Príspevky užívateľa

Jestli jste si mysleli, že se Pstroužek vydal do syslího háje lovit, tak jste na omylu. Byl zde, aby mohl lelkovat mimo zraky svých workaholických kolegů, kteří ho většinu času jen a pouze vytáčeli. Nedokázal si představit, že tu promrhá celý život, aby jim zachraňoval zadky od bolístek a jizev. A přesto se zdálo, že přesně taková budoucnost ho čeká. Nebyl žádným samaritánem, necítil potřebu každýmu na potkání pomáhat. Jestli měl pro něj Bůh nějaký spešl osud, tak by se s ním měl co nejdřív vytasit - měl by Pstroužkovi do života přinést trochu jiskry.
Bohužel, ani zde neměl být dnes bez společnosti - brzičko se k němu totiž dostal pach soudružky, kterou neměl ještě čas pořádně poznat. U stromu - jehož název Pstroužke neznal - seděla typka s dost zajímavou vizáží. Pamatoval si jí od pohledu, ale ještě se jí nestihl zeptat na pár nepříjemných otázek. Dnes je den, kdy to změní. „Pán s tebou,“ pozdravil jí už z dálky a vydal se blíž, „tebe ještě moc dobře neznám. Jsem Pstruh - o mněs už ale určitě slyšela.“ Není to tak dávno, co se ve smečce nemluvilo prakticky o ničem jiném než o něm a jeho víře, která údajně ohrožuje azarynskou infrastrukturu. Pfff, tak ať!

Nechápal bratrovu reakci. To ho opravdu nenapadlo, že jako bojovník bude muset i někoho zabít? Vražda byla hřích! A o to víc, když se nejednalo o záchranu vlastního života! „To tě jakože nenapadlo, že jako bojovník budeš muset třeba i zabíjet? No neboj se, mně se ta představa taky nelíbí - možná by sis měl dost dobře rozmyslet, co budeš nakonec vykonávat.“ Pokud jeho bratr zhřeší a zabije, místo v pekle už pro něj bude rezervované. A Pstruha by to velmi mrzelo - ač se možná nezdálo, on si přál, aby jeho bratři byli dobří a on s nimi mohl vycházet. Jenomže Bůh byl překážkou v jeho vztahu k nim, a ai když se strašně snažil s nimi být za dobře, oni mu házeli klacky pod nohy. Ano, oni a jen a pouze oni.
„No jo, Adain pro nás toho moc neudělal. A Ikke taky ne - ať už proto, že nemohl. To já mu přeci nemám za zlý! Jednou se sejdem, kde mi to vynahradí - věřim tomu.“ Plácnul, ale nebyl si jist, jestli to tak skutečně je. Opravdu se s otcem v nebi sejde? pokud jeden z nich skončí v pekle, tak asi ne no-
Trochu se bál - nebo to aspoň předstíral. „Možná bysme si měli promluvit až se trochu uklidníš, hej,“ navrhnul a úplně se neměl k tomu tu setrvávat dýl než bude nutný. Chtěl mít s bratry dobrý vztah, měl je přeci v hloubi duše rád, ale- nerozuměl si s nimi už. A teď byl z Popela blázen! Blázen který má před očima mžitky plamenů! Potřeboval léčení - pak se mohou bavit dál. „Dej se trocha dokupy.“ Snažil se říct se starostlivostí v hlase - jestli to však bratr zachytil, toť otázka.

