Príspevky užívateľa

Pousmála se. "Ach ano, Delle mi o vaší smečce říkala. Přesvědčovala mne, ať se k vám přidám, ale... nu, nepodařilo se jí to." Ušklíbla se. "Genlisea by mne jistě přesvědčovala taky, ale předpokládám, že ani ona by nebyla úspěšná. Víš, jsem dcerou velmi vysoce postavených vlků, nemám ve zvyku se někomu podřizovat jako nějaká omega. A pokud si mám vybrat mezi bytím omegou a tuláctvím, pak raději zůstanu tulačkou." Pokrčila rameny, netrpělivě očekávajíc, co na to Iska řekne. Snad mne taky nebude přemlouvat. Proběhlo jí hlavou.
Pousmála se, když Iska to přidání se okamžitě zmínil. "Jak už jsem říkala, do smečky bych ráda, ale nehodlám začínat jako omega." Pokrčila rameny. "Nejsem stvořená na takhle nízké posty. Vyrostla jsem jako vysoce postavená a tak taky zemřu." Odpověděla zdlouhavě. "I když, za sestrou bych ráda. Chybí mi, jak jsme spávaly přitulené k sobě..." I ona se najednou zarazila, celá rozpačitá. Tohle bylo možná přes čáru. Pomyslela si a raději změnila téma. "Nu a, našel jsi? Je Azaryn domovem podle tvých představ?" Zeptala se s úsměvem.

Jakmile se pod ní ozval řev, i ona vypískla, rychle si však zase srovnala svou vznešenou masku. Dcera vysoce postavených přece neřve jako tohle... vlče! Stále na něj koukala poněkud překvapená a ještě překvapenější byla, když si všimla, že vlče hoří. Rychle odvodila, že to zřejmě bude magie, jinak by při takovém množství plamenů už vlčátko dávno řvalo bolestí a kolem by byl cítit pach spáleného masa, nelíbilo se jí ale, jak blízko se pohybuje tomu vykotlanému dřevu. "Hele, kámo." Spustila opatrně. "Je to tvoje schovka, beru na vědomí. Uvědomuješ si ale, že ty tvoje plamínky tu tvou schovku brzy spálí na popel?" Hodila po něm významným pohledem. "Radši vylez a řekni mi, jak se jmenuješ,,, plamínku." Podotkla a o kousek ustoupila, aby vlčeti dala prostor vylézt.

Pokračovala po louce, tiše nadávajíc pokaždé, co jí kamenitá plocha zapálila do tlapek. Tak kráčela, až dokud si nevšimla šedivého vlka na obzoru. Patřila mezi zvědavé a nebojácné vlky, proto se za ním hned vydala.
Pokud Zathrian neměl rád mohutné vlčice, asi ani Sassafras na něj neudělá nejlepší první dojem. Byla sice maličká, ale svalstvo jí pod kůží jen hrálo. Jeho preference ve fenkách však mladá Saffron neznala a tak, jakmile na ni vlk promluvil, bez rozpaků se i ona představila. "Sassafras, ale říkej mi Saffron. A ano, jsem tu nová." Přikývla, jeho vykání si buď nevšimla, nebo ho nehodlala opětovat. Ona přece byla dcerou vysoce postavených vlků a podle toho se taky chovala. ¨
Nyní však musela na malou chviličku odhodit svou nafrněnou masku stranou, ab drahého Zathriana požádala o laskavost. On o ní ještě neslyšel, ona už o něm ale ano, "Neznáme se, ale já... no, vlastně tě hledám." Odfrkla si a rozhodla se jít rovnou k věci. "Slyšela jsem, že jsi jedním z bojovníků smečky. Ráda bych se také jedním stala, až projdu ceremoniálem." Pravila sebejistě ale s očekáváním v hlase. Co když mě odmítne?

