Príspevky užívateľa

Valencia zůstala na chvíli zaražená. Alfa ji sice pochválil za to, že si vybrala dráhu léčitelky, ale jeho návrh ji překvapil. Vlčice mimo smečku? Zopakovala si v duchu. Nečekala, že by se musela učit od někoho, kdo není součástí jejich skupiny. Sotva ji Ruf přesvědčil, aby sem přišla s ním a myšlenka na to, že se vydá za někým z cizí smečky, v ní vyvolávala smíšené pocity. „No...“ začala nejistě. Pokud má opravdu být léčitelkou, asi si nemůže moc vybírat. Musí zatnout zuby. „Dobře. Pokud to bude nutné, souhlasím,“ odpověděla nakonec a pokusila se o statečný úsměv. Bylo jí jasné, že situace ve smečce není ideální, když zmínil, že jejich jediný léčitel se necítí moc dobře. Cítila zodpovědnost a věděla, že pokud se má něco naučit, musí využít každou příležitost, i kdyby to znamenalo právě setkání s vlčicí z Nihilu. Přesto jí to vrtalo hlavou. Jaká asi bude? Bude k ní přátelská, nebo bude muset zápasit o její důvěru? Jak se vydali na cestu, alfa ji pobídl, aby mu něco řekla o sobě. Valencia se na chvíli zamyslela. „No... vlastně toho moc není,“ začala nejistě. „Narodila jsem se v malé, spíš rodinné smečce, ale než jsem se pořádně rozkoukala, ztratila jsem rodiče. A náš domov se taky v podstatě rozpadl. Pak mě našel Rufus, přivedl mě sem,“ dodala s lehkým úsměvem. No o své minulosti se víc rozpovídávat očividně nehodlala „Jsem za to moc vděčná. Bez něj bych to asi nezvládla.“ Při chůzi se jí trochu ulevilo, když mluvila o své minulosti. Věděla, že cesta bude dlouhá, ale i když se bála, byla odhodlaná, odhodlaná to zvládnout, a zase se brzo vrátit, a pomoci ostatním. „A co vy?“ zeptala se nakonec zvědavě a mrkla po něm. „Jaký je váš příběh? Pokud se teda vůbec můžu ptát“

Valencia na chvíli ztuhla, když alfa zmínil ceremoniál. Už delší dobu věděla, že ten okamžik přijde, ale když teď stál před ní a skutečně se na to ptal, uvědomila si vážnost celé situace. Nadechla se, snažila se zachovat klid, ale srdce jí bušilo. Odpověď už v sobě nosila nějakou dobu, ale teď, když ji měla vyslovit nahlas, měla pocit, jako by se každé slovo stávalo o to těžším.
„Ano,“ začala tiše, „Rufus i Cyrano mě hodně naučili... o smečce, i o tom, co bych mohla dělat." Zaváhala na okamžik, protože si nebyla jistá, jak alfa zareaguje. „Chci se stát léčitelkou,“ řekla nakonec a vzhlédla k němu s nadějí v očích. Být léčitelkou jí dávalo smysl. Cítila v sobě nutkání pomáhat ostatním, ulevovat jim od bolesti, léčit rány, a pečovat o blaho smečky. Už jako vlče ji fascinovaly bylinky a jakým způsobem dokázaly ovlivňovat zdraví vlků. A právě její maminka, taktéž léčitelkou byla, což pro ni bylo důležité. Třeba i když není s ní, takhle se jí víc přiblíží. „Vím, že nejsem nejsilnější nebo nejrychlejší,“ přiznala a vzdechla , „ale léčitelka... to je něco, co bych mohla být. Chci pomoct smečce tím nejlepším způsobem, jakým můžu.“