ze smaragdu

Musel se opětovně usmát. „Jo, teď už to vím,“ pronesl tiše, a snad se i zastyděl, že si to dřív tolik neuvědomoval. Tohle setkání zařídil Bůh, aby se Pstroužek přestal cítit tak sám, že? Se slovy Valky se cítil být skutečnou součástí komunity - komunity rváčů a buranů -, a to bylo asi fajn. Stále tu měl ale Boha, kterého nehodlal opustit. Vůbec nikdy. „Já svoje slabiny rád nemám teda,“ uchechtl se. Ovšem, kdo by je rád měl? On měl ale pocit, že má slabin víc než běžný jedinec, a to mu moc na sebevědomí nepřidávalo. Dokud ho ale uměl aspoň předstírat, byl v pohodě, ne?
Zamyslel se nad tím. „To nevím. Jistě jsou i tuláci, kteří by s tím souhlasili.“ Třeba Jessica, která mu tuhle myšlenku do hlasy tak docela nasadila. Nuže, ale teď přišla řeč na bylinky, a tím mohla na chvíli ustat konverzace na negativní vlně. „To jsou užitečný věci, který by možná měl znát úplně každý ve smečce - né jenom léčitel.“ Třeba proto, aby si vlci dokázali i sami pomoct? Ano, aby léčitelům nepřidělávali zbytečnou práci a neodtrhávali je od skutečných vážných případů! Když ho pak zase Valka pochválila, už mu bylo trapné děkovat nebo se k tomu jakkoli vyjadřovat. Snad by se jen začervenal, kdyby to šlo!
Rozhovor plynul tak přirozeně, že si Pstroužek ani nestíhal všímat, kolik stovek metrů už do kopečka vyšli. Šlo to tak hladce, že ho to snad i bavilo! Tady, po boku Valky bylo fajn - a když nemyslel jenom na ta negativa. To by ho však nesměl do nosu udeřit pach, který sice neznal, ale rozhodně naznačoval nebezpečí. To už byly vysoko v horách. „Počkej-,“ zastavil se, „cítíš to?“ Nebyl žádný expertem přes lov, ale základy uměl. Možná by si měli vybrat jinou trasu pro svůj výlet, nebo se na patě rychle otočit.

„Zlej?“ Zoapkoval bratrova slova s přimhouřenými oky. On nebyl zlej!! Že ne? On byl přeci poslem božím, který měl páchat jen a pouze dobro v jeho jméně! Bratr ho jen špatně pochopil a snažil se z něj udělat vola - nejspíš aby zakryl vlastní hříchy a přečiny. „Ve smečce která dřív zabíjela tuláky bys spíš ty neměl být tak přecitlivělý, hm?“ Vytáhl na něj tuhle historickou událost, kterou se dozvěděl od Jessicy. Hnus! zabíjet nevinné pro zábavu! Tady bratr, který věčně vedení smečky podlejzal, tím akorát jen s touhle historií souhlasil. I na bojovníka chce jít!! On je tady ten zlej kluk!!
„Já ho ale mám rád - nebo co se snažíš naznačit? Jemu je teď líp, když už ho nic nebolí, copak nesouhlasíš?“ Ikke se měl dobře tam kde byl - pokud to teda nebylo peklo. Nezhřešil však tolik, aby se dostal k branám pekelným, he? Tomu zas Pstroužek nevěřil - ale bylo mu to teď už docela fuk, protože se to nejspíš stejně nedozví dřív než sám zhyne. „Tak vidíš. Adain by toho mohl a měl dělat víc.“ Zamračil se. Aspoň v tomhle mu dal bratr za pravdu! Ano, Pstruh se cítil být odstrčený, protože on nikdy nenašel ve rvačkách zalíbení, nebyl identickým trojčetem, a ani s bratry nesdílel smysl pro humor. Byl tu prostě navíc.
Bratra v jeho záchvatu pak pozoroval se zatajeným dechem - dokonce o krok ustoupil, kdyby mu náhodou přeplo stejně jako v případě tý Mensis. „Jasný, brácho,“ řekl nejistě, když začal opakovat, že není nebezpečný. Tímhle opakováním tomu moc nepomáhal tedy, spíš naopak. „Snad radši abych už šel-,“ řka. Ano, snad radši se zdejchnout, než to tady vzplane, he?

To Pstruh se zamračil. „Né, neřekl - ale asi jsem měl, když vidim, žes mě vůbec nepochopil.“ Povzdechl si. Tohle je očividně marný!! „Musíš být v hlavě vyrovnanej, už to chápeš?“ Řekl to teda ještě jednou, ale trochu jinak. Teď už to strakatej bratr pobere? Pokud ne, tak tato konverzace nebude mít nadále nejspíš smysl. I Pstruh měl nervy jenom jedny! A poslední dobou je ztrácel raketovou rychlostí.
„Co přesně máš na mysli? Kolikrát si byl třeba s otci někde trénovat? Kolikrát ti pomohli, kdyžs měl problémy s běžnými úkony, jako je třeba lov?“ Přimhouřil oka, nastiňujíc svými slovy vlastní bolístky. Možná kdyby se mu Adain víc věnoval, tak by teď jako trapák nemusel dělat léčitele. Mohl by lovit nebo se rvát stejně jako bratři! Ale jelikož jeho nedostatky nikoho nezajímaly, a nikdo na nich s ním nemínil pracovat v čase kdy by to ještě něčemu bylo, tak skončí jako lůza. Popel tady kňoural, jako by měl teďka být nějakou černou ovcí rodiny, ale bylo jasný, že to Pstruh se tak cítil. On byl tady ta nula, která nikdy nic nedokáže.
Chvíli se ještě tvářil docela nevlídně, ale pak ve výrazu povolil. „Tak jó teda. Snad si ten hřích odčiníš nějakýma dobročinýma prácema,“ pokrčil rameny. „Už ses jí prosil o odpuštění?“ Chtěl věděl, ale to pak měl Popel nějaký flashback na vietnam.
Nechápavě na bratra zíral, když tady začal dýchat jak kdyby právě zalezl do zákopu. „Co je?“ Otevíralo se snad už pro něj někde peklo?? Kdyby věděl, že má před očima plameny, tak by to rozhodně potvrdil.

Bratr se evidentně za své chování zastyděl - pokání bylo na dosah tlapy. „Jó, ale musí být taky silný v hlavě, víš? Někdo, kdo je jenom hora svalů a v hlavě prázdno může sám být pro smečku nebezpečím. A kdo jí pak před takovým jedincem ochrání, hm?“ Když budou všichni zdejší bojovníci blbci, co se nechají vyprovokovat k násilí pouhou prohrou v hloupé hře, tak se smečka zničí zevnitř. Možná by si to tak Pstroužek přál, protože by nemusel čelit rozhodnutí, jestli své soudruhy nechá nebo nenechá shořet při apokalypse.
Povytáhl pomyslné obočí, když se bratr ptal na takový nesmysly. „Otec - Ikke, není to snad jedno?“ Snad věděl, o kom mluví, né? Jako o otci o něm často však nemluvil, protože stále měl dost pochybností o svým původu. Ale až se s ním sejde v nebíčku
Popel šílel, ale Pstruh zůstával klidný - možná až příliš. „Pokud říkáš, že to byla nehoda, tak se to stát může - nekontroloval jsi své emoce, a tedy i já nebo Plamen se příště můžeme stát tvojí obětí. Musíš začít pracovat na svojí sebekontrole, jinak tady podpálíš celou smečku.“ To Pstroužek hoodně přeháněl, ale to nejspíš proto, že ho bratrova reakce bavila. Zhřešil, a teď musí pykat!!

Ještě toho má dost!! No, to tedy Pstroužek neslyšel vůbec rád, protože on toho měl už taky dost. Stejně jako Valka se těšil, až už se bude moci jít zašít někam do klidu, těšil se až tahle šaráda skončí. Zatnul teda zuby, zhluboka se nadechnul a hodlal to ještě nějakou tu chvíli vydržet. „Dobře. To dám.“ I kdyby to nebyla pravda, tak jedno je jistý - už to bude mít aspoň z krku. Co by se ale stalo, kdyby byla jeho zkouška neúspěšná? Musel by jí dělat znovu?? To by ho asi klepla pepka. Snad radši by se teď měl pořádně snažit a soustředit, aby nemusel dělat reparát.
Jako další přišla kytka, která měla sic obyčejný vzhled, ale dost specifickou vůni. Věděl, že už se s ní někdy setkal, ale- ale kdy? U otce? No, u koho jiného, že? ten byl za poslední měsíc ten nejvíc nemocný člen smečky. „Ty-,“ měl to na jazyku, „-tymián?“ Nebyl si názvem sice jist, ale účinkem takřka ano. „Na kašel. Myslím, že se používá na kašel a zápal plic.“ Vydral ze sebe a podíval se nejistě Valce do očí. Bylo to tak správně??

