Príspevky užívateľa

Přikývla, když ji Arrakis ujistil, že nebyla potřeba se více starat o jizvy, zdobící nově jeho tvář. Ještě že tak! Přeci jen bylo prací ranhojičů se postarat o to, aby zdraví každého nihilčana vedlo pouze ku prospěchu, a se snižujícím se počtem ji takové detaily zajímaly o to více. A nebo šlo o jakýsi nenápadný důsledek přepracovanosti? Sasha pracovala ráda a hodně, až se zdálo, že za celý den nedělala nic jiného, než že se věnovala léčitelství, což nebylo zase tak daleko od pravdy.
Bylo přirozené, že Sashenku zajímal skutečný důvod, proč se mladý panovník rozhodl trávit svůj čas právě s ní, snad i proto ji další slova docela příjemně překvapila. Měl pravdu, s odchodem Voltaire totiž zrzka nabyla pocitu, že její vztah s královskou rodinou byl natolik pochroumaný, až se kousíčky i té nejpevnější důvěry začaly pomaličku rozpadat. Co k tomu však ale vedlo, že se s takovými myšlenkami potýkala zrovna ona, ta, která za Nihilem stála za jakýkoliv okolností? Nikdy předtím neměla pochyb o tom, že právě tato smečka vždycky byla, je a bude tím pravým domovem, neb právě zde se vždy cítila dobře, a tak to bylo správně. Však tak ma to maminka učila! Proč se tedy v posledních měsících cítila tak… cize? „Už je to dlouho, to ano.“ až bylo děsivé si uvědomit, kolik času uběhlo! Vždyť to bylo nedávno, kdy poprvé potkala svého nejmilejšího kamaráda, co jí dovedl až před brány samotné monarchie a daroval jí to nejcennější, co kdy mohla od života získat - domov. Kdypak se jen asi s ním setká? Ještě aby na mňa všichni tam nahoře počkali… ach, jak ona se do nebe těšila!
Při další otázce ze sebe vydala drobný smích a brzy na to se dostala i ke slovu. „Ale, kdepak! V Nihilu žiju už od svých prvních let, ale narodila som sa do Stříbrolesí, to bolo takové veliké společenství daleko kdesi za Norestem.“ začala tedy.

Od té doby, kdy do Norestu opět udeřilo až nepříjemně chladné počasí, se pro zrzavou vlčku úplně zastavil čas. A koho by to také překvapovalo? Sluneční paprsky šimraly načechrané kožíšky tak požehnaně málo, až nebylo těžké zapomenout na jejich letmé doteky. A nejen počasí se změnilo, ale dokonce zdejší nálada, čím dál více dosahující jisté… ponurosti. Šlo snad o klasickou podzimní depku? Nebo něco horšího?
Tak či onak, poslední měsíce Sasha trávila většinu svého času ve společnosti bylin u léčitelských koutů, kde buď pracovala nebo myslila… nebo spíše vzpomínala, a to jak na to dobré, tak to zlé. I když, více než kdy předtím se právě teď držela spíše těch nešťastných myšlenek. A bylo vůbec za poslední roky období, kdy se tak nedělo? Nyní se však soustředila spíše na první z těchto věcí - ačkoli sklad byl již dávno připravený pro zimu, chtěla mít jistotu, že vše bude na správném místě. Bylinka pro bylince. Musí to být dokonalé!
A tak si hezky pracovala a pobrukovala melodii známou už z dávných dětských let, ještě z dob, kdy žila ve Stříbrolesí, když najednou v jeskyni zaslechla další hlas. „Veličenstvo?“ byl to jeden z mála momentů, kdy se vydal Arrakis vydal zrzečku hledat, o to více byla jeho přítomnost skutečným překvapením. „Ah, dobrý den! To je mi ale počasí tam venku, co? To aby jeden zůstal zalezlý v teplúčku! “ pronesla si ještě podpodnos a sklidila poslední bylinky na určené místo, než se konečně otočila na mladíka, drobně unavený a nejistý úsměv samozřejmě nesměl chybět. „Nuž, copak vás zde přivádí? Potřebujete snad léčitelskou pomoc, či?“ zeptala se, věnujíc pohled na jizvy, které Arrakis před nedávnem získal. Jaký to nezvyk vidět nihilského panovníka zjizveného, to musela uznat.

