Príspevky užívateľa

Krev nihilských panovníků? Ta by ovšem pro mně neměla žádnou váhu. Jediná krev, která měla v mých očích význam, byla ta, která nás spojovala. Krev Milagovců. Dotaz však zůstal nevyřknut a tedy jsme si každá mohly odnést pouze náš vlastní názor.
Na její další poznámku jsem si neodpustila mírný úsměv - jev na mé tváři téměř nevídaný. Ah, kéž by bylo. Kéž by byli všichni vlci vzdělaní v kultuře a dalších podstatných věcech. Avšak dobré vědět, že můj bratr výchovu skutečně nezanedbává a seznámil Giuseppe s jejím vlastním dědictvím, které mohla předat svému potomstvu.
Neuniklo mi však podráždění v jejích očích. Ah, doufala snad, že jí dám slib, aniž bych sama určila hranice? Nebyla jsem tak naivní, abych s podobným slibem věřila někomu, koho jsme dobře neznala. Být to můj otec nebo bratr, snad, ovšem tohle bylo naše první náležité setkání. "Jsme tedy domluveny," řekla jsem. Až přijde a bude potřebovat mou pomoc, budu zde pro ni. Slovo Přízračného mělo svou váhu.
Tak tedy proč nadále otálet? Přistoupila jsem k ní a použila svou magii. Pídila jsem se po víc, než jen zběžných informacích. Hledala jsem hlavně odpovědi, na které by se mě Ryumee mohla zeptat, přesto jsem však nepídila příliš hluboko. Zajímala mě její magie - kterou nesdílela s naším rodem, jak už tu částečně padlo - a pak také co je tato vlčice zač. Dalo se jí věřit? Měla nějaké úmysly se svou žádostí? Byla to vskutku zajímavá osobnost, ale to už jsem dokázala pochytit i z našeho předchozího rozhovoru.
A i ona se něco málo dozvěděla. Nejvýraznějším byla má vlastní touha se učit, touha VĚDĚT, a zvědavost, která mou magii doprovázela. Chtěla jsem se dozvědět o ní, avšak mým záměrem nebylo nic víc, než splnit zkoušku a poznat druhého.
Vzápětí jsme od ní odstoupila a zlehka potřásla hlavou, abych se zbavila úryvků vzpomínek a myšlenek, které nebyly mé vlastní. Ztratit se v duši někoho jiného bylo tak snadné. Co teď? Ah, jistě, potřebovala jsem přinést zpět předmět. "Nyní od vás potřebuji jakýkoli hmotný důkaz a vaše část dohody bude splněna."

Scházelo se tu mnoho vlků. Některé jsem znala, jiné ne. S bratrem A'kazou jsem nikdy neměla zvlášť pevný vztah, ovšem Giuseppe byla někdo, koho jsem viděla ráda. Naše poslední setkání mělo spíš obchodní ráz, to ovšem nic neměnilo na tom, že jsme byly rodina. Pokývla jsem jí na pozdrav. Kdo jsou další z vlků, to jsem mohla jen odhadovat. Dva mladí vlci byli jistě A'kazovi potomci a starší vlk a vlčice... nu, možná potomci strýce? Nebyla jsem si jistá. Byla jsem jen ráda, když je otec začal představovat, a dala jsem si záležet, abych si dobře zapamatovala všechna jejich jména. Byla to přeci rodina. Dívala jsem se po přítomných tvářích a přiřazovala si je k tomu, co otec říkal. A zjevně někteří i chyběli.
Ar'kadien odešel. Neznala jsem ho. Patrně ho nikdy nepoznám, nerozhodne-li se tak sám osud. To Samé Dante. Ostuda rodu, oba dva. Nekomentovala jsem však ani jednoho, pouze jsem tiše poslouchala. A pak přišla řada na Voltaire, vlčici, kterou jsem viděla snad pouze jednou na svatbě. Jedna zpráva horší, než druhá. Arrakis si přilil trochu oleje do ohně, když informaci rozvedl. Vskutku ostuda. Můj bratr si zasluhoval lepší družku. Můj pohled zabloudil k Giuseppe, jen abych na její tváři zahlédla nesouhlas. Hm. Nesouhlasila snad, aby byla špína její strany rodiny takto veřejně rozhlašována? Nebo v tom snad bylo něco víc?
Opět ovšem promluvil otec, právem rozhořčen. Co mě ovšem překvapilo bylo, že jmenoval i mou starší sestru. Ani jsme nepostřehla její absenci, dokud ji nezmínil.
Vyhoštěni.
Tak se zachází s těmi, co nedostojí svému rodu a myslí si, že se na ně pravidla nevztahují. Těmi, kteří nejsou dost dobří. Bylo mi jich líto? Snad. Možná víc jejich potomků než jich samotných, kteří budou pikat za činy svých rodičů. Možná. Možná jsem jen litovala, že jsme je nestihla poznat a neznala jsem jejich důvod pro takovéto zrazení rodu. Ráda bych ho znala. Nepřála jsem si opakovat jejich chyby.
Budu tou dcerou, kterou Norek nikdy nedokázala být.
Na otcův pokyn jsem vyrazila, abych ho splnila, on se však ještě otočil na Arrakise. Šrámy? porvali se a tím uzavřeli mírovou dohodu? Měl snad Nihil nějaké podivné zvyklosti, o kterých jsem snad ještě neslyšela? Nu, nebylo to nyní důležité. Dnešek byl můj a mého bratra, nikoli Azarynu a Nihilu. proč se tedy otec tak velmi zajímal o mého synovce, místo aby nechal politické konverzace na později? Musela jsem přiznat, že jsem z toho byla mírně rozladěná, V čem byla politika důležitější, než naše přísaha, že nemohla počkat na později?
Otočila jsme se na svého bratra a přikývla. "Ano, pojďme tedy." A i já jsem vzala svou pochodeň. Pryč od otce a jeho konverzace, byl čas jít. A já šla. "Jsem připravena," souhlasila jsem. Přišel čas.

