Príspevky užívateľa

Nihilský panovník se vyjadřoval přesně dle očekávání a k jejímu potěšení šel rovnou k věci. Samozřejmě nebyla zrovna nadšená ze skutečnosti, že musela na tato slova čekat hodnou chvíli, ale rozhodla se z toho nedělat problém. Na seznamu problému bylo toto vlastně až na posledním místě. V tuto chvíli se spíše snažila odhadnout záměry mladého vlka, nad kterým viselo hned několik otazníků. Byl mladý a nezkušený, přišlo jí, že se bere až moc vážně, což nemuselo být pro spojenectví výhodné. Napadlo ji, že by nemusel dokonce spojenectví dále potřebovat, nebo by se raději obrátil na Azarynské. Mladý vlk byl však na svůj věk dosti neutrální, co se týkalo vyjadřování a to co neřekl či neudělal, se Ryumee nemohla dozvědět. K tomu by nejspíše potřebovala magii Milagovců.
Pokývala hlavou. "Dobrá, chápu vaši situaci," odpověděla jen krátce, než Arrakis stihl vypustit jednu nemístnou poznámku. Pokud ji tím však mínil jen rozhodit, neuspěl. "Neberu vám váš názor na věc, avšak dle mého by neměl nevinný vlk zodpovídat za činy vinného. Obzvláště v případě, kdy se jedná o vlče. Dodnes jsem nenabyla dojmu, že by Bellanny rodina v čemkoli podpořila její konání," řekla s naprostým klidem. Mohli je považovat za nepřátele monarchie, podezřívat je, protože se rozhodli utéct, avšak bez nestranného soudu by nemohli být spravedlivě potrestáni. Alespoň to si Ryumee myslela a věřila v to.

Její neustále neutrální výraz by mohl nejednomu vlkovi napovědět, že zde není z čirého potěšení, avšak mohlo se v jistých chvílích také zdát, že mnohé v mysli odsuzuje. Naštěstí se na ni nedívalo moc vlků, aby mohli spatřit její občasně zamračenou tvář. Čímpak to? Ryumee přeci nebyla z těch, kteří by dávali najevo emoce, natož tímto způsobem. Odpověď byla však velice jednoduchá. Jakmile jí začalo stáří šlapat na paty, bralo si s sebou i její zrak, bylo tedy těžké někoho hledat ve tmě při ohníčku, když už fialová neviděla tolik, co dříve.
Z davu se však vynořila známá postava a mířila k ní. Tmavá srst a bílé vlasy, toho vlka přeci velice dobře znala. Přestala se mračit a vyčkala, než došel až k ní. Takhle na blízko už jej viděla velice dobře. "Mám-li býti upřímná, nemyslím, že bychom vůbec někdy mysleli na to samé," řekla sic neutrálně, avšak v pokusu o menší vtípek. "Ráda si však poslechnu tu tvou myšlenku, drahý," mrkla na něj, než odvrátila zrak zpět k ostatním v lese.

Fialová samozřejmě věděla o slavnosti, jako byl Kosuth'laes, dokonce se jednou přišla na onu slavnost podívat. Možná proto ji nepřekvapilo, že po příchodu k hranicím zahlédla právě panovníka Nihilského. Věděla již, že se žezlo předalo mladšímu vlkovi, ať už to bylo dobrovolné či nikoliv. Nechtěla však uvažovat zbytečně dopředu. Jakmile byla poblíž, pokojně kývla na pozdrav. "Přeji krásný den, Vaše Veličenstvo." Oslovila mladého vlka bez známky citu v hlase. Pokud by měla hádat, hádala by, že celá konverzace se povede ve stejném tónu na obou stranách. Totiž první dojem, který si u ní tento jedinec udělal, nebyl nijak dobrý. I když byl poté vyspělejší, vedli konverzaci krátkou a bez emocí. Neočekávala dnes nic jiného, byla však zvědavá, co jí sdělí.

