Príspevky užívateľa

Doufal, že vzdálenost mezi nimi byla přiliz malá, než aby ho tak snadno strhla na zem. Když se ale proti němu rozběhla, trochu toho odhodlání ho přeci jen opustilo. Věděl ale, že teď už nemůže uhnout. Nestihl by to.
Připravil se na náraz a snažil se do něj dát veškerou svou sílu. Nesmí mě srazit k zemi. Nesmí. To by byl jeho konec. Možná byl mladši ale přece trochu té síly taky měl. Stacilo jen udržet vsechny nohy na zemy.
Setkaly se na půly cesty a Popel se jí pokusil zaklesnout zuby do ramene. Na poslední chvíli si zaútočení na krk rozmyslel. Věděl že to je slabé místo a rozhodně jí nechtěl ublížit, kdyby se mu přeci jen podařilo jí chytit. Ne víc než už se mu to predtím podařilo...
Zaryl drápy do země a snažil se odolat síle zkušenější bojovnice.

Když Mensis přestala útočit, akorát ho tím víc rozhodila. Nervozně po ni koukal a čekal, kdy znovu zaútočí. Ale ono nic... Postupně na sobě zacal citit pohkedy ostatních. Musi něco udělat... Měl by. Nemůžou se tu jen tak obcházet. Ale co.?
Vzdálenost mezi nimi se pomalu zmenčovala. S kazdým dalšim krokem byl jako na pérkach a nejednou sebou lehce škubl, když mensis udělala trochu prudčí pohyb. Byl připravený znovu uskočit, ale to by nejdřív musela zaútočit...
I on začinal být netrpěliví. Přišlo mu to už tak dlouho co naposledy zaútočilola. Začinal se bát že by mohl Zatharian jejich boj zrušit pokud by nic neudělal. Samozřejmě že mu ten cas přisel delši než ve zkutečnosti byl, ale v takové chvíli, kdo by cas vnímal v porádku?
Nakonec už to nemohl vydržet. Musel přece taky zautočit... Od toho tu byl. Dokázat že na to má. Skočil kupředu, chňapajíc zuby po jejím krku.

Trochu ublíženě na bratra koukal. ,,Jednou jsem tvoje slova nepochopil a hned je to jen moje vina..." Zamumlal. Jen se zeptal na to, co mu přišlo, že Pstruh naznačoval. A on misto toho, aby mu to vyvrátil souhlasil! Jak se pak ma divit že si o něm Popel myslí že je zlej? Hm... Možná on není jediný, kdo si svůj trest zasloužil...
Zděšeně ale na bratra s timto odhalením pohlédl. O něčem takovém neměl on ani tušení. ,,C-cože..?" Vydechl překvapeně. Ano, chtěl být bojovníkem, ale aby ostatní chránil, ne aby mohl zabíjet... Doteď mu vlastně ani moc nedoteklo, že by při své praci Musel někoho zabít... Vždyť každej utočník, když by zjistil, že prohravá, by utekl, ne..?
Bratrova dalši slova ho akorát více zmatla. ,,Vždyť... To ty jsi právě naznačoval, že pro nás nic neudělal. Nebo co jsi tou otázkou, "kolikrát jsem byl s otci trénovat," myslel?" Zeptal se. Nechápal o co Pstruhovy jde, přišlo mu jako by si v každé vědě protirečil... ,,Ale dobře... Omlouvám se. Jen..." Omluvil se za své nařčení a povzdechl si. ,,Chybí mí..." Nechci aby byl pryč."
Zděšeně se po bratrovy podíval. On se ho snad... Bojí..? ,,N-ne... Počkej..!" Vyhrkl a uz už se k němu chtěl vydat, snad aby ho zastavil. Tlapku ale nechal na půl cesty ve vzduchu. Celý se rozechvěl. Jeho bratr se ho bojí... Myslí si, že by mu mohl ublížit. Stáhl tlapu zase spatky a o pak kroků couvl, s ocasem staženým mezi nohama. V očích se mu zacaly lesknout slzy. Možná si už s bratrem nerozuměl, pokud si vůbec někdy rozuměly, ale když ho svých chováním akorát presvědčil o tom, že je.... ,,P-promiň... Nechtěl jsem- Nechtěl..." Netušil co má říct a tak udělal dalši krok zpátky. Asi bude lepší když odejde..? Trhalo mu to srdce, ale co jiného měl dělat..? ,,To já půjdu..." Zamumlal trochu zlomeně a odvrátil od bratra pohled. Nechtěl aby ho viděl bulet jako mimino...

