Príspevky užívateľa

Ano, i Timek měl dnes jasný cíl - nasbírat co nejvíc bylinek, co kde najde, aby tak doplnil zimou ochuzený sklad. Sklad, ach, jeho milovaný sklad! Byl vybrakován, a pak ještě k tomu vytopen! Dalo práci to tam dát zas nějak do kupy, ale už to tam začínalo vypadat docela sofistikovaně. Jen doplnit všechny ty zásoby, to potrvá nejspíš celé léto. Přednost měly bylinky první pomoci, a vše, u čeho předpokládal, že by mohlo přijít vhod.
A tak když malého zrovna hlídal Hari, mohl si na pár hodinek Tim odskočit, a pracovat tak, jak to má nejraději. Měl s sebou svůj super bágl, a hodlal ho celý zaplnit bylinkami. Jen se musel dívat opravdu po tom nejužitečnějším, né, že si tu bude zase hoardovat každý prd! Ale... brašna je to velká, ona pobere vše! A tak zrovna v tuto chvíli se přistihl, že běžel sbírat heřmánek. Heřmánek není žádná vzácná bylinka, ale přilepšit zvládl nejednomu vlku! Až zase přijde období chřipeček, bude se zásoba heřmánku hodit víc než dost.

Usmál se, zas a znovu. „Děkuji. Často je používám do květinových věnců, nebo k dekoraci kožichu, pokud si to událost zrovna žádá. Žel teď moc na pletení věnců není čas, ale snad s přicházejícím jarem se k tomu opětovně dostanu.“ No jo, minulé jaro si pletl věnce furt, ale to se potřeboval dostat z toho svého traumatu. Traumatu, které bylo zamčené v jeho mozku, a on se na něj nepamatoval. Rád by ze své paměti vytěsnil i více zážitků, ale to asi nebude tak snadné. „Červená je skvělá barva. Elegantní, plná síly.“ Hned myslel na Hariho rudé parohy, a ta představa ho těšila.
„Tak tam jsem možná ani nikdy nebyl.“ Nevěděl, jestli tam byl za minulého života, za ten aktuální spíše ne. Historie před smečkou se mu zamlžila. Pamatoval si jen, že se v okolí jezera potkal poprvé se svou sestrou, ale nepamatoval si, jak to setkání probíhalo. To, které pak proběhlo znovu po roce, už si pamatoval mnohem lépe.
Přikývnul. „To je dobrý přístup,“ odsouhlasil to a odkašlal si. Snad aby se pomalu začal vracet domů, aby o něj neměl Hari strach, hm? „Velký vlk?“ Zajímal se však ještě před tím, než se skutečně rozhodne odejít.

Byl rád, že byla jeho rodinka oukej. Nebo že se to tak aspoň zdálo. Teď nebyl prostor na nějaké neduhy, když se blížili k návštěvě, kvůli které celý výlet podnikli. tedy, výlet měl více cílů, ale na tenhle se Timek těšil rozhodně nejvíce. Měl radost, už jen co viděl Bellanniny zvídavé mimísky. To se hned rozzářil! Tulipánek byl sice schovaný, ale on si k nim snad cestu najde. A když ne, nerad by ho nutil do sociálního kontaktu. I když je jasné, že mu trocha socializace bezpochyby pomůže. „Tulipánku, neměj strach, tohle jsou kamarádi.“ Aspoň tak v to doufal. Bellanna byla dobrá vlčina, a tak věřil, že žádné pure evil vlče u sebe nemá.
„Bellanno,“ oslovil jí, čímž jí vlastně i pozdravil. Z jejího tónu bylo znatelné, že ho i ona poslala už pod kytičky, a nejspíš je šokována, že ho vidí zdravého. Tím se tedy potvrdilo, že o jeho nešťastné příhodě nějakým způsobem ví. Jaké veškeré detaily ale zná? Na tom teď nezáleželo, neboť cítil, jak se i jej zmocňují emoce. Někdo měl o něj starost!! Bylo to děsivé. Děsivé, že i svým kamarádům způsobil obavy, a tak byl rád, že je mohl zase v dobrém vyvrátit. Nerad by jiným dělal starosti, což byl ostatně důvod, proč o své příhodě řekl jen Harimu a Ghaa'yel. „Ano, ano, žiju, a moc rád tě vidím.“ Řka zcela upřímně. „A rád konečně vidím i tvá vlčátka. Tak nakonec čtyři, panečku! Gratuluji.“ Mimísci. To bylo to první, o čem chtěl mluvit, ale byl tak plný dojmů, že nevěděl, co říct vlastně dřív. Potomečci to byli krásní, všichni dostatečně podobní jejich matce. Dva světlejší obzvlášť, ale i ti černí měli fyzické atributy, které potvrzovaly, že jsou potomkem modré vlčiny.
K povídání toho bude nejspíš dost, ale nejdřív trochu toho vychování, hm? „Tohle je moje rodina,“ chtěl představit Hariho s batoletem, jak se sluší a patří, a tak tomu dal prostor. „Můj partner Hariuha, a náš Tulipánek.“ Trochu poodstoupil od dítka, které bylo schované za jeho nožkama. Nepředstavil ho tedy jako syna, ale byl jejich, a to bylo důležité. Nakonec možná se Bellanně svěří s tím jeho traumatickým příchodem na svět. Měl v ní důvěru, a myslel si, že ona ho za blázna prohlásí. I když by jí to asi za zlé neměl.

