Príspevky užívateľa

Mornie kráčela zasněženou krajinou a hluboce přemýšlela. Dost možná byla tohle poslední zima, kterou na tomhle území stráví. Ale tohle si říkala už několik let a nakonec rok co rok pořád vyšlapávala ve sněhu ty stejné cestičky, vedoucí na ta stejná místa. Takže tohle její loučení už v ní vlastně ani nevyvolávalo ty pocity, které by čekala. Kdo ví, jestli se toho Azarynského stěhování vůbec dožije. Už ji pomalu ale jistě začínal dohánět věk. A s těmi svými četnými zraněními si nedělala naděje, že se dožije nějak extra vysokého věku.

Na čumák jí dopadla něžná sněhová vločka a vlčice se navzdory takovým chmurným myšlenkám musela usmát. Začínala v zimě nacházet krásu. I přes to, co všechno jí připomínala.

Ohlédla se koutkem oka po bílé závěji. Ucítila svrbění v tlapkách a měla jasno. Vrhla se čumákem napřed do sněhu a začala zběsile hrabat sníh na hromadu. Co chvíli se zastavila a tlapkami, čumákem a ocasem začala svůj výtvor tvarovat. Pod náhlým polibkem sněhové múzy se z hromádky stala podobizna vlka, dokonce skoro v životní velikosti. Mornie se prohrabala sněhem až ke spící trávě a našla tam dva pěkné kamínky, které opatrně chytila mezi zuby a umístila na hlavu svého sněhuláka jako oči.

Pyšně vypjala hruď, když se podívala na svoje dílo. Cítila v sobě jiskru dětství, jaké nikdy nepoznala. Věděla moc dobře, že její sněhovlk do jara roztaje, a že její nostalgická radost pomalu zase uhasne. Ale protentokrát se toho nebála. Místo toho si jen poklidně užila ten krásný pocit, dokud ho v sobě cítila…

Mornie seděla v Zeleném lese, jen pár kroků od Nihilské hranice. Co tím hodlala sledovat, to snad nevěděla ani ona sama. Po tom, co se dozvěděla o uzavření mírové dohody mezi její smečkou a Nihilem asi prostě cítila potřebu si své nové spojence trochu okouknout.

Neviděla však nikoho. Marně mžourala zdravým okem mezi stromy, ale viděla jen další stromy a v dálce pár rozkvetlých kopečků. Možná to tak bylo lepší. Aby si Nihilští nakonec nepomysleli, že k nim Azaryn vyslal zvěda. A přitom se jim tam potuloval akorát jeden zvědavec.

Mornie dorazila do Smaragdového údolí, na místo setkání. Trochu ji z toho mrazilo v kožíšku. Naposledy, když se smečka takhle sešla, bylo to kvůli Feierovu odchodu. A s tím se pořád tak docela nevyrovnala. Měla obavy, co za zprávy jim tentokrát alfa přinese.

Mírová dohoda s Nihilem se jí v první chvíli tedy opravdu nelíbila. Rozhodně byla na dlouhém seznamu věcí, o kterých si Mornie opravdu nepřála slyšet. Přišlo jí to jako radikální krok proti tomu, co by Azaryn měl zastávat. Nevěřila, že jejich ztráty byly tak veliké, že by smečka potřebovala pomoc zvenčí. Byla přesvědčená, že by si dokázali poradit sami – ostatně jako už tolikrát před tím. Tiše vycenila zuby, ale nevydala ani hlásku. Žádná slova, žádné vrčení. Zdálo se totiž, že Zathrian ještě nedomluvil.

Když zmínil souboj a odkázal na svoje rány, zpozorněla. V první chvíli si toho nevšimla, ale když udělala pár kroků blíž, uvědomila si, že Zathrian má skutečně na těle několik relativně čerstvých zranění. Pokud jejich původcem byl skutečně Nihilský alfa… snad by to Mornie dokázala přijmout. Myslela si, že aliance s Nihilem bude znamenat vazbu na neschopné nekňuby, se kterými bude ponižující jakkoliv spolupracovat. Ale tohle… tohle se jí zdálo přijatelné.

