Príspevky užívateľa

Lehce jsem se pousmál, o mé domovině, jeho rodu co má v krvi nechtěl slyšet, zcela jsem chápal, bylo moc brzo. Nenutil jsem vlka, nechal jsem to na jeho rozhodnutí, třeba i sám jednou přijde.. třeba. Na jeho poznatek, že moc nesněží jsme pohlédl k nebesům.
,,tady to tak nevypadá, avšak k zemi se dostane menší část toho, co je tam nahoře."
Pověděl jsem synovi a sledoval vločky jak padají k zemi, přemýšlel jsem nad svojí rodinou tam daleko, byli furt stejní? Nebo přišli rozumu, zjistili pravdu o naší mamce? Nebo jsem byl jediný co znal pravdu. Nedokázal jsem říct, doufal jsem, že bych se jednou s někým střetl, ale to jsem chtěl až moc.
Nastalo ticho, jiným by přešel mráz po zádech, já si udržoval čistou hlavu. Kdyby syn odmítl, co bych s tím mohl udělat? Zcela nic. Své činy jsem vybral a podal, neodčiním je, nevrátím čas, ale mohu vytvořit nové činy, snažit se, být otcem.
Když vlče promluvilo, pohlédl jsem na něj, slyšel jsem jak mi rychle bije srdce, hlava klidná, ale srdce jasně dávalo najevo mou touhu mít pouto se synem. Usmál jsem se na něj.
,,Tak jdeme."
Zavrtěl jsem ocasem, chvíli jsem hleděl na syna, ale po té vyskočil a prudce mávl křídly, abych nabral hned výšku, létal jsem na místě, v jedné výšce, čekající na Ravonnyho. Mé uši se jen pootočili když jsem slyšel Kira, který začal létat kolem mne. Usmál jsem se na havrana.

Tmavý se mne optal na to, kým jsem byl, odpověď jsem mu dal, nebyla nijak zabarvená, v mé mysli už byla pouhou vzpomínkou, ale hlavně poučením, co tak může i vlastní krev udělat své rodině, mé kroky byli opatrné, né vždy dostatečně, jako třeba teď a tady. Dříve pro mne moudrý, starší vlk se nyní pomalu stáčel k iritujícímu. Jistě, moudrý byl, ale jeho slova mne začala od něho odrazovat, jeho rod byl furt pro mne fascinující, ale tenhle vlk mi dříve přišel jinačí než to, co ukazoval nyní.
Z mého hrdla se vyškrábalo uchechtnutí nad jeho větou.
,,sobeckých?"
Pomalu jsem stočil hlavu zpět a pohlédl do očí vlka, který stál sic nade mnou, nyní byl ale pro mne nic, tyhle slova pro mne vlka potopili.
,,sobeckých?"
Zopakoval jsem znovu, jestli náhodou mne vůbec fungovali uši. Snad i ne? Bohužel, pravda byla opačné strany.
,,Sám jste zmizel ze své domoviny sem. A nejsem si zcela vůbec jistý jestli to vůbec bylo jen aby jste zplodil, vychoval a odhodil."
Řekl jsem ostře vlkovi.
,,Nebudu s dětmi někde, kde díky pohybům matky budou místo prokazování síly a odvahy, prokazovat důvěru, protože co když zaútočí jen, protože mají její geny. Voltaire vyrůstala se mnou. Zná mě. Ví, že pro své blízké bych udělal první a poslední. Protože je mám rád. A vím co vlčata mají prožívat v dětství. A hádejte. Strach to není. Trauma? To není. Jestli vy jste si své mladé házel do ohně pro své pobavení, pro to, aby dokázali že si jsou hodni. Dělejte jak chcete, ale neříkejte o mne, že mám sobecký postup. Šel jsem sem, protože je to druhé nejvíc bezpečné místo zde v Norestu.. Nyní bych řekl prvé."
Mluvil jsem s monotónem v hlase. Přestával mne tento rozhovor pomalu bavit.
,,A jestli si myslíte že já mám sobecký postup, tak vy máte ubohý odhad, když si myslíte, že bych zabil Panovníka či alfu. Já, narozdíl od vás, byl u toho. Viděl jsem to na vlastní oči. Vy. To máte z druhé tlapy, s nějakou pravděpodobností i nějak překroucený, kdo ví. Ale chránil jsem i volty. Nevybral jsem si stranu, byl jsem neutrální, jelikož na obou stranách byl někdo, koho mám rád, protože dokážu mít někoho rád."
Řekl jsem rázným hlasem a s pár důrazy ve slovech.
,,Teď mě spíše zajímá, jestli mne konečně přestanete vyslýchat. Snažíte se ze mne dostat odpovědi, ale odpovědi, které dostanete, se vám nelíbí. Myslel jsem, že tohle je zkouška V JESKYNI. Né výslech, protože se vám nelíbí jakou pravdu mluvím o vašem nevychovanci, který počítá dny vaší smrti."
Mírně jsem cukl pysky u posledních slov.