I když podzim plný barevných listů a chladného větříku již dávno přistál a zase rychle utíkal ze zdejších krajin, stará vlčina jen ztěžka stíhala vnímat, kolik změn ve smečce uběhlo. Ani se nestačila rozhlédnout, místo kdysi tolik známé a velevážené Voltaire usedl na trůn její syn Arrakis, a s počátkem jeho vlády přišla jistá změna… změna, na kterou nebyla připravena, stejně jako na měnící se roční období. Ach, to bude muset zase na tolik měsíců žít bez toho krásného teplíčka, co jí s každým dalším dnem přinášelo slunko? A to pak nemluvě o loukách s květy, bez kterých ji nihilské území přišlo tak pusté a prázdné? Vskutku, zimu zrovna v lásce neměla, a dávala to jasně najevo svými činy, kterých za poslední dobu přibylo spíše poskromnu.
I přes chmury, trápící její nešťastnou duši, se ale přeci jen rozhodla výjimečně vyrazit i mimo noru, aby konečně protáhla kosti v těle - a kde jinde začít s restartem, než na místě, které bylo jejímu srdéčku nejbližší? A tak se Sasha opět ocitla v kopečkách, obklopena větrem a jí už tolik známým pohledem na krajinu si tak pomalu šla. Snad by se i nechala vtáhnout do vlastního niterního světa, kdyby se jí k čumáčku nedoneslo nového pachu. Hm, že by zas někdo nový? Chvíli přemýšlela, zda by ryšavého svojí přítomností neobtěžovala, veliká míra zvědavosti ale byla silnější. „Zdravím! Ty jsi tu nový?“ ozvala se již z dálky.

S absolutní nevědomostí toho, jak si zelený vlček žil posledních pár měsíců, drobně zamrkala víčky, když se jí nakonec zmínil, že celé to kruté období vypomáhal u jedné ze smeček. A očividně ne té nihilské, o tom by zajisté už dávno věděla. Možná to tak ale bylo dobře, přeci žil tuláččím životem už nějakou tu dobu a přiložit packu k dílu mu bylo jedině ku prospěchu. Proč se ale nevysnažil vypomáhat spíše smečce, v níž trávil tolik důležitý kus svého života? Těžko říci.
Spíše se jí zastavil dech ve chvíli napjatého ticha, co se dozvěděla následující zprávu. „A cos ty, souhlasil si?“ Co kdyby řekl ano, ach co jen pak? Přála si, aby mohla dožít na místě, který s takovou oblibou nazývala domovem. Jen by se s pomalými povzdechy uložila do svého pelechu, zabořila by čumák do srsti svého milovaného a pak by oba společně usnuli do věčného spánku. Nebylo by to hezké zakončení jejího tak dlouhého příběhu? Pro ni rozhodně ano.
To už se nesla konverzace v příjemnějším duchu, při němž se i dokázala uvolnit a nasadit svůj přirozený úsměv. Trvalo to, ale přeci jen. „Ach, tak to som ráda, že sa ti daří.“ reagovala až na jeho další slůvka. S nimi až přišla první skutečná radost. „Opravdu?“ rozsvítila se jí očka štěstím a pořádně zavrtěla ocáskem. Takže se chce vrátit domů, jakápak to skvěla zpráva! Ovšem, povedlo by se mu vůbec dostat zpět? Bylo pravdou, že čas utíkal rychleji, než by si i ona přála, a jak se vlci kolem ní vyvíjeli a stárli, tak s nimi se měnila i smečka. Pokud si však Dino skutečně přál vrátit se zpět k Nihilu, byla schopna ho k jeho cestě za staronovým domovem podpořit. „Ale, pročpak bys nebol? Možno si starý, ale zkušeností máš více než dost, a i to sa smečce hodí. Možno bych si mohla zkusit promluvit s královnou, pokud tedy chceš.“

