Príspevky užívateľa

Mornie cítila v srsti svištící vítr, který byl tak nekonečně všudypřítomný na téhle planině. A ona se mu rozhodně nebránila. Nechala ho vlát a chladit její tělo, zatímco ona běžela plnou rychlostí po relativně rovné travnaté ploše. Neběžela na žádné konkrétní místo, ani za žádnou kořistí. Prostě jen běžela.

Asi si podvědomě snažila připomenout Feiera. Jak spolu trénovali výdrž a rychlost v horách. Tam si teď sama moc netroufla. Bála se, že by tam na ni vybafnul nějaký medvěd, nebo nedej osude nimlóg. Proti takové obludě by toho sama ve svém pochroumaném stavu moc nezmohla.

Tady si mohla běhat zcela bezpečně. Pokud by se na ni někdo snad pokoušel vybafnout, viděla by ho na sto honů. A kdyby sebou náhodou někde sekla, jistě by si její modré maličkosti brzy někdo všiml a hrdinně ji (opět) zachránil.

Cítila v těle prapodivný třes. Měla pocit, jako by se dopouštěla nějakého zločinu, i když věděla, že to tak není. Jako delta hranice Azarynu překročit směla, dokonce oběma směry, ačkoliv byla pravda, že tohoto svého privilegia už léta pravidelně nevyužívala.

Za to můžou ti pámbíčkáři, že jsem tak nervózní, pomyslela si kysele. Tohle místo výrazně ztrácelo na svém šarmu, když věděla, že kousek odsud žije ta pitomá sebranka.

Sama sobě v duchu tvrdila, že se přišla podívat, zda budou v tomhle lese lepší podmínky ke kladení pastí, ale v tom samém duchu si nadávala, že tak ošklivě lže. Ve skutečnosti sem totiž přišla z nostalgie.

Tohle místo bylo jedno z prvních, která kdy v Norestu prozkoumala. Na tomhle místě potkala… Mal. Náhle se oklepala ze zvláštního uvědomění. Kdyby se tu tehdy nenachomýtla… dost možná by se nikdy nenašla domov v Azarynu. Jaká to nepříjemná úvaha! Zároveň to ale akorát posílilo pocit vazby k tomuto místu.

Já už vážně asi stárnu.

Mornie tiše našlapovala v trávě. Přesně tak, jak to dělá každá správná lovkyně. Rozhodně se tedy dnes nechystala ničemu skočit po krku… ale doufala, že kořist smečce přesto přinese. Mířila totiž k pasti, kterou se pokusila v jehličnatém lese nastražit. Snažila se ji umístit strategicky. Tam, kde pobíhá kořist a kde se dá snadno něco vymyslet. Ale dost daleko od nory, aby výrazně snížila risk, že místo srny nebo zajíce chytí nějaké vlče.

Došla až k hluboké díře pokryté větvemi a listím. Zprvu to vypadalo, že se do ní něco chytilo, ale když se Mornie podívala dovnitř, nic neviděla. Její kořisti se zřejmě povedlo vyškrábat ven.

Zatraceně. Tohle přece nemůže být tak těžké!

Mornie provinile uhnula pohledem. „Raymond o tom nevěděl,“ odpověděla prostě. Od té doby, co získala své jizvy, s ním vlastně pořádně ani nepromluvila. Teď ji to trochu mrzelo, ale tehdy ji rozhodně nenapadlo, že mladý alfa se sebere a ze smečky odejde. „Feier… Feier věděl, že se něco stalo. Ošetřoval mi rány.“ Pár měsíců po tom, co přestaly být čerstvé. „Od začátku měl podezření, že v tom měl tlapky nějaký jiný vlk, ale já mu to nikdy nepotvrdila. Ani nevyvrátila.“

Nervózně přešlápla. „Odpustila jsem mu, protože… protože… vlastně si nejsem tak docela jistá proč. Zalila mě náhlá vlna pochopení. Popravdě jsem měla pocit, že to bylo skoro… jako nějaká magie.“ Magie… Mornie náhle znervózněla. Co když její dosažení klidu a míru v duši bylo celou dobu výsledkem nějakého podlého triku, který měl na práci ten parohatý vlk? Co když měl víc než jednu magickou schopnost? Co když ji zmanipuloval?

