Príspevky užívateľa

Cítila se zvláštně. Vždy si říkala, že je vyvrhelem, ale nikdy nepoznala vlka, který by ji takhle potupil. Ossi jí ukázal, že víra je mnohem více, než jen věřit v existenci Boha. Bylo to rozvíjení sama sebe, o tom mít nějaké znalosti a hlavně o komunikaci. Aspoň to teď bylo to nejhlavnější, co Ruo postrádala. "To říkáš jen tak..." ryla drápkem v zemi a zanechávala v prachu a hlíně zvláštní obrazce. "Kdybych byla, nemusel bys mě těďkonc mít za pohana," zašeptala si tiše sama pro sebe a udělala na zemi drápem kruh. Kresby neměly žádný význam, spíše jen potřebovala zaměstnat tělo, aby nemusela tolik přemýšlet nad tím, jak málo vzdělaná je. Pak najednou přestala a podívala se Ossimu do očí. "Chci abys mě učil," vypadlo z ní najednou. Ani se na nic neptala, prostě doufala, že bude souhlasit.

Maličko nadzvedla koutky do úsměvu. Nirix potvrdil svými slovy její myšlenky. S nikým jiným o víře nijak více nemluvila, než s Ossim, bylo to tedy jasné. Naklonila hlavu, když se k ní přiblížil a přeměřila si ho zvědavě pohledem. "Smrt?" Pravidla smečky znala o něco více, než víru samotnou a odvážila se proto hádat, jaké následky jsou, pokud vlk nevěří v Hatiho. Tentokrát se již na oslovení neozvala. Nemělo to cenu, očividně. "Nevím, co Ossian říkal," začala a dala mu najevo, že nemá cenu práskače skrývat. "Mluvili jsme spolu, jasně... Mé vtipy si asi vzal docela osobně, jenže na to se neptáš, řekla bych." Odmlčela se na chvíli a dala druhému vlkovi prostor se vyjádřit. "Bavili jsme se i o Hatim, a pokud teda mam bejt upřímná, jo, nevim toho tolik, co on." Přiznala nakonec. "Ale není to tak, že bych nechtěla věřit, jak říkam, věřim celym srdcem. Ossi mi ale ukázal, že to není dost a chci se naučit víc," neříkalo se jí to lehce, nerada se svěřovala, ale co mohla zatajovat mesiášovi? Třeba by ji poslal za rodinou, kdyby to náhodou neudělala, což nebylo zrovna její přání.

Maličko se pousmála nad tím, jak ji nazval. Troufalý vlk... Neodporovala. Věděla to o sobě a dokonce milovala tuto svou vlastnost. Nebála se říct nic a plnou držku. "Pokud myslíš," odpověděla. Nebyla si jistá, zda mu má vykat, ale nijak to neřešila. Mluvila na něj stejně jako o on na ni, i když k němu stále chovala jistý respekt. Přišlo jí skoro až vtipné, že mezi nimi nebyl větší výškový rozdíl, ale co na plat, byla holt vysoká po matce. "Jakým způsobem se k Hatimu stavím? Je to můj Bůh, věřím v něj celým svým srdcem." Mluvila upřímně, zcela bez emocí. Druhý vlk jistě nemohl poznat, jestli mluví vážně, nebo si z něj dělá srandu. Vyčkala, co jí na toto řekne.

Pohlédla vzhůru. Slyšela cosi, co připomínalo křídla a zahlédla Nirixe. Samozřejmě. Milý Ossi ji jistě napráskal mesiášovi, který teď stál nad ní, na jednom z vagónů. Nezlobila se však, nejspíš by v jeho pozici udělala to stejné. "Rue," opravila ho troufale. Nechtěla, aby jí říkal jménem, které v sobě neslo její staré já. Ačkoliv to pro ostatní bylo asi nesmyslné, pro ni to mělo velký význam. Chtěla se změnit, dokonce tu změnu potřebovala. "Hádám, že nic pěkného, že?" Dovolila si hádat. Věděla téměř s jistotou, že by jí to mesiáš neříkal, kdyby udělala něco dobrého. Ona sama vlastně ani o ničem nevěděla. Nedělala většinu času nic a když už, většinou děsila ostatní Kulťany. Byla však velice zvědavá, co se o sobě samotné dozví.

