Príspevky užívateľa

Valencie se zrovna skláněla nad porostem, její tlapy jemně odhrnovaly mech a suché listí. Světlo podvečerního slunce se přelévalo přes tmavozelenou pláň jako zlatavý samet a vůně letních bylin a trávy byla téměř opojná. Byla to chvíle ticha, míru, takového, který byl v posledních týdnech pro ni čím dál vzácnější. Ale právě proto si vybrala tohle místo. Neutrální půda jí připadala jako nejvhodnější prostor pro rozjímání. A i když byla na hranici s Přízračnými, cítila se tu víc doma než v srdci Azarynu. Možná i proto, že jí v hlavě zněla stále Pstroužkova slova. Slova o samotě, o bolesti, o Bohu a o tom, co člověk obětuje, aby se cítil správně. Nemohla ho pustit z myšlenek. A možná že ani nechtěla. Tady to ale bylo lepší, nic jí ho tu nepřipomínalo, a tak to mohla aspoň chvíli pustit z hlavy, tedy dokud jejím tělem zase neprobleskl ten fakt že jí leží v její skrýši , zraněný. Zrovna se narovnala, aby si uvolnila záda, když zaslechla hlas. Přátelský, s měkkým zabarvením. Vlčí. Přiměl ji ztuhnout a mírně natočit uši. Věta cizince zazněla vzduchem a Valka ucítila, jak se jí v hrudi na moment napjala tenká struna obezřetnosti. Neotočila se hned. Místo toho se zhluboka nadechla, čichově přejela přicházející pach. Bylo v něm cosi bylinkového, poznamenaného lesními cestami, mechem a pryskyřicí. Nebyl azarynský, to rozhodně ne. Byl... přízračný. Pomalu se otočila, hlavu držela rovně, s přirozenou důstojností. Když spatřila tmavého samce , jehož oči se zdály být stejně zkoumavé jako ty její, napětí v jejím nitru trochu polevilo. Přesto zůstala na pozoru. „Vám též,“ odpověděla tiše, ale bez nepřátelství. Její fialokové oči si ho krátce prohlédly, než pohledem sklouzly zpátky k tymiánu, který opatrně vložila na velký kus listu, zatím ho ale nepřehýbala, ani nijak neuzavírala. Jen s tímhle se nespokojí. Na tváři jí pohrával náznak úsměvu. Cítila, že ten vlk není nebezpečný. Ale i tak, na tomto místě se mluvilo s rozmyslem. „Patříte k přízračným? Překročila jsem hranice?“ Vychrlila na něj hned dvě otázky. Mluvila rychle, pořád byla lehce nervozní, což se také projevilo v jejím pohledu. Mohla se dostat do problémů? No nakonec zmlkla. Chtěla mu dát prostor, aby se vyjádřil. Po chvíli si uvědomila svou neslušnost a lehce sklonila hlavu na pozdrav. „Mé jméno je Valencie. Z Azarynu. Nedávno jsem se stala léčitelkou, proto jsem zde, potřebuji něco víc do svých zásob.“ Oznámila mu zároveň i důvod jejího příchodu, aby ji náhodou z něčeho neosočil. Byla přímá. Ne s ostrým tónem, ale s určitou vážností. Nechyběla jí vřelost, ale byla velmi dobře ukrytá za vrstvou zdrženlivosti.

Přesto, že Valka v tuto chvíli seděla vedle něj, přestože se ho dotýkala, dívala se na něj, konejšila ho... měla pocit, že sedí s duchem. Zraněným, bolavým přízrakem, který se občas na pár vteřin vrací do přítomnosti, a pak znovu mizí do svého vlastního pekla. Valencie se na něj dívala. Dlouze, mlčky, se všemi těmi slzami, které už dávno nechtěla před ním skrývat. Už nebyl čas na hrdost. Byl v tom až po uši. A ona s ním. Ne kvůli povinnosti nebo poutu, ale proto, že ho opravdu milovala. Ne jako hrdinu, ne jako spasitele nebo oběť. Ale jako Pstroužka. Se všemi chybami, bludy, se zmrzačenou duší, i tělem, i nadějí. 'Nemarni nade mnou čas…' zopakovala si v duchu jeho slova a zatnula zuby. Cítila, jak jí to uvnitř drásá. „Tohle už mi prosím nikdy neříkej,“ zašeptala nakonec a dotkla se jemně jeho krku čenichem, „protože kdybych si měla vybrat, jestli zůstat po boku někoho, kdo se trápí, nebo odejít k někomu šťastnému a prázdnému... volím tebe. Vždycky tebe.“ Slzy jí stékaly po čenichu a padaly na jeho srst. Nechtěla se z něj snažit dostat výčitky, nechtěla ho přemlouvat, a už vůbec ne přesvědčovat o čemkoliv. Ale její srdce bolelo a bylo potřeba, aby to věděl. Aby věděl, že někdo pro něj opravdu pláče. „Já vím.“ Položila mu tlapku na hruď. „Ani já toho spoustu nechápu, Pstroužku. Klid, čas vše zahojí.“ Zašeptala konejšivě. Musela zůstat klidná, musela se držet plánu, přesto že by mu teď nejradši dala diktát o tom, jak je jeho bůh hloupý, jak musí být Apollyon hloupý, jak je celá jeho víra patetická a hloupá. Netrápilo ji to, tedy do dnes ne. Dnes už toho měla dost. Jeho ztracené oko byla poslední kapka, musela zakročit. Co kdyby jí přístě přišel zpět ještě zmasakrovanější? Na chvíli bylo opět ticho. Jako by na ni dopadla tíha, kterou nosil on, a ona ji teď beze slova sdílela. Ne aby mu ji odnesla, ale aby věděl, že ji nemusí nést sám. Její tělo bylo stále blízko toho jeho, ale srdce měla někde jinde. V propasti, do které se on snažil skočit. A ona se za ním skláněla a vší silou ho držela za srst. „Shh, Pstroužku, prospi se, bude ti líp. Apollyona, a vlastně i to co se stalo, můžeme probrat později, ano?“ Její hlas byl chvějivý. Ne proto, že by si nebyla jistá. Ale proto, že tolik cítila. Až ji to dusilo. Až měla pocit, že její slova hoří dřív, než opustí jazyk. Na chvíli ho nechala jen tak osamocenného a odběhla pro další bylinky, které by mohli být třeba, pokud by se vzbudil s bolestmi. Položila je kousek od nich a zase se přiblížila. A pak se k němu přitulila, jako by tím mohla vklouznout do jeho praskajícího srdce a zalepit ho zevnitř. Ne opatrně, ne tiše, ale celou svou podstatou. Chtěla, aby cítil, že je tu. Ne jako zrcadlo jeho bolesti, ale jako tělo, které dýchá jen pro něj. Také doufala, že ho takto udrží v teple, noci už sice nebyli tak chladné, ale jeskyně nebyla přílíš teplé místo. Musela si co nejdřív sehnat lepší kliniku! Zůstala tam vedle něj. Tlapy pod sebou, hlava opřená o jeho rameno. Občasně ho párkrát olízla po hřbetě. Ne jako zachránkyně. Ne jako hrdinka. Ale jako někdo, kdo ho bude držet, dokud bude dýchat.

