Príspevky užívateľa

Chtěla jsem se s tím vlkem vůbec bavit? Jak jsem se na něj podívala blíž, bylo to, jako by snad i na něm bylo něco zvláštního. něco, na co jsem tak docela nedokázala položit drápek. Možná skutečně udělám nejlépe, když se otočím a prostě budu pokračovat tam, kam jsem se potřebovala dostat. tedy až na... hm? Přimhouřila jsem oči. Co to bylo na obloze? Nějaké světlo? Možná... zbloudilý sluneční paprsek? Snad.
na druhou stranu... když jsem se znova podívala na toho vlka, měla jsem pocit, že není tak docela v pořádku. Zjevně se ježil a stál tak nějak... zvláštně? Těžko říct. přimhouřila jsem oči. Možná že to byl ten důvod, proč jsme měla špatný pocit i z něj? Ovšem pokud měl ten cizinec nějaké problémy, možná potřeboval mou pomoc. Vyrazila jsem opatrně blíž. "Jste v pořádku?"

Moje kroky vedly směrem k Nihilu a moje cesta tedy nevyhnutelně musela vést přes Nekonečnou pláň, pokud jsem se nechtěla vláčet přes hory. Svou nepřítomnost jsem ve své smečce nahlásila a mimo území jsem se neplánovala zdržet dlouho. Doufala jsem, že zpět doma budu snad během pár dní, možná dřív.
očekávala jsem, že moji cesu bude provázet dobré počasí, ale jak jsem vkročila na louku, pocítila jsem chlad. Huh? Bylo tohle normální? Zahleděla jsme se na oblohu, ale na té se nenacházelo ani mráčku. Nic, co by snad zvěstovalo přicházející déšť nebo bouřku. Možná, že se počasí prostě dnes rozhodlo být divné. Přidala jsem do kroku a nevěnovala tomu víc pozornosti. Možná, že jak se dostanu do zákrytu hor, tak ten divný pocit ve vzduchu zase zmizí. Však jsme tu ani nebyla sama. Zahlédla jsem někoho světlého v trávě v dálce před sebou.

Ah, tak jsem si přece něco pamatovala. Chvíli jsme to zvážila a pak se rozhodla také přestavit. Pro jistotu. "M'Raan. Myslím, že jsme se ještě oficiálně nepředstavovaly." Tím bychom měly odbyté formality. "Jsem ráda, že se tentokrát potkáváme za šťastnějších okolností." Ačkoli jsem řekla, že jsem ráda, moje tvář zůstávala bez výrazu. Žádný přátelský úsměv, žádný náznak toho, co si myslím nebo nemyslím. "Již jste tuto část území navštívila a znáte ji dobře, nebo si přejete, abych vám posloužila jako průvodce?" Ve smečce už chvíli byla, ale co já věděla, kudy se obvykle pohybuje.

Nápodobně. Ovšem to také znamenalo, že jsme tím vyčerpaly témata ke konverzaci. "Ten stejný důvod," odpověděla jsem. "Nerada zůstávám dlouho na jedno místě. Vy jste... Aria, že?" Než abych si s tím dál lámala hlavu, neviděla jsem důvod se prostě nezeptat. Alespoň si ji pak ž budu pamatovat, že? "Pokud máte zájem, můžeme pokračovat společně. pokud vím, nikdy není špatné mít při průzkumu území společnost."

Z vlastních myšlenek mě brzy vyrušil cizí hlas. Nepotřebovala jsem se ani ohlédnout, abych věděla, komu patří. Bylo těžké zapomenout na všechny, kteří se účastnili oné akce a zrovna Tahle vlčice byla v mé skupince. "Také zdravím," odpověděla jsem. "Co vás sem dnes přináší? Jste na procházce?" jak že se jmenovala? Něco na A? Nijak jsem její společnost předtím nevyhledávala, ale ostatně já málokdy vyhledávala společnost kohokoli, snad až na mého otce nebo bratra.

Pokud jsem mohla, trávila jsem většinu času na nohou a toulkami po okolí nebo na území. Preferovala jsem většinu času samotu, ale tohle byl můj domov a moje smečka a pokud jsem při svých toulkách na kohokoli narazila, nikdy jsem nebyla proti prohodit pár slov. Svým způsobem mě mrzelo, že jsem kromě své nejbližší rodiny ostatní členy smečky příliš neznala, ale nikdy jsem nebyla ten typ, co by se hned hrnul seznamovat s každým a vyžíval by se v tom být ve středu pozornosti.
Dnes mě moje kroky zavedly do lesa, kde měl studovnu můj otec. Neměla jsme nic v plánu, jen jsem se toužila projít a podívat se, jak okolí opět změnilo.