Pousmál jsem se nad jeho slovy.
,,Vždy je na ni prostor, ač to nevypadá. ve všem je krása."
.. I ve smrti.. Prošli mi myšlenky, ale snažil jsem je co nejvíce stáhnout do ústraní ikdyž na nich bylo něco pravdy. Pomalu jsem došel až Ravonnymu a mezitím ho poslouchal. Byl jsem velice hrdý na svého syna, který se zde začlenil a nyní pracoval pomalu se dostat výš.
,,Přeji ti hodně štěstí ke zkoušce."
Rostl jsi mi před očima.. Při zmínce o sněhu, pohlédl jsem po okolí a smutný úsměv mi pohrál na obličeji.
,,Připomíná mi domovinu.."
Na chvíli jsem se odmlčel.
,,Daleko za Norestem"
Dodal jsem k vlkovi, zajímalo mě, zda mladého bude zajímat má minulost mimo Norest. Pohlédl jsem k nebesům při zmínce letu.
,,Určitě tam bude chlad, je třeba mávat víc křídly než obvykle. Sundávat tak vrstvy sněhu a námrazy. Hlavně to nepřehánět, jak tuhnou křídla, roztáhnout a pomalu se snést k zemi."
Přihodil jsem ke slovům radu, sám jsem tyhle výšky sledoval, ač z tlamy jako vlče, pamatoval jsem si to, zkoumal ten rozdílný let při teple a pak v zimě. Při otázce ohledně mě jsem stáhl zpět pohled na syna.
,,No.. Nejradši bych strávil čas se svým synem, pokud mu to tedy nebude vadit.."
Mluvil jsem opatrně, nechtěl jsem říct něco špatně, ale zároveň zkoušel co mohu, co mi sám dovolí.

Koutky mi mírně cukli k úsměvu.
,,Učíš se tedy dobře."
Pochválil jsem Ravyho, ba dokonce bych řekl, že tohle má z mé krve, ale na to jsem neměl právo, né teď, možná jednou. Při jeho dalších slovech jsem protočil očima.
,,Možná. A nejseš ty moc mladej na to nemít zábavu?"
Ryl jsem zpět do něho. Tohle zas nebyla chyba tak moc moje, spíš Bell, která vlčatům vytvořila v tak brzkém věku příšerné trauma, taky mám v plánu si s vlčicí promluvit v brzké době, mám tušení, kde se skrývá. Nad pokusem po mě téže hodit sníh jsem se potichu zasmál, že bych vlčka poučil o jeho rodu?
Po té mi pohled padnul na Korhu a mírně jsem se pousmál.
,,Bude někde ve větvích"
Řekl jsem havranovi a hlavou naklonil k nejbližším větvím, vždy byl v mé blízkosti, vím to, jen jsme furt neměl šanci s ním pořádně mluvit, ale jednou to mám v plánu. Pomalu jsem přešel k Ravonnymu.
,,Copak máš dnes v plánu?"
Optal jsem se.