Rychle před jejím útokem uskočil. Už trochu předtím ochutnal její sílu a věděl, že pokud se jí dostane do spárů, nedostane se z nich. Trochu ho ale děsilo jak se vrhla rovnou po jeho obličeji, zřejmě jí ani pohledy ostatních nezastaví od její pomsty.
Popel ale věděl, že nemůže utíkat navždy. Musí ukázat že je hoden být bojovníkem, a to pouhým uskakováním určitě nedocílí... Jenže měl nad ní vůbec v něčem navrh..?
Už v průběhu úskoku se pokusil jí zaroveň trochu obejít, aby na ní sám mohl zautočit ale držet se při tom z dosahu jejích čelistí. Poskočil dopředu v pokusu o výpad, ale ten si na poslední chvíli rozmyslel a rychle zastavil, aby místo toho mohl raději znovu uskočit. Měl strach zaútočit aby se Mensis nedostal do spárů, ale akorát se tím více vystavoval nebezpečí.

Naježily se mu všechny chlupy když si to Mensis nakráčela až k němu. Všechny drobné naděje, že by se třeba mohl plest a ona tu byla jen v první řadě pozorovat jeho selháni se tim vytratily. Mensis byla jeho protivníkem a on byl naprosto v háji. Tolikrát se predtim snažil ale ani jednou jí nepřepral. Byla větší, silnějši a zkusenější než on.
Chtělo se mu odtamtud zbaběle utéct, jako předtím. Ale věděl že nemůže. Periferně mohl zpatřit jak se jeho bratr bezestrachu vydal ke svému protivníkovy. Pevně stiskl čelisti a pokusil se jedním dlouhým nadechem uklidnit. Musí být silný jako on...
Drobně nad prudkostí jejího hlasu škubl ušima, ale nemohl se tomu divit. Mlčky přikývl a postavil se do bojové pozice. Narozdil od minule se ale nevrhal bezhlavě do boje. Věděl že v přímém boji nemá šanci...
Vypětě pozoroval kazdý její pohyb, připravený před útokem uskočit. Mysl mu pracovala naplno, jak se snazil vymyslet jak by jí mohl porazit. Bylo to vůbec možné..?

Zhluboka se nadech. Podpůrná slova, ač kradká, od jeho dvojcete mu dodala trochu odvahy. Zvladnou to všichni tři spolu.
Jeho špetka odvahy však neměla dlouheho trvání, kdyz se mu odhalil jeho protivník. Netušil, kdo jím měl být, dokud se nepostavila před něj. Zděšeně ztuhl a vytřeštil na vlčici oči. To... To měl být nějaký vtip..? Kmitl by pohledem k alfovy, ale to by se musel dokazat pohnout. Byla tohle součást jeho trestu?
Mensis... Od toho dne se jí vyhyval jak jen mohl. Nedovedl se jí podívat do očí a i když už se několikrát odhodlal k tomu, aby za ní došel a omluvil se jí, vždy z toho vycouval ještě dřiv, než by k ní mohl dorazit. Teď akorát o to víc litoval toho, že neměl předtím dost odvahy. Když se jejich pohledy na malý moment střetly, Popel v nich mohl vidět tu zlost. Zděšeně udělal krok zpátky, ocas stažený mezi nohama. Nedovedl jí porazit ani tehdy a to na něj nebyla takhle naštvaná, jak měl teď..?