Nechala se myšlenkami unést tak, že vůbec neslyšela nového Azarynského alfu přicházet. S trhnutím se otočila až když na ni promluvil.

Že se rozhodl jí vykat, to ji trochu zarazilo. Přeci jen byl výše postavený. Mornie si notnou dávku těchhle zdvořilostních pravidel o tom komu musí vykat a komu smí tykat pamatovala ještě ze své staré smečky… Ale od příchodu do Norestu je postupně začala zapomínat. Azaryn hrál úplně jinou hru. Nebo to se jí alespoň zdálo. Ačkoliv když zalovila v dávných vzpomínkách – Raymondovi také během prvního setkání vykala. Nebo se o to tedy alespoň snažila.

„Ehm… Zdravím!“ Jaké to krásné univerzální slůvko, šikovně vměstnané mezi přátelské „Ahoj“ a formální „Dobrý den“ tak, aby se Mornie nemusela rozhodovat, které z nich by bylo vhodnější. „Mám se… dobře.“

Nebyla to tak docela pravda. Pořád se k ní vracel vztek kvůli Feierovu odchodu ze smečky. Ale o tom Zathrianovi povídat nechtěla. Z toho, jaké reakce viděla od ostatních, měla pocit, že všichni Feierův odchod přijali s klidem a nechtěla zbytečně vířit vodu.

Všimla si, že si Zathrian prohlíží její jizvy. Už si ani neuvědomovala, jak hrozně musí připadat těm, co se na ně nemusejí koukat každý den. Ona sama už si na ně zvykla. Přijala je jako součást sebe a své minulosti. Pořád v ní bublala trocha zloby vůči tomu Přízračnému, který ji do té ohnivé pasti uvěznil… ale jizvy jako takové už ji netrápily.

Mornie ležela schoulená v nejzazším koutě jeskyně. Slíbila sama sobě, že ať se stane cokoliv, už nikdy neudělá stejnou chybu jako posledně. Už nikdy se s žádný zraněním nebude skrývat před smečkou a vyhýbat se ošetření. A zatím se jí to docela obstojně dařilo dodržet. Především protože tuhle ránu utržila před zraky celé smečky. A kdyby se nenechala ošetřit, skoro určitě by ji nakonec nimlógův jed i zabil.

Ale měla štěstí. Rána se zatím hojila docela dobře, ačkoliv se s ní pořád trochu houpal svět pokaždé, když vstala. Už mohla i normálně dýchat, v což si první den po lovu ani netroufla doufat. Byla plně přesvědčená, že už se nikdy nenadechne nosem. Ale nakonec se jí to povedlo.

Protože ji však rána zasáhla do krku, měla stále trochu problémy s mluvením. Nedařilo se jí přinutit hlasivky fungovat tak, jak by měly. Najednou byla ráda za svou telepatickou magii.

Ucítila v kožíšku chlad přicházejícího podzimu. Tohle byly ty dny, kdy ji začínalo mrzet, že si její srst nezanechala tutéž huňatost, s jakou do Norestu před lety přišla. Ale cítila se tak jen do té doby, než si zase vzpomněla na ta úmorná léta.
Zahleděla se mezi větve nejvyššího stromu. Zeleň jeho listů byla ta tam, zato zářil mnoha jinými barvami. Šedomodrou vlčici zachvátil zvláštní pocit, že tohle je dost možná poslední rok, kdy sleduje padající listí tohohle stromu a může s klidem říct, že je doma. Najednou si nedokázala představit, že jakékoliv území, kde nebude ta slavná Azarynská nora, kamenná louka či nejvyšší strom, dokáže vůbec kdy nazvat domovem.