Starší vlčice již neměla dlouho touhu protančit noc. Ani naposledy a také poprvé, kdy se plesu účastnila. Ovšem i přesto, že by chladnou noc nejraději strávila ve svém malém doupátku při ohníčku a obklopena rodinou, rozhodla se i ona navštívit tuto událost. Nestála však o spousty pohledů a dary, společně s poděkováním, převzali jiní členové smečky. Byla za to vlastně vděčná. Nevěděla, co si o Arrakisovi myslet, ani o jejich spojenectví a jeho pokračování. Přistupovala k celé situaci opatrně a snažila se nešlápnout vedle. Bohužel i to bylo v této době jaksi složité, jelikož to sama neměla zrovna jednoduché a spolu s ní i další členové, o které se chtěla postarat.
Seděla při kraji, v ústraní. Spíše pozorovala, než aby se účastnila. Vyhlížela však svého partnera, jelikož věděla, že se někde na tomto místě také nachází.

Jeho situaci naprosto chápala. Ačkoliv to viděla z druhé strany, byla u toho taky a stejně tak nerozuměla tomu, co se stalo. Přikývla tedy, když se jí zeptal, zda si umí představit jeho situaci. Věděla, že mu musí teď být oporou, to i chtěla. Jako léčitelka také ale věděla, že by se taková věc měla prošetřit. "Nenechám je na tebe sáhnout, pokud to nechceš, ale musíš mi říct, co všechno se ti dneska stalo. Musím něco vymyslet, aby tě nechali být..." mluvila teď velice tiše. Šeptala Guláškovi přímo do ucha. Nebylo to správně, moc dobře to věděla, jenže šlo o jejího syna. Jejího milovaného synka, kterého teď chtěli zkoumat jako nějakého pokusného králíka. "Nemá cenu ho řešit, je to hlupák, malé vlče, které se velice silně praštilo do hlavy..." Jenže on začal hned na to mluvit o Azarynské vlčici, která ji k němu dovedla. Zdálo se, že jako duch viděl vše, co se dělo. Nejen to. Něco k té vlčici cítil. Že by kamarádka? To se Rye moc nelíbilo, ale nechala to být. "Tak to určitě není. Ona... Moc dobře věděla, jak špatně to vypadá, když tam je." Pokusila se to nějak zamluvit, i když si nebyla jistá, proč by vlastně měla. Jednoduše nechtěla, aby byl tak zničený.

Chvíli šla po jeho boku, než se otočil a vyštěkl po ní. Jen se zastavila a dívala se, jak na ni křičí. Nehnulo to s ní ani o píď. Po tom, co právě viděla a co všechno se událo už na ni žádná jeho slova neměla vliv. Věděla, že ho neopustí jen tak. Jediné, co ji překvapilo, byla zmínka o tom, že se díval, jak ho zahrabávali do země. Přišlo jí zajímavé, že toho byl svědkem, jenže nechtěla zatím rozebírat podrobnosti. Očividně se to nehodilo. "Toto chování si vyprošuji," řekla přísně, avšak odpustila mu, jakmile se začal omlouvat. Popošla o něco blíže k němu a dotkla se čumákem jeho čela. "Jsem tu pro tebe..." Zavřela oči a doufala, že tentokrát ji neodmítne. Chtěla ho obejmout, ale nebyla si jistá, jestli už by to nebylo moc. Kéž by dokázala číst jeho myšlenky...

Rufus, Remus, Rou-que: malý přívěšek (podrobnosti v ticketu)
Ryumee: fauna mazlíček - pavouk druhu Amplex

Zdálo se, že i přes její přísný pohled, se i nadále S'Arik ujímal vedení. Nezareagovala na jeho pokyn smečce, avšak nebyla zrovna nadšená. Chtěla, aby se všichni vrátili v bezpečí do tábora, místo toho vydal lex rozkaz, aby se vrátili ke svým povinnostem. Prozatím to nechala být. Tmavý vlk byl jistě rozčilený ze všeho toho blábolení o bohu. I když ho to neomlouvalo. Jenže Rya měla nyní jiné starosti. Její syn, přesně jak očekávala, nestál o přítomnost své matky. Byl frustrovaný. Chtěla na něj být milá a pouze mu dělat doprovod, jenže si nebyla jistá, jestli ho to nerozčílí ještě více. "Nemusíme mluvit, ale chci jít s tebou Guláši. Pochop, nechci tě ztratit znovu..." Maličko odstoupila, aby mu dala více prostoru, pokud ho tolik chtěl, ale neodcházela.