Naproti Plamínkovi, avšak ještě netušíc o jeho existenci, si pomalu razila cestu Sassafras. Mladá Omega této smečky už měla plné zuby toho, být na nejnižší pozici v téhle smečce, proto hledala místo, kde by mohla být chvíli sama a urovnat si myšlenky v hlavě. Potřebovala opětovně najít motivaci, ujasnit si, proč tohle všechno dělá a že nechce být jako Genlisea a po opětovném shledání Asphodelle zase opustit. Ne, ona byla rodinný typ. Ale teď si musela promyslet, jestli jí to všechno za to úsilí stojí.
Dorazila od nory smečky až do místa, kde pramenila řeka Igna. A tam to spatřila. Ideální úkryt! Skvělé místo, kde se na chvíli schovat před světem . vykotlaný kmen spadlého stromu. A tak se za ním vydala. Když se však nasoukala do spadlého kmene, všimla si, že ji na boku tlačí něco teplého. I vyskočila proto zase ven, očka vykulená, cože za bubáka to tam na ni číhá. A číhalo na ni... vlče...? Saffron povytáhla obočí. "Co tu děláš?" Noviny, že se smečce narodila vlčata, se k ní dostaly, ale netušila, že už byly malé kuličky tak velké, že směly samy od sebe opustit doupě. Co když mě tu s ním najdou a budou si myslet, že jsem ho ukradla? Raději ho rychle přivést zase zpátky. Pomyslela si.

Po louce, která nevypadala ani tolik jako louka, jako spíš jako jeden velký kámen, se procházela jedna z novějších členek smečky. Byla to mladá vlčice nesoucí jméno Sassafras. Pomalu kráčela přes horkou plochu, ubíjena žárem babího léta. Její květiny nebyly živé a krásně prosperující, jak by jeden čekal, naopak, byly spálené prakticky na troud, div se z Saffronina těla nesklouznout dolů po srsti jako jemný prášek, jako popel. Snad jen kořínky, zarostlé hluboko v její kůži, se ještě držely, a z pod chlupatého kabátu rašily nové stonky.
Těžko říct, co tu mladá vlčice vlastně pohledávala. Koukala se sem a tam, ale nevypadala, jakože je na lovu. Možná byla jen na obhlídce hranic, bylo pravda, že tady vlastně ještě nikdy nebyla. A upřímně, věděla, že až tohle místo opustí, nebude jí chybět. V jinou roční dobu to možná bylo pěkné a strategické místo na pozorování, v létě ji ale kameny tak akorát pílily do tlapek. Au.

Jen se zašklebila, když zaslechla Lancelotův hlas za sebou. Toho bych teda nechtěla jako vysoce postaveného člena smečky. Proběhlo jí hlavou, snad ohledně té vůle. Teď ale neměla čas ani chuť na nepřátelské myšlenky, proto jen potřásla hlavou a všechny je zase zahnala dozadu do mysli. Raději se se zájmem zadívala, jak Lancelot odepíná přezky a shazuje ze sebe brašny. "Už v tom máš cvik." Poznamenala a střihla uchem. "Ale jistě." Zavrněla přátelsky na Lanovu otázku a o kousek se posunula, snad aby mu udělala místo. Jakoby potok nebyl dost velký pro ně oba.
"To bys měl být, jsem totiž strašně nebezpečná." Zachichotala se. Byla trochu slon v porcelánu, a proto si ani nevšimla pochmurného stínu, který se v jednu chvíli objevil na tváři jejího nového kamaráda. Kdepak, teď se koupala a měla zábavu a přátelila se a... měla se dobře,

"Ach ano." Pravila prosebně. "Miluju vzduch po dešti. Je tak čerstvý a voňavý a... ach ano, už aby tady byl podzim." Ušklíbla se.
Přikývla a v očkách jí zaplály radostné plamínky. "Ano, naštěstí ano. Nikoho z bývalých členů smečky jsem nenašla, ale nedávno jsem tu potkala svou sestru Asphodelle i tu druhou, Forsythiu. Delle říkala, že tu byla ještě i má třetí sestra, Genlisea, s tou jsme se bohužel ale minuli. Nu což, alespoň vím, že je živá a zdravá." Pousmála se a trochu při tom dokonce zavrtěla ocasem. "A sama cestuju od svých... hm, zhruba tří měsíců pokud se nepletu. Což znamená rok a půl? Dlouhá to doba." Potřásla hlavou. "Ale ne, neboj. Nijak ses mě nedotknul, to bys poznal." Zašklebila se na něj vesele. "Jsem zvyklá o tom mluvit, nejsi první, komu o tom vyprávím. Ale upřímně, ani já jsem si to nedokázala představit. Ono se to pak ale nakonec nějak... stalo. Najednou jsem neměla nikoho kromě sebe samé a musela jsem s tím pracovat, jinak bych nepřežila," Pokrčila rameny, jakoby od toho byla citově už úplně odpojená.

