Príspevky užívateľa

Sassafras byla na obhlídce hranic. Byla si vědoma, že to nebylo v jejím popisu práce, přesto jí připadalo zdravé a normální jít jednou za čas obnovit pachy a zkontrolovat území před cizáky. K těm už se postupem času naučila chovat o něco lépe, co kdyby to byl zájemce o přijetí do smečky a toho pak jen Alfa Zathrian může soudit, přesto bylo potřeba všechny, kdo překročili hranice či se k nim přiblížili, co nejrychleji objevit a buď vyhnat, nebo za alfou přivést.
Zatím však ať se koukala, jak se koukala, žádného cizince neviděla. Je pravda, že nešla přes hory, ale přes ty by takhle v zimě šel snad jen sebevrah. Ona proto šla od smaragdového údolí přes pramen řeky až k syslímu háji. Najednou však někoho spatřila. Nebo to byla srna? Ne, srny přece nemají takové zbarvení... Zamračila se a pomalu se vydala za onou entitou, co spatřila mezi stromy.

Jak se tak procházela po vřesovišti, nemohla si nevšimnout druhého vlka, který se potuloval po druhém konci tohoto místa. Vlka, který nevypadal jako nikdo z její smečky. Žeby zájemce o členství? Měsíce v Szarynu ji paradoxně naučily být milejší k tulákům, co kdyby se totiž ti tuláci chtěli přidat do jejich řad a ona by je svým drsným chováním odlákala. Bylo nutné před tuláky být na pozoru, nebýt však vyloženě nepřátelský. Sassafras k němu tedy přistoupila, působíc přitom odměřeně, ne však agresivně či nepřátelsky. Hrdě vypínala hruď, tvářila se sebejistě, no zkrátka jako mladá vlčice v plné síle, které nic nemůže shodit její pomyslný hřebínek. "Hledáš cestu, jak se přidat do naší smečky?" Zeptala se, v tónu jejího hlasu nebyla poznat žádná emoce. "Či hledáš něco jiného? Snad bych mohla pomoct." Navrhla vlkovi.

Stejně jako Rufus, i ona jedla poměrně rychle. Netrvalo tedy dlouho a z králíka zůstala jen ohlodaná kostřička. "Ano. Docela se na něj i těším, přestože jsem slyšela, že ne každý jím zvládne projít." Prohodila, mlsně si olízla pysky a zvedla se do sedu. Klidně bych si dala ještě jednoho... Proběhlo jí hlavou, ale rychle tuto myšlenku zahnala. Zatím bylo všude jídla dost, ale brzy přijde zima a bude se muset o jídlo dělit se smečkou. Teď už to nebylo jako za jejích tuláckých časů, že ulovené jídlo bylo jen a jen její. Nene. Na druhou stranu, když jí to dlouho nepůjde, snad alespoň bude mít právo na kousek smečkového úlovku. Nebo ještě lépe někoho, kdo ji lovit naučí. To by bylo... Pousmála se. Bylo by fajn, kdyby už se nemusela spokojit se starými a nemocnými zvířaty. Přece jenom, mladí chutnají lépe.
"Gammou?" Vykulila oči. Někoho takhle vysoce postaveného - až na Alfu, přirozeně - snad ještě nepotkala. Co tak slyšela, smečka neměla Betu a Gamma byl jen jeden, tedy byl tady pan Rufus hned po Alfě nejvýše postaveným členem smečky. Saffron měla co dělat, aby se okamžitě neuklonila. Místo toho se hluboce nadechla a pak spustila. "Tak Gammou, hmm... Jsi jím už dlouho? V poslední době, od svého přihetí, jsem neviděla Alfu dělat žádná povýšení." Prohodila. "A co děláš jako Gamma? Musíš zastávat moc důležitou funkci..." Zeptala se. Ač už byla skoro dospělá, stále ještě vlčecí zvědavost nedokázala skrýt. "Já snad budu brzo bellatorkou." Dodala ještě.
Pousmála se, když ji vlk ujistil, že ani on není kdovíjaký lovec. Bylo to... nu, zkrátka se díky němu cítila o trohu lépe. Vlastně tohohle vlka odteď měla docela ráda, i když ho znala sotva pár minut.

Sassafras se konečně dostavila až ke stromu a posadila se, prostě sebou plácla na zem, čímž dost možná pohřbila poslední zbytky uvadajících květin na jejím kožichu. Byla v mizerné náladě, rozhodně ne ve stavu, kdy by se chtěla s někým kamarádíčkovat. Přesto se zdálo, že dnes bude muset. Na jedné z vyšlapaných cestiček se na obzoru objevil nově korunovaný gamma smečky. Iska, nebo jak se jmenuje. Proběhlo Sassafras hlavou. Počkat, Iska? Zarazila se. Toho přece znala už ze svých dob, kdy smečku svatosvatě odmítala! Měla ho vlastně docela ráds. I proto se pro jednou rozhodla opustit svou pošmournou náladu a zamávala mu. "Ahoj, Isko!" Zavolala, když se vlk trochu přiblížil. "Pamatuješ si na mě ještě? Tady ve smečce se myslím známe jen od vidění, ale když jsem ještě nebyla členkou, potkali jsme se tehdy na Vřesovišti. To jsi vlastně byl ty, kdo mě nakonec přesvědčil, abych se přidala." Pousmála se a dokonce slabě zavrtěla ocasem.

