Príspevky užívateľa

Zavzpomínala krátce na to jedno setkání, které kdy měla s opravdovým Kulťanem, aby se pokusila Pstruhovi vysvětlit, proč si jeho myšlenky okamžitě spojila s tou smečkou v opuštěném městě. „V Kultu si taky šeptají podobné věci o Bohu. Vlastně si je asi moc nešeptají. Kdepak, oni si je říkají nahlas. O Bohu na obloze, který na ně dohlíží a dává jim vše dobré v jejich životech za odměnu a všechno zlé za trest. Proto jsem si myslela, že ti tu myšlenku do hlavy nasadili oni.“

Jestli to ale nebyl někdo z Kultu, tak kdo?

No jasně, pomyslela si Mornie, když se jí od Pstruha dostalo odpovědi na její nevyřčenou otázku. Samozřejmě, že to byli Přízrační. Kult před průmyslovou revolucí. „S Přízračnými si moc netykej,“ radila mu. „Před pár lety jsme s nimi měli kopu problémů. Nerada bych, aby naši někde v horách u hranice našli další mrtvolu. Zvlášť ne, pokud by byla tak mladého vlka, jako jsi ty. Vyprávěl ti vůbec někdy někdo o tom, co nám Přízrační provedli?“

Přes její tvář přelétl stín. Spojení „nebeský Otec“ řečené takovým tónem v ní probudilo cosi pradávného, hluboce spícího. Znovu si vlka prohlédla a přimhouřila na něj své funkční oko. V její hlavě to začalo pořádně šrotovat. Že by se do Norestu dostal někdo další, kdo měl tu čest s Dětmi měsíce a nasadil nebohému Pstruhovi do hlavy takový plevel? Nebo tady běhá ještě víc pomatenců? Jinak se to přeci stát nemohlo, Pstruh se narodil v Azarynu a jeho rodiče nebo smečka by mu stěží něco takového vštípili. To muselo přijít zvenku.

„K-kdo ti napovídal ty věci o Bohu a pekle? Snad ses nezatoulal až ke Kultu? To vůbec není místo pro tak mladého vlka, a už vůbec ne pro člena Azarynu. Nebo… nebo jsi potkal někoho jiného?“

Protáhla se a mladého vlka si znovu pořádně prohlédla. Zdál se jí celkem troufalý. Většina vlků, kteří pohlédli na její rány poprvé, se snažili své otázky formulovat něžněji. Nebyla si jistá, zda ji jeho přímočarost urazila, nebo zda v ní vyvolala respekt.

„Kdo to udělal, na tom už příliš nezáleží,“ řekla. „Ten vlk si… vysloužil odpuštění.“ Mornie si pořád nebyla tak úplně jistá, co ji k tomu ten den u Cayny vedlo, že došla k tak náhlému pochopení. Ale stalo se, a to bylo důležité.

„Díky němu jsem nahlédla do očí smrti a unikla z jejích nenechavých spárů. Mé… „zohyzdění“ mi navždy připomíná, že jsem silnější, než živly okolo mě. Že oheň je mou součástí, že patřím do Azarynu. To je dar. A pro takový dar stojí za to projít peklem.“

V tu chvíli Mornie ještě nevěděla, že Pstruh svou frázi s peklem myslí doslovně.

Zastříhala ušima, když na ni strakatý vlk promluvil. Zvedla se a udělala krok blíž. Poznávala ho od vidění – nedávno přišla okounět na jeho ceremoniál. Byla ráda, že konečně taky jednou dostala příležitost poznat nějaké Azarynčátko osobně. Stále si pamatovala doby, kdy zpochybňovala věrnost vlků, kteří se do smečky narodili, místo aby si své místo v ní zvolili po letech toulání po světě. Bývala přesvědčená, že skutečnou oddanost lze očekávat jen od těch, kteří mají možnost skutečné volby. Věřila tomu dodnes? To se dalo těžko určit. Někteří rození Azarynci ze smečky zbaběle odešli. Ale Zathrian třeba zůstal. Navíc spousta vlků, kteří zvenku přišli, také utekli. Mal, Feier... Možná by se skutečně měla mladé krvi trochu více věnovat. Třeba se i zasadit o to, aby se od nich skutečně dala očekávat věrnost smečce.

O Pstruhově víře toho však věděla jen velmi málo. Další důsledek jejích samotářských tendencí. Slyšela krátkou zmínku o nějakém takhle pomateném vlkovi, ale dodnes si to nespojila s žádným konkrétním obličejem.

„Něco jsem… zaslechla,“ hlesla. „Já jsem Mornie. Tys o mně možná už taky slyšel.“ Nebyla si jistá, jak moc se ve smečce o její „zkoušce ohněm“ ještě mluví.