Každá smečka byla jiná. Nic dokazovat? Jistě, ona byla princezna, bylo by zvláštní, aby ONA musela cokoli dokazovat. A co se ostatních týkalo... nu, vždy bylo zajímavé se naučit něco jiného i o jiných kulturách. "Přesto však věřím, že ti, kteří mají ambice být víc, než řadovými členy, musí i u vás prokázat své dovednosti." A já bych považovala za osobní zklamání, pokud bych zůstala ve stínu svého bratra - jejího otce - a nesnažila se vybudovat si vlastní cestu.
Opětovala jsem jí pohled a vyčkávala. V mých očích nebyla žádná výzva, ale nekrčila jsem se před ní. Uznávala jsem její postavení, ovšem nepatřily jsme do stejné smečky a tedy nebyla mou princeznou. Co mělo větší hodnotu, uvažovala jsem, postavení, nebo krev?
"Dobře tedy. Nečekala bych méně od někoho naší krve." Jestlipak měla i ona sama tuto magii? Pokud přijme mou nabídku, patrně se to sama dozvím. Nicméně tedy nebude potřeba zodpovídat žádné otázky. A pak nabídla obchod. Nikoli laskavost, ale službu za službu, ovšem... naklonila jsem hlavu na stranu. Prázdný šek. Takové věci se mohly vrátit a kousnout jednoho do ocasu a má vlastní čest by mi nedovolila její žádost odmítnout. Chvíli jsem to zvažovala. Bylo lákavé přijmout. Stála přímo přede mnou a nabízela se za něco, co mě v tuhle chvíli nebude stát víc než pouhý slib, ovšem stálo to skutečně za to? Mohla bych jít a objevit jiného vlka, který by naopak považoval informace, které poskytnu, za dostatečnou platbu. "Služba za službu, tedy. Nebo informace za informaci. Ovšem jsem toho názoru, že by naše služba té druhé měla mít srovnatelnou hodnotu. Vaše pomoc mi umožní zastávat ve smečce lepší postavení. Budete u mě mít dluh, který splním, až nadejde čas, bude-li ovšem vaše žádost srovnatelná." Nebyla jsem v pozici, kdy bych musela přistoupit na její podmínky, připadalo mi tedy rozumné vyložit karty na stůl. "Je taková podmínka přijatelná pro vás?"

Cítila jsme ve vzduchu očekávání a ačkoli jsme obvykle velmi dobře zvládala udržovat emoce na uzdě, dnes se nevyhnuly ani mně. Ačkoli na mé tváři nebylo vidět nic, než neutrální výraz, připadala jsme si jako uzlíček nervům. Jak nepřístojné pro někoho z našeho rodu, obzvlášť během tak významné události. Podílela jsme se na organizaci, jak otec nakázal. Koneckonců to byl velký den pro mne a pro mého bratra. Bylo nepřístojné brát to na lehkou váhu.
Čekala jsem na nádvoří, usazená vedle svého bratra. Tohle místo k sobě vázalo mnohé vzpomínky a dnes se stane místem ještě významnějším. Co se zde dnes stane, to může ovlivnit celý zbytek mého života. Přesto jsme si nemohla nechat ujít příležitost a když jsem zdravila nově příchozí, prohlížela jsme si jejich tváře a ukládala je do paměti. některé jsem znala, některé jen povrchově, některé v podstatě vůbec, a přesto byli všichni tito vlci součást mé rodiny. Nikomu jinému zde dnes nepříslušelo být, jen nám. Byl to zvláštní pocit, být součástí něčeho tak... významného? Ano, dnes to bylo to slovo, které bych použila.