Využila toho, že překvapený Zathrian povolil sevření na jejím rameni, a vytrhla se mu. Možná jí tak vytrhl nějaké ty chlupy, masa však jistě mnoho nebylo, neboť mladá vlčice skoro nekrvácela. Neměla však čas zkontrolovat, jestli přece jen její rameno nepotřebuje ošetřit, protože boj ještě neskončil. Saffron to věděla a proto, jak už bylo řečeno, mu vzápětí vystartovala po čumáku. Jak očekávala, Zathrian uhnul, Sassafras však ještě za skoku otočila hlavu doleva a zakousla se mu do boku. Tím mu však odhalila svůj zátylek, do kterého se vzápětí zakousl mladý šedobílý.
"Pusť!" Štěkla přes sevřené tesáky, škubla sebou a po chvíli trhání a škubání, kdy mohla akorát cítit, jak se jí na zátylku vlivem Zathrianových zubů trhá kůže, se rozhodla více se zakousnout do břicha. Najednou, rychle. Vzápětí už cítila vlkovu krev a jak se pomalu prokousává přes hustou srst do masa. Doufala, že tohle jí poskytne taj potřebný moment překvapení, který byť zpravidla netrval dlouho, býval dosti dlouhý na to, aby se Saffron opětovně vymanila z jeho sevření. Pokud Zathrian skutečně povolil, i ona brzo vytrhla zuby z jeho boku - prvně je povolila, nechtěla mu přece ublížit, ovšem ne tolik, aby si jako trofej ze zakousnutí neodnesla alespoň pár chlupů. O moment později už se vrhala na Zathrianův kořen ocasu. Při manévrování si pomáhala krátkými křídly, které, ač s nimi nemohla létat, jí dodávaly alespoň větší kontrolu nad jejím tělem ve skoku a obecně delší dobu strávenou ve vzduchu.

Sassafras po úspěšném, ale vyčerpávajícím lovu srnky netoužila po ničem jiném, než se někde schovat a dát krátký spink předtím, než se se svou kořistí pochlubí smečce. Srna byla už starší a dokonce kulhala, fakt, že ji Saffron - obvykle velice špatná lovkyně - zvládla ulovit, jí však dokazoval, že se v lovu zlepšovala. Byla šťastně unavená a spokojená sama se sebou. Taky trochu zasněná, tak moc, že skoro přešla útulně vypadající otvor ve skále. Nakonec si ho však všimla a okamžitě tam i se srnou zamířila.
Uvnitř to nevypadalo vůbec tak hezky, jak si vysnila. Hned při příchodu ji přivítaly ostré kameny, které se jí zabodávaly do tlapek. Jakmile po nich však sestoupala krátký sešup dolů, ovoce bylo její. Objevila se v poměrně velké, pískem vydlážděné jeskyni. Tak tady si odpočinu... Slastně vydechla, svalila se na zem a v minutě se oddávala klidnému spánku.

Sassafras zrovna drtila mezi zuby rybu u řeky, když zaslechla vytí nového alfy smečky. Co může Zathrian v tomhle mrazu chtít? Saffron měla pravdu. Nebylo zrovna dobré počasí na sraz, maximálně že by chtěl Alfa varovat před přicházející zimou. Ačkoliv, to by asi udělal dřív. Saffron se na chvíli zaposlouchala do meluzíny, hrající si mezi stromy, mezitím jí na čumák spadla sněhová vločka. Brr. Proběhlo Sassafras hlavou, když se neochotně zvedla. Alespoň že vytí přichází od nory, tam je alespoň teplo. Pozřásla hlavou a rozběhla se ke smaragdovému údolí. Neměla to daleko, byla tam relativně brzo, její zaváhání nad zimou však způsobilo, že dorazila skoro jako poslední. Na místě už byla i vlčata. Sassafras se rozhlédla po své nepokrevní rodině a pak se zaposlouchala do Zathrianových slov.
To, co říkal, se jí nelíbilo. Nihil neměla nijak ráda, stejně jako ostatní smečky. Z norestských smeček jí však smečka Nihilská přišla jako nejslabší, zvlášť po nedávných konfliktech, kdy půlku svého společenství vyhnali. I zeptala se tedy. "Proč zrovna Nihil? Proč ne třeba Kult? My jsme silná smečka, naším spojencem by měla být jen jiná silná smečka. Když někdo napadne Nihil, můžeme je ochránit, ale co když někdo napadne nás? Těch jejich pět a půl vlka nám pramálo pomůže." Zadívala se na Alfu své smečky kriticky. Spojit se s Nihilem jí prostě nepřipadalo jako dobré rozhodnutí.

