Príspevky užívateľa

Pokusil se nárazu vzdorovat ale neměl šanci. Opět na zemi. Opět v prachu... Opět o něco víc naštvaný. Na co? To vlastně ani sám nevěděl. Na tuhle vlčici, která si s nim hraje jako vítr s peříčkem. Na to, jak si nejspíš myslí jak je neschopný. Na svou neschopnost...
Byl to tvrdý dopak, ale víc než jeho záda byla raněná jeho hrdost. A to kousnuti do krku? Jako by se k němu nahla aby se mu do ouška vysmála za to, jak neschopný je.
Ukáže jí! Musí! Musí jí alespon jednou porazit! Nesměl se vzdát. Ck by si o něm jeho bratr pomyslel... Vyškrábal se opět na nohy. Začinal se citit trochu unaveně ale snažil se to nevnímat. Pohlédl jejim směrem a s prekvapením zjistil, že se po něm rovnou vrhla.
Tentokrát se alespon trochu poučil. Věděl že nemá dost sil na to jí zastavit. A tak jen rychle uskočil, aniž by si to uvědomil, blíže k ohni který nechal opodál. Bez pokusu jí útok oplatit. Zatím.
Nedovedl přemýšlet. Byl tak naštvaný! Musel jí ten kousanec oplatit. Když před jejím útokem uhl, zahlédl příležitost a pokusil se jí kousnout do zadní nohy, dokud k němu byla natočena bokem. Musi to tentokrát vyjít! Musí!

Překvapeně vytřeštil oči když ho vlčice za křídlo chytila. To ho vůbec nenapadlo že se mohlo stát. Možná si měl lépe promyslet jestli krehčí křídla chce v boji použít, ale teď bylo už příliž pozdě. Nelíbilo se mu, jak ho Mensis tahala jak se jí zlíbilo, ale co mohl dělat? Nechtěl aby mu peří s křídla vyškubla a ani nemohl pořádně zaútočit.
Když se po něm vrhla přeci jen musela pustit jeho křídlo a tak se rychle pokusil uskočit dozadu, aby se jejímu útoku vyhnul. Díky tomu ale jak ho predtím držela byl k ní natočený dosti neštastně, a tak už během uskoku si uvědomil, že to nebude stačit. Strčil tak před sebe svoje tlapy a zautočil jimi po její tváři.

Když ho Mensis přišlápla k zemi, snažil se všemožně vykroutit. Máchal křidly a kopal nohama ve snaze jí alespoň nějak vykolejit. Všechno samozřejmě k ničemu, do takové se predtim nedostal a nevěděl jak z ni ven.
Kdyz ho konečně pustila, rychle vyskočil na nohy a celý naježený se na Mensis otočil. Ona se mu ještě vysmívala! Přitiskl uši k hlavě. ,,Jenom štěstí! Znovu už mě neporazíš!" Vyhrkl odhodlaně. Ta sebejistota, kterou ale předtím měl vic než dost, začinala mizet.
Pobýdnuti ke zopakování skoro ani nebylo potřeba a on mo ní vystartoval znovu. Tohle si nemůže nechat líbit! Musi být jenom rychlejší... Nezdálo se ale, že by se zprvu příliž poučil, i když tentokrát to už bral víc vážně. Přiskočil k ní a zkusil jí udeřit svými křídly. Mířil jí do tváře, doufaje že jí tím na chvíli oslepí a potom na ní rovnou skočil s úmyslem jí zuby chytit za rameno.

Když do něj začal bracha rýt, zavrtal akorát pohled ještě vic do země. Vyzpovídat se z hříchů... Zopakoval jeho slova v mysli a přitiskl uši k hlavě. Asi to byl hřích, že..? I když nechtěl, někomu ublížil... ,,Já... Trénoval jsem s Mensis a... Byla to nehoda, přísahám! Ale-" Lezlo to z něj jak z chlupaté deky. Věděl co provedl, a hrdý na to rozhodně nebyl. I když byl nastvaný za to že mu ten trest přišel nefér, porád mu bylo líto co provedl. A to bylo asi nejvíc matoucí, když se v něm tyhle tvě emoce tak mísily a obzvlašť ten vztek jako by se snažil zahrabat tu vinu. Protože kdyby se citil vině, znamenalo by to že si ten trest zaslouží... ,,Omilem jsem jí zapálil ocas..." Zamumlal tiše a nahrbyl se o trochu víc, aby bratrovy náhodou nepohlédl do tváře. Říct to takhle nahlas... Bylo zkrátka těžké. Přiznat, že něco takového vážně udělal.
Naklonil nad jeho odpovědí trochu zmateně hlavou. Ani nevěděl že brácha také dostal tenhle trest... Co mohl Pstruh tak strašného provést..? Nebo že by ten trest nebyl jen pro ty nejhorší? ,,Taky jsem vyfasoval hladovku..." Přiznal. Netušil jak dlouho si tím musel protrpět ale když teď na vlastní kůži zažíval jak nepříjemné to je když se mu žaludek hlady svírá, bylo mu ho líto. ,,Moc mě mrzí že jsi jí taky dostal. Co se stalo?" Zeptal se, zatím co na bráchu hleděl se soucitem v očích. Pár dní nazpět by asi takový soucit nalést nedokázal, i když by mu bráchy bylo jistě stejