Príspevky užívateľa

Jak dojemné setkání toto bylo! Ale bylo to zasloužený - teď už Roihu věděl, že jsou všechna jeho děcka v pořádku, a mohl tak klidněji usínat. Tenhle příběh ale nekončil, a on bude stejně nucenej mít oči na šťopkách - protože tady existoval někdo, kdo mohl jeho synáčka ohrozit. Apollyon. Při vzpomínce na tohle děcko se Roihovi svráštilo čelo. Anjel ho přizvala do rodiny, měli se o něj s Roihem starat a vychovat ho, ale to se nějak po jejím zmizení vymklo kontrole. Neodpustil by si, kdyby děcko kterýmu dal domov nakonec ublížilo jeho vlastnímu dítěti. „Jsi můj kluk, a já věděl, že ty bys bezdůvodně nikomu po krku neskočil! Seš od srdíčka dobrák.“ Ale pochopitelně, že měl Danny výčitek až dost - on by byl na jeho místě nejspíš stejnej.
„Už bude dobře,“ snažil se hocha chlácholit, ale nevěděl, jestli to k něčemu vlastně bude. „Celá věc s Apollyonem se musí ještě přešetřit - ale on není nevinnej, a to nemyslim jenom ten váš incident. Nabídli jsme mu s Anjel domov s tím, že mu dáme to co od svejchch rodičů nejspíš nikdá neměl - a on namísto vděku naší rodinu jenom rozvrací. Já už nedovolim, aby ti něco udělal.“ Logicky si jako rodič myslel, že tohle dokáže - bude svoje děcka chránit i kdyby ho to mělo život stát. Nevěděl, jak bezmocnej vedle Apollyona ale skutečně byl.
Tak rád by, aby se jeho kluk vrátil domů - ale nešlo to. Byl tam Apollyon, který by po něm mohl jít. „Přál bych si tě mít doma, abych tě mohl chránit, ale- ale je lepší, když seš teď od Přízračných dál. Nevím, jak to celé dopadne.“ Bude Apollyon suspendován? A pokud ano, nebude náhodou pro Dannyho představovat ještě větší hrozbu? A vůbec pro celý okolí?? Ten šedivej týpek byl nakonec zodpovědnost jejich smečky, a vypouštět ho do volný přírody bylo možná... nezodpovědný.

Ale ano - velký a silný kluci brečet můžou, a to hodně. Když se Roihova rodina začala rozpadat, myslel si, že se z toho nevzpamatuje - ale zvedl se ze dna, aby tady byl pro všechny který mu zbyly. Byl rád, že mezi nima teď mohl zase být i Danny - jeho nejmilejší chlapec. „Hochu, neomlouvej se,” řka, a ač mu tahle slova od syna ještě víc navlhčila očička, chtěl se už trochu uklidnit - aby mohl i mluvit. „Představoval jsem si, na co všechno se tě taj budu ptát, kolik toho budu říkat, ale-,” fňuknul a konečně nebohého zrzka pustil ze svého objetí, „ale teď jsem prostě jenom rád, že seš živej a zdravej.” Pousmál se. Ano, ač toho měl na srdíčku tolik, stačil fakt, že je Danny v pořádku.
„Já jsem nikdy nevěřil, že by to tvoje obvinění bylo oprávněný. Mrzí mě, žes měl pocit, že se mi s tím nemůžeš věřit,” takový byly i jeho slova omluvy - možná měl udělat víc, aby mu syn s něčím takovým důvěřoval, hm? Aj on byl otcem poprvý, a rozhodně se nedalo říct, že by byl kdovíjak zkušený.

Jméno postavy: Roihu
Jakým předmětem byla postava začarována: pírkem
S kým a kde hrála: v mladém lese s Madox
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 4
Krátké shrnutí příběhu: Roihu se vydal na cházku do mladého lesa, kde se poprvé potkal s Anjel, aby zavzpomínal na staré dobré časy, a namísto toho našel začarované pírko ptáka ohiváka. Po střetu s tímto předmětem se následně zamiloval do první osoby, která vyslyšela jeho zoufalé vytí lásky - Madox. Jeho cílem bylo tuhle zrzavovlasou čajinu sbalit, ale to se nakonec nepovedlo (určitě jen proto že se hra nedohrála).
Dopad na postavu: Nejspíš žádný, ačkoli tuhle novou múzu bude Roihu milerád potkávat ve svých snech i po odčarování!