Potulovala se chvíli kolem místa, kam kdysi se Suteki zapadla. Nedokázala si dnes již představit, že by se do té šachty spolu vešly. Její sestra zase tolik nevyrostla, zato Rue byla již mnohem větší. Dívala se po okolí nějakou chvíli, než se vydala prozkoumávat jiné divy města. Cítila zde několik pachů, ať už čerstvých, či starších, ale žádný z nich ji nezajímal. Často poslední dobou přemýšlela nad setkáním s Ossianem a jejich konverzací o Hatim. Cítila se zvláštně, že by stud? Bylo pravděpodobné, že nedokázala svého Boha kontaktovat proto,že se dostatečně nemodlila. Na jednu stranu nemohla za nic z toho, protože nebyl nikdo, kdo by jí všemu naučil a jak bylo známo, učený z nebe nespadl. Na druhou stranu to byla právě její arogance a nezájem o nikoho a o nic, díky čemuž nevyhledala pomoc. Teď když dospívala, si teprve uvědomovala, že se možná chce něco naučit. Mohla by tím teprve dokazovat, že je lepší než všichni ostatní, což ji velice lákalo.

Sledovala tmavého vlka. Nedávala tomu moc šancí, ale stejně to chtěla zkusit. Na otázku tedy přikývla. Přišla si jak malé vlče, i když moc takovýchto situací nezažila. Jakmile toho byla schopná, přežívala často sama či se sestrou a jedla, co zrovna kde bylo. Moc se nesocializovala, vlastně byl zázrak, že o Hatim vůbec něco věděla a také, že ještě byla členem smečky. Měla nějaké základy, jenže to, co říkal Ossi, jí bylo neznámé. Sledovala, jak sebejistě mluví a obdivovala v duchu jeho znalosti. Už asi chápala, proč se s Hatim nedokázala ještě spojit. Věnovala málo času komunikaci, hlavně modlitbám!
Známá poselství.. Rue zůstala v hlavě chvíli ležet tato dvě slova. I když Ossian jedno z nich odříkal, ona si nepamatovala žádné. Dost možná již něco z toho zaslechla když si Kulťané v tichosti mumlali, ale rozhodně nevěděla nic. "Umm.." Zarazila se, když na ní kývl. Určitě chtěl, aby to také zkusila, ale jak? "Ať jsou moje kroky vždy ve tvojí slávě. Protože... protože jsi řekl, že chváleni budou ti, kdo budou sloužit ve jméně Božím a žít navěky v nebeské noci. Dej mi svou sílu a očisti mě od mých hříchů, abych... abychhhh umm..." Zapamatovala si tak polovinu a už to bylo dosti obdivuhodné s tím, jak dlouhé to bylo. Zadívala se do nahoru, jakoby se chtěla podívat do své paměti, ale ani potom z ní nic nevylezlo. "Jsem marná!" dlouze si povzdechla a zvedla se, aby se prošla kolem. Nebyla si jistá, jestli se má vztekat, nebo přemýšlet. Udělala jedno menší kolečko kolem místa, kde seděli. "Jak je možný, že se ti toho do tý hlavy vejde tolik?" Zabodla pohled do Ossiho a nasadila mrzutý výraz.