"Otci se daří dobře, děkuji za optání," odpověděla jsem se vší zdvořilostí. Však šlo pouze o zdvořilost, že? A otci se skutečně dařilo tak dobře, jak jen mohlo. Trápilo mně, že stárl, ale tím jsem její - a ani svou - mysl v tuto chvíli nehodlala zatěžovat. "Och ano, zkoušku. V Nihilské monarchii snad mladí vlci nepodstupují zkoušky dospělosti, aby prokázali svůj přínos smečce?" Abych přiznala pravdu, nevěděla jsem.
"Pravdu díš," pokývala jsem spokojeně. Mluvila velmi rozumně a s náležitou dávkou opatrnosti. tak to mělo být. Já tu ovšem nebyla od toho, abych soudila její vychování. "Dostala jsem za úkol objevit vlka, který by mi dovolil použít na něj nebo ni svou magii. Mám magii typickou pro můj rod. Neublíží, pouze mi odhalí nitro druhého vlka a dovolí mi získat informace, stejně jako poskytne informace nazpět," vysvětlila jsem. "Ačkoli je magie podle mého názoru velmi osobní věc, pokud byste zvážila mi pomoc poskytnout, ráda se podělím i o další detaily, aby byl váš případný souhlas nadmíru informovaný. A abych nezapomněla, vlk, který mi dovolí magii použít, mi má pak něco darovat. Může jít o cokoli, třeba i jen o list ze země, na které stojíme."

Hlásím se!

Meno postavy: M'raan
Akú rolu postava v akcii hrala: osvoboditel
S kým a kde hrala: Trosky Othamu, Sassafras
Koľko postov (cca) celkovo pre akciu hrala: 2
Krátke zhrnutie príbehu: Saffron objevila řetízek s lebkou a nasadila si ho. M'raan následně našla její tělo objevila a odtáhla ho ven, aby ho pohřbila
Dopad na postavu: Patrně nebude navštěvovat Trosky příliš ráda, poté co tam našla tělo

"To máte jistě pravdu," souhlasila jsem. Ke splnění úkolu jsem se ještě nepřiblížila, ovšem výlet to byl zatím velmi pěkný. I když možná... Možná by mi tahle vlčice mohla pomoct. Zatím jsme nabyla dojmu, že se jedná o vskutku inteligentní společnost. Na to, jak mladá byla, mluvila vybraně a rozumně. Jistě to byl někdo s patřičnou výchovou.
zamyšleně jsem naklonila hlavu, když vyslovila mé jméno. Oh ano, rozhodně jsme nebyla první z mého rodu, s kým se setkala. A pak se představila. Tehdy mi bylo jasné, kdo tedy musí být. Princezna Monarchie. Dcera mého bratra. Bylo to možné? Vše tomu nasvědčovalo. "Je mi ctí Vás poznat, Vaše výsosti." Nebo by snad preferovala oslovení pouze jménem? To už záleželo na ní, zda mi to nabídne nebo ne. "Ah, nikoli, nemířila jsem k Nihilu. Ve skutečnosti hledám někoho, kdo by byl ochotný mi pomoci splnit zkoušku, kterou jsme dostala zadanou. Byla byste ochotná mi pomoci?"

A tak se z honby za úkolem stala vycházka také edukativní. Pokračovala jsme v cestě mezi stromy, rozhlížela se, a hledala jakékoli náznaky, cokoli, co my mi mohlo napovědět, zda zde někde v okolí kdysi sídlila smečka. Kdo ví, jak rychle dokázal zub času stopy po vlčí přítomnosti zahladit. To mi patrně nezbývalo něž objevit.
Než jsem však narazila na tábor, narazila jsme na něco dočista jiného. Lépe řečeno - na někoho. Mladou vlčici v béžových barvách. Byla cítit povědomě, jako někdo z rodiny, ovšem nepamatovala jsem si, že bych ji kdy potkala. "Krásné jitro i vám. Ah, nikoli, jsme tu však s jistým posláním. A také ze svého osobního zájmu o historii," sdělila jsem jí. "Avšak vy jste mi povědomá. Mé jméno je M'raan, patřím mezi Přízračné. Nejste vy čirou náhodou členkou Nihilu?"

Zatím jsem moc štěstí neměla, přesto jsem nevzdávala naději. Nikdo přece neřekl, že bude splnění úkolu něco snadného, co si odbydu hned za hranicemi s nějakým náhodným kolemjdoucím, co se tam náhodou objeví a náhodou bude potřebovat, abych mu pomocí své magie něco zjistila. A tak se stalo, že jsem dorazila do lesa. Nacházel se poblíž trosek, které jsem navštěvovala ráda. Vždy mně lákaly. Bylo na nich něco tajemného a přitažlivého. Ovšem... dnes jsem mířila jinam. Však o tomhle místě jsme i slýchala příběhy, které se vázaly k historii mé smečky. Možná bych mohla spojit příjemné s užitečným a pokusit se najít, kde tu dříve Přízrační sídlili? A tak jsme směle vyrazila mezi stromy.

