Príspevky užívateľa

Čím více času uplynulo, tím větší tíhu na bedrech pociťovala. A nejen na těch, ostatně na celém těle se pomalu projevovaly následky postupného stárnutí včetně takových šedin. A nejen to si sebou nesla - hlava plná bolestných myšlenek a vzpomínek, těžká práce, začlenění se do společnosti… však se už dávno stala babičkou a ty by přece měly odpočívat a těšit se z každého nového dne a ne pracovat od rána až do noci! K vlastní smůle neměla zrzečka na tyto úvahy ani čas, natož pak nějaké pomyšlení. Od té doby co se Ghaa’yel narodila vlčata a pak se jako drzá nevděčnice rozhodla opustit nihilskou monarchii, musela všechnu tu dřinu okolo svého povolání vykonávat sama bez pomoci dalších tlapek. A to pak dalo zabrat, hlavně pak když šlo o stařenu v jejím věku.
Ale zpátky k přítomnosti. Den byl v plném proudu a ve stejný čas se Sasha zdržovala opět na louce, kde dělala to, co musela… pracovala, konkrétně byla na sběru bylin. Místy se snažila i vnímat všechno vjemy zdobící okolní prostředí, především hlavně ty, které jí dělaly největší radost. Ach, jak hezky si připadala při pomyšlení na všechny ty květinky! Kromě těch ale zpozorovala něco jiného, o trochu více živého. Bylo to vlče. „Hele, copak to tam vyvádíš?“ ozvala se a na pyscích si držela milý úsměv plný vrásek.

Také Sasha zpozorovala, jakou dávkou výřečnosti byl stále pro ní mladičký panovník obdarován. Už jen to, jak rychle a pln odhodlání odpovídal a sám pokládal nazpět otázky připomnělo Sashe jí samotnou, když ještě s tímto darem nakládala jako se zcela normální záležitostí - nyní už jen dát dohromady několik vět jí dělalo nesmírný problém. A eště ten tón pevný jako skála! A jak dlouho ho v sobě udrží, co když i jeho řeč brzy ochřadne a zmizí neznámo kam? To mohla leda tak odhadovat a když na tento scénář skutečně přijde, stejně už bude ležet pod zemí. „Áno pravda, pokud chce monarchie co nejlíp růst, na toto se nesmí zapomenout.“ souhlasně přikývla.
A pak položil další otázku, opět směrem k ní - a tentokrát i fialové okřídlené vlčici, která pro ní znamenala úplně všecičko, tedy ještě v čase minulém, kdy okolní svět nepřipomínal samo živoucí peklo. Ach, kde u ní bych jen začala? Při vzpomínce na onen nešťastný incident náhle pocítila, jak se jí svírá hrdlo. „Ach ano, Bellana,“ povzdechla si, „poznám ji už od doby, kdy poprvé otevřela očka, a to je sakramentsky dlouhá doba! A přesto všechno, co si kdysi dávno prožila, som si byla jistá, že to dotáhne daleko, že bude dobrou vlčinou.“ No a jak to všechno dopadlo. Vynasnažila se být tu pro ní jak jen nejvíce to šlo, vždycky za ní stála a i tak jí tímto leda těžko pochopitelným činem bodla kudlu do zad. Proč však?

Ať se snažila sebevíce roztahovat koutky do milého úsměvu a tímto způsobem přesvědčovat okolní svět o tom, že svůj život má pod tlapkama, každá jedna vzpomínka na rodinu ji ranila. Rodina... už jen to jediné slovíčko jí v hlavě rozvířilo takový chaos! Tolik si s ní prožila, až bylo k neuvěření, že zvládla dolézt i na vysoké vrcholky zdejších hor a přitom neuronit ani jednu slzičku. A vůbec, proč by plakala, když jí to život nijak neulehčovalo, snad možná i naopak? „Áno, taky mi moc chybí.“ povzdechla si a zároveň litujíc toho, že i mladého Daňka potkal stejný osud - nebýt všech těch prožitků, jistě by ho utěšovala do aleluja a dokonce by ho obdařila pořádným objetím, jenže nakonec tak neučinila. Těžko říct proč - bála se, či už snad ani nevěřila tomu, že by mu takové chlácholení pomohlo?
Co už neznala - respektive se s takovou situací teprve seznamovala - byl pocit zoufalého osamocení. Ach, copak jí to tady kluk povídá za hrůznosti! Rodinu nemá, přátele taktéž žádné... „Ale co by, máš tu mňa, no ne? A stále si tu chvilinku, do té doby tu určitě někoho poznáš.“ zazubila se a švihla stále docela huňatým ocáskem.