Celý život jí často přišel all fun and games, ale byly zde i ty tmavé stránky. Nevadilo jí, se o nich bavit. Nebrala nic z toho tak vážně, jak se to mohlo zdát být, protože nakonec to byla přeci Hatiho zkouška, jen silní mohli uspět. Konečně se na Ossiana podívala, když začal opět mluvit. V těch slovech bylo cosi chlácholivého, co jí uklidňovalo. Upřímně se zasmála když ji nazval plošticí. Bylo znát, že se v jejím chování něco trochu změnilo.
Začínala pomalu chápat, že nejsou všichni vlci jen ve dvou skupinkách. Kdyby Ossiho potkávala častěji, možná by změnila názor na Kult, protože to, co říkal, nebyly jen hloupé žvásty. Začínala ho dokonce brát i vážně. "A ukážeš mi jak?" Naklonila hlavu zvědavě na stranu.

Ačkoliv jeho slovům moc nevěřila, byla ráda, že si o ní nemyslí jen to nejhorší. Toto štěstí většinou neměla. Buď narážela na podivíny s křehkou duší, které rozhodil její děsivý pohled, nebo naopak vlky, kteří by ji raději viděli umřít v jednom z těch bazénů při ceremoniálu. Možná proto se dlouhou dobu nesocializovala a radši prozkoumávala území Kultu. "Taky si to myslim, ale můj názor nezmění myšlení jiných. Jak jsi řekl, takové děcko je lepší nechat někde hodně daleko, ne?" Ušklíbla se, stále však nenavazovala oční kontakt. Říkala něco a myslela si něco jiného. I já bych měla mít právo na život.

Ach jo. Ruo ze své proměny nebyla moc nadšená. Stále si nebyla jistá, jestli celá její situace nebyla nakonec jen odrazem jejího chování. Bylo dokonce možné, že se rozhodne být na ostatní milejší po tomto zážitku. To jsem taková svině, že jsem se musela v jednu proměnit? To si mladá vlčice opravdu začínala myslet. Ale jak se svého převleku zbaví? Něco, v pozadí její mysli, jí našeptávalo, že jí bude smečka lovit. Prasata byla přeci jen nebezpečná, hlavně když měla mladé, i když to v téhle situaci nehrozilo. Doufala jen, že někoho potká, že jí někdo pomůže.

Nějak jí už docházely narážky, nebo možná jen tmavý vlk neřekl nic, co by mohla hned zkritizovat. Dívala se na něj neutrálním výrazem, po čas, co vysvětloval víru a i chvíli potom. Neměla k tomu co říct. Nakonec jí přišlo, že měli pravdu oba a už se o tom ani nechtěla bavit. Sranda byla sranda, ale tahle by jí asi přišla draho, kdyby rýpala do Ossiana dlouho. Kdo ví, jestli on nakonec nebude nějak důležitej. "Není to očividné?" Odpověděla mu na otázku otázkou. Po pár vteřinách si však povzdechla a rozhodla se konečně na něco normálně odpovědět. "Stejně bys to někdá zjistil, tak co už..." Podívala se do dálky. Nechtěla mluvit přímo na něj. "Všichni už chcípli. Máma při porodu a taťuldu popravili jako zrádce, přičemž se obětoval i brácha. No co mi zbylo, žejo. Mam dvě ségry a z toho jen jedna se dá nazejvat rodinou. Pro většinu tady jsem jen děcko, který má krev zrádců a kdo ví. Třeba jo," ani se neodvažovala otočit zpět k němu. Prostě se jen dívala daleko a čekala až se jí vysměje. Celá ta konverzace předtím najednou musela dávat smysl. Zrádce, který nezná víru. Uvědomovala si, že když to teď Ossi vybleje mesiášovi, tak jí poženou sviňskym krokem. Nebo jí jednoduše taky zabijou.