Nastalo ráno. Já sám si poklidně ležel v noře, užíval si její teplo, občasně i spíše vedro na mojí horskou srst. Pomalu jsme se líně protáhl a otevřel oči. Ravi zde nebyl, opět. Povzdechl jsem si a pomalu se zvedl. Trápilo mě, že zde syn nebyl, snažil jsem se s ním nějak vytvořit pouto, ale rány vždy zůstanou, rozhodl jsem se ho tedy jít hledat.
Pomalu jsem vystrčil hlavu z nory a můj pohled padnul na bílo.. sníh! Lehce jsem zavrtěl ocasem. Dříve tohle byla má noční můra, ale když mě Ryumee poslala na mojí zkoušku, rozhodl jsme se v životě spíše hledat štěstí. Nyní tím malým štěstím byl Ravy. Vylezl jsem ven a oklepal se, abych srovnal svojí spící srst do normálu. Zhluboka jsem se nadechl a skoro ihned zachytil stopu svého syna, kam jsem se ihned rozhodl jít.
Pomalu jsem již v dálce zahlédl Ravonnyho, zpomalil jsem krok, zatajil dech, plížil jsem se, aby o mne mladý nevěděl. Nechtěl jsem po něm skočit, zcela úplně něco jiného. Když jsem byl nějaký kus od něho, opatrně jsem ze sněhu vytvořil velice boulatou sněhovou kouli, usadil se a mrštil to vlčeti do zad.

Poslouchal jsem staršího vlka, nechal jsem ho, až všechno dopoví a po té jsem začal.
,,Byl jsem synem alfy. Sledoval jsem padnout svou mamku pro můj život. Můj fotr měl zuby potřísněnou krví mojí mamky, když plácal nesmysly o pokusu jí zachránit. Po tom, co se stalo v Nihilu. Myslíte si, Pane, že má vlčata, ač nic neudělala, by měli klidný život? Že by Váš vnuk je nechal? Že by jim neudělal peklo pod tlapami? Boj o život je jedno, ale peklo někde, kde se cítíte být v bezpečí je věc druhá."
Odmlčel jsem se na chvíli, zhluboka se nadechl a vydechl.
,,Byl jsem špehem dlouhá léta. Vaši rodinu, Vaši krev bych nyní dokázal poznat od pohledu, jste specifický, což mě fascinuje. Ale to co jsem viděl v Arrakisovi, bylo něco krutějšího. Může se přetvařovat jak moc patří k vašemu rodu, ale tam uvnitř je něco temnějšího. A já jakožto otec, který viděl co dokáže VLASTNÍ rodina udělat své vlastní krvi, jsem chtěl předejít takovému zacházení od někoho cizí krvi. Proto jsem šel někam, kde doufám, že budeme v bezpečí. Stejně jako tam i zde chci vynaložit co největší úsilí o to pomoc."
Pohlédl jsem směrem, kde leží Nihilská monarchie.
,,Navíc jsem tam ztratil vše, co mě tam drželo."
Narážel jsem na svojí adoptivní rodinu. Nikdo tam nebyl, s vyhnáním Bell jsem musel odejít taky, je jedno jak dlouho jsem tam pracoval, jak dlouho jsem byl jejich členem, s novou érou, s novou alfou by se mi život obrátil vzhůru nohama. Ano, zde taky, ale nebyl to až takový náraz, jako by to byl tam.