Protože Pstroužek možná nevěřil, že může být zachráněn. Ale Valencie věřila za něj.

Valencia šla o pár kroků pozadu, jako už tolikrát. Ne proto, že by se bála jít vpředu. Naopak, nesčetněkrát už šla přes hory, bludiště a křížové cesty. Ale s Pstroužkem… s ním bylo třeba být blízko. Ne před ním, ne za ním. S ním. A právě to ji poslední dobou bolelo čím dál víc. Protože čím víc se snažila kráčet vedle něj, tím víc cítila, jak jí uniká. Ne do hlubin propasti, kde by potřeboval pomoc. Ale výš. Někam, kam sama nemohla. Do říše ideálů, do boží říše, kde byl sám sobě prorokem, soudcem i katem. Sledovala, jak se zastavuje. Nevěnoval pohled obloze, ani šustotu větru v trávě. Některé věci, které by jiný vlk okamžitě zaznamenal, pro Pstruha zjevně neexistovaly. Jeho svět byl jinde. Možná někde v nebi. A možná v jeho hlavě. Zachytila jeho slova o slabinách. Neřekla nic hned. Jen se nadechla, natáhla vzduch, který jí připadal těžší, než by v horách měl být. Pak však došla těsně k němu, bok po boku, a jemně, sotva znatelně, se otřela ramenem o jeho. Vlčí gesta, ta, která někdy říkají víc než slova. „Já si myslím, že tajit slabinu… znamená nechat ji růst. Jako hnis. Pod kůží. Nevidíš ji, ale pak přijde rána, a ona praskne. O to víc bolí.“ Ach ano, jak krásné bylo přirovnávát ku zraněním. Lékařka se v ní zapřít nedala. Mluvila klidně, jako vždy. Ale v očích se jí zračil jas, který nebyl jen soucitem. Byl v tom i jistý vzdor. Už nebyla jen měkká. Uvnitř se jí vázal uzel, který nešel rozplést. Věděla, že Pstroužek se bojí. Ne jí. Ne světa. Ale sebe. Sebe bez víry, bez misie, bez útočiště v posvátných textech, které používal jako zástěnu. Její srst se lehce zježila, když zaslechla jeho poznámku o smečce. Zastavila se, otočila se k němu čelem a chvíli na něj hleděla. Nemluvila hned. Jen v očích jí cosi hořelo. „To je hloupost,“ řekla tiše. „A to říkám s veškerou láskou, jakou pro tebe mám.“ Pak se od něj pomalu odvrátila, i přesto že předtím plánovala pokračovat ve své rozmluvě. Ne proto, že by ho opouštěla. Ale proto, že zaslechla to, co on vnímal jako zvláštní pach. Zamrkala a zavětřila. Následně se poměrně škaredě zašklebila. Už to cítila i ona, a chvíli váhala, jestli by se neměli vrátit. Udělala krok stranou, snažíc se zachytit směr. Pstroužek už se mezitím vydal naproti, jak jinak. Ten kluk, co káže o poslušnosti, ale na vlastní instinktové varování kašle jako malý „Počkej!“ zavolala, tiše, ale důrazně. Došla za ním a postavila se bok po boku, těsně. „Neměli bychom se vrátit? Jsi si jistý?“ zakňukala Val, dostala trochu strach, ano. Teď byla skoro jako když sem přišla poprvé, jako ta ustrašená malá vlčka. Ťapala s ním tiše dál , lehce, připravená zasáhnout. A kdyby se ten tvor ukázal, byla připravena nejen chránit, ale i zastavit Pstroužka. I kdyby to znamenalo ho chytit za šíji a složit k zemi. I přes její nejistotu.