Popela Pstruhova dalši slova zabolela víc, než pořádný kopanec do obličeje. ,,Proč seš tak zlej?" Zeptal se. To první mohlo být možná nedorozumění, to by byl schopný uznat, kdyby bratr zůstal jen u toho slovíčka ne. Ale on nezůstal. Musel si do něj kopnout... Proč byl takovej?! To by mu on nikdy neudělal.
Bratrova další slova ho trochu zarazilo. Měl pravdu, že tátové toho moc neudělali, když byli trochu starší, ale on na ně měl stále hezké vzpomínky... ,,To... To je od tebe dost nefér. Když jsme byli malý, byli tam. Hlídali nás, v noci hřáli, chodili s námi ven. Ale pak přišla zima a... Vzala nám ho." Zavrtal pohled do země a na chvíli zavřel oči. Pratra to možná nezajímá, ale pro něj to bylo stale těžké téma. A rozhodně se před ním nechtěl rozbrečet. ,,Druhého tá... Adaina..." Zamumlal s povzdechem. Stejně svůj argument prohrál, když druhého otce nazval jménem. ,,Toho nic neomlouvá. Porád tu je, měl by tu být i pro nás. Ale pred tou zimou tu byli oba." Zamumlal. Netušil jak se Pstruh cítí. Určitě mu dost pomohlo mít po svém bohu porad sve dvojče a tak si toho zanedbání tolik nevšiml. Netušil že se Pstruh citil takhle odstrčený, ale v jeho hlavě to nemohl schazovat na táty. To on byl ten co se držel stranou. Popel se ho snažil zasvětit do jejich her. Mohl s nimi chodit na vypravy ale nechtěl. Mohl se s nimi učit i od ostatních vlků, to on nešel. Ano, pozdějši absence rodičů taky nepomohla, ale mohl si za to z velké části i on sám a teď tu vinu akorát házel na ostatní, ještě hůř, na mrtvé...
Jeho další slova stěží zaregistroval, měl teď v hlavě trochu jiné starosti. Ale z prvních poznal, že mu to stejně nevěří. Jeho bratr si myslí, že je příšera co chce ostatním ublížit... Ta myšlenka s ním velmi otřásla. Ano, myšlenky to byli trochu zcestné a nafouklé, ale Popelovy teď stačilo málo. A Pstruh mu nabýdl víc než dost.
Mohl být zkutečně tak nebezpečný..? Jak se mu mohl i po tom, co se stalo, ohen tak líbit? Proč ho porád tak přitahoval? Co když příště někomu ublíží víc? Co když ho Zatharian za to pak vyhodi a on příjde o všechny? Byl by pak uplně sám... A co když by ublížil jednomu z bratrů..?!
,,Nejsem nebezpečný..." Zamumlal tichounce mezi nádechy. Prazdným pohledem miřil směrem na Pstruha, ale vlastně neviděl. V hlavě mu to příliž pracovalo než aby se soustředil na to co vidí. ,,Nejsem nebezpečný. Nejsem..." Nechtěl zůstat sám... Nemohl.

