Príspevky užívateľa

Tyvogo, on se asi fakt praštil do hlavy, he? Třeba... esli se mu poškodila paměť, tak měl Pstroužek šanci s bratrem začít znova. Bez zbytečnejch fajtů a.. a tak. Třeba bude bratr hodnější. „Svym chovánim. Se nepamatuješ, nebo co?“ Jasně, myslel to jeho rvaní se s náhodnýma jedincema a buranský vystupování. Bůh by to tak nechtěl! Navíc zavíral oka před vírou, bál se smrti.
Moc mu to teda nevěřil, ale.. tohle nebylo bratrovi úplně podobný. on by ze sebe schválně vola nedělal - jen nevědomky. nebyl nejchytřejší ani zdaleka, ale tohle by ho asi nenapadlo. „Že by bratr? Sis někde rozbil hlavu nebo co? Vypadáš až moc v pohodě na to, abys tady takhle šaškoval.“ No, ale nebyla to tak docela pravda - u Plamena jeden nikdy neví!

Dost ho překvapilo, když z úst bratrových slyšel ta slova zmatení. Se týpek drbnul do hlavy nebo co? Pstroužkovi se v obličeji objevil úšklebek - jestli je to pravda a z bratra je dement, tak si ho teď vychutná. Stejně jako si jej Plamen vychutnával za víru v boží slovo. „Co bys tak řekl? Nejspíš už seš na cestě k božímu soudu - zhřešils.“ Odpověď mu na blbou otázku ještě blbší odpovědí. Né, nebyla to blbá odpověď - protože Pstruh skutečně věřil, že jeho bratr zhřešil, stejně tak jako celý zbytek smečky. Zhřešil, když odmítl slova pána Boha. Odmítl proroctví.
Zakroutil hlavou nad tou vykoktanou otázkou. Slyšet bratra jak se ve své mluvě zasekává bylo jistým způsobem uspokojující. Jej to trápilo takovou dobu, tak ať si to taky zkusí! „Hele, já ti na ty tvoje blbý vtípky neskočim, takže ze sebe můžeš přestat dělat debílka.“ Řekl pro případ, že tohle patřilo mezi další z bratrových hloupých vtipů.

Pstruh byl povinnen přijít na akci, která ho vůbec nezajímala. Neměl zájem o to přihlížet nějaké šaškárně, v které účinkovala ta překrmená vlčice a její... kdo? Šamstr? Asi - žel flek si nebyl jistej ani jeho jménem. Tato společná aktivita ho nezajímala, ale co jej vlastně zajímalo? jaká společná aktivita by ho uspokojila? Modlení? To sotva. Mezi těmito neznabohy! Kdyby ovšem dokázali skutečně věřit, bylo by to jiné, no - to se nestane.
Hodlal zde na sebe neupozorňovat a vůbec se do ničeho nezapojovat. Stejně to byla akce hlavně o přihlížení, ne? Tahle role snad bílému půjde dobře - i když věděl, že se bude dost slušně nudit. Bylo tady aspoň jídlo zdarma, na jehož sběru se nepodílel - možná proto se trochu zdráhal si něco vzít. Nechtěl zase dostat zaracha nebo hladovku, ale bylo jasné, že když už to tady hodlal přetrpět, tak si za odměnu něco vezme.

Pstruh byl poslední dny docela na rozpacích. Nebyl si jist, jestli se tak moc smířil se skutečností, že možná bude bezdomovcem. Byla tu totiž holka - Valka -, které na něm záleželo. Nebo se tak aspoň zdálo. Pstroužek se modlil, aby to nenarušil jeho víru, ale... bylo to těžké. Asi by se měl i na tuto tématiku Apollyona zeptat, až ho příště uvidí, hm? Bylo tu tolik nezodpovězených témat!
Nyní ho ale z hloubání vyrušil nějaký jekot, který se ozýval blízko něj. Ach, po hlase už poznal, že je to jeho bratr Plamen. Bůh mezi nimi vydláždil cestu kamením, zdálo se. Už bratra neviděl jako přítele, ale potenciálního rivala. Jejich energie se navzájem vylučovala, a přesto - přesto ho měl v hloubi duše Pstroužek rád. Jenomže věděl, že jej už nelze svést na boží scestí a dřív nebo později se jejich cesty rozejdou. No... naivně ho dnes zkusí oslovit. Možná taky jen proto, aby ho víc vytočil.
Když k němu dorazil, všiml si, že měl zase nějakej ze těch svých ADHD amoků. Protočil preventivně oči vsloup. „Co děláš?“ Chtěl od strakáče vědět.