Valencia seděla těsně u něj. Tělo měla přitisknuté k jeho boku, jemně, ale neochvějně, jako by svou přítomností chtěla zacelit každou prasklinu, která v Rufusovi zůstala. A těch prasklin bylo tolik. Tolik, že už to dávno nebyl jen soubor ran. Byl to jeden jediný, hluboký, dávno nezacelený zlom. Naslouchala. Každému slovu. Každé bolesti, která se z něj vylévala jako stará, těžká řeka. Neutíkala před tím. Neuhýbala očima. Cítila, jak mu svaly pod srstí jemně cukají, jak mu hlas slábne, jak tělo vzdoruje tomu, co srdce už dávno vzdalo. A i když měla srdce mladé, plné světa, Valencia věděla, co je to smutek. Co je to tíha nevyřčeného, co je to strach z budoucnosti, která voní prázdnotou. To všechno znala. Možná ne tak intenzivně, ne tak dlouho jako on, ale znala to. A teď... teď to viděla v jeho očích. Těch očích, které kdysi tak obdivovala. Které jí v dětství připadaly jako skála, o kterou se dá opřít. A teď? Teď ta skála praskala. A ona musel najít způsob, jak jí postavit zpátky. „Tatínku…“ zašeptala tiše, hlasem zastřeným, ale klidným. Její čenich se jemně dotkl jeho spánku, kde se mísily slzy a stará vůně mechů, borovic a hořkosti. „Tys mě nikdy neztratil. Ani na vteřinu. I když jsem někdy pryč, i když bloudím v sobě, i když… tě občas raním mlčením nebo útěkem… nikdy jsem tě nepřestala vnímat jako domov.“ Její jazyk znovu přejel po jeho tváři. Tentokrát ne z lítosti, ale z lásky. „Můj pravý otec mi dal život. Ale tys mi dal důvod ho žít. Tys mi ukázal, že i když nás nikdo nečeká, můžeme si přesto vybudovat vlastní svět. Malý, pokřivený, ale náš.“ Odmlčela se. Nechala vítr, aby se opřel do stromů nad nimi. Do toho jediného, na kterém se skvěl onen vyrytý znak. D. D jako dávno ztracený. D jako důvod. D jako dětství, které se už nevrátí. Valencia se odmlčela, ale neodtáhla se. Její hlas zeslábl, ale o to pevněji ho obepnula pohledem. „Mně říkali, že milovat někoho tak moc, že bys pro něj zemřel, je slabost. Ale já tomu nevěřím. Já vím, že je to dar. Tys mě miloval bez podmínek. Bez otázek. Bez výčitek. A já tě za to také nikdy nepřestanu milovat.“ Vzhlédla k obloze. Byla bledá, podmračená. Ale někde mezi větvemi těch osamělých stromů byl i kousek světla. A právě na něj upřela oči. „Až jednou umřeš, Rufi, tak ne tady. Ne na tomhle místě, plném hořkosti. Až to přijde, chci, abys odešel jako ten, kdo nezůstal sám. Kdo zanechal něco víc než jen slzy. Protože já tě nikdy nenechám úplně odejít. Budu nosit tvůj smích ve svých uších, tvou trpělivost ve svém chování, tvou sílu v každém kroku. Ty budeš dál žít, ve mně!“ Hlas se jí chvěl. Ale ne lítostí. Spíš odhodláním. „A taky…“ přiblížila se ještě víc, téměř mu zašeptala do ucha, „…si tě nikdy nenechám vzít. Ani minulostí. Ani tvým smutkem. Ani samotou. Protože kdybych tě ztratila… já bych taky neměla pro co žít.“ Na chvíli nechala zavládnout ticho. Sledovala stromy kolem které se najednou snad nehýbaly. Ptáci nezpívali. Čas se zastavil, aby je nechal v tom okamžiku. Otce a dceru, spojení láskou, která neznala hranice krve. Valencia byla teď jen v tomto okamžiku, na chvíi všechno jiné nechala stranou.

Bylo něco zvláštního na tom, jak se tráva leskla. Tmavší než obvykle, s lehkým nádechem indigové, jako by každé stéblo v sobě zadržovalo noc. A právě proto sem Valencia přišla. Tenhle kus země, tahle hranice mezi Azarynem a územím přízračných, byla něčím novým, neprozkoumaným a snad i užitečným. Vydala se to sem prozkoumat a zjistit, jestli zde snad nerostou některé z bylin které by mohla potřebovat jak do svých zásob, tak pro nebohého Pstruha. V zubech se jí houpal větší list. Prázdný a lehký. Zatím. Valencia šla pomalu. Nejen proto, že hledala, ale také proto, že cítila… napětí. Neviditelné, ale vtíravé, jako když někdo ve vedlejší místnosti šeptá tvé jméno, ale pokaždé, když se otočíš, nic tam není. Tmavozelená planina nebyla jen daleko. Byla jiná. Byla to hranice. Přízrační. Slovo, které v sobě neslo celou knihu nevysloveného. Valka vlastně přesně nevěděla, co jsou zač. Mezi nimi a Azarynem panoval tichý mír, nebo aspoň mezi bývalými léčiteli. Tak tichý, že se o něm nesmělo mluvit. Trochu ji to znervozňovalo, ale snažila se soustředit na to hlavní, na její cíl, byliny. Valencia sem přišla s otevřenýma očima a srdcem, které si myslelo, že se nebojí. První bylinka kterou zahlédla, rostla u kamene, napůl vrostlého do země. Tymián. Výborně! Jeho bílé lístky se chvěly i beze větru, a když se k ní přiblížila, ucítila slabý pach ozónu a něčeho… dávného. Vzduch kolem ní byl najednou hutnější. Valencia klekla a začala rostlinu opatrně uvolňovat ze země. Její prsty se dotýkaly hlíny s respektem, jako by to byla kůže něčeho živého.