Valencia se pousmála, když slyšela Pstroužkův zmatený tón. „No jo, kořeny,“ zopakovala po něm a podívala se dolů, aby si prohlédla spleť kořenů pod tlapkami. Pak se zase zahleděla před sebe, pohled cestičkou lesem se jí očividně zamlouval. Připomínal jí její toulky lesem mimo smečku, a to v ní cosi probouzelo, jakoby teď měla víc energie a vášně do čehokoliv co si jen zamane. Poslouchala, jak se Pstroužek zamýšlí nad tím, jestli je nemehlo. Přimhouřila oči a nespokojeně zakroutila hlavou. „Každej je trochu nemehlo, když je ještě takhle mladej,“ řekla mu povzbuzujícím tónem. „Ale z toho vyrosteš. Vždycky to tak je.“ Byla si jistá, že se vlček ještě vyvine a zlepší ve všem, co se teď zdálo složité. Když se pak zeptal, jestli les bude vždycky živý, zarazila se a podívala se kolem. „Já myslím, že jo. Les je vždycky živý, jako teda psychicky, duševně, když ho někdo vnímá,“ odpověděla po chvilce přemýšlení. „Vzhledově teda nevím, možná? Pokud ti třeba zasněženej les přijde živej?“ dodala, trochu tajemně a s úsměvem na rtech. Věděla, že v tom, co říká, je nějaká hlubší význam, i když ho sama nedokázala úplně přesně vysvětlit. Pak ji rozesmál jeho nadšený výkřik. „Jo, to by bylo super! Třeba by tě táta naučil ještě víc bylinek,“ přidala se do jeho nadšení. „A pak bychom je mohli sbírat spolu.“ navrhla, šťastná, že si našla takového parťáka.

Val sledovala tatínka se znepokojením, když jeho veselý tón opadl a místo úsměvu nastoupila vážnost. Jeho slova se jí zarývala hluboko pod kůži. Vnímala každé z nich, a ačkoliv možná neznala všechny detaily, cítila tíhu, kterou si nesl. Když viděla, jak sklání hlavu a jak ho pronásledují ty vzpomínky, svíralo se jí srdce. Trochu se jí nedobrovolně zkřivila tvář. „Já... vím, vidím to,“ špitla tiše. Trochu víc se k němu namáčkla, jestli to snad ještě víc jde, a ocáskem ho jemnými švihy hladila po zádech. „To, že někoho ztratíš, je hrozně těžký, ale...“ zhluboka se nadechla, jak se snažila najít ta správná slova, jakoby v tom teď sama taky plavala- tedy líp, topila se. „ale máš mě. Já ti nikam neodejdu... slibuju!“ zapískala, její tón se malinko rozjařil. V očičkách jí létaly jiskřičky, ale sem tam když na ní zasvítili paprsky unaveného sluníčka, ze správného úhlu, její oči se blýskaly vlhkostí, která pomalinku rostla a pak zase klesala. Valencia věděla, že její slova možná nevyléčí jeho bolest, ale doufala, že mu aspoň trochu ulehčí. „Já ti pomůžu, já tu budu,“ dodala jemně, zatímco se mu zadívala do očí. Chtěla, aby věděl, že i když je mladá, je tu pro něj. Byla to pro ni důležitá chvíle. „Proč vůbec odešel? Ten předešlý alfa? A viděl jsi už toho nového? Možná bude fajn! Notak,“ Val se ušklíbla, snad aby rozpustila ten obláček depresivní nálady co se nad nimi momentálně vznášel, a hravě po něm chňapla packou.

Valencia zvedla hlavu, když zaslechla hlas. Byl to jeden z těch, kteří ji zaujali svým klidem a jistotou. Přesto mu ale tak nějak nemohla odpustit že ji vytrhl z tohohle krásného momentu. „Ahoj,“ Odpověděla mu, s náznakem ostražitosti. Koloběh se zrovna rozběhl. Bude muset zase vyprávět o svém příběhu, nebo o něm dotyčný už byl obeznámen? Netušila jak rychle se tu šíří takové novinky, a jestli vůbec. Stočila si ocásek blíž k sobě a chvilku si vlka ještě prohlížela.
„Jo, je krásně, hlavně tady nahoře,“ kývla hlavou k vlku, její pohled se opět vrátil k obloze. „Myslím, že by mohlo být ještě nějakou dobu teplo, snad...“ V její řeči byla určitá lhostejnost, ale zároveň i jakýsi klid, který čerpala z přírody. Nemyslela teď na těžké věci, snažila se jen užívat si přítomný okamžik. I přesto že tu s ní teď seděl vlk, o kterém vůbec nic nevěděla. Až tolik ji to nejspíš netrápilo. Ten výhled to kompenzoval. Vlastně i ocenila jeho zájem, i když si nebyla jistá, co by mu měla říct.