Vlastně málokdy narazil na vlky podobné téhle vlčici. Né každý měl tak pozitivní a neinvazivní pohled na svět. Více takových jedinců, to by si Timek vskutku přál. „Mám rád třeba heřmánek. Obecně bílé kvítí je mé oblíbené, ale taky třeba vřes, který se jiným může zdát obyčejný.“ On měl rád i ty obyčejné věci, protože na všem se dalo najít něco zajímavého. Jeho oku lahodil kdejaký kvítek, náročný nebyl. Do věnečků se dalo zakomponovat cokoli, aby to dělalo parádu. A když to kvítí ještě zachraňovalo životy, tím líp.
Zakroutil hlavou. „Neznám, bohužel. Ale pokud je tak pozitivně naladěná jako ty, snad jí jednou poznám.“ Žel si jí již z léčitelského workshopu nepamatoval, a sám s ní žádnou interakci neměl, proto jí v paměti neudržel. „Možná.“ Odpověděl, a dále to asi nehodlal rozpitvávat. Nemyslel si totiž, že by mu kdo mohl pomoct. On už se odepsal.
„Jsem si jist, že si dáš dobrý pozor. Hlavně pokud by se náhodou stalo, že by ses na našem území ocitla, někdo tě požádá o rychlý odchod dřív, než by k vyhnání použil násilí.“ Přízrační nebyli rváči, a tak se v tomto ohledu nemusela bát. zároveň ale nechtěl, aby to znělo jako nějaká pozvánka k nim na území. „Věřím v to.“ Pousmál se nad další její poznámku, ale sám myslel na to, že beztak umírá, a tuhle vlčinu vidí naposledy.

Time se na chvíli vzdálil od své rodinky. Hledal konkrétního jedince, kterému dlužil opravdu mnoho, a to za záchranu života, která se před několika týdny uskutečnila u nedaleké řeky. Sol byl tehdy náhodný kolemjdoucí, a jeho magické schopnosti tehdy Tima udrželi při životě. Jaká to náhoda, že šel kolem zrovna on, hm? Klidně by kolem nemusel projít vůbec nikdo, nebo třeba vlk, který umí prdět bublinky. Hoch byl ve správný čas na správném místě, a ač zrovna tohle bylo neovlivnitelné, Tim chtěl za následnou ochotu Tima s rodinou ubytovat, a převzít na sebe neduhy zranění, Solovi osobně poděkovat.
Proto ho hledal po pachu v těchto končinách. Kochal se přitom přírodou, která mu v horách byla tak docela cizí. Byl tu jiný vzduch, mořský, a plný zajímavých pachů. U nich v horách je to jiné, všechno. Tim to tam miloval, ale jeden občas musí vytáhnout paty z baráku, aby si to pořádně uvědomil. No, ale mezi tím kochání už se blížil k pachu jedince, za kterým šel, a netrvalo od té chvíle dlouho, než ho i spatřil - hnědého Sola. Ach, byl vždycky tak hnědý, nebo mu ten traumatický zážitek se zrozením Tulipána zastřel vzpomínky? „Sole,“ zavolal na něj nikoli neslušně, ale tak, aby o něm vlk včas věděl.

