Príspevky užívateľa

- Plamen -

Jakým předmětem byla postava začarována: žádným
S kým a kde hrála: Jessica, Kopečky v Azarynu
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 1
Krátké shrnutí příběhu: Plamen vyhledal svou betu, se kterou chtěl mluvit o svém problémovém bratru a své kariéře. Netušil, že to není ona.
Dopad na postavu: Pokud se dřív nebo později nedozví, že to nebyla ona, tak nevelký.

Jakým předmětem byla postava začarována: vodou
S kým hrála: Ryumee
Kolik postů ve hře přibližně odehrála a kde: 1 na Cayně + 2 na Tmavozelené planině u Přízračných
Krátké shrnutí příběhu: Plamen se na vycházce mimo území Azarynu setkal s podivným zážitkem, protože se náhle ocitl v těle vrstevníka, se kterým už měl párkrát zkušenost. Nebyl nadšen z vlasů, ale rozhodl se, že je skvělý nápad se jít na území sousedů... Pobavit. Potkal Ryumee, která ho osočila za nevychované chování.
Dopad na postavu: Kdoví, možná se v něm vzbudí respekt k fortis Přízračných nebo naopak

Jakým předmětem byla postava začarována: voda
S kým a kde hrála: Čekanka, Dlouhé jezero
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 1
Krátké shrnutí příběhu: Plamen při svém oxidování v těle Asteriho našel až příliš nevinné a veselé vlče. U vody. Nejspíš mu způsobí psychickou újmu z té odporné tekutiny jako zažil on.
Dopad na postavu: Bude ho to bavit, nebude ho to bavit? Možná zjistí, že jeho úzkostlivý strach z vody je hodně způsoben faktem, že ve svém těle hoří.

Kráčel si tu jako hotový pán lesa. Nikdo určitě netušil, že byl vlastně impostorem. Snad nikdo nezkazí zábavu. Humor musel být - jen škoda, že pro něj někteří neměli pochopení. I narazil takhle Plamen na dalšího živáčka, kterou se bohužel stalo hnědavé vlče. "Děcko!" Zvolal si pro sebe, ale zcela jistě nahlas. To ho překvapilo, a překvapení měl rád, když mu hrály do karet. Rozhlédl se a nikdo nikde. Jen ta obrovská vodní plocha, která mu popravdě docela naháněla strach. Častoval ji pohledem, když kolem ní poprvé procházel, jakoby z ní měl vyskočit ten slizký zrzavý vlk drak. Teď už to bylo lepší, ale stále nemohl říct, že by si chtěl jít zaplavat. Proč by to někdo dělal?? Vlče bylo ale dobrým důvodem, proč se přiblížit. "Líbí se ti voda, hmm?" Rýpavě pronesl.

A ona byla tahle jejich sousedská smečka holek plná, začínalo se mu zdát, protože osoba, kterou po chvilce zahlédl, tak taky vypadala. Nekochal se svou novou podobou dlouho, ale byl by slepý, kdyby ji neviděl u této vlčice. Museli si být příbuzní. Sebevědomě se přibližoval, ocas nahoře. Snad máma? Ne, na to je moc stará. Babička?To mu dávalo větší smysl. "Cos to mlela?" Naklonil hlavu zvídavě. Bez zábran, bez pozdravů a bez slušnosti pronesl. Nepřišel si sem dělat kamarády, přišel... Se zabavit. Nasadil přidrzlý úsměv a jakmile došel blíž k vlčici, pohodil hlavou, aby ty nesmírně otravné bílé chlupy dostal z hlediště. Jak s tim můžou žít!

Vlk v rouně beránkově - to Plamen kráčel po území, které mělo být domovem Asteriho, v jehož těle se právě nacházel. Nehodlal poslouchat lepší svědomí, že by měl radši najít vlka samotného a nedělat problémy, nene. On se hodlal bavit. Nebyl tu aby špehoval na Přízračné, ti mu byli docela ukradení, hledal společnost a zábavu. Chyběly mu hřejivé plameny až do míry, že ho to zprvu znervózňovalo, ale zase měl vlasy - takže taky žádná výhra. Vypadám jak holka. Dívali se tomuhle týpkovi cizinci mezi nohy, když si nebyli jistí? Hned mu bylo trapněji, když byl v jeho těle. Samozřejmě jako holka nehodlal kráčet, a tak si po téhle neznámé pláni vykračoval jako její pán.

