Príspevky užívateľa

Popíkek se radostně hyhňal zatím co se věšel za tlapku jejich oběti. Když se ale packa začala celá vrtět a třást, jeho výraz se rychle změnil. Zavřel tlamičku a začal se více sousředit, nechtěl se pustit! Ale bylo to stále těžší a těźší, a jeho tlapky po hladké srsti začaly postupně sklouzávat, až nakonec sklouzly úplně a vlče dopadlo na zem. Nebyla to ale žádná víška, stěží to pocítil, a tak se opět rychle vyšvihl na nohy. ,,Jen poškej až tě sníme!" Vykřikl stále plně ponořen do hry. Asphodellina výkřiku si vůbec nevšímal, bral to jako součást hry a nereagoval na jistou změnu v jejím hlase. Na to byl až moc rozdováděný. Nezastavilo by ho pravděpodobně, ani kdyby bratr v jejich ůtoku přestal a vrhl se rovnou zpádky do lítého boje.

Zmateně při jejím vysvětlování naklonil hlavu na stranu. ,,Ale letěl kolem a chytit se nenechal!" Poznamenal. Přišlo mu to tak zvláštní. Jakto že se to jemu nedařilo jestli to bylo tak jednoduché? Při vysvětlování, že se nejedná o poletující plamínek se trochu zamračil, jak se to snažil pochopit. Už lekci o tom, jak některé plameny dokáží zničit vse kolem dostal, ale stále mu o přišlo divné. Plamínky jeho bratra, které i on sám pořád nosil na kožichu, nikdy nic takového nedělaly! ,,A co to jeee?" Zeptal se ale i tak a naklonil se aby motýla lépe viděl. Možná se nejednalo o letající ohýnek, ale pořád byl něco nového, co vlče zajímalo.
Pozoroval, jak motílek odletá pryč. Byl z toho trochu zklamatý, také ho chtěl chytit, ale tahle nové vlčice byla přeci jen trochu zajímavější. ,,Jsem Popiiilek!" Oznámil hrdě. ,,A jak ty?"

Překvapeně po bráchovy koukl. On věděl už tolik věcí! Jak to že mu o vlkovy s listím na zádech nikdy neřekl? Nebo snad ano a on na to jen zapoměl? Popílek si nebyl jistý a tak zahrabal ve svých vzpomínkách, jenže v posledních týdnech se toho stalo tolik! Jak si mohl pamatovat jednu, co se ani nestala jemu?
Vůbec mu nedošlo, že svou otázkou vypadl z role a mohl tak pokazit celou jejich hru. Když si toho ale Plamének nevšímal a i vlčice se do jejich hry zapojila, s hrozivým řevem se také vrhl vpřed. ,,Jsi naše kožist!" Zavýskal a hravě se vrhl po tlapce, kterou se ohnala po bratrovy, aby jí znemožnil jakýkoliv další útok. Obejmul jí oběma tlapkama a se smíchem se za ní pověsil. ,,Nikam nám neutečeš! Raaaa!" Vůbec ho netrápilo, že vlčici nikdy předtím neviděl, v jeho vlčecí hlavičce tu všichni dospěláci byli proto, aby si s nimi hráli.

,,Jo, pšesně tak!" Natěšeně poskočil a zavrtěl ocáskem. ,,Jen mi pšíšery!" Tahle hra ho moc bavila. Bavilo ho oběvování tohohle nového místa a vytváření jejich super tajného úkrytu. S bratrem se z obyčejného lesa stalo kouzelné místo plné tajemství a paliva pro jejich fantazii.
Ke zdobení se moc rád přidal a i když asi plně nechápal vizi jeho bráchy, přeci jen žadné doupě příšery nikdy neviděl, nenechával se tím omezit. Při zmíňce kostí se mu také rozzářily očka. Chtěl také něco přidat! Rychle odběhl a vrátil se s pár kousky potrhaného mechu. ,,Raar, a tohle kožíšky naš-" Překvapeně poskočil a upustil zelené polštàřky na zem, když jim do jejich hry vpadl neznàmí hlas. Překvapeně se na vlčici, jejího přichodu si díky zápalu ve hře ani nevšiml, otočil. ,,Co tu děláš? Sem vlci nesmí!" Vykřikl překvapené. Tohle bylo přece jejich tajné místo! Tady je neměl nikdo najít! Jeho pozornost však rychle přeška z nevítané návštěvy na její záda. ,,Juuuu.... Co to je???" Zeptal se s pohledem na květiny, které vlčici rostli na zádech. Byl zvyklí na oheň, který plápolal na něm a na jeho dvojčeti, ale na rostliny?! To byli něco nového!