Ovšem, že Sashenku přítomnost Dina místy i překvapila, možná až tak, že i přes její nadšený tón starému vlkovi dokonce tato emoce neunikla. Už to bylo několik úplňků od toho, co se se svým bývalým partnerem setkala, vlastně ho během těch nejkrušnějších chvílí neměla možnost zahlédnout, což jí dlouhou dobu dosti znepokojovalo, naštěstí pro ní i pro vlka ale nebylo proč. „No to ano, ale když to počasí bolo tak dlouho tak strašné, a já ťa během té doby vůbec neviděla! To jsi tu zimu snad prospal, či?“ dodala, snažíce se prolomit zvláštně hustou atmosféru, která se kolem nich rozprostila. Nebo se jí to pouze jen zdálo? I přes její tolik věčné úsměvy si nemohla nevzpomenout ve svým vzpomínkách na to, co se odehrálo naposledy, když se s Dinem setkala. Tolika slz se v ten osudný den uronilo!
„Sol? Nu ten sa má dobre, stále je kdesi na nohách a neustále cestuje... to víš, to sú ti mladí.“ začala a otření o její tvářičku přijala s potěšeným úsměvem a červenými tvářičkami. Ach, jak jí ten fyzický kontakt tolik chyběl! „jinak je ve smečce vše v pořádku, i nemocí je zrovinka málo.“ To ovšem neznamenalo, že by své práci nevěnovala, neboť se stále našli tací, kteří do ordinace docházeli pravidelně. A co více, bylinky rostly po loukách ostošest, a tak nebylo nebylo o práce nouze... I když, zrzečka si vždy našla i jen maličký důvod pro to, aby se mohla na těchto místech objevit, pokud ji nijak nehnala práce. „A co ty, copak je u tebe nového? Potkal si něco zajimavého?“

Zdálo, že tento den se nebude nijak výrazně lišit od těch ostatních, taková aspoň byla Sashi domněnka. Tentokrát se držela od léčitelské nory dál, s myšlenkou příjemné procházky si to kráčela klidným tempem směrem k horám. Kolik tváří by na takových místech asi nyní potkala? To ještě uvidí.
Pak se ale stalo něco, co v tuto chvíli rozhodně nečekala. V dálce se rozléhal hlas dalšího nihilčana zoufale volajícího o co nejrychlejší pomoc. Co se děje? Klid vystřídalo naprosté zmatení, avšak moc dlouho se nerozmýšlela a co nejrychleji se vydadala směrem za oným hlasem. Na to, co však brzy uvidí, rozhodně nebyla připravená.
Pořádně se zastavila až u horkých pramenů, u nichž většinu času nepobývalo tolik vlků, a už ani vůbec celý Nihil, dnešek se však zdál být výjimkou. S vykulenýma očima si prohlížela celičké dějství, pomalu zjišťujíce, že zde očividně došlo ke konfliktu... a ne tak ledajakému. Kettu a Bellana se zdáli být těžce poranění, avšak stále při vědomí, což se nedalo říci o Voltaire, která nehybně ležela na zemi. Tak to byl ten důvod, proč se jí Bellana poslední dobou tolik vyhýbala, plánovala snad něco? Nerozuměla tomu, měla v sobě tolik emocí a otázek, na které ale nebyl čas. Musela jednat.
O panovnici se již starala Ghaa’yel smečky, u níž věřila, že se o Volt dokáže postarat, v případě potřeby však byla schopná jí pomoct. Teď byla však potřeba se věnovat Bellaně a Kettuovi, kteří na to nebyli o moc lépe - i proto využila své magie a vykouzlila několik listů pro obvazy a léčivek včetně jitrocele a měsíčku, z nichž udělala udělat co nejvíce masti pro poraněná místa. S trochou vyrazila i za Toshim, který si již vzal na starost svoji partnerku. „Toshi, dej jí toto na popáleniny a zajisti, ať má zastavené krvácení. Hnedka se vrátím.“ na nic nečekala a ihned vyrazila zjistit, jak je na tom zrzavý okřídlený vlk Kettu. Okamžitě mu začala ošetřovat dost ošklivou ránu na tváři vedoucí až k levému oku, zároveň k tomu hledala jakékoliv další známky poranění, co by mohla ošetřit.