Valencia dlouho mlčela. Nebylo to proto, že by nevěděla, co říct. Naopak. Hlava jí přetékala slovy, emocemi, protesty i soucitem. Ale věděla, že když promluví, všechno se tím změní. Dívala se na něj, na toho raněného, zaslepeného kluka, který jí tiskl tlapku, jako by se držel posledního kousku pevné země v moři šílenství. Na toho, kdo byl příliš mladý na tak hluboké rány a příliš citlivý na to, aby vůbec nesl to břemeno, co si na sebe sám přivázal. A on ji pohladil po tváři. To gesto bylo nečekané, nezralé, zoufale upřímné. Bylo v něm něco téměř dětského. Volání o pomoc, které se zoufale maskovalo za víru, za veliká slova o apokalypse, o Apollyonovi, o odměně, o smyslu. „Pstruhu…“ zašeptala a prsty se jemně dotkla jeho ramene, „já ti věřím, že tohle všechno cítíš. Věřím, že tomu chceš věřit. Že jsi ochotný jít až na hranici bolesti, jen aby to celé nějak dávalo smysl.“ V očích ji pálily vodopády slz. Nechala je tam být, ať si dělají, co chtějí. V tomhle okamžiku už nechtěla být silná. „Ale prosím tě, poslouchej mě, když jsi přišel o to oko… opravdu to byl Bůh, kdo tě tak chtěl zformovat?“ Hlas se jí jemně třásl. Ze smutku, ze vzteku... Nejradši by ho roztrhla vejpůl. Musela ale postupovat chytře. Protože někdy musíte zastavit kazatele, aby přežil věřící. „Opravdu si myslíš, že láska, nebo víra, by si od tebe žádaly bolest, mrzačení, samotu?“ Sklonila hlavu k jeho packám, které držela ve svých, a vtiskla do nich dech. Teplý a jemný jako ranní vánek. „Víš… mluvils o Apollyonovi. Mluvils o tom, jak tě Bůh odmění. Jak budeš v první linii při apokalypse. Ale co když já tě nechci mít v žádné první linii? Co když tě nechci ztratit kvůli nějakému ideálu, kvůli válce, která možná ani neexistuje? Co když tě chci mít tady, u sebe, živého a celého a skutečného, ne jako nějaký symbol?“ Zhluboka se nadechla. A pak se na něj zadívala, s takovou intenzitou, že to byl pohled, který člověk dostane jen několikrát za život. „Chci Apollyona poznat, prosím,“ řekla najednou. „Chci se s ním setkat. Opravdu.“ Pauza. A pak jemný úsměv, takový, který se zrodil ze zoufalství i odhodlání. Vymyje jí taky mozek? Ne, to se nesmí stát, musí být silná pro Pstroužka! Její slzičky sotva slyšitelně ťukali o chladnou zem jeskyně, když padali z její čelisti. „Když je tak důležitý. Když ti ukázal tu cestu. Když je jeho slovo tak blízko slovu Boha… pak chci vědět, co je zač. A chci, aby mě poznal.“ Dívala se na něj dál, ale v tom pohledu už nebyla jen zranitelnost. Objevila se tam jiskra. Tajemství, které mu neřekla. Záměr. Bude mu muset lhát, pro jeho dobro. A taky si bude muset promluvit s otcem, co nejdřív. Valencia se rozhodla. Pokud měl ten podivný prorok takovou moc nad myslí Pstroužka, pak ji musela vidět na vlastní oči. Musela přijít blíž, do jeho světa, ne proto, aby ho přijala. Přijetí už stačilo, toho bylo až až. Ale aby ho zpochybnila. Aby v něm našla trhliny. A skrze ně vytáhla Pstroužka zpátky na světlo. Dlaní mu přejela přes hrudník, tam, kde v něm ještě zůstával kus dítěte, které se jen bálo. V tom doteku bylo všechno, co se bála vyslovit. A zároveň i to, co ho chtěla naučit. „Kdyby ten Bůh, kterého uctíváš, chtěl tvoje zlomení, pak si nezaslouží tvou lásku.“ Následně se opřela čelem o jeho spánek a zašeptala: „ Ty jsi víc než proroctví, víc než apokalypsa. Jsi můj Pstruh. A já tě nenechám shořet pro něčí sen o světě.“ Když pak začal polehávat, ještě než ho uspaly byliny, vzala deku z mechu a staré kožešiny a přikryla ho. „Odpočiň si,“ šeptla, když už oči pomalu zavíral. „Nejsi trestaný. Jen jsi unavený. A já tu budu, až se vzbudíš. Bez výčitek. Jen s vodou, čistým obvazem a s tím samým hlasem, jaký slyšíš teď.“ Naposled k němu s letmým povzdechem promluvila, a posadila se po jeho boku. Pohled upřený stále do jednoho bodu jeskyně, slzy jí stále tekly proudem, a ona přemítala nad tím, proč jí to tak bolí, když ona není ta zraněná.

Valencia ho sledovala v tichosti, jako kdyby se bála, že jakýkoli zbytečný pohyb zvedne příliš velkou vlnu. A právě teď byla každá vlna nebezpečná. Ne proto, že by se o něj bála fyzicky, ale proto, že jeho nitro už bylo dost narušené. Viděla to. Ne jen na té tváři, zkrvavené a dočasně rozbořené, ale v očích. Přesněji, v tom jednom, které mu zbylo. Když jí sdělil, že je vyvolený, nezachvěla se. Jen se k němu tiše přisunula blíž, až se jí dotýkal bokem, a položila mu na tlapu vlastní. Byla drobná, chladná a přesto pevná. Taková byla vždycky. Jako říčka v horách. „Vyvolený…“ zopakovala po něm, ale nebylo v tom ani výsměchu, ani pokory. Jen otázka v přestrojení za ozvěnu. Její hlas byl měkký jako mechy, v nichž ráda spávala, ale zněl i lehce unaveně. Unaveně z toho, co cítí, když se dívá na Pstroužka takhle. Tak slabého, tak zlomeného a přesto plného fanatického přesvědčení, které jí bylo čím dál cizejší. „Jak se ti to stalo?“ zeptala se pak tiše, spíš jen do prostoru, přesto že trochu tušila. Nezazněl v tom hněv. Spíš smutek. Možná i pro ni samotnou. Možná i pro svět, který v posledních měsících tolik ztratil. Dívala se, jak pije z dřevěné nádobky. S úlevou, s horlivostí, jakou znávala u těžce nemocných, kteří se vzdali vzdoru. Neřekla nic, když se mu tlapky trochu třásly. 'Bůh mě miluje,' zašeptal pak a ona v tu chvíli zavřela oči. Jen na moment.

Bůh tě miluje.
Ten, který ti vzal půlku pohledu, protože jsi mu uvěřil.
Ten, kterému ses vzdal jako otrok, protože jsi chtěl být někdo…

Ale neřekla to nahlas. Ne dnes. Ne teď. „Jestli tě miluje, proč tě bolí každá buňka? Proč dovolil aby jsi přišel o oko?“ zeptala se místo toho. Sedla si vedle něj, skládajíc svou hubenou vlčí postavu do uvolněného, ale bdělého postoje. Podívala se na něj. Ten pohled byl čistý, jako potok pod ledem. Neobviňoval. Jen hledal pravdu. Zatím. Tahle víra z něj teď dělala něco, čím už pomalu nebyl...dítě. Byl to raněný vlk. Raněný hluboko, a pokud to někdo rychle nezastaví, umře. Ne tělem, ale duší.