Přitiskl při jeho slovech uši k hlavě a nevěřícně na bratra koukal. ,,Říkáš snad že jsem hloupý?" Zeptal se, v očích trochu té bolesti z bratrovy urážky. Srdce se mu při tom ale rozbušilo. I když ho jeho slova hlavně ranila, trochu ho i popudila. Proč něco takového říkal? Samozřejmě že tohle Popel věděl...
,,Není... Zníš jako by ti na něm ani nezáleželo. Jako by sis vůbec nevážil toho co pro nás udělali." Zamumlal. Říkat rodiči jeho jménem mu bylo prostě tak... divné. Neuctivé. Ježila se mu z toho trochu srst na zádech. Už to možná nějaká ta chvíle byla ale Popel se stále s jeho smrtí nedovedl uplně smířit. Bojoval s tím sám a bohužel stále prográval a slyšet Pstruha takhle mluvit... Ne, to se mu prostě nelíbilo.
Při jeho slovech nevydržel už dál sedět a tak se prudce postavil. Zahleděl se mu v nevíře do očí, jako by sbad hledal... Ani nevěděl co. Možná hloupý vtip..? Jak může být tak klidný, když ho pravě osočuje z něčeho tak strašného? ,,To se nikdy nestane! Nikdy-! Nikdy bych vám neublížil. Teď- Teď už vím... Už vím. Nebude se to opakovat. Nikomu neublížím." Očividně teď hřešil víc malý pokrytec Pstruh, když ho bavilo svého bratra takhle trápit.
Ale jeho slova fungovala, ať už Pstruh měl v planu cokoliv. Do hlavy se mu vkradla představa, jak je jeho rodina v plamenech. Jak se z malých plaminků stávají obrovské plameny stejnou rychlostí, jakou se vznítil ocas Mensis. Popel začal rychleji dýchat, měl pocit jako by mu něco svazovalo hruď a znemožňovalo mu to se pořádně nadechnout. Nesnášel ten pohled... Vzpoměl si na ten strach když si myslel že na něj jeho bratr zapoměl. Na strach z toho, že by by zkončil úplné sám. Ten pach pálejicích se chlupů...
Ale nejvíc nesnášel to, jak ten oheň stejně přitahoval jeho pohled.

Bratrova povzbudiva slova byla snad ještě horší, než kdyby se na něj naštval nebo se z jeho činu zděsil. Věděl totiž, že si je nezaslouží.
,,Nemyslím si, že mi omluvi pomůžou... Byla opravdu naštvaná... Už predtím, než jsem jí ten ocas zapalil." Přiznal trochu barvu. ,,Bylo- Bylo to vlastně už po souboji. Ale já byl v ten moment tak naštvaný..." Zavrtal pohled do země. Bratrova povzbudilá slova ho ale rozmluvila natolik, aby nahlas přiznal, jak to ve zkutečnosti bylo. Hned se ale zděsil, že by se ho bratr, který ho v podstatě teď nezná, mohl začít bát a tak k němu zoufale zvedl pohled. ,,Ale já to opravdu nechtěl udělat, přísahám! Netušil jsem, že je vlčí srst tak hořlavá. Prosim... Věř mi, nikdy bych nikomu ze smečky neublížil..." Chtěl smečku chránit.

Bratrova prudkost ho viditelně zarazila. Zmateně na flekatého zamrkal, než stáhl uši a nahrbil se, jako by právě dostal výprask. Ocásem si při tom obtočil kolem pacek. ,,Ale to je úkol bojovníka... Má být silny aby smečku ochránil pred nebezpečím." Zamumlal. Bratr to ale podl jako by dělal něco špatně! Ale to on nedělal... Možná by ho za jiných okolností jeho slova dopálila, ale teď ho spíše mátla. Nad poznamkou o bohu ale jen odvrátil pohled. Proč do toho zase tahá toho jeho boha? Co ten s nim měl společného? Jeho odpuštění mu bylo ukradený... Nechtěl se ale hadat a tak to raději přešel. Teď se skutecně hadat nechtěl. Bál se, co by se mohlo stát.
Až vydrzel držet tlamu u reší o bohu, tohle už nevydržel. ,,Proč... Proč mu říkáš Ikke? Byl to náš otec." Zeptal se zmateně a trochu ublíženě. Možná už tu nebyl ale pořád to byl jejich táta... Proč o něm Pstruh mluví takto?
Zděšeně na bratra vyvalil oči, když ty věci vypustil z úst. Presně takové obavy měl ale... Ale necekal že je uslyší z ust někoho dalšího. Obzvlášť ne z ust jeho bratra..! ,,J-jak- Ne! To bych- To bych nikdy neudělal!" Vyhrkl zděšeně a od Pstruha i o krok couvl. Jenže seminka pochybností už byla zaseta. Opravdu si to o něm myslí..? Jak- vždyť mu nikdy nic neudělal... ,,Jsi přece můj bratr. To bych- To- To si o mě vážně myslíš..?" Zeptal se. Jeho slova ho tak zděsila, az se mu na konci otázky rozechvěl hlas.

