Príspevky užívateľa

Jak zavolala do tmy, na chvíli se zarazila. Skutečně to byla Delle? Nemohla tomu věřit. Už tak dlouho svou sestru neviděla! Myslela si, že musí být mrtvá, byť její tělo nikdy nenašla - narozdíl od těl jejích rodičů, budiž jim země lehká. Její domněnka se však brzy potvrdila, když se ze tmy ozval hlas její sestry, volající Saffronino jméno - tedy přezdívku, kterou jí mohla říkat jen ona. "Delle!" Zvolala proto a i ona se rozběhla za sestrou. "Ahoj, tak ráda tě vidím!" Vypískla vesele, vrtíc ocasem jako o závod. "Též jsem si myslela, že už se nespatříme. Vlastně, myslela jsem si, že už jsi za duhovým mostem." Pravila, dokonce jí skoro až slzička dojetí ukápla. "Já jsem v pohodě, a co ty? Vypadáš skvěle!" A taky jinak, než si tě pamatuju. No skutečně, nebýt květin a pachu, snad by svou sestru ani nepoznala.

Sassafras povatáhla obočí. Jen tak? Bez jakékoliv zkoušky? Byla překvapena a lehce tím opět ztratila mínění o smečce. Považovala totiž za prestižní, jestliže všichni vlci museli splnit zkoušku a dokázat tak své znalosti a schopnosti. Minimálně v její rodné smečce tomu tak bylo, a ona, poměrně soudící vlčice, podle své rodné smečky soudila vše ostatní. Musea nicméně uznat, že je ráda, že si nemusí špinit tlapky.
A tak se tedy pomalu vydala za hnědočerveným do středozemí. "Dobrá... ano... okej." Na všechny nové informace, které jí Feier sdělovat, postupně kývala hlavou a semtam k nim prohodila i nějaké to souhlasné slovíčko.
A tak postupovala dále a dále za Feierem k smečkové noře. A bylo to. Nyní byla Omegou Azarynské smečky.

Pokývala hlavou. Byla ráda, že jí vlk odpověděl bez agrese. Ač byla zvědavá a ráda by se dozvěděla něco víc, rozhodla se nestrkat packu do potenciálně rozžhavených uhlíků a neptat se dále. "To je zajímavé, nikdy jsem tak moc na severu nebyla."Ani jsem nevěděla, že takhle vysoko nějací vlci žijí." Proto jen pokývala hlavou a utrousila nějakých pár slov.
"Ach." Přikývla a zadívala se do dálky, na ony nízké hory. "Ty hory ale nejsou vůbec nízké, naopak. Přijdou mi docela vysoké." Utrousila zamyšleně. "Ach." Vzdychla poté znovu, jakmile Iska prohodil dalších pár slov. "Ale ta řeka... slyšela jsem, že většina řek pramení v horách... nezačíná proto řeka Igna také někde tady? Chápeš, že bych se třeba nemusela vracet a našla ji někde poblíž..." Snažila se vytáhnout z Isky. Nu, byla holt vlčice lenivá, jak byla celé dětství zvyklá, že jí pečení holubi létali až do huby.
Opět se zamyslela. Nebyla dobrou lovkyní, to už věděla. Sobi, o kterých mluvil Iska, proto absolutně nepřipadali v úvahu, ti by ji roznesli na kopytech. "Já určitě menší." Pravila proto. Ve skutečnosti preferovala kořist, kterou jí někdo uloví, aby si nemusela špinit tlapky, ale to Iskovi sdělit nehodlala. "Možná ty zajíce... nebo ještě lépe ryby. Je v řece Igně hodně ryb?" Zeptala se. Lovení ryb jí docela šlo a celkem ji to i bavilo, přestože jich vždy bylo potřeba ulovit několik, aby se dobře najedla. "Podívám se tedy k té řece nebo do dormanského hvozdu, na králíky." Pousmála se a smála by se dál, kdyby Iska nezmínil toho divočáka. To slečinka Sassafras okamžitě zbledla a zakoktala: "Div- divočáka?" Vykulila ta svá velká, zelená očka. Ani se tolik nebála o svůj život, jako os svou image. Že bude nucena podle utíkat nebo že ji dokonce divočák do konce života znetvoří a ona tak bude muset chodit světem ošklivá. No fuj!

