Príspevky užívateľa

Souhlasila s trestem, s utrpením - ale ani tentokrát se nesetkala s úspěchem. Už ho přestala očekávat, dceřina slova nadále i jako břitvy bolela, ale nemohla polevit. Slz už bylo příliš, a začínala rozeznávat, že dcera křičí, ale neví.
Nestihla si všimnout křídla. Asi ho ani nečekala, každopádně to poskytlo jistou dávku probuzení. A krev už nevřela jen smutkem, ale i rudnoucí křivdou. Takhle se k ní dcera chovat neměla. "Protože nechci, abys žila ve lži!" Pohlédla jí ze své pozice na zemi naléhavě do tváře, oči stále zmáčené slzami. Těžko se jí z hrdla dostávala slova. "Nežádám se tvého odpuštění, nezasloužím si ho, a ty mi ho nejsi ochotná dát. Ale ty si nezasloužíš žít ve lži, tak poslouchej, prosím!" Byly pravdy, co existovaly jen na úrovni myšlenky. Jenže stejně jako víra... Když manifestovaly dostatečně, setkaly se s pochopením a staly se realitou. Právě víra nyní v Bellanně podněcovala vůli bojovat za lásku své dcery. To byla pravá síla. "Naše cesty se rozdělily, a přesto jsi mi tolik podobná. Tolik!" Zavrtěla hlavou, v hlase steskné a melancholické zasténání. Slzy stále tekly, ale na tváři se jí vyrýsoval zoufalý úsměv nad tou ironií. Zachechtala se. Rozhodně nechtěla, aby k něčemu takovému došlo, nechtěla, aby její potomci šli cestou co ona kdysi. Aby museli cítit to, co ona kdysi, natož v tak mladém věku. Jako ona kdysi. Cyklus... Se ale zřejmě musel opakovat. Teď ale věděli, kam to vedlo.
Vlčice se opřela o tlapky a pokusila se vstát. Neměla nejmenší tušení, že celé toto trpké shledání už sleduje další pár očí.

Topit se a nemoct se nadechnout - tak se teď cítila. Plavala v moři problémů, kterých byla sama strůjcem, a dno ani pevnina nebyly v dosahu. Provinile hleděla skrz dceru, vnímající jen její slova, dech a vlastní bušící srdce a krev hučící v uších. "Snad ti to přinese radost," hlesla ztěžka a pokusila se o pokorný úsměv. Kdyby měla garanci, spolykala by pro to jakýkoli jed, vzala by jakýkoli trest. I když realita byla horší, než si myslela, i když si možná nezasloužila lásku svých vlčat, nemohlo to porazit tu její.
A pak se její dcera rozešla pryč. Kuťanka se párkrát těžce nadechla a donutila zaostřit zrak. Ne ne ne! Takhle to nemohlo skončit. "Seraphino, zůstaň... Prosím." Stůj! Zastav! Necítila se dobře, nechtěla mluvit nesmysly, ale tato příležitost už nemusela přijít. Musela se to pokusit napravit, a musela se to pokusit napravit teď. "Naše- naše rodina mi za to vždycky stála. Pro tvého otce, pro tebe, pro tvé bratry i sestru, jsem vždycky byla ochotná bojovat a trpět. A vždycky budu." Pro rodinu a pro lásku se trpět mnohdy i muselo, ať už to bylo jakkoli trpké. Byla to zkouška. Přestože jediná láska, o kterou se měla z principu ucházet, byla ta Hatiho, a byla si toho vědoma, srdce se tomu nikdy nepřizpůsobilo. "Nebylo noci ani dne, kdy bych na vás nevzpomínala." Pomalu se sesunula k zemi. Nehodlala ale nechat dceru utéct. Ještě ne.

