Príspevky užívateľa

Dlouholeté zkušenosti mu dávaly výhodu v souboji, alespoň tedy pro začátek. Rufus se snažil více vyhýbat, než útočit, což by mu v reálném souboji dávalo větší možnost k rychlému ústupu. Boj trénoval pouze proto, že se mohlo stát, že se nebude moct vytratit a nechtěl skončit pod kytkama. Jakmile si toto však protivník uvědomil, začal většinou útočit agresivněji, stejně jako to dělal právě Plamen. V takovéto chvíli Ruf nejčastěji dále uhýbal a snažil se nepřítele unavit, než by dostal další šanci na útěk, ale dnes nikam utíkat nemusel. Rozhodl se tedy trochu pozměnit taktiku a pokračoval s úhyby a občasnými pokusy o útok podobně, jako na začátku.
Jak očekával, Plam se vyhnul a ptakovlk se mu mohl zakousnout do ocasu. Čekal však, že to protivníka překvapí, ale ten mu naopak ještě šlehl chvostem do držky a oslepil ho ohněm. Přesně jak plánoval. Ruf na to udělal několik kroků do strany, aby se vzpamatoval a případně se alespoň naslepo pokusil vyhnout útoku, ale nebyl dost rychlý a po chvíli ucítil bolest v zadní noze. Než se vzpamatoval, ležel na zemi.

Protočil oči. "Jo. Velice očividně jsme všichni stejní, protože ti právě rvu kožich na kusy," odfrkl si posměšně. "Nechápu o co jde, co jsem já ve smečce, nikdy jsem neviděl, že by naši bezdůvodně útočili na jiné vlky. Řekl bych, například, že kdyby tobě někdo vyhrožoval, nebo se ti posmíval před hranicemi tvého území, taky by se ti to nelíbilo. Ale to je asi všechno, o čem já vim," řekl. Vlastně ani netušil, proč jí tohle vše povídal. Jakoby ji to mohlo zajímat. Naopak spíše skočil na tu její hru.
Radši už se dál nechtěl svěřovat, tak jen otráveně přikývl a myslel si svoje.

Začínala mu lézt trochu na nervy. Tahle vlčice opravdu nechápala, že chtěl být zrovna o samotě a rozhodně mu nenechávala moc prostoru. "Hmm.. To neslyšim prvně." Milionkrát slýchal od každého, kdo nepatřil do jejich smečky, že jsou zlí a další různé žvásty. Možná tomu tak někdy bylo, ale teď? Možná měli určité kvality, které každý nepochopil. Souboje byly na denním pořádku, ale nepřesahovaly nad rámec tréninku. Horší to bylo pak za hranicemi. Když si tenkrát paní Magorka na Rufusovi vzala odplatu za její rodiče, to už rozhodně nebylo v rámci tréninku. To bylo docela krutý. Nakonec to asi nebyla ta jejich smečka, která byla ta špatná. "A víš že mi to asi ani neva? Nejsem zrovna maník, kterej rád změny." Další krátká odpověď. Tahle rudá vlčice musela mít hodně nápadů a opravdu bohatý slovník, že to s ním ještě nevzdala.
Na další slova už jenom přikývl. Měla pravdu, že nevěděl o džungli ani ťuk, celý život se nepodíval za hranice Norestu, ale vlastně mu to ani trochu nevadilo. Měl zde vše, co bylo jeho srdci blízké a ztratil už tolik, že nepotřeboval ztratit i domov. Za teplý pelech a svoji dcerku by vyměnil třeba celou takovou džungli!