Pousmála se. "Mno jo, tahat s sebou šutry musí být pěkně těžké, nezávidím ti to." Na tvář jí vstoupil pobavený úšklebek. Představila si sama sebe, vláčející kamení po území. V tomhle vedru by asi umřela, chcípla přímo. Hlavně by to dost ubralo na její vznešenosti. Nemohla by se hrdě nést krajinou, tak jak se na dceru vysoce postavených vlků sluší a patří. Brr, oškliváá to představa. Proběhlo jí hlavou a ona se zase radši soustředila více na Lancelota samotného, než na jeho kameny.
"Mmm..." Saffron se zamyslela. Co bych tak o svízelu řekla? Je to poměrně nevýrazná rostlina, dokud se na tebe nepřilepí. Zamračila se. Neměla ráda, když jí něco nešlo. Nakonec se však rozhodla papouškovat své myšlenky, aby alespoň něco řekla. "Oukej, takže... je to dost nevýrazná rostlina. Trochu popínavá, ale to je spíš tím, že má lepivé listy... myslím. Hlavně má malé bílé květy, které se později mění v takové kuličky. No a ty kuličky se pak na tebe nalepí a je skoro nemožné je sundat." Lezlo to z ní jak z chlupaté deky, ale nakonec ze sebe něco dostala.

Oceňovala, že ji Feier nechal domluvit bez přerušení. Nesnášela, když ji někdo přerušoval. Uráželo ji to. Fakt, že ji tedy celou dobu pozorně poslouchal, ji ujišťoval, že se nerozhodla správně. Teď ještě jestli mě vezme. Zkoumavě sledovala hnědočerveného, co na její dovednosti asi říká. Na jeho větu o tom, že nic nepodceňuje, jen přikývla. To bylo také dobře, jednak pro smečku... a ostatně i pro něj samotného, bude-li si později přát, aby mu svou magii předvedla.
Po chvíli jí starší vlk položil další otázku. Odpvěď měla jasnou skoro hned, přesto nechtěla znít ukvapeně. Byla to šlechetná vlčí princezna, přeci jenom, a musela tak působit. Na krátký moment se tedy odmlčela, jakoby se zamýšlela. Možná se přitom skutečně nad něčím zamyslela, kdo ví. Každopádně, po chvíli z ní sebejistě vypadlo: "Ano." To bylo to jediné, co řekla, na druhou stranu předpokládala, že to je to, co vlk chce slyšet. Ne nějaký výčet možností, kdy ano a kdy ne. Chtěl prostě vědět, zda se mu hodí do smečky.
Po své odpovědi se však Saffron skutečně zamyslela. Soudě podle Feierových slov... existence v jeho smečce bude muset být vydřená potem a krví. Bude těžké se v ní udržet, předpokládala však, že za vydání svých tělesných tekutin nemine takového člena sladká odměna v podobě rodiny, sounálěžitosti a mnohem větší opory v boji, než byl-li by tulákem. A to se mladé Sassafras zamlouvalo. "Ach, o tom nemusíš pochybovat." Odtušila proto jako odpověď na další Feierovu větu.