Před Zathrianem tyhle obavy zatím vyjádřit nechtěla, ale najednou jí to v hlavě šrotovalo o dost silněji.

Cítila, jak jí v hrdle bublá zavrčení. Když ji naposledy někdo takhle namíchnul, tak snad ještě ani neměla svoje jizvy. Kdo si tenhle skrček myslí, že je? Sotva se na světě rozkoukal a bude si takhle vyskakovat?

„Stěžuješ si, že Azaryn vlkům vytrhával jazyky, ale zatracení všech, kteří nevěří tomu, co ty, to ti nevadí? Máš v sobě víc krutosti, než jsi ochotný přiznat.“

Rozhodně neměla v úmyslu naznačit, že Adain o narození svých vlčat lhal. Ani na vteřinu si nemyslela, že jejich druhým rodičem mohl být kdokoliv jiný, než Ikke. Vždyť se na ně stačilo jen podívat! To, že se tomu věřilo těžko, ještě neznamenalo, že to nebyla pravda.

„Najednou ti záleží na tom, zda někdo z tvých rodičů byl nebo nebyl ze smečky? Adain je čestný člen Azarynu a Ikke pro nás udělal věci, o kterých ty nemáš ani ponětí! Měl bys z nejhlubších hlubin svého srdce doufat, že to, co ti povídali o tvém narození, je pravda! Že tvými rodiči jsou skutečně oni! A místo toho z tebe padají takové žvásty! Styď se, Pstruhu! Styď se!“

Přimhouřila na něho oko. „Bylo to bezpečnostní opatření. Aby nějaký ptáček zpěváček nevyzvonil našim nepřátelům všechna tajemství smečky. A kdyby to bylo na mě, tak se to dělá pořád. Já bych klidně vytrhla jazyk i některým vlkům, kteří ve smečce pořád jsou.“

Pstruh jí skutečně začínal lézt na nervy. Takovým tónem mluvit o situaci, kterou ani sám nezažil, kterou si nemohl vůbec pamatovat! Možná bylo dobře, že se nikdy nerozhodla mít své vlastní potomky. Nedokázala si představit, že by Azarynu dala takového nepovedeného člena.

„Věděla jsem svoje, protože vím přesně, jaká sorta tihle do hvězd zahledění šílenci jsou. S podobnou partou jsem vyrůstala. Umřela mi máma a všichni si mysleli, že si za to mohla sama, protože nevěřila v sílu měsíčku na obloze. A důkazy ohledně Rivotrovy smrti jsme hledali tak důkladně, že pár našich vlků skončilo v zajetí u Přízračných. To, že jsme žádné nenašli, neznamená, že žádné nikdy neexistovaly.“

Vlastně se jí docela ulevilo, že se Pstruh rozhodl nakonec změnit téma. Měla pocit, že jinak začne bublat. Připomínat si tak náročné období s tak otravným vlkem, to na ni začínalo být trochu moc.

„Nebyla jsem u toho. Neviděla jsem to. Nechodím se běžně podívat k porodům, i když tohle muselo být docela zajímavé. V první chvíli se mi ani nechtělo věřit, že je něco takového možné, aby se vlk vylíhnul z kusu kamene. A přesto – tady tě máme.“

Ne že by tedy měla zrovna dvakrát radost, že ho tady mají.

Mornie nervózně zatěkala očima. Měla strach odhalit takovou dlouho dušenou pravdu, zvláště pak Zathrianovi. Nechtěla, aby se konflikt mezi smečkami znovu rozdmýchal. Zvlášť ne kvůli ní a zraněním, která už byla tak stará.