Jeskyně byla tichá, ztichlá těžkou nocí, která se rozprostírala nad horami jako černý plášť bez výšivek hvězd. Všude panovalo vlhké, tiché přítmí, kam jen matně pronikalo stříbrné světlo zvenčí, lámalo se na stěnách a mizelo v šeru koutů. Vzduch tu voněl mechem, starými kameny a sušenými bylinkami. A přesto tenhle klid. Ten, který obvykle Valencia vyhledávala a chránila jako svatyni, dnes neznamenal bezpečí. Zrovna se vracela ze své noční procházky pro čerstvé byliny, když zaslechla Pstroužkovo burácení z její přivlastněné komůrky. Zamrkala. Její mozek ještě nestihl dohnat instinkt. Ten hlas. Hrubý, vyčerpaný, zraněný. Pstroužek. Srst se jí na šíji zježila ne obavou, ale hněvem smíšeným se strachem. Šla rychle, tiše, jak to uměla jen ona. Nezavolala na něj. Chtěla vidět, vědět, než promluví. A pak ho spatřila. Byl tam, shrbený, dýchal ztěžka, přehraboval se zmateně v jejích trsech a svazečcích, s pohybem zoufalce, který hledá pomoc a místo ní nachází jen chaos. Levé oko. Otevřené, skelné, vyjevené. Pravá polovina obličeje… Zalapala po dechu. Jako by se jí na vteřinu sevřel hrudník. „Pstroužku…?“ Její hlas nebyl ostrý. Byl tichý. Zraněně měkký. Jako hedvábí, které někdo potáhl solí. Přesto se v něm zalesklo i cosi pevného. „Co se ti proboha stalo?! Posaď se!“ Už byla u něj. Bez zbytečných gest. Bez přednášek. Prozatím. Klekla si vedle, pohybem, který nesnesl výmluvy. V její tváři se mísil klid se smutkem. Přiblížila čenich k jeho ráně, opatrně, až cítil její dech na kůži. Zakrátko už měla u tlamy svazek, z něhož vytáhla usušené okvětní plátky. Mák. Tmavý, silný. Rozemnula je v misce z vydlabaného dřeva, přidala trochu vody a pryskyřici. „Vypij to. Jen pomalu.“ Oči ji zvlhnuly a po tváři se jí začali sunout malé slané potůčky. Nevadili ji zranění, vadilo jí, že teď musela ošetřovat Pstroužka. Že teď vypadal takhle.

Valencia kráčela po kamenné stezce, vedle Pstroužka, s tichou jistotou v tlapách. Měla ráda tuhle výšku, jak se krajina kolem pomalu stávala ostřejší, jak se lesy proměňovaly v řídké háje, které se ztrácely v holých úbočích Věžových hor. Vítr tady foukal jinak. Nebyl to ten jemný, zpívající vánek dolin. Tady se opíral o srst s větší silou, říkal méně a chtěl víc slyšet. Věnovala mu chvilku, kdy zvedla hlavu a nechala ho čechrat jí líce. Ale vedle ní byl i on. Valenciiny oči se k němu krátce stočily, když tiše pronesl svou první větu. Ten tón, trochu provinilý, trochu úlevný ji donutil zpomalit krok. Nebyl to první ani poslední rozhovor, který spolu vedli. Ale tenhle? Ten měl v sobě důvěru, kterou by si kdysi mezi nimi nepředstavila. Usmála se. Jemně, nenuceně. Ne jako někdo, kdo má odpověď na všechno, ale jako někdo, kdo ví, že některé věci prostě dozrají včas. Valka se nad tím na moment zamyslela, její pohled se rozplynul v krajině. „Já ty svoje taky nesnáším...“ pomalu klouzala slovy, jako by si je přeměřovala, jakoby přemýšlela která slova může nechat sklouznout z tlamy. Nebyla zvyklá si stěžovat. Většinu času myslela pozitivně a hlavně vpřed. Neohlížela se. „ale je důležité pochopit, že slabiny nejsou výčitkou. Jsou příležitostí. Některý z nich zůstávají napořád. Jiné se zhojí. Ale všechny tě naučí něco o sobě, i když to třeba bolí.“ Možná ho to překvapilo. Možná čekal jednoduchou reakci. Ale u Valencie nikdy nic nezůstávalo na povrchu. Když se s někým rozhodla mluvit doopravdy, kor právě s ním, šla hlouběji. Věděla, že Pstroužek pod vším tím humorem a předstíraným sebevědomím není jen chlapec s Bohem, ale bytost hledající pevnou půdu. A ona mu ji chtěla pomoct najít. Vlastně nešlo jen o Pstroužka. Sama nic proti víře neměla, ale věřila že se k ní uchylují právě jedinci, kteří byli něčím oslabení. Kteří hledají kotvu, na nesprávném místě. „Možná,“ kývla. „Ale tuláci si nevybrali stát se součástí smečky. Ty ano. Ty sis vybral zůstat, bez ohledu na podmínky. S námi.“ Když pak zmínil bylinky, Valencia vděčně sledovala, jak se jeho pozornost přesunula k něčemu praktičtějšímu. Byla to její doména, jistota, na které mohla stavět. Věděla, že se v ní Pstroužek někdy ztrácí, ale že mu zároveň připadá bezpečná. Když mluvil o tom, že by to měl znát každý, pousmála se. „To si myslím taky. Bylo by to k dobru nám všem. Je fajn mít léčitele, ale… když někdo padne v boji daleko od smečky, nemůže se spoléhat jen na to, že ho někdo zachrání. Někdy musíš být tím, kdo se zachrání sám...“ Na chvíli zmlkla, a zamyšleně sledovala cestu kterou se vydali. Po chvilce se jí ale rozzářili očička a téměř okamžitě se otočila zpět na Pstroužka. „Měli bychom smečce udělat nějaké školení! První pomoc!“ S úsměvem pak pokračovala. její nápad se jí ale zaryl do myšlenek. Cesta stoupala a dech se jí prohluboval. Společnost Pstroužka nebyla jako dřív. Přestala být zatěžkávací zkouškou trpělivosti. Přestala být pouze touhou pomoct, a zodpovědností. Bylo v ní něco… tichého. Vzácného. Cítila se dobře, klidně, vyrovnaně. Valencia okamžitě ztuhla, krok jí zůstal viset mezi dvěma kameny. Pach. Ano, i jí pronikl do nozder s pomalou, chladnou jistotou. Nepoznávala ho, a tak zůstávala klidná. Nebude přece vyvádět kvůli nějakému králíku či srnce, hm? Popošla ještě pár kroků, než se zastavila, nechápavě hledíc na Pstroužka. „Co je?“