Tim s rodinkou pokračoval na výpravě v nihilu, která vůbec nebyla bezpředmětná. Nyní bylo načase vzít malého ke Ghaa'yel, vlčině, která jako mávnutím proutku vlka prohlédne takřka rentgenovým zrakem, a řeknu mu o něm mnohé neduhy. Bylo by fajn se o Tupánkovi dozvědět víc. Byl to stále parazit? Nevypadal tak, to je jasné. Ale co byl skutečně zač? Právě to se tu chtěl teď od mladé vlčiny dozvědět. Prý by se měla nacházet ve smečkové noře, a ač si Tim připadal trochu blbě, že se nihilským tlačí až do takového soukromí, bylo to nevyhnutelné.
„Věřím, že by nám Ghaa'yel mohla o malém něco víc říct. Její magie je skvělá, přál bych si takové schopnosti mít. A možná by ti mohla říct i něco k těm tvým packám,“ pronesl Tim, a pohledem zhlédnul Hariho kočičí pracky. No, neslušely mu, ale na masáž zad byly dobré. Každopádně Tim by svého hocha už rád viděl i bez nich. Pamatuje si ho vůbec ještě tak? Už si myslel, že ne! Každopádně tady teď i s Tulipánkem u svých noh hledali šedivou dorostenku. Bylo tu vlastně docela pusto, takže Tim její kožich zbystřil dost brzy. Automaticky se usmál, když jí viděl živou a zdravou, a vydal se jejím směrem.

pro Tima si prosím obyčejného mazlíčka (poštovního holuba)
pro Roiha prosím magický předmět neznámé povahy (nouzové rádio na solární napájení - nakreslím si sama)
za Deet si prosím úkryt po Arrakise (řešeno v ticketu)

Tim už jí nadále žádné své myšlenky nevnucoval, aby neměl snad pocit, že s ní manipuluje. Ale to on ne, to by snad ani se svým malým mozeček velikosti vlašského ořechu nezvládl. „Jen se snažím dělat pro druhé to nejlepší.“ A to né vždy muselo být i to nejpozitivnější. Ale zrovna on tedy zatím nikterak nezhřešil, ale nejspíš by to dokázal, kdyby to mělo být nejlepším řešením dané situace. Nakonec... přemýšleli s Harim i o odstranění Tulipána, když se narodil. Pokud by představoval hrozbu pro svět, dokázal by před ním ostatní ochránit? I kdyby to mělo znamenat to nejhorší možné řešení? Dnes už si myslel, že by to nedokázal, protože ten malý mu přirostl k srdci, ale koneckonců to byl pořád dost neznámý tvor, a stát se mohlo cokoli. Lepší nad tím ale neuvažovat.
Pousmál se, když z ní nakonec nic nevylezlo. „Stav se kdykoli.“ A tím by i to nucení k promluvení o traumatu uzavřel. Nakonec tohle místo nenaskýtalo příliš soukromí, a pokud by byl problém se sejít v noře, mohl by jí vyslechnout i v domečku ve starém hvozdu.
Veselejší konverzaci i docela vítal, ač si nikdy zrovna dvakrát nestěžoval, když se řeč stočila k depresivnějším záležitostem. Jeho mimísek byla však čirá radost, a kdyby to uměl, tak by se s ním všude chlubil. Jeho skromnost mu to ale nedovolovala, a navíc - co když ten úžas vidí jen on sám samotinký? „Takovou práci ti s radostí najdu,“ lehce se zazubil. Né, že by jí nutně musel zapřáhnout, proč ale ne? Třeba by jí to mohlo začít i bavit, a našla by si tu džob. „To zní taky dobře. Začíná se mi trochu plést v léčitelském doupěti pod nožky. Na chvíli ho zabavit, tak si stihnu udělat takovou práci, ke které ho nemůžu sám pustit.“ Tím myslel, že by ho mohla před jeho zraky hlídat. Když ho Timek zrovna hlídal, chtěl ho mít pořád pod dozorem. Mnohým ze smečky by ho svěřil bez mrknutí oka, ale takových nebylo zrovna moc. Malka k nim ještě žel nepatřila, ale... to třeba ani Everett. A ten dokonce do rodiny patřil! Děvenka by si to tedy nemusela nutně brát osobně.