Jestli mu věřil? No, věřil, že je to nehoda, ale že se to stalo díky hloupýmu vtípku. To prý ale tak nebylo - trénink. „To je pořád to vaše zbytečný násilí. Myslíte si, že se vám nic nemůže stát, že je to jenom hra - a pak se divíte, když tomu tak není.“ Obdařil bratra přísným pohledem - opět si zde hrál na nějakého soudce a kazatele. Ve výrazu ale hnedle změknul, když se zdálo, že Popel cítí výčitky svědomí. „Ale jestli je to pravda -a opravdu to byla jenom nehoda - tak ti to Bůh odpustí.“ Řekl tedy, aby mu trošku ulevil. Jasný, nechtěl slyšet o Bohu - ale od Pstruha se ničeho jiného nedočká.
Odfrknul si, ač byl rád, že se s bratrem shodnul. Hladovka bylo týrání mládeže! Neoprávněné!! „Už to tak nejspíš bude,“ pokrčil rameny. Pokud si myslel, že byl Pstroužek stále tím hodným dítkem jakým býval, tak ho skutečně už moc neznal. A možná to tak bylo lepší. „Co já vim.“ Povzdechl si a snad už by se o tomhle nebavil.
Jojo, bude celej život dělat něco co ho nebaví. Dost děsivá představa, který by se Pstroužek rád vyvaroval. Né, nebude medikem navždycky. „Lovit nijak neumim, rvát jsem se nezkoušel, a to třetí? To ani nevim co je. K medicíně mám aspoň blízko díky Ikkemu.“ Sdělil mu to teda upřímně. „No,“ zamyslel se, když mu Popel sdělil své pochyby, „tak to by sis měl pořádně promyslet. Když takhle neumíš kontrolovat emoce... Taky bys mi upálil ocas, kdybys chtěl nade mnou v něčem vyhrát? Nebo nějakýmu děcku?“ Hmmm?

Byla to přece jenom zkouška, hm? Nikdo nikomu hlavy netrhal, tak nebylo třeba se tak moc stresovat. Ale přece jenom to na psychiku není věc jednoduchá! Holt se měl chlapec lépe připravovat. Teď musel bojovat sám se svými démony, no jo. Ale měl tu Valku, a její přítomnost mu vlastně dost pomáhala. Kdyby měl zkoušku dělat s někým jiným - třeba s takovou Asphodelle - tak by se na místě ukončil. „Né, to teda neznám. Ale hodlám se to naučit.“ Snažil se zlehčit svojí situaci. On se to doučí, no samozřejmě! Sic byl línej jak veš, ale něco málo se určitě hodlá doučit.
Usmál se. „To si pamatuju, ale- nevím, jestli jsem se od tý doby něco víc naučil. Možná trochu.“ Jistě ho jen chlácholila! ALe i to mu v aktuální situaci stačilo k tomu, aby se trocha uklidnil. Pak mu ukázala heřmánek, a ten vskutku naštěstí znal. „To je heřmánek, skutečně všestrannej lék. Používá se na imunitu, žaludek, nebo třeba při alergiích.“ Ale mohl se využít takřka všude. „Kolik-,“ chtěl prohlédnout Valce do zásob, „kolik těch bylinek tam ještě máš?“ Čím víc, tím větší je šance že se zmýlí! Už by to rád měl za sebou - o tom nebyl pochyb.

Bratr Pstruhovo rýpání prostě jen přešel - nenechal se vyprovokovat. Tak to bylo dobře, protože pak neměl flek potřebu v tom dále pokračovat. Zajímalo ho teď skutečně co bratr provedl, a tak se posadil. „Zapálil ocas, jo? Jak se taková nehoda stane?“ Zajímalo ho, co takovému neštěstí předchází. Hrál si bratr až příliš se svojí magií? Nebo to měl být zas nějaký z těch jeho hloupých žertíků? To se prostě stává - když vtip přestane být vtipem, a stane se nějaký neštěstí. Dobře mu tak! Aspoň se z toho poučí a příště nebude dělat skopičiny! „Jestli šlo zase o nějakej ten tvůj žert, doufám, že ses z toho poučil.“ Švihl ocasem a přimhouřil oka.
Takřka nevěřil svým uším, když se dozvěděl, že bratr dostal taky hladovku! Pecka! „Nepříjemný, že? Smečka nám odepírá žrádlo, když jsme ve vývinu a potřebujem každý sousto.“ Postěžoval si a ovšem očekával, že se bratr přidá. „To kvůli víře- tedy, prý jsem urazil betu. Ale to není pravda.“ Odrfknul si. Tehdy neřekl nic čím by betu dehonestoval nebo co, prostě si potřebovala jenom u vládce vymyslet nějaký validní důvod proč by měl být potrestán. Víra nebyla dostatečný důvod pro hladovku, očividně.
„Nebaví.“ Tak to prostě bylo. „Ale nic jinýho si asi neumim pro sebe představit. Takhle aspoň půjdu ve stopách Ikkeho.“ V jeho stopách šel teda hlavně proto, že od něj měl informace k povolání takřka zadarmo - nemusel se namáhat zkoušet něco novýho. „A ty?“ Předpokládal, že bratr půjde na bojovníka, ale třeba měl jiné plány.