Ale změna je nutná. Konflikt s Přízračnými ji o tom přesvědčil. A když neuhnou oni, bude to muset být Azaryn. Možná jsou tvrdohlavá smečka, ale rozhodně ne hloupá. A možná, že v tom se skrývá ten pravý domov. V hodnotách, které si odnese Azaryn s sebou.

Ale to staré území jí vážně bude chybět.

Těžce dýchala. To, co se dělo před ní, v podstatě ani nevnímala. Před očima měla mlhu. V uších jí zuřil řev běsnícího ohně z dávných vzpomínek. Stála ztuhle a napjatě, nehýbala se.

Odněkud z dálky zaslechla hlas. Nerozuměla přesně tomu, co jí říká, ale poznala, že patří Feierovi. Její svaly povolily. Scénu temné ohnivé vzpomínky vystřídala jiná. V kožíšku na moment ucítila vichr, který na podzim zuříval na vřesovišti. Bouřlivé plameny se proměnily v drobnější ohýnek, který hodoval na trsu seschlého vřesu.

Tahle smečka se nerozprchne ani nepodvolí jen tak.

Mornie, zatraceně, vzpamatuj se!

Několikrát rychle zamrkala. Mlha před jejíma očima se pomalu rozplynula. Místo zuřivých plamenů slyšela všechen ten povyk dole v rokli. Prudce se nadechla. Pohlédla Feierovi do očí a beze slova, jen s rázným přikývnutím se vydala na cestu za ostatními. Kráčela opatrně, nechtěla na dno dopadnout podobným stylem jako Mensis, ale v jejích pohybech byl ráz a odhodlanost. Když viděla, že Zathrian na nimlóga útočí přímo, přidala do kroku. Už jí nezmáhal strach a panika. Už toho měla dost. Chtěla ochutnat nimlógovu krev.

Mornie se už už chystala vrhnout další kámen nebo větev nebo něco, když v tom se celá rokle octla v plamenech. Šedá vlčice se snažila sebrat všechnu odvahu, kterou v sobě nosila, aby nezačala panikařit. Musím jim pomoct, říkala si pro sebe. Musím něco udělat.

Jenže její jizvy se najednou ozvaly s novou vervou. Téměř slepé očko si zvolilo tuto chvíli, aby začalo zase jednou pořádně pálit. V hlavě jí nezůstalo nic, než vzpomínka na rudé plameny, ve kterých se kdysi ocitla sama. Její srdce bilo jako o závod a ona se nedokázala ani pohnout. Jen ztuhle sledovala, jak oheň tančí okolo nimlóga.

Poděšeně zírala na to, co se před dní dělo. Jak se Cyrano a Rufus zřítili do hlubin za nimlógem, jak se Fäoline drží ve vzduchu nad ním. Koutkem oka také zahlédla i Mensis, jak se vrhá do rokle za nimi. „Ne, takhle ne.“ Snad to chtěla zakřičet, ale byla v ní tak malá dušička, že se z toho zvolání stal pouze šepot. Vrhnout se za nimlógem do údolí bylo přeci šílené. Sama by si na to netroufla ani v plné fyzické síle, natož v tom stavu, v jakém byla teď. Musí to jít jinak.

Rozhlédla se kolem. Pořád jim ještě zbylo všechno to kamení a dřevo, kterým chtěli nimlóga zabít původně. Otočila se a čapla mezi zuby ten největší kámen, jaký se jí vešel do tlamy. Bude jednodušší s ním mířit, než kdyby něco většího dotlačila k okraji útesu a shodila. Tímhle nimlógovi sice moc neublíží, ale třeba by mohla alespoň odvést jeho pozornost. Udělala pár kroků blíž ke srázu a zhluboka se nadechla. Jen abych nezasáhla někoho z našich řad…

A švihla kamenem dolů do údolí.