I Plamen výletoval - ale hlavně proto, protože prostě chtěl. Né, že by ho to doma nebavilo, ale už to byl velký kluk a musel jít i na svou cestu sebepoznání! Svět venku byl velký a skrýval mnohá tajemství, která ještě neprozkoumal. Jít a hledat neznámé byla trochu jejich povinnost. Byl to instinkt. A on ho bez většího rozmyslu poslouchal. V boji se mu to vyplácelo, cobyne teď?
Až když vyrazil vstříc neznámu, uvědomil si, že jen tohle pochodování ho nebaví. Byl zvyklý být s bratry. Už spolu ani zdaleka nebyli tak často, jak bývávali, a on to musel přijmout. Nosil teď v sobě vztek a to znamenalo mnoho energie. A šílené nápady, to si pište. Tak třeba dneska se rozhodl vykouknout jedním z oken hradu, roztáhnout křídla a prostě... Skočit. Byl dostatečně troufalý, že ho plající křídla naštěstí nesla. Přistál u řeky a oddychl si, že to nebylo v řece. Zkontroloval, že je sám a sklonil se, aby se napil, netušíc, že to bude znamenat změnu.

Plamen už nebyl žádným roztomilým vlčátkem - vlastně z něj teď často plameny sršely více, než jindy. Puberta, přátelé. Měl svou svobodu, měl se fajn, až na to, že vůbec. Věci se měnily, a on nebyl naučen, jak se k tomu stavět. A tak se vztekal. Vztekal se na otce, který umřel, vztekal se na náhodné kolemjdoucí a vztekal se hlavně na svého fanatického bratra, který se mu zdál víc a víc vzdálený.
Na druhou stranu, už našel způsob, jak létat. Intenzivní pocity s tím překvapivě pomáhaly, a tak se dnes v kopcích pouštěl z jednoho z vršků dolů a přistával na skalách, aby si procvičoval. Chlapec na sobě pracoval - smečka mu vůbec nebyla lhostejná, i když se teď hledal. Občas zakousnout nějaké zvíře nebo zlomit větev bylo zábavné. I tu zpozoroval Asphodelle, jejich betu. Nebo si to aspoň myslel. "Asphodelle!" Zavolal na ni. Něco od ní potřeboval. A taky jí chtěl ukázat, že na sobě pracuje. Možná neměl matku, ale upřímné vyhledávání přítomnosti vlčic, co si s ním a bratry v mladých letech byly ochotné hrát, to bylo přirozené. Roztáhl svá plápolající křídla a snesl se k ní. A i vcelku dobře přistál! "Ahoj, ahoj. Chtěl jsem s tebou mluvit o bratrovi a tom jeho trestu, víš. A vlastně o více věcech." Mluvil odvážně, ale betu respektoval - nechtěl skončit jako bratr, leč si myslel, že to se nemůže stát. On už nebyl pohádkami zaslepené vlče.

Poctivě ukradené zaječí stehýnko zatím hodil na zem, když oslovil vlasatého mládence. Museli být velmi podobně staří - ale to Plamen už věděl, protože už se setkali. "To si piš, Přízračnej. Utek jsi ode mě jak malý vlče. A jako to jsi taky bojoval!" Svá slova kladl napůl posměšně a napůl provokativně, ale mával ocasem. Rád poznával nové tvářičky, i ty staronové, tentokrát měl ale rovnou výhodu. On později toho osudného zjistil, že ho všichni viděli jako příšeru, ale proč si s tímhle chlapcem nezahrát hru?
Ušklíbl se. Toto bude prča. "Hořím, hořím. Jakože se Plamen jmenuju a z Azarynu pocházim - oni ale hoří jen v srdci." Chlubit se svým původem bylo... Uspokojující. Byl na něj hrdý, to byla pravda. Byli ohnivá smečka, ale jen on s bratrem hořeli stále a ne obrazně, což je přeci trapné. To muselo být znamení! "Nebolí, co by bolelo? Ale tebe by spálit mohly, hehe." Roztáhl křídla - to aby poukázal na to, jak mu z letek plál oheň taky. A snad aby vypadal nebezpečně.