Všechen vztek byl rázem pryč a Popel jen zděšeně hleděl na to, co udělal. Mensis kolem něj proběhla rovnou do řeky a on se za ní v šoku otočil, se stále zapálenou tlapkou ve vzduchu.
Co to provedl?! To nechtěl... Nechtěl jí ublížit. Chtěl jí jen dát lekci... Ztuhle pohlédl na oheň na jeho tlapce. Věděl, že oheň byl pro ostatní nebezpečný, ale nikdy by ho nemapadlo že až takhle. Byla Mensis v pořádku..? I když ho předtím nastvala, tohle rozhodně nechtěl!
Udělal jeden váhavý krok k řece, když v tom po něm vlčice začala křičet. V panice sebou škubl a přitiskl uši k hlavě. Co bude teď dělat? Zatharian na něj určitě bude naštvaný. A právem...
Dostal strach. Nechtěl čelit naštvanému vůdci smečky ani rozzuřené Mensis. V panice se rozhodl pro to jediné, co mu v ten moment dávalo smysl. Utéct. A tak se na místě otočil a rozběhl se někam pryč. Ale kam..? Nemůže přece zmizet navzdy... Ale na to v ten moment nemyslel. Nemyslel skoro na nic. Prostě jen musel pryč, jako by mohl pred nasledky svých činů utéct.

Nepřemýšlel v ten moment, že to přehnal. Vzdyť ona ho taky kousala! Jen jí to oplatil. A rovnou jí to brátil i s úroky.
Nijak mu to ale očividně nepomohlo a zkončil opět na zemi. Tohle snad už nemohla být pravda! Jak se jí to zase podařilo ho přitisknout k zemi?! Musela podvádět... Nějak, určitě! Má nějakou schopnost co na něj používá! Zběsile se snažil vykroutit. Nedá se! Musí jí porazit, musí jí dokázat že...
Ona mu šlápla na obličej?! Stěží vnímal co po něm přičí, byl zlostí bez sebe. Takhke naštvaný ještě nikdy předtím nebyl! Ale vnímal dost na to aby si utvořil obrázek o tom, co si Mensis asi myslí. Posmívá se mu... Přestal se bránit a jen na ní nasupeně hleděl. S tlapou na obličeji nemohl pořádně mluvit, ale stejně na to byl moc naštvaný. Tahle podvodnice se mu ještě bude vysmívat?
A pak přišla její poslední slova. Výhruška. Jak se opovažuje vyhrožovat členovy vlastní smečky?! Konečně ho pustila a otočila se k němu zády. Jenže on s ní ještě neskončil. Zaskřípal zuby když jí viděl předstírat to huldání. Najednou je krehká a zranitelná co?! Před chvílí ho tou tlapou v pohodě držela. Ale teď si bude hrát na chudinku.
Nepřemýšlel. Vubec. Chtěl jí jenom dát lekci. Když chce být zraněná, tak ať pořádně. Tlapou hrábl po ohni vedle něj. Jeho plamen jako by ho vybýzel. Ukaž jí sílu pána ohně. Ukaž jí, kdo z vás dvou si zkutečně zaslouží být v ohnive smečce. Vystartoval kupředu v odporně podlém útoku zezadu a tlakou v plamenech, které jemu nemohly ublížit, hrábl po jejím ocasu.
Představoval si to jako takovou horkou facku. Že šedá vlčice vyjekne a třeba v prekvapení uskočí a zapomene tak na to "hrát příšerně zraněnou." Jemu oheň nikdy neublížil a nevěděl, jak moc je vlči srst ve zkutečnosti hořlavá, když ji nechrání magie jako jeho...
Jeho vytězoslavný úšklebek se ale změnil v šok, když celý její ocas v jehnim bafnutí vzplál.