Chvíli se na ni dívala, než zvedla hlavu ke hvězdám. Byla vděčná, že se ji dcera snažila rozveselit a tulila se k ní. Alespoň věděla, že k ní nemá odpor. Často se podceňovala jako matka, nedokázala uvěřit, že dělá dobrou práci, ale pokaždé, kdy jí nějaké z dítek projevilo náklonost, zlepšilo jí to náladu. Olízla Ary hlavičku a maličko nadzvedla koutky ve snaze se pousmát. "To jistě jsou." Opět vzhlédla k nebi. Očima chvíli pátrala a hledala různá souhvězdí. "Učila ses již o hvězdách?" Bylo dosti možné, že ze zvědavosti vyhledala někoho z astrálů, možná dokonce svého otce, aby ji poučil. O takovém tématu jistě musel vědět každý, kdo byl hodností alespoň aesta.

Smutnou chvíli narušil pohyb pod zemí. Jakoby byl její syn naživu a chtěl ven. Jenže to bylo zcela nemožné. Aspoň si to myslela, dokud neviděla tlapu od hlíny a následně i zbytek těla, jak se drápe z hrobu ven. Vyděsila se takovým způsobem, že to byl málem její konec. O krok ustoupila a s hrůzou v očích sledovala svého syna. Jak? Byla plná emocí, jako snad nikdy jindy. Srdce jí bilo, jakoby chtělo vyskočit ven a téměř zapomněla dýchat. Dlouhou chvíli nebyla schopna žádné reakce, jen slzy se jí draly do očí, jak skoro nemrkala.
O hulákajícího Apollyona se rozhodl postarat S'Arik. Bůh. Jakýpak bůh? Ryumee malému mrzákovi nevěřila ani slovo, vlastně byla sotva schopna jej poslouchat. Co však slyšela, byla Timova slova. Klinická smrt. Ten pojem znala, zatím však nic podobného nezažila. Klinická smrt. Znělo jí to v hlavě. Snažila se uklidnit. Párkrát zamrkala, když si uvědomila, že Guláš odchází. Musel to být šok i pro něj. Ona však nevěděla, co dřív. Za sebou slyšela naštvaného S'Arika s Apollyonem, který chtěl nyní slavit. Měla chuť ho umlčet, ale zároveň i běžet za svým synem. Poprvé, za celý její život, nastala chvíle, kdy nedokázala ovládat své myšlenky. Zavřela oči. Nádech. Výdech. Nádech... Nemohla si dovolit udělat špatné rozhodnutí. Tady, teď a před všemi.
Otočila se k lexovi. Věděla, že chce mladého vlka umlčet, než se mu povede rozšířit svou víru mezi ostatní. Nelíbilo se jí však, jakým způsobem to dělá. Normálně klidný vlk s kamennou tváří, nyní cenící zuby na vlče. Věnovala oběma přísný pohled, než se ohlédla za Guláškem, který odcházel pryč. "Klid prosím!" Mluvila nahlas, aby ji všichni dobře slyšeli. "Vraťte se k noře smečky. Hariuho, dohlédni, že dojdete všichni a v pořádku," pohlédla na vlka s červeným parožím a kývla jeho směrem. Poté se opět otočila k Timovi. "Zůstaň prosím poblíž, ano?" Poprosila bratrance a rychlým krokem vyrazila za svým synem.
Šel pomalu, netrvalo tedy dlouho, než ho dostihla. Když byla jen pár kroků od něj, zpomalila a chvíli v tichosti šla s ním. I kdyby jí vynadal, šla by vedle něj stále. Nechtěla ho nechat o samotě. Ne teď. "Bylo těžké o tebe přijít.." Mluvila nyní tiše, smutně. "Jsem ráda, že jsi zpět," dívala se do země. Bála se, že neuvítá její přítomnost, ani její slova, ale mohla by ho snad po tom všem nechat jít? Nedokázala by to.