To situaci značně zjednodušovalo. Patrně bych nějak dokázala někoho přemluvit, aby mi daroval něco cenného - nebo jsem si to alespoň myslela - ale rozhodně by to bylo komplikované. Přikývla jsem. "Dobře tedy. Děkuji za váš čas. Nemám žádné další otázky." A nyní byl tedy čas jít a najít někoho, kdo bude ochotný mi v úkolu asistovat. Sama jsem byla zvědavá, na koho se mi podaří narazit a co se dozvím. A jestli zpět donesu něco cenného nebo třeba borovou šišku. Zda-li měl být předmět důkaz toho, zda dokážu někoho přesvědčit, aby mi dovolil magii použít, místo abych ji prostě použila a neptala se? Možná. nyní jsme se ovšem rozloučila a vyrazila jsem směrem k hranicím v naději, že snad někoho brzy objevím. Teď mi chyběla jen značná dávka štěstí.

Naklonila jsem hlavu na stranu. Úkol zněl... jednoduše, ovšem už od začátku mi bylo jasné, že se to může značně zkomplikovat. Použít magii na někoho, kdo není ze smečky, nebude problém. Stačilo najít jakéhokoli vlka. Jenže jsme od něj potřebovala něco dostat. "Můžu dotyčného o předmět požádat, nebo mi musí být darován z jeho vlastní vůle?" zeptala jsem se. Samozřejmě Ryumee neměla jak zjistit, jakým způsobem jsem předmět získala, ale čest mi kázala splnit úkol doslova a do písmene tak, jak byl zadán. V hlavě už se mi rýsoval plán, jak bych mohla postupovat, ale teorie se mnohdy velmi lišila od praxe.

Fortis mou volbu odsouhlasila, ale bylo jasné, že to není všechno, co mi k tomu řekne. Jak by také mohlo? Vždyť zkouška by se měla skládat z, nu, zkoušky. Čekala jsem teda, až bude pokračovat. "Dovolím si tvrdit, že velmi obstojně. Zdědila jsem magii svého rodu," připadalo mi příhodné to zmínit, protože jsem nevěděla, zda to Ryumee ví nebo ne, "a naučila jsem se ji ovládat tak dobře, jak to jen okolnosti umožnily." Měla jsme nad ní velmi dobrou kontrolu, ale na členy smečky bych ji nikdy nepoužila bez jejich svolení. Neslušelo se to, a jen těžko jsme použití své magie mohla před ostatními zatajit. To už k ní patřilo.

To byla dobrá otázka. jednalo se o něco, o čem jsem přemýšlela už delší dobu. věděla jsem samozřejmě jaké jsou možnosti, a některé z nich jsem už rovnou vyloučila. Nelákalo mě léčitelství a ani lovecká kariéra nebyla úplně něco pro mě. Lovit zvládl do jisté míry každý, ne? Mohla bych se stát bojovníkem, a přesto... věděla jsem, že má matka nikdy boje příliš neschvalovala, ačkoli jsme nikdy nedostala příležitost zeptat se proč. Připadalo mi neuctivé zvolit si právě tuto cestu, možná právě proto, že jsem si s ní o tom nikdy nemohla pořádně promluvit. Mohla bych se stát astrálem? Dělit se o informace s ostatními mě bavilo, přesto jsem si však nepřipadala, že jsem za svůj krátký život nasbírala dost zkušeností, abych tím smečce mohla opravdu přispět. "Dobře se vyznám v terénu. Většinu svého mládí jsem strávila sama v horách a umím se pohybovat rychle a nenápadně. Ráda bych se tedy stala rimorem," odpověděla jsem s jistotou a sebevědomím, které neukazovaly nic z mé nejistoty ohledně volby funkce. jestli bylo toto rozhodnutí správné, to ukáže pouze čas.

nedalo se tak docela tvrdit, že bych za ní s něčím přicházela. Tohle naše setkání bylo především náhodné, ale nehodlala jsem jen tak zahodit příležitost, když se naskytla. Potřebovala jsem Fortis vyhledat dříve nebo později a zdálo se, že ono 'dříve' se naskytlo teď. "Ráda bych požádala o svou zkoušku na Aestu," řekla jsem. "Jsem ve smečce už nějakou dobu a zatím jsem nic moc nedokázala. Ráda bych měla nějaké poslání, které bych mohla následovat." A blížil se čas, abych si svou cestu našla. Blížil se i čas, abych absolvovala zkoušku našeho rodu. Doufala jsem, že jednoho dne dosáhnu i na rodové jméno, ačkoli něco takového se zatím zdálo být ve hvězdách.