Otázka vlče trochu zaskočila. Říct nebo neříct... Toď otázka... Vlčeti se líbila představa tajného místa, kam by se mohly kdykoliv zašít a kde by je ani jejich rodiče nemohly najít, ale zároveň, obdobně jako dvojče, by se tátům moc rád pochlubil s jejich tvrdou prací. ,,Hm... Co to zatím nežíct? A pak rozhodnem všichni tši!" Navrhl. O ano, odkládat důležitá rozhodnutí najindy, pro malé vlče, pro které i zítřek byl v nedohkedné budoucnosti, to bylo perfektní řešení.
Nadšeně zavrtěl ocasem, ale větev z tlamičky nepouštěl, jako by mu snad v momentě, co jí pustí, měla utéct. Byl ale rád, že se jim podařilo ji vyprostit. S jehi dvojčetem po boku každý úkol působil tak snadno! Spolu s bratrovou pomocí dotáhl větev až k jejich úkrytu a začal jí tahat nahoru, aby zakryl tu část nory, co v sobě měla díru. Aby na ně z venku nebylo vidět. ,,Co si o tom myslíš?" Zeptal se potom bráchy, když seskočil zase dolu a sám se na jejich veledílo s hrdostí v očích podíval.

Vypláznutí jazyka mu pochopitelně musel oplatit, ale ocásek se mu při ton taktéž rozvrtěl. Nechal bratra pracovat, i když při zhasínání ohýňků se jednou celý oklepal, jak mu po páteři prejel mráz. Neměl to rád, jak místa kde předtím plaminky hořely byla najednou chladná. O to víc pak s radostí přijal bratrovy plaminky na zpravná místa. ,,Žůžo! Dík!" Radostně zavrtěl ocasem, když bylo hotovo. Neuměl si ani představit, že by měl cokoliv dělat bez nich. Na Plaménkův popud se jen spokojeně usmál. ,,Jasně že jo!"

Souhlasně přikývl. ,,Připravíme to tu pro něj a pšekvapíme ho!" Rozzářily se mu očka predstavou, jak se třetí bratr bude tvářit až jejich úžasnou hotovou skrýš uvidí.
,,Že jo?" Zavrtěl nad pochvalou ocáskem a dál se věnoval tahání. Když ani s bratrovou pomocí se větev ani nehla, na chvíli jí pustil a zavrtučil se pod vousy. ,,Klacku jeden hloupá! Vzdej se lesní pšíšeře!" Zamručel jako nějaké zaklínadlo zatím co se bratr chytře šel podívat proč se větev ani nehne. Nad nápadem rychle zavrtěl souhlasně hlavičkou a znovu uchopil větev do zubů. ,,Pšíšera tahá!" Oznámil a znovu se pořádně zapřel. Cítil, jak větev lehce povolila, ale zřejmě byla pořád o něco chycená. Vlče se zaprelo ještě víc, až nakonec s křupnutím větev povolila. Nečekal tak náhlé uvolnění, až z toho spadl na zem a cětev na něj. Rychle ale vyskočil zpět na nožky a s úlovkem porád v tlamě hrdě prohlásil. ,,Máme jí!"

