Príspevky užívateľa

Sykla, jak se zuby protivnice dotkly jejího boku. Očekávala, že to bude bolet, vlastně to nakonec nebolelo ani tolik, přesto si syknutí neodpustila. Jinak se tím ale nenechala vůbec vyvést z míry a pokračovala v boji, tentokrát v útoku na vlččino břicho. Nyní i ona ucítila pachuť krve na jazyku, její kousnutí nebylo nijak hluboké, ale o to bolestivější. Trhla hlavou ve snaze vytrhnout vlčici z těla kousek masa, nebo alespoň srsti. Jedno z toho se jí muselo podařit určitě. Jak Zathrian řekl, neměla za cíl vlčici co nejvíc ublížit, zároveň ale věděla, že trocha bolesti dokáže vlka snadno vyvést z rovnováhy a to měla také za cíl. Vlčice se však vyvést z rovnováhy nenechala, doslova. Pomohla si křídly, aby kousek odlétla a vymanila se tak ze sevření Saffroniných pevných tesáků. Sassafras si odfrkla. Křídel si na vlčici předtím snad ani nevšimla, teď už však věděla, že v tomhle bude mít drahá F'aoline výhodu. Saffron sice také měůa křídla, nebyly jí však k ničemu, byly moc malé. Ani ona sama nevěděla, k čemu je vlastně má, jen si matně pamatovala, že podobné měla i její sestra Genlisea. Ach, Gen, kde je ti konec.
Potřásla hlavou, aby z ní vyhnala myšlenky na svou sestru. Teď se musela soustředit na boj, chtěla-li ve smečce zůstat. A to taky udělala. Teda chtěla udělat, najednou jí však cosi přistálo přímo před obličejem. Upřímně, chvíli jí trvalo se zorientovat a uvědomit si, že to byla soupeřčina tlapa. Chvíli, kterou mohla druhá vlčice směle využít k útoku.

Saffron si tedy užívala svého nového nehmotného těla, proletovala zdmi a skákala přes kameny. Byla volná, konečně volná. Kochala se světem, mezitím si ale však hlídala čas, aby neporušila hranici půl dne mimo území, delší doba mimo území totiž byla omegám zapovězená. A tak když se začalo schylovat k poledni, rozhodla se, že se ke svému tělu vrátí, aby se mohla vrátit do smečky. Alfa by ji jistě nerad viděl nehmotnou.
Brzo však narazila na jistý problém. Jakmile se vrátila na místo, kde nedobrovolně nechala své tělo, uvědomila si, že se do něj nemůže jen tak vrátit. Navíc u něj někdo stál. Saffron vycenila zuby. "Hej ty, to je moje tělo! Pracky pryč!" Zavrčela na ni pro případ, že by snad vlčice chtěla tělo sežrat, roztrhat či jinak znehodnotit.

F'aoline se strefila do Saffron uprostřed skoku. Menší vlčice neměla sebemenší šanci se vražení bránit. Odletěla vzduchem jako vlající šátek a přistála na boku. Au, to muselo bolet. Mladá vlčice však na sobě nedala nic znát, jen vstala, oklepala se a pak se po druhé vlčici vrhla znovu, Nedělala si iluze, že těmito výpady něčeho dosáhne... něčeho jiného než postupného vyčerpání soupeřky. To byl jjí plán. Výdrž byla Saffroninou silnou stránkou, proto se snažila druhou vlčici co nejvíce vyčerpat ještě před začátkem samotného boje, aby pak při něm měla výhodu.
Sassafras na nic nečekala. Úplně se vykašlala na obranu před útokem na bok, na boku to sice hodně bolelo, ale vesměs to nebyla část těla, kde by se dalo napáchat příliš škody. Proto klidně nechala F'aoline, ať se zakousne, zatímco se po ní opět vrhla. Ono ostatně, pokud do ní šedá skutečně kousla, Saffron tím získala cenný čas, jelikož muselo chvíli trvat vymotat své zuby ze směsice husté srsti a květnatých šlahounů.Pokud do ní šedá skutečně kousla, vlastně tím dostala své čelisti do pasti, která nevydržela dlouho, ale pár vteřin to bylo. A těch pár vteřin využila Saffron k tomu, aby se na ni vrhla zespoda, tedy na břicho.