„P-potkali jsme se u Cayny,“ odhalila neochotně. „Stalo se to tehdy, když se vyšetřovala Rivotrova smrt. Vlastně si ani nevzpomínám, jestli jsi tou dobou byl už vůbec na světě a nevím, kolik ti toho o tom ostatní vyprávěli. Je to dávno, to se snažím říct. Ale nebylo to hezké období v Azarynské historii. Ohlíželi jsme se tehdy přes rameno jak na našem vlastním území, tak mimo něj. Byli jsme přesvědčení, že sdílíme hranici s vypočítavými vrahy, kteří zabili jednoho z našich vlků zbaběle tak, aby si sami nešpinili tlapky krví. A jen tak mezi námi, já jim tu povídačku s tím, že se mu snažili pomoct, pořád tak úplně nevěřím.

No, takže když jsem u řeky potkala nějakého černobílého vlka, který tak očividně smrděl Přízračnými, měla jsem chuť ho na místě roztrhat. A popravdě mi bránil primárně strach, že to celou situaci mezi smečkami jen zkomplikuje. To je jeden z důvodů, proč jsem o tom nikdy nikomu neřekla.

Pohádali jsme se. Vyměnili jsme si mezi sebou pár ošklivých urážek… mám to všechno v mlze. Skočila jsem po něm, chňapla jsem zuby… ach, vážně mě vytočil. A pak tam najednou nebyl, proměnil se v nějakého podivného ptáka a najednou bylo všechno kolem mě v plamenech.“

Mornie cítila, jak v ní při té vzpomínce roste panika. Žila v přesvědčení, že jí její zkušenost s ohněm udělala silnější, že jí dodala sílu. A stále tomu věřila. Ale na ten moment, kdy si všimla, že nemá ze spárů plamene kam utéct… na ten se nevzpomínalo hezky.

„Myslím, že dostal strach,“ řekla. „Já sama nad sebou vzteky skoro ani neměla kontrolu, těžko říct, jestli si vůbec on uvědomoval, co dělá.

Dřív jsem nechtěla, aby se do toho smečka motala, protože jsem si s ním jeho prohřešek chtěla vyřídit sama… teď nechci, aby se do toho smečka motala, protože je to dávno pohřbená minulost. Mé rány se stihly zahojit… já stihla získat nové…“ Zvedla tlapku ke svému krku, kde byl pořád cítit kousanec od nimlóga. „Stihla jsem ten incident odpustit.“ Nevěděla, zda by bylo moudré zmínit i druhé setkání u Cayny.

Chytala se za hlavu, že Kult vůbec zmiňovala. Tolik k zasazení se o věrnost smečce. Ale pokud by Pstruh skutečně radši běhal v noci městem, než aby nechal ve svém srdci hořet Azarynské plameny, možná by jeho odchod ze smečky byl lepší pro všechny. V životě by nevěřila, že si něco takového pomyslí. Ale pokud si Azaryn bude chovat na prsou vlky, kteří smýšlejí takhle, dříve nebo později je čeká zrada.

„Inu, teď už tě tu nikdo držet nebude. Dokonce i jazyk ti už nechají. Takže pokud je to tu skutečně pro tebe tak hrůzostrašné, můžeš zkusit štěstí jinde. Ale radím ti, aby sis to dobře rozmyslel.“ Jenže on bude za každou myšlenkou hledat Boha a ďábla a sám na sebe zapomene.

Povzdychla si a zavzpomínala se, když přišel čas vyprávět o konfliktu s Přízračnými, který se jí teď už zdál jako pravěk. „Začalo to na jaře pár let zpátky. Pár Azarynských vlků našlo v Nízkých horách mrtvého vlka, který teprve nedávno přišel do smečky. Myslím, že to bylo někdy okolo toho období, kdy přišli taky Adain a Jarumi.“ Neuvědomila si, že Rivotr byl Adainův a Jarumiho bratr a tím pádem Pstruhův strýc. Kdyby to věděla, možná by její vyprávění mělo na mladého vlka větší dopad. Kdo ví? Možná ten jeho Bůh.