I ona si druhého vlka bedlivě prohlížela. Věděla, že se zde pohybuje na tenkém ledě. Byla na hranicích cizí smečky, ještě ne zrovna přátelské k cizincům. Druhý vlk ji mohl v momentě zabít nebo do konce života znetvořit. A to by drahá Sassafras nepřežila. Být ponížená až do konce života, to by byla její smrt. Ona si Saffron totiž velice vážila svého vzhledu a dbala o něj.
Jakmile se druhý vlk představil, přikývla. "Ráda tě poznávám, Feiere." Přikývla. Ve chvíli, kdy jí však oznámil, že on zde je Alfou, zarazila se. Její zařazení však trvalo jen několik vteřin a jakmile se dostala z tranzu, vysekla Feierovi ukázkovou poklonu. Na znak svého podřízení nebo tak něco.
Když byla vybídnuta, ať povypráví o svých schopnostech, zamyslela se. Co vlastně můžu smečce nabídnout? Lovit skoro neumím, už dlouho jsem s nikým nebojovala... Nakonec se však přece jenom rozhodla pro boj. "Jako vlče, než jsem přišla o svou smečku jsem byla trénovaná v boji. Jelikož jsem teprve nedávno narazila na vlčí společnost, už dlouho jsem nebojovala, ale myslím, že si ještě pamatuju, jak se to dělá. Dále... nu, jak sis asi všiml, rostou mi po těle květiny." Otočila hlavou a odhalila tak dalších několik rostlin, prorůstajících její srstí. "Díky mé matce, která měla elementární magii a své vědomosti mi předala, se hodně vyznám v rostlinách, myslím si tedy, že bych po troše tréninku mohla být dobrou léčitelkou." Pokračovala. "A nakonec, s bojem souvisí i má magie. Dokážu vytvořit tornádo plné motýlů. Zní to, jakože to nic není, ale nepodceňuj sílu stovek a stovek motýlů." Dokončila nakonec svůj monolog a tázavě se zadíval na Feiera, co na její schopnosti říká.

Zašklebila se. "Pravdu díš, to by byla velká blbost. Léčitelé s sebou věčně tahají třeba bylinky, ale ty nejsou ani zdaleka tak těžké, jako tvůj materiál." Poukázala na Lancelotovy kameny, dokonce k ním trochu kývla hlavou. Poté pokračovala v koupání. Nechala slabý proud řeky obeplouvat její tělo anupřímně si koupání užívala. Byla tam jako v lázních.
Na Lancelotův kompliment k jejímu šafránu se jen usmála. "Je to opravdu pěkná květina, ano." Potvrdila a na jeho další slova přikývla. "To máš pravdu." Pokývala hlavou. "Myslíš svízel přítulu?" Zeptala se citlivě. Nechtěla vlka nějak urazit, přestože květiny by měl znát lépe. V tuto chvíli však jeho nedostatek vědomostí nehodlala nijak řešit, nechtěla mu dávat přednášku.

Netrvalo dlouho a na obzoru se objevil hnědý vlk s červenými znaky. Šel hrdě a sebejistě, Sassafras tedy usoudila, že bude vysoce postavený. To, že se určitě nemýlila a šlo o samotného Alfu, ale zatím nevěděla. "Zdravím." Postavila se ve chvíli, kdy se vlk přiblížil. To, že on sám ji nepozdravil, brala jako znamení, že skutečně bude patřit mezi výše postavené vlky. Ona ve své předchozí smečce také nebyla zvyklá cizince zdravit a spíš čekala, až se sami představí. A nyní byla ona tím cizincem. "Saffron, jméno mé." Prohodila proto.
Zavětřila. Podle vlkova pachu a stavby těla odtušila, žwe se jedná o samce. "Předpokládám, že jsi přišel na moje zavolání." Pravila odlehčeně, načež chvíli počkala, zda se nemýlí. "Důvod, proč jsem tě se zavolala, je, že bych ráda mluvila s tvým Alfou. Odmlčela se. Vážně tohle chcí? Prolétlo jí hlavou, a tak í zatřásla, aby myšlenku zapudila. Teď nebyl čas na pochyby. Hlasitě polkla a pokračovala. "Ráda bych se přidala do smečky. "