Bylo to pro ni na těchto místech trochu neočekávané, avšak brzy jí severní vítr přinesl pach další společnosti vlka. A jak brzy zjistila, k jejímu překvapení se jednalo o pach pro ni docela známý, což jí nesmírně potěšilo. Přeci jen, s Dinem se naposledy setkala už před dosti dávnou dobou, ještě za dob chladných, kdy ve veškerých krajinách řádila jedna z nejhorších zim, kterou kdy zažila od příchodu do Norestu. No se ale stalo s ním, kde jemu byl konec? To dlouho netušila, dokonce si i několikrát usmyslela, že stařík již ztratil svých posledních sil a zimní období nezvládl - taková scénář byl velice možný, ale zároveň tolik bolestivý. Ale pryč stranou s těmi obavami, teď byl čas se opět radovat!
„Jé Dino, jsi to ty? Ahoj!“ se stejným tónem v hlase (společně s jistým překvapením) se mu ozvala nazpět a s vrtějícím ocáskem k němu co nejrychleji přispěchala. Copak všechno se u něj odehrálo během toho, co se jejich cesty rozdělily? A bude jejich rozhovor snad pokračovat v lepším duchu, než tomu bylo kdysi? Doufala že ano, už na první pohled ale bylo znát, že se mu dařilo dobře, za což byla více než ráda... tedy, pokud se nejednalo o pouhou přetvářku. Ale né, však Dino takový není.

I přesto, že Sasha se nikdy nepovažovala za kdovíjak velkou cestovatelku, nepřišlo ji na škodu občas vytáhnout paty ze své smečky a projít si i daleké okolí. A proč by také ne? Na rozdíl od nedávného zimního období, kdy byla nucena držet se stále na tom jednom a tom samém místě, nyní ji už v tom nic vyloženě zásadního nebránilo... tedy, možná strach z toho, na koho by mohla v tom velkém světě narazit, ji od toho svým způsobem odrážel. Nechtěla házet tuláky do jednoho pytle, neb sama postupně zjišťovala, že může díky poznáváním novým míst potkat nové, a docela i milé tváře (jako třeba v případě Majdalenky... ako sa asi má?), avšak jisté zkušenosti ji naučily, že se nemohla za každých okolností vyhnout i jistým jedincům, kteří to očividně ne vždy měli v hlavě v pořádku. Co když by jí čekal podobný osud, jako ty, co byli jejímu srdci nejbližší? Vždyť bylo ještě stále moc brzy na to, aby z tohoto světa odcházela, a ještě navíc takovým ohavným způsobem! Žít v nekonečném strachu ale také nemělo smysl, pokud si chtěla užívat svůj život tak nejlépe, jak jen mohla. A co, jedna procházka nikoho nezabije!
A tak si ťapkala zdejší plání a naslouchala zvukům přírody, představující pro ní především zvuky pěvců a šum zelenavých trsů trávy.

