Príspevky užívateľa

Suteki se zasmála až manicky. "Přesně tak. To je moje sestra!" dodala a vydala se dál do knihovny. "Tak kdo tě v poslední době vytočil?" zeptala se namátkou. Vůbec totiž nechtěla někomu znepříjemňovat život. Vůbec ne.
Nic ji v hlavě nenaznačovalo, že by spíš měla ostatní přesvědčovat o opaku a tím si vysloužit nějakou úctu a respekt. Ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohla být cesta. A že by to možná byla i o dost pohodlnější možnost. Však ono se jim to oběma jednoho dne vrátí. A budou se zase ptát, jestli to tak Hati opravdu chtěl.

Suteki opustila rudé panáčky a taky i myšlenku, že město byl dárek od Hatiho pro jeho nejmilovanější a vyvolené. A nastalo mezi nimi opět ticho. Sut si částečně hleděla svého a sem tam mrkla po Ruo kde je a co dělá. Sama se dívala na zašlé a vybledlé obálky na knížkách. Pozastavila se, když se její sestra zmínila o ostatních členech smečky a zaměřila na Ruo své rudé oči. Neřekla však nic. Vydala se ke své sestře a stoupla si k ní tak, že mohla cítit Ruo mohla cítit její dech na svém kožíšku. Přitom se jí podívala do očí. "Ať si myslí o nás co chcou, ale ve výsledku je to Hati, který určuje, kdo bude žít a kdo ne. A očividně on chce, aby jsme tu byly." poznamenala a sedla si k ní. "Však mi jim ještě ukážeme." dodala šeptem.
I ona měla pochybnosti, ale nedala je na sobě znát. Protože nechtěla. Jen ji zdržovali a nedostali ji nikam. Dokonce i měla někoho, koho začínala nesnášet. Ale nenávist byla vzájemná, protože mu nedávno s Mirian vyzdobili bejvák bordelem. I když za to dostala řádnou bídu, nestyděla se za svůj čin.

"Určitě to má nějaký význam. Hati měl k tomu určitě nějaký důvod, aby nám to dal." poznamenala a otevřela nějakou knížku, které se tam tak sto let válela na zemi. Co Su otevřela byla encyklopedie lidského tělo a zrovna to otevřela na svalovou soustavu. Při pohledu na červené panáčky, Su začala lehce o svém tvrzení pochybovat. "Co já vím. Nikoho jsem zatím mimo město nepotkala. A ani jsem na hranici moc nebyla. Ale není to špatný nápad na výlet." Suteki měla co dělat, aby prošmejdila její domovinu a o hranicích a jiných smečkách ještě nepřemýšlela. Taková škoda a nevyužitá záležitost. Určitě jednoho dne napraví.

No když si pamatuje můj ceremoniál, tak vskutku bude z kultu, ne? pomyslela si. Leda kdyby se už vetřela na území několikrát a zrovna dorazila na topení vlčátek, ale tuto myšlenku Su hned zametla pod koberec. To by ji přeci jen tak neprošlo!
"Faaaaaaakt? Já jsem si tě nevšimla." podivila se, ale s úsměvem. Ještě celý ceremoniál brala jako svůj úspěch, než jako článek do její sbírky traumat. Přeci jen se jí to povedlo ne? Vůbec nepřemýšlela nad tím, že by celá situace byla nějak zvrácená nebo že by se to dalo dělat úplně jinak. Takhle to přeci Hati chce, tak se to tak dělat bude.
Pak cítila nutkání se i představit. "Já jsem Suteki-shin. Ale Suteki stačí." pousmála se. Kupodivu Suteki dneska byla milá. To se moc často nestává... neleze na ni něco?

Suteki věděla pramálo o nějakých stříkačkách. Ani si nedokázala představit, že by tyto malé jehličky dokázali někoho zabít. Nevěděla nic o nebezpečných látkách, co plastová část stříkačky mohla obsahovat. Hlavně když většina těch látek byla průzračná jako voda. Su nevěděla nic o lidech a ani se nezamýšlela o tom, jak se tu vzalo celé městě. Prostě tu vždycky bylo a vždycky to bude. No to tak uvidí za svůj krátký vlčí život.
Suteki se uhnula stranou, když Silmä převrhla koš. S hlavou lehce na stranu ji pozorovala a po celou tu dobu nevydala ani hlásku. Celkově jejich setkání nebylo moc okecávací.
Užasle se podívala na tu prazvláštní látku. Když si dovolila se na ní podívat blíže, mohla vidět jednotlivé nitky, podobné právě, již zmiňované, pavučině. Ale nebyly zapleteny jako typické pavoučí dílo. Bylo to opravdu zvláštní. "Našla bys pro toto využití?" Zeptala se ze zvědavosti.