Na tenhle výlet se Timek chystal už skutečně dlouho. Pravděpodobně od nihilské svatby, kdy se dozvěděl, že je Bellanna v požehnaném stavu. Tehdy měl v hlavě pouze myšlenku, že chce vidět její mimísky, a to co nejdřív to půjde. V té době byl jeho důvod plánované návštěvy vcelku nevinný. Za tu chvíli se ale stalo tolik věcí, že najednou nevěděl, kam dřív za kým skočit. Chtěl někde odchytit Sola, aby mu mohl poděkovat za záchranu života. Tehdy nebyl slov díků pořádně schopný, a tak to chtěl napravit. I za Ghaa'yel se chystal, a to dosti neodkladně. Její magické dovednosti byly skutečné (jak sám zjistil), a on jich potřeboval zas a znovu využít, tentokrát však né na sebe, nýbrž na Tulipánka. Rád by se o něm dozvěděl něco více, o jeho původu, neboť ten byl zatím pouhou tipovačkou.
K tomu však později! Teď byl TImek na cestě i s Harim a Tulipánkem najít právě Bellannu, na kterou se osobně dost těšil. Strašná škoda, že v tomto světě si nelze posílat fotky nebo zprávy přes poštovní holuby! Už dávno by pak věděl, kolik vlčat Bella měla, jak se zdařil porod, a jak jde výchova. Takhle byl jen jak kšandy napnutý, nedočkavě vyčkávajíc až se jí na to všechno bude moci zeptat. Ovšem to ale počítal s tím, že i na něj přijdou otázky. A on na ně neměl odpovědi. Bude muset lhát nebo Bellanna zná pravdu o tom, kde k tomu dítku přišel? Sdělil Sol ten příběh někomu? Nejspíše ano. To každopádně ukáže čas.
„Tak co, Tulipánku, zatím tě nožičky nebolí?“ Zeptal se malého při hledání modré léčitelky. Ze smečky je někdo odkázal, že bude někde tu venku, takže nezbývalo než zachytit její pach a držet se ho. „Těšíš se, až si uděláš nové kamarády?“ Tulipánek sic takřka nemluvil, neznamenalo to však, že to Tima zastaví v tom, aby na něj neustále mluvil. Čas běžel jako voda, toho chlapce už měli více než dva měsíce! Nebyl tedy moc velký, a ani zatím úplně akční, ale to se vstřebá. Nejspíš. Důležité bylo, že kousek cesty zvládl ujít i po svých, a tak se s ním Tim a Hari nemuseli pořád nosit. A to ať už v tlamě, nebo v brašně, kterou měl Tim samozřejmě s sebou. Nyní již oficiálně.
Pak pohlédl na Hariho. Tim byl moc rád, že šel na tenhle výlet s ním. Na chvíli se mu snad zdálo, že je ten bílý hoch tak semletý událostmi, že raději je většině událostem ducha nepřítomen. Neměl mu to tedy za zlé, z tohohle se každý musí oklepat asi po svém. „Všechno dobré?“ Zeptal se ho a jemně do něj drknul čumákem, aby bylo nad slunko jasné, že i na něj Timek myslí. Lhal by, kdyby tvrdil, že teď neměl v hlavě z velké části jen a pouze to dítko, ale Hari byl pro něj důležitý stále stejně jako kdy dřív. Teď byla jeho přítomnost po jeho boku možná ještě důležitější než kdy dřív, protože sám by ten divoký sled událostí jen těžko rozdýchal.
Pach modré vlčiny nakonec zesílil natolik, že bylo možné její přítomnost v dálce zbystřit. „Hle, támhle je! Jsme v cíli.“ Usmál se. Tenhle výlet stmelí nejen jeho rodinku, ale snad utuží i vztahy s jeho kamarádkou ze spojenecké smečky.