Toto byla noční můra. Takové, se kterými se probouzela už v době, kdy byla matkou sotva pár týdnů, leč byly méně časté než ty že se vlčata někde zatoulají a už je nikdy nenajde, něco je sežere nebo přijde Ignis a vše spálí. To ony strachy a paranoia ji nakonec dohnaly k činu. Protože je výhodnější katastrofu zničit předtím, než vůbec nastane. Tolik se tehdy nadřela sama matka na čtyři vlčata, tolik lásky k nim cítila a tolik trpěla pokaždé, když je neměla na očích, že zapomněla, jak se žije bez starosti. Pro jejich obranu měla zjizvenou tvář, která předtím mohla vypadnout z obrázku miss krásy, pro ně vyostřila vztahy s královnou. A brala to jako samozřejmost tehdy i dnes, ne jako argument.
Slyšet křik své dcery bolelo víc než sedm dní v bazénu bez jídla a vody, víc než zlámaná křídla. Víc než mesiášovo odmítnutí pátrání po jejích potomcích, které bylo tím prvním a posledním, o co ho žádala, a co jí bylo nemilosrdně zamítnuto. "Přestaň, prosím!" Vzlykla, hlava skloněná. Dívat se dcerce do očí bylo stále složitější, když se za dceru už zřejmě ani nepovažovala. "Ne! Ovšemže ne!" Jak by si matka mohla kdy přát zkázu svých potomků? "Měli jste jít se mnou. Všichni jste měli jít se mnou..." Vrtěla hlavou. Oči zavřela. Mohli být velká šťastná rodina. V Kultu. Smiřovat se s osudem a novým životem by stále bylo složité, ale aspoň by mívali jeden druhého. Měla cosi na jazyku, ale věděla, že žádné odůvodnění nejspíš nepadne na úrodnou půdu.
Narazila do stěny. Starý zahradní domek postrádal část střechy a pevně ho svíraly popínavé spáry břečťanu. Bellanna chtě nechtě posbírala sílu, aby zase zvedla hlavu a pohlédla cérce do tváře. Rohy se jí u toho rozzářily a kápě sjela dolů, stejně jako šátek, zmáčený slzami. I jen její hlava s krkem byla potřísněna jizvami - staršími i novějšími, jejichž tragický příběh znal jen Kult. "Vyrostla jsi do krásy, Seraphino. I beze mě," popotáhla. Necítila k ní zášť, necítila k ní nic špatného - uvědomovala si, že problémem je jen ona sama. To ona za vše mohla. Její existence byla opředena trním, a kdo se přiblížil příliš, odcházel s ránou. Byla na ni hrdá. Za to, že přežila, za to, že stála a dýchala, ba i za to, že teď dokázala vyjádřit své emoce a zařvat někomu do xichtu. "Tak moc lituji, že jsem s vámi tento čas nemohla sdílet." Pohled zprázdněl a v slzách stejně zanikly veškeré obrysy, zůstal zabodnut kdesi v dálce skrze dceru.

S trhnutím se přikrčila, když černobílá roztáhla křídla, ochromená smrští pocitů. Nechtěla být názývána jménem spojeným s dětstvím, odmítala jej. Plivala na jejich společnou minulost, odmítala ji, a matka viděla, že by ji nejraději viděla shořet v ohni. "Ne..." Odmítavě zavrtěla hlavou. Přeci to tak nemohla vidět! Nezabila svoji dceru, snažila se zabít to, co ji ohrožovalo. Vždyť- vždyť tu stála před ní. Jen skutečně nebyla taková, jak si ji pamatovala. Milá, akční a kreativní holčička byla ta tam a na jejím místě stála vlčice zničená životem, ovládaná hněvem. "To není pravda." Zavrtěla hlavou znovu, když jí byl vyčítán odchod bez ohlédnutí. Po prohlášení královny se po Toshim a zbytku rozhlížela, snažila se zdržovat, čekala na svou rodinu, ale taky tehdy byla ve svém zbitém stavu urychleně vyštvána z území nynějším králem. Po boku zůstal jen Aiduin. Jak hořké bylo nedávné zjištění, že lid nevyslyšel její hlas a že nesvrhl královskou rodinu. Neosvobodil se od pout aristokracie. Znamenalo to totiž, že to bylo k ničemu. To ale ve velkém obrázku nebylo důležité. Ztratila vše, stejně jako dcera - ale na rozdíl od ní zřejmě našla nový smysl života. Za ostnatým drátem města, ale našla.
Ovšemže se taky rozbrečela. Slané kapky výčitek a lítosti, které ale současnost napravit nedokázaly. S hlavou bojácně skloněnou ustupovala, nehledíc za sebe, a jen občas nešťastně pohlédla Seraphině do očí plných hněvu a zjizvené tváře. Skutečně si tohle zasloužila? Netrpěla už dost, aby jí bůh odměnil dlouze očekávaným znovusetkáním s rodinou plným hřejivé lásky? Na této půdě ale lásky nebylo, a modré drásalo srdce, jak špatně byly její činy interpretovány. A hůř - jaký měly dopad. "Dcero, nech mě ti,-" nedořekla. Hlas se lámal, a ona cítila, že ještě vše nebylo řečeno.