Sassafras dále putovala proti proudu řeky Igny. Už byla skoro rozhodnutá se přidat do smečky. Asphodellino přemlouvání si nechala projít hlavou a nakonec usoudila, že dokáže po krátkou dobu přežít nízké postavení, pokud jí bude dostatečně rychle povoleno vystoupat na vyšší postavení. Jednak jí totiž společnost ostatních vlků chyběla, jednak byla skutečně špatnou lovkyní a už ji nebavilo stravovat se mršinami a občasnými úlovky. Zkrátka a dobře, měla hlad a byla osamělá a byla kvůli tomu ochotna přežít i to ponížení býti Omegou.
Náhle ucítila čísi pach. Mnoho pachů. Musím se blížit k hranicím. Proběhlo jí hlavou , načež udělala ještě pár kroků, dokud si nevšimla jakési značky. Přijď na hranice a zavyj. Přehrála si ještě jednou v hlavě, co jí sestra říkala. A tak taky udělala. Postavila se přes značku na kameni a hlasitě zavyla. Tak uvidíme. Ušklíbla se poté, posadila se a čekala.

"Jsi ze severu?" Zeptala se opatrně. Věděla, že minulost byla pro mnoho vlků citlivé téma - vlastně ostatně jí. Nechtěla proto vlka pobouřit, byla vlčicí povýšenou, ale ne vyhledávající konflikty. "Nízké hory? Tak se to tu jmenuje?" Pravila se zájmem. Zdejší území ještě neznala, nikdy tu nebyla. Přišla z východu a nyní sice byla přemlouvána svou sestrou, aby se přidala do severní smečky - tedy jedné ze severních smeček, ale o té druhé ještě nevěděla - ale sama se na severní část území dosud nepodávala.
Pokývala hlavou. "Řeka Igna? Tu už znám, ses- tedy Asphodelle mi o ní řekla." Málem se přeřekla a sdělila Iskovi, že jsou s Delle příbuzné, na poslední chvíli se však opravila a příbuzenství s květinovou vlčicí tak nadále zůstalo opředené tajemstvím.
"Ach, dobrá loviště. Znáš některé? Jsem tu nová a nemám to tu tak dobře zmapované, ale nějaké vhodné loviště by se mi hodilo." Zeptala se. Nevěděla, zda bude vlk ochoten svá loviště sdělit, ale doufala v to. Sama nebyla nejlepší lovkyní, byla překvapivě dobrá v boji, ale lov jí už od začátku spíše nešel. Dokázala se uživit, přesto to byla docela tragédie.
Na Iskova další slova jen přikývla. "Myslela jsem si to."

Přikývla. Tak materiály... zajímavé. "Vyrábíš z nich něco?" Zeptala se se zájmem. Netušila, jak by mohl vlk sám něco vyrábět z kamenů, ale přestzo se musela zeptat. Že by vlk třeba mohl mít magii, která by mu umožnila kameny tvarovat, ji nenapadlo.
"Ach ano. Tu, co mám tady za uchem." Sklonila trochu hlavu, aby druhému vlku fialovou květinu ukázala. "Je to má oblíbená květina. Máš také oblíbenou květinu, Lancelote?" Zeptala se. Přestože vlk jí vykal, ona mu tykala. Snad to byl její zvyk, byla totiž dcerou vysoce postavených vlků a tak se všem podřízeným - tedy vyloženě všem, které potkala, snad kromě jejích sester - tykala.
Pokývala hlavou. "Ach ano, to chápu." Prohodila.

Přikývla. "Příšerné. Mám léto docela ráda, ale ty horka mě ničí. Proto jsem právě na cestě do hor, potřebuju trochu zchladit. Taková horská říčka... ach." Opět si vzpomněla na to, jakou má vlastně žízeň. To, že se vlk nerozhodl společně s ní posadit, ji trochu urazilo. Nejsem přece žádná krvelačná bestie, aby se přede mnou musel mít druhý na pozoru. Potřásla hlavou, ale jinak na sobě lehké rozhořčení nedala nijak znát. Raději pokračovala ve smalltalku. "A co ty, co děláš na tak ošklivém místě?" Zeptala se odlehčeně a na to se rozhlédla po vřesovišti. Místo to bylo skutečně odporné a fakt, že jí ostré trsy plevele píchaly do zadku, jak seděla, tomu moc nepomáhaly.
"Máte stejný pach." Pokrčila rameny, ale víc, třeba o jejím sesterství s druhou květinovou vlčicí, vlkovi neprozradila. Alespoň zatím.