Nadešel její velký den. Den, po kterém už jí snad nebude připadat ponížené potavení Omegy, ale něco lepšího. Pozici Thety stále považovala za příliš nízkou a neúměrnou jejím dovednostem a schopnostem, ale věděla, že cesta na vrchol je trnitá a na nějaké lepší postavení si bude muset počkat a zasloužit si ho.
Ráno se tedy probudila a dorazila na místo, kde se měl konat ceremoniál. Fáoline už byla na místě. Kde se nacházel Sixten nevěděla, ale upřímně ji to ani nijak zvlášť nezajímalo. Jeho chyba. Místo shánění se po Sixtenovi si vyslechla, co za úkol má ona s Fáoline, a pak se postavila naproti vlčici, zhruba na metr od ní. Boj mohl začít.
Stejně jako její mladší soupeřkyně zaujala bojovou pozici a začala si druhou vlčici měřit pohledem. Ze smečky už znala mnoho vlků, troufala si říci, že skoro všechny, ale tuhle šedou vlčici ještě ne. Ach, jaká to začátečnická chyba! Kdyby s ní déle promluvila byť jen jednou, mohla teď mít představu o tom, jaké má vlčice schopnosti a dovednosti. Zároveň to ale byla taky výhoda, neboť nic netušila také vlčice o Sassafras. To bylo vlastně dobře, ona Saffron byla takový trojský kůň. Malá, mladá, ale zato silná a vytrvalá. A dnes měla šanci to dokázat.
Po chvilce měření sil očima se na vlčici významně zadívala. Nerada začínala boje, byla spíše obranný typ. Druhá však nevypadala, že by měla v plánu začít, a tak v nestřeženém okamžiku vyskočila do vzduchu a rozběhla se k druhé vlčici. Tušila, že to nebude tak snadné, přesto se jí pokusila jít rovnou po krku.

Kdyby se jí Rufus zeptal na techniku lovu, možná by i zjistil, že žádnou nemá. Saffron byla velice špatnou lovkyní, bylo proto s podivem, že se jí ten králík vůbec podařil ulovit. Obvykle jí utekli a třeba na vysokou, na tu si už netroufala vůbec. Přidání se do smečky byl pro ni tedy doslova dar z nebes, neboť konečně měla o žrát... a i ten lov se snad časem naučí. Na tu techniku se však Rufus nezeptal, a proto byla dosud opředena tajemstvím.
Jak tak žrala a zkoumavě pozorovala oranžového, z vlka pomalu vylezlo jeho jméno i otázka, na kterou se jí tady ptal snad každý. Asphodelle. Upřímně, už ji to docela štvalo, ne však dnes, kdy jí to zas tak moc nevadilo. Místo toho se zasmála. "Těší mě, Rufusi. Já jsem Saffron. A ano, s Delle jsme sestry." Odpověděla a opět se zakousla do králíka. Pak mu bez zaváhání urvala nohu a hodila ji směrem k Rufusovi - pokud byl stále ve vzduchu, pak někam pod něj. "Dáš si se mnou?" Nabídla mu.

Sassafras obrátila hlavu na stranu. "No, uznám, že k cizincům nebývám většinou moc milá." Pokrčila rameny, nezdálo se, že by se ohledně toho cítila nějak zle. "Ach tak Rufus..." Přikývla na další vlččina slova. "V tom případě v pořádku, jsi-li členkou smečky. Omlouvám se ti, že jsem na tebe tak vyjela, ale... nejsi cítit jako ze smečky. Budeš tu asi nová, že?" Zeptala se Saffron se zájmem, tentokrát už o dost přátelštěji než předtím.
"Valencia, pěkné jméno." Prohodila Sassafras vesele. "Moje jméno zní Sassafras, ale můžeš mi říkat Saffron. Respektive, musíš, na Sassafras vpodstatě neslyším." Ušklíbla se. "A teď... jestli jsi tu nová, nechtělka bys třeba ukázat území? Taky ve smečce nejsem dlouho, ale myslím, že co se týče území, už se tady docela vyznám." Nabídla vlčici.

Sassafras se vydala na jednu z obchůzek mimo území smečky. Jako omega směla strávit mimo území jen půl dne, ale šest hodin pro ni byla dlouhá doba. Zvlášť dnes, když neměla namířeno nikam daleko. Jen k troskám jednoho hradu, který pro ni byl opředen mnoha vzpomínkami.
Saffron se procházela troskami Othamského hradu a utápěla se v nostalgii. Tady poprvé potkala svou sestru Asphodelle, po tak dlouhé době, co od sebe byly odděleny. Ani nevěřila, že ještě žije, když na ni najednou zde v Norestu narazila.
Tentokrát však nenarazila na svou dlouho ztracenou sestru, ale na něco...nu, jistěne lepšího, avšak zajímavějšího určitě. Copak to asi bylo? Sassafras ten řetízek s lebkou chvíli zkoumala, než si ho konečně nasadila. V tu chvíli jí tělem jako blesk projel velice divný pocit, až z toho musela zavřít oči. Když je zase otevřela, zjistila, že se... vznáší nad svým tělem? No skutečně, její tělo jako kdyby jí najednou nepatřilo! Její duše, tedy jakési matné obrysy jejího předchozího vzhledu byly stále součástí Saffron, ale její tělo jakoby zůstávalo na zemi, zatímco ona se vznášela nad ním. Zezačátku ji to vyděsilo, ale pak se rozhodla, že je to vlastně super. Jak vzápětí zjistila, jako duch se mohla pohybovat mnohem volněji! Teď byla duch hradu othamského, jaká legrace!