Mornie seděla u kořenů vzrostlého dubu a sledovala, jak sluneční paprsky tančily skrze listí okolních stromů. Přemýšlela. Vzpomínala. Opětovné setkání s Harihuou u řeky Cayny v ní vyvolalo zvláštní vlnu sentimentality nad jejími zraněními. Bylo to všechno tak zvláštní. Její jizvy ji připravily o schopnost normálního lovu či boje, propásla možnost dalších tréninků s Feierem i dalšími členy smečky. Nikdy by to tomu parohatému vlku neměla odpustit, i když ji nezmrzačil úmyslně.

Ale ať už se před měsícem u řeky stalo cokoliv, bylo to silné. Najednou viděla své rány úplně jinak. Připadaly jí jako nedílná součást jí samotné. Navždy vepsaly Azaryn do její kůže. Tehdy také poprvé potkala Mensis. Musím se s ní zase někdy setkat, pomyslela si.

Mornie se nakonec na inauguraci intermerat dobelhala, i když to původně neměla v plánu. Neměla k žádnému z vlčat příliš blízký vztah, ačkoliv se znala s oběma jejich rodiči. Tentokrát už ani žádné nové azarynčátko neměla na starosti – jednak protože žádná z intermerat si nezvolila kariéru lovce, a jednak protože Mornie už pomalu začínala cítit své stáří a svá zranění. Byla odhodlaná vykonávat své zaměstnání až do skonání, dokonce snad bude ochotná příště opět při ceremoniálu asistovat. Ale protentokrát se jen přišla podívat, jak si mládež povede, a jestli všichni úspěšně splní zkoušku.

Pro Mornie prosím přívěsek číslo 10.

Mornie pozorovala tu šťastnou událost s pýchou v srdci. Chvíle, jako byla tahle, jí vždy připomínaly, jakou rozmanitost v sobě Azaryn nosí, i když ji ostatní smečky ani tuláci nikdy nepochopí. Že navzdory své ohnivosti, zlosti a síle, si i Azaryn najde chvíli na oslavu lásky.

Občas si říkala, že by také někdy ráda podnikla svou vlastní oslavu lásky. Když byla mladší, bránila se té myšlence ze všech sil, protože jí připomínala starou smečku a staré zvyky, pod jejichž vládou by neměla na výběr. Ale to už měla teď daleko za sebou a jediné, co jí zůstalo, byla touha po společnosti. Během všech těch let se objevilo pár vlků, o kterých v tomhle světle uvažovala, se kterými si dokázala představit společný život, možná i… svatbu. Ale ti do jednoho zmizeli. Kromě ohnivé magie měli evidentně společné i to, že z Azarynu zbaběle utekli. Co to asi vypovídá o Morniině typu?

Zhluboka se nadechla. Možná bylo na čase jít s pravdou ven? Mornie si tím ani po takové době nebyla jistá. Bála se pořád případného konfliktu mezi Azarynem a Přízračnými, který by z toho mohl vyvstat. Byla připravená si to v tichosti odnést až na nové Azarynské území. Nebo do hrobu. Podle toho, co přijde dřív.

„Nepamatuju si jeho jméno,“ řekla popravdě. Nebyla si jistá, že se jí kdy vůbec představil. Nebyl k tomu konec konců úplně důvod. „Mám pocit… že to možná… asi… mohl být někdo z Přízračných. Ale nejsem si jistá.“ To byla lež. Věděla to moc dobře. Ale říkala si, že když bude znít nejistě, sníží se pravděpodobnost, že smečka si s jistotou půjde pro nějakého parohatého Přízračného.

Jméno postavy: Mornie
Jakým předmětem byla postava začarována: pírkem
S kým a kde hrála: s Harihuou na řece Cayně
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: cca 4
Krátké shrnutí příběhu: Mornie šla ke Cayně vzpomínat na den kdy získala své jizvy a potkala tam Hariho, vůči kterému měla velmi smíšené pocity kvůli vlivu magie, se kterými se musela nějak vyrovnat.
Dopad na postavu: Mornie Harimu svým způsobem svá zranění odpustila. Ačkoliv netuší úplně co se v její hlavě ten den odehrálo, už neprahne po pomstě a nechová vůči Harimu zášť.