I ona kývla na pozdrav, avšak nezverbalizovala ho. Lehké, zdvořilé pokývnutí hlavy bude protentokrát muset Lancelotovi stačit. "Ach." Přikývla na vlkovu odpověď a se zájmem se na onen "postroj" zadívala. Nikdy nic podobného neviděla. Zajímalo ji o něm všechno, ale jelikož chtěla zůstat zdvořilá a vznešená, udržet si nějaký ten respekt, rozhodla se nezahltit bílého palbou otázek. "A co máš v těch brašnách? To jsou kameny?" To byla jediná otázka, kterou nakonec nedokázala udržet za zuby.
"Ach ano, nepředstavila jsem se." Pousmála se na vlka, jakoby v duchu říkala "já hloupá". Nahlas to však nevyslovila. "Saffron, jméno mé. Jako ta květina." Připomněla druhému vlku existenci šafránu.
V přitomnosti druhého se začala pomalu uvolňovat. Ne tak, že by byli jako hned pio představení kámoši, ale dostatečně nato, aby odtušila, že ji nehodlá přepadnout... snad. Pustila se proto do vody a nezapomněla přitom trošku smalltalku. "Dnes je horký den, nechceš se taky trochu smočit, Lancelote? Nebo tvůj "postroj" nesmí do vody?" Obrátila se na druhého vlka, jakmile byla po břicho ve vodě.

Mladá vlčice se procházela proti proudu řeky, hlavu plnou myšlenek. Byla si vědoma, že se nyní nachází velmi blízko smečky její sestry a byla proto opatrná, neměla v plánu překročit hranice... tedy, zatím. Vlastně možná to v plánu měla, ale ne teď. Nemohla se rozhodnout. Chci být s Delle... ale nejsem žádná Omega, přeci. Na druhou stranu, Delle to taky zvládla a nakonec už Omega není, tak proč ne já... ale když já přece nechci být Omega, ani na minutu! To byly některé z myšlenek, které jí teď v mysli běhaly maraton. Zrovna dvakrát pozorná proto nebyla... dokonce si ani nevšimla, že v její blízkosti začal podezřele sílit jakýsi pach. Nebyl to však pach smečky, ohledně které byla tak rozpolcená. Nene, byl to pach jednoho, samostatného vlka. Kdo to však mohl být?

Po toulkách, které ji zavedly přes nekonečné pláně - místo, které se skutečně zdálo nekončící - se raději vrátila zpátky přes trosky othamu a pokračovala na sever. Její sestry, které potkala před několika hodinami či dny, povídaly, že směrem na sever najde hory, a přesně tam teď mířila. Potřebovala zchladit.
Zatím ale narazila jen na jakési vřesoviště. Nejenže tu bylo vedro jak v sauně, ale ostrá tráva ji píchala do tlapek... a obecně, bylo to tu dost na nic. Alespoň semtam narazila na nějaký strom, pod kterým mohla na chviličku uvolnit svým zádům od poledního žáru, než pokračovala dál při cestě za vodou. Pod dalším ze stromů dokonce na někoho narazila.
"Uhm, zdravím." Pozdravila ledabyle a postavila se před druhého vlka do stínu košatého dubu. "Nevšímej si mě, jen jsem se tu přišla zchladit - ostatně asi jako ty." A s těmito slovy se posadila. Neměla v plánu s vlkem mluvit, zatím ne. Skutečně se jen chtěla zchladit. Jak ale byla ve vlkově přítomnosti... nu, pokud na ni nezaútočil nebo tak něco, časem si jistě všimla jeho pachu. Pachu, který byl nápadně podobný její starší sestře. Musejí být ze stejné smečky, nebo dokonce milenci. Proběhlo jí hlavou, a tak nakonec nějakou tu konverzaci začala. "Poslyš, znáš ty nějakou Asphodelle?" Zeptala se.