A fakticky - brzo nejen že cejtil z dálky starej známej pach, ale taky slyšel ty slova. Tati. Všichni mrtvý předci žijící ve hvězdách ho vyslyšeli, a dopřáli mu konečně to po čem tak dlouho toužil - znovu vidět svýho syna. Živýho a zdravýho. A tak se za hlasem rozběhl co to jenom šlo! On nebyl žádnej starej dědek aby v něm snad chyběla energie, ne ne! teď jí měl až až - když byl synkovi tak na dosah! „Danny!“ Zavolal po něm, když konečně mezi stromy jeho zrzavej kožich zřel. Vůbec se neostýchal a prostě se ho jal obejmout hned jak k němu doběhnul. „Synku!“ Byl plný emocí, který slova mohly jenom těžko zachytit. A tak se rozplakal samým štěstím, ostatně jak už před chvílí předpovídal. Jeho hoch tu byl živ a zdráv, zdánlivě i dobře krmený a k světu!
Pořádně ho zmáčknul a nemínil ho pustit - nehledě na to, jestli se to Dannymu líbilo nebo ne! Nasával jeho pach, kterej byl tak povědomej a zároveň tak cizej. „Hochu, tys mi tak chyběl,“ fňuknul. Chyběl mu stejně jako mu chyběla Anjel nebo Štístko - ale Dannyho zmizení bylo od začátku opředený větším tajemstvím, který se snad konečně chystalo k rozklíčování. Měl toho tolik na srdíčku, a zároveň nebyl schopnej slova - záleželo jenom na tom, že jeho syn se konečně našel. I kdyby nakonec svoje zmizení probírat nechtěl, Roihu by se ani v nejmenším nezlobil. Nezlobil by se na něj už vůbec nikdy.

Konečně to bylo tady - vhodná chvíle, aby se stavil v Nihilu za svym synátorem. Už to bylo pár dní co se o jeho pobytu taj dozvěděl, a nemohl se dočkat až ho konečně uvidí. Asi se rozpláče - samym štěstím! Ale bude mu muset hošánek vlastníma slovama vysvětlit co se to sakra děje, protože z těch formálních keců Everetta mohl sotva něco pochopit. Teda - jo, pochopil, že Apollyon tady byl ten zloduch, ale on přece už dávno věděl, že jeho synek je v tom celym nevinnej! Nevěřil, že by zrovna jeho dítě dokázalo někomu takhle schválně ublížit na zdraví, pokavaď v tom nebylo něco víc. A bylo! Takže se otec nemýlil, a teď mohl mít na dušičce klid.
Doběhl do tohohle lesa, kde byl tehdy ples. Danny byl ten večer tak blízko a přece tak daleko! Ach, mrzelo ho, že se jeho vlastní syn bál ukázat na veřejnosti, protože ho ňákej kriminálník naháněl po celym Norestu! Jeho dětem nikdo ubližovat nebude. Už ne. „Danny!!“ Řval jako na lesy s vrtícím ohonem, těšil se, jestli se mu skutečně poštěstí synka tak rychle najít. Panovník ale prej říkal, že je jako Dannyho rodina na návštěvě vítanej - no, ještě aby ne!! On si nenechá nějakýma maníkama kecat do toho, koho může a nemůže vidět, hm!

No, je to jako včéra co se Roižánek setkal s Enkidem, kterej ho zval na svatbu, která se právě teď mínila odehrát v týhle řiti světa. Ale sluníčko svítilo a chystalo se veselí, takže nebyl důvod k tomu bejt dneska nějak nabubřelej! Naposledy byl Roihu na svatbě bělocha s jejich doktorem, a tam s nim byla Anjel i děti - to byly ještě batolata. Dneska tady byl sám samotinkej, ale nehodlal se tim nechat nějak stresovat - dneska hodlal pařit!! Všem přítomnejm ukáže, zač je toho Požár! Dneska hodlal v sobě ten žár po dlouhý době zase rozproudit, jen ať se neksichtí na takový pěkný události! Dneska to vůbec nejni o něm, dneska je to o dobru jeho kámošky Helči. Měl tu holku rád, to se ví - proto byl ostatně tady. Nedej bóže, aby si to ten její chábr rozmyslel!
Cestou sem se mu podařilo ulovit koloucha. Teda, tomu se neříkal lov, ale sběr, protože to mládě našel novorozený ležet v čerstvym jarním křáčí. Nevěděl, jestli se takovej svatební dar hodí, ale hej - darovanýmu koni na zuby nekoukej, no ne? „Nazdárek!“ Pozdravil do éteru, ale neočekával nějakou reakci. Všici jistě měli důležitější práci jak se s nim vybavovat. Pozdravil, aby si pak někdo neříkal, jakej je to buran, že se ani neuráčil zdravit!

