Príspevky užívateľa

Ja tez se hlasim

Po tom, co Arrakis začal s proslovem, na chvilku Volt pocítila snad i tu dlouho ztracenou pýchu. Navzdory jejím pochybnostem zněl syn s jeho novou korunou na hlavě moc dobře, ovšem pak se dostal k tomu dalšímu. Veškerá naděje v matčiných očích vymřela, no nahradilo ji zděšení a další potupa, když se dozvěděla o svém vyhnanství. Věděla, že po dnešku bude muset odejít, ale byla se synkem domluvena na něčem vskutku jiném. Mělo to přece proběhnou v klidu a důstojně. Uspořádala mu korunovaci bez jakéhokoliv přemlouvání a za to si měla přeci vysloužit tichý odchod. Odsoudit a odkopnout ji jako prašivého vořecha bez špetky lítosti! To opravdu neměl. Kéž by uvedl alespoň jedno lítostné slůvko. Rozloučení, dání sbohem.... nic. Jako by tu Voltaire nikdy nebyla. Jako by jí celá ta léta nezáleželo pouze na chodu a budoucnosti smečky! "Ta-takhle domluva ale nezněla...", řekla bez rozmýšlení a zmateně se s šokem v očích rozhlédla kolem. Nikdo nic neříkal. Alespoň k jejím uším se žádné slůvko nedostalo. Jediné, co jí její bývalí poddaní věnovali, byly buď zmatené nebo zákeřné uspokojené pohledy. Jenom Ghaa'yel se v tu chvíli ráčila ozvat. No po těchto slovech se světlé vlčici konečně rozstvítilo a probudil se v ní hněv. Inu, stát tu ještě zcela zdravá a při smyslech, tyto emoce by udržela na uzdě, ale dnes už neměla žádné zábrany. Nedokázala se uhlídat a rozhodla se rychle pokračovat: "Udělali jsme pro tebe a tvou budoucnost snad všechno a ty nás takhle zradíš, ty nevděčný spratku!" V hlase jí zaburácelo jako v motoru a v tlamě zaleskly tesáky. Měla syna ráda, ale rozhořčení jí hodilo do mysli velký stín. Neudělala toho za život svých dětí mnoho, ale v tu chvíli toho cítila příliš na to, aby nad touto skutečností dokázala víc přemýšlet a uvědomit si, že opak byl pravdou. Jediná řádná věc, kterou mu dokázala dát, byl trůn a vzdělání.
Chvíli jí to trvalo, no nakonec ji tělo přestalo poslouchat a ona se čelíc nátlaku hnula bokem od všeho dění. Těžko říct, zda ji někteří poženou ven jako divou zvěř, nebo budou všichni té lásky a nechají ji odejít. Stále ale držela přísný pohled na synovi.

Už tak cítila z předešlých dnů stud a selhání. No Rakis tyto její pocity právě stavěl na mnohem vyšší úroveň. Nejen, že jí připomněl, jak moc špatná byla královna, ale dokonce jí naplno vrazil do tváře, že selhala dokonce také, jako matka. Tato slova do královny vpálila ale pořádnou díru. Její vlčata, ano také Arrakis, byla prvními živáčky, které Volt navzdory svým častým pochybám milovala. Díky nim poznala, jaké to je, někomu přát a takhle se
jí to vrátilo. Všechnu tu její pýchu spláchla jediná věc, která se s ní křížila. "Nezapomínej, že smečka není pouhé číslo, ale i rodina," Zasýpala, aby alespoň trochu pozvedla svou hrdost. No dlouho se jí to odhodlání vzdorovat a poslední špetka sebejistoty neudržela. Nakonec jí hlava stejně opět klesla k zemi a Voltaire úplně vyšťavená a zlomená dala synovi to, pro co ji sem pozval. "Koruna je tvoje. Snad s ní povedeš smečku správným směrem. " Otočila se směrem ke vchodu do svatyně a dala se na odchod. Sama neměla ani ponětí, co ten správný směr vlastně byl. Vidina světa s růžovými brýlemi na očích a samo čisté dobrosrdenctví bylo sice jakousi podstatou Nihilu, ale ona v těchto věcech neviděla budoucnost. Ona byla vždycky ta bezcitná a chladná a přitom vedla smečku snad i stejně, jako její předkové. Zvláštností bylo, že nakonec to stejné chtěla i po svém synovi. Nejspíš to byla už stařecká moudrost, co ji donutilo takhle smýšlet. A možná byla také jen až příliš zmatená a zapomínala, za čím si to vlastně stojí. Jakési šílenství ji donutilo změnit póly. Stát tu o něco mladší, syna by poplácala po rameni a pochválila jej za tohle jeho 'bez lítosti'.