Mohl z toho být jen jeden závěr - vztekal se, ale to protože to byl coping mechanismus. Dnes nechtěl pozornost, ale stále chtěl vědět vše, chtěl respekt. Své bouřlivé emoce ale za problém nepovažoval, měl na ně přeci nárok. To tenhle týpek byl neschopný odpovědi a komunikace, chtěl to jít kecnout Zathrianovi, ale zdáli se všichni uklidnit. "Nala- co?" Nechytil formuaci, tak se ptal znovu. Jž to viděl, jak bude na tohoto jedince volat Nálo, čau! Pak mu došlo, že takovýhle přídomek může být rod. "Po-... Plamen. S bratry tu žijeme od nar- od vylíhnutí. Kde ty ses tu vzal a proč?" Snad kromě Valencie si totiž nepamatoval člena, co by tu nebyl dýl jak on.

Byl to podivný kontrast k ignoru, co mu tento jedinec házel doteď, když náhle vznesl lichotku. Plamena to... Překvapilo. Narodil se v Azarynu, ovžemže se považoval za velkého vlastence - to ale ještě zlatooký nevěděl, pokud si nespojil podobu. Byli s bratry skoro stejně vysocí a jistě měli nějakou podobu. A dvojčata? Na drobnosti stejná. "Já vím," zamumlal. Odvrátil hlavu do údolí, dokud se neozval onen výchovný závěr. "Já nemám problémy s agresí!" Řekl agresivně. Švihl ocasem. A pak mu došlo, že o tomhle asi přesně mluví, a zakabonil se. Vděk poslední dobou přijímal stejně špatně jako se mu někomu děkovalo, takže jen přikývl. "Kdo jsi?" Lovit teď teda asi nebude, a když tu tak stáli, mohl by se třeba dozvědět s kým.

Kdyby neposlouchal a nevěřil, bylo by to jeho mínus. On by si aspoň mohl říct, že udělal vše, i když teď spíše plácal útržky reálných informací. "Žijou v horách. Říká se jim taky mlžní jeleni, protože je prý občas lze vídat v mlze, ale co já vim. Azaryn s nima má historii." Pokračoval teda, když ho aspoň vlk nezastavoval. Nesnažil se utéct, a tak hádal, že ho to muselo zajímat.
Když položil otázku, odmlčel se. Zamračil se zlatookému přímo do očí, jakoby to bylo jasné jak facka, ale vlastně hledal dobrou formulaci pro svou odpověď. Složil křídla. "Hej, nejseš mi sympatickej, ale nechci, abys umřel." Mluvila z něj vážná upřímnost. Byl rarach, ale nebyl grázl, co by vlky vědomě hnal do nebezpečí. Nebo aspoň ne členy smečky, kde z toho někdo mohl vyvodit následky. Možná. "Smrti tu teď bylo dost." Trochu se zasnil a udělal pár kroků stranou, hledíc do údolí, užívajíc si anime moment. Jeho otec umřel, pro případ. "Nemusíš mi vykat."

Týpek nevěřil - to ho uráželo. Mračil se, ale nemohl se nechat odbýt. Ať už byl jakkoli tupý, Plamen si vlastně nepřál, aby podlehl nějakému bájnému zvířeti, když už o nich mluvil. To by totiž mohlo dopadnout špatně. "Ha ha, ne tihle. Jsou třikrát tak velcí jak normální vlk, totiž- Jsou to jeleni. Od těch bys čekal, že budou kořist, že? Ale chyba, voni jsou to masožravý mrchy. Rudé paroží, velký tesáky, silná kopyta - a prý mají taky nějaký magický schopnosti nebo jedy." Zvíře, kterým by se skoro chtěl stát, kdyby měl být někdy zaklet. Pořádná příšera, jako ty co si pamatoval ze svých mladých let z Rufusových historek. To byly časy. Třeba by takovou chtěl porazit a dokázat svou odvahu - ale i z příběhů šel respekt. Mluvil stále odhodlaně a výhružně, zlomyslně se usmíval. "Můj strýc prý kvůli ňákýmu chcíp." Ani ho nezažil, ale Adain vyprávěl. Úsměv ho přešel, teď se tvářil poměrně vážně.