A kdo jsem teda teď? Dobrá otázka, na kterou možná neměl Pstroužek ani odpověď. Byl teď někým jiným? Opravdu? Nebo si to jen namlouval a představoval? „Teď jsem-... jsem na cestě za tím být lepším vlkem.“ Řekl tedy jen jednoduše. Věřil tomu nebo si jen myslel, že tomu věří? Jak dlouho si mohl namlouvat, že je teď sebevědomým a silnějším jedincem? Než dojde ke zkoušce, u které zjistí, že je prostě jen naprosto neschopným lemplem bez většího talentu a schopností? „Věřím, že poznám. A pokud ne, tak- tak nevím. Asi to v tom případě ani nepostřehnu.“ Nepostřehne vlastní smrt, a tak ho nebude nic trápit. „Za ty zázraky jsme zodpovědní stejně jako za svoje činy, ne?“ To by dávalo bezpochyby smysl. Líbilo se mu, jak Valka uvažuje, ale někdy ho to vyvedlo z toho oblaku přehnaně šílených představ a vizí.
Osud, ano - možná i tohle setkání bylo osud, který ho postihl třeba i při podzimním sledu podivných událostí. Tehdy se díky setkání s příšerou u řeky dal na víru - co když nyní z víry sejde? Ale ne, to přeci nešlo - Bůh tu pro něj byl stále a bez okolků, Pstroužek mu to musel oplatit. „Řekni - chtěla by ses se mnou kamarádit i v případě, že bych dostal ze smečky vyhazov?“ Chtěl najednou vědět. Co kdyby z něj byl bezďák a Valka se chtěla stále vídat? No, to asi ne - přeci jen Azaryn měl k tulákům docela rezervovaný přístup.
Výlet, no jo! Pěkně náročný, ale však oni třeba něco hezkého uvidějou! „Tyjo,“ musel se na chvíli odmlčet, protože tyhle informace byly skutečně zaprášené, „vím třeba, že podběl je na kašel. Těžkej kašel. A taky vím, že při hojení zranění může pomoct jitrocel.“ No, a tím to asi končilo, he? Nebo spíš věřil, že na chvíli nebude muset dále pátrat po něčem ještě zaprášenějším!