Za Sashu si prosím úkryt, až budu mít vše pořádně rozmyšlené tak hodím ticket ofc

← Klenovské kopce

Plná zvědavosti nakonec zpomalila a soustředila svůj zrak na to, jak Bellana zlomila větvičku z keříku pouhou myslí. A vskutku, nebylo třeba ani na vteřinku zvednout svoji packu, uschlá větev začala ve vzduchu levitovat a zároveň zůstala obklopena modrým světélkujícím světlem. Páni, tak takový zjev ještě nikdy předtím nespatřila! A kromě hezkého efektu, připomínající nějakého kouzelného jednorožce, se zdála být tato magie opravdu dosti užitečná, což i sama vlčka potvrdila. „To věřím, vypadá to velmi nápomocně.“ A taky že to tak bude i ve dnešním dni, kdy to poslední, o co obě léčitelky stály, byly popáleniny na packách nebo dokonce na tlamě. To jim ještě tak chybělo se mrzačit, když už tak měli dost věcí na práci!
Podobně jako její společnici, i Sušenku držela při hledání právě naděje na lepší zítřky. Dokud ale nenajdou ty květiny, pak jen těžko mohou zjistit, zda ten recept od Deetrah skutečně funguje, přece jen i proto zde byli. Zdraví všech členů bylo pro ní přední záležitostí, a tak nebylo jiné možnosti, než se o to pokusit, a to i za cenu vidiny neúspěchu. V tom se však věnovala Bellaně aspoň drobný úsměv, když vyslovila své obavy. „Jestli myslím? Vím že to vypadá nekonečně, ale som si jistá, že to jednoho dne skončí. Kdy ale, to už netuším.“ Bylo jen otázkou času, kdy se na nebi ukážou první paprsky, značící, že tohle období brzy skončí. A snad sa už nikdy nevrátí.
„Tak vypadá to, že už sme konečně tady.“ prohlásila, když dorazili k lesu.

Sasha

- poprvé od příchodu do Norestu poznala svoji příbuznou ze rodného domova zvaného Stříbrolesí Majdalenku
- účastnila se malování v nihilské noře
- společně s Bellanou šla hledat Zářivník pro vyléčení nemoci (stále probíhá, Zářivník však nalezly úspěšně)
- asistovala u Bellaniny porodu
- účastnila se nihilské svatby, kde oddávala Voltaire a A’kazu (out-rpg)

← Pramen řeky

S jasnou vizí toho, kam se měla nyní vydat, si kráčela dost rychlý tempem na určené místo. Jindy by se snad během takové cesty pro léčiva nechala uhranout pohledy ke krajinám, a to i za předpokladu toho, že by šlo o zcela známé místo. Ach jak ona milovala vidět všechny ty louky a háje hrající do všech možných barev! Na takových místech by byla schopna trávit i hodiny… na to ale byl ještě stále čas. Teď se musela smířit s tím, že Norest byl zasažen vybledlými barvami a nekonečným mrazem, který přibýval na síle. Musela jednat.
S očividným překvapením se otočila směrem k Belanně se zmínkou nové magie. Páni, s tím se jí ještě nesvěřila! „Aha, a v čem ta magie spočívá? To by sa nám velmi hodilo!“ pravila s nadějí v hlase. Ač s modrou trávila mnohdy hodně společného času, bylo zajímavé zjistit něco, o čem doposud neměla ani zdání. Kolik věcí o ní před ní zůstalo skryto? Jen se přiznej Bellano!
Nad jejími obavami si krátce povzdechla, věnuje i tak pozornost především cestě před sebou. „Nevím, snad ano… ta kvetina je naděje pro vyléčení té hrozné nemoci, co tu všude koluje.“ nechtěla si přiznat scénář, ve kterém by zářivky nenašli, ač to bylo více než možné, že se tak nakonec. Nechtěla však už více přihlížet na to, jak se její drazí nihilští přátelé dusí tím kašlem, a tak musela jednat. Co kdyby se třeba ta nemoc přenesla na jejího syna, nebo snad na zrovna těhotnou Bellanu? Ne, tohle nemohla dopustit.

