co ho brzdí. Byly to pochyby? Tenhle strach? Byl to Pstruh?
Strachu se ale lehko využívalo, zvlášť cizího. I Plamen sebou cukl, když se v horách ozval hrom, a dokonce zrychlil, aby konečně dohnal bratra, samozřejmě s totálně nevystrašenou sebejistou grimasou. A byl rád, že to udělal, protože slyšet bratra nadávat byl med pro uši. "Snad se nebojíš, že se nebesa vztekaj, hmm?" Popíchl bratra a doklusal k němu, aby se přímo vedle náležitě oklepal, a poskytl mu sprchu i ze strany. Rozhlédl se po okolí. Slyšel povídačky o mlžných jelenech, ale nebál se tu. Byl přeci místní! A vsadil by se, že zvířata se radši schovají. Být tu a běžet vstříc nebezpečí bylo přeci pro ty nejsilnější.

Mlha se rozplývala a s ní asi i Plamenovy vidiny zajímavé situace. Bratr se tu prostě bavil s tulačkou místo toho aby čerpal síly na další den. Měl se cítit zasaženě, že se bavil s někým jiným? Cítil k něžně vyhlížející tulačce neopodstatněnou zášť čistě z tohohle důvodu? Magie? Používala na bratra magii? Souviselo to s tou mlhou? Nebo se zásadním faktem, že bratr nehořel, jak měli zvykem? Obvykle by do takové situace bez optání nakráčel a Popelovi poskytl hřejivý komfort ohně, ale náznak spokojenosti a uvolnění v jeho hlase ho zatím držel na uzdě. Jakoby mě vůbec nepotřeboval. A ani zatím zřejmě nebyl zpozorován. Zůstal tedy pozorovat, jen nahodil značně nedůvěřivý pohled. Fialové plameny na jeho těle sdílely nespokojenost a vytvářely mnoho planoucích jazyků.

Přicházelo období samostatnosti? Možná. S bratry už netrávil zdaleka tolik času co kdysi a život se stával repetetivním. A to mladému vlku s velkými vizemi o světě vůbec nevyhovovalo. Po dnešním lovu si při usínání uvědomil, že dvojče není poblíž, a v pohoršeném ohni se ho vydal hledat.
Noc pro něj nikdy nebyla ideálním časem, přecijen byl kvůli plamenům vidět. Nemohl prostě zdrhnout do tmy, aby se skryl - dnes ale naštěstí nechtěl zůstat skryt. Jen ať ho bratr vidí, jestli je kolem! Že si pro něj jde! Bál se, proč není kde má být. A pak zaslechl vytí. Dvojité. Jeden hlas patřil dvojčeti, a tak máchl křídly a zamířil tam. S kýmpak to tam ječel?
Přistál na vyvýšené travnaté skále jen kousek bokem, odkud krásně viděl a slyšel, že bratr nebyl u řeky sám. Hm, tulácká vlčice? Zůstal tam s hlavou podezřívavě níž stát a neurčitě civět, křídla zpola roztažená. Nelíbila se mu voda ani mlha, co se rozpínala.

Nemůže dostat vše, co chceš - tu lekci by asi potřeboval i Plamen. Ale nyní bylo na něm, aby ji přednesl mláděti. Začínal si uvědomovat, jakou moc nad vlčetem má ve chvíli, kdy ho bez jakékoli velké snahy zastavil. A hodlal toho využít. Schoval zuby, ale káravě zakroutil hlavou, když vlče pokračovalo. "Ne," řekl s výsměšným úsměvem. Zase se nerovnal, kunu rychle hodil kamsi za sebe do trávy a přikrčil se. "Máš hlad? Tuhle kořist jsem ulovil já - Plamen. To si zapamatuj. Jak říkaj tobě?" No, jak se tohle škvrně vůbec jmenovalo? Asi ho to tolik nezajímalo, ale mohla to být užitečná informace ve chvíli, kdy se přiletí ptát jeho matka. "Jestli se chceš nažrat, musíš si to vybojovat." Protože tak fungoval život. Bojem jeden dospěl ke slávě. Tak ať se mladý snaží!

Přišel další úhybný manévr - jak to ten zvěd jen dělá?! - které v Plamenovi způsobilo jen nelibé zavrčení a přivření víček. Byli přímo v sobě, jak stihl ptakovlk tak rychle hodit zpátečku? Cítil jemné štípání na svém krku, a lačnil po tom taky druhému bojovníku zasadit ránu. Oheň na mladíkově těle zintenzivnil, jak intenzivněly i jeho pocity. Plály... Nebezpečněji. A skutečně ostře hřály, pokud se jich někdo měl tu čest dotknout. Než se Rufus vrhl do protiútoku, Plamen si protáhl křídla, snad aby staršího zastrašil planoucími letkami, a zase je sklopil a přikrčil, jakmile došel další výpad.
Rozběh zdravil s pevným postavením. S napjatými svaly na poslední chvíli uskočil do strany, a když koutkem oka zaznamenal pokus o útok na ocas, mávl s ním Rufusovi naproti, jakoby mu s ním chtěl dát facku. On chtěl ale docílit jednoho - na moment ho vykolejit, krátce do osepit ohněm, aby mu spíš vyšel jeho výpad. Skočil Rufusovi k zadní části těla a čapl po zadní noze, aby za ni trhl a dostal soka na zem.