Ruo samozřejmě takové zažité způsoby, jako bylo třeba válení na sluníčku neměla a ani to nepřipadalo v úvahu. "Já to nemyslim takhle..." Dutohlave, domyslela si. "Já to myslim tak, že prostě rozmlouvam možná trochu jinak a vůbec... To je jedno," nakonec to vzdala. Zhodnotila, že to nemá stejně žádný význam, protože Ossian bude jistě toho názoru, že se musí, co se musí. "Tak to aspoň nejseš sám," oznámila mu. I její rodiče ji nechali daleko. Sami si klidně umřeli a ji nechali na tomto hnusném světě plném nenávisti. K další větě žádnou kousavou poznámku neměla. Kdo byl vlastně na vině? Mrtví rodiče, náhradní matka, která ji odkojila a poslala do světa, starší sestra, která se starala jen tak, aby se neřeklo. Hanba komu? Jediný mesiáš mohl být obviněn, že se nestaral o zájmy nejmladších členů, ale proč by to taky dělal? Musel by mít přehled o každém jednotlivém členovi a trávit čas výchovou a bůh ví čím vším ještě, aby zajistil, že budou všichni na stejné cestě. Nebo ne? Ruo si to možná představovala jinak, než to ve skutečnosti bylo, ale každopádně za ní nikdy nikdo nepřišel s otázkami na víru, jako právě tenhle týpek. "Směju se. Prostě jen tak."

Mladá vlčice pomalu procházela knihovnou a prohlížela si knihy vystavené v policích. Večer byl klidný, tedy až na podivnou mlhu, která se zde objevila. Ruo jí však nevěnovala moc pozornosti, protože to nebylo něco, co by ještě neviděla. Občas v knihovně trávila volný čas a snažila se přijít na to, co jsou ty papírové blbosti zač. Byl to výtvor Hatiho, nebo někoho jiného?
Pomalu sestoupila z patra do přízemí a chvíli se rozhlížela. Mlha byla pryč a mladá vlčice mohla tedy znovu hledat odpovědi dole. Udělala pár kroků a narazila na nějaký kožich. Tohle tu předtim nebylo... Začala předmět očichávat a obcházet. Jistě by si všimla, kdyby sem někdo přišel a nechal to tady. Jenže proč? Chvíli na očarovanou věc civěla, než se rozhodla s ní interagovat. Večer byl chladný a hledání dlouhé, vzala proto ovčí rouno a přehodila si ho přes záda. Z ničeho nic si přišla o něco menší a... Co to sakra? Měla kopyta a zvláštní štětiny, skoro jako prase divoké! To mi ani neřikej... Začala pochodovat po knihovně, dokud nenašla střep zrcadla. Dívala se do něj s vykulenýma očima. Byl z ní divočák. Nemohla tomu uvěřit, ale bylo to tak. To ovčí rouno ji muselo nějak proměnit. Nechť hon započne! Tato věta se rozezněla její hlavou. Zatím však neměla ponětí, o co jde.

Potlačila úsměv, jakmile se vlk nevěřícně natáhl. Teď ho dostala teprve. Jako dítě stud zrovna nepocítila, nebylo proto obvyklé, že by svých slov litovala. Možná se to Ossianovi zdálo všechno zvláštní, ale pro Ruo to byla docela normálka. Jediný divný bylo to, že se s ní někdo normálně bavil a ještě k tomu o víře. Zatím všichni, které poznala, do takového povídání nebyli moc zažraní. "Co se mám zamyslet, že jsem nespadla z nebe a nevěděla všechna slova? Nebo všechno o Hatim?" Zakroutila očima. "Co? Chceš bejt moje maminka?" Zasmála se. "Nemůžu věřit v Hatiho svým vlastním způsobem?" Myslela to vážně. Věřila v něj, i když asi jinak než Ossi.