Vlčice měla opravdu pěkný hlas. Takový ten, kterým by mohla někoho zlákat, kdyby chtěla. No Su takový ani zdaleka neměla a taky ho moc často neslýchala. Ještě chvíli na ni udiveně hleděla a pak ji došlo, že se o přízrak s největší pravděpodobností skutečně nejedná. No ale furt z ní byla jaksi v rozpacích. Doposud ji nikde neviděla a ani o ní neslyšela. I když se Lesley ukázala na jejím ceremoniálu, ten den se soustředila na úplně jiné věci, než na vlky v okolí bazénu.
"Ty jsi taky z kultu?" zeptala se namísto odpovědi na její otázku. No přeci se musela ujistit, jestli to není nějaký vetřelec ne? I když tohle zrovna nebyla nejlepší otázka na poznání původu tohohle zjevení. No tak či tak, Su se bude muset co nevidět obeznámit se všemi členy smečky, ať se jí tohle už nestane.

Přišlo ji, že je Silmä víc zaskočená z jejich setkání, jak Sutekina maličkost. Přišlo ji to zvláštní, neboť okřídlenou vlčici brala jako takového toho dospělého, co ví co dělá. A ještě k tomu to Silma překvapila Suteki a ne naopak!
Dneska nechala osobnost nevychovaného spratka raději stranou a nijak to nekomentovala. Pořád Silmä byla léčitelka a kdyby se Su zase něco stalo, tak by to bylo docela nepříjemný pro obě dvě. A pokud si Suteki dobře pamatovala, tak tohle byla jediná léčitelka, co kult může nabídnout.
"No... nic moc zajímavého. Ale je tu dost jakýchsi jehliček." poznamenala a opět jukla do koše, který těmi jehličkami přímo přetýkal. No bylo tam i spousty jiných věcí, ale injekční stříkačky tam hráli hlavní roli.

Suteki se nebrala sestřin útok na její osobu nijak vážně. I když by měla. Nechtěla si totiž přiznat, že by její sestra něco takového udělala. Přeci Ruo byla ta jediná, co ji byla opravdu nejblíž. A tak dělala, že se nic nestalo a doufala, že se to znovu ani nestane.
Pro dnešní večer si našli za obětinu knihovnu. Pro Suteki to byl zase další barák, který vypadal jinak jak ostatní. A to nejen ze vnějšku, ale i zevnitř. Opět byla v úžasu nad tou podívanou. Všude bylo tolik poliček plných různobarevných knih. Když se podívala na nějakou z nich, mohla se jen divit nad jakousi čmáranicí a klikyháky, které na knize byly. Nedokázala si představit k čemu by tyto předměty byly.
Následovala svou sestru do patra. "K čemu tohle všechno vůbec bylo?" položila spíše filozofickou otázku. Přitom se trochu zamračila, jakoby ji už začínalo vytáčet, že nenachází žádné odpovědi.

Oklepala se. Už na ně zírala dlouho. Nebo alespoň dostatečně na to, aby se v mysli začala ptát, co tam vlastně dělá. A možná už jí přestali bavit. Vydala se tedy zpátky na tu táhlou chodbu. Cestou si dala pozor kam šlape, neboť sem tam byly ještě nějaký ty zbytky ze skleněných výloh. A jak byla opatrná s každým krokem, její pohyb byl neslyšný. Ale taky její pozornost byla upřena na něco jiného než okolní svět.
Když prošla přes kontrolní sloupky, ocitla se na chodbě. Už se rozhlížela kam bude směřovat její průzkum, když si všimla vybarvené postavičky.
Chvíli na ni hleděla jak chleba z tašky. Takovou chodící omalovánku opravdu nečekala. A ještě vůbec ne tady v šedivém, špinavém a smradlavém městě. Byla jak sluníčko, které vykouklo přes šedivá mračna.
Su na ni dobrou chvíli vyjeveně koukala, než se rozhodla osůbku oslovit a vůbec dát na jevo, že tady není sama. "Haló?" Zavolala na ni udiveně, jako na nějaký přízrak.

Byla tak zabořená do svých myšlenek, že si nevšimla, že tu není sama. No byla řádně překvapena, když na ní někdo promluvil. Chvíli ji trvalo, než rozeznala o koho se vůbec jedná. Pak si všimla křídel a několik očí, který zdobili známí obličej. Vždyť to je Silmä! I když to nejspíš okřídlená vlčice nebiděla podobně, Su viděla ráda. No... ne úplně ráda, ale byla radši s ní, než s kýmkoliv jiným (nepočítaje její sestry a ty co ji byli na blízku, když se plácala po světě jako malá koule chlupů). Vzpomněla si, jak ji pozorovala v její léčitelském brlohu při její práci. Byla tam sice jen chvíli, ale nemohla zapomenout na tu podívanou.
"Jen se tu koukám, co tu je." vydala ze sebe po chvíli.

