Príspevky užívateľa

Vylétl si z rána do hor s úmyslel se zase na chvíli klidit z pohledů ostatních. Přislo mu jako by se mu vpíjeli do kůže, čekajíc na jeho dalsí chybu. Nebo to byla stále jen jeho vlastní vina, která tyhle myšlenky podporovala? Kdo ví, ale zjistil že na chvíli utéct od toho všeho mu trochu pomáhalo, a to mu stačilo pro vycházku do většinou ztichlích hor.
Dnes ale tak klidné toto kamenité misto nebylo. K jeho uším se brzy donesl rachot padajicich kamenů a on rychle zbystřil. Několik uvolněnych oblázků prosvištělo jen kus od něj. Že by kamenná lavina? Instinktivně vzlétl vzhůru, aby se prípadnému nebezpečí vyhl. Zvuk padajicich kamenů vsak utichl obdobně rychle, jako přišel, a tak zanechal mladého okridlence zmateně poletovat ve vzduchu. Pohledem přejížděl po skále, než mu do oka padl vlk, jehož srst téměř splívala s kameny kolem. Nejprve se drovně ušklíbl, působilo to tak, že neopatrnému vlkovy jednoduše podjela tlapka a on se po kopci kus nad místem, kterym predtím prochazel, začal kutalet. Brzy ho ale úšklebek nad cizí nešikovnosti přešel, když mu pohled padl na druhé tělo, o kousek níže. Puma.
Popel na moment zauvažoval, jestli by se do tohohle měl mísit. Puma byla zvíre nebezpečne a tohle... To prostě nebyl jeho boj. Ale jen se otocit a dělat, že nic nevidí? To by nemohl... Ať už si o něm ostatní mysleli cokoliv, nebyl žádné monstrum...
Vrhl se tedy vlkovy, ač dotyčného vůbec neznal, střemhlav na pomoc.
,,Hej! Táhni odsud!" Upozornil na sebe zvíře když pristal opodál a křídly, jejichz perutě stále hořely fialovým ohněm vypůjčeným od jeho bratra, pred sebou mávl v naději, že se puma ohně zalekne. Nemohla přece vědět, že tenhle plamen byl neškodný...

Těpkal si to po cestičce, která ho zavedla daleko za hranice jeho smečky. Asi to potřeboval, na chvíli zmizet z pohledů všech, kteří se na něj divali skrze drápy. Třeba se mu tady bude snáze dýchat, snáze na chvili odvede myšlenky jinam. Vždyť oběvování před zimou miloval. Tak moc se snažil proklouznout za hranice, s malou uspěšnosti. Jeho vlči já by ho jistě okřiklo, co sakra celý den sedí na zadku doma a ať koulá oběvovat svět venku.
A tak přesně tohle dělal. Ale neměl z toho takovou radost jako dříve. Pochopitelně. Nic nebylo jako dřive!
Do cesty se mu postavila řeka a on se tak musel zastavil. Zamračil se na tu velkou masu vody. Byl správný ohnivy vlk, kterému na špičkách křídel, ucha a ocasu hořel bratrův fialový oheň. Samozřejmě že neměl rád vodu! Zapřemýšlel zda reku preleti a nebo se vydá podel ní, proti ci s proem. Tady to neznal, takže všechny možnosti vedly do neznáma. Těžké to rozhodnutí...

Její hlas zněl jak někdo, kdo vypráví pohadku na dobrou noc. Klidný, příjemný, tichý... Jako by se ho snažil uspat. A přesto ho jeji slova šokovala, až se mu srst na zádech v prekvapeni naježila a on na ní na moment v nevíře pohlédl. On? Že si zasloužil něčí přítomnost? To neslyšela co udělal jinému členovy jejich smečky? Jeho vlastni bratr se ho bál! A to ho znal...
Přitiskl uši k hlavě a odvrátil pohled. Její slova byla tak milá, přesto ale věděl že se jimi nemůže nechat ošálit. Ne snad proto, že by jí nevěřil. Ale viděl jak se zachoval Pstruh potom, co pred ním ukazal svou slabost. Navíc... Teď je bojovník, musi být silný.
Mlčky tedy pouze přikyvl, čelisti pevně sevrené aby sám sobě navrátil kontrolu nad svým výrazem. Když vycítil, že k němu opět otočila pohled, udělal totéž ve snaze působit víc mentálně stabilně než se sám cítil. Na její poznámku o tichu jen prikyvl, že chápe. A opravdu, ticho s někým umělo byt přijemnějši, než by si byval pomyslel.
Milý vlk... Ta slova divně zabolela. Sám si tím nebyl tak jistý, ale i tak našpicoval obě uši. Rád by ostatním nějak pomohl... Svitla v něm i jiskřička naděje. Možná by si pak o něm mohly udělat i jiný obrazek, než jen jako zapalovače cizi srsti... ,,Jasně, rád pomůžu. O co jde?" Zeptal se. Byl ochotný udělat snad cokoliv.