Ano, dělal tady co mohl - ale neměl dělat víc? Měl se třeba trochu víc na zkoušku připravovat, dýl jak poslední dva týdny. Ale to už je teď jedno, protože mu to bylo jedno i předtím - musel čelit následkům, ať už budou jakékoli. „Díky,“ děkovat nemusel, ale přesto to z něho vypadlo, když ho Valka utvrdila v tom, že to dělá dobře. Kopřivu uhádnul, no, co přijde ale dál? Tohle byly zatím docela jednoduché bylinky, on je ale neznal přec všechny. Neznal jich ani tolik co Valencia, a už vůbec né tolik co Ikke!
A opravdu se to pak stalo - vytáhla bylinku, kterou na první pohled nepoznal. V jeho očích se jistě hrůza objevila, ale snažil se to nedat moc najevo. Nebyla to bylinka úplně běžná, a nejspíš jí už fakticky někde viděl, ale jméno? No, to si teď vzpomenout nedokázal. „T-to nevím,“ jak najednou zněl nejistě! Ale pak Valka zmínila nezapomněnky, a on cítil, jak se mu rozbušilo srdíčko! Zaplavily ho emoce, které zapomněl že měl - nostalgie a tedy láskyplné vzpomínání na hezké časy. „Nezapomněnky.“ Zopakoval zasněně. Tehdy byl ještě hodně malej, ale slíbil Valce, že to on jí bude učit o bylinkách, že? Nakonec tomu bylo naopak, ale cítil, že to tak být mělo. Vždyť... jeho Bůh může existovat i tady ve smečce. Bůh ho miluje, a nechtěl by aby se Pstroužek trápil. „Mám pocit, že tuhle bylinku dostával můj otec - když byl nemocný. Na pročištění těla.“ Nebyl si vůbec jist, ale něco říct musel. A teď měl do snažení se trochu víc driveu.

Ještě, že jeho zkouška se zatim jevila tak ízy!! To, co prožívala u zkoušky Valka by on asi nedal. Ale to je proto, že má za lektorku právě jí, že jo? Kdyby měl kohokoli jinýho, tak by se tak dobře necítil. Možná ani tak "sebevědomě". „To-to jsem si pamatoval,“ oddechnul si, když Valka potvrdila, že se nezmýlil. Jitrocel trefil, no, ale co ty ostatní bylinky? Kolik jich tam vůbec měla?, Měl strach se na to vůbec ptát! Co když jich tam má připraveno dvacet? A ono by stačilo i kdyby jich bylo třeba deset! I to je na Pstroužkův líný mozeček příliš!
A pak přišla další rostlina. Kopřiva!! No, ta nebyla tak neznámá, že jo? Ale její účinky byly v mysli Pstroužka trochu zamlžené. Nevěděl, jestli to trefí - ale jelikož spousta bylinek je na mnoho použití, snad to zrovna nesplete. „Kopřiva. Ta se používá na... na žaludek? Zklidňuje žaludek a podporuje imunitu.“ Druhou větu se snažil říct co nejsebevědoměji jak uměl - aby přesvědčil své okolí, tedy Valku, že je to pravda. A copak snad nebyla? „Najdeme jí všude.“ Dodal ještě, aby jeho odpovědi měli nějakého ducha.

„Iska,“ zopakoval. No, neznal tohohle vlka po jméně, ale podle ksichtu by si ho asi vybavil. Možná by si měl odchytit i jeho a položit mu pár otázek, hm? Z Eirlys měl zatím však dobrý pocit - a to se u něj moc nestávalo. Většinou ho všichni jenom do běla vytáčeli. „Možná, že máš pravdu. Nejseš první, kdo říká že jde o zázrak. Potom jestli tomu tak je, nejspíš mám na tomhle světě nějaký vyšší poslání jak trapčení na nejnižším postu ve smečce, ne?“ Možná, že z něj nebude kdovíjak dobrej doktor, ale rozhodně měl nějaký větší poslání. Apokalypsa. Bude to spojeno s apokalypsou - jak Apollyon předpověděl. „No, to uvidíme. Bůh mě obdařil sebevědomím, který jsem vždycky tak postrádal.“ A stále postrádá. To si však neuvědomoval - že jeho nynější postoj k životu byl jen nálepkou přes charakter, který je v něm hluboce zarytý. Nevěřil si, a rozhodně neoplýval žádným sebevědomím. Předstírat to ale stačilo.
Zastříhal ušima. „Apollyon. Můj přítel z Přízračných.“ Pověděl jí o šedivém okřídlenci. Kdepak se asi nyní toulá? Sic ho Pstroužek dlouho neviděl, ale při vzpomínce na něj se cítil komfortně. Měl pocit, že Apollyon ho chápe a skutečně poslouchá. Byl to dobrý přítel. „Né, zatím ne. Já vlastně nevím, jak taková apokalypsa může vypadat, nebo kdy k nám přijde.“ Trochu se nad nevědomostí zamračil. Bohužel tyto otázky neuměl zodpovědět. „Možná se jejího příchodu ani nedožiju.“ I to se mohlo stát.