Zrovna chrupkala kdesi v pelíšku, když se jí nad hlavou ozvalo hlasité vytí. Nebyla zrovna tvrdý spáč, prto se probudila reltivně rychle. Jinak řečeno vyskočila na nohy do pozoru a začala se rychle rozhlížet kolem sebe. Kde? Co? Kdo na nás útočí? Do boje! Nu, jinak řečeno jí chvilku trvalo si uvědomit, že tohle nebylo bojové vytí, ale vytí prostě a jednoduše svolávající smečku. Upřímně, tady v Azarynu to ještě nezažila a doma byla skoro moc malá na to, aby se takových shromáždění účastnila, takže... tohle byla vlastně její první svolávačka. Nehodlala to dát najevo, ale nemohla se dočkat. Že by konečně ceremoniál pro omegy?
Rychlým klusem doběhla tam, kde bylo vytí nejsilnější - tedy na místo setkání. Celá smečka už tam byla nastoupená, a vedle alfy Feiera byl... Zathrian? Že by nová Beta? Ten se ale má! Posteskla si. Život v Azarynu byl fajn, ale to omegování už ji upříkně nebavilo. Byť chápala, že ve smečce ještě není dost dlouho na to, aby měla nárok na vysoký post, nějakému postu Bety by se taky nebránila, to ne že ne.
Nakonec se však stalo něco trochu jiného. A upřímně, sehrálo se to všechno hrozně moc rychle. Feier odchází, Zathrian je naším novým alfou, betou je Delle... Delle... moje sestřička! Přehrávala si v hlavě, co se právě dělo. Hlavně na svou drahou sestru byla velice, velice hrdá. "Gratuluju... i tobě, Delle." Pronesla proto a usmála se, možná došlo i na nějaké to zavrtění ocasem. Jakmile pogratulovala, i ona se přidala k chorálu hlasů, vyjících Feierovi šťastnou cestu.

"Ještě jedna věc." Zastavila mladého vlka, když byla vyzvána k cvičnému boji. "Chceš používat i magii, nebo ne? Dávám ti tuto možnost pro případ, že tvá magie není využitelná v boji. Vypadáš o dost větší než já, v tom asi budeš mít výhodu, ale i tak si myslím, že bychom měli začít rovnocenně, buď oba s magií, nebo bez ní." Pravila. Hned, jakmile však dostala odpověď, se vydala do boje. Prvně Zathrianovi dala pár vteřin na nadechnutí, podrbání se nebo cooliv, co chtěl ještě vykonat, načež se po něm vrhla. Neměla ráda začínat útokem, byla spíše sebeobranný typ, ale tady usuzovala, že vlk se po ní první nevrhne. A ono neuškodí, když si ty útoky potrénuje, že.
Ráda by se vlkovi vrhla po krku, tam však se svým malým tělem dosáhla jen velice těžce. Rozhodla se tedy pro jiný, méně pro tělo důležitý, avšak velmi bolestivý terč - šlachy na nohách. Ano, jinak řečeno vyrazila s vyceněnými zuby proti jeho tlapkám.

Sassafras se podivila, že se vlčka tak rychle stahuje. To je divné, nejsem přece tak děsivá, ne? Saffron nebyla zvyklá na to, že by z ní měl někdo ocas mezi nohama. Přece jenom měřila sotva šedesát pět centimetrů a i tahle mladá vlčice před ní už byla vyšší než ona. A přesto tiskla mladá vlčice uši k hlavě a krčila se, jakoby jí vlčice právě předvedla své bojové schopnosti, které byly... nu, minimálně děsivější než Saffron sama a hlavně celkem neúměrné její výšce. "Ale ale, snad jsem tě nevyděsila." Povytáhla obočí. "Neboj se, nejsi v problému. Jen tě budu muset poprosit, abys území smečky opustila, či pokud máš zájem se přidat, zavedu tě za naším Alfou a on ti najde opatrovníka. Tak se vybodni na ten stažeý ocas a komunikuj se mnou. Jen tak se můžeme dostat k spokojenosti obou stran." Usmála se hnědá květinová vlčice, tentokrát upřímně.