Netušil, kam ho Mensis tlačí, ale už jen z principu to ohmítal. Nemůže přece se sebou nechat takhle postrkovat sem a tam! Takže místo toho, aby se podvolil se začal vzpouzet ještě o to víc a ohnal se zuby po čemkoliv, co bylo v jeho dosahu. V tomto případě po její přední tlapě. Na trénink už dočista zapoměl a tak se do ní zakousnul v plné síle, až ho zuby zabolely a on na jazyku ucítil krev. Cokoliv aby ho pustila a aby jí ukázal, že taky může vyhrát! Že je dost silný, silnější než ona! Lomcoval s ním vztek, že si s ním Mensis takhle snadno hrála, a tak i zaškubal hlavou. Nepřemýšlel nad tím, že už by mohl zajít moc daleko. Vztek nad možnou další potupnou prohrou mu zatemňoval mysl.
Její posunování ho ale zároveň trochu vyvedly z rovnováhy a tak by teď Mensis stačilo velmi málo, aby ho povalila opět k zemi.

Když se mu podařilo do ní zakousnout, bral to jako malé vitěství. Ha! Nejsem tak k ničemu co?! Oslavoval ale předčasně. Jeho zbrklost a nedočkavost si opět vybraly svou daň. Vůbec nečekal že Mensis bude tak pohotově reagovat a kousanec mu oplatí.
V překvapení, a také i lehce v bolesti, vlčici pustil a pokusil se jí ze sevření vyškubnout. Rovnou, když mu došlo že možná udělal chybu a neměl se tak lehce pouštět, se po ní i znovu ohnal zuby, tentokrát blíže k její hlavě. Ani porádně netušil, kam to vlastně míří. Věděl jen že jí musí donutit ho postit.

Přitiskl uši k hlavě když se ho na to bratr takhle zeptal. Nevěřil mu, že to byla nehoda..? Ale ona byla! Nechtěl Mensis ublížit! ,,Nebyl to žádný žert..! Trénovaly jsme a já-" Nechtělo se mu přiznat, že mu sedivá vlčice totalně nakopala zadek... To by jeho pýcha neunesla. ,Nevím co se přestě stalo... Přestal jsem na chvíli přemýšlet." Vydechl se studem. ,,Nechtěl jsem jí ublížit. Chtěl jsem jen... vyhrát." Zamumlal, načež drapky zaryl do tvrdé hlíny. Chtěl vyhrát, ale ne takhle.
,,To teda! Je to hrozný..." Zaúpěl Popel také svojí stížnost. Zmateně ale nasledně na bráchu pohlédl. Jeho víra byla otravna a divná, ale če by za to musel být potrestán? S bratrem poslední dobou moc nemluvil, to byla pravda, ale tohle se mu na něj nezdálo... ,,Ty a někoho urazit? Vážné?" Sám tomu nevěřil a vylo to na něm vidět. ,,Ale i kdyby jsi jí vazně nějak urazil, neni fér aby jsi za pár slov dostal strjný trest jako já... Jak slevé echo musí mít že ti za to u alfy vyprosí hladovku?" Poznamenal. I jeho trest podle něj nebyl fér, pak co teprve ten bratrův!
Jeho nasledná odpověď ho upřímně šokovala. ,,Vážně? Ale- Vždyť to pak budeš celý život dělat něco, co tě nebaví... To tu není nic jiného, co by tě bavilo?" Zeptal se. Poznamka o jejich tátovy ho trochu zmátla a zároveň v něm probudila další vinu. Vinu za to, ze si zkutečně chvíli myslel že brachovy na jejich otci nezáleželo. Ale zaroveň, proč mu neříkal táta..?
,,Chtěl jsem být bojovník. Abych mohl ostatní chránit pred vsim zlým." Vysvětlil s jiskrou odhodlání v očích, ale tu rychle nahradila nejistota. ,,Ale... Teď nevím, jestli bych měl. Chci ostatní chránit a zatím jsem akorát někomu ublížil." Přiznal a svěsil zase ramena.