Ani u téhle mladé černavé vlčice nebylo divu, že se vydala zrovna do této budovy. Již nějaký ten pátek si ji šetřila a s dnešním západem slunce ji chytla průzkumnická slina. Posledně ji takhle zaujala nemocnice. Zvláštní prostory plné polorozpadlých lůžek a spoustu skla, lahviček a ostrých jehel, spoustu poliček a nefunkční elektroniky. Zdaleka si nemohla představit, co k čemu sloužilo a tak si v hlavě vymyslela různé hrůzostrašné scenérie. A tím se zabavila.
Když dorazila do obchodního domu, nestačila se divit. Očka ji střílely sem tam a nemohla se nabažit nového prostředí a především svou kreativitou. Procházela různé obchůdky (nebo alespoň to co z nich zbylo). Musela si dávat pozor kam šlape, neboť různě po zemi byly střípky skla. U jednoho obchůdku se pozastavila. Bylo to hračkářství. Většina výrobků se již nedala rozeznat a byla to jen jakási neidentifikovatelná hromádka čehosi. Ale ty plastové výtvory, něco málo přežili. Barva sice byla vybledlá a prach se na nich vrstvil, ale pořád si zachovávali nějaký ten tvar. Suteki se na ně zašklebila. Vůbec se ji nelíbili. Možná ji i některé kousky koukali do duše a ona je nemohla vystát, ale přeci jen tam chtěla zůstat a koukat na ně.

Zaklínila trubku tak, aby nešla jen tak vytáhnout. Těšila se ze svého veledíla a už se chtěla otočit na Mirian a vydat se s ní domů. Hezky spokojeně po svém zločinu.
Než se však stihla otočit, cosi povalilo přímo do té nechutné vody, co tam před malou chvíli vylila. Zapištěla šokem. Snažila se zvednout na svoje nohy a prchnout, ale než na to stihla vůbec pomyslet, už s ní Hunt podlahu vytíral.
"Pust mě!" zakřičela a začala sebou smýkat, doufaje, že se mu vyvleče. A že to bylo divoký. Su sebou zmítala jak o život. Během svého záchvatu úplně zapomněla na Mirian a na to všechno, co doteď dělali. Z vytřeštěných očí sršel strach a z tlamy bolestivé zakvílení.

I když to byl velice neuctivý úkon, byl nutný. Při pohledu do kýble se nedivila, že z toho Miri vycouvala. Su si oddechla. Nejspíš pak budou muset zajít k řece (nebo v tomhle případě by i špinavá kaluž pomohla), aby si umyla packy. Strčila do kýble a po nějakém tom pokusu, se ji podařilo obsah vylít. A voda ji 'umyla' packy. Otřásla se nechutenstvím, ale zároveň se zašklebila na tím nechutným bordelem co se rozlil po podlaze. Ona sice má znečištěný packy, ale Hunt bude muset tu smradlavou polévku vytřít.
Vyskočila ven a rozhlédla se po bordelu. Velice se ji zalíbila hromada zrezivělých vodovodních trubek, které se opalovali měsíčním svitem. "No to nám teda poděkuje." zazubila se a začala k klackům listím a bůhví čemu všemu, co Mirian donesla, přidala i nějakou tu zrezivělou trubku. No nebyla zrovna příjemná na chuťové pohárky, ale už si představovala, jak to Hunt uklízí a cítí tu stejnou chuť rezy jako teď ona.

Ony by mezi sebou nemuseli ani komunikovat, aby se dorozuměli. Jakoby si četli myšlenky. Tak krásné to bylo!
Suteki si to náramně užívala a hlavou ji skákali různé nápady, jak Huntleyho dodávku vytunit. Ale nemohly tam být celou noc. Ještě by je tady někdo načapal!
Opětuje ji úsměv, ale vzadu v hlavě ji začne tikat budík konec neplechy. Nemohou se tu zdržovat dlouho. "Je to sice skvělý nápad, ale trochu nám to zabere a navíc je to dost nechutný. Co kdybychom to tu jen tak rozlily po podlaze? Naházíme sem nějaký bordel k tomu a vezmem roha." navrhla. I když to nebyl úplně návrh, ale spíš rozkaz, ale znělo to jen jako přátelská myšlenka. Su by tu ráda zůstala věčně, ale to by jim nesmělo hrozit načapání.
Stejně na ně jednou přijdou, ale nemusí to být ještě tuto noc.

No to teda! Bude jak princezna na hrášku! Třeba ho to donutí si uklidit. Nebo jim to přejde vrátit. Ale ať už se rozhodne pro cokoliv, bude to záležitost budoucnosti. Teď bylo hlavní užít si přítomnost.
Zazubila se na Mirian. Možná zváží, že ji i přidá do svého zločinného týmu (který se doposud skládal jen z ní a její sestry). "To je přímo úžasné!" zákeřný úsměv ji zdobil obličej a táhl se od ucha k uchu. Měla jen na krajíčku aby se začala zlověstně smát.
Vylepšení pelechu o hřebíky, přenechala Mir a sama se vydala najít něco užitečného. A brzo ji do čumáku udeřil jiný zápach, ne tak odlišný od zdechliny. Šla přímo za ním a objevila kýbl s neidentifikovatelným obsahem. Za několika let do něj napršela dešťová voda a pár nešťastných malých živočichů se marně pokoušeli dostat k vodě a v plechovém kbelíku utonuli. No zkrátka to byla břečka plná kostí a hnijcích zbytků bezradných zvířat. Kolem celého výjevu lítalo početné hejno much. Ideální.
"Co kdybychom mu jeho obydlíčko umyly" položila kyblík před dodávku a podívala se na Mirian, jakoby po ní chtěla souhlas. Stejně bylo jasné, že to udělá i kdyby její spolupachatelka nebyla pro.