Valencia si všimla, že Rufovi není úplně dobře. I když se usmíval, v jeho očích bylo jasné, že se skrývá něco víc. To ji znepokojovalo, ale nechtěla se zase vyptávat. Nechtěla se ptát na nevhodné otázky. Nechtěla, aby to skončilo jako minule. Místo toho se tedy rozhodla soustředit na krásu okolní krajiny. Bylo to tu nádherné, to se nedalo popřít. Zachumlala se pod jeho křídlem, a namáčkla se na jeho bok. Měl o dost huňatější kožíšek než ona sama, byl teplý, a moc příjemný. "Je všechno v pořádku?" Špitla tiše, s co největší opatrností. Sice nechtěla, ale něco ji k tomu prostě nutilo. Drásalo ji to. Ta zvědavost, a zároveň touha svému drahému pomoct. Těžko ale pomoci tomu, který nikomu nic neprozradí. Mlčky se kochala krajinou, a občas mu čumáčkem zajela pod trsy srsti.

Valencia seděla na kraji drobné mýtinky, poslední sluneční paprsky jí hladily srst a ona si užívala klidného okamžiku. V hlavě se jí honily myšlenky na všechny nové vlky, které potkala, a jak těžké bylo najít si místo v této smečce. To teď ale nebylo důležité. Teď se soustředila na překrásnou oblohu která se nad ní rozplývala. Mrskala ocáskem, a tiše sledovala jak se po ní mráčky pohupují. Jako na rozbouřené mořské hladině. Trochu jí to připomínalo její chvilky venku. Před tím než potkala svého nového tatínka, a před tím, než se pro ni všechno změnilo. Bylo poněkud příjemné na chvíli vypadnout. Chvíli nemuset nic vysvětlovat, kým je, proč voní jinak, a jak se vlastně dostala sem, nebo vůbec na ostrovy. Dlouho to ale netrvalo. Brzo jí do čumáčku praštil teď už víceméně známý pach. Tedy pach její nové smečky. Párkrát se ohlédla, a zkontrolovala dění okolo, ale po myšlence na Rufuse, ji to vcelku přešlo. Veděla, že se jí tady nemůže nic stát. A tak se opět zahleděla do krajiny, která se rozlévala okolo ní.

Valencii překvapilo, jak rychle se jeho výraz změnil. Chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, ale uvnitř cítila, že na to teď nebyla vhodná chvíle. Pomalu kráčeli dál, a zatímco sledovala jeho krok, vnímala, jak hluboce na něj doléhají všechny ty ztráty. Mlčela, nechtěla ho tlačit k tomu, aby se otevřel, ale cítila potřebu něco říct, aby věděl, že na to není sám. „Ikke tady pořád je, ne?“ pronesla tiše, doufajíc, že ho jí tatínek prozradí více. Trochu rozpačitě si ho chvíli prohlížela. Pak se však zase na chvíli rozhlédla, a jakoby se snažila všechny vlastní obavy hodit z těch hor, na kterých právě stáli. „Je všechno v pořádku?“ Opatrně se na něj zahleděla a trochu se mu přiblížila. Postupně si zalezla pod jeho křídlo, jak si na to už zvykla.