Nekonečné pláně. Jen to jméno znělo jako ozvěna dávného příběhu. Starého, téměř zapomenutého, napsaného do trávy, do větru, do rytmu tlukotu země pod tlapkami těch, kteří se odvážili vstoupit. A teď tam stála ona. Valencia. Opustila území smečky za soumraku. Slunce sklouzávalo za obzor jako topazová koule do temného sametu, jehož okraj právě začínal chladnout barvami noci. Byla to impulzivní myšlenka, tichý šepot v její hrudi, který se stal činem dřív, než si ho úplně přiznala. Možná ji vedla zvědavost. Možná to byla potřeba nadechnout se svobodného vzduchu, který nebyl zbarven pachy známého. A možná... možná v tom bylo něco víc. Potřeba najít sama sebe v krajině, která ji nezná. I když věděla, že pro ni nebude tak těžké přijít s nějakou výmluvou, když je teď léčitelkou, hlavou jí létaly už teď kopce výčitek. Nebyla taková, ale dnes to potřebovala. Pláně se před ní rozprostíraly jako moře. Moře trávy, která se vlnila ve větru jako srst pradávného tvora. Každý krok Valencii připadal skoro posvátný. Tady nebyly cestičky vyšlapané tlapkami, žádné pachy přátel, žádné známé stromy s kůrou otřenou o srst. Jen prostor. Ticho. A ten zvláštní, svíravý pocit, že svět je najednou mnohem větší, než jak si ho doposud malovala. Vzduch tu voněl jinak. Nebyl zatížený vlhkostí lesa, ani kořením jehličí. Byl suchý, široký a svěží, jako by ho právě stvořilo samo nebe. Vítr jí cuchal srst, pronikal až ke kůži, ale nebyl nepřátelský. Spíš zvědavý. Hrál si s ní jako mládě, které si chce ověřit, zda si může dovolit být blíž. Valencia šla dál. Tlapy se jí jemně bořily do měkké země, mezi stébla trávy, která jí dosahovala až po hruď. Působila v ní malá, ale to jí nevadilo. Naopak. Bylo něco osvobozujícího na tom být jen drobným bodem v obrovském prostoru, kde tě nikdo nezná. Žádná očekávání. Žádné role. Jen ona. A ten nekonečný svět. Zastavila se na menším hřebeni, odkud se otevřel výhled do dálky. A v dálce nebylo nic – jen modravý opar a obzor, který se míchal s nebem, jako by země nikdy neskončila. Slunce už zmizelo, ale obloha ještě žhnula posledními záblesky tepla. Valencia se posadila, nechala vítr, ať jí hraje v uších. Nepotřebovala slova. Nepotřebovala věci. Jen ten klid, který našla mezi vlnami trávy, mezi šepoty večera, v samotě, která nebyla prázdná, ale plná. Myšlenek, vzpomínek... a snů, které ještě neměly tvar. Vzpomněla si na Rufuse. Jak by se na ni díval, kdyby věděl, kam se zatoulala. Možná by jen mlčky přikývl, možná by se pousmál s tím svým věčně ustaraným pohledem. A nebo by šel za ní. Tiše, s odstupem. Ne proto, aby ji zastavil, ale aby věděl, že je v pořádku. A pak její myšlenky odpluly k něčemu jinému. K něčemu, co ji sem možná vedlo, i když to nechtěla přiznat. Pocit, že venku je něco víc. Nejen prostor, ale i pravda. O světě. O sobě. O tom, kým se stává. Valencia se zvedla a pokračovala ještě o kousek dál. Tlumeným světlem noci, mezi šelesty trávy, srdcem otevřená a nohama pevně v zemi. Vítej na pláních, vlčice. Tvůj příběh právě začíná.

Valencia se na něj chvíli dívala, než znovu sklopila zrak ke svým zásobám. V duchu mu musela přiznat body za to, že to opravdu nevzdal. I když bylo znát, že už je z něj pomalu vyždímaný, že by se nejradši složil do mechu a zůstal tam až do večera, pořád stál. Pořád odpovídal, i když někdy váhavě, s přeskakováním hlasu, ale neotočil se zády a neutekl. A to už samo o sobě něco znamenalo. Aspoň pro Valencii. Když mu podala další bylinku, cítila v jeho postoji jemnou změnu. Řekl mu o ní snad otec? A pak to přišlo. Rozhodně ne stoprocentní jistota, ale srdcem vydolovaná odpověď. Valencia zvedla hlavu a pomalu přikývla. Ale ještě neřekla nic, nechala ho mluvit dál. Bylo poznat, že si není zcela jistý názvem, ale význam mu byl jasný. A pro ni to bylo možná ještě cennější. Pamatoval si, k čemu slouží. Názvy jsou přeci jen slova! „Správně,“ řekla konečně a usmála se. „Tymián. Výborně působí na dýchací cesty. Pomáhá při kašli, zápalu plic, ale i při nachlazení. Má taky dezinfekční účinky. A voní tak, že si ho málokdo splete.“ Neřekla to výčitkou. Naopak, její hlas byl měkký a konejšivý. Odměňující. Jakoby mu tím chtěla říct, že i když to nebyla perfektní odpověď s encyklopedickou přesností, byla to odpověď správná, protože v ní bylo úsilí, snaha a možná i zkušenost. Jeho pohled, ten plný otázek, které se bál vyslovit nahlas, jí zůstal před očima i ve chvíli, kdy se obrátila zpátky k ostatním účastníkům ceremoniálu. Otočila se zpět a bylinky uklidila zpátky na hromádku. Poté si k němu sedla o něco blíž. „Chvíli si oddechni, a připrav se,“ pronesla pobaveným tonem. „Teď to začne být zajímavý. Ale neboj, jsem tady, nezapomeň.“