Jako Roihu by chtěl skončit určitě každý! Však měl chlapec kariéru, a to jen díky tomu, že jedný Přízračný croně udělal nechtíc děcka. I takovej omyl jednoho může dostat k zajímavýmu životu. „Aha,“ pronesl a pozvedl ajka v mírnym údivu. „No, to asi nebudu komentovat, když jsem se rozhodl, že se nebudu čílit, he?“ Nechápal. Snad by byl radši, kdyby si o tomhle pokecal s Hélou - nevěděl ale, jestli bude mít ještě čas si s ní před tou jejich velkolepou událostí pokecat. Pokud ne, tak si jí holt odchytí třebas na svatbě - když bude prostor.
Bude rád, když se uviděj. Pěkný. Těžko by se tomu dalo věřit, ale pro dobro všech tomu Roihu uvěří. Aspoň na chvíli. „Jo, to budu dost rád - třeba ať vim, kdy a kam mám přijít, he?“ Uchechtl se. Jestli neměl tenhle blbeček ještě něco na srdíčku, tak bude Roih pokračovat v tom co dělal předtím - procházce.

Moc s týpkem pokec nebyl, ale snad si z toho Roihu mohl aspoň odvodit, že ho týpek vnímal. Rozuměl mu? No, to těžko říct, ale bylo to fuk. Roihu si řekl to svý, a bude mít pak aspoň klídeček na duši. „Nepřemejšlel, no, takhle to začíná,“ zamrmlal poučně, jak kdyby toho prožil bůh ví kolik. Ale zrovna v tomhle věděl jistě víc jak konina Enkidu - už děcka měl, a dokonce dvakrát. Docela ho ale zarazila věta o panovníkovi nebo komže- „He? Co von s tim má společnýho?“ Nechápal. Zdálo se mu to teď skoro jak vytržený z kontextu, proto to bude potřebovat osvětlit.
Kejvnul mu na ty slova o Héle. „V tom případě věřim, že na tebe měla štěstí.“ Stejně si ho prohlížel trochu podezíravým pohledem, ale to jen aby si hošánek nemyslel, že tímhle jejich veškerý setkání končej. On hodlá Hélu navštěvovat pořád, prostě už moc jinejch přátel neměl - vlastně žádný. Ublížilo by mu, kdyby za ní nemohl. A hej - on se s ní přece nestýkal na denní bázi. Tady Enkid se nemusel bát, fakticky ne. „Na tu svatbu přijdu. Samozřejmě - nenechal bych si to ujít.“ Vlastně se aj těšil. Možná konečně přijde na jiný myšlenky - veselejší.

Když ani týpek neodporoval, tak si Roižan povzdechl. Co tohle bylo za bojovníka? Takovýho, kterej ani neměl dost sebevědomí na to, aby nepochyboval, že ho jeho ženská neopustí? Roihu nikdy nepochyboval - věděl, že na světě byli tisíckrát hezčí a inteligentnější chábři, mezi kterýma by si Anjel mohla vybírat - a přesto si vybrala právě jej. Tak věděl, že ho vopravdicky milovala, a že by ho nikdy neopustila. No a přes to všechno tady teď byl on sám, samotinkej a single. Jenomže on věděl, že to Anjel neudělala schválně. „Řekl jsem to proto, že i přesto že seš blbec, tak si tě vybrala - kdyby si chtěla vybrat někoho lepšího, tak by to udělala.“ Posadil se už aj on. Co by on za to dal, kdyby se mohl zase veselit s Anjel!
Poslechl si ho. A věřil mu - nakonec proč by se mu měl Enkidu zpovídat, že jo? „Tehdá jsem ti skočil po krku, protože z těch debilních keců cos měl, fakticky žádnej respekt k čajinám nevyzařoval. A holky si zasloužej nejen respekt, ale aj metál - i kdyby už jenom za to, že s náma musej ten lajf přetrpět.“ Na vteřinku se zazubil. Jistě, tímhle odlehčeným tónem nenaznačoval nic jiného než fakt, že byl fakticky připravenej na to ten starej dávnej spor hodit za hlavu - pokud to Enkidu mysli fakt vážně. „Jestli jí ale hodláš jenom zbouchnout a vypařit se jak pára nad hrncem, tak ti přijdu nakopat prdel - vim kde bydlíš.“ Ač tohle rozhodně říkal s jistou dávkou humoru, myslel to vážně.