Mluvila o těch zázracích, jako by je snad dokázala předpovědět - jako by je dokázala cítit! A Pstroužek měl díky tomu pocit, že je tomu opravdu tak - že byl skutečně nějakým zázračným děckem, co se na svět dostalo za bizarních okolností, a proto musel sám konat zázraky. Ať už to budou zázraky dobré nebo špatné - muselo to tak být! „Ano, možná je to skutečně tak,“ odsouhlasil tedy a podíval se jí do očí. Ona začínala bláznit s ním! Jí bylo nepochybně možné ještě zachránit před zlem. „Ty bys chtěla?“ Zamrkal trochu překvapeně, když řekla, že hodlá stát po jeho boku i při té apokalypse! „T-to já bych byl rád.“ Dodal, a byla to nepochybně pravda. Čím to, že na něj dnes byla Válka ještě hodnější než kdy dřív? tak to opravdu netušil - ale rozhodně ho to potěšilo.
No, tak je tedy čekal asi výletek! „To si pamatuju, jo - to jsem ale tehdy nebyl já. Teď už jsem jiný.“ Ale možná, že tehdy to byl on, a nyní už je někým cizím, hm? Tehdy ještě neznal Boha, byl pouhým nevinným a ukoktaným vlčetem. Byl nikým. Ani nyní nebyl někým, ale aspoň se cítil lépe. Určitě. „Ale tak jo - menší procházka neuškodí. Přitom mi můžeš říct něco z teorie, nebo ti já řeknu, jestli si něco od otce nepamatuju.“ Pamatoval. Pamatoval si toho určitě víc, ale otázkou bylo, jestli bude ochoten to z útrob své mozkovny vytáhnout a oprášit? Možná by měl - možná by měl udělat na Valku dojem, aby měla víc důvodů k tomu stát při jeho boku až udeří ta věhlasná apokalypsa.
Rozhlédnul se. „Můžeme jít třeba tudy,“ packou ukázal k vrcholkům hor. Né, že by se mu zrovna chtěla nějak extra šplhat do útrpných kopců, ale kousek to zvládne. Kvůli holce.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby si v duchu mohl odříkat modlitbu. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Amen.
Ano, ale to už ho z myšlenek vyrušil hlas nějaký mátonohy ze smečky. Pstruh se nepatrně zamračil a obdařil příchozí né zrovna vlídným pohledem. Kdo se dovoluje ho rušit v modlení? V tom nic nedělání? „Bůh, správně.“ Odsouhlasil se přejel si pohledem vlčici, která se vlku vlastně vůbec nepodobala. Neměla typické rysy vlka lesního, které měl třeba on. A byla tlustá. Tenhle fakt ho dopálil, protože on tady musel držet hladovky, a tahle vlčice si očividně mezitím žila jako prase v žitě?
„Vidím, že asi hodně ráda jíš, že?“ Zeptal se jí tedy provokativně. Ne, tento roční vlk vlk opravdu nebyl tak inteligentní, aby si její pach spojil s něčím jako je březost. To on ani pořádně neznal! „Už chápu, proč já musím držet čtyř denní hladovku - abys ty mohla vypadat takhle.“ Hm! Tahle smečka ho jednou úplně odrovná - jak pozitivně naladěn do dnešního dne vkročil, tak rozladěn z něj bude odcházet.

Pstroužek sem nepřišel lovit veverky jako tehdá když dostal toho zaracha - teď věděl, že lovit tuhle zvěř je zbytečný, a radši nedělal vůbec nic. Procházel se a přemýšlel o svý budocunsoti. Jak se před pár dny setkal s Valkou, tak neměl úplně tak jasnou představu o tom, co chce nebo nechce dělat. Chce kašlat na vedení a prostě se nechá vyhodit? Kvůli Bohu? Ano, Bůh za to nepochybně stál, ale- ale pořád tady očividně byli jedinci, kteří o jeho přítomnost stáli. A on lačnil po přátelství, on toužil po sociálním kontaktu! Možná byl slabý - slabý pro víru.
„Ach, Bože, odpusť mi tyto myšlenky,“ povzdech si pak. Cítil se teď guilty, že vůbec na něco takového myslel! Bůh ho přeci nikdy nezradí, ale holka? Holka by mohla. Je to navíc jenom jedna jediná vlčina ze smečky, která zde o jeho přítomnost stojí. Budou další - a když ne, tak furt je tu Bůh.

„Před Bohem jsme si všichni rovní - tuláci i vlci smečkoví,“ pronesl jen tak ledabyle, když slyšel, že se ta vlčina označuje jen za "nějakou" tulačku. Jemu nezáleželo na tom jaké jsou vlci národnosti, záleželo na tom, jestli ho šikanovali za víra nebo ne. A jestli sami hřešili před zraky pána Hospodina, nebo ne.
Pokrčil rameny. „Nevím, jestli je to úplně můj sen. Něco ale dělat musím, jinak bude o důvod víc mě ze smečky vyrazit - a možná se to stane tak či onak.“ Ano, ale třeba mu do tohoto ležérního postoje k životu skočí nějaká baba, a on se změní k lepšímu! Byla to naivní představa, ale v Norestu je možné vše. „Můj "otec" bejvával byl medikem, když ještě žil. Každý jeho jméno opěvuje - asi musel být fakt dobrej.“ To, že Ikke za něco stál slyšel ze všech stran, takže na tom něco pravdy býti muselo. Škoda, že kromě toho byl také lhářem. Na její potvrzení, že se už v nebíčku netrápí, kývnul.
„Věřím, že můj otec mě měl s nějakou tulačkou, a aby se to někde nerozkřiklo, tak si vymyslel s mým druhým otcem příběh o tom, že jsem se s bráchama vylíhnul z kamene.“ Pověděl jí. No, co ona řekne na takový bizárek? Byla zcela nezaujatá, takže by mu mohla říci nějaký objektivní názor.
Pousmál se, ale nedalo mu se nezeptat: „Kdo je čokl?“ Tušil, že to nic lichotivého nebude!