Mornie se krčila v trávě a pozorovala stádo srn, které se právě přesouvalo z jedné pastviny na druhou skrz Syslí háj. Dnes rozhodně neměla v plánu kteroukoliv z nich lovit, ale plánem pořád bylo, že dříve nebo později ochutná maso některé z nich. Chtěla si zmapovat jejich pohyby, aby mohla co nejstrategičtěji umístit nějakou past. Teď v zimě to nebude úplně jednoduché – vyhloubit díru v zamrzlé zemi by bylo velmi náročné a maskování čehokoliv větvemi by vypadalo v zasněžené krajině velmi podezřele. Přesto si chtěla udělat přehled – i to bylo konec konců součástí její práce.

Mornie se nikdy vlastně ani moc nezamýšlela nad tím, že celý ten incident mohla být nehoda. Tvářila se tak před svojí smečkou, když se jí ptali na původ jejích zranění, ale vždy měla za to, že její rány byly výsledkem úmyslného útoku, byť v sebeobraně.

Přešlápla, když cítila, jak její jizvy zapálily. Evidentně neměly rády, když se o nich dlouho mluvilo. „Víš, ten den byl příšerný. Pořád o něm mívám noční můry. Ale v té chvíli, kdy jsem tam stála obklopená plameny… jsem se cítila nejvíc sama sebou, co jsem kdy byla. Od té doby jsem už nikdy nepochybovala o svém místě v Azarynu. Takže, hádám, že ti přeci jen mám za co děkovat.“

Byla to pravda. Mornie stále nemohla uvěřit, ji takhle otevřeně říká zrovna tomuhle vlku, ale byla to pravda.

Pousmála se nad myšlenou, kterou Zathrian vyjádřil. Že byla silnější, než vlk, proti kterému tehdy stála. To byla dost možná pravda. Kdyby záleželo jen na ryzí síle a výdrži, nedokázala si představit, že by se Přízrační mohli s Azarynem měřit.

„Kdybych měla silnější magii, mohlo to všechno být jinak. Jenže když se někdo umí proměnit v hořícího ptáka, tak s tím já se svojí telepatií nic moc neudělám,“ povzdechla si. Často se zamýšlela nad tím, jaký by byl její život, kdyby byla obdařena nějakou účinnější schopností. Telepatie se jí hodila při lovu, ale i tam leckdy pokulhávala v porovnání s vlky, kteří uměli ovládat oheň nebo led.

V Mornie se mísilo přehlcující množství emocí. Nenáviděla toho vlka. Věděla, že ho nenáviděla během všech těch měsíců, kdy se zotavovala ze svých zranění. Kvůli němu se na takovou dobu odloučila od své smečky, kvůli němu už nikdy nebude moci lovit tak jako dřív. Nenáviděla ho. A on jí nedal žádný kloudný důvod, proč by měla přestávat. Ani omluvu za takový důvod nepovažovala.

Ale přesto v sobě nedokázala najít tu krvelačnou touhu po pomstě, která se v ní takovou dobu vařila. Nechtěla mu skočit po krku, nechtěla proklít jeho i všechny, kteří ho kdy milovali. Spíše naopak. Nechápala, kde se v ní najednou vzala ta vlna pochopení, odpuštění a jiných vřelých pocitů.

„Já… myslím, že to asi chápu.“ Zatraceně, Mornie, co to říkáš? „Bránil ses. Měl jsi strach. Je to v pořádku.“

Zalila ji vlna úlevy, když se opeřenec ztratil mezi mraky, jen aby v ní znovu, ještě silněji hrklo, když se ohlédla a spatřila černobílého vlka s mrazivě rudým parožím. Možná se v něj proměnil ten ohnivec, když se zrovna nedívala. Možná s ním neměl nic společného. Na tom vlastně nezáleželo. Morniin hněv nestihl za tu chvíli uhasnout, vycenila tesáky a byla připravená pokračovat v tom, v čem začala, tentokrát na správné bytosti.

Jenže jak si pomalu začala uvědomovat, na koho že se to vlastně dívá, zloba v jejím srdci se náhle utišila. Stále tam byla, a nechybělo mnoho, a mohla se jistě znovu ozvat. Ale teď ji daleko hlasitěji přehlušoval jiný pocit, ačkoliv Mornie si nebyla tak docela jistá, jak ho pojmenovat. Byl příjemně hřejivý a vlídný. Na světě nebylo mnoho vlků, kteří v ní za její život vyvolali takové pocity. O to hůře šlo Mornie do hlavy, proč je jedním z nich zrovna původce jejích jizev.

Přiklusala o něco blíž. Změřila si vlka pohledem a těžce polkla. Její tesáky se toužily zabořit do jeho hrdla, ale tlapky přitom volaly po vřelém objetí. Ani jedné žádosti se Mornie rozhodně nechystala vyhovět. Na to by nejdříve potřebovala pochopit, co se to právě dělo.

„To jsi ty…“