Nemusí být navždy... Při těch slovech Popel stáhl uši a odvrátil zrak. Jestli mu teď něco přislo, tak pravě to že to tak bude navždy. Že se to nezlepší. Ba naopak to bude ještě horší a horší. Protože to tak zatím bylo snad vždycky. Dlouho mlčel, neschopný jí na její slova nikterak odpovědět. Nevěděl jak, protože nechtěl říkat pesymystickou pravdu, kterou měl na mysli. Nemusí kazit náladu ostatním... ,,Jo... Snad máš pravdu." Souhlasil tedy pouze.
Už to bylo dlouho, co se na něj někdo usmál. Nevěděla snad, co provedl..? ,,Klid..." Zopakoval po ní tiše, skoro jako nějaká ozvěna. Kdyz tak na ni koukal, vypadala unaveně. I ten jeji úsměv, jako by vyl spíse jen maskou, než zkutečnou emocí. ,,Před čím jsi odešla sem hledat klid?" Zeptal se pomalu, stále trochu obezřetný ale zároven tak moc toužící se zase s někým bavit jako kdysy, bez starostí.
Zmateně na ni hleděl, kdyz zavrtěla hlavou. Proč jinak by za ním přišla? Nechápal. Nenapadlo ho, že by vlčice mohla být prostě tak milá, že když uviděla někoho o samotě, přišla ho zkontrolovat. To by jeho ani nenapadlo, a tak asi nečekal, že někoho jiného ano. ,,Tak... Chceš, abych odešel? Aby jsi tu měla klid?" Zkoušel patrat po dalších moznostech. Možná toto bylo její oblíbené místo, kdo ví...

Byl trochu příliž ztracený ve svých myšlenkách, než aby si všímal pohybů kolem. Nečekal že by tu na někoho narazil, o to víc že by si s ním někdo chtěl povídat. Možná i periferně někoho zkutečně zahlédl, ale nechtěl se trápit s pár nemotornými slučnými větami, než by se druhý vlk rychle omluvil a odběhl, aby s ním nemusel mluvit. O to více ho pak prekvapilo, když to byla právě vlčice, co ho oslovila jako první.
Lehce sebou trhl a za hlasem se otočil. V jeho fialových očích bylo jasně vidět překvapení smíšené se zmatením. Věděl, že to nemyslela zle, ale v takové chvíli ho ta věta probodla jako by se jednalo o výsměch. Co jiného mi zbyvá? Pomyslel si, ale nahlas to nevyslovil. Naposledy si dovolil byt otevrený u Pstruha, a jak to dopadlo? A to byl jeho bratr!
,,Možná... Ale někdy to jinak nejde." Zkonstatoval tedy pouze, pokud by dobře poslouchala, možná by i v jeho slovech mohla zaslechnout trochu bolesti, kterou se snažil skryt za neutrální mluvu. Ostatní jsou jistě raději, když je někde pryč... ,,I ty tu kráčíš sama. Pročpak?" Zeptal se. ,,Chceš... S něčim pomoct?" Zeptal se. Stále se mu moc nechtělo věřit že by se s ním někdo začal bavit dobrovolně. Trochu to i chápal, že se ostatní báli o svoje kožichy.

Za normálních okolností by si nejspíše tak teplý den užíval. Ta příšerná zima se vším tím hnusným sněhem byla dávno pryč a dokonce začalo být zase teplo. Konečně sebou pořád nemusel nosit ohen, aby mu bylo alespoň trochu teplo, i když to neznamenalo že ho i nyní neměl. Přeci jen rád stále vypadal jako jeho dvojče. Až tedy na jeho ucho. To mu po tom, co mu ho Mensis v souboji natrhla, porad padalo a nechtělo stát rovně tak, jako to druhé. Trochu otráveně škubl hlavou aby ho dostal ze svého obličeje.
Byl z toho trochu rozladěný, teď už nebude tak těžké je od sebe rozeznat. Víc ale pořád přemýšlel nad tím, jak se se starší vlčicí usmířit. Styděl se příliž na to za ní dojít a omluvit se jí, a zároveň věděl že par slov jí stačit určitě nebude.
S povzdechem se posadil do trávy a jen pohledem prejížděl po okolí. Proč se mu akorát daří všechny od sebe odhánět? Krom Plamena už vlastně neměl s kým se bavit... Pstruh se ho bál, otec byl myšlenkově nepřítomný, Mensis na něj byla naštvaná a on cítil, že se na něj za to jistě ostatní koukají skrz drápy. Přišel si tak sám a netušil, jak to napravit.