Přibližovala se a přibližovala, počínala se velice opatrně. Jak bylo už zmíněno, nebyla moc dobrou lovkyní, ale teď se rozhodla, že už si konečně uloví něco taky sama a nebude jen somrovat od ostatních členů smečky. A tak se tedy vrhla po kořisti - byla už totiž, svým laickým okem, dostatečně blízko - a zacvakala ve vzduchu čelistmi. Nemířila zrovna dobře, místo zátylku se zající zakousla do ucha. S tím se ale dalo pracoval, protože ho alespoň měla v zubech. Prodlužovalo to trápení pro chudáka zajíce, ale to ji v tuto chvíli pranic zajímalo. Popadla zajíce do tlap, tlamou si přehmátla k jeho krku a pak cvak! Zajíc padl mrtvý k zemi. Saffron se hrdě vyprsila a rozhlédla se kolem sebe jako vlče, kterému se povedlo něco moc pěkného a nyní se chtělo pochlubit rodičům.
Bylo to právě v tu chvíli, když si všimla přistávajícího Rufuse. Nebylo pochyb, že přistává, aby si s ní promluvil. Sassafras pokrčila rameny. Byť by teď preferovala vítězoslavně hodovat, ani smalltalku s dalším z členů její nové smečky se nebránila. "Ale ahoj." Přikývla hlavou na pozdrav a utrhla si pořádné sousto z vyhublého králíka - patrně i s kostmi, jelikož moc masa na sobě neměl, to jí však v tento moment nijak nevadilo.

Mladá vlčice se procházela po pastvině, které zdejší přezdívali jarní. To, jak se to tady jmenuje, se snad dozvěděla od jedné ze svých sester, se kterými se blízko tomuto místu nedávno potkala, nebo snad od přátelského kováře Lancelota? Kdo ví, každopádně nějakým způsobem se dozvěděla, že toto je pravě jarní pastvina.
A tak cestovala dál a dál, najednou však ucítila pohled v zádech. Nebo to nebyl pohled? To nevěděla, každopádně nabyla dojmu, že na pastvině není sama. Proto se opatrně otočila a rozhlédla se kolem sebe. Nemohla si nikoho všimnout, až najednou... tam, tam byl! Černý vlk s podivným slunečníkem nad hlavou. "Hej, ty tam." Zavolala na vlka panovačně, přesto však poměrně mírně. "Co tady děláš?" Zeptala se a začala pomalu pochodovat k němu.

Jelikož Lancelot se při jejich rozhovoru odmítal koupat, koupala se tedy sama. Čvachtala se ve vodě, která jí byla skoro až po krk, a zatímco poslouchala Lancelotova slova, pomalu chodila sem a tam. Upřímně řečeno, právě v tento moment se měla dost skvěle. Zvláštní cizinec s brašnami nevypadal, že by představoval jakékoliv nebezpečí, právě naopak - tvářil se, jakože si chce prostě povídat, a to mu mladá vlčice byla ochotná dopřát. Koneckonců, nikdy není pozdě na spojence.
Zavrtěla hlavou. "Nene, to nikdy. A ani bych to nechtěla, vždycky jsem chtěla být spíše bojovnicí." Pokrčila rameny a pousmála se. "Ale matka měla magii rostlin a jelikož jsme ji já i sestry nějakým způsobem zdědily, často nás po večerech učila, co jsou zač, jaké mají účinky a jak se o ně starat." Pousmála se.

Přikývla. "Ano, máš pravdu. Já mám vlastně teplé období ráda, prospívá to mým rostlinám, ale... čeho je moc, toho je příliš. Zkrátka, jaro je lepší." Zašklebila se.
Na svá předchozí slova už taky nic nedodala. Škoda že Iska o tom přidání se do smečky nemluvil nahlas, rázem by byl o jedn vysvětlení, proč přidat se do smečky pro ni není dobrý nápad, bohatší. Takhle měl smůlu.
"Ach ano, je. Velice těžké. Víš, kdysi jsem mívala smečku." Udělala krátkou pauzu na nadechnutí a pak pokračovala ve vyprávění. "Žila jsem v ní společně se svými rodiči i sestrami a byli jsme všichni šťastní. Rodiče byli vysoce postavení a my ještě vlčata, takže jsme se neměli vůbec špatně. Jídla bylo dost, lásky bylo dost, nic nám nechybělo. Ale pak najednou... smečka zmizela. Rozprášili jí. Vlastně ani nevím, co se pořádně stalo, jestli to byli vlci nebo lidé, pamatuju si jen, že tam bylo strasně moc krve a strašně moc mrtvých vlků. Fuj. Nehezký to pohled." Otřásla se, snad na důkaz toho, jak ošklivý pohled to byl.