Valencia se na Pstroužka dívala s pobaveným, ale zároveň povzbudivým úsměvem. Bylo vidět, že se snaží situaci zlehčit, ale jeho nejistota ho stále svazovala. Nebylo snadné podstupovat zkoušku pod dohledem ostatních, zvlášť když měl na přípravu tam málo času a událo se zde tolik dramat. Ale zároveň na něm bylo vidět odhodlání, což bylo důležité. Věděla, že jeho lehkovážnost občas hraničí s leností, ale v tomto okamžiku mu nechtěla brát sebedůvěru. „To je správný přístup,“ kývla hlavou, když prohlásil, že se to chce naučit. Když zmínil, že si pamatuje jejich předchozí rozhovory o bylinkách, znovu se pousmála. „Každá drobná znalost se počítá. A vidíš, třeba teď už si jsi heřmánkem jistý,“ pochválila ho, když bylinku správně identifikoval. Jeho odpověď byla správná a poměrně obsáhlá, očividně o heřmánku věděl víc než jen jeho jméno. „Správně,“ potvrdila jeho slova. Zatímco mluvila, sledovala, jak se mu do očí vrátila špetka sebevědomí. Nebyla si jistá, jestli ho povzbudilo to, že správně odpověděl, nebo prostě jen fakt, že mu nedala žádnou záludnou otázku, ale důležité bylo, že pokračoval. Při jeho další otázce, kdy se pokusil nenápadně nahlédnout do její zásoby, se pobaveně uchechtla. „Kolik? No, dost,“ pronesla tajemně, ale pak dodala s lehkým úsměvem „Neboj se, nebudu tě tu trápit celý den. Už jich moc nezbývá.“ Viděla na něm, jak moc chce, aby už to celé skončilo. To bylo pochopitelné. Pro někoho, kdo neměl bylinky v malíčku, to muselo být vyčerpávající. Ale zároveň chtěla, aby si z toho něco odnesl. Ne jen ten pocit, že to přetrpěl, ale že se i něco naučil. Protože věděla, že i když Pstroužek působí jako flákač, v hloubi duše měl dobré srdce. A pokud někdy v budoucnu bude moci někomu pomoci třeba jen tím, že si vzpomene na jednu z těchto rostlin, mělo to smysl. „Tak pojďme dál,“ řekla klidně a vytáhla další bylinku, tymián. Držela ji v tlapkách a čekala, co řekne tentokrát. Nejspíš doufal, že už to bude poslední. A byla, ale ještě mu to nechtěla prozrazovat. „Jestli chceš, můžu ti trošičkuu pomoct,“ dodala po chvíli, i když ho nechtěla zbytečně navádět. Sama byla vlastně docela ráda že je první část zkoušky skoro za nimi a ona bude moct zase brzo zmizet od těch všech očí.

Valencia kráčela klidným tempem mezi vysokými jehličnatými stromy. Ve vzduchu už bylo cítit jemné náznaky blížícího se jara. Bylo to cítit v každém doušku, který nasála. Zima pomalu ustupovala a nechávala místo novému životu, který jen čekal, až se probudí z dlouhého spánku. Jehličí na větvích bylo stále těžké od zbytků sněhu, ale Valencia si všimla, jak z něho v některých místech už kapaly malé krůpěje vody, tvořící drobné loužičky v mechu a trávě. Při každém jejím kroku se ozýval tichý křupavý zvuk, který byl příjemnou symfonií v tichu lesa. Jak tak šla, cítila klid. Příroda zde byla tak nádherně nedotčená a v rovnováze. Bylo to místo, kam se často vracela, když chtěla být sama se svými myšlenkami. A dnes nebylo jinak. Jehličnatý les byl domovem, ať už byl zahalen sněhem nebo rozzářený slunečními paprsky, které na jaře prosvítaly skrz husté větve stromů. Dnes však nebyl ten čas, kdy by stála uprostřed slunečního svitu. Světlo bylo tlumené, jakoby váhavé, a přesto mělo v sobě slib. Slabé paprsky se proplétaly mezi větvemi, jako by se snažily najít cestu k zemi, ale ještě to nešlo tak snadno. Valencia vzhlédla k nebi, kde se nebe zdálo být zahalené v šedých oblacích, jakoby se stále držely zbytky zimní chladné přikrývky. Ale i tak něco v jejím nitru vibrovalo, jakýsi neklid, který přicházel s nadějí na nový začátek. Jaro bylo na dosah a ona to cítila ve své duši stejně jako v těle. Za chvíli už všechno rozkvete, pomyslela si s tichým úsměvem, zatímco její oči se dívaly do dálky. Les v sobě nesl své vlastní příběhy. Valencia věděla, že v každém stínu a v každém zákoutí tohoto místa jsou ukryté vzpomínky vlků, kteří zde žili před ní. Jehličnatý les byl součástí smečky stejně jako každý její člen. Mnohokrát sem přicházela trénovat, hledat bylinky, nebo prostě jen poslouchat tiché ševelení větví. Dnes ale necítila žádnou naléhavost nebo povinnost. Dnes si přišla jen užít ten okamžik klidu, než se věci znovu rozběhnou svým tempem. Náhle se v tichu lesa ozvalo zakrákání vrány. Valencia vzhlédla a sledovala, jak temný pták přeletěl mezi stromy, jeho černá silueta se ostře rýsovala proti šedé obloze. Sledovala ho, dokud nezmizel za vzdáleným pahorkem, a poté se opět obrátila zpět k cestě před sebou. Jehličí kolem ní bylo hluboké a tlumené, poskytovalo měkký povrch pro její kroky. Bylo zvláštní být tady teď, uprostřed té přechodné doby, kdy se zima ještě nechtěla vzdát, ale jaro jakoby už naléhalo, aby přišlo. Les za ní tiše šuměl a Valencia si uvědomila, že přesně toto místo jí dává sílu.