„Mrtvé tělo páchlo po Přízračných. Já ani na vteřinu nepochybovala o tom, že v tom měli tlapky. Někteří Azarynští byli trochu benevolentnější, ale já věděla svoje. Byl to dlouhý konflikt, hlídaly se hranice, vlčata nějakou dobu nikam nesměla bez dozoru, Přízrační zajali naše vlky…“ To, že je zajali při výzvědách, to Mornie jaksi nezmínila. „A já měla s jedním Přízračným svůj vlastní incident. Ale jak jsem řekla – to už je odpuštěno. Nakonec všechno skončilo dohodou, ale bylo to náročné období. Přízrační tvrdili, že se snažili Rivotrovi pomoct… ale já jim to ani na moment nevěřila. Tak nevypadá vlk, kterému někdo pomáhal. Ani náhodou. Přijali jsme mír, aby se vše mohlo vrátit do starých kolejí a nemuseli jsme se neustále ohlížet přes rameno. Ale dokud se Azaryn nepřesune, nemyslím si, že to plně skončí.“

Zavzpomínala krátce na to jedno setkání, které kdy měla s opravdovým Kulťanem, aby se pokusila Pstruhovi vysvětlit, proč si jeho myšlenky okamžitě spojila s tou smečkou v opuštěném městě. „V Kultu si taky šeptají podobné věci o Bohu. Vlastně si je asi moc nešeptají. Kdepak, oni si je říkají nahlas. O Bohu na obloze, který na ně dohlíží a dává jim vše dobré v jejich životech za odměnu a všechno zlé za trest. Proto jsem si myslela, že ti tu myšlenku do hlavy nasadili oni.“

Jestli to ale nebyl někdo z Kultu, tak kdo?

No jasně, pomyslela si Mornie, když se jí od Pstruha dostalo odpovědi na její nevyřčenou otázku. Samozřejmě, že to byli Přízrační. Kult před průmyslovou revolucí. „S Přízračnými si moc netykej,“ radila mu. „Před pár lety jsme s nimi měli kopu problémů. Nerada bych, aby naši někde v horách u hranice našli další mrtvolu. Zvlášť ne, pokud by byla tak mladého vlka, jako jsi ty. Vyprávěl ti vůbec někdy někdo o tom, co nám Přízrační provedli?“

Přes její tvář přelétl stín. Spojení „nebeský Otec“ řečené takovým tónem v ní probudilo cosi pradávného, hluboce spícího. Znovu si vlka prohlédla a přimhouřila na něj své funkční oko. V její hlavě to začalo pořádně šrotovat. Že by se do Norestu dostal někdo další, kdo měl tu čest s Dětmi měsíce a nasadil nebohému Pstruhovi do hlavy takový plevel? Nebo tady běhá ještě víc pomatenců? Jinak se to přeci stát nemohlo, Pstruh se narodil v Azarynu a jeho rodiče nebo smečka by mu stěží něco takového vštípili. To muselo přijít zvenku.

„K-kdo ti napovídal ty věci o Bohu a pekle? Snad ses nezatoulal až ke Kultu? To vůbec není místo pro tak mladého vlka, a už vůbec ne pro člena Azarynu. Nebo… nebo jsi potkal někoho jiného?“

Protáhla se a mladého vlka si znovu pořádně prohlédla. Zdál se jí celkem troufalý. Většina vlků, kteří pohlédli na její rány poprvé, se snažili své otázky formulovat něžněji. Nebyla si jistá, zda ji jeho přímočarost urazila, nebo zda v ní vyvolala respekt.