A tak se Sassafras nesla krajinou, celá zamyšlená. Tak moc zamyšlená, že si skoro ani nevšimla vlčice kousek od sebe, cestující po břehu řeky. Její bystré smysly však nakonec ani její vlastní zamyšlenost neošálila. V jeden moment zvedla hlavu a zadívala se na vlčici lesknoucíma se očima. "Ach, zdravím." Pravila vznešeně, jakoby byla princeznou promlouvající právě na jednoho z poddaných. Taková holt už Sassafras byla. "Saffron, jméno mé. A tobě říkají jak?" Zeptala se vlčice.
Netrvalo dlouho a ať vlčice odpověděla nebo ne, mladá Saffron se vrhla na smalltalk. "Dnes je pěkné počasí, že? Na mne je tedy trochu horko, ale jinak je pěkně slunečno. Mým květinám slunce prospívá." Nemohla si odpustit zmínku na své milované květiny, snad aby se jimi trošinku pochlubila. "Léto je u konce, doufám, že podzim bude dlouhý. Netěším se na zimu, nesnáším ji." Dodala pak ještě.

I Saffron přikývla. Chápala to. Upřímně, i pro ni tady bylo všechno jiné a nové a to ani nemusela být ze severu. "Máš pravdu, jeden si postupně zvykne. Ale je to těžké, nedokážu si třeba představit, že bych žila u moře. Nebo v tropech." To, že jedno moře se nachází hned tady u Norestu, a že tam dokonce žije jedna smečka, nevěděla. Stejně tak nevěděla, že se právě v tamtěch končinách nachází její třetí sestra.
Zarazila se. "Aha, to je pravda. Nerada bych narušovala vaše území a působila tak jak sobě, tak vám, nějaké problémy." Pravila. Byla to pravda. Jelikož sama vyrostla ve smečce, která si své území chránila, naučila se respektovat území i smeček ostatních. Nemůže přeci dělat ostatním, to co nechce, aby oni dělali jí. To, co oni porušili. Myšlenkami jí probleskla myšlenka na zkázu její rodné smečky. "Chápu." Prohlásila a potřásla hlavou, aby nehezké myšlenky zahnala z hlavy.
"Ha, kéž by." Uchechtla se. "Nejsem vlbec dobrou lovkyní, ne ne." Odvětila a smutně se usmála. Jako špatná lovkyně to měla v divočině extra těžké, přesto však nehodlala podlehnout Delleiným přáním a do smečky se přidat. Ne ne. Na další informaci jen přikývla. "To je dobře, nemám ráda divočáky. Nemám ráda, když mě někdo sežere." Zakončila nakonec a zašklebila se.

Pousmála se, ale nic jiného už neřekla. I ona měla hodně síly, raději se však trénovala pomocí boje či běhu, než aby s sebou tahala závaží.
"Ach." Zamyslela se. Ať se snažila, jak se snažila, nemohla si vzpomenout. Jistě však tu rostlinu znala, byla přece dobrá v rostlinách. Tak dobrá, že jí dokonce rostly v srsti! Měla tu rostlinu na jazyku, už už by ji řekla... "Rosnatka!" Vyhrkla nakonec. I přestože ji Lancelot ujistil, že je absence jejího poznání vlastně jeho chyba - samozřejmě, Saffron přece nedělala chyby - nehodlala se smířit s faktem, že by rostlinu nepoznala. "Je to rosnatka?" Zeptala se proto, o poznání klidněji než předtím. Její tón byl však stále nejistý, jakoby na poznání rostliny závisel její život.

Mladá vlčice, nová členka této smečky, byla na obchúzce po území, které se jí s pozicí Omegy otevřelo. Běžela lehkým klusem od smečkové nory. Dlouhý ocas za ní vlál stejně jako popínavé rostliny, které jí rostly všude možné po těle. Nakonec dorazila k jakýmsi kopcům, kde zpomalila do kroku.
Rozhlédla se. Najednou si periferním viděním všimla, že se blízko ní něco pohlo. Neměla v plánu lovit, ale když zpozorovala malého zajíce, uvědomila si, že od včerejška nejedla a má vlastně docela hlad. Proto změnila své plány, přikrčila se a pomalu se začala ke zvířátku přibližovat. Nebyla vůbec dobrou lovkyní, tušila však, že aby se jí stala, bude muset trénovat. A malý, poněkud neobratný zajíc působil jako dobrá tréninková kořist.