Tvrdá rána, se kterou dopadl na zem mu skoro vyrazila dech a přiměla ho pustit se ramene Mensis. Chytla se ho panika, když se nad ním vlčice tyčila a ještě ho přišlápla k zemi. Uvědomoval si v jak špatné pozici teď byl.
Selhal... A všichni se dívali. Jeho bratři již určitě s přehledem své úkoly a boje dokončili. Všichni vidí, jak selhal. Nebylo to fér... Mensis sem jistě dnes přišla, aby ho zahambila za jeho předchozí chybu. Hluboko v duši věděl, že si za to mohl sám, ale stejně se nedovedl zbavit toho pocitu, že tohle prostě nebylo fér. Mensis byla o tolik zkušenější než on, bylo předem jasné kdo vyhraje! Celým uchem mu projela bolest, jak ho za něj Mensis popadla.
Ne! Nemůže přeci tak snadno prohrát! Chtěl stát po boku svych dvou bratrů jako vítěz! Nemohl selhat... Jak dlouho by musel čekat na noví pokus? Postavili by ho znovu proti ní? A byl by vůbec nový? Jaká by to byla potupa...
Netušil, jak se z toho dostat, ale jedno věděl. Nesmí Mensis dovolit si s ním tahat jak se jí zachce. Se vší silou, kterou dovedl v sobě najít, a kterou jestě probudil adrenalin z bolesti z tahaného ucha, vykopl zadníma nohama směrem, kterým odtušil že se nachází její slabiny a hlavou trhl zpátky, aby se vymanil z jejího sevření.
A zkutečně se mu to podařilo, i když Mensis jeho ucho nepustila, oslobodil se. Cenou za toto oslobození bylo však natržení daného ucha. V té chvíli si toho vsak vůbec nevšiml. Temenem hlavy narazil zpátky do země ale adrenalin se postaral o bolest, která by z té rany mohla přijít. I bolest ucha značně otupil.
Popel, pokud mu jeho možná trochu podlí útok poskytl dost času, se rychle vyšvyhl na nohy. Netušil pořádně co dělá, v ušich mu tepalo a po straně tváře stékal malý pramínek krve z natrženého ucha. Věděl ale že se nevzdá! Nemůže. To už na tomhle placku raději snad umře!

Jakmile se mu bratr vynořil z poza balvanů, ještě o něco zrychlil. Byl rád, že ho vidí. Někoho, kdo mu perfektně rozuměl.
Nabýdku ohně okamžitě s vděkem v očích přijal, ale ani v ten moment moc nepřemýšlel nad tím, aby plamen seděl s tim bratrovým. Chtěl být prostě v teple a tak pod křidlem prosel a zapalil si o něj téměř celá záda. Na malý moment to teplo rozpustilo vsechny jeho starosti a smutky a un se na moment blazeně usmál. ,,Díky, už jsem myslel že tu umrznu." Vydechl vděčně.
Bratrova otazka ho vsak brzo hodila znovu do jejich reality a on si smutně povzdechl. ,,Je to tam tak prázdný a studený... Nechci tam být, není to už... Domov." Přitakal.