A pak se zvěd otevřel jak knížka a hovořil zdálo se jiným tónem. Otočil k němu ucho, tentokrát vážně poslouchal. Cukl koutky nad zmínkou Pstruha. Ach, chudák Rufus. Vlastně rád slyšel, že to jejich alfa řeší. Třeba ho dají dopořádku, třeba mu pomůžou - dvojčata totiž netušila jak a svěřovat se s něčím takovým bylo těžké. Byla to slabost, a tu nechtěl projevovat. Zatím mlčel, nedávajíc jasnou odpověď, ale zpomalil. Přemýšlel o tom - tohle totiž znělo jako případ, co chtěl pomoci vyřešit. Šlo o jeho rodinu, šlo o jeho přátele... Protože i ty mohl Pstruh ovlivnit. Zastavil se docela, když Rufus zmínil, že je kamarád, a obrátil se k němu s výrazem, co už nebyl naštvaný, spíš zračil nerozhodnost.
Nebyl pyšný na svůj výlev, ale musel jít ven. Znovu se podíval na stopy a pak zpět na hnědáka. "Pomůžu ti," řekl, "pomůžu ti jak budu moct. Můj bratr je posedlý myšlenkou, co mu celou nejspíš nakukal jeden divnej cápek od Přízračných. Ale že úplně nemocný. Já už ani nevím, jak s ním mám mluvit, aniž by mi vyčítal, že toho Boha jsem ještě nepřijmul, a nevyhrožoval mi, že všechny čeká konec světa a že shoříme v pekle či co." Kamarád kamarádu říkal své pocity. Nemluvilo se o tom dobře - cítil se totiž za Pstruha zodpovědný, a vlastně pořádně nevěděl, jestli té víře přecijen nevěří. Dávalo to totiž krásný smysl, že nad nimi je všemohoucí bytost. Tedy - dávalo, než jim vzala otce. Nespravedlivé. "Fajn, tak to nemusíme skolit. Ale co to aspoň vidět?" Trochu zamával oháňkou - byl zvědavý. "Měli bychom vědět, co nám tu v okolí chodí."

Toto byl hotový herecký akt, ve kterém byl hrdinou svého příběhu. A přesto se tak necítil. Nebylo horšího pocitu než nebýt respektován. Ale vyvolal v cizinci zájem, konečně, a hodlal se toho chytnout. "Jasně, jasně." Protočil očima. Jeho oheň se pomalu klidnil. "Si myslíš, že je to nějaká hra, že? Ale není, víš? Když se s takovými setkáš, nemáš šanci. Říká se jim Nimlógové, jsou fakt velký a roztrhali by tě na kousky, aniž by ses mohl dát na útěk." Plamen o nich věděl, Azaryn s nimi konec konců historii, která se týkala i jeho rodiny. Nikdy je neviděl naživo, když nepočítal ty ostatky v jeskyni, a vlastně nevěděl až tolik. Možná se v něm zalesklo něco dobrého, protože klopil informace, aniž by se cizák musel ptát. Chtěl zazářit?

Nepřestával se mračit a nepřestával plát, až z toho sníh v okolí začínal tát. A on tál taky, ono bylo to vztekání překvapivě náročné na energii. Ne že by jí neměl dost, ale... Přivádělo ho to do rozpaků. A týpek se prostě sebral a hodlal odejít? No tak to ne! Plamen se mu rozhodl rázně blokovat cestu, jakmile tento pokus zpozoroval. Asi měl pravdu, že tu teď nic neuloví, ale porážku si přiznat nehodlal. "Strach bys ale mít měl," ušklíbl se s tajemnějším tónem, "v těhle horách žijí tvorové, které potkat nechceš. Vsadím se, že o nich nic nevíš." A on věděl! Tak co, kdo je tu teď chytrý? Notak, popros o tyto informace! "Až najdem tvoji mrtvolu, budu moct jen říct já ho varoval, hoši, nedal si říct." Nebo teď nezvolí slova a poperou se?

Co byla víla netušil, ale asi to měla být nějaká urážka. Plamen mu věnoval ironický úšklebek nazpět. Srdíčko mu bilo - vůbec netušil, co má dělat! Ale musel přeci zůstat nad věcí. Jediná vlastnost, co vlastně Pstruhovi záviděl: klid. Dokázal přemýšlet, než něco řekl, nebo se o to aspoň snažil, protože jeho kecy stejně nikdo nechápal. "Tak já ti to řeknu ještě jednou," natočil hlavu na stranu s toxickým úsměvem netrpělivé prodavačky, "Řekl jsem, že mám misi, jdu mojí smečce uněco ulovit, aby nezůstala o hladu. A ty, pane důležitý, mi ji kazíš už svou blízkostí, když si tu děláš svoje." Přikročil blíž. On nebyl vzteklý! Vůbec!! "Takže se připoj nebo tu neoxiduj a vrať se do bezpečí. Tyhle hory znám líp jak ty." Což... Byla konec konců pravda.