Za Isarel poprosím 9. přívěšek - náramek s šípem

Když z něj vypadla další otázka, věnovala mu krátký pohled, ten však neměl dlouhého trvání, a tak se opět zaměřila na krajinu před ní - a na jeho otázku, samozřejmě. „Mnoho, mnoho.“ přitakala mu, až se sama nad tím uvědoměním vyděsila. Vždyť tu přežila tolika generací! Kolik těch vlků ještě potká, než dojde ke svému sladkému konci, na nějž tak netrpelivě čekala? Těžko říci, ale tolik jich snad nebude, přeci jen si poslední dobou dávala až převeliký pozor na to, koho si pouští k tělu, a to včetně členů smečky. Ach, jak jí to stáří lezlo na mozek!
Dobré přátele? Toto slovní spojení jí bylo blízké, a i přitom tak vzdálené, až jí vzpomínka na všechny tyto blízké vlky ranila starou nešťastnou dušičku. Ovšem, že přátel měla spousty - Gennedy, Sóren, Mira, Meirí... a mnohem více! Ale po té trpké minulosti představující incident s Bellanou a Voltaire, které znala už od počátku jejich žití a měla k nim blízko, měla pocit, že s jejich odchodem odešel i kus jí samotné, té staré dobré Sashy, které se uměla radovat ze života. Teď z ní byla akorát tak stará sešlá stařena plná šedin a trápení. „No ano, měla jsem tu přátele... a taky i rodinu.“ pravila stručně a tiše.

Co asi může přimět člena rodiny k tomu odejít od místa, kde začal jeho život a také příběh s ním spojený? Nuž, odpovědí se jistě dalo najít spousta, až bylo nadmíru těžké se ke správné odpovědi dopátrat, pokud se s tím ovšem daný jedinec nerozhodne sám svěřit, což se v tomto případě nekonalo. Poháněla Danteho snad touha po novém životě, podobně jako její syny? Proč se ale s ničím nesvěřil? Jen aby ho takové rozhodnutí nedohnalo, jak ostatně sám Arrakis zmínil. Eště by chudák dopadl jak Kaira nebo Teo. Achcich ach, už aby jsme se všichni zase potkali pospolu, jako jedna velká rodina…
I když povídání o historii a celkově prožitcích, kterých Sasha neměla zrovinka pomálu, byla otevřená, k Machiavellimu a vzpomínkám na něj se už nechtěla více vracet. Jak se zdálo, záhad skrytých pod pokličkou zapomnění bylo více než dost. „Ale tak, hlavní teď pro nás všecky je, co nám přinese budoucnost, nu ne?“ pravila náhle, snažíc se změnit zdejší atmosféru, která jí stahovala a vracela zpět ke starým kolejím - k nervozitě, kterou cítila v každý možný okamžik, když byl v její přítomnosti někdo další. A přesně to nechtěla dávat najevo, ještě ke všemu před někým váženým, jako byl sám panovník. To se přece na bývalou vévodkyni neslušelo!