Sám neměl nejmenši tušení, proč sem šel. Nesnášel sníh! Nenaviděl tuhle příšernou zimu! Nejraději by vsechen ten bílej humus podpálil! Sníh ale nehořel, bohužel.
Vytřásl si z tlapek sníh, který se k jeho ještě větši nechuti měnil na odpornou vodu a přitáhl si křídla o něco vic k tělu aby se zahřál. Alespoň bratrův ohen ho přijemně hřál.
Ač by byl raději v teple doma, nedovedl teď v jeskyni strávit ani chviličku. Byla... Tak prázdná, tak chladná. A každý zablesk bílé barvy tak strašně moc bolestiví. Jako by ho se mu ten sníh venku vysmíval, když koutkem oha zahlédl bílou, kdyz na malý moment zapoměl že jeho otec byl pryč a pomyslel si, že se bíli vlk vrací domů.
Oči se mu při té predstavě opět zamlžily a on si je rychle protřel tlapkou. I když tu nikdo nebyl, nechtěl brečet. Jeho trápení vsak nebylo u konce, jelikož mu silný poryv větru, u kterého si snad i chvíli myslel, ze ho schodí ze skali po které zrovna šel, pripravil o ten poslední kousek jistoty co v ten moment měl. Bratrův hřejivý ohen...
,,Ne... Ne, ne, ne!" Vyhrkl a zoufale se zatočil, doufaje, že alespoň kousek mu na srsti zůstal. Ale zima, která najednou byla tolik silnější, ho přesvědčila o opaku...
Okamžitě se otočil a vydal se nejrychlejší cestou zpátky dolů. Sice domov teď nebyl cítit jako domov, porad tam ale čekal oheň, u kterého se mohl alespon trochu zahřát. Seběhl trochu dolů, když v tom ho do nosu udeřil známí pach. Srdce mu trochu poskočilo, i když sem vyrazil aby byl sám, nechtěl být vlastně sám... A koho jiného by teď viděl raději nez své dvojče?
,,Plamínku?" Zavolal tedy a vydal se po stopách, kterych si ve sněhu všiml.

I když ho bratrova slova mírně uklidnila, byla zároveň pořád tak zvláštní... Bracha takhle prostě nemluvil. Přišlo mu jako by mluvil s uplně cizím vlkem, i jdyž stále mu byl vděčný, že ho hned neodsoudil.
,,Myslíš..?" Moc tomu nevěřil. Zdála se opravdu, opravdu Hodně naštvaná. A měla na to právo. I on byl sám na sebe naštvaný. Ale nabýdka pomoci mu přeci jen vykouzlila drobný úsměv na tváři a tak i on po chvíli zavrtěl ohonem. ,,Tak- tak dobře... Díky."
Postavil se a rychle se oklepal, aby ze sebe setřásl všechny ty nepříjemné pocity. Přeci jen, teď tu šlo vic o navrácení Plamínkových vzpomínek. ,,Tak já tedy dojdu pro nějakého léčitele a sejdeme se u trosek."

,,No.." Trochu se ve svych vlastnich slovech zarazil. Moc nevěděl jak schnout své vlastni myšlenky. ,,Nemusím nikoho zabít... Budu chránit smečku pred zlími vlky, co ji budou chtit ublížit! Když prohrají tak odejdou, nikomu nebudu bránit v tom, aby utekly zpatky tam, odkud přišly. Ale někdo přece smečku chranit musí, stejně, jako někdo musi byt lovec azajišťocat smečce jídlo a někdo lečitel, aby ostatní léčil." Jeho pohled byl asi stále trochu moc růžový, ale někdo to preci dělat stejně musel!
Přitiskl u poznámky o otcích uši k hlavě ale jinak nic neříkal. Neměl co... Měl své otce oba rád, ale bylo těžké je bránit když to, co Pstruh říkal, byla částečně pravda.
,,Ne počkej!" Vyhrkl zděšeně, když mu došlo že bratr sva slova vyzkl se strachem. Udělal i krok k němu blíž, ale pak se zarazil a zase se rychle stáhnul. Nemohl tomu uvěřit, že se ho bratr skutečně bál...
Dej se dokopy... Přitiskl uši k hlavě. Chtělo se mu brečet, bylo to jako by právě přišel o dalšího člena rodiny. A tentokrát si za to mohl uplně sám...
Pohled se mu zkutečně zamlžil, ale to Popel rychle odvrátil pohled. Nemohl dopustit, aby ho bratr viděl takhle... Jak řekl, musel se dát dohromady. Nemůže mu znovu ukazat slabost... Jinak se ho bude bát ještě víc. ,,Promiň... Nechtěl jsem tě- Máš pravdu." Zamumlal a otočil se k bratrovu plně zády. ,,Já- já půjdu..." Dal se bez dalšího slova na odchod.

To ze takhle selhal ho sklamalo i trochu rozčilovalo. A jestě k tomu před Zatharianem! To už by bylo horší jen před Plamenem... Když ale k němu Zatharian promluvil, zvedl k němu pohled a naslouchal mu. Ve tváři měl porad zklamání, ale jeho slova ho trochu povzbudila. Ale stejně... ,,Udělal jsem tolik věci spravně a stejně jedna chyba vše pokazí... To není fér." Zamručel si pod fousky.
,,Mám! Poučim se. Tohle se už nikdy znovu nestane!" Prohlásil ale hned odhodlaně. Měl rozum! Nebyl prece hloupý. Příště už tu spropadenou slepici dostane! Kdyz ale starší vlk oznámil, ze to pro dnešek stačilo, zatvářil se opět trochu kysele. Chtěl by mu ukázat, že má navíc! Že ho nepřemůže nějaká hloupá větev! Ale zároveň mu chybělo trochu to sebevědomí pořádat vůdce smečky, aby s ním byl i dál. Možná bude lepší, když si to nejprve nacvičí... ,,Tak jo... Já tu ještě chvíli zůstanu. Chci si procvičit plížení a pachy..." Zamumlalo vlče a pokud by mu alfa v odchodu nezabránil, vydal by se opačným směrem nez on. Jako první ale musel najit tu spropadenou větem, která mu přejazila jeho první lov! A až ji najde tak z ni zbydou jenom třísky!

Když ho objala tlapama, došlo mu že možná udělal chybu. Bylo ale pozdě si to rozmyslet a tak jí naoplátku objal tlapamy také, i když to z jeho trochu zchrbené pozice bylo trochu nešikovné.
Pokusil se stát pevně a odolávat jejím pokusůl ho strhnout. A chvíli se mu to i dařilo. Cítil jak mu zadní tlapy v prachu trochu podkluzují, ale držel se. Na oplátku za její snažení zkusil zaškubat hlavou, stále pevně držící její rameno. Zuby pevně svírající jeho zátylek ale také nebyli zrovna příjemné... Měl snad pocit že mu musela ze zad vykousnout kus kůže, ale opravdu se nemínil vzdát. Cítil ale, jak ho síla v nohach pomalu opouští a pak už jen stačil jeden špatný krok, tlapa mu podjela a jeho rovnováha byla ta tam. Zoufale vytřeštil oči a pevněji se chytil překníma tlapama Mensis.

Zahryznutí do krku zabolelo, ale Popel se to snažil nevnímat. Bolest čekal horší, a hlavně v oblasti obliceje. Tohle, i když to taky nebyla zrovna výhra, se zdálo snesitelnější. Stejně by si ale přál aby ho Mensis pustila a snažil se vymyslet, jak jí k tomu přinutit. Bohužel v tomhle přemýšlení a vymýšleni strategií zatím moc dobrý nebyl, pokud vůbec někdy bude.
Když ale oči unikly jejím tesákům, otevřel je. Překvapil ho tak blízky pohled do jejich očí, obzvláště kdyz se do nich samou hambou predtím nedovedl podívat. Ten vztek, který v jich spatřil... Přejel mu mráz po zádech. Hlavou se mu v ten moment prořítilo tolik myšlenek, ze je ani nedovedl pořádně vstřebat a màlem povolil stisk, kterým jí držel. Jenže to si teď nemihl dovolit a tak je odstrčil stranou, na dobu po souboji.
Překvapila ho nahlá změna postavení. Věděl že se s ní nemůže tahat ale nechtěl jí taky hned pustit. Rozhodl se tedy jit s ní a vlastně i dál. Taktéž se postavil na zadní a zatlačil směrem k ní. Doufal, že takovy tah od něj nečekala. Byl by to pro něj úspěch kdyby se mu podařilo jí povalit pro jednou na záda. Ta predstava ho uplně nadchla, a tak do svého snažení dal vše co mohl, až do ni vpodstatě vrazil ramenem. Samozřejmě to také pořádně zabolelo v místě, ve kterém ho Mensis držela, ale chuť vyhrát byla větší. Na chvíli i zapoměl na své předchozí pocity viny.

Před očima se mu zaleskly její tesáky a nezkušený mladý vlk v ten moment netušil, co má dělat. Uhnout? Ale jak by mohl, aniž by v ten moment neztratil drahocený balanc, který potřeboval aby odolal její síle? Vkládal veškeré své soustředění do toho, aby ho vlčice nesrazila k zemi, netušil jak by mohl zachovat to ale zároven se jí vyhnout. Navíc byla už moc blízko. Musel se rozhodnout. Buď kousanec už teď, a nebo o chvíli později když ho k tomu ještě přimáčkne na zem. Nechtěl ale přijít zaroveň o oči...
I když neuhl, instinktivně před útokem přivřel oči. Ještě víc se napnul, připravený na bolest, a sám pokračoval ve svém útoku a pokud mu Mensis nějak nezabránila, zahryzl se jí se vší silou kterou dovedl do ramene.