No jo, škoda, že to nemohl cítit také! Jistě by bylo o zábavu postaráno - ale však no není všem dnům konec! „Zázraky, no jo - už já jsem zázrak, jestli jsem skutečně na svět přišel tak jak otec říká.“ Ač tomu nevěřil, tak to mohlo být znamení od Boha. Od samotného pána Hospodina! „Možná mám v životě nějaký velký poslání, totiž.“ Myslel samozřejmě na apokalypsu, která svět nemine - a on tomu bude přihlížet. Už neměl snahu zachraňovat vlky - ale přeci jen by tady jednu vlčinku zachránil. I přesto, co mu radil Apollyon, jeho kamarád.
Zamrkal snad v nevíře, když řekla, že by pro něj udělala cokoli! Až tak, jo? Usmál se, ale v duchu se ptal sám sebe, co se to s tou holkou děje. „Já bych ti taky chtěl pomoct - před apokalypsou, která se nevyhnutelně blíží.“ Řekl najednou. Valka plná lásky určitě i s láskou uslyší o konci světa, že? Myslel ale i na to, že než apokalypsa nastane, bude muset ve smečce začít něco dělat. Nebo lépe předstírat, že to opravdu dělá. „Hned? A jak chceš začít hned?“ Samozřejmě, že se při tomhle nápadu zaleknul, protože to znamenalo, že bude muset zapnout mozkové buňky a začít něco vymýšlet!! A to on na to nebyl vůbec připravený! „Možná bychom si o tom mohli zatím jenom povídat. Teoreticky to probrat.“ Zavrtěl ocáskem.

Jeho myšlenky rozhodně nedosahovaly takových emocí jako ty Valčiné, ale přesto - přesto se cítil moc dobře, když mu tahle vlčinka říkala, jak ráda ho vidí. Nakonec se i cítil zde chtěný, nakonec snad i zapomněl na slova Apollyona, která ho nabádala k tomu, ať smečku nechá chcípnout v bolestech. Ano, smečka jenž ho trýzní si to zaslouží, ale - ale Valka ho přeci netrýznila! Byla tím jediným pozitivem na tomhle chmurném světě. Byl to ale svět, který si stvořil sám Pstruh. „J-já,“ nevěděl vlastně co chce říct, „jsem rád, že jsi ráda? Teď jsem moc dobrý období neměl, tak mě to fakt těší.“ Ano, mluvil seriozně, ale copak to musela Valka stále opakovat? Začínal se cítit trochu trapně. Co se jí děje? Je opravdu v pořádku?? „I já to myslím vážně - seš ze smečky jediná, kvůli který se ještě rád vracím domů.“ No, a taky kvůli žrádlu a teplýmu pelíšku! Ale chtěl jí udělat radost, když už i ona jej krmila tak pěknými slůvky!
No jo, byl naivní, když si myslel, že ho vedení vůbec nechá se v takovym oboru angažovat, že jo? „Já vím no, ale oni na mě tlačej, abych se rychle rozmyslel. A díky Ikkemu si myslím, že tohle mi bude nejbližší,“ zašvihal ocasem. Ikke, ach, nechť je mu země lehká! Snad už dovádí za bránami pekel nebes a dohlíží na své Adainovo synky! „To zní skvěle! Jestli se ti teda chce-,“ no, zas nemusel být takový chudák, a žebrat taky od ní pomoc! Ale přesně to vlastně dělal - chybělo na ní udělat štěněcí očka! Zavrtěl aspoň vesele ocasem. Ano, někde tam v něm ten hodný kluk stále přebývá!