Nedokázala odhadnout, jak moc byla její odpověď správná. Když však syn pokračoval v řeči, pomalu jí došlo, že se vlastně i trefila. Všechno to, co ji napadlo totiž dávalo synovi jeden dobrý důvod matce zasednout místo na trůnu. Tomuto se však nehodlala příliš bránit. Stála si sice za názorem, že Arrakis není ani zdaleka připravený na vládnutí a post spravedlivého a moudrého krále mu nebude vlastní snad nikdy, ale se zločiny, kterých se Volt dopustila, neměla moc na výběr. Syna před sebou si pečlivě prohlédla a bylo jí okamžitě jasné, že by jí byla k ničemu jakákoli snaha prosadit si svoje. Být ve své staré kůži, možná by tuto situaci obešla správnou volbou slov, ale na to teď hlavu rozhodně neměla. Neměla ani dost odhodlání řešit své problémy s někým dalším, natož případně s celou smečkou. "Víme, že poslední dobou ponecháváme bezpečí smečky osudu, ale můžeme se... polepšit," vypískla s porážkou a jistou beznadějí v hlase. Nechtěla synovi odpovídat přímo, odmítala navzdory únavě klesnout na úroveň káraného vlčete. Ovšem leckterý další pokles už byl Voltaire docela jedno, neboť se dozvěděla, co přesně po ní Rakis chtěl. "Ze smečky... odejít...", zopakovala si tato slova pod nos. Srdce se jí na chvíli zastavilo a před očima se jí udělalo černo. S blížící se ztrátou trůnu už byla celkem smířená, ale odchod ze smečky? Věděla, že pokud k tomuto rozhovoru mělo dojít a až by jí byl odebrán trůn, náležitý trest jí také právem náležel. Ale, u všech svatých, vyloučení ze smečky? Tohle ji opravdu nenapadlo. A navzdory všem jejím vnitřním touhám po svobodném životě na venkově byl Nihil přece jejím domovem. "Pokud bychom odmítli, opravdu bys nás k něčemu takovému donutil násilím, Arrakisi? Jsi náš syn!" Do očí se jí nahrnuly slzy. Div jí z předešlých dnů ještě nějaké zbyly. Věděla, že na tohle mu musí tak či onak nakonec kývnout. Královnino slovo nemělo v tomto případě už vůbec takovou moc, jako dřív. Smečka by se jistě postavila na jeho stranu. Kdo by chtěl následovat alfu násilnici? Rakis měl v matčiných očích k tomuto označení sic také blízko, ale rozhodně se nikdy nedopustil toho, co ona.