Valencia sledovala Pstroužka s rostoucí nervozitou, i když se snažila udržet klidný a povzbudivý výraz. Viděla, jak jeho nejistota znovu vzplála, když před něj položila další bylinku. Jeho úsměv a jistota z předchozích odpovědí začaly slábnout a její vlastní srdce se ztěžka stáhlo, když viděla, jak se v jeho očích objevil strach. Přestože měla ráda svou roli mentorky a pomáhala mu s bylinkami, věděla, jak těžké je pro Pstroužka se sám najít v této oblasti. Byl to vlk, který si v sobě nesl tolik nejistot a pochybností, a teď, když přišla na řadu obtížnější část zkoušky, to na něm bylo jasně vidět. Přikývla na jeho vděčné 'díky', ale její mysl pracovala naplno. Chtěla mu pomoct, ale zároveň věděla, že ho musí nechat bojovat sám za sebe. Musel se postavit svému strachu, pokud měl projít zkouškou a stát se léčitelem, kterého smečka potřebovala. Valencia se rozhodla nepřerušit ho hned, když viděla, jak se pokouší najít odpověď. Měl to v sobě. Věděl toho víc, než si sám přiznával. Jen potřeboval čas a trpělivost, aby si na to vzpomněl. Aspoň v to tedy doufala. Ta slova zjevně zasáhla do hlubin jeho vzpomínek, protože Pstroužkova tvář se na okamžik uvolnila. Zopakoval po ní zasněně název květin a Valencia na chvíli viděla toho mladého, nevinného vlka, kterým býval, když byli ještě oba mláďaty. Jeho výrazy i tón hlasu naznačovaly, že se do něj vrací kousek z jeho dřívějšího já. To ji na tváři také vykouzlilo úsměv, a to nejen v rámci zkoušky. „Skvěle,“ odpověděla rychle a s jistotou, kterou chtěla na Pstroužka přenést. „To je pravda. Mnoho bylinek má různé účinky a čistění těla je jedním z nich. Důležité je vědět, jak je použít a v jakém stavu. A i když neznáš všechny podrobnosti hned, postupně se to naučíš. To je proces, který trvá celý život. Léčitelství není jednoduché.“ Její hlas byl měkký, přesto pevný. Chtěla, aby pochopil, že není potřeba vědět všechno hned, ale spíše být ochoten učit se a růst. Podívala se na něj s mírným úsměvem. „Pamatuješ, jak jsme si slíbili, že se budeme učit o bylinkách spolu? No, já myslím, že jsi už teď udělal obrovský pokrok.“ Otočila se k němu trochu blíž a lehce ho postrčila ramínkem. „A teď, když už toho víš tolik, máš mě skoro předběhnutou!“ Jemně se zasmála. Bylinu odložila vedle sebe stranou. „Ty víš přece co to je, vzpomeneš si. Přemýšlej, a zatím můžeme určit něco jednoduššího, ano?“ Řekla rozhodně a podala mu heřmánek. Věřila že ten už znát bude... že ano?

--> Smaragdové údolí
Valencia se na Pstroužka dívala s jemným úsměvem, který skrýval její tichou hrdost. Věděla, jak těžké pro něj bylo otevřít se a vyjádřit své obavy. Sama věděla, jak je důležité mít někoho, kdo ti věří, když si sám nevěříš. A tak se snažila být tou oporou, kterou Pstroužek v tomto období tak zoufale potřeboval. „Víš, že jsem tu vždycky pro tebe,“ řekla jemně a pohlédla mu do očí. „Podporuju tě, ale to nejdůležitější je, abys ty sám věřil, že to zvládneš. Mám tě ráda takového, jaký jsi. S tvými silnými i slabými stránkami. Každý z nás má něco, co se musí naučit přijmout.“ Cesta do kopců byla náročná, ale Valencia měla pocit, že teď je správný čas trochu odlehčit atmosféru. „Ano, to je pravda,“ souhlasila s jeho myšlenkou o tulácích i smečkových vlcích. „Ale přesto smečka je něco zvláštního. Většina tuláků by něco takového asi nepochopila, na tom se asi shodnem, ne?“ mrkla na něj s úsměvem, aby to nevzal příliš vážně. Pstroužkův zájem o bylinky ji potěšil. Byl to signál, že jeho mysl začínala přecházet od negativních úvah k něčemu konkrétnějšímu a užitečnějšímu. „Heřmánek je úžasná bylinka! Pomáhá se vším možným, od zažívacích problémů po uklidnění nervů. Na žaludek je skvělý třeba i mátový čaj nebo kořen zázvoru, ten ti pomůže rychleji se vzpamatovat, když je ti špatně.“ Jeho vnitřní boj s nejistotou byl patrný, ale teď se zdálo, že ho překonává. Jeho mysl byla klidnější a pozitivnější, a to bylo přesně to, co si Valencia přála vidět. „Vídíš?“ řekla povzbudivě, když ho sledovala, jak s větší rozhodností klade jednu tlapu před druhou. „Když se soustředíš na to, co umíš a co tě zajímá, všechno jde hned líp. Bylinky jsou něco, co máš v sobě. A když se naučíš věřit tomu, že to dokážeš, tak tě to dostane dál, než si myslíš.“ Šli spolu dál, krajina kolem nich se začínala měnit. Kopce se stávaly strmějšími, a tráva kolem nich se mísila s hustšími keři. Valencia cítila, jak se v okolním vzduchu začíná měnit napětí. Stále se však poklidně rozhlížela okolím, zda by náhodou neuviděla nějakou zajímavou rostlinku o které by se mohli oba poučit. Ji samotnou práce léčitelky naplňovala. Kdykoliv měla tu možnost, chtěla se tedy přiučit. Mezitím co pohledem prohledávala okolí ale občas taky mrkla po Pstroužkovi, zda je vše v pořádku.