Kdyby mohl Pstroužek cítit jen špetku toho, co právě cítila Valka, tak by možná pochopil. Rozhodně by to pak bylo méně awkward pro oba dva. Něco po něm chtěla, ale evidentně ani sama nevěděl co to bylo. „Dobře - tak to jsem rád,“ byl rád, že se jí nic nedělo, a byl ještě raději, když opětovně potvrdila, že ho ráda vidí. Snad tomu i věřil, protože nikdo jiný se k němu takhle rozhodně nechoval. Takhle hezky!
Překvapeně sebou ale cuknul, když na něj tak vyhrkla svá přesvědčení! „No,“ řekl snad i s dávkou studu v hlase, „tomu se nedá moc dobře věřit, když dostávám tresty jako nikdo jinej.“ Tož musel si postěžovat, i když nemohl pochopit, že k takovému rozhovoru aktuálně nebyla Valka přítomna. Byl v ní teď ďábel, který se snažil svést Pstroužka na scestí! „A-ale věřím tobě. Věřim, že ty mě ráda vidíš.“ Pousmál se. Nevěděl, jestli svým slovům věří - ale určitě jim věřil víc než tomu, že ho má ráda i samotná smečka.
Vyměnil si s ní ochotně pohled, snažíc se přijít na to, co v jejích očích vidí - ale nepřišel na to. Připadal si trochu zvláštně, že ho Valka stále tak zkoumá! Vypadal dnes snad jinak než jindy? Nepamatoval by se, že by se jeho zevnějšku přihodilo dnes něco neobvyklého. Když pak řekla, že ho má ráda, tak se mu zlehka rozkmitala špička ocásku. „To já tě mám taky rád,“ oplatil jí tak slova bez toho, aniž by o nich nějak hlouběji přemýšlel. Ano, byl si jist, že jí měl rád - ale myslel to nepochybně jinak než to nyní myslela jeho kamarádka. „Vlastně jsem si říkal, že bych šel taky na medika - že bys mi s tím mohla možná trochu pomoct?“ Ano, o tom s ní chtěl skutečně mluvit.

Byl z těch slov svýho otce docela paf. Totiž, on nebyl přeci nikdy vyloženě zlej - někde v něm ten respekt vůči rodičům stále je. Nakonec Bůh káže, aby jako věřící ctil svého otce i matku. Matku neměl, no, tak aspoň toho tatíka. „No-,“ nevěděl, čím víc odporovat, „tak fajn.“ Souhlasil tedy. Nic jinýho mu nezbývalo, že? Když už tady kňoural, že se mu otec nevěnuje, tak by měl využít šance.
Pod přísným pohledem však nepolevil. Aha! Teď se otec zajímá, hm? Ale když mu kvůli týhle otázce musela beta smečky šlápnout na krk, tak byl kde? Nebyl. „No, to nevim. Nejspíš medika? Snad bych si na něco vzpomněl, něco, co nám Ikke vyprávěl.“ Ale nebyl si tím vůbec jist! „Bych mohl třeba Valce asistovat.“ Ano, své kamarádce! Jestli ho žena dožene k tomu zvednout řiť a jít něco dělat, dobře pro něj - pokud ne, tak holt chcípne jako bezdomovec. A že on byl docela houmles materiál jak vyšitej.
K tématice jeho zrození se už radši nevyjadřoval - otec očividně nemínil vyjít s barvou ven. „Že očistím svět od zlého. Budu součástí apokalypsy.“ Nyní už nebyl tím, kdo měl apokalypse zabránit, nýbrž jedincem, který ude její součástí. Apollyon mu to tak řekl.