Sassafras jednou zase opustila Azarynské hranice. Tentokrát už je směla opouštět na déle než půl dne, nezdálo se však, že by toho využívala. Nevyužívala toho až do dneška, kdy konečně položila packy na vřesoviště. Květy vřesů zde ještě kvetly, byly však unavené a depresivní, asi jako květiny na Saffronine srsti. Sassafras se zhluboka nadechla a zavětřila. Musela se zklamáním konstatovat, že vzduch mimo smečku azarynskou byl úplně stejně dobrý, jako vzduch v ní. Co jsi asi čekala, hlupačko. Vždyť to tady znáš! Je to tu, jakoby to ještě byla součást Azarynu. Ach ano, jako ještě neazarynská tu jednou byla s jakýmsi Iskou, který ji skoro až přemlouval, ať se do jeho smečky přidá. A nakonec mě taky přemluvil, že. Připomněla si, jak na smečkové území opárdní později skutečně nakráčela. A nyní, o pár měsíců později, už se mohla pyšnit postem Thety, postem, pro nějž musíte projít složitým ceremoniálem Omeg, který také může končit vaším vyhoštěním. Ale ne pro Sassafras, která v něm byla úspěšná. Pro ni byl ceremoniál oslavou její existence. Sassafras se usmála. Měla dobrou náladu a dneska si ji nehodlala nechat nikým zkazit.

Mladá vlčice, nově jmenovaná theta smečky azarynské, se trmácela po území. Vypadala, že nemá žádný cíl, jelikož už chodila poměrně dlouho, zároveň se však nepokoušela lovit ani značit hranice. Jakoby prostě byla jen na relaxační procházce.Šla pomalým krokem a při chůzi si všímala různých květin a malých zvířat, kterým vždy věnovala přátelský úsměv, semtam chňapla po nějaké mouše, která ještě nezalezla do úkrytu na zimu. Při chůzi by jistě přitahovala motýly - ostatně jako vždy - kdyby už skoro nemrzlo a na ně nebyla moc zima. Nad touto skutečností si hlasitě posteskla. Neměla ráda zimu. Doufala alespoň, že tato nebude příliš krutá. Jedinou věcí horší než zimy totiž byly kruté zimy. Mrazivé počasí už se začalo podepisovat i na jejím vzhledu. Květiny uvadaly a Sassafras jakoby uvadala s nimi. Působila unaveně a depresivně, zkrátka ne v nejlepší náladě.

Pousmála se, když viděla, že se vlk osmělil a vzal si od ní kousek zajíce. "Neboj, nevadí. Jen se ptej. Jsem tu jen pár měsíců, od začátku léta. Stále jsem Omega, byť jsem teda slyšela, že brzo už přijde čas na ceremoniál. Mno nic, ty budeš asi výše postavený, co?" Zeptala se se zájmem a zakousla se do králíka. Byl chutný, jen trochu vyhublý. Možná protože byl zesláblý ho taky ulovila, její technika lovu totiž byla jistě hrozná. Ten vlk mě lovit viděl...! Došlo jí najednou a Saffron pod srstí celá zrudla. Snad to nepoví Feierovi... ten by nebyl rád. Zadívala se na vlka s vyděšením v očích. "Omlouvám se za tu špatnou loveckou ukázku." Vykoktala nakonec a stydlivě se usmála. "Lov nikdy nebyl mou silnou stránkou, umím snad všechno ostatní, jen ne to nejdůležitější. Snad se to tu naučím." Pravila.

Saffron přikývla. "Pochopila jsem." Ušklíbla se na jeji poznámku o tom, že je tu nová. "Z jakého místa? Také nejsem původně zdejší, až nedávno jsem začala nazývat území této smečky svým domovem." Pousmála se a trochu se zasnila. Ach, kéž by ještě žila ve své rodné smečce. Ne, možná ne. Na svou rodnou smečku měla pěkné vzpomínky, ale Azaryn také nebyl nejhorší. Vlastně ne, byl vlastně docela dobrý. Velice dobrý, měla se tu skvěle.
"Znám, znám." Pousmála se. Zezačátku nebyla zrovna nadšená, že ono vlče vidí, ale teď to vypadalo, že by to mohla být vlastně docela zábava. "Zající žijou hlavně tady na pláni, tomu háji se říká syslí, očekávám tedy, že tam najdeme spíš nějaké hlodavce. Už jsi někdy měla sysla? Jsou vlastně docela dobří." Odvětila. "Ale jistě se tam můžeme podívat. Tak pojď." Pobídla mladší vlčici a s těmito slovy se vydala tou cestou, na kterou Valencia předtím ukazovala.