Hlasitý zvuk ji přinutil se instinktivně otočit. Okolo rohů probleskla rudá zář, aby utišila výkřik zoufalství, ale rozplynula se stejně rychle jako přišla. Tady už bylo matce jasné, kdo přišel, a... Velmi nerada by nyní měla společnost. Vracely se totiž všechny vzpomínky z dnů, které prožila ještě na slunci. Jako hříšník.
I bolest spojená s poněkud nevydařeným opuštěním Nihilu. Rodinu tehdy nedobrovolně nechala za sebou, přestože vyjádřila, že mají jít s ní. Byla to věc, co ji trápila dnem i nocí, a jediná věc, kvůli které byla ochotna dobrovolně hřešit. Její vlčata. Její milovaná rodina, její slabina. Slyšet v hlase dcery zášť a vztek a cítit její odmítnutí o to víc bodalo jako dýka. Nejistě udělala pár kroků dozadu. Soudě dle slov, která jí vždy otřásla... Seraphina se naučila lekci nula. Všichni odcházejí. Je to jen otázka času. A v tom byl Kult krásný - nikdo neodcházel z prostých důvodů jednoduchého přemýšlení, nikdo po sobě nezanechával zmatené a zklamané příbuzné. Jediná cesta ven byla smrt, nebo hůř, boží zatracení. Takoví ale nebyli hodni být součástí svaté rodiny. Neměli právo na to být Hatiho dětmi.
Seraphina byla ale Bellannina dcera. A matka s hořkosladkou pachutí na jazyce viděla v jejím chování sama sebe před lety. Jen... S jinými okolnostmi. "Erys..." Hlesla znovu, v hlase zlomená lítost. Rozhodla se respektovat osobní prostor, který si žádala, a taky se rozhodla mlčet. Snad ani... Nevěděla, jak svoji dceru v tomto rozložení oslovit? Cítila totiž svoji vinu, a i když se s ní díky nejvyššímu smířila, zřejmě ne tak docela. Mladá nevypadala, že by byla schopná nyní odejít - ale třeba bude schopná mluvit.

Už to bylo rok. Rok od doby, co přišla ke Kultu. Nebýt zakázaného výletu do Nihilu, ani by si nevzpomněla, jaký byl život předtím. Všechno bylo totiž ve výsledku... Jednodušší. Nejvyšší byl jediným, kdo měl právo soudit živé i mrtvé, jediným, kterému se zodpovídali. A jediným, na jehož lásce záleželo. Hříchy a strasti smrtelníků byly ve velkém obrázku titěrné a nedůležité.
A přesto nechával dopustit, aby jeho děti cítily bolest a utrpení.
Víra je ověnčila trnitou korunou a křížem, které museli nést. O své síle Bellanna nyní nepochybovala - smířila se s tím, že na tom beztak nezáleží. Svět nebyl o tom, kdo je silný a kdo ne. Říkali, že nezáleží na ničem než na vůli boží, až na to, že v jejích očích záleželo i na těch, kdo mají srdce na pravém místě. Hati byl začátkem i koncem všeho, ale co bylo mezi? Kdo trestal nevinné, kdo mohl za jejich bolest? Jen v přítomnosti Lesley nad celou zvrhlostí pobožného života dokázala kriticky uvažovat, a přivádělo ji to k emocím, které... Jedině Lesley paradoxně také dokázala utišit. Byla dárcem života, ukazatelem směru. A právě teď ji Bellanna po boku neměla. Často měla pocit, že blouzní, že svět je docela jiný a zvrácený svou konstantní repeticí. Zdaleka nepůsobila jako ta uvolněná, vznešená a přesto přátelská vlčice, jakou dřív bývala. Jedno se ale nezměnilo - své blízké stále milovala.
Rank věřícího už byl její. Plášť už několikrát upravila k obrazu svému, a na teplé letní dny a noci už měla připravený lehký háv tmavošedých barev. Nosila ho ráda - aspoň nějak mohla i se svým sytým zbarvením zapadnout mezi kulťany. Při vstávání ho přes sebe hodila, vzala si i průhledný šátek před oči, a vydala se na schody v parku mezi činžáky, aby se odevzdala rutinní modlitbě. Svezla se tam po křídlech, které po dlouhé době zase začala používat. Měsíc svítil, bylo to krásné, a přesto cítila tíhu jistých uvědomění. Trest či test - přicházely vždy, ať už bylo provinění vlastní či ne. Zlomená křídla se možná uzdravila, čímž vyšší síla přeci musela dokazovat, že je nevinná, ale... Už se od té doby dopustila dalšího hříchu. Bůh mě miluje. Nebo mu na nikom nezáleží, a není to v jeho moci.