"To nám nemusíš připomínat." Opravdu si byla tak nějak vědoma svého vzhledu. Že však vypadá jako starý oškubaný pouliční vořech, to už ji příliš nezajímalo. Dost věcí, které dřív považovala za nesmírně důležité a samozřejmé, ji tak nějak nezajímalo. Při dalších Rakisových slovech se uráčila trochu zapřemýšlet a došlo jí, že tento Voltin dlouhodobý nezájem by mohl být důvodem jejich začínající debaty. Tušila vlastně víc. Ano, nepříjemný incident s Ezikyelem nebo s Riverou Volt také prolítnul hlavou. Ovšem bylo toho víc, mnohem víc, proto si nebyla panovnice jistá svou odpovědí a příliš ji princova otázka ani nevyděsila. Mohlo to být doslova cokoli. Od jejího zdraví, přes její nezájem o smečku až po katastrofy, co by se Voltaire ani nemusely týkat. Provedla toho spousty, ale spousta věcí se mohla také udát aniž by o tom věděla. Přecijen se s vlky v poslední době příliš nebavila. "Tušíme toho příliš mnoho na to, abychom byli s to ti odpovědět." Konečně se probouzela do reality. Na hřbetě ji zastuděla lítost a provinile tak pohlédla do země. Co si sama pamatovala, jště nikdy předtím jí před žádným z královských vlčat neklesnul pohled níž, než k úrovni jejich očí. Pro Rakise mohl tak být tento matčin tah trochu překvapením.

Dostalo se k Voltaire, že ji chtěl syn Arrakis vidět, takže se vydala po nepříjemných svazích přímo do svatyně, kde se měli oba střetnout. Zatím netušila, z jakého důvodu s ní chtěl mluvit a vlastně nad tím ani nepřemýšlela. Stále měla plnou hlavu nepříjemností a sebelítosti, takže ji nějaká přítomnost a aktuální dění v ní příliš nevzrušovala. A měla to tak v hlavě "srovnané" už od samotného atentátu. Ze všeho toho bláznovství už dostala tik do ucha. V jednom kuse s ním cukala ze strany na stranu, jako by ji tam snad někdo polechtal.
Dokonce i když už spatřila velkou siluetu svého syna, ne a nedařilo se jí jaksi probrat do reality. Myšlenkami byla stále úplně jinde a šlo to na ní vidět. Její pohled už nebyl, jako dřív. Tehdá bylo panovnici ve zvyku propalovat každého pohledem tak dlouho, dokud nedokončila diskuzi. Teď jím však uhýbala, co to šlo a nervozita či nečisté svědomí rozhodně nebyly tohoto důvodem. Volt se jednoduše nedokázala soustředit. Vypadala jakoby pomatená. Nejen, že se v posledních týdnech vůbec nestarala o chod smečky, ale zapomínala také na vlastní hygienu. "Zdravíme, Arrakisi."

Když se probrala ze svého podivného transu, vytřeštěnýma očima se zmateně rozhlédla kolem a zaváhala, co by asi tak měla v této situaci udělat. Se zmatkem se náhle rozhodla promluvit: "M-my nechtěli...," vypustila ze sebe. "Omlouváme..., pokusila se v rychlosti pokračovat v řeči, ovšem to už byl velký vlk na odchodu. Těžko říct, zda-li ji v tom samém šoku vnímal, nebo zda ji raději jen neignoroval. Věděla, že se zachovala jako blázen a také, že jí její čin působil ještě větší úzkost, než nedávný atentát. Možná už také blázen byla. No nemohla momentálně provést nic víc, než to, co už pro svou obhajobu vykonala. Ach, co po tomhle nastane? Roznese to Ezio po smečce? Budou se nyní o Voltaire smečkou šířit zlé zvěsti? Tak či onak, nešťastná panovnice se ze své díry zatím nehrabala ven. Naopak si jámu kopala zatím pouze hlubší a hlubší.