>>> Syslí háj

"Ach tak." Mladá Omega pochopila, že oba disponují touto zvláštní ohňovou magií, a uklidnila se. Nemohla vědět, že magii ohně má ve skutečnosti jen Plamen a jeho bratr Popel, ten že hoří jen s jeho pomocí. Že oheň, kterým Plamen disponuje, ve skutečnosti nijak nebolí a proto hoří oba. Že by takhle mohla hořet i Sassafras, kdyby s Plamenem chtěli.
"Díky, pane ohně." Slušně poděkovala za kompliment o kytkách, který jí mladý gentleman vysekl. "Myslím si, že nejsou k ničemu. Prostě tu jen tak rostou a slouží jako potrava pro mé motýlky." Pokrčila rameny. Nikdy nad tím vlastně nepřemýšlela, k čemu takové rostliny jsou. Prostě tam... byly, už od narození. Asi jako Plamen od narození hořel.
Po ukázce magie, když motýli odletěli, se Saffron vyděsila. Mladý vlček vypadal, že se každou chvíli rozpláče, pokud už tak neučinil. A přece jenom to bylo vlče výše postavených, musela se zajímat o jeho dobro. "Jsi v pořádku? Omlouvám se. To jsem nechtěla... Neboj, jsou to jenom motýli. Ve skutečnosti ti nic neudělají, jsou jen otravní..." Zahrnula Plamínka mnoha konejšivými slůvky.

Zavrtěla hlavou. "Nevadilo, taky ráda použiju svou magii. Zní příjemně, ale ve skutečnosti moc není." Ušklíbla se a mohli začít.
Poté na něj, jak už bylo řečeno, vystartovala. Po očku přitom koukala na jeho obličej, zda je vlk překvapen nebo ne. Zathrian uhnul, ale to předpokládala. Neočekávala, že by se jí hned na první pokus útok povedl. Co však Zathrian poté udělal, nečekala. Vlk jí mrštil tlapou prach a kamínky přímo do tváře. Jak byla překvapená, nestihla uhnout, jenom zavřít oči. A tak schytala plnou ránu. A hned potom jí vlk vystartoval na rameno, do které se mu podařilo se zakousnout, jelikož byla vlšice stále otšesená z hrstky kamínků. "Au!" Vypískla a škubla sebou, aby se vymanila z vlkova sevření. Pokud se jí to podařilo, ať už svépomocí, či jí vlk sám od sebe po chvilce pustil, vrhla se na něj zpátky. Její taktikou bylo působit tak náhodně, jak jen dokázala, proto se místo nějakého víc zakusovatelného místa vzápětí vrhla Zathrianovi po čumáku.

Meno postavy: Sassafras
Akú rolu postava v akcii hrala: zakliata
S kým a kde hrala: M'Raan, Trosky Othamu
Koľko postov ( cca) celkovo pre akciu hrala: 2
Krátke zhrnutie príbehu: Sassafras ochutnala, jaké je to být duch Othaského hradu. Hra nicméně není dohraná.
Dopad na postavu: Asi bude lehce otřesená z toho, že M'Raan našla její tělo a Saffron ho nemohla nijak bránit.

Po chvíli se konečně vymanila z tranzu zmatení, které jí náhodné přetáhnutí tlapou přes čumák způsobilo. Čekala všechno, bolest, krev, vytržení masa z těla - byl to sice jen cvičný boj, ale přece jenom šlo o jejich možnost zůstat ve smečce - ale ne tohle. No nakonec to nějak ovládla, ale to už byla chycena vyšší vlčicí za zátylek. Aby toho nebylo málo, ještě jí podrazila tlapy, takže Saffron na krátký moment skončila čumákem v prašivé zemi. Rozkašlala se. Vzchop se, proboha. Bylo jí do pláče, přece ji nemohla tak rychle dostat! A taky že nemohla.
Sassafras ještě chvíli předstírala, jak kašle a dusí se, ve skutečnosti už však v mysli plánovala odplatu. Jakmile byla přesvědčená, že ji její soupeřka dostatečně lituje, postavila se na nohy a vymrštila se do vzduchu, pomáhajíc si křídly. Ty byly jen velice malé, ale na drobnou výpomoc při výskocích, jako byl tento, stačily.
V letu, nebo spíš skoku, sebou škubla. Pokud ani to nepomohlo a vlčice ji stále držeklka za zátylek, jednoduše otočila hlavu a chňapla vlčici za první bolestivé místo, které našla - za pysky. Tím opět nemohla ublížit, jako spíš vyvést vlčici z míry, ale to jí nevadilo. Jak už bylo řečeno, byl to jen cvičný souboj.