Svolání smečky neuniklo ani mně. Vyskytovala jsme se značný kus cesty od místa, odkud se rozlehlo vytí, ale to neznamenalo, že jsme se tím směrem okamžitě nevydala. Doufala jsem, že tentokrát nebude ono vytí značit podobně pochmurné zprávy, jako když jsme předtím vyrazili vyzvednout tělo Ghu'Lasse.
Byla jsme na omylu. Posadila jsem se kousek stranou a pozorně si vyslechla Timotéeho zprávu. Takže ta smrt nebyla jen náhoda. Na své tváři jsem však nedala znát nic z toho, co si o celé situaci myslím.
Evar'la a další mladý vlk se přihlásili jako poslové a my ostatní jsme měli zůstat na území. To mě nepotěšilo. "Buďte na sebe opatrní," špitla jsem k oběma, hlavně ke svému bratrovi, než jsem se otočila k Timovi. "Můžu být také nějak užitečná?"

Možná, že jsem o domovině a našem rodu slyšela už mnoho. Možná, že mnoho z toho i několikrát. Nevadilo mi to, historie pro mě vždycky byla důležitá. Chtěla jsem vědět, odkud pocházím, a chtěla jsem to všechno i jednou předat dál. Vlastním vlčatům, vlčatým mých bratrů, komukoli z rodu, kdo bude ochotný poslouchat. Otec začal vyprávět a já jsem naslouchala a pokoušela jsem se to všechno představit. Život v Přízračné smečce mi vždy připadal tak... jiný. Ne lepší ne horší, ale jiný, než to, jak žili moji předkové. "Jak se to lišilo od aliancí, které jsou zde mezi smečkami?" zeptala jsem se. Byla to otázka, kterou bych patrně dokázala zodpovědět i sama, ale můj otec zažil oboje, kdo by tedy dokázal rozdíl popsat lépe, než on?
Otec však pokračoval a brzy se dostal k osobnějšímu tématu. Mí bratři. Ti, které jsem nikdy nedostala tu možnost poznat, protože zemřeli dřív, než jsem se narodila. Zahleděla jsem se na území smečky a krajinu kolem nás. V mé tváři se nezračila žádná emoce, když jsem opět promluvila. "Občas si představuju, jací asi byli. Jaké by to bylo je poznat." S žádným se svých sourozenců jsem neměla ideální vztah. S Norek a A'kazou jsme si nikdy nebyli blízcí. Můj vztah s Evar'lou byl poznamenán mojí absencí během našeho vlčeství, a poté jeho cestami. "Litoval jsi někdy, že jsi zůstal tady?"

Pro M'Raan prosím přívěšek č. 1, děkuji :3

Jméno postavy: M'Raan
Jakým předmětem byla postava začarována: pírkem
S kým a kde hrála: Peggy, Kopečky
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 7
Krátké shrnutí příběhu: M'Raan narazila na Peggy, která zrovna pojídala králíka, a pocítila k ní něco, co ještě nikdy necítila. Složila vlčici kompliment a dala se do opatrného rozhovoru ve snaze přijít na to, o co se jedná a co ony zvláštní pocity způsobilo. začarování způsobené pírkem po krátké době odeznělo, ale zanechalo M'Raan s víc otázkami, než odpověďmi.
Dopad na postavu: M'Raan, která není zvyklá zažívat silné emoce nebo pocity, zažila lásku k jiné vlčici, ačkoli se jednalo pouze o dočasné kouzlo. Nic podobného nikdy předtím necítila a přimělo ji to nyní přemýšlet, jaké emoce prožívají ostatní vlci a co to partnerská láska vlastně je, protože ona sama bere sňatky spíš jako něco, co se dělá z rozumu a pro silné potomky. Setkání jí přineslo hlubší porozumění ostatním.

Takže skutečně mluvila o mém bratrovi. "Evar'la?" nabídla jsem jí. Zjevně se jí musel představit, takže jsem neviděla důvod jeho jméno nevyslovit. "Toho jsem skutečně už potkala." Oh ano, jistá podoba mezi námi byla, i když já zdědila oči spíš po otci, zatímco on po matce. I jeho kožíšek byl tmavší a rozhodně jsme nevypadali jako dvojčata. A... a vlastně mi už tak nevadilo, že se chtěla bavit o jiném vlkovi. Skoro jako kdyby ty zvláštní pocity najednou vymizely a nechali mě opět s čistou hlavou. A ve společnosti téhle vlčice, která byla sice objektivně krásná, ale najednou jsem si nebyla jistá, proč jsem kolem ní dělala takové halo. "Ah... láska?" Zajímavé. Takže ona by tyhle pocity popsala jako lásku. Ani nad tím moc neváhala. "Tak si připadáš, když se do někoho zamiluješ?" Velmi zajímavé. Nikdy se mi nestalo, že by se i někdo tímhle způsobem líbil, až snad na ni, a i to trvalo velmi krátce. Rozuměla jsme lásce rodinné a lásce přátelské, ale tady šlo o něco jiného, že? Cítili tohle ostatní vlci ohledně svých partnerů? Nebo těch, kteří se jim líbili? "Možná. Rozhodně neodmítnu, pokud nás budeš chtít představit."