Povytáhla obočí. "Zapaluje bráchu? A co na to on, nebolí ho to?" Zamračila se. Tady Plamínek měl naděláno na pěkné sourozenecké neshody, alespoň ona měla své sestry tak ráda patrně jen proto, že v dětství ani jedna z nich nedostala do vínku magii ohně, kterou by je v pubertě pak zapalovala, když chtěla, aby se uhly na stranu, protože královna prochází. "Ale pán ohně jsi, to musím uznat A pán hezkého ohně, fialový plamen jsem ještě neviděla." Střihla mu tam další kompliment, zřejmě vedoma si toho, jak na něj dobře působí.
Na vlkovy otázky už nereagovala, ale jakmile mladý vlk zmínil Feiera, musela se hodně držet, aby nebvybuchla smíchy. Skutečně je tam starý? Proběhlo jí hlavou. Alfa její smečky jí ve skutečnosti nepřipadal vůbec starý, tipovala by, že bude jen o pár let starší než její rodiče, když ji a její sestry měli. A oni byli relativně mladí. Usoudila však, že oproti malému Plamínkovi, který mohl mít sotva pár týdnů, byli staří všichni, a tak nad tím pokrčila rameny.
Jakmile ji Plamen tak vyděsil, zavrčela na něj. Ani ne však nepřátelsky jako spíš výchovně. "To se dělá, takhle mě děsit? A ještě můj strach nazývat vtipným? No počkej, já ti ukážu! Chtěl jsi, abych ti ukázala magii, že?" Saffron se v očkách objevily lišácké jiskřičky. Ano, skutečně se mu chystala ukázat magii. Nehodlala však vůbec být tak mírná a edukativní, jak plvodně plánovala - ne že by mu chtěla nějak ublížit, to ne. Ale vyděsit? Stoprocentně.
Vylezla tedy z vody a oklepala se, jakmile si všimla, že už ji tam vlček nepronásleduje. Zůstala však v bezpečné vzdálenosti. Pak se přemýšlivě zamračila a na krátkou chvíli se zatvářila nepřítomně. Z jejího soustředění pak vylezlo tornádo plné motýlů, zezačátku skoro mikroskopické a krásné, ale jak se pomalu blížilo k Plamenovi, zvětšovalo se a klepot tisíců a tisíců křídel se zdál dosti ohlušující. Nakonec bylo tak veliké, že mladého vlčka bez problému pohltilo. Saffron ho neudělala tak rychlé, jak mohla, to by mu totiž mohlo skutečně malinko ublížit, i tak byl ale Plamen uprostřed tornáda donekonečna bit zdánlivě nekonečným množstvím motýlích křídel. Motýli byli všude. Mezi jeho tlapkami, za ocasem, v uších a pokud nezavřel oči, tak i tam. Kamkoliv se malý červený pohnul, tam šli motýli za ním. To však trvalo jen pouhou chviličku, sotva dvě desítky vteřin, pak nechala Sassafras všechny motýly odletět, předpokládajíc, že tímto nepříjemným zážitkem už vlčkovi udělila dostatečnou lekci.

Valencia nebyla jediná, kdo se dnes vydal na průzkum po území. I Sassafras na něm byla stále nováčkem, byť nějaký ten měsíc už tu žila. Vlastně to tady znala už docela dobře, protože měla hned od přijetí napilno a od té doby pravidelně obcházela terén, snad s vidinou povýšení z tak ponižujícího postu jako je omega.
Toho dne tu však nebyla sama, jak brzy zjistila. Narozdíl od druhé vlčice byla vždy v pozoru, a tak si jí všimla hned, jak vstoupila na planinu. Zprvu jí nevěnovala pozornost, jakmile se však přiblížila blíž, nemohla si nevšimnout, že vlčice nepáchne jako jedna z nich. Jednalo se však, zdá se, o vlče, a proto tento tvrdý přešlap nehodlala častovat agresivitou. Zároveň to však nehodlala nechat jen tak, proto se vlčky na tuto skutečnost opýtala, zdánlivě sladce. "Ahoj, má drahá." Pravila a falešně se usmála. "Zřejmě ti nikdo ještě neřekl, že tady už jsi na území smečky Azarynské. Jistěže ne, jinak bys tu už nebyla. Podle pachu však soudím, že se tu pohybuješ už pár dnů, jak je možné, že jsi ještě nenarazila na nikoho ze smečky, kdo by ti to vysvětlil?" Zeptala se a povytáhla obočí v očekávání.