Panebože do čehos to duši dal?? Roihu vůbec neponímal myšlenkový pochody tohohle starýho mládence. Teda, volil by trocha jiný slovo, ale-, no, to je fuk. „To máš fakt tak nízký sebevědomí? Si myslíš, že by to Héla uělala? Když si ze všech blbců na světem vybrala toho největšího - tebe?” Normálně ho to uráželo! Héla byla hodná holka, ale nikdy na ní ve smyslu romantickém nemyslel. Nedovolil by si to, obzvlášť když věděl, že má tohohle vola. Doby, kdy na někoho potřeboval dělat ramena už byly dávno pryč.
Neví, jaký byl mezi nima vztah. Nad tím Roihu musel zakroutit hlavou. Achjo!! „Kámo, nedaří - to máš pravdu.” Podíval se na něj snad s náznakem výhružky v očích. „Říkals, že už seš hodnej - ale já o tom přesvedčenej toliko nejsem. Miluješ jí? Jako vopravdicky?” Ptal se zcela seriozně.

Jo, Roihu si myslel, že tohle proběhne v klidu - prostě se omluví když to bude potřeba, vysvětlí svoje chování a půjdou dál. Pro dobro Heluš chtěl dojít k nějakému příměří, to zdepřítomnej hlavoun podělal už v druhý větě. Potěšilo ho, že se o něm Helča v dobrém zmiňovala, no, veškeré veselí ho přešlo. „Prosím?!” Snad jen špatně slyšel? „Kdo si myslíš, že seš, abys mi tady poroučel? Si myslíš, že když jste se teď dali zase dohromady, tak máš právo si jí nárokovat a zavírat před světem? Se prober!” Wtf!! Jeho jediná kamarádka, a tenhle blbeček si jí chce gatekeepovat? To se asi hošánek pokáknul v kině! Jak by se asi Héla tvářila, kdyby tohle slyšela??
„Brát jo?” Pokrčil čumák. Na tohle měl teda svůj názor - myslel si, že se Enkid změnil, ale očividně to byl pořád vůl. Jak jen si ho může taková chytrá holka chtít vzít?? Je jí škoda! „To se nějak vylučuje s tim tvym “drž se od ní dál”, ne? Jak by se jí asi líbilo, kdyby viděla, jak mi tady kážeš nějaký nesmysly??” Ať se nad sebou zamyslí!

Well! Roihu se dozvěděl jednu úžasnou, byť zároveň docela znepokojivou zprávu - jeho synáček žije! Daněk žije!! Byl skovanej v Nihilu, což Roihu moc nechápal - vlastnímu otci se bál ukázat na oka? Vždyť on nikdy nevěřil, že by byl skutečně na vině! Na vině byl Apollyon. To děcko, který domů přivedla Anjel - a teď kvůli němu bylo ve smečce pozdvižení. Nejdřív ten Guláš, pak tohle… Nikdo se doma nenudil.
Mínil synka co nejdřív navštívit, ale nejdřív bylo třeba tady dodělat to vyšetřování. Z Roiha byl teď coelo a měl práce až dost! Ale bavilo ho to, naplňovalo - protože nic jinýho v životě krom tý smečky neměl. Achjo. Cejtil se trapně, že měl vůči Ryumee takový předsudky a ona v něm očividně viděla jen to dobrý. Proplesknul by se, ale to by ho nesměl z těhle myšlenek vyrušit někdo nevítanej - Enkidu. Ach jaj, ten Helenky šamstr! Ano, i on jí slíbil, že si s nim pokecá a pokusí se to urovnat, ale nečekal, že na to přijde tak brzo. „No, nazdar,” zamumlal si mračíc se pod fousky. Mračil se ale jenom chvíli - do doby, než si byl stoprocentně jistej tim, že tenhle klukovskej spor z minulosti už nechce absolutně řešit. Žij a nech žít! „Co chceš?” Ptal se ho teda hned Chce dojít pravdy ohledně jeho ztráty paměti? No, Roihu je připravenej mu jí dát.