To dítko se schoulilo do klubka na studené zemi, a Timek to jen sledoval. Úplně mu při tom pohledu na to nebohé opuštěné děťátko pukalo srdíčko! Ale moc dobře si pamatoval, kde ještě před pár dny sídlil, a to jediné ho asi drželo od pořádného ukonejšení té nebohé malé dušičky. „To si bezpochyby budou myslet. Já-,“ povzdechl si a pohlédl na Hariho, zas a znovu. „Já tyhle drby nějak překousnu. Pokud to tedy překousneš i ty.“ Jak to říkal, tvářil se značně utrápeně. Hari bude za skutečného paroháče, jak to překousne? Tim ho skutečně nerad dostával do takové situace, ale copak je pravda o něco lepší než lež? „Nakonec... šuškat si všichni můžou mezi sebou co chtějí, my víme, kde je pravda.“ Za pár týdnů už si ale asi ani jeden z nich nebude chtít připustit, že se ta pravda kdy vůbec stala.
Zastříhal nepatrně ušima, jak ho překvapilo, že Hari chce toho vetřelce pojmenovat. „Pojmenovat?“ Na jednu stranu bylo to mimino takový cizák, bůh ví, co je vlastně zač, na druhou stranu - pokud ho chtějí vychovat jako normální vlče, jméno bude potřebovat. „Jo, myslím, že je to dobrý nápad,“ na tvář mu utekl úsměv, když pak bílý zmínil ty rostliny. To byla Timečkova velká slabina, no jo. Musel se k tomu prckovi natáhnout, a tlapkou ho pohladit. Pomalu, aby se nepolekal. Už to nevydržel - ať byl jeho příchod na svět sebedivnější, teď to bylo prostě jenom roztomilé mimino. A krásné, vskutku moc. „Vždycky jsem si myslel, že když budu mít možnost pojmenovat nějaké vlče, dám mu jméno Heřmánek. Ale teď si nemyslím, že na tohohle malého se to hodí.“ Přiznal a pokud ten malý už neucuknul, pokračoval v hlazení. Ta srst byla tak jemňoučká, jako chmýří.

Malka byla vskutku zvláštní vlčí dušička. Timkovi se líbila energie, kterou vyzařovala. Byla tak zvláštním způsobem smířená se světem, s osudem, který jí měl nebo neměl potkat. Neměla růžové brýle, skrze které by se dívala na svět, možná byla na sebe až příliš přísná, až moc sebemrskající. Jako by nevěděla, jestli má právo na to žít spokojený život. Ale proč? Co trápilo její snad ještě dětskou mysl? To Timka dost zajímalo, ale vyzvídat nehodlal. „Některým vlkům takový život vyhovuje. Ale já bych si bez smečky už nedokázal svět představit.“ Přiznal na komentář ohledně tuláctví. Tak samozřejmě se jí nedivil, že se jí zpět do víru bezdomovectví nechce. Není o co stát. „Pro mě je pomoc vlkům v nesnázích automatická.“ Pousmál se. Její záchranu si ale musel takřka vydupat, pokud to přeženeme.
Nepatrně střihl uchem. Takže ano, něco jí tížilo. K Timečkovi přišli vlci i s problémy psychického rázu, včetně samotného Orda, a tak by ochotně vyslechl i Malku, kdyby o to měla zájem. „Rozhodně nemusíš, pokud se na to necítíš. Jen chci, abys věděla, že já tě rád vyslechnu, když o to budeš stát. I to je, dá se říci, v popisu mojí práce.“ Opětovně se pousmál. No, nemyslel si, že vyloženě léčit psychiku zvládne každý kdo zvládne léčit i bolavé tělo, ale zrovna on se nějakým způsobem ocitl v životní situaci, kdy si na to - ať už dobrovolně či nikoli - troufl. Radši rozdá sebe, než aby viděl jiné trpět.
Stal se z něho otec. No... no ano. Ač to znělo dost neuvěřitelně, tak tomu tak nejspíše bylo. Jak jinak by tomu chtěl říkat? opatrovnictví? Ale s Harim si to dítě přeci nechají, vychovají ho jako vlastní - protože vlastní koneckonců je -, takže ano - jsou to jeho rodiče. Tim je otec. Ale slyšet to takhle nahlas je pro něj tedy velké sousto k spolknutí! V dobrém slova smyslu. „Ano, je teď ze mě rodič.“ Hlesl tedy. „Vlastně pomoc by se mi hodila, ve skladu, nebo i s malým. Tulipánek se jmenuje.“ Posbírat pár bylinek nebo přerovnat sklad by jistě zvládla. Přerovnat sklad... ach, to raději ne. Tim má rád svůj pořádek! Musel by Malku pořádně vycepovat, než by jí pustil sklad upravovat. Ale to není nic osobního - samotnou Ryumee tam viděl tak moc nerad!