Nad bratrovým protočením očima se ušklíbl. ,,Jinak tě kousnu do nosu!" Zavyhrožoval, aby se o to brácha zkutečně znovu nepokusil. Měl však při tom na tváři usměv, jeho slovům věřil. Jestli mu slíbil, že to už neudělá, tak to neudělá. Na chvíli nad nabýdkou zůstal mlčky uvažovat. Bratrovy doměnky ohledně zhasínání jeho ohýňků byli pravdivé, neměl to rád. Trochu i záviděl, že bratrovy nikdy nezhasínají, ale s takhle nahodile roztroušenými se mu to prostě tolik nelíbilo. Chtěl vypadat jako brácha! A tak nakonec na Plaménkovu nabýdku přikývl. ,,Jo, prosím." Myšlenka hrozivosti ho ani nenapadla, on si spíše připadal rozcuchaně.

,,Jo!" Natěšeně poskočil při zmíňce o zdobení a následně vyskočil ven. ,,A nikdo jiný do doupěte nesmí! Jen mi a Pstroužek!" Radostně zavrtěl ocáskem a začal postrkovat čumákem kapradí na místo, které mu připadalo nejvhodnější. Ale když na na to tak podíval, viděl že je toho málo. ,,Chce to víc..." Poznamenal a rozhlédl se kolem, když v tom mu padl pohled na jednu částěčně zlomenou vědem mladého jehličnanu. Jehličky na ní už byli hnědé a z velké části opadané. Očka se mu rozzářila, z té věrve bude perfektní část střechy! Přiskočil k ní a zakousl se do kůry, aby jí odnesl zpátky. Ale ouha, větev se ani nehla a Popílek mrzutě zavrčel, když s větví zaškubal se vší sílou, kterou v sobě nalezl.

Stále nechápal, co bráchu tak moc rozhodilo, ani když mu to řekl. Byl asi ještě moc malí na to, aby úplně pochopil závist, ublíženost nebo smutek, který bratr z toho, že se ohňe nemohl dotknout jako on, pravděpodobně cítil. Ale ani tomu rozumět nepotřeboval. Chápal, že je z toho jeho bratr nešťastný a to mu stačilo. ,,A já bez tebe nemám oheň žádný." Poukázal na ten fakt, že to jenom díky ohni jeho bratra si můžou být tak podobní a zahleděl se mu do očí. Když pak Plamének odvrátil pohled, pošoupl se k němu ještě o něco víc a opřel se o něj. Nevěděl, co přesně má říct aby bratra rozveselil, a tak doufal že bratrská blízkost bude stačit. ,,Mám rád ostatní ohně, ale tvůj je něco jiného. Mám rád ostatní vlky, ale můj bratj je něco jiného..." Dostal ze sebe i docela chytrá slova, kdyby je tedy uměl zformulovat správně. Ale věděl, že jestli někdo, tak dvojče mu bude rozumět.
Stále hleděl na strejdu ne úplně nadšeně, ale když se k tomu bratr stavil lépe, přece se nenechá zahambit! ,,Poč jiny oheň ničí?" Zeptal se. ,,Kdyby neničil, nemusíme ho mokšit?"
Mluvy o pánovy a sluhovy byli pro vlče matoucí. ,,Kto by chtěl být sluha? Já se nenechám ovládat!" Zvedl hrdě ocásek a zahleděl se na strejdu, jako by se o to někdo pokoušel. Pak se však otočil zpět na Plama. ,,Ale tvuj ne!" Přikyvoval s úsměvem. To přece znamenalo, že je nemusely hasit! Třeba by i mohly přijít na to, jak by přemluvili ostatní ohně, aby byli více jako ten vratrův! Vlče už si to v té své kebulce malovalo, jako procházku růžovou zahradou a ze zamyšlení ho vyrušil až bratrovy vypísknutí. Už se chtěl přidat, že on je pán ohně taky, ale bratr se stihl vcas opravit. Nadšeně poskočil jako malá žabka a vypískl. ,,Jo! Jsme páni ohně!" Pak se otočil na třetího vlka a se zavrtěním ocásku zlse zeptal. ,,Jsi taky stjejdo?"