Hlavu pozvedla až po chvíli, kdy ticho protnuly známky cizí přítomnosti. Rohatá vstala a urychleně se vydala tím směrem. Vyhnat nevěřící z posvátné půdy byla povinnost. Její tváři vládl unavený, lehce nepřátelský rezignovaný výraz, a nespěchala, ani když zaslechla pláč.
Jenže ona ten pláč poznávala.
Srdíčko skoro vynechalo, když zpoza vysoké zídky zahlédla kožíšek známých barev. Hvězdami posetá nebeská modř, čtyři andělská křídla, bělostné vlásky... Otevřela oči dokořán a zatajila dech. Její děťátko! Její milovaná, ztracená dcera! Jak se to stalo, že se právě teď objevila na prahu města? V pláči a neštěstí? Matka pár dlouhých sekund bez hlásky přihlížela jejímu nářku, a každý vzlyk tříštil srdce. Cítila radost, že dceru vidí, a lítost, že to musí být v tomhle rozpoložení. Instinkt velel jít dceři pomoct, ukonejšit její pláč, pofoukat její bolístky. Jako kdysi.
S tichostí a obratností kulťana brzy stanula u ní. Respektive - nad ní. Přímo čelem. Tvář jí halil stín vrhaný kápí a smutné oči ještě průhledný šátek, jehož konce visely na obě strany. Celá byla zahalená do tmavých látek. "Erys?" Hlesla. Váhavě natáhla tlapku, aby se Seraphiny jemně dotkla. Byla skutečná? Nehrály noční stíny a děsy mysli zase svou hru?

Děkuji za akci, máme skvělé nápady :)
- Pro Plamena prosím přívěšek 10 - obojek
- Pro Madox přívěšek 7 - srp
- Pro Bellannu prosím růžového ohnivce