Než aby Ezikyelova slova uvedla Voltaire do klidu, spíš ji ještě více rozhodila. Kromě A'Kazy se jí takhle ještě nikdo nikdy nedotknul, takže ji jeho šťouchnutí úplně vyvedlo z míry. Jeho konání, tohle všechno bylo pro rozhozenou panovnici naprosto neznámé a tedy také s minimálním účinkem.
Zježil se jí hřbet a na chvíli zůstala v jakémsi šoku. Jakmile si však vlk lehnul za ni, neudržela se a jakoby ztratila mysl, bleskurychle se obrátila na svého společníka a uštědřila mu sic jemný, ale přec kousanec do srsti. Nebylo možné, aby tímto štípnutím Eziovi ublížila, ale průšvihem byl už jen ten fakt, že to udělala. Mohla mu dřív říct, ať se hne bokem, že jí to není příjemné, ale to ona neudělala.
Srdce se jí zuřivě rozbušilo, když jí zmizela temná mlha před očima a uvědomila si, čeho se to právě dopustila. Vytřeštila oči a hla se od bojara dál. Nebýt jejích posttraumatických stavů, nic takového by se nestalo. To, co právě ovládalo její tělo, byla sebezáchova a reflex, nebyla to Voltaire. Nebyla to královna, ale královnina tlama ano, takže se pomluvám rozhodně nevyhne. Přiznejme si... tímto si příliš nepřilepšila.

Na chvíli utichla, když zaznamenala přítomnost jednoho z jejích poddaných. Byl to bojar Ezio, velký medvědí vlk, kterému mohla Volt děkovat za život. V jejím hlase však mnoho vděku nezaznělo. "Jsme zranění, jsme... bolí to uvnitř stejně, jako venku. Vy jste přec svědkem příčiny našeho utrpení, " vyštěkla rázně, ale zlomeně. Nedokázala přestat myslet na svou ostudu a pak zapomínala na své vychování a jakousi dobrotu. Možná právě z této části jejího já se vyklubala povaha jejího syna. Byl sic výsledkem její ne příliš laskavé výchovy, ale odněkud ten předpoklad k bezcitnostem mít musel. Však ona jednoho dne polituje, jak se ke svému zachránci chovala.

Neubránila se příjemnému překvapení, na jakého to rétorsky založeného vlka narazila. Ještě příjemnější bylo pak slyšet, že se chce tento upovídanec přidat do smečky. Ach takových není nikdy dost. Tento by měl snad dost slov i na vhodnou reprezentaci smečky při diplomatických cestách. Škoda, že to s těmi slovy očividně uměl i přehnat... mlelo mu to dobře, ale někdy nejspíš až příliš. Kupříkladu to s tím Rakisem by Volt jakožto namyšlenou máti bez řádné obhajoby umělo nemálo rozčílit.
Nuž snad nebyla nervozita a nepohodlí ve společnosti s monarchou důvodem tohoto zahlcování informací. V takovém případě by v očích panovnice vlk poněkud klesnul. "Ach následník trůnu přece nesmí být lhář, trochu nám tím křivdíte, "řekla s jistým humorem v hlase, ale také se zcela přirozeným chladem ve tváři. Zoufale se přitom snažila věřit, že mu ten buran opravdu nenapovídal nějaké blbosti. Ve skutečnosti by se sama vůbec nedivila, kdyby cizinci Rakis opravdu zalhal a naslibováním poletujících králíčků a koncem duhy přímo ve středu území Nihilského neudělal matce parádní ostudu. No zatím se dokázala uklidnit tím, že je synek sice problémový kluk, ale svého postavení a dojmu ve společnosti si zatím náležitě váží. "U nás ani není na lháře dobře pohlíženo. Pojďte, doprovodíme vás mezi zdejší," pokračovala po chvíli a rozešla se směrem k centru území, zvědavost ji při tom odmítala nadále pustit. "Znáte slyšíme i naši dceru. Jsou to jediní nihilané, na které jste narazil? Pakliže vás příjmem, rádi bychom, abyste rychle zapadl. Jste, zdá se, dobrý a slušný vlk." Šla dál a ani se neohlédla, zda se za ní cizinec opravdu vydal. Tak to dělala docela často a vždycky šli její společníci poslušně za ní. Doufala proto, že tento nebude výjimkou. "Jen o vašem jméně jsme se doposud nedozvěděli." Snažila se neznět nějak zle. Od doby, co jí děti začaly vylézat z nory, měla tendence všechny kolem sebe kárat za neukázněnost. A to se nemuselo každému zdát, jako královně hodné.