Válet se tady nebylo o nic lepší než se válet v noře smečky, kde bylo aspoň teplo. Plamen se ale aspoň zahříval svým ohněm, jak byl naštvaný sám na sebe a vlastně i na celý svět. Své slabé chvilky si ale rozhodně nechtěl zažívat mezi zbytkem smečky, a už vůbec ne před Zathrianem. Nebyl přeci slaboch.
Jenže se zrovna po neúspěšném pokusu vzlétnout válel ve sněhu. Naštvaně zamručel a začal se sbírat na nohy, když uslyšel svoje jméno. Bylo to jeho dvojče? "Hej," pozdravil bratra poněkud rezignovaně ještě než vykoukl za balvanem. Nezubil se ani na tváři neměl radost, ale aspoň jemným zamáváním ocasu dal najevo, že ho rád vidí. A pak se vlastně i usmál, když se mu vydal naproti. Viděl totiž jeho problém - oheň byl pryč. Nabídl mu své hořící křídlo. "Taky seš tady protože doma to nehřeje tolik co dřív?" Umřel jim otec a Pstruh byl... No, divnej. Pokud někdo měl chápat, byl to Popel. Byli přeci stejní, hmm?

Svým přistáním rozhodně poryv větru vyvolal. A možná i poryv lehce teplého větru, protože měl vcelku dobrou náladu a teplota jeho vždyplanoucího ohně to reflektovala. Pohodil hlavou, když si vlče prohlížel. Škvrně muselo patřit Eirlys a Iskovi, jejich deltám. Plamen zavzpomínal na časy, kdy byl sám pouhým děckem a dospělí měli jisté sklony si hrát s jeho chováním. Ubližovat vlčatům bylo zakázané, ale... Kdo říkal, že si nemohli hrát? "Hmm?" Dožadoval se odpovědi, ale děcko bylo nějaké abnormální.
Rychle zaznamenal, když to zamířilo k jeho úlovku. Přemístil jednu tlapu před svůj úlovek a sklonil hlavu, poodhalujíc tesáky. "Tak to nu-uh-uuuh, děcko," procedil varovně. Jaké to drzé štěně! Ale šlo si pro cíl, neptalo se... Začínalo se mu líbit. Zvedl hlavu, ale tlapu nechal mláděti v cestě. "Copak nevíš, že jídlo si musíš zasloužit? Seš vlče azarynské!" Pronesl káravě.

Zkouška na vyšší pozici sice nakonec proběhla mírně jinak, než chtěl, ale... Proběhla. Měl své místo ve smečce, snad stále i místo u Zathriana. Když nad tím přemýšlel, alfa mu byl skoro víc otcem, než jeho vlastní otcové. A taky to bylo vidět na jeho chování. Nezastavitelný, nebojácný, tvrdohlavý... Pochyboval jen když to neviděli ostatní. Nebo se o to aspoň snažil.
Dneska byl na lovu. Jaro už přišlo a on i přes své rostoucí spřízněností s rodnou vískou rád vypadl. Protáhnout křídla, popřemýšlet nad ohněm - zkrátka si užívat život. Pokusil se skolit srnu, ale zdrhla, a tak se spokojil s kunou. Žádné predátory tu přece mít nemůžou, všechna kořist měla patřit jim! Letěl zpět k noře, aby odevzdal, co si spíš ze zábavy než z hladu ulovil, když zachytil chlupatou kouli. A... Okřídlenou? Ooooh, to muselo být jedno z těch nových vlčat! Přistál poblíž. Výjimečně docela pěkně, planoucí křídla ladně roztažená. A už při přistání byla slyšet jeho slova. "Hraješ mrtvýho brouka, škvrně?" Pustil kunu a zazubil se. Rudobílý už zdaleka nebyl škvrnětem, byl vzrostlým vlkem, ale mysl? Ta stále patřila puberťákovi.

Sice stihl zaznamenat, že bratr vedle něj dostal nakonec soka v podobě vlčice, se kterou měl předtím... No, nehodu, ale ten trapný zaskočený výraz už mu slovy ani pohledy z tváře dostat nedokázal. I jeho boj totiž začal - a nejenže hodlal ukázat vše co má a nezastavit se před bolestí, taky chtěl být s bojem brzy hotov. Dřív než bratr. Aby mu kdyžtak mohl pomoct. Může se to, né? Bojiště bylo jedno.
Jeho první přímý útok na Rufuse byl neúšpěsný. Stihl tedy bacit unikajícího ptakovlka aspoň tlapkou, ale to nebylo to, co zamýšlel. Nespustil z něj ale oči, docházelo mu, že se vrátí a udeří, a tak se hned po dopadu rozkročil, připraven na srážku. Musel tenhle boj změnit z boje náhlých výpadů na boj síly, a na to byl nutně třeba kontakt. Přišel útok na slabiny, a tak sklonil křídlo a poskočil, aby čelil Rufusovi čelem, ale to přišel výpad na krk. Tady šlo o reakce na bázi setin sekund, panečku! Svaly se napínaly, krev kolovala. A teď se poprvé dostala ven, protože Rufus zasáhl. Mladý se tomu ani vyhnout nesnažil, spoléhaje na to, že to ustojí a ještě tím získá téměř stoprocentní šanci na protiútok - namísto uhýbání se na svého protivníka navalil celým tělem a jako dinosaurus v ráži se ho pokusil chňapnout čelistmi taky někde na krku, blíž ke končetinám. Chtěl stisknout pevně a držet.

Jestli spoléhal na svou mladickou energii a sílu vůle příliš, to se ještě ukáže. Tvrdohlavý to měl ale trochu jednodušší - nemusel se rozmýšlet, prostě konal, když šel za svým cílem. Jeho styl boje býval velmi konfliktní a řízený převážně instinkty. Bude tomu tak i dnes? A bude to v souboji se špiónem, od kterého by očekával rozvahu, výhoda či ne?
Naposledy vrhnul pohled na Popela a poskočil vpřed. Nebojí se toho, a hodlal to dokázat - bez čekání a dalšího času na žhavení motorů udělal pár cvalových skoků a zaútočil hezky přímo zepředu. Nízce skočil a tlapy natáhl, aby Rufuse mohl obejmout a zabránit mu v úniku, případně ho aspoň bacit, kdyby se pokusil prchnout. Čelistmi mířil na krk.

Vzpomněl si na vyprávění o medvědech a slavných bitkách, co slýchával jako malé vlče, když se mu naproti postavil azarynský špión. Už dávno si nemyslel, že by to byla čirá pravda, protože útěk od jeho maličkosti, když měl na hlavě čelenku s rohy považoval zkrátka za trapný, ale respekt měl. Nehodlal protivníka podcenit, ale stejnětak se nehodlal zaleknout. Rufus měl také křídla a vypadal minimálně stejně vysoký jako mladík v plamenech. Po jeho vzoru se protáhl, na chvíli napnul i křídla a ohnul hlavu. Přešlápl na místě, zkoumajíc povrch bojiště a změřil si jeho velikost. "Jasný." Jako facka. Nemohl tu přeci vypadat nejistě - ne před rodinou, ne před alfou a betou, ne před přáteli a ještě víc ne před nepřáteli, pokud tak někoho mohl nazývat.
A tak napjal svaly, připraven k výpadům a prolévání krve a vykročil blíž. I když měl Rufuse rád, dneska nemohl být mírný - musel tu přeci všem ukázat, že se bude rvát se vším odhodláním, že nějaký škrábanec ho nevyděsí. Zmlátit se, to bylo zadání, a on se toho nebál. Nebo si to aspoň myslel. Není přeci zbabělec! Vlastně se velmi těšil.

Přišel ten den, kdy se měli stát právoplatnými členy smečky. Těšil se na dnešek poslední dobou velmi netrpělivě, jak v něm se stárnutím vzrůstala touha zažívat víc. Hledal... Zabavení. Důvod k vypuštění adrenalinu. Nebezpečí, které překoná a bude se pak moct pochválit. A pokud u toho mohl ještě dokázat Zathrianovi a své smečce, že může být vnímán jako plnohodnotný dospělý, byla to jen výhoda. Jaká všechna privilegia asi přijdou potom? Fantazie mu jela na plné otáčky a fialový oheň v jeho srsti rozverně plál, když přišli. "To zvládnem, kluci," mlaskl směrem na bráchy, než se okolí utišilo a promluvil alfa. Stál sebejistě a házel očka po všech přítomných, aby jim pořádně sdělil, že dneska uvidí show. Čekal ho souboj - a on prohrát nehodlal.
Naznačení, že by mohl neuspět, schválně přeslechl a soustředil se hlavně na vidinu toho příslibu. Budou bojovníky Azarynské smečky - z ohně a popela, nezastavitelní. V mnoha představách o budoucnosti toto prohlubovalo jeho pouto k dvojčeti. Budou moct být spolu i v práci, no nebylo to skvělý? Pstruh... Se vydal k profesi jejich zemřelého otce. Domníval se, že je to jen proto, že na všechno ostatní byl příliš líný, ale taky byl zmaten z náboženské stránky. Úvahami o řečích svého bratra a toho šedého Přízraka si teď ale nesměl kazit dobrou náladu! Ať už byl s Pstruhovým chováním v konfliktu jakkoli, byl to bratr. A on doufal, že to všichni udělají, protože kdyby ne, byla by to ostuda.
Plamen se jal pozorně si prohlédnout bojiště. Terén mohl být užitečný, ne? Pohodil hlavou a vykročil vpřed. "Tak pojďte," broukl a s odhodlaným úsměvem hledal toho, kdo se mu postaví. Boj boj boj!