Když si uvědomila svou chybu, tiše sama sebe proklela. Zatraceně, přece ještě nemám věk na to, abych dělala takové blbosti, ne? Možná za to mohlo to její prokleté pochroumané očko, možná její spontánní autopilot prostě špatně pilotoval. Ale teď už s tím nemohla moc udělat. Otočila se a chtěla utíkat na správnou cestu, ale všimla si, že už ji předběhl někdo jiný. Zahlodal ji v nitru malý zoubek závisti. Přála by si, aby tam stála s nimi a mohla přiložit tlapku ke skolení nimlóga. Ale takovéhle osobní pocity teď už nebyly podstatné. Mohutný balvan se svalil ze skalní římsy, zasáhl zvíře a bylo po všem.

Tedy alespoň do chvíle, než si Mornie všimla Isky, jak bezmocně visí pod nimi. Nechápala, proč mu Adain nedokáže pomoci. Skoro mu to chtěla vyčítat, ale neviděla tam dolů dostatečně dobře. Vystřelila tedy ze své pozice a vydala se obhlédnout, jestli by mohla nějak pomoci ona.

Naježila se jí srst, když si všimla skály nedaleko od nimlóga. Uvědomila si, co by to mohlo znamenat, kdyby toho smečka dokázala využít. V duchu se proklínala za to, že si jí nevšimla dříve. Mohli si ponechat kontrolu nad situací.

Nejprve váhala, zda by tam vůbec měla chodit ona. Taková stárnoucí rozvrzaná zjizvená vlčice že by se měla vyškrábat až nahoru? Nezdálo se jí to možné. Chtěla dát vědět někomu silnějšímu, koho ještě nezmáhal věk ani zranění. Jenže Zathrian i Iska měli momentálně svých starostí víc než dost. Ani letci, kteří se zjevili na obloze, by jí moc co k čemu nebyli. Na pohybující se cíl se telepatická magie zatraceně špatně směřuje. A na hlasité zavolání neměla odvahu. Nimlóg představoval příliš velkou hrozbu, už takhle byli na tenkém ledě.

Když se však z výšky ozvalo zavytí a nimlóg zareagoval vzepětím, její mysl vypla. Nedokázala by vstoupit do hlavy vůbec nikomu, protože její vlastní jako by přepnula na autopilota. Nikdo jiný než ona nemohl využít situace a bylo nutné konat než bude pozdě. Vystřelila vpřed rychlostí, jaké v životě snad ještě nedosáhla. „Támhle nahoře!“ zvolala nakonec také na své souputníky a pohodila hlavou, naznačujíc směr, v naději, že některý z letců si toho místa také všimne a dostane se tam dříve než ona. Beztak už nemělo smysl zůstávat potichu. Nimlóga vyplašilo vytí a na sebe samotnou přitáhla pozornost už jen tím, jak rychle se dala do pohybu. Tedy, alespoň to si myslela. Co se má stát, to se stane. Ona teď musí udělat vše pro to, aby se někdo dostal nahoru. Jestli to bude ona, nebo někdo jiný, na tom už v podstatě ani nezáleželo.

Na několik úderů srdce vypadala celá jejich panika jako falešný poplach. Zdálo se, že se situace uklidnila. Že jsou v bezpečí.

Jenže pak to přišlo. Z lesa se vynořil pár rudých parohů a obrovská hrůzostrašná bestie spolu s ním.

Mornie se přitiskla břichem k zemi. Se svým modrým kožíškem byla i tak dost nápadná. Vidí vůbec nimlógové modrou? Ach, na tohle nemáme čas! V hlavě jí začalo šrotovat. Musím něco udělat! Musím něco vymyslet!

Sledovala Zathriana. Nejprve jeho počínání nerozuměla, ale nakonec pochopila, že to má asi co do činění s magií. Nevěděla, jak přesně ta jeho funguje, ale připomnělo jí to, že i ona nějakou má. Zhluboka se nadechla a začala usilovně přemýšlet, jak by se taková jednostranná telepatie dala použít v takové situaci.

