Príspevky užívateľa

Drobně pokyval hlavou. ,,Někdy to chvíli trvá, než se projeví." Poznamenal. Tak to slyšel, i když sám s tím zkušenosti neměl. Jeho magie se oběvila hned, k jeho nelibosti. Byl by rád, kdyby mu dala alespoň pár prvních tydnů pokoj, nebo nejlépe, kdyby se neoběvila vůbec.
Nechával mladou vlčici určovat tempo, i když ho trochu překvapilo ze spomalila. Mohlo to být proto že se jí nesnažil predběhnout? Netušil, ale nemluvil jí do toho. Dneska výdrž, příště třeba rychlost. Obojí bylo potřeba. Iska se namísto odpovědi pouze usmál a opět otočil pohled před sebe. Chvíli jen běžely mlčky bok po boku, Iska jí po očku vzdy po pár metrech zkontroloval. Výdrž byla jedna z mála věcí, ve kterých byl zkutečně dobrý, takže ani nebyl příliž zadýchaný. Když už ho ale o ten trénink požadala, asi by jí měl dát nějaké rady... ,,Soustřeď se na, svůj dech. Jeden krok, za druhým. Je to tak, snazší!" Alespoň jemu to vždy pomáhalo, když se nezabíval myšlenkami na velkou vzdálenost, ale na jednotlivé malé úseky. ,,Zatím si, vedeš skvěle!" Podpořil jí a preci jen trošku přidal. Ne moc, jen ho zajímalo jestli s ním udrží tempo. Nechtěl jí ale utéct, a tak si dával pozor aby nezrychlil moc.

Nebyl to jeho záměr jí uvést takto do rozpaků, jen řekl to, co měl na mysli. Nemohl ale jinak než si přiznat, že ten její výraz byl tak roztomilý. Jak se kvůli jeho slivům červenala... Najednou pocítil strašné nutkání jí ještě trošičku poškádlit. Naštěstí ale pro ní i on sám ještě neměl dost odvahy na to tvůj nápad uvézt do skutečnosti, ale rozhodně si tenhle moment zapamatoval. Však ono se jistě najde ještě spousta příležitostí... Když zmínila jeho schopnost, úsměv na tváři mu krapet povadl, ale zcela nemizel. Bylo jen fér, že jí také chtěla vidět a i když jí Iska zrovna neměl nejraději, nebylo to jako by svojí schopnist nesnášel. Už mu parkrát pomohla, jen jedna její část mu ztěžovala život. ,,Můžu ti jí ukázat až se vrátíme k vodě." Navrhl.

Když byl s utíráním jejích slzyček hotov, pomalu stáhl svojí tlapku zpátky. Byl to tak zvláštní pocit a ironicky se mu po tom doteku až stýskalo. Chtěl jí být nablízku, pořád. Tak moc si přál se k ní přitulit, zavrtat tvář do její voňavé srsti. Ale měl strach, aby se neopakovalo to, co předtím tam nahoře. A tak se spokojil s tím jí zatím jen hledět do jejích překrásných očí a doufat, že jednou bude stejně odvážný, jako ona. Její tlapku však stále nepouštěl, skoro jako by se bál jí pustit.
Drobně se nad její poznámkou uchechl. ,,Snad ani sny nemůžou být tak krásné..." Zašeptal. Stále trochu nevěřil, že se to děje. Že je pro Eirlys takhle důležitý...

K uším mu dolehl poplašený dusok zaječích pacek. V šeru noci se to před ním doslova hemžilo, i když jich tam pravděpodobně nebylo zas tolik. Iluze stínů byli chvílemi matoucí, ale Iska se snažil držet pohled upřený na jeden určitý pár uší. Nechtěl z něj spouštět pohled, aby se mu náhodou nestratil, ale dával si i pozor, kde je jeho lovecký parťák. Byl rád, že se drží jejich dohody, dva vlci z obou stran očividně ušáky mátly a ti dělaly zbytečné ostré zatáčky z jedné strany na druhou, aby je zmátly a tím se držely hezky mezi nimi. Iska jen doufal, že si oba nevyhlédly stejného jedince, ale tak to snad byla mizivá šance.
Nechtěl otálet a dát tak kořisti šanci jim utéct. Buď teď a nebo už nikdy. ,,Teď!" Krádce zvolal než skočil zpět doleva, oči už nalepené jen na jeho cíl.