Znal spoustu vlků, kteří byli zasaženi minulostí a smířili se se svým osudem. Byli stateční, silní, odhodlaní. A on? Brečel tu. Seděl se svou nevlastní dcerou před stromem, na kterém bylo vyryto písmeno D a tiše plakal. Nechával Val, aby mu olizovala tvář, poslouchal, ale nedokázal se smířit vůbec s ničím. Už nebyl tak mladý a ztratil víc, než měl. Smečka se nyní starala spíše o něj, než on o ni a to právě kvůli tomu, že nebyl schopen se postavit vlastní minulosti. Vychovával někoho, kdo ani nebyl jeho krve a neměl ani partnerku, která by Valencii mohla nahradit matku. Selhal jako syn, selhal jako špeh, člen smečky a i jako otec. Tahle cizí vlčice byla vlastně jediná, která ho opravdu milovala. Žádná jiná nebyla. Uvědomoval si, že kvůli tomuto svému fňukání nikdy nebude mít svoji dámu, a pokud nebude mít ji, nebude mít ani vlastní děti, které by nesly dál jeho rod i původ. Povaha jeho otce převažovala matčinu. Až budu umírat, bude to tady.
Pohlédl na Val. "I když měl otec nás, nikdy nebyl spokojený. Matka s ním být nechtěla, měli jsme střídavou péči a vím, že on to nesl velice špatně. Matně si ho pamatuju, jak se z jeho tváře každým dnem vytrácelo štěstí. Nevím to jistě, ale myslím, že si přál zemřít. Myslím si to, protože jsem zdědil velký kus jeho povahy. Neber mě zle, ale pokud ztratím i tebe, ztratím vše. Jestli zemřeš, vyberu si i já raději smrt Vali, já nemám pro co jiného už žít. Jsem neustále uvězněný v minulosti a nemůžu ven. Neunesu další ztrátu, už ne." Po tváři mu stekla další slza. Užíval si dceřinu přítomnost dokud mohl. Ani ona s ním totiž nezůstane věčně a nakonec si někoho najde a i když Rufuse třeba nikdy neopustí, zůstane sám tak či tak.

Rufusovi se povedlo zakousnout do krku protivníka. Stiskl, avšak ne velkou silou, aby Plamenovi nezpůsobil moc velké zranění. Chtěl přeci, aby zvládl zkoušku, nechtěl ho doopravdy zabít nebo zmrzačit, i když jeden takový zákus by nejspíš neudělal zas tak velkou škodu. Nechtěl ho ale ani držet nijak dlouho, protože dával soupeřovi větší šanci tak opětovat útok, což se také stalo. Netrvalo dlouho a Rufus opět uskočil. Tohle mu nechtěl dát zadarmo. Měl bohaté zkušenosti s bojem, i když nebyl zrovna bojový typ a Plamenovi rozhodně neudělá tu radost, že se hned v první chvilce bude moct také zakousnout. Ani jeden v této chvíli tedy nebyl nijak zvlášť raněný, ale Ruf si byl jistý, že i taková chvíle nastane.
Neotálel a hned zase vyrazil kupředu. Jeho protivník byl k němu čelem, což byla jistá nevýhoda na jeho straně, ale přesto se o něco pokusil. Vzpomněl si na své tréninky a neobvyklé taktiky, které vymýšlel za pochodu. Stále si přehrával, že jeho nejsilnější stránka je rychlost a moment překvapení, hodlal toho dnes využít naplno. Z rozběhu vyskočil a zamířil Plamovi přímo na čumák. V takové rychlosti by počítal s tím, že se bude chtít ten druhý vyhnout, a pokud se tak opravdu stalo, po dopadu se pokusil zakousnout do ocasu soupeře.

Nádech výdech. Haha, hlavně klid. Tohle bude hloupý vtip. Jo, co jinýho taky, žejo. Ach bože, proč zrovna Verd? Podíval se Kett do očí. Co to říká? Zhluboka se nadechni. Jo. Snažil se dýchat. Bohužel vcelku marně. Byl tak zaskočený, že nedokázal nic, než přemýšlet nad svými pocity. Když Verd prvně potkal, byl na ni sice drzý, ale připomínala mu nějakým způsobem jeho první lásku. A pak mu zabila kamaráda a ta zamilovanost nějak vymizela.
Ooo můj bože. Tak jo. Tohle půjde změnit, je to jen magie. Na stopro. Jenže jak? Musel vyhledat pomoc. "Já-já- Jsem v klidu! Jo, naprosto. Musím najít někoho, kdo mě tohodle zbaví," vykřikl najednou. "Promiň, ale já musím jít, třeba se ještě potkáme." Rozběhl se pryč. Chtěl najít někoho známého, možná Verd samotnou, ale jak? Bude ona v jeho těle? Pokud ho Kett nezastavila, byl za chvíli pryč.