Překvapeně otovřel populku, když bratr po něm uraženě ty slova zavrčel. Běžně by se dohadoval dál, slovní bitky byly stejně zábavné jako ty tlapkové a často v pořádnou bratrskou rvačku také vyústily, ale tohle bylo něco jiného. Plaménkův tón byl dočista jiný. Zmateně naklonil hlavu na stranu a k bratrovy popošel. ,,Copak je?" Zeptal se. Z toho, jak od něj otocil hlavu měl nepříjemný pocit, jako by ho bratr neposlouchal, a tak do něj i lehce drcl čelem. Ale jen tak jemně, aby dal najevo že stojí u něj.
Cyrova slova byla pro ohnivé vlče značně odpudivá. Uhasit? Proč?! ,,Ale já nechci oheň hasit!" Zamračil se a bratra na oplátku také objal křídlem a natiskl se blíže k němu. Nelíbilo se mu, že by to musel dělat. Proč by to vlastně musel dělat?! Byl z toho tak rozrušený, že si zmíňky o tom, že jeden z tatínků dokáze zapalovat věci ani nevšiml. ,,Cooo?! To není pjavda. Bráchův oheň nic neniší!" Zalapal po dechu. To přece oheň nedělá!
Pořekadlu příliž nerozuměl, ale když dal strejda důraz na to, že si to mají pamatovat, zeptal se. ,,Co je to sluha? A pán?"

Popílkovy stížnosti a trochu nevrlá nápada dlouho nevydržela, když mu bratr výhru nevmetl do obličeje a místo toho se začal ptát, jestli je v pořádku. I když chvat skutečně bolel, nebylo to nic zas tak vážného. A vlče se nedovedlo hňevat dlouho. ,,Jo, ale tohle už znovu nedělej!" Pousmál se a ze svého místa plácl po bratrově ocásku tlapkou, fialové plamínky na jeho ocase při tom zapálily jeho srst kolem polštářků. Celkově fialové plameny na jeho srsti byli teď náhodně přehazené a dost neúhledné, jak při potyčce určitá místa zhasla a jiná se o bratra zapálila. Posadil se a celý se prohlédl. A pak vyprskl smíchy. ,,Podívej co jsi udělal!" Zasmál se zatím co roztáhl přísla, aby na něj byl lepší pohled.

,,Vraaa!" Zahalekal ještě o něco hlasitěji a nasledně se na bráchu zazubil, jako by se jednalo o nějakou soutěž, kdo z nich bude ten hlasitější. Něco se mu na tom moct takhle hlasitě vyřvávat strašně líbilo. Bylo to něco, co mu něco uvnitř říkalo, že je špatně, že by měl být potišší. Možná pravě proto se mu to tolik líbilo! Ať žije porušování pravidet! I těch nevyřčených! ,,To je skvělý nápad!" Zavrtěl zběsile ocáskem a také se rozhlédl po nějakém tom kapradí či něčem podobném. Než by však také přiložil tlapku k dílu, zaujalo ho dalši misto, které by mohlo být potencionální norou. Když poté vhodné místo našel, nadšením začal opět nadšeně poskakovat. ,,Že jo?! Můžem si to tu ještě upjavit!" Viděl v téhle malé díře tolik potenciálu! Mohly si z toho udělat úžasnou schovku! Stačilo by jen pár větví a to kapradí co vzal Plam na trochu zakrytí toho místa, které je odhalené a nikdo je tam nenajde! ,,Vážně?! Uka!" Vyhrkl a hned prorval hlavu do díry vedle bráchy, aby se sám mohl podívat, jak dobrá porozovatelna to je. ,,To je výhled!"

,,Uh..." Hekl, když na něj bratr spadnut. Tlapky sice stihly zachytit to nejhorší, ale neměl v nich dost síly aby bratra plně zastavil a ten se mu tak svalil přímo na odhalené břicho. I jeho bojová nálada přešla, takový manévr by se měl zakázat! Netušil, že to nebyl bráchův záměr a tak aby se vyhl něčemu podobnému raději vykřikl. ,,Dobže! Vzdávám se! Jen už ze mě slez!" Odstrčil bratra packami a zůstal ještě chvíli ležet na zemi, jen se raději pretočil na břicho, pro jistotu. ,,To nebylo fér..." Poznamenal trochu uraženě. Bolelo to!