Valencia se zhluboka nadechla horského vzduchu, který byl chladný a ostrý, ale zároveň svěží a uklidňující. Na okamžik zastavila a rozhlédla se kolem. Byly to její první kroky v horách a fascinovalo ji, jak mohutné a klidné zároveň mohou být. Kamenné stěny obepínaly úzké stezky a výhledy dolů byly tak strmé, že jí z toho občas přeběhl mráz po zádech. Sice to nedávala najevo, ale v tomhle prostředí se cítila maličko nervózní. Když se ale podívala na Rufuse, který šel před ní, jeho přítomnost ji uklidňovala. Na jeho starostlivou otázku zavrtěla hlavou a usmála se. "Ne, ne, je to v pořádku," odpověděla rychle, i když ji chladné poryvy větru trochu šimraly na zádech. Nechtěla ho znepokojovat ani zdržovat. Bylo jí jasné, že měl tendenci ji chránit více, než bylo nutné, a i když jí to bylo příjemné, nechtěla vypadat slabě. I když bylo jasné, že byla. Její srst nebyla tak huňatá, a tak jí moc tepla neposkytovala. Cítila se bezpečně v jeho přítomnosti, ale zároveň v ní rostla touha dokázat, že zvládne i náročnější výzvy. Přidala do kroku, aby se dostala blíž k němu, a nakonec se na okamžik zastavila vedle něj, když se mu zadívala do očí. „Víš, že nemusíš vždycky myslet jen na mě,“ řekla s lehkým škádlením v hlase. Poté se o však láskyplně otřela o jeho bok, snad jako nějaké ujištění.

„Ahoj,“ Otočila se směrem, odkud vycházel ten veselý tón, a tam ho uviděla. Z jeho těla vyšlehovaly fialové plameny, které osvětlovaly jeho okolí jako malé pochodně. Na chvíli zůstala stát na místě. Nebyl to obyčejný vlk, to bylo jasné hned na první pohled. Byl menší, ale zároveň působil zvláštně majestátně, hlavně díky těm plamenům, co vypadaly tak magicky. „Jo, přišla jsem s Rufusem,“ odpověděla mu klidně a postoupila kousek blíž. S každým krokem si víc uvědomovala, že i když vypadal trochu děsivě – fialové plameny a zvláštní stavba těla – rozhodně z něj nevyzařovalo nic nebezpečného. Byl přátelský. Dokonce až takovým způsobem, který jsem u ostatních vlků jen tak neviděla. „Dík,“ odpověděla jsem a trochu uvolněněji se posadila kousek od něj. „Tady je vcelku teplo, to je fajn.“ Neměla ve zvyku moc mluvit, ale jeho energie byla nakažlivá. Rozhlédla se po jeskyni, osvětlené jeho plameny, a byla zvědavá, co je vlastně zač.

Valencia poslouchala, jak Pstroužek vypráví o pomněnkách a o tom, jak jim říká nezapomněnky. Pobavilo ji to a zasmála se. V tváři jí panoval spokojený výraz. Očividně byla také ráda za nového kamaráda. Navíc, cítila se možná i trochu sebejistější, když byl o něco málo mladší. I když většinou preferovala starší společnost. „Nezapomněnky, to se mi líbí,“ přikývla a bylo vidět, že to myslí vážně. „To je dobrý! Až je jednou potkám, tak si na tebe určitě vzpomenu.“ Bavila se jeho nadšením a tím, jak mluvil. Bylo v něm něco tak upřímného a nevinného, co ji vlastně osvěžovalo. Nevěděla, kdy naposledy potkala někoho, kdo na svět pohlížel s takovou důvěrou a nadšením. „Jo, někteří vlci nejsou zrovna mistři pohybu,“ přiznala se a trochu se zasmála. „Já jsem taky dřív zakopávala o kořeny, než jsem si na to zvykla!“ Zastavila se na menší mýtině, kde kolem nich prosvítaly paprsky slunce mezi stromy. Bylo to opravdu nádherné, les měl zvláštní kouzlo „Les má něco do sebe. Občas je klidnej, občas plnej života. Záleží, kdy se sem vydáš.“ Zamyšleně špitla. Jakoby její hlas zase skoro odvál podzimní vánek, který byl v lese sice utlumenější, ale stále je pronásledoval. „To zní jako plán,“ přikývla na jeho nabídku, že ji naučí poznávat bylinky, a ona ho na oplátku něco naučí. „Mhmm“ koukla zpátky na Pstroužka, když pokračovali dál lesem. „Myslím, že spolu objevíme ještě spoustu zajímavých míst. A třeba i nějaký kytky, který ani tvůj táta nezná!“ Ladně se rozklusala a udělala kolem dokola kolečko, které zakončila tím že hravě odskočila k němu a zařadila po tom boku. Mrskla ocáskem a mihla ním i letmo po pstroužkovi, jemně ho pohladil po hřbetu.

→ Pramen řeky

Valencia se zastavila na okraji lesa a čekala, až se Pstroužek připojí. Jeho nadšení bylo nakažlivé. Usmívala se, když se k ní přiblížil, a když začal mluvit o zapomněnkách, její oči zajiskřily. „Jo, modrá! Ty kytky jsou nádherný, a jejich jméno… no, myslím, že je úplně trefný,“ přikývla. Měla ráda květiny, ale neznala je zdaleka tak dobře, jako jeho táta. „Je fajn, že tě to baví. Takových vlků moc není.“ Zauvažovala, že když už to jeho rodinu provází, měl v sobě možná něco výjimečného. „A hele, to je super, že to chceš jednou umět! Já se v bylinkách skoro nevyznám, zatím,“ přiznala se a zavrtěla ocasem. „Možná mi jednou nějakou naučíš poznat.“ Potřebovala si ho trochu získat a povzbuzovat ho k tomu, co ho bavilo. A viděla na něm, jak se mu rozsvítila očička, když mluvil o tom, co jeho táta sbírá a zná. Když se vydali dál, Valencia si všimla, jak se Pstroužek drží těsně za ní, a zlehka se ušklíbla. Už to nebylo to malý, neohrabaný vlče. Dokázal držet krok a pohyboval se lehce a obratně, i když to občas vypadalo, že je ještě trochu nejistý. „Jsi šikovnej,“ prohodila, aby ho povzbudila. „Vypadá to, že ti to tady docela jde. Les není pro každýho, ale ty se v něm pohybuješ fakt dobře!“ Zachichotala se a prohodila. Zaslechla, jak praskla větvička někde v dálce, a trochu zvedla hlavu, aby zkontrolovala okolí. Les měl svoje zvuky, své pachy. Voněl po jehličí a zemi, a jeho tlumené světlo jí vždycky připadalo magické. „Tady je to krásný, co?“ otočila se na Pstroužka, aby se ujistila, že je pořád v pohodě. Vypadalo to, že si to užívá. „Víš co? Až se naučíš všechny ty bylinky, můžeš mě vzít na procházku a ukázat mi je všechny!“ navrhla, aby měla jistotu, že má něco, na co se těšit.

Když jí na tváři zahřála jemná záře fialových plamenů, které se objevily kolem vlka, a pozorněji si ho prohlédla, opatrně vstala a udělala krůček zpět. Nevypadalo to, že by jí měl nějak ublížit. Jeho plameny sice nepůsobily příliš přívětivě, ale vlk samotný se usmíval. „Jo, Rufus mě přivedl,“ přikývla a zastříhala oušky. Ozvěna v jeskyni ji neskutečně fascinovala. Bylo to zvláštní. Pozorně si ho prohlížela, zkoumala jeho fialové plameny, které se jemně třepotaly ve vzduchu kolem jeho tlap a ostnů na zádech. „Nikdy jsem neviděla někoho s takovou mocí,“ přiznala. „To je nějaké kouzlo, co jsi se naučil, nebo se s tím už rodíš?“ zeptala se zvědavě. Její hlas znatelně zeslábl od jejích prvních slov k neznámému před ní. Když mluvil, jeho hlas byl úplně jiný, než čekala, energický a vysoký, vůbec neodpovídal jeho děsivému vzhledu. Valencia se při jeho slovech pousmála. „Já jsem ráda, že tě poznávám,“ řekla upřímně. „Teda… viděla jsem už pár neobvyklých vlků, ale ty jsi fakt zajímavej.“ Špitla a pohodila hlavou, aby dala najevo, že to myslí nejspíš jako kompliment.