Sledoval Plamena a jeho pohyby. Snažil se předvídat, co bude mladý vlk zrovna zamýšlet a vyvarovat se tak větším ranám hned ze začátku.
Zaútočil na jeho pokyn, nejdříve se přiblížil a pak po něm skočil. Kdyby byl Rufus nezkušený určitě by ho lapil, ale ptakovlk zareagoval včas. Zaútočit nazpět by se mu asi nepovedlo, jelikož by ho protivník srazil k zemi i kdyby se snažil to ustát. Nebyl zrovna stavěný jako zeď, měl spíše atletickou postavu a dlouhý trup. Počítal s tím, že bude mít výhodu rychlosti, jak tomu většinou bylo, a pro jí také využil. Hbitě uskočil a hned se zase otočil, aby mohl zaútočit on. Dostal sice od Plamena ránu, ale žádná krev zatím netekla. Na to bylo ještě brzy.
Rozběhl se a hodlal využít moment, kdy jeho protivník dopadal na zem, aby ho zastihl nepřipraveného. Chtěl mít tohle celé rychle za sebou. Byl teď v pozici, kdy se mu nejlépe mířilo na slabiny, přesně to proto udělal. Byl by však hloupý, kdyby si myslel, že si je Plam nebude chtít bránit, proto v poslední chvíli změnil svůj cíl na jeho krk.

Jistě, vyprávění o medvědovi, to Rufus malému štěněti nakecal, aby vypadal víc cool, než ve skutečnosti byl. Samozřejmě teď oba věděli, že to nebyla tak docela pravda, ale i přes to měl Ruf s bojem zkušeností až až. Na jeho těle to bylo přece dobře vidět. Ani on však nyní nechtěl Plamena podceňovat. Možná si ho pořád pamatoval jako roztomilého skrčka, ale moc dobře věděl, že už tomu tak dávno není. Nyní vypadal spíše, jako by mu zanedlouho měl dát pořádně na držku. "Tak fajn." Připravil se k boji. Ani on nechtěl být za debila samozřejmě. Byl tu alfa, beta, jeho drahá Asphi, která se bude jistě dívat, jak mu to jde, a také Val a zbytek smečky. Ani před dcerkou si nechtěl udělat ostudu, jak by pak přece vypadal?
Odfrknul si, protáhl křídla. Kývl hlavou na znamení, že je připraven a nechal Plama, aby zaútočil jako první. Chtěl zjistit, co v něm dřímá a třeba se podle toho i přizpůsobit. Hlavní bylo neudělat ze sebe hlupáka a dát svému soupeři tu stejnou možnost. Byl připraven zranit a být zraněn.

Díval se na vlčici a čekal na odpověď. Zdála se mu překvapená, ale nechápal proč. "Já jsem... Ehm... Jsem Rufus," znovu si odkašlal. Zase ten hlas! "Narodil jsem se tu a..." Co to mám s tím hlasem? Podíval se na svoje nohy a znovu si odkašlal. V tu chvíli si uvědomil, že jeho tlapy neměly nikdy takovou barvu a vyvalil oči. "CO?! Co se to..." Začal se otáčet a prohlížet si svoje tělo. "Já, já, já.... JÁ JSEM HOLKA!" Vyštěkl překvapeně na Teiu. "Jak. Jak se to stalo?" Byl úplně bez sebe. Konečně zjistil, že není ve svém těle. Neměl křídla, peří, ani svůj kožíšek! Najednou byl tmavý a měl modré znaky.
V tu chvíli ztuhnul. Je to opravdu možné? V hlavě se mu zjevila nehezká vzpomínka na vlčici, která svírala v zubech jeho kamaráda. Mrtvého. "Já jsem Verdandi..." Zalapal po dechu.

Rufus si povzdechl. "Nemám nic proti nikomu. Jen nemám náladu si nadšeně povídat o kdejakých blbostech, chtěl jsem se jenom projít, chápeš?" Vysvětlil jí svůj pohled a odvrátil unavený pohled. Rozhlížel se po krajině. "Jasně že znám. Ale přijde ti tohle jako území smečky snad? Nejsem zavřenej jen na území, můžu kamkoliv. Na rozdíl od tebe můžu dokence i nahoru," poukázal na svá křídla. Ne, že by se chtěl bůh ví jak chlubit, jen ho prostě otravovala s myšlenkou, že musel být někde zavřený a neměl volnost. Tu on přece měl!
Ptočil oči v sloup. "Jsem si toho vědom," odseknul. Jak by taky mohl nezaznamenat, že se snaží konverzaci rozvést? Vždyť pořád jen mlela pantem! "To by od tebe bylo velice laskavé," dodal ještě sarkasticky a už se těšil, že bude zase mít svůj klid.