I Bellanna se dostavila do centra. Věděla, co se bude dít a věděla, že to bude špatný. Sama konec konců měla podíl na lapení zloděje, leč... Podlým, nečestným způsobem. Až dodnes ale modravá vlčice nepřemýšlela příliš nad tím, co bude s Cielem, nýbrž nad tím, jak se mají její velmi postrádaná, milovaná vlčata.
Na tváři jí seděl temný, nekompromisní výraz a tyrkysové oči bodaly, když zrovna vyhledaly kohokoli jiného, než přátele. A přesto její pomalý, klidný pohyb mohl působit... Rezignovaně. Neměla v plánu, nechtěla tu dnes způsobit jakýkoli povyk, a byla rozhodnutá pro to obětovat jakoukoli příležitost k záležitosti promluvit či konat. Obrnila se námrazou a lhostejností, kterou konec konců jako kulťan k nevěřícím měla zastávat. Bylo to tak správně. Nejmenší cesta odporu. Aspoň pro ni. Jeden začínal chápat, že Hatiho služebníci jsou ohledně emocí a morálních zásad... Rozbití.
Seděla stranou, ale s výhledem. Když přišel její syn, zvedla se, aby se za ním vydala, ale Duiny... Vyhledal někoho jiného. Vynechala nádech a zase se posadila. Tak. Dnes toto přeci nemá váhu. Syn ji jistě stále má rád. Či?
Od Ciela se nacházela kdesi za jeho zády. Ne, že by litovala své lsti, asi by bez hnutí ustála i obvinění, jejichž formulace si představovala, a na které si v myšlenkách odpovídala skoro se stejným, dotčeným a hrdým odseknutím, které by vyřkla třeba... Salome.
Mám se omlouvat?
Nebyla to otázka, byl to pohoršený, pohrdavý údiv. Svými činy jen urychlila to, co muselo přijít. Hatiho slovo platilo - provinění zaplatí. Věděla, že vinu by za toto cítit neměla. Tak proč jí cosi štípavého svíralo hruď, jakoby očekávala vlastní smrt? I to se snažila ignorovat. I přítomnost Lesley, na kterou ani nepohlédla. Nabyla domněnky, že čelit s tímto jí by totiž možná přineslo ještě více zmatení a pochyb, které se ve jméně božím snažila z rovnice odstranit.
Měla pochyby, že Cielo zaslouží smrt, ale po Ossianově úvodním slově tuto myšlenku zahodila. Bylo jí zle z vydírání, co předvedla Salome a z Cielova chabého pokusu chránit Omaru. I modrá se tu dnes měla dočkat soudu - a na té Bellanně záleželo o něco více než na vlkovi, co žil u Přízračných společně s jejími vlčaty. Omara byla také matkou. A i kdyby zemřel otec... Matka přeci musí žít! Ať už udělala cokoli, vlčata by pykala víc, kdyby zemřela. Proč se zbavovat masa, když se ještě mohlo uzdravit? Nebylo by to... Udržitelnější? Cyklus, stereotyp osiřelých vlčat v kultu musel přestat, a rohaté bylo jasné, že pro to bude muset Kult aspoň v tomto projevit milost a odpuštění. Božské přednosti. Jenže bylo snadné se obrátit k prosté zlosti a hlásat:
Ale já nejsem bůh.
Pravý soud přijde až po smrti. Domněnka byla správná - zabijou ho. Potupně, před celou smečkou nepřátel, kde se nemohl ani pořádně bránit. Před společenstvím, kterému sprostě ukradl člena. Kdoví, zda se ještě bránit chtěl. Bellanna by hledala jiskřičky vzdoru v jeho očích, kdyby do nich viděla, možná už jen aby... Na ně mohla chrstnout vodu. Nemělo cenu mít naději, nemělo cenu od kteréhokoli z výše postavených či snad samotného Pána očekávat tu jednoduchou cestu. Popravci tu byli konec konců jen pro show, která byla ve velkém obraze důležitá asi jako vyřazená, prasklá struna. Nebylo důležité, jak viník zemře, beztak zemře. Nebylo to důležité aspoň pro něj - Bellanně bylo ovšem hned jasné, že jeho duše se přidá k těm, jakým byl třeba Mortja. Co s tím ale ona udělá?
Nic. Vůbec nic. Nehne se ze svého místa a nezatváří se jinak.
Když však Cielo začal kritizovat víru, přeci jen se jí na tváři cosi změnilo. Stáhla uši, vycenila zuby a krátce zavrčela. Hleděla na popravčími zpacifikovaného přízračného, a po dlouhé době při tom necítila zuby i okolo svého krku, leč si uvědomovala, že ji od toho dělí snad jen jediná nitka, jediná myšlenka. Všichni kulťané se zdáli, že by se navzájem porvali o privilegium tento zbytečný poslední soud Cielův vykonat, jako vzteklí, hladoví šakali. Jako kroužící, sadističtí supi, jejichž akce řídí jen touha po krvi. Jak primitivní myšlenka - a zároveň tak krásný, jednoduchý koncept. Kdo se prohřešil, zaplatí krví. Kdysi by jakékoli prolití a násilí odsuzovala, dnes to ale... Považovala za normální. Téměř.
Odpor je marný.
Nebo aspoň pro některé.

- Bellanna -
Očarována vodou, tělo prohozeno s Kettuem

S kým a kde hrála: Stará loď, Enkidu (Sasha, Voltaire)
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 6 + 1 na Cayně + 1 v noře Nihilu + 1 na plážích
Krátké shrnutí příběhu: Bellanna se rozhodla využít příležitosti a zjistit, jak je na tom její bývalý domov a kde je její tragicky rozdělená rodina. Zjistila, že Nihil má nového krále a stále se tam nachází známé tváře, kterým se pokusila zasít vůči královské rodiče špetku nedůvěry.
Dopad na postavu: Je ráda, že Enkidu stále žije v Nihilu, nejspíš by ji rád viděl a nějak kariérně roste, ale byla zděšena zjištěním o Azarynu. Hodlá to řešit, až jí to jednou budou okolnosti dovolovat.

S kým a kde hrála: Arrakis, Horké prameny
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 5
Krátké shrnutí příběhu: Místo, kde spáchala atentát na panovnici - a právě tam musela jako impostor potkat nynějšího krále. Zjišťuje jeho postoje (včetně postojů vůči Kultu) a známé informace o své rodině, přičemž jí také jakožto šamanovi byl uložen úkol, který nehodlá úplně splnit.
Dopad na postavu: Nejspíše vyhodnotí, že Arrakis je stále hrozba a pokusí se zasít do něj strach.