Valencia se zasmála, když viděla, jak se Pstroužkovy oči rozzářily. „Tak to jsem ráda!“ odpověděla vesele a zavrtěla ocáskem na oplátku. Měla radost, že se Pstroužek uvolnil a trochu se rozveselil. Možná byl nejistý a koktavý, ale byl milý a zvídavý. Připomínalo jí to, jak se sama cítila, když byla o něco mladší – nebo vlastně, jak se stále občas cítila. Byla ráda, že ho může povzbudit a pomoci mu cítit se jistěji. Tiše se pousmála, a v duchu se upřímně radovala, když vlčka uslyšela poskládat dvě věty bez zakoktání. Třeba by mu vážně mohla pomoct, být k něčemu užitečná! „A víš co?“ začala a přišla kousek blíž. Hravě do něj trochu ťukla ramenem a zastříhala oušky, „jestli máš rád kytičky, tak ti ukážu jednu, co jsem našla nedávno. Není to nic moc zvláštního, ale mám ji ráda. Roste blízko řeky, kde je pořád hodně vody, i když jinde už není.“ Valencia přivřela oči a na okamžik se zasnila, jak si představovala ty křehké květy třepotající se ve větru. „Jsou to takový malý světlý kvítky. Nevím, jak se jmenujou, ani jestli je najdem, ale vždycky mi připomínají oblohu. A jsou fakt krásný!“ Přesunula svou pozornost zpět na Pstroužka, který ji sledoval s nadšením v očích. „A jestli to máš po tatínkovi, tak možná víš víc než já. Třeba mi řekneš, jak se ty kytky jmenujou,“ mrkla na něj a pobídla ho, aby ji následoval. Vyrazila pomalu podél břehu řeky, občas se otočila, aby se ujistila, že ji Pstroužek následuje. Bylo to zvláštní, ale cítila se, jako kdyby vedla nějakou malou výpravu. Bavilo ji být takhle venku, objevovat malé zázraky přírody a sdílet je s někým, kdo to dokázal ocenit. Když šla sama, měla spoustu času na přemýšlení, ale s Pstroužkem se cítila jinak. Uvolněněji. A možná i šťastněji.

→ Jehličnatý les

Valencia se podívala na Pstroužka a chvíli mlčela, přemýšlela o tom, co řekl. Bylo zvláštní mluvit o jaru jako o něčem, co je předtím vykoupeno zánikem. Ale měla dojem, že to tak nějak dává smysl. Příroda se přece vždycky mění. „Jo, je to tak,“ přikývla. „Ale... není to tak strašný, jak to zní.“ Snažila se ho uklidnit, když viděla, jak se jeho tvář zachmuřila. „Když všechno umře, je to jen proto, aby se mohlo znovu narodit. A to je přece hezký, ne?“ Cítila se teď trochu jako učitelka, která vysvětluje základní principy světa, a bylo to zvláštně příjemné. Pstroužek vypadal tak zvědavě a s upřímným zájmem poslouchal. „Víš, jako třeba když stromy ztratí listí a potom na jaře zase vyraší nové. Nebo když zmizí květiny, aby mohly vykvést ještě hezčí.“ Na chvíli se odmlčela, a naslouchala jeho vyprávění. „Vylíhnul?“ zopakovala, když slyšela jeho přiznání. „To je... vážně zajímavý!“ Nadzvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. „To já jsem se normálně narodila. Ale vylíhnutí... To zní skoro jako... Jako že jsi tak trochu magickej, ne?“ Hravě se ušklíbla. "Já ještě teda nepoznala žádnýho vlka co by se vylíhl!" Zvedla se a párkrát přešlápla. Byla z toho sama dost zmatená. Bylo to divné, neobvyklé, zmatené, možná si to vlček dokonce i jen namluvil, nebo mu někdo něco řekl, co to v něm evokovalo. No v ní to každopádně opět spustilo vodopád myšlenek. Nakonec si ho zase zamyšleně projela od hlavy až k patě. „Mhmm...“ „Můžeme jít třeba prozkoumat břeh řeky nebo se podívat, jestli někde nevyraší nějaká květina, i když už není léto. Spolu?“ Mrkla na něj a v očích jí zajiskřilo.