Zrzečka byla až příliš stará na to, aby snila o tom, že by mohla cestovat za daleké obzory, snad jen jedině za ty, které mířily až k nebesům, kde na ni čekala celá rodina. Ach, jak ona se těšila na tu chvíli, kdy opustí tento svět a konečně se dočká znovusetkání s těmi, které na celičkém světě milovala nejvíce! S vrtícím ocáskem a úsměvem od ucha k uchu se rozběhne se svým nejdražším dětičkám a všem věnuje pořádné objetí a pusu na čelíčko! Ale na to si bude muset ještě počkat, teď byl čas akorát tak na pořádnou socializaci, kterou potřebovala jako sůl, stejně jako získat nová přátelství - a musela uznat, že Daněk jí byl docela sympatický.
Překvapilo ji, když dal jasně najevo, že se nechystá na žádné dlouhé cesty vstříc novému životu, na druhou stranu to vypovídalo o jeho loajalitě ke zdejším končinám. „Nu nevím, ja som našla svůj smysl život až po tom, co jsem se přidala do Nihilu. Ani jednou nelituju jednoho dne, kdy jsem narazila na Gennedyho, mého kamaráda. A vlastně on byl ten, co mňa tu dotáhl.“ přiznala se mladíkovi, stále hledice na scenérii před sebou se usmála - poprvé upřímně, plná spokojenosti, co jí proudila po celém těle. „Ale možná to má každy jinak, kdo ví.“

Snad to byla pouhá domněnka, co proběhla stařence hlavou, náhle měla pocit, že Dannyho nejistota postupně mizí pryč, což jí skutečně hřálo u srdéčka. To poslední, co skutečně chtěla, bylo plašit smečkové nováčky, kteří se přeci jen pohybovali na novém a stále nepoznaném území a tak se dalo očekávat, že nebudou od prvních chvil s radostí vítat nové změny, jako tehdy ona - když ale ona byla speciální případ!
„Vážne?“ ozvala se a mrkla na mladíka, jen aby zjistila, že o své minulosti očividně nechtěl mluvit tolik otevřeně. Proč však, skrýval něco? Prošel si snad něčím podobně nepříjemným, jako ona ve Stříbrolesí? Ať byla pravda jakákoli, nemínila po ní za každou cenou pátrat. Tohle neměl být výslech, nýbrž příjemný rozhovor, a tak se podle toho chovala.
S další pronesenou větou zůstala tiše, chvíli přemýšlejíc, co by řekla po chvíli vyloudila ze sebe přemýšlivý, ale přesto usměvavý pohled. „Svět mimo Norest je veliký, jen co je pravda, dost ideální na to začít úplne nový život, hlavně pro takého mládence, jako jsi ty.“ s těmito slovy se posadila.

Ponechala tlamu zavřenou, jeho další zprávou očividně rozhozená. Co mu k tomu asi měla říci? Ovšem, i jí se příčilo, když se nějaký člen monarchie zničehonic vypařil mimo území a už se nevrátil, jako u Danteho, avšak v jejích očích byl vlčin případ trochu jiný, více složitější k pochopení. Ke Stříbrolesí ani její členům nikdy nepřilnula a ani nenašla jakékoli v pouto, co by jí donutilo se na těchto místech zdržovat, snad jen kvůli mamince byla schopna vydržet i ta největší muka, co by jí život připravil. Jenže ta byla pryč, a s tím i všechno, na čem tehdy záleželo, proto musela odejít. A ještě že tak! „Mrzí mňa to, určitě vás bratrův odchod musel zasáhnout.“ řekla tiše.
Poslouchala vše, co jí Arrakis o praotci vyprávěl, zatímco sama soudila dle toho, co tehdy jako mladičká slečinka zažila. „Chápu,“ začala a zadumaně pohlédla kamsi do prázdna. „nuž ano, byl velice vážený. Vždycky som ho vnímala jako vlka moudrého ale uzavřeného, nikdy moc neprojevoval emoce ven, ostatně jako vaša matka.“ ale i jí měla ráda, možná ještě více, než Machiavelliho... teda kdysi, od té doby se mnohé změnilo, stejně jako postoj k panovnici. „Dodnes mi zůstává záhadou, proč se rozhodl Nihil tak náhle opustit.“ možná to bylo tak, jak trvdil Arrakis. Co ho ale vedlo k tomuto rozhodnutí, když měl všechno, po čem každý smrtelník touží - domov, rodinu, dokonce i tu slávu a úctu od jeho poddaných? Nerozuměla tomu.