Také zavrtěl nadšeně ocáskem, až kolem sebe rozmetal trochu jehličí. Na následky této hry teď vůbec nemyslel. Šťeňata žila v přítomnosti, predzvěst pravděpodobného dlouhého čištění a tahání lestího bince ze srsti neviděl. Zahyhňal se nad bratrovými slovy a rozhlédl se kolem, jako by se každou chvílí měl z lesa vynořit nějaký nebožák, ktery by byl jejich obětí. ,,Jo!!! Raaaa! Sníme je!" Hra se mi moc líbila! ,,Najdeme tu nej-nejhjozivější noru!" Souhlasně přikyvoval a s bratrem po boku se vydal hledat onu noru. Radostně si opět poskakoval po lese a koukl pod každý keř, za každý strom a do kazdého dolíku, na který narazily. Nic se mu ale nezdálo dost dobré, dokud se jim přes jejich cestu nepostavil spadlý strom. Vyvrácené kořeny hned upoutaly Popílkům pohled a on k nim přiběhl a prostrčil hlavu pod jedním z kořenů aby se lépe mohl podivat. ,,Co tady?" Otočil se po bráchovy, jestli noru schválí. Na hlavě měl trochu hlíny, ale vlce si z trochy hlíny nic nedělalo.

Když bratr po jeho skvělém chvatu bolestí zapištěl, zarazil se. Nechtěl mu ublížit, byla to jen hra! Nenapadlo ho že by to bratra mohlo bolet, vzdyť to se prece při hrách nestává! Skus měl však příliz silný než aby ho stihl včas pustit, když na něj dopadl bratrův stín. Jeho záda se nad ním najednou tyčila jako hrozivá příšera a Pop neměl dost casu na to aby se ze země stihl zvednout a utéct. Pustil však bratrův ocas a stihl jen tak tak strčit packy pred sebe, aby zmírnil bratrův pád na sebe. V ten moment ho nenapadlo, jak bolestivé by to pro bráchu bylo, kdyby mu stihl uhnout. No, naštěstí to nestihl a tak jen zavřel oči připraven na ultimátní útok. ,,Plame ne!" Vykřikl.
Byl rád, že se k němu bratr přidal, dodalo mu to ještě více sebevědomí. On se nebál ničeho! A s Plamem po boku to bude ještě k tomu zábava! ,,Jo! To budeme! Budeme znalci lesů!!" Nydšeně vypískl a radistně si poskočil. Ne už vsak tak energicky jako na zacátku téhle jejich velevýpravy.
Pozoroval bráchu tak zmateným pohledem, jako by se jeho dvojče snad dočista zbláznilo. Proč to dělá? Vzdyť takhle bude mít jestě více těch miniklacků v srsti! Popílek byl dočista jeho chováním zmatený, dokud nezačal zvláštně mručet. Výraz v jeho tváři se okamžitě jako mavnutím kouzelného proudku změnil a on se začal bratrovu prednesu hihňat. ,,Jsem taky!" Vypískl a bez zaváhání se taky svalil na zem. Jehličí v srsti najednou nebylo tak nepříjemné. ,,Raaaar!" Poskočil blíž k bráchovy. ,,Co my pšíšery děláme?" Zeptal se, naprosto unešený novou hrou co Plamének vymyslel. Byl geniální!