Zastavil jsem při jeho slovech a pohlédl na vlka, nechtěl, ať jdu dovnitř, mírně jsem cuknul s uchem. Nad jeho slovy o tom, kam jsem patřil, jsem neměl žádnou reakci, ale trhalo mi to srdce. Patřil jsem tam, ano, ale něco ve mě samotnému mi říká, že bych brzo odešel, stačilo mi sledovat jak se Arrakis chová a věděl jsem, že smečku čeká mnoho změn. Né nadarmo jsem si vybral špeha, bez toho abych neuměl číst ve vlcích.
Pomalu jsem se vydal za šedým vlkem.
Nad jeho slovy o přemýšlení jsem se lehce zamračil, co chtěl vědět? A najednou ať vyprávím. Stál jsem na místě, budu dost dlouho odpočívat v jeskyni, nepotřeboval jsem se usadit. Mlčel jsem chvíli a pak se rozmluvil.
,,A o čem přesně chcete mluvit?"
Byl jsem slušný, jako vždy, nepotykali jsme si a navíc byl šedý přede mnou o mnoho starší než já.
,,Jak tuším, mnohé jste slyšel, mnohé znáte. Chcete ať vyprávím, ale neřeknete o čem. Je tohle zkouška, protože mi nevěříte, otázka je.. Proč?"
Pohlédl jsem vlkovi hluboce do očí.
,,Jistě, nedůvěra mohla začít už dávno, když jsem vstoupil na území bez povolení. Ale prohloubit to mohl i můj odchod z Monarchie."
mluvil jsem monotónem ač jsem měl chuť dát důraz o odchodu, již jsem nepatřil k Nihilu, nechci tak být nazývaný, ale nenechal jsem se rozrušit.
,,Proč, vlk který udělá pro svou smečku první a poslední odejde? Těsně před tím, než má nastoupit na trůn nový alfa, čirou náhodou, Váš vnuk."
Odmlčel jsem se, věděl jsem, že z vlka emoce nepřečtu, již dávno jsem nemohl. Větu jsem nechal otevřenou, zajímalo mě, jestli by S'arik doplnil sám, proč jsem odešel a hlavně.. Jak to doplní? Jakou pravdu si on myslí?

Naslouchal jsem vlka v tichosti, když se vlk zvedl já dál seděl. Sledoval jsem území pod námi a přehrával si jeho slova v hlavě. K tomuhle vlkovi jsem měl podobnou úctu jako k Azueenovi, ač tedy Azueen měl u mě vyšší úctu i z toho důvodu, že to se mnou nikdy nevzdal i přes mé chování vůči němu.
Po chvíli jsem se zvedl a přešel jsem k S'arikovi ke vchodu, znova promluvil. Byl jsem připravený? Projelo mi hlavou, ale věděl jsem, že jsem byl. Pohlédl jsem na S'arika a řekl.
,,Děkuji."
Děkoval jsem za všechno, cítil jsem, že nejsem zrovna na jeho listu oblíbenců, mohl jsem si za to sám, chápal jsem, že se mu nelíbí, že vlk jako já chce sem do smečky a ještě si dovoluji mít negativní slova na jeho vnuka, z mého pohledu byli právem, jak to ale viděl S'arik? Netušil jsem.
Vešel jsem do jeskyně a pozoroval jak vypadá uvnitř, byla zajímavá, ale bál jsem se co mě zde čeká. Lehl jsem si spíše ke kraji jeskyně, položil jsem si hlavu na tlapky a koukal do tmy.

Pomalu jsem stoupal nahoru k hvězdné jeskyni. Přemýšlel jsem nad touhle změnou, která mě čekala. Během pár chvil jsem vše ztratil a nyní sbírám ty kousíčky, které se roztříštili všude kolem.
Ani jsem nevěděl, ale brzo jsem se ocitl tváří tvář s jeskyní, sledoval jsem ji, zde byl ten přelom, který mě čekal. Mé oči pomalu sjeli z jeskyně na známou šedou srst bývalého alfy. Polkl jsem, hned mi došlo kdo se mnou tuhle zkoušku bude skládat. Pomalu jsem přešel k vlkovi a usadil se vedle něho. Nechtěl jsem ho vyrušovat, ale byl jsem si jistý že o mé přítomnosti ví.

Trpělivě jsem čekal na slova Ryumee a musím uznat, spadl kámen ze srdce, když Ryumee uznala mojí zkoušku za hotovou a já mohl pokračovat dál. Nyní mě čekala už jen hvězdná jeskyně a byl jsem právoplatným členem.
,,Děkuji."
Pověděl jsem vlčici a mírně se pousmál. Jelikož jsem neměl již žádné otázky Ryumee se rozloučila a odešla, já zde zůstal a pohlédl na nebe. Čekal mě zde nový život, bylo mi jasný, že bude jinačí než před tím v Nihilu, jinačí ještě před Nihilem. Nová cesta, nový vlci, nové učení. Povzdechl jsem si, moc změn jsem měl v posledních letech, není to něco, co bych si kdy přál, ale někdy se s věcmi musím poprat než před nimi utíkat. Nyní však mám víc otevřené oči než dříve, ale obří díru v srdci. Zaplní se někdy? Nejspíše ne. Ale mohu se jí pokusit zahojit.