Další den nepokoje už se Volt pokusila alespoň na pár hodin vystrčit růžky z jeskyně. Udělala to, co dříve bývalo její každodenní rutinou; obešla si hranice. Pro dnešek tedy alespoň z části. Než totiž stihla dojít k hraničnímu lesu a k plážím, pohltila ji lítost a úzkosti, v jejichž záchvatu se svalila na zem a pustila se do vášnivého vzlyku. Po tvářích jí tekla jedna slza za druhou a odvážila se u toho i vydat pár hlasitých skřeků. Sama už vlastně ani netušila, proč brečí. Nejspíš to bylo tíhou toho ztraceného času. Došlo jí, kolik dnů promarnila hroutící se v jeskyni. Tyto dny mohla totiž využít k jistému seberozvoji a smečce, jejíž potřeby zcela ignorovala a cítila se proto ještě více provinile. Fyzická bolest a hojící se rány pro Volt tentokrát nepředstavovaly žádnou omluvu.

Sestra Rivera byla to poslední, co panovnice nyní očekávala a co by si také přála. Rivu v poslední době totiž vídala pouze tam, kde trávila času nejvíce; v jeskyni. První si pomyslela, že ji musela Riva hledat po tom, co ji nenašla v jeskyni, ale pak zřela svazek kvítí a došlo jí, že šla nejspíš jen kolem. Ach, že ji ta hloupá hloupá kytičkářka raději nepřehlédla. "Jsi dost zralá, abys věděla, že jsme spíš tvou jedinou sestrou, "zabručela, aniž by projevila drobeček vděku za služby, které pro ni sestra obzvlášť v posledních dnech prováděla. "Nedaří, nelepší se... a ty toho budeš nejspíš důvodem. Ooo tebe sotva zřeme a den je o to horší." Měla v sobě tolik nepokoje, že jí ani tohle menší vylití si zlosti nestačilo. Cítila se pořád mizerně, vlastně i hůře. Tohleto využívání přítomnosti někoho blízkého a důvěryhodného...to nebylo zrovna vhodné. Ano, cítila se proto trochu provinile, ale než by stihla nabrat odvahy na to, aby pronesla omluvu, další den už klepal na vrátka. Bála se omluvy, neboť nechtěla pocítit ještě větší pokles, méněcennost, jež byla opět pouhým výplodem její fantazie. Protože 'královna se přece nebude omlouvat!'

Dnes vskutku podrážděná panovnice ťapkala sem a tam podél spadlého tisícletého stromu. Už pár dlouhých chvil udusávala cestičku vedoucí od kořene až ke koruně. Jako by úplně zapomněla na ladnost a vznešenost, která jí byla tak vlastní, a dupala jako starý medvěd. Vidět ji v tomto stavu, ještě s tím naprosto nepřítomným výrazem v očích a do úšklebku pootevřenou tlamou, to muselo být šokující i pro ty nejodolnější. Dokonce Volt v posledních dnech sama sebe překvapovala. Věděla, že se jí to v hlavě všecko jaksi plance, ale nesvedla pobrat dostatek síly a odhodlání na to, aby s tím něco zásadního udělala. Byla unavená a vyčerpaná. Noci trávila vzhůru spolu se vzpomínkami a myšlenkami, jež se jí opakovaně snažily připravit o zdravý rozum a především o spánek. To se jim mimochodem také brilantně dařilo. Kupříkladu spánku občas věnovala nanejvýš pár hodin přes den.
Voltaire se nedokázala vyrovnat se studem, na který, zdá se; nebyla stavěna. Selhání a ztráta jejího celoživotního cíle; být všemi , VŠEMI milovanou a hlavně respektovanou monarchou, Volt zanechalo nehezké jizvy nejen na těle. Hold, jak vysoko laťku si napnula, tak nízko pak na čumák spadla... a z větší výšky to vždycky bolí víc.