Ryumee se poslední dobou často ukazovala v jeskyni. Nejen, že měla důležité povinnosti a často mluvila s hvězdami, ale také si nebyla jistá, co dělat. Děti, aspoň si to myslela, se vymykaly kontrole. Co víc, jedno dokonce vstalo z mrtvých a ona chtěla znát odpovědi, které nikdo neměl. Všechny zvláštní pocity, vše co prožívala dávala do práce. Pracovala více než obvykle a její nora přetékala bylinkami. Bylo to poprvé po dlouhé době, co si nedopřávala téměř žádný odpočinek.
Scházela dolů, zpět k táboru smečky, když ucítila známý pach. Byla to její jediná dcera a zdálo se, že bez doprovodu, což bylo neobvyklé. Neměla moc velkou radost z toho, že děti couraly všude možně a k tomu ještě samy. Jenže co mohla dělat?
Přišla k ní a viděla, jak zvedá hlavu ke hvězdám. "Copak tu děláš?" Pokusila se trochu pousmát, ale snaha byla marná. Nedokázala se k úsměvu přinutit.

Byla ráda, že Asteriho další otázka již nebyla směřována na ni. Bylo únavné neustále odpovídat dětem na věci, nad kterými by se jeden snad ani nezamyslel. Svět nějak fungoval a vlci nemohli mít takové znalosti, aby jej zcela chápali. Bohužel to bylo právě to, na co se většinou jejich potomci ptali.
Timek se pokusil vysvětlit, jak fungují nervy v těle. Rye to samozřejmě smysl dávalo, ale pochybovala, že Asty na tom bude stejně tak. Naopak to v něm pravděpodobně vyvolá více otázek, které bude klást mamince na cestě domů. Ah.
Více ji však zaujal jeho pohled, když byly zmíněny tři dny klidu. "Něco vymyslíme," mrkla na něj. Nezlobila by se však, ani kdyby šel navštívit strýčka, jak Timothée sám navrhnul.

Ryumee vyslechla jeho slova s kamenným výrazem. Nic z toho, co řekl, ji nepřekvapilo. Bylo vidět, že se trápí a sotva spí. Možná v tom bylo i mnohem více, každopádně to nebylo nic nového. Zažila již spoustu vlků, kteří si procházeli podobnými situacemi. Jako léčitelce se spousta z nich dostala i do jejích tlap, i když možná ne přímo zde. Nějakou dobu se toulala světem a do své staré domoviny, což jí dalo i další životní zkušenosti, ačkoliv většinu života strávila mezi Přízračnými. Nechtěla se na Toshiho zlobit, za to, co chtěl učinit, i přesto si samozřejmě myslela své. Jenže právě pokus o sebevraždu mu otevřel oči. Mohl nyní vidět, co si jindy neuvědomoval.
Ocenila jeho upřímnost a rozhodla se, že jeho počínání nebude dále rozebírat. V zájmu všech bude nejspíše lepší udržet toto malé tajemství jen mezi čtyřma očima. Neřekla sice nic, ale tušila, že ani Toshi nebude mít větší zájem na tom, aby každý věděl, co se rozhodl spáchat. "V nic jiného jsem nedoufala. Zkoušky často zadávám vlkům mladým, nebo cizím. U některých jde o rozvíjení magie či zkušeností, u jiných o poznání území, fauny a flóry. Kdybych ti dala podobný úkol, nemyslím, že by to pro tebe bylo zkouškou. Jediný mi pohled na tebe mi však napověděl, že budu tvoje zadání muset směřovat jiným směrem. Jako bývalý medic jsem nabrala dost zkušeností nejen o fyzickém, ale i o psychickém zdraví. Věděla jsem, že to pro tebe nebude jednoduché, ale zkoušku jsi splnil. Dále tě čeká noc ve Hvězdné jeskyni, přijď včas." Upírala na něj barevné oči. Ani na chvíli nepřerušila oční kontakt a dodávala tak váhu jejím slovům. Chtěla, aby Toshi věděl, že to nebyla vše jen náhoda, že věděla, co dělá. Jakmile domluvila, nechala mu prostor k otázkám. Pokud již k ní nic neměl, rozloučila se.

hlásím se!

Když se Ryumee s Toshim na tmavozelené planině rozloučila, netušila, co se stane. Rozhodně nečekala, že se bude vlk snažit spáchat něco špatného. Jakmile ho však zahlédla, celého promočeného, v této zimě, věděla, že bylo něco špatně a onen bolestný úsměv jen potvrdil její tušení. "Takže?" Vyzvala ho, aby jí povyprávěl, jak zkoušku plnil. Čekala, že to bude záživný příběh. Nejspíše bude muset pak v táboře rozdělat oheň, aby vlk ještě nenastydnul. To by měl pak Timothée zase práce.