Nuže, malíček třeba časem získá větší zájem o hru, a možná se u něj nějaký game objeví. Teď se ale zdálo, že to bude dost submisivní vlček, jehož jedinou slabinou by mohlo být tak leda nízké sebevědomí. Je ale moc pidi na to dělat nějaké závěry, no, i chování v tak nízkém věku naznačuje, jaká může být povaha vlka v dospělosti. A proto na tom začne TImek pracovat, aby ten malý měl v životě dospělém co nejméně problémů. Takový jest svědomitý a zodpovědný rodič! „Tak co, půjdeme domů? Nemáš hlad? Pojď, půjdeme papat.“ Božínku, i Tim už málem na to dítko šišlal! Ne, on k tomu nikdy nesklouzne!! Sice stačí ty přihlouplé zdrobněliny, ale... ah, kdybyste viděli tu tvářičku, jistě byste se mu nedivili! „Ale vem si hračku s sebou.“ Vstal a pobídnul ho.

I přes slovní povzbuzování se stalo, co tak nějak timek předpokládal - Tulipánek hračku pustil. Už to byl příliš velký tlak na něj, už to bylo moc. Nechtěl tu hračku až tak moc, aby jí otci sebral. Timkovi to překazilo plány! Jak ho teď měl nechat vyhrát, jak tuhle hru tedy zakončit vítězstvím pro toho malého? Chudák se tvářil dost zmateně, ale to bude třeba převést v nějaký výhradně pocit. „Vyhrál jsem, no panečku! Že ty jsi mě nechal vyhrát schválně?“ Pronesl s úsměvem, když pak sám hračku pomalu pustil. Jistě, těm slůvkám asi moc nerozuměl, ale Tim si dával záležet, aby zněl jen a jen pozitivně. „To jsi hodný kluk. Je to ale tvoje hračka.“ Nechal jí na zemi ležet, a posadil se. „Stačí?“ Možná už bude mít ten malíček dost.

Timck měl radost, když se zdálo, že jeho způsob hry se přeci jen malému líbil. Aspoň trochu. A dokonce i pochopil, co po něm jeho opatrovník chce. Nejdřív chytal hračku packama, ale pak se přeci jen pokusil jí vzít i do zubů, a Timek se skrze hračku v hubě pokusil usmát, a aspoň mumláním malého dále podporovat. „No jen ho drž! To je dobře!“ No ano, má ho jak domácí zvířátko, jak děťátko! Ale věřil, že takhle se i z tohohle děťátka, nedávno ještě žijící život hmyzu, stane vlk do života perfektně připravený! Socializace je zkrátka a jednoduše klíč ke spokojenému životu.
Když se do hračky malý zakousl více, Timek na něj přikývnul. „Tak je to vončo.“ Mumlal slova chvály skrž králičí chlupy. Trochu váhal, jestli má vyvinout nějaký nepatrný tlak, a s hračkou trochu trhnout k sobě, či nikoli. Timek ho nechá vyhrát, moc rád, ale nechá ho vyhrát až když uvidí, že o to má Tulipánek vůbec zájem! Pomalinku tedy s hračkou ucouvnul, pohybem, kterým si k sobě nejspíše přisunul i Tulipánka, pokud se hračky tedy stále držel.

Nebyl to úplně ještě ten styl hry, který by Timek nejraději viděl, ale bylo to něco. A to něco bylo moc fajn, protože malý měl o hračku zájem. Měl aspoň malý zájem o lov, a protože sám byl ještě malý, úplně to pro začátek stačilo. Nemyslel si, že když teď, v nějakých pěti nebo čtyřech týdnech, nedokonale loví hračku, znamená to snad, že bude marný v lovu. Ne ne, tímhle se na budoucnost akorát jen připraví. „To je dobře, jen ho drž!“ Říká mu hravým tónem, když k němu přišel hračku lovit pacinkou. Bylo to roztomilé, ale Timek sám zkusil do tlamy hračku vzít, aby v něm měl Tulipánek ten správný vzor. Předklonil se do poklony, a s pohledem upřeným si vzal do tlamy králičí kožu. Byl připravený si hrát jako nejspíš nikdy. Ale myslel si, že jakmile jí má teď v tlamě on, malý o hračku ztratí zájem. I když ho z postoje svého těla vyzýval k tomu, aby se aspoň pokusil mu hračku vzít. „Držíš jí?“ Zamrmlal skrz chlupy v tlamě.