Prohlédl si bratra trochu odměřeně. Jó, tak jeho něco trápí, hm? Zhřešil snad? Jeho výraz by tomu nejspíš odpovídal. Když pak začal zatloukat, bylo jasno - musí se vyzpovídat. Pstruh musí vědět, čím se bratr provinil, aby zjistil, jestli se dostane po svým skonání ještě vůbec do nebíčka. Možná šlo jenom o nějakou hloupost - klukovinu -, jak bylo u něj a Plamena běžný. „A kdy?“ Ptal se ho pevně. „A kdy, když ne teď? Teď máš šanci se vyzpovídat z hříchů jenž jsi vykonal. Tak co jsi provedl?“ Pstroužek milerád zastoupí roli kněze, aby se bratrovi mohlo ulevit. Pak mu třeba u pána Boha bude odpuštěno, a bude moci v klidu zase sklonit hlavu ku spánku.
„Existuju,“ pokrčil rameny. „Vzpamatovávám se z tý hladovky, kterou jsem neprávem dostal. A taky se zkoušim připravovat na tu naší zkoušku - bude ze mně nejspíš medik.“ Pověděl mu něco málo ze svýho života. Kromě tohohle se toho asi moc nedělo, he? Taky trávil čas mimo smečku nebo s Valkou. To byly ty lepší dny.

Jó, ještě že tu Valku měl, že? Protože bez ní by si už opravdu připadal jako to největší kravský lejno v širokym okolí. Ona mu dávala naději, že tomu tak není - že musí jenom změnit svůj přístup. V hlavě mu to musí přebliknout, jednou. „Díky, že to říkáš. Jednou se tam třeba dostanu - s tvojí podporou.“ Tímto bylo už jasné, že je pro něj jeho kamarádka v životě důležitá. Nakonec moc jiných vlků s kterými by hovořit dobrovolně chtěl tu neměl. Ale jemu to nevadilo - zvyknul si, a navíc stačilo pár přátel mít, ale za to opravdu skutečných, hm?
Měl z vyhazovu strach, protože moc nevěřil svým schopnostem a tomu, že by venku dlouho přežil, ale pokud na to dojde? Pokud na to dojde, bude se s tím muset poprat. A možná jako bezďák pak všem dokáže, že skutečně silný je. Že v sobě toho azaryňana má. Ale neměl by si na to myšlenku až příliš zvykat, a raději ze sebe dělat azaryňana dokud jím je. Jeho smečka to jistě ocení mnohem více. „Před Bohem jsme všichni stejní - tuláci i vlci smečkoví. Já v tom rozdíly nedělám, a jsem rád, že v tomhle jsme na stejné vlně. “ Nebyli na stejné vlně pouze v tomto, ale i ve více aspektech myšlení.
Usmál se, když se dozvěděl, že měl o jitrocelu i podbělu pravdu. Přece jenom si něco málo pamatoval! A nepochybně toho bylo v tý jeho mozkovničce víc, ale možná se bránil tomu si vzpomenout. Aby měl výmluvu k tomu nic nedělat, ehm. „Ještě třeba heřmánek. Ten je dobrý na celkovou imunitu a na kašel.“ Heřmánek byl bylinka prakticky na všechno, takže mohl říct takřka cokoli a nemýlil by se. „Co se třeba používá na žaludek? Když je mi špatně.“ Sám i položil otázku, aby jí potěšil zájmem o výklad.
Do kopců najednou šplhal s větší vervou než s kterou tenhle výlet započínal. Jeho mysl byla najednou plná spíše pozitivních konotací, ale tak ještě aby ne, když tu měl takovou príma společnici! Bohužel, o nějaký ten kiláček později budou mít i společnici nevítanou. To však nyní Pstroužek vůbec netušil, a jeho mysl tak nebyla plná takřka žádných obav.

--> vežové hory