Převaloval se po zemi společně s bratrem a snazil se ho opět dostat pod sebe, aby získal zpatky jeho předešlé místo. Jenže už to nebylo tak snadné jako předtím. Popílek v tu chvíli na únavu ani nemyslel, nebo na to, že by se také potřeboval vydýchat, ale jeho útoky už nebyli tak silné a stačilo málo, aby se pod bratrovým utokem zase svalil na zem. Nevzdával se ale a ve snaze znemožnit Plaménkovy získat vyšši pozici se mu zakousl do ocasu a začal tahat tak silně, jak mu síly ještě umožňovaly. ,,A mham thhe!" Zahuhlal pres tlamičku plnou chlupů.
Představy o úžasném oběvu a celorodiném létání překazila Plamova další slova. Popílkovy z tváře pomalu zmizel úsměv, kdyz se také začal rozhlížet kolem. Kudy sem přišly? Vse vypadá tak stejně, jen stromy a další stromu... ,,To nevadí! Najdeme si cestu!" Rozhodl sebevědomě a rozpochodoval se jedním náhodným směrem.
Bratrovo vysvětlení se mu nelíbilo a dal to patřišně najevo zamračením. To už je druhá věc ke které ho bracha přirovnává co přišly do tohohle lesa! S přimhouřenýma očima si bratříčka důkladně prohlédl. Jeho rozcuchanou srst z předchozího souboje na život a na smrt o to, kdo je bzzz a... Aha! ,,Ty vypadáš stejně!" Sice brácha neměl momentálně v srsti tolik jehliči jako on, ale preci jen tam pár kousků měl! Výtězně se na bráchu ušklíbl. Jestli svojí větu dokončí, bude to i on!

Kdyby drobeček nebyl tak zaujatý vzplanulou trávou, dost možná by se nad skomoleninou jeho jména zamračil. Cyro měl ale štěstí, že jeho pozornost byla momentálně obsazená. Nakonec ale pohled od plamenů stejně odvrátil a otočil ho zmateně po bráškovy. Netušil, co Plam k druhému fialovému ohni cítil. ,,Divný?" Zopakoval zmateně. ,,Stejdo! Poč je ten oheň divný?" Otočil se po šediváčkovy. Když ho pak bratr z čista jasna napomenul, byl zmatený ještě víc. Brzy se ale vzpamatoval a do bratra dloubl ramenem. ,,Ty buť opatrný! To tebe pálí!" Poznamenal provokativně. Jako vždycky, myslel to jen ve srandě, netušil že by se těmito slovíčky mohl trefit do citlivého místa.
Pozoroval, co to ten vlk dělá, a vyvalil zděšeně oči, když oheň se zasyčením zmizel. Ten pohled ho viděsil. Ohně se nebál, netušil že umí být nebezpečný. On ho, hlavně díky Plaménkovy, pral jako bezpečí, jako součast jeho bratra i jeho, a tak jako součást jeho rodiny.
,,Aaaaa!" Vyděšeně vykřikl, když trocha vody docákla až na něj a uhasila těch par plamínků co měl na pacce. Okamžitě, s očima na vrch hlavy, zacouval ke bráchovy a nalepil se na něj, jako by teď měl Cyro polít jeho a také ho nechat takhle zmizet. ,,Cos mu udelal?!" Vypískl.

Očka se mu nadšeně rozsvítila, když poslouchal bráškův dotaz. ,,Jo! Další balvy!" To by bylo tak úžasný! Kdyby je mohl pozbírat všechny!
Snažil se poslouchat, co je to ta magie, ale abstraktní odpověď mu moc nedavala smysl. Jak jako ze nemá odpověď? Co to znamená? Jak to ze nemá vysvětlení? Jak premýšlel nad první kupou slov, přestal poslouchat ten zbytek. Šediváček vysvětloval dobře, jen na to vlčecí hlavička ještě nebyla úplně stavěná. Pro vlcátko se zdálo, jako by Cyro mluvil v hádankách! A nad tim se mu ted nechtělo tolik přemýšlet...
Nadšeně zavrtěl ocaskem, kdyz dostal pochvalu. Hnedka ale hodil zmateným kukučem po bráchovy. Také tomu nerozuměl, o čem brácha mluví ze pálí? Nenapadlo ho, že by se bratr mohl cítit zrazen tím, že může mit na kožíšku i jiný oheň, než jeho. Co hůř, v moment co položil stále hořící packu na zem, jelikož se chtěl vydat za strejdou, tráva v těch mistech okamžitě vzplála. ,,Jejda! On skáše!!" Vykřikl překvapeně, nic takového u bráchova ohynku neznal, ten se držel poslušně jen na jeho srsti.