1 2 toshi jde, toshi si jde pro tebe >:D

Posadil jsem se kousek od Ryumee, neměl jsem tolik síly po tom co se stalo, co jsem se pokusil spáchat. Vlčice mě brzo vyzvala ke slovu, abych pověděl něco. Byl jsem zticha, přemýšlel jsem nad tou celou cestou, ale cítil jsem se silný. Po chvilce jsem se rozmluvil.
,,Popravdě... nebudu tajit co se stalo. Proč bych měl? Procházka mi moc nepomáhala, přemýšlel jsem furt nad tím co jsem udělal špatně. Ale když jsem procházel kolem vody, vzpomněl jsem si na to, jaký jsem měl pocit, když jsem zde přišel. Umřít. Chtěl jsem tak moc umřít, proč zde být? Vstoupil jsem do vody a nechával jí vykonávat. Jenže při nedostatku kyslíku jsem zahlédl něco, co bych si přál.. Být šťastný.. hlavně vidět svého syna šťastného. Ryumee. Drahá Fortis. Nedokážu myslet nad budoucností, nevím co bude za pár hodin, nevím co bude zítra či za týden. Ale vím, že chci pro smečku udělat první i poslední."
Na chvíli jsem se odmlčel.
,,Chci najít štěstí, který nyní vidím jen v synovi. Jsem rád, že alespoň on mi zde zůstal. Chci mu být lepším otcem a chci být uznávaným členem smečky. Chci pomoc novým duším, které se zde narodí, nebo si sem najdou cestu, abych jim ukázal lepší zítřky. Ale smrtí bych tohle nedocílil.. a to po dnešku jsem si vědomý. Věřím, že někde na mě to štěstí čeká, věřím, že to bude zde. Chci naučit vlky hledat cesty, ne je ukončovat, každá špatná věc má konec, stejně tak i dobrá. Vyvažuje se to a to je to hlavní. Uvědomil jsem si jak moc sleduji ty špatné věci, avšak tolik štěstí a lásky jsem měl u sebe. Chci sledovat jen to dobré. Omlouvám se, pokud jsi doufala v něco jiného, ale já jsme rád, že si mi tuhle zkoušku zadala. Pomohlo mi to. Uvědomil jsem si že nechci umřít a ty dny přemýšlení nad tím, mě jen ubíjeli, žrali mě zevnitř. Nyní nechci umřít. a jestli tak. Tak jen kdybych bojoval za smečku a nebo se svým stářím. Budu bojovat pro syna, pro svojí smečku a pro sebe."
Usmíval jsem se při těch slov, ikdyž jsem měl strach, že se Ryumee má slova nebudou líbit. Nebudu Alfě tajit svůj pokus o vraždu, ale někdy to zaklepání smrti vlkům pomůže, mně to pomohlo. Uvědomil jsem si mnohé věci.