Možná mám hlad? Ne, byla jsem si docela jistá, že tohle z hladu není. Její ušák mě nezajímal ani v nejmenším - možná bych si ho ani nevšimla, kdyby ona sama neměla čumáček od krve a kdybychom se před okamžikem nebavily o tom, že jsem ji vyrušila od jídla. "Nemám hlad. Pokud mi nabízíte svůj úlovek, tak děkuji, ale nepotřebuji ho a vám jistě přijde víc vod." Ovšem bylo by to od ní velmi milé gesto, že? Nečekané, přátelské, takové, které přimělo vlčici přemýšlet. nejen, že byla krásná, byla i velmi hodná a... a na co jsme to zase myslela? Jak se postavila, postavila jsem se také, a mírně jsem naklonila hlavu. Ten popis zněl povědomě. "O něco vyšší, než já, krátká, jemná srst, možná s brýlemi na čenichu?" kdo ví proč mě zmínka dalšího vlka mírně podráždila a nešlo o to, že šlo dost možná o mého bratra. Proč nevěnovala pozornost mně? Stále jsem přímo před ní, a... hm. Znova, proč jsem její pozornost vůbec chtěla? Jestli to opravdu byla její magie... "Stalo se ti už někdy, že jsi potkala jiného vlka a připadal ti jako ten nejzajímavější vlk na světě? Někdo, po jehož pozornosti jsi toužila nejvíc ze všeho?"

"Také mě těší," odpověděla jsem a navzdory tomu, jak málo jsem to dělala, jsem se na ni usmála. Připadalo mi to v tu chvíli správné. Představila se mi, věnovala mi svou pozornost, a přesně po tom jsem v tuhle chvíli toužila. Ale... proč vlastně? Logicky to nedávalo smysl. Možná měla nějakou zvláštní magii? Těžko říct. Musela bych se buď zeptat, nebo použít vlastní magii, abych to zjistila. Peggy ale bylo moc pěkné jméno. "Nikoli. Ve skutečnosti se od hranic nacházíme pěkný kus cesty. nemusíš se bát, že bys omylem vešla na naše území." Tak. Tohle znělo mnohem víc, jako typická já, ne? Pomalu jsem si opět připadala být sama sebou, i když stále ne úplně. "Jistě, v naprostém," zalhala jsem, ale byla to jen malá, neškodná lež. Cokoli co to předtím bylo, se zdálo být... slabší? Opadalo to? Možná, že když ještě chvíli počkám, zmizí ty zvláštní pocity úplně?

Většina vlků se také na první pohled nezamilovala do úplného cizince. Byl to ale dnes zvláštní den. Uvědomila jsem si, že možná zírám víc, než je slušné, a sklopila pohled jinam, ačkoli mě její tvář přitahovala jako lampa můru. "Pak přijměte mou nejhlubší omluvu." Rozhodně jsem dobrý první dojem neudělala, že? Ah, co to se mnou bylo? nemělo by mi ani tolik záležet na tom, že se jí zalíbím, a... co že to řekla? Nebýt vlk, tak bych se červenala. "Děkuji. je to znak mého rodu," odpověděla jsem pomalu bez rozmyslu. Jako by snad něco takového potřebovala vědět. Jenže... ona najednou přešla na tykání a i když bych to obvykle považovala za mírně neslušné, tentokrát mi to... nevadilo? Naopak, bylo to jako pohlazení po duši. "M'Raan. M'raan z Přízračné smečky. A ty?"

Když jsme jí teď viděla do tváře, byla ještě krásnější. Měla slušivý kožíšek s barvami, které se pěkně doplňovaly, elegantní postoj těla, její hlas byl tak melodický a příjemný a... co to se mnou u všech vlků bylo. Byla jsme z toho zmatená. takhle vlčice mi učarovala. Ještě nikdy jsem se takto v přítomnosti jiného vlka (natož samice) necítila a byla jsem z toho zmatená. jediné, co jsem věděla, bylo, že tohle nebylo chování hodné Milagy. A přesto...
Posadila jsem se. "Uhm... nikoli. tedy vlastně ano. Jste... moc vám to sluší." Dokonce i ta krev na čenichu jí slušela. "Vidím, že jsem vás vyrušila od jídla." Ah, skvělý způsob, jak udělat dobrý první dojem, že? jenže proč jsem se chtěla téhle vlčici tak moc líbit? Proč mi při pohledu na ni bušilo srdce jako splašené, a jindy ostrou mysl jako by nyní zastírala hustá mlha.