Nešťastnou náhodou se procházela nedaleko cizince, když ze sebe vypustil jméno jejího syna. Zrak už jí bohužel v dětství vypověděl službu, ale sluch měla stále a dobrý. Zaslechla tak nepříjemnou nadávku a vydala se rychle k vlku a plná zvědavosti. "Zdravíme vás, cizinče. Jaképak to neštěstí vás dohnalo k takovým řečím?" Zeptala se sic s ledovým pohledem, ale mírně. Jako by snad zcela chápala jeho rozčílení. Pokud bylo opravdu vyřčeno právě jméno onoho prince a ten pokud měl opravdu zásluhu na vlkovu zřejmému rozhořčení, nebyla tato situace pro panovnici žádnou novinkou. Rakis měl svůj podíl na mnoha nešvarech. Ach kdy ten náfuka konečně dospěje?
"A co vlastně vy hledáte na takovém místě? Zdejší terén není vhodný pro zrovna obyčejnou procházku."

Seděla už tu v jeskyni slušné hodiny, div už z toho věčného civění se do zdi nedostala tik do oka. Každý, kdo byl všímavý už věděl, že se od toho nevídaného incidentu má po panovnici první dívat právě tady. Tady a ještě také ve svatyni totiž trávila poslední dobou nejvíce času. Přemýšlela nad sebou, nad dětmi a nad smečkou, především tedy nad sebou. No a sama věděla, že ji tohle nepříjemné myšlení a vidiny hrozných scénářů, jež by se mohly udát a které se již udály, tak trochu dohánějí k šílenství. Po nocích se ze snů budila hrůzou z pohledu na bellannu a její dokořán otevřenou a zakrvácenou tlamu. Přes den ji pak přepadal nekontrolovatelný třes a nepříjemné dušnosti. Nejhorší však byl pocit lítosti a frustrace, které Voltaire doprovázely při každé vzpomínce na její zážitek. Vydávala ze sebe všelijaké zvuky, aby myšlenku vyhnala z hlavy, jakoby se jednalo o nějaké zvíře, brouka v hlavě, kterého bylo možné snadno vylekat a tím ho donutit odletět. Tělo přestávalo poslouchat hlavu a z reflexu neovladatelně reagovalo na každý náhlý či stresující podnět. Vylekat ji tak znamenalo slušný kousanec.
"Proč bychom vás nepřijali, naše nejmilejší Výsosti, dcero? Povězte, co máte na srdci. " Řekla tak přívětivě jako nikdy předtím. Každá maličkost ji dokázala takto rozzářit a pak taky opačně. Snad mohlo být toto chování ovlivněno také tím, jak si Volt najednou vážila života a svých blízkých o něco víc.
Řeč s dcerou ji mohla nejen odreagovat, ale také obohatit o leckterý čerstvý drb nebo informaci. Proto byla panovnice za návštěvu ráda. Královna se v posledních hodinách o chod smečky přece moc osobní přítomností nezajímala. Stejně, jako se dcera bála pohlédnout do tváře zjizvené matky, tak se obávala také královna tváří svých poddaných. Styděla se za sebe a třásla se před jejich odsuzujícími zraky, ačkoli zatím sama na žádné takové nenarazila. Byly pouze její předtuchou.
No pakliže chtěla ještě alespoň chvíli vládnout, musela se dřív, nebo později zvednout ze zadku a překonat svůj strach tak, jako to udělala právě nyní její dcera. I ona to prvotní zhrození bude mít rychle za sebou, neboť se na ni mátinka jizvy nejizvy rychle obrátila čelem a pokusila se o úsměv.