<----- ihličnatý les

Pomalu jsem vstoupil do vody, čím dál šel, tím víc se ponořilo mé tělo.
K čemu zde být?
Poslední co jsem slyšel, než se i má hlava ponořila, byl Kir, jak mě volal. Plaval jsem ke dnu a cítil tlak vody kolem sebe, bylo to jak teplé objetí. Abych se udržel pod vodou, využíval jsem svojí magii, jako takový lano, vodní lano. Zavřel jsem oči a poslouchal jsem vodní svět. Bylo tiché. Klidné. Při zavřených očích jsem najednou začal vidět věci jinak.. Voda mi pomáhala přemýšlet.. Viděl jsem Ravonnyho, jak pomáhá ve smečce, viděl jsem ho šťastného.. Viděl jsem sebe, pomáhal jsem mladším vlkům a novým členům se začlenit, učil jsem je, taky jsem byl šťastný... Ah.. má představivost, ukazovalo mi to, co chci. Chtěl jsem být šťastný, chtěl jsem, aby byl Ravy šťastný....
Otevřel jsem prudce oči a zachvátil strach. Stáhl jsem magii a odrazil se od dna k hladině. Cítil jsem jak mi dochází vzduch, měl jsem strach, nechci umřít. Né dnes. Né zítra. NESMÍM.
Když mé tělo proťalo hladinu, dýchal jsem prudce a zhluboka. Rychle jsem plaval ke břehu, kde jsem si hned lehnul a rozdýchával blízkou smrt. Sledoval jsem při tom území a docházelo mi. Zde jsem měl novou šanci, v Nihilu bych již nebyl šťastný, oficiálně jsem tam ztratil vše, po tom co Bell provedla bych určitě ztratil i důvěru a má práce by nebyla uznávaná. Vlčatům jsem dal novou, lepší šanci pro život. Rozhodli se sami kam chtějí, kde chtějí být, ač mě nenávidí, snad si jednou uvědomí, že v Nihilu to mohlo být pro ně nebezpečné. Budu nad nimi vždy přemýšlet a možná se jednou sejdeme a promluvíme si o všem, doufal jsem v to.
Nějakou chvíli jsem zde ještě ležel, než jsem se rozhodl se zvednout a vydat se do starého hvozdu, setkat se s Ryumee.

----> starý hvozd

<---- hrázd

Pomalu jsem vcházel do jehličnatého lesu, pozoroval jsem vysoké stromy kolem sebe, sledoval jsem svého ptačího společníka, jak létá ve stromech a pozoruje mě. I on se ode mě odtáhl, když jsem se vrátil. Furt mi byl poblíž, to ano, ale ne tak jako dříve. Zastavil jsem se a pozoroval jeho tmavé peří.
,,Promiň Kire.."
Pověděl jsem mu, ale ani to s ním nehlo. Povzdechl jsem si a šel dál, dokud jsem se neobjevil na kraji vlčích máků. Zastavil jsem a pozoroval jsem ty květy. Již nedávno jsem se naučil, že se zde pohřbívali mrtví. Našlo by se zde jednou místo i pro mě? Nebo bych byl zahozený někde? Bez vzpomínky, bez ničeho. Mrtvé tělo bez duše. Stáhl jsem uši dozadu a pohlédl po své pravici na vodu. Po odchodu z Nihilu jsem měl strach z vody, furt mám... No spíše to je strach ze svých vlastních myšlenek. Myšlenky na smrt mě doháněli někdy i k šílenství a nebylo tomu jinak i nyní.
Přešel jsem k vodě a znovu sledoval svůj odraz, pro ostatní jsem vypadal jako normální vlk s křídly... Já se viděl jako monstrum. Přišlo mi, že jsem zničil životy všem, co se kolem mě objevili.

----> dlouhé jezero

<---- tmavozelená planina

Procházel Planinou, již byl u hráze, kde jsem se na chvíli zastavil, abych se napil. Sledoval jsem svůj odraz ve vodě a přemýšlel nad sebou, mé myšlenky furt zajížděli do minulosti. Přemýšlel jsem nad tím, když jsem byl menší, když jsem byl v Nihilu, přemýšlel jsem nad tím co se mi stalo, čím jsem si prošel. Měl jsem problém myslet nad budoucností, když mi vždy zajela do minulosti.
,,Jak mám myslet nad něčím takovým.. není to souboj proti dalšímu vlkovi či kořisti, kde dokážu přemýšlet nad tím, co tvor může udělat.. Ale i přes to, že se znám, nevím co udělám za pár hodin, dneska či za měsíc."
Povzdechl jsem si a přeletěl jsem hrázd. Pomalu jsem se znovu rozešel a můj pohled padnul na ostrůvek, který ležel uprostřed vod. Přemýšlel jsem nad svým synem, nad tím jaký jsem otec, jak jsem zmizel a díky tomu si své děti odstrčil.. Jediný kdo zůstal byl Ravy, ale proč? Proč mi zde zůstal? Chtěl mi dát šanci? Či poznat další smečku? Nechápal jsem tolik věcí, nechápal jsem proč jsem si vším prošel, přestával jsem chápat proč zde furt jsem.

----> Ihličnatý les