No, chvíli si poplakal, než si koutkem ajka všimnul, že sem někdo přišel. Se leknul až mu-- no, prostě se fakt vyděsil, protože to nečekal. A cejtil se taky docela trapně, že ho ta čaje viděla zrovna v slabý chvilce. Byl teď coelo omg!! Musel se přece nějak chovat. „Jaj, trapas-,“ vyjádřil nahlas svůj nekomfort z jejího náhlýho příchodu. Asi očekával, že mu třeba nabídne slova útěchy typu "to je v pohodě, pláč je přirozený", ale to by asi nesměla přijít jedna z milágovic rodinky. Věčně pokrová tvář a žádný smysl empatii, no jo, taková byla ta Sarikova famílie. Roižek proti nim nic neměl, ale přece jenom by ocenil trochu víc vyjádřenejch sympatií. „Přeju ti dobrej večír. Jdeš sem z nějakýho důvodu?“ Ptal se a utřel slzy. Už nehodlal fňukat, no, necejtil se díky vstupu tý černý čajiny ještě dokonale vybrečenej. Nechá si to asi určitě na jindy - až bude fakticky sám, někde mimo smečkový území.

Ouki douki, byl čas na zdravotní procházku k posvátnýmu místu jménem studánka půlnoční. Roihu věděl, že teď smečka teskní po smrti toho protěžovanýho kluka, ale on měl důvod k radosti - byl konečně povýšenej. Hleděl ho hladiny vodní plochy a zřel tam svůj odraz, kterej začínal do ajek natahovat slzičky. Možná slzy zoufání, možná i jisté radosti - ale vzpomínal na Anjel. „Byla bys na mě pyšná.“ Řekl jí teda, a ať už to slyšela nebo ne, tak mu to rozhodně ulevilo. Jeho milá čajina, která mu od prvního setkání věřila - né jako jeho matka, která ho vždycky považovala jenom za kus hnoje, kterej nikdy ničeho nedosáhne. Ta si myslela, že ani do smečky nejni schopnej se dostat, a hle - byl na nejvyšší pozici, na kterou se kdy mohl dostat! Anjel mu fandila od první chvíle, a určitě mu fandila i teď - mezi hvězdama. Protože ač byla pohřešovaná, on v hloubi duše věděl, že se k němu už vrátit nemůže. Byla s Polárkou a Červánkem, protože kdyby ne, tak už by ze svých cest byla dávno zpátky. Ač si tento fakt uvědomoval, rozbrečel se. Regulerně se rozplakal - teď, když tady nikdo jiný nebyl, tak mohl.

No jo, Roižánek prostě nebyl svatej, ale uvědomoval si to, a byl schopnej se za to omluvit. Byl schopnej sebereflexe, a to né každej tady v Norestu - a vůbec na světě - dokázal. Trošku to holt podělal, ale co se mělo stát tak se stalo. A bylo to tak dávno, že si na to sotva pamatoval.
„No, jestli jsem ho poznal hlavně před tou ztrátou paměti, tak ho asi moc neznám. Nevím, jestli je schopnej se vrátit k tomu svýmu starýmu já - nebo jestli vůbec má nějaký nový? Ale pokud je na tebe hodnej, tak je to asi to nejdůležitější. I já jsem v životě udělal hodně hloupostí, a Anjel mi to vždycky odpustila - protože mě milovala.“ Řekl jí a smutně se pousmál. No jo, ta Anjel! Ta mu v životě chyběla. „Možná bych se s nim mohl sejít a všechno si vyříkat. Jako dva dospělí týpci!“ Ano, to asi znělo rozumně - Roihu se už nemohl skrývat!