Na malý moment se mu zahleděl do očí, když se v nich zaleskl odraz měsíce nad jejich hlavami. Postoupil o pár kroků blíže a zahleděl se na pláň před nimi. Byl z toho lovu trochu nervózní, nerad by to pokazil. Ale o moc blíž už se přiblížit nemohly, jejich kroky by je okamžitě prozradily. Tohle byla jejich nejlepší šance. Rychle odlepil pohled od planiny před nimi a na Cyra drobně kývl. A pak už se rozběhl kupředu, přicemž lehce zatočil do prava. Mohl jen doufat že jeho společník z jeho předešlích slov pochopí o co mu jde a zatočí naopak mírně doleva, aby mezi sebou měly prostor. Nebylo potřeba, aby běžely hned vedle sebe.
Jak Iska očekával, před nim se rozhýbalo hned několik kopečků, více než pouhé dva.

Pousmál se nad Dannyho odpovědí ohledně dříve řečených přezdívek. Tak jeho zvědavost zřejmě tentokrát naplněna nebude. ,,Tak to jo."
Kmital pohledem z ryby na vlčka. Byl z téhle jeho nabýdky trochu zmatený a úplně netušil, jak se k tomu má postavit. Bylo by to asi neslušné pstruha odmítnout, ale stejně... Iska v těchto věcech vždy příliž přemýšlel. Co by měl a co neměl udělat, co je normální a co ne, co se od něj očekává... Možná by se kde komu zdálo, že jeho reakce jsou občas trochu přehnané, a ony i zkutečně byly, ale to u něj bylo prostě normální. Proti jeho dalším slovům neměl však žádnou validní odpověď, a tak nakonec souhlasil. ,,Tak tedy dobrá. Děkuji." Pousmál se a přišel k Dannymu blíž, aby se tedy mohl do pstruha také zakousnout. Dával si ale pozor, aby se neocitl příliž blízko vlka, nerad by se ho dotknul.
Očima prejel zbytek ryby a i jí rychle očichal, než si opatrně kousek ukousl. S úsměvem zavrtěl ocasem, aby dal dobře najevo svou vděčnost. ,,Pstruha už jsem neměl tak dlouho, nikdy jsem nebyl moc dobrý v lovu ryb." Poznamenal s drobným úsměvem. Už se pomalu naučil, že občas přiznat nějakou slabinu nebyla katastrofa, za kterou by se kdysy propadal hambou do země.

Pokýval hlavou. Chápal kam tím míří, ale neviděl to úplně stejně. Nepřišlo mu vsak podstatné tady složitě vysvětlovat jeho myšlenkové pochody, když stejně tušil, že by je druhý vlk asi uplně nechápal. Nebyl by první, Iska už si stihl všimnout ze byl v tomhle vždy trochu "ten divný." ,,Asi máš pravdu." Souhlasil tedy nakonec, aby tohle téma mohl ukončit.
Souhlasně na poznámku o dešti pokýval hlavou. On to bral podobně, ale to už přeci jen jednou řekl. ,,Jo, to umí být hezký pohled." Souhlasil, rád pozoroval přírodu. Když mu však druhý vlk nabýdl kus ryby, překvapeně zamrkal. ,,Ne, to nemůžu. To ty jsi to ulovil." Vyhrkl nervozně, ještě se nesetkal s někým, kdo by mu jen tak nabýdl něco k jídlu, když se vůbec neznaly. Ta nabýdka ho přivedla do rozpaků. Něco takového přeci nemohl přijmout!
,,Rád tě poznávam Danny." Pousmál se. Vybral si první jméno, se kterým vlček přišel. Ale prekvapilo ho, kolik přezdívek vlastně měl, a i když některé viděl na první pohled, jako třeba daněk nebo lišák, tak přezdívka medvěd ho prochu překvapila a zároveň v něm vzbudila trochu té zvědavosti. ,,Jak jsi k těm všem prezdívkám přišel?" Naklonil hlavu na stranu. Nechtěl se ptát jen na tu jednu co ho zaujala.