„I já tebe.“ vykouzlila na tváři milý, trochu unavený úsměv. Poznat novou společnost, jakou se stal Danny, muselo jistě potěšit nejednoho nihilčana, stejně jako zrzavou stařenku. Taký milý hoch plný síly a elánu, to teď smečka potřebuje! I přes sympatii se přesto snažila skrývat postupnou nervozitu, co se jí snažila zmocnit. Jak zvláštní to jev! Před dávnými časy by s ním vydržela mluvit celé hodiny, čím více ale stárla, tím více po klidu toužila.
Stejně jako nový společník, i Sasha se rozhlédla po krajině, k níž cítila jedině pozitivní emoce. Ach, ten výhled na celou krajinu byl k nezaplacení! „Je to tak, a navíc tu má každy čas se zastavit a uvědomit si, jak je nihilská krajina krásná.“ zasnila se, ale to už se otočila na Daňka, aby mu odpověděla. „Kdepak, má cesta začala daleko za Norestem, ale pak som odešla. Co ty, narodil ses tu?“ ach, kdyby jen věděla, s jakou minulostí mladík přišel!

Salome x Ossian
Seraphina x Apollyon
Heidi x Isarel mrk mrk

Ještě chviličku jí trvalo, než k ryšavému doklusala (pokud se tomu tak dalo nazývat, vzhledem ke šněčímu tempu, kterého se tak urputně držela), ale přeci jen se jí to podařilo. Možná jí už šálil zrak, měla však z trhaných pohybů jeho hlavy pocit, že byl z nové přítomnosti zaskočen… nebo se mu snad něco přihodilo? Není třeba se bát, pomoc už je na cestě!
„Takže Danny,“ zopakovala když místo odpovědi na otázku se představil a brzy na to zamávala ocáskem, aby dala najevo, že veškerou nervozitu může Daněk zahodit stranou. Ještě aby z tak milé babičky byl vystrašený, no to se jen tak nevidí! Co když by pak byla nervózní, přeci nemohla své neštěstí přenášet na ostatní poddané! To se přeci neslušelo - nikdo nebyl na její problémy zvědavý, a toho si byla babička vědoma. „ráda tě tedy poznávám milý Danny, já som Sasha, zdejší léčitelka.“ pro jistotu ho informala, kdyby nebyl s touto informací seznámem. I když, jak velká byla ta pravděpodobnost, když v monarchii aktuálně žilo tak málo vlků? Možná až příliš málo, vždyť ani ona sama si nepamatovala, kdy naposledy klesly řady do tak nízkého počtu, a to tu žila celičký život!

Vlčice: Calantha, Seraphina, Heidi
Vlci: Zathrian, Asteri, Daněk

A bylo to tady, další ples byl tady. Kolikátý tentokrát, druhý, třetí? A kdo se v tom má vůbec vyznat? S každým přibývajícím dnem, kdy se v zrzavé srsti pomalu objevovala čím dál více světlejší místečka, se jí to všechno splývalo dohromady, až jí bylo přetěžké už vůbec zjistit, jaký je dnes den. A to zvláště teď v zimním období, kdy nejraději zůstala na jednom místě, tedy tam, kde cítila pocit nikdy nekončícího bezpečí.
Snad i proto byl pro ní byl pokud velký krok mimo komfortní zónu, když vyrazila směrem k zelenému lesu. Srst měla klasicky vyzdobenou žlutou zářící květinou v uchu, kromě toho se zmohla vykouzlit pár heřmánků, téže obohacených o jemné, lehce namodralé světlo. Tak to přece nosil její drahý Teo. Jak ten se asi má? Dohlíží na mě i s ostatními? Taková myšlenka jí byla milá, a tak se jí vší vervou držela, aby nemyslela na tu stoupající nervozitu.
Zůstala stát kdesi v ústraní a sledovala mýtinku zaplněnou velkým počtem mnoha vlků. Až moc velkým. Byl to dobrý nápad se tu vůbec ukazovat? A s kýmpak by měla trávit dnešní noc, našla by se aspoň jedna dušička, co by měla ten zájem s ní prohodit byť jen pár slov? S každou další vteřinou o tom začala pochybovat. Možná, možná to byla chyba, či? Vždyť by neměla ztrácet čas, musela pracovat! Musím, nebo ne? Já… už ne…
Se slzama v očích náhle utekla do lesa s jasně daným cílem - dostat se domů.