Jeho námitka byla odůvodněná, leč nečekala takovou otázku. Fakt, že nevěděla, co se tady dělo a co se dělo v životě Kettuovi byl značnou komplikací. Nějak s tím ale hrát musela. "To jsem si to ještě neuvědomoval. Ale vize, ty by se neměly brát nadarmo." Dobré ale vědět, že nějaká porada u stromu byla. Král se skutečně radil se členy své smečky? Nebo to byla jen iluze zájmu?
Slyšet ohledně Kultu od někoho, kdo ho nezná a neví, že mluví s kulťanem, bylo... realitu ohýbající. Nesmyslného boha? Měla se cítit uraženě? "Nemyslím, že bychom jejich způsob života měli narušovat. Ano, je lepší jejich boha neurážet. Kdoví, kde leží pravda?" Řekla s malým zasněním. Kdoví, zda existovala další božstva? Kdyby ano, museli zůstat věrni Hatimu. "Buď opatrný, kdybys tam někdy šel. Není to zábava." Nemohla mu prozradit mnoho a taky samozřejmě nechtěla říkat, že je to špatné místo. Byl to její nynější domov. Vůně moře, luk a lesů byla sice svůdná, ale věděla, že se musí držet. Ona je věrná.
Čekala více šoku a porozumění. Čekala, že procitne, že začne debatovat, ale on vypadal, že se nehodlá ani snažit. Předci nejsou s panovníkem šťastní. "Řeknu. Ale víš, máš pravdu - když protestuje jen jeden, není to slyšet. Musíme se pro dobro smečky snažit všichni, každý za sebe, ale všichni spolu. Vůdci nejsou neomylní." A někteří si zasloužili padnout za to, co dělali svým členům. Jeho vzpomínka na starý Nihil ji přiměla se nad tím také zamyslet. Pousmála se a vydechla. Nostalgie - o to horší bylo slyšet, že to jde jinam. "I mně," přitakala, "běhali jsme po pláních, kráčeli po světě, který nás měl rád už jen za symbol místa, ze kterého pocházíme. Nililané byli svobodní, šťastní. Cítíš se teď svobodný?" Podívala se na něj.

Byl mladý, nezkušený a zřejmě i tvrdohlavý, jak jeho matka - nechtěla věřit, že ví, co dělá. Nemohla, když se obracel proti samotným kořenům a historii smečky. Provinění značně větší, když si jeden uvědomil, že i on sám byl potomkem rodiny zakladatelů. Mnoho poznatků! Dopalovalo ji to, ale navenek musela zachovat klid. Zůstat na straně králově. Nebýt předmětem těchto debat Azaryn, tedy Ignis, se kterým měla historický konflikt a nehodlala - ba nedovedla - se ho pustit, asi by i snahu nabýt informace a spojenectví ocenila. "Pravda. Je bohužel jen otázka času, kdy budou chtít opět prolít krev a vzít nám další život - měli bychom být připraveni." Na tom se shodli. Odpověď o Přízračných se jí však vůbec nelíbila. Nepřátele monarchie? Koho myslel? Na mysli jí hned vyvstal Toshi s Ravonnym. Přinutila se do trpělivosti - zeptá se později. Měla pocit, že se příliš vyptává, i když toto musel skutečný Kettu vědět. "Je poznat, že si děláte kontakty. Plánujete v tomhle smyslu mluvit i s Kultem?" Tady mohla jít na jistotu, protože znala druhou stranu. Městem se drby šířily jak v hrnci, vůbec o pokusu o kontakt by se dozvěděla. Pro kulťany ovšem mír nebyl možností, ale zde... Přála by si ho, či ne? Bylo toho tolik, co musela řešit ve vlastní smečce, že možný konflikt s další ji děsil. Či i spojenectví! Nirix nebyl stabilní jedinec.
Vigilie! Tady se musela chytit. "Smečka společný čas jistě uvítá, stejně jako ples. Hádám, že tuto událost necháte v mých tlapkách?" Kettu byl šamanem, určitě měl víc co říct k předkům. Nemyslela si, že tu do té doby zůstane - ne, musela se brzy vrátit. Kdoví, co tropil Kettu v jejím těle! Ale kdyby... Pak byla možnost využít momentu.
Věděl, že Toshi s Ravonnym jsou u Přízračných? To s nimi musel mít nějaké setkání, nějakou interakci. Oh? Snad pozitivní? Pochybovala. Pokud rodina aspoň trochu uznávala lásku své matky, muselo jim docházet, že Kettu může za jejich neštěstí. Vše by bylo jinak, kdyby nezasáhl. Zdálo se, že ani Arrakis neví, kde je konec Fäoline, její kurážné dceři, zato ale vypadal jistě s tím, kde je ona. Kdo prozradil? Nebyly interní záležitosti Kultu interními záležitostmi Kultu, které se nesměl nikdo dozvědět? Natož nevěřící? Nebo je Fäoline- ne. Někde byla - jen skryta. "Rozutekli se všude. Povězte, co pro nás znamená nepřátelé monarchie? Máte snad nějaký plán?" Hm? HMM?