Z tónu vlkova hlasu si ještě nebyl úplně jistý, jestli je vlk zkutečně přátelský nebo ne, a tak zůstal raději stále stát na místě. ,,To ne... Jen, em, ne každý má rád když se k němu přicpe úplný cizinec." Pokusil se svůj zaměr vysvětlit, pohledem při tom uhýbal lehce do strany. ,,Řeka je dlouhá... Kdykoliv bych mohl jít o kus dál." Dodal. Samozřejmě vlkovy toto misto nepatřilo, ale Iskovy prostě přišlo divné bez zeptání vpadnout do mista, které už je někym okupované. Přišlo mu to podobné jako kdyby si chtěl sednou těsně vedle někoho, když by kolem nich bylo dost volného místa. To by třeba jemu bylo nepříjemné, a tak se snažil to nedělat druhým.
Kdyz se vsak vlk poté usmál, trochu se mu ulevilo a taktéž se pousmál. ,,Já mám déšť také rád, proto jsem taky venku. Po tom teple je to osvěžující, ale ne každý si rád máčí kožich." Poznamenal. Znal víc než dost vlků, který do takového počasí šly jen když zkutečně musely, a to pak byli mrzutí a Iska se jim raději vyhnul. Ale tenhke vlček tak nepůsobil. ,,Jsem Iska, jak říkají tobě?" Představil se tedy a přeci jen udělal pár opatrných krůčků blíž.

Zamyšleně zůstal chvíli potichu. Neměl rád, když bylo rozhodování na něm, ale nemohl po Cyrovy, jehož hlavní obor nebyl lov, nic víc chtít. Bylo pochopitelné že to on musel vymyslet strategii, jen netušil jakou. Doma často lovil po tmě, ale ve sněhu a s vedením někoho jiného to bylo úplně jiné... Zavětřil, alespoň že výtr byl na jejich straně.
,,Rozdělíme se. Každý půjde z jedné strany a sevřeme je jako do čelistí." Rozhodl nakonec, když v dálce zpatřil obrysy ušáků. ,,Pravděpodobně jich tam bude víc, než kolik jich vidíme. Nenech se tím rozptýlit a soustřeď se na toho, kterého si vyhlédneš." Poradil mu ještě. Moc zkušeností s nočním lovem zatím neměl, ale už ho jednou zvěř prekvapila, kdyz se vynořila naprosto odnikud.

Překvapila ho taková náhla změna počasí, no rozhodně si nemohl stěžovat. Konečně mohl i pres den dělat něco jiného, nez se schovavat před sluníčkem nebo se chladit ve vodě. A to, že měl kvůli tomu uplně promočený kožich bylo to nejmenší, užíval si vůni přírody po dešti a spokojeně si ťapkal po pěšince, na kterou nahodou narazil. Občas se koukl po nějaké té kořisti, to by nebyl on aby se necítil provinile za to, že by nakonec domů dorazil s prázdnou, ale že by jeho mysl byla na tento úkol nějak zvláště fixovaná se říci rozhodně nedalo.
Když však v dálce zpatřil modř vody, uvědomil si, že má z toho všeho pochodovaní vlastně už celkem žízeň. Olízl si tlamu, aby si jazyk namočil o dešťovou vodu a zamířil k řece. To, co ale nečekal, bylo, že u ní na někoho narazí. Jakmile zpatřil hnědá zada dalšího vlka, zastavil na místě.
,,Ahoj!" Pozdravil, když se na něj druhý vlk otočil. Z místa se ale nehl, ne dokud nebude vědět vlčí úmysly. Pokud by dotyčný nebyl přátelský, byla by hloupost k němu chodit vlíž. Když si pak ještě všiml, že duší u jídla, nervozně prešlákl a omluvně se pousmál. ,,Omlouvám se že rušim. Nečekal jsem, že v tomhle počasí na někoho narazím."

,,No..." Moc se mu to vysvětlovat nechtělo. Nebylo to něco, na co byl hrdý a věděl, že to nebylo ani příliž normální. Nechtěl jen tak na potkání každému vysvětlivat jeho strach. Ale zároven věděl, že ve smečce tomu neunikne, většina už to stejně věděla. Možná i všichni, nepřekvapovalo by ho to. ,,Je u mě trochu problém s doteky. Kvůli mé magii a tak." Zaobalil odpověď.
Byl ale hlavně rád, že našel něco, co jemu šlo a co Fäoline chtěla dělat. ,,Skvělé." Zavrtěl s usměvem ocasem a postavil se vedle ní. Nečekal, že okamžitě vyběhne, myslel si že se ještě dohodnou kudy nebo kam poběží. Ale když už šedivá vlčice vyběhla, nebyl důvod jí zastavovat a tak rychle vyběhl za ní. Muselo se uznat, že byla rychlá!
Iska se soustředil hlavně na cestu pred sebou, kterou Fäoline zatím určovala, a na rytmus svého dechu. Nechtěl se vyčerpávat hned ze startu, a tak se vlčici nesnažil předběhnout. Nechal jí vést. Poslouchal dusot jejich tlapek, které vyplňovaly krátke mezery mezi udery jeho srdce. Ani si nepamatoval, kdy naposledy věžel jen tak. Kdy nehodil nějakou kořist nebo se rychle nesnažil dostat na nějaké místo. Byl to fajn pocit.
Pomalu ale i tak uzavíral mezeru mezi nimi, dokud se nezařadil vedle vlčice. ,,Dobrý?" Zvolal mezi nadechy, aby se ujistil, že je vlčice v pořádku.

Souhlasně na Cyrovy slova přikyvl. Překvapilo ho, jak rád slyšel jeho hlas. Byl to opravdu nezvyk být v jeho blizkosti a neslyšet ho. Zamyslel se nad technikou, která by pro tenhle lov byla nejlepší. S někým v noci ještě nelovil... Tohle bylo prvně a Iska z toho byl krapet nervózní. Ale né kvůli Cyranovy, spíse celkově, jako vždycky kdy dělal něco poprvé.
,,Tentokrát nám naše typická technika moc nepomůže. V tehle tmě by jeden netušil, kam je ma zahnat. Navíc zajíci jsoz rychlí... Bude to chtít prosto lovit pospolu." Zašeptal zamyšleně. ,,Jen si musíme dat pozor, kde je ten druhý, abychom do sebe nevrazily."

I když úplně její názor nechápal, respektoval ho. Věděl ze kazdý vlk má na svět kolem jiný pohled a bylo by hloupé snažit se někomu vnutit zrovna ten jeho. ,,To je na tobě, nikdo tě nebude nutut se k nám přidat, když nechceš. Pokud zůstaneš v těchto končinach, nikdo ti ani nebude bránit se s Asphodelle vídat." Pokrčil rameny. Nechápal, že se vlčici chce zůstávat o samotě, ale věděl že nema sebemenší právo jí do toho strkat čumák.
Nad její další poznámkou se ale musel trochu pousmál. ,,To budeš mít těžké hledání, pokud se jednou rozhidneš někam přidat. Ještě jsem o smečce, která by vlky přijímala jinak než jako nízko postavené neslyšel." Poznamenal, ale ne nijak výsměšně. Naopak se pak ještě o to víc pousmál. ,,Náhodou to se zrovna mě na Azarynu líbilo. Že úplně všichni začínají stejně a víš se dostanou jen když se snaží." Vysvětlil se zavrtěním ocasu. ,,Ale ani jako omega jsem se necítil opravdu nějak podřadně. Vlastně jsem dělal pořád to samé, co dělám teď." Pokrčil rameny. Pro něj se přiliž nezměnilo, jen možna s vyššim postavením přišlo více starostí, jestli je na to místo dostatečně dobrý. Nijak Sassafras za její slabší chvíli neodsuzoval, jen se na ní mile pousmál. ,,To věřím... Být tulákem umí být někdy trochu osamělé." Přitakal a následně se široce usmál. ,,Víc než jsem si představoval." Zrovna od něho to zřejmě nic neznamenalo, byl zvyklí co by života ve smečce na úplné minimum a možná ještě níže. Jeho naďka byla hodně nízko, když do těchto končit poprvé dorazil.

Ve tmě noci jen stěží rozeznával jeho výraz, ale doufal že vidí správně. Bylo to zvláštní. S Cyrem už parkrát na lovu byl a sediví vlček skoro nikdy nezavřel tlamu. Většinou mu to moc nevadilo, i když to znamenalo problém pro lov. Tohle, to bylo zvláštní. Mít Cyra takhke po boku a zároveň aby panovalo takové tich. Takové... Nepřirozené.
Až Cyrovo zastavení mu připomělo, že tu byli z nějakého důvodu a že by se měl spíše soustředit na lov. Taktéž se tedy zastavil a zavětřil. Ucítil spoustu pachů a zkušeně mezi nimi hledal ty čerstvé a užitečné. Ze zvířete, které mu po vyzaření staršich pachů vyšlo, příliž nadšený nebyl, ale kořist jako kořist, vybyrat si nemohl. ,,Cítím zajíce." Šeptl směrem k Cyrovy. ,,Měli by být někde před námi..." V tom byla nevýhoda a výhoda lovení v noci. Oni kořist jen tak nezahlédnou, ale ani ona je.

Její slova ho viditelně šokovala, až v překvapení od šedomodré vlčice ucouvl. Nikdy se příliž nepídil po minulosti smečky, do které se připojil. Nikdy mu nikdo nedal důvod očekavat cokoliv zlého. Všichni k němu byly vždy milý... To, co tahle vlčice říká, mu k jeho milované smečce vůbec nesedělo, nedovedl si nic tak hrozného ani představit.
,,N-nic takového Azaryn nedělá!" Vyhrkl stále v šoku. Ne, musela mu lhát. Proč by měl věřit nějakému náhodnému vlku nad jeho smečkou? Její slova ho ale stejně dost rozhodila. Nikdy se Feiera ani nikoho jiného neptal na minulost Azarynu... Zavrtěl rychle hlavou. ,,Já omega nejsem a nikoho jsem zabíhet nemusel." Snažil se dodat důkez, že to co vlčice tvrdí je lež. Škody ale už byly napáchány a v jeho hlavě se jako vždy začaly oběvovat šílené myšlenky a představy, kterým se jen těžko bránilo.

Jen... To slovo se mu nelíbilo. To co mu tady teď předvedla bylo přece tak úžasné. Chtěl jí nějak podpořit, aby takhle o svých schopnostech nemluvila, ale netušil jak. ,,Mě to přišlo úžasné." Nezmohl se ale na nic moc lepšího než se opakovat a otočil na chvíli pohled na tančící plamínky. ,,Užitečné a tak krásné." Zamumlal ještě.

Věděl, že se nejedná o slzy smutku, které začaly stékat po její tváři, ale i tak je nerad viděl zdobit její tvář. Obdobně, jako předtím ona k ní natáhl opatrně tlapku. Tu druhou, odmítal opustit její packu. V tlapách už sice našel ten pocit doteku zvládnutelný a někdy až příjemný ale stejně, když jí opatrně začal stírat slzyčky z tváře, se mu chlupy na zádech zvedly. To bylo poprvé, co se dotýkal její tváře. Její srst byla v těch místech tak jemná, jako by snad sahal na obláček. Trošičku se mu tlapka třásla, jako by měl strach, že se pod jeho dotekem rozplyne.
,,To já také." Přiznal, i když to byla ona, která v sobě našla tu odvahu se ho zeptat. Její smích zněl v jeho uších jako nádherná melodie. Jako zurčící potůček po celém dni bloudícím po poušti. ,,Nemůžu uvěřit že mám takové štěstí." Zašeptal zatím co jí hleděl do těch jejích prekrásných očí.