Letec nebyl po zimně ve své kůži, ale vzhledem k zlepšujícímu se počasí pomalu nabíral sil. Poslouchal Zathrianova slova a tiše si povzdechl. Jak moc do tohoto chtěl jít? Vzhledem k jizvám, které si s sebou nosil jako připomínky své minulosti, asi tak nějak vůbec. Ale udělat to musel, ne pro sebe, ale pro ty mladé. On už své postavení ve smečce měl, ale oni si jej museli získat, vybojovat. Co mi zbývá. Odhodil svůj kabát a vystoupil z řady, zrak upírajíc směrem k Plamenovi. Je čas.
Zathrian domluvil, Pstruh se přesunul k Val a začali probírat bylinky, ale toho si Ruf aktuálně moc nevšímal. Postavil se s hrdě vypnutou hrudí před mladého vlka, se kterým měl bojovat. Neměl ani svojí kudlu, která mu byla velice nápomocná v minulém souboji. Bez ní by byl bit asi ještě mnohem déle. "Připraven?" Upřel své unavené oči na Plamena a protáhl se, aby připravil své svaly k jiné aktivitě, než polehávání. Nemohl lhát, jeho soupeř měl velkou šanci na výhru, pokud pilně trénoval.

Stále nepostřehl nějakou změnu na svém těle. Kupodivu mu nebylo ani divné, že byl najednou zcela jiné barvy a výšky, jak byl zabrán do vlastních myšlenek. "Zdravim. Né to já nic nepotřebuju, jen jsem... Asi jsem jenom chtěl někoho nového poznat nebo tak..." Slyšel, že jeho hlas zněl jinak, odkašlal si tedy v domnění, že to je určitě jen něco, co brání jeho hlasivkám fungovat normálně. Že by na mě něco lezlo? Vzhledem k chladnému počasí by se ani nedivil. Přišlo mu ale zvláštní, že měl jeho hlas známý tón. Zatím však nepřišel na to, koho mu připomínal.

Nelíbilo se mu, kolik otázek pokládala, byla opravdu tak přátelská, nebo to byl jen nějaký trik? Očividně přece neměl náladu! "Jo, mám." Sice krátce, ale přeci vlčici odpověděl.
"Proč bych měl být zavřený na jednom místě?" Smečka přeci nebyla vězení, pokud to tedy myslela takhle. Jak jinak ale? Norest byl velký dost a vlk se mohl přeci pořádně proběhnout třebas i k moři. Bylo zde všechno. "To se máš." Odpověděl i na další její kecy. Ptal jsem se snad? Možná byla hloupá a ráda sdělovala věci ostatním vlkům, to by určitě smysl dávalo, ale hloupě teda nevypadala. Aspoň zatím si toho Ruf nevšiml. Možná jen ta sdílnost a přátelskost tomu nahrávala, ale díky tomu nemusel být jedinec hned hloupý. Chudák nevěděl, co má od ní vlastně čekat.

Ačkoli netoužil úplně po společnosti, ona se ta společnost stejně dostavila. Vyrušila ho od přemýšlení nad vším, co ho tak zatěžovalo a dokonce zahájila konverzaci. Rufus jen pomalu zvedl oči k příchozí vlčici rudých barev a kývl na pozdrav. "Jen tak se tady toulám. Chci si provětrat hlavu a tak.. Co ty?" Odpověděl líně. Jeho unavený pohled ji následoval kamkoli se pohla. Možná neměl náladu, ale musel být ostražitý a bránit se, pokud by musel.
Kabátek zakrýval jeho pohublé tělo, které si přes zimu pěstoval nechutí k jídlu. Všechno se zdálo složitější, i pouhé žvýkání a trávení. Jen spánek se zdál být dobrým přítelem, ale nakonec se to s ním také nemělo přehánět, což Rufus jaksi nevěděl. Pak se teprve divil, že je pořád znaven.

Rufus, který si byl konečně vědom toho, že je v těle někoho jiného, kráčel přes území a přemýšlel, co se to zase děje za kouzla. Poslední se dobou se stávaly opravdu divné věci. Měl snad halušky? Že by mu konečně hráblo už tak solidně, že by stratil rozum? Bylo to docela možné s psychikou, kterou zdědil po svém otci. Nakonec však stále musel mít Ruf silnější vůli, než jeho nebohý tatík, který se rozhodl raději ukončit své trápení, i když měl dvě malá děcka.
Odfrknul si a koukal na tmavou srst, místo své klasické oranžové. Někdo testuje kolik toho vydržim, opravdu.