Na chvíli se zarazila, skoro jakoby jí nad hlavou byla vidět ozubená kolečka, jak jí to v hlavince šrotovalo. Nakonec se konečně probrala z tranzu a pravila: "Ach, takže jsem nechtěně uhodla tvoje jméno? No dobrá tedy, Plaménku. Jmenuješ se velice tématicky." Ušklíbla se a párkrát švihla ocasem ze strany na stranu, snad na znamení, že to i přes to všechno myslí dobře.
"Nezapaluješ? A k čemu ti je ten oheň teda?" Zeptala se překvapeně a povytáhla u toho obočí. Jestli ten jeho oheň skutečně nic nezapaluje, tak je docela k ničemu. No, možná dobrý na zastrašení... na to je vlastně docela užitečný. Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. Malý vlček ji zajímal čím dál tím víc.
Přikývla moudře, nadšená, že je zase jednou chytřejší než její konverzační partner. I když teda, porovnávat se s vlčetem, co sotva umělo mluvit a chodit, od ní nebylo zrovna dospělácké. "Podědit znamená, že jsem to dostala po někom, když umřel. V tomhle případě jsem to teda dostala ještě za jejího života... uhh... jak ti to vysvětlit." Zarazila se, protože najednou nevěděla. Mávla nad tím tedy packou a doufala, že na to vlček brzo zapomene. "A nežije je, že je mrtvá! Za duhovým mostem. Prostě už tu není mezi námi. Toho se brzo také dočkáš, vlci umírají každou chvíli. Ty teda budeš žít ještě dlouho, ale jistě se ve smečce najdou nějací starší, co už to mají za pár." Pokrčila rameny, jako by ji osud smečkových starších pramálo zajímal. Vlastně ani nevěděla, zdali tu nějací starší jsou. Některé smečky holt neměly to štěstí, aby se její členové dožívali vysokého věku.
Už už se chystala, že mu to teda ukáže, když jí vlk zlomyslně oznámil, že ji zapálí. "Vždyť si říkal, že nikoho nepá- co to děláš! Au!" Vypískla, když se jí plamen dotkl. Přestože nebyla spálena, v tu chvíli nebyl čas kontrolovat, jestli hoří, nebo ji plamen jen lechce ohřál. Proto vyjelka a dala se na útěk - instinktivně zamířila do řeky.

Přikývla. "Máš pravdu. Ale to víš, v mé rodné smečce se vlci po příchodu stávaly Kappami, ne Omegami. Omegy byly pod nimi a byli to vlci, kteří něco provedli, zradili smečku nebo tak, ale uprosili Alfy, aby nemuseli odejít. Tak museli snášet všechno zlé padající na jejich hlavu jako trest." Pokrčila rameny. "Nevím, proč pro ně bylo tak těžké odejít. Být tulákem je sice těžké, ale ne zas tak těžké, abych kvůli tomu snášela takové ponížení." Ušklíbla se znechuceně, jakoby ji představa, že si s ní někdo hraje jako s hračkou, upřímně znechucovala. Ona sama si takhle s jejich lokální Omegou často hrála, a tak měla představu, jak to muselo být náročné, kdy vás číci vlčata stále tahají za ocas a za uši a za ocas a vy se proti tomu nesmíte bránit.
"Mno nic." Zvedla se. "Mám docela hlad, takže pro případ, že se nechceš smát mé neschopnosti lovit, odeberu se pryč si něco někde sehnat." Uchechtla se a v podstatě ani nečekala na odpověď, prostě se dala k odchodu.

Povytáhla obočí, když se vlk nezačal zuřivě bránit, ale naopak se podřizoval. To já bych se teda k tomuhle chování nesnížila. Proběhlo jí hlavou a Sassafras hned začala chudáka vlka soudit. "Proč bys tu nemohl být?" Zeptala se naoko nevěřicně, očkama přejíždějíc po celém vlkově těle. Je docela hezký. Usoudila nakonec, ale neusmála se. To vlkovi dopřát nechtěla.
Ale zřejmě se v jeho souzení přepískla. Vlk jí vzápětí skoro vyrazil dech. Taková drzost! Chtěla vyhrknout, místo toho z ní ale nevylezlo ani slovo. Kdybych byla na území své smečky, tak bych ti vytmavila!Pomyslela si ještě, pak musela ale se smutkem konstatovat, že bohužel na území své smečky, která už ani neexistovala, není, a bude se tedy muset spokojit s nicneděláním. "Kdo jsi?" Vypadlo z ní potom nakonec po notné dávce vydýchávání.