Její slova prošla naštěstí bez komentáře. Byla to vhodná chvíle, kdy se jí mohla Bellanna vysmát, ale neudělala to. Proč? Ruo tomu moc nerozuměla, protože ona by to určitě udělala. I když byla pravděpodobně sluníčkářská, nezdála se jí stejná, jako byly třeba Miriam s Omarou. Možná to bylo tím, co všechno měla za sebou, a přes to si udržovala pozitivní myšlení a úsměv na tváři.
Nechápala, proč jí Hati tuhle modrou vlčici poslal, ale bylo dosti možné, že to zjistí ještě dnes. Rozhodně se nemohla stát náhradním rodičem, na to bylo již opravdu pozdě, ale možná, jen možná, mohla mít Ru kamarádku. Přejel jí z toho až mráz po zádech. Bell s ní měla svatou trpělivost. "Nesnadný život si Hati připraví jen pro silné vlky. Já jsem silná," odpověděla hrdě. Že byla všechno jen Hatiho zkouška, to si mladá vlčice myslela vždy. Možná ztratila hodně, ale víru nikdy. Chci být Rue... Dívala se jí do očí, když mluvila o tom, že může být kým chce. Ona sama to tak taky cítila, jen si nemyslela, že by mohl i někdo další. Možná to byl další krůček ke sblížení. "Já se jich nebojim," zamračila se. Copak by měla? Byla přece lepší než oni!
Vyslechla kratší příběh, který si pro ni připravila. Asi toho měla dost co říct, ale Ruo toho tolik neměla. Na chvíli se zarazila, když měla pokračovat zase ona. "No... Po narození se o nás starala taková černá vlčice, Noctra, matinka Miriam. Ona měla svoje děcka, takže se nás ujala, abysme nechcíply, le to bylo tak všecko. Od tý doby jsme se se ségrou toulaly kolem," začala. "Mám ještě starší sestru, Zan, ale ta tu spíš nebyla jak byla.." Ruo si odfkla a letmo se podívala vzhůru. "Minulou zimu jsem už málem odešla za Hatim, jenže Miriam zavolala pomoc a jedna doktorka mě dala do kupy." Kývla na Bell, aby zase ona pokračovala. Říkala spíše jen takové zajímavosti, co se jí kde staly, ale nedávala jim nějak velkou váhu. Všechno byla Hatiho zkouška. Nic víc.

Mladá vlčice nastražila uši “Ano.. prosim…” Musela se hodně hlídat, aby ta slova nadšeně nevypískla. Zdvořilosti? Zarazila se. Bylo vidět, že přepočítává svoje životní rozhodnutí a vcelku lituje své odpovědi. “Teda, jasně, mluv..” pokusila se ještě opravit, ale už to nebylo ono. Podívala se na chvíli do země a pak zaklepala hlavou, aby vyhnala zvláštní myšlenky. Ještě ze mě bude sluníčkářskej blb…
Na vysvětlivky jen kývla hlavou, aby zase neřekla nějakou blbost. Pokud to však byla všechno pravda, Ruo překvapovalo, že je modrá ještě naživu a vlastně ji za to celkem obdivovala.
V konverzaci se však dostaly i k její minulosti. “Kvůli tomu, kdo jsem patrně,” odpověděla nevrle a představovala si Lailu, jak na ni hleděla od okraje bazénu. Zmije. “Dá se to tak řict, co já vim..” odpověděla vlčici. Možná toužila vidět její úsměv, ale to ještě nevěděla, že Ruo se neusmívá. Tedy upřímně, zlomyslně se usmívala furt. “Pff.. Co já tě o sobě asi tak povim, co by jinej nevěděl…” protočila kukadlama. “Jmenuju se Ru-… Rue,” zarazila se. Rue… Zamyslela se nad jménem, které právě řekla. Možná to bylo to jméno, které by chtěla. Napůl její a napůl jiné, jednodušší, kratší, prostě lepší. “Moje matinka umřela když sem se se ségrou narodila a tatíček vzdal víru z depek, co kvůli tomu měl. Hati si ho vzal, spolu s bráchou… Mám krev zrádců,” řekla jen fakta, žádné city k tomu nepřidávala, nic. Jen malé posměšné odfrknutí na konci.