„Kdo to udělal, na tom už příliš nezáleží,“ řekla. „Ten vlk si… vysloužil odpuštění.“ Mornie si pořád nebyla tak úplně jistá, co ji k tomu ten den u Cayny vedlo, že došla k tak náhlému pochopení. Ale stalo se, a to bylo důležité.

„Díky němu jsem nahlédla do očí smrti a unikla z jejích nenechavých spárů. Mé… „zohyzdění“ mi navždy připomíná, že jsem silnější, než živly okolo mě. Že oheň je mou součástí, že patřím do Azarynu. To je dar. A pro takový dar stojí za to projít peklem.“

V tu chvíli Mornie ještě nevěděla, že Pstruh svou frázi s peklem myslí doslovně.

Zastříhala ušima, když na ni strakatý vlk promluvil. Zvedla se a udělala krok blíž. Poznávala ho od vidění – nedávno přišla okounět na jeho ceremoniál. Byla ráda, že konečně taky jednou dostala příležitost poznat nějaké Azarynčátko osobně. Stále si pamatovala doby, kdy zpochybňovala věrnost vlků, kteří se do smečky narodili, místo aby si své místo v ní zvolili po letech toulání po světě. Bývala přesvědčená, že skutečnou oddanost lze očekávat jen od těch, kteří mají možnost skutečné volby. Věřila tomu dodnes? To se dalo těžko určit. Někteří rození Azarynci ze smečky zbaběle odešli. Ale Zathrian třeba zůstal. Navíc spousta vlků, kteří zvenku přišli, také utekli. Mal, Feier... Možná by se skutečně měla mladé krvi trochu více věnovat. Třeba se i zasadit o to, aby se od nich skutečně dala očekávat věrnost smečce.

O Pstruhově víře toho však věděla jen velmi málo. Další důsledek jejích samotářských tendencí. Slyšela krátkou zmínku o nějakém takhle pomateném vlkovi, ale dodnes si to nespojila s žádným konkrétním obličejem.

„Něco jsem… zaslechla,“ hlesla. „Já jsem Mornie. Tys o mně možná už taky slyšel.“ Nebyla si jistá, jak moc se ve smečce o její „zkoušce ohněm“ ještě mluví.

Mornie seděla u kořenů vzrostlého dubu a sledovala, jak sluneční paprsky tančily skrze listí okolních stromů. Přemýšlela. Vzpomínala. Opětovné setkání s Harihuou u řeky Cayny v ní vyvolalo zvláštní vlnu sentimentality nad jejími zraněními. Bylo to všechno tak zvláštní. Její jizvy ji připravily o schopnost normálního lovu či boje, propásla možnost dalších tréninků s Feierem i dalšími členy smečky. Nikdy by to tomu parohatému vlku neměla odpustit, i když ji nezmrzačil úmyslně.

Ale ať už se před měsícem u řeky stalo cokoliv, bylo to silné. Najednou viděla své rány úplně jinak. Připadaly jí jako nedílná součást jí samotné. Navždy vepsaly Azaryn do její kůže. Tehdy také poprvé potkala Mensis. Musím se s ní zase někdy setkat, pomyslela si.

Mornie se nakonec na inauguraci intermerat dobelhala, i když to původně neměla v plánu. Neměla k žádnému z vlčat příliš blízký vztah, ačkoliv se znala s oběma jejich rodiči. Tentokrát už ani žádné nové azarynčátko neměla na starosti – jednak protože žádná z intermerat si nezvolila kariéru lovce, a jednak protože Mornie už pomalu začínala cítit své stáří a svá zranění. Byla odhodlaná vykonávat své zaměstnání až do skonání, dokonce snad bude ochotná příště opět při ceremoniálu asistovat. Ale protentokrát se jen přišla podívat, jak si mládež povede, a jestli všichni úspěšně splní zkoušku.

Pro Mornie prosím přívěsek číslo 10.