On byl prostě chudák. Zmanipuloval ho random okřídlenej týpek na procházce krajinou, a od tý doby se mu život bortí jak domeček z karet. To vůbec není fér, no! Ale život byl takovej, jak Bůh zařídil - všechno se dělo z nějakýho důvodu.
Byl by polichocen, kdyby slyšel, že si o něm Jess myslí, jak je vyspělý. Ano, on byl asi vyspělejší o dost víc jak jeho bratři, ale- byl skutečně tak dospělej? Nebo jen bylo jeho vnitřní dítě někde uzamknuto? „Díky,“ povzdechl si, „díky, že to chápeš.“ Někteří totiž nedokážou ani to! Ani pochopit, ani ignorovat nebo tolerovat! Azaryn nebyl dobrým místem pro něj a jeho víru, ne ne.
„To bych nechtěl. Chci zkusit být medikem.“ Bylo odvážné tvrdit, že chce něco zkoušet, když byl v tomto ohledu líný jak veš, ale... on se třeba přemůže. Když ostatní uvidějou, že se aspoň snaží něco dělat, tak mu daj pokoj, a on bude moct v poklidu v Azarynu přežít jako věčně nevrlej a nepříjemnej doktor cvok.
Povzdechl si a pohlédl do krajiny. „Jo, no, otci už je teď líp. Byl z něj dlouhý měsíce ležák - to je život o ničem. Teď se vydal na cestu za světlem, a doufám že už je v nebi. Snad dosáhl pokoje.“ Všichni si museli být jasní skutečnosti, že jeho otec je hříšník! Lže a tahal se s vlkem stejného pohlaví! Tahle to Bůh rozhodně nechtěl. „Máti? Nevim kde je. Prý neexistuje, ale tomu já nevěřím.“ Snad se i styděl jí povyprávět údajný příběh o jeho zrození. Nebylo na tom totiž nic moc uvěřitelného.
Pstruh rozhodně nebyl otravným vlčetem, které by potřebovalo fyzický kontakt, či ještě na roce od dospělých z huby vyžíralo jídlo!! On byl od otců osamostatněný už dávno - nic mu nakonec jiného nezbývalo, když se mu ani jeden nezvládl věnovat.
„Těší mě, Jessico,“ uculil se. Ještě nevěděl, jestli to byla jenom prázdná fráze, nebo opravdu z tohoto setkání potěšen byl. Pokud to co slíbila byla pravda, tak nepochybně radost měl. „Jo, podle puntíků mě rodičové pojmenovali. Taky si mohli vybrat něco lepšího - ale furt to zní líp jak třeba Flíček, ne?“ Hah, to by bylo!

Ano, Pstroužek byl zatím hříchem neposkvrněn - tedy né takovým hříchem, jakým byl poskvrněn tady jeho okřídlený přítel. Stát se sice mohlo cokoli, a víra dokázala měnit životy, doufejme však, že u Pstruha zůstane jeho cesta osvícená božím světlem, nikoli ďáblovou temnotou. Hranice však byla tenká.
„Andělem! Pak bych měl třeba i křídla jako ty - a jako moji bratři.“ Pousmál se nad touto představou. Konečně by byl jako bratři a Adain. A třeba by se necítil tak left-out. „Těším se, co má pro mne Bůh připraveného - už nyní jsem pevně přesvědčen o jeho moci.“ Viz jeho koktání! To bylo důkazem boží síly, nikoli jen a pouze jeho sebevědomí! Pokud byl vyvolený, pak musel pro Boha znamenat mnoho. Rozhodně tím Pstroužek nechtěl říci, že je snad někdo víc než jiní! Ale vlastně byl - protože věřil, že? Byl víc než ti ďáblové, co se ho snaží strhnout ke dnu!
Nechtěl, avšak trochu pohledem uhnul od zdánlivě přísného pohledu Apollyona. „Akceptovala mě i s mojí vírou, ano. Moc se s ní o tom ale nebaví - asi se bojím, že už je taky zmanipulována ďáblem.“ Ano, a on si to nechtěl připouštět, protože ať už si namlouval víru v jakémkoli měřítku, tak stále toužil po tom mít kamarády. Bral za kamaráda Apollyona, ale s ním se nemohl vídat tak často jak by asi v životě potřeboval. Vlk je koneckonců zvíře společenské. „Ale promluvím si s ní o tom.“ Ano, měl to na programu dne - tedy nějakého dne. Nesměl však sejít z cesty za světlem, že? Musel být na sebe přísný! Ale ono to bylo těžké-
Jednomu by taková budoucnost asi připadala děsivá, no, Pstroužek věděl, že v takové budoucnosti by už dosáhl klidu. Byl tak mladý, a tak smířený s možností svého skonání, že to bylo nezdravé. Měl by být plný elánu a těšit se ze života, né tu fandit konci světa! Nebo ano? „Očistí svět od zlého,“ zopakoval po šedivém příteli, „už aby to bylo.“