→ Dormanský hvozd

Ani nemusela čekat zvláště dlouho, modrý kožíšek její kamarádky se brzy ukázal v celé své kráse. Inu, její vzhled se měl i tak drobně pozměnit poté, co se dozvěděla o té skutečnosti, že je březí. Taková novinka by jistě musela vykouzlit úsměv na tváři kdejakému nihilčanovi, včetně Saši, která tuto zprávu přijala s nevídanou radostí. Vždyť to byla tak krásná novinka! Také to ovšem znamenalo, že s plynoucím časem bude její společnost v léčitelské noře docela poznamenána, což nebylo v období těchto krutých mrazech zrovna dvakrát ideální. Zvládne tuto situaci snad ukočírovat sama? Musela, jinou možnost ani neměla. Dokud ale Bellana byla v dobré kondici a cítila se na to, byla více než ráda za její pomocnou tlapku.
„Ahoj Bell.“ přivítala svoji kamarádku pouhým mávnutím ocásku - moc dlouho se totiž na místě nezdržovala, a rovnou si vykračovala k místu, kde se měla rostlinka nacházet. Jestli se tak stane a jejich mise bude úspěšná, to ještě nevěděla, doufala však v dobrý konec. A jakýpak že vlastně byl jejich cíl? „Zářivka, poznáš ju hlavně díky drobounkým květům, ktoré by mali už v tuto dobu svítit bílým světlem. Ale to není všechno, taky při dotyku způsobují popáleniny, takže na to si dávaj velký pozor. Nám ale jde hlavne o jejich listy, ty mají léčivé účinky.“ obeznámila Bell s tím, co všechno o této květince zjistila.

→ Klenovské kopce

Sice to chviličku trvalo, nakonec se ale po netrpělivém vyčkávání vydala i ostatní vlčata odejít z matčina lůna do toho velkého světa, ve kterém měla žít po zbytek jejich prozatí nepříliš dlouhého života. Jako první se ukázalo další tmavé tělíčko, jak ale svým bedlivým očkem sledovala jeho stav, výrůstků na zádech se zdálo být více, než předešlí dva prcci. No teda, rovnou čtyři křidélka, to Sashenka ještě nikdy předtím neviděla, a to už poznala mnoho okřídlených vlků! Chudáci rodičové budou mít jistě mnoho práce i s tím, aby své dětičky udržely na zemi tak dlouho, jak dlouho to bude jen možné. Zrzečka ale nenosila pouze titul vrchní léčitelky a zároveň vévodkyně, i ona jistě byla schopná otevčít svoji náruč s nabídkou hlídání, aby měli aspoň nějaký ten čas pro sebe. No jo, to aby se opět stala tou miloučkou tetičkou, jakou ona dokázala být i pro kdysi malou Bell!
Vše nakonec skončilo ve chvíli, kdy fialová vlčka porodila svého posledního potomka. Tak, a bylo to, Nihilská monarchie tak mohla úspěšně představit novou generaci nově narozených vlků. Copak asi z nich vyroste, až budou velcí? Stanou se neohroženými válečníky, nebo se snad vydají po cestě jejich matky a budou chtít pomáhat ostatních kolem sebe? To by Sashenka jistě velmi ocenila, už bylo načase přijmout mezi léčitelské řady někoho dalšího! Pro takové myšlenky ale bylo příliš brzy, neb se Bellana posledního vlčete ani nedotkla, už jí padala hlava na zem v důsledku naprostého vyčerpání. To ne! Na nic tedy nečekala a nakonec vskutku zasáhla, aby jí probrala z náhlé ztráty vědomí. „Bell, mluv se mnou, slyšíš ma?“ jemně jí zatřepala hlavou a čekala, zda se už nyní po pár vteřinách neprobere a nedá najevo aspoň nějaké známky života. Pro svoji jistotu ale už šla po své připravené zásobě hned u pelechu, odkud vytáhla namočenou kožešinu v podobě studeného obvazu, který ji přiložila na čelo. Musela tu zůstat pro ně pro všechny - pro svá vlčata, pro Toshiho, pro ni.