Jeden nemohl věřit nikomu, to byla filosofie vyplývající z událostí léta? Bylo možné, že je král paranoidní, když dle slov Enkidových bez bojů a válek smečku nikam nedotáhne? Cítila v sobě rostoucí vztek. Toto místo bylo možná odepsáno, protože stále vládla šlechta, ale že bude odepsáno drastickým způsobem navázání vztahů s Azarynem, to si nikdy nemyslela. Však to byly protiklady - mír a boj, oheň a moře. Nebo aspoň bývaly. "Samozřejmě, je to... Vývoj. Jen doufám, že skutečně pozitivní. Mé vize mne ještě nezklamaly. Konec konců díky nim jsem zastavil Bellannu." Had. Cheatoval a narušil plán očisty, kterou si svět zasloužil. Zničil lepší budoucnost, kterou si Nihil zasloužil. Pokorně teď připomínat tento fakt se smutným podtónem jí nedělalo dobře. "Ale věřím, že víte, co děláte. Pro dobro nás všech." Musela vyjádřit, že je na jeho straně. Notak pane králi, nechcete o tom říci více? Po odmlce dodala: "A Přízrační?" Byli stále spojenci? To ji zajímalo, protože věděla, že právě tam najde část své rodiny. A pokud snad byli nepřátelé a tedy hrozba, zničí je nyní.
Celou zákonitost vizí si vymýšlela, leč na zásadě dřívějších konverzací. "Nevím, je to možné. Není ale dobré být varován před tím, než se tyhle věci stanou, abychom jim mohli zabránit, když tu je ta příležitost?" Povzdychla si. Jak hrozné, ty vize! Přímo prokletí! Byly výtvorem božím? "Ne. Ale plánoval jsem to." Ten parohatý idiot v jejích očích taky nesklízel dobré jméno. Ale byl stále tu, zřejmě.
Řekla, co mělo být řečeno, než oči z Rakise obrátila k okolní vegetaci. "Kde skončila její rodina?" Už věděla, že nikdo nezůstal v Nihilu. Kde byl ale konec dcerám?

Kettu byl vévodou. I když nevěděla, jestli se jím stal už za dob Voltaire nebo až za nynějšího panovníka, muselo to znamenat, že dost možná má královu důvěru. Nerada - kupodivu - nad tím tak myslela, ale toto byla příležitost k mnohem větším věcem, než triviálnímu nalezení rodiny a pomstě na životě zrzavého okřídlence. Měla před sebou smečku, která prožívala obrat režimu. Malou smečku, poháněnou panovníkovými velkými, zlověstnými cíli. Vzpomínky na roztržky vlčat s Arrakisem si nesla v srdci, ale nebyly už tak důležité jako fakt, že Nihil teď spolčil se smečkou ohně. "Že Azarynu není radno věřit," pravila po malé pauze a ohlédla se do krajiny. Prolitá krev se nesmývá.
A přesto ji překvapilo, že se král zajímá. Podívala se po něm a s malým unaveným úsměvem kývla. Král přišel blíž a ona si mimo blikající kontrolky ostražitosti všimla jeho zkrášleného xichtu. Mělo toto historii? Nechala jeho otázku kromě vyjádřeného vděku nezodpovězenou - však si o tom ještě popovídají. A toho se trochu bála, protože neměla tušení, co se v životě jejího hostitele teď dělo.
Zavrtěla hlavou. Nemyslela si, že by sem Kettu často chodil, pokud byl stále stejný. Zaznamenávala u něj kdysi spíše distancování od společnosti, když se mu něco dělo, a tak předpokládala, že to samé bude dělat s místy. Dřívější Kettu nebyl na své činy pyšný tak, že by se jimi hrdě chlubil. "Je. Ale... Místa, kde se v minulosti udály velké věci, přitahují nevysvětlitelné síly. Jako slovo předků. Vize." Podívala se na oblohu. Bylo možné, že i všechny ty divné sny, co zažila během svého utrpení v bazénech, byly výkřikem předků? A ani na to nepotřebovala magii. Ale jistě - Hatiho vůle.
Mluvě o atentátu, ve kterém zrzek hrál roli spasitele... "Arrakisi. Nelituju toho." Pevně mu pohlédla do očí. Velmi často si pokládala otázku, zda by královské rodině šla po krku znovu. Myslela si, že ne, že minulost je minulost, že život ve světle božím je lepší, ale návrat ji přiměl nad tím přemýšlet znovu. Šla by?

Možná v méně poškozeném těle šamanově pociťovala větší svobodu než v Kultu, ale stále se cítila být v této podivné surrealistické situaci jako na dost tenkém ledě. Své modlitby tedy nevyřkla nahlas. Hati, všemocný otče bdící nad námi, před tebou se skláníme a tvé jméno vyznáváme. Prosím, odpusť naše hříchy, ochraňuj naše bližní a veď,- kroky. Otevřela oči a otočila hlavu zrovna ve chvíli, kdy ji příchozí oslovil. A jaká to vznešená osoba ji přišla obdařit svou přítomností! Ten hlas poznala, poznala ho dobře - a vlastně už od první interakce se současným obyvatelstvem její rodné smečky čekala na příležitost prvorozeného synka Voltaire vidět znovu. Vyrostl, velmi. A netušil, že ďábel se mu vplížil do zahrady.
Postavila se. "Vaše Veličenstvo," vyslovila s úctou, leč každá myšlenka na respekt, který toto oslovení mělo symbolizovat, byla akorát plná jedu. Narovnala se a sklonila hlavu na pozdrav, to se tu přeci dělávalo vždy. Snad stále i mezi těmito dvěmi. Gesto, co nyní považovala za potupné - měla se klanět přeci jen bohu. "Ano. Vskutku mluví, ale dnes zatím bez úspěchu. Čekám, že mi sešlou vize, co předpoví budoucnost a napomohou smečce." Tvářila se unaveně, ale z vlastní zvědavosti a snad i ostražitosti těkla zrakem do země jen na chvilku. Nespustí Arrakise přeci z očí. "Přicházíte za mnou z konkrétního důvodu?" Doufala, že tihle dva neměli nic domluveného.

Toto místo... Přinášelo vzpomínky. To celé území nihilské smečky, jejího rodného kraje. Ale toto místo obzvláště. Zde spáchala atentát na tehdejší panovnici monarchie, vůči které tehdy soustředila svou dlouze nastřádanou zášť. Někdo totiž vždy musí platit, jak ji přesvědčoval i život v Kultu. Jednoduché, nemilosrdné, k pravdě slepé pravidlo. Jediné, čemu prostí vlci rozuměli.
Myslela si, že ji toto místo ukonejší a opět se utvrdí v myšlence, že udělala správně, ale to nebylo to, co tu cítila. Prošla po místech, kde proběhl souboj, a pozastavovala se nad tím, jak se obrazy vyjevovali. První skok na královnu, její marný odboj... Přílet zrzka, jeho vroucí voda a zarytá naučená odvaha chránit šlechtu. Vycvičený pejsek, co dělá, co si písknou. Zda byl Kettu stále takový? Byl takový někdy? Ráda by si ho pamatovala spíše jako milého člena smečky, kterému v zimě pomohla zotavit se z nemoci, ale nešlo to. Napila se a posadila se u pramene, zírajíc na jeho tvář. Zjizvená - ale mnohem méně, než zaplatila ona. Vycenila na odraz zuby, ale odraz se zašklebil nazpět, odhalující nebezpečnou fúrii. Stáhla uši k hlavě a nešťastně si povzdechla, až se k nebi vznesl obláček páry. Byla ovšem noc, sluneční svit si vidět nedovolila ani v přestrojení. Možná byl vhodný moment k motlitbě.