Jenže komu by tak jaké myšlenky telepaticky předávala, když sama nevěděla, co dělat a co si myslet? Napadalo ji jen jediné, ale nebyla si jistá, zda to bylo vůbec možné.

Nakonec se rozhodla ještě chvíli posečkat, než se vrhne do akce, byť jen svou magií. Nechtěla riskovat, že překazí Zathrianovy snahy.

I ona spolu s ostatními vlky čekala na příchod nimlóga. Nechtěla se nechat odradit zraněními, konec konců už jí příliš nepřekážela. Cítila se plně schopná splnit tento úkol. Když už se tu bestii vydala s Asphodelle stopovat, tak chtěla pomoci dílo také dokončit.

Každou chvíli zadržela dech. Zdálo se jí, že hrozně funí, že je její dech slyšet a že přitahuje pozornost. Jenže když zrovna nedýchala, zdálo se jí, že stejný hluk dělá také tlukot jejího srdce. Prostě si nemohla vybrat.

Z toho věčného cyklu dýchání a držení dechu ji vytrhlo až Iskovo volání. Prudce trhla hlavou jeho směrem a poté pozorně poslouchala Zathrianův rozkaz. Postavila se všemi čtyřmi tlapkami pevně na zem, připravená vyrazit vpřed, kdyby bylo potřeba.

Kdo ví proč se jí v hlavě náhle zjevila vzpomínka na dávno zapomenuté časy. Dnes už na takové časy příliš nevzpomínala. Přišlo jí to jako úplně jiný svět, jako jiná Mornie. Ale přesto si někde hluboko v duši stále pamatovala, jak Děti měsíce lovily ledního medvěda, který si našel doupě na jejich území. Patnáct vlků na jednoho medvěda. Zuby na sněhově bílé srsti. Doufala, že během tohohle lovu na přímý souboj nedojde. Nezdálo se jí, že by bylo možné se v takovém souboji vyhnout ztrátám. Nimlóg není medvěd. Je to mnohem horší bestie.

To, jak situace vypadala, jí však mnoho klidu do duše nepřinášelo.

Byla tak daleko od Azarynského území. Až sem ji zavedla ta rmoutící událost. Nerozuměla tomu. Nešlo jen o Feiera. Šlo i o zbytek smečky. Jak je možné, že to nikoho nerozhořčilo tolik, jako ji. Všichni Feiera respektovali. Měl ve smečce tolik přátel. Jak je možné, že nikdo jiný na sobě nedal znát rozhořčení? Jak je možné, že to všichni tak snadno přijali? Copak byla ona ta divná?

Zahlédla pasoucí se stádo sobů. Vzpomínala si na to, jak tu jednoho s Feierem ulovili. Po tom, co jí pomohl překonat tu panickou hrůzu z její vlastní rodiny. Je tohle ten rozdíl mezi námi? Tentokrát nechala své myšlenky znít jen ve své hlavě. Že se musím léčit z vlivů vlastní rodiny? Zatímco ty zoufale toužíš, aby nějaký vliv vůbec měla?... Myslela jsem, že ti rozumím. Ale najednou už nic nedává smysl.

Klusala podél úpatí hory. Chtěla se vydat nahoru. Stejnou cestou, kterou kdysi běželi s Feierem. Nebyla si jistá, zda je dobrý nápad takhle se znovu procházet vzpomínkami. Ale nemohla si pomoci. Zhluboka se nadechla a vydala se nahoru.
„Slíbil jsi mi, že půjdeme plavat,“ šeptala do větru mezi prudkými nádechy. „A vím, že jsem to byla já, kdo se stáhl do ústranní. Kdo se schoulil do klubíčka v díře a dlouhé měsíce nevylezl. Ale vždycky jsem tě považovala za vlka, který plní své sliby. Dříve nebo později.

Spletla jsem se snad?“

Když vystoupala na vrcholek hory, zahleděla se dolů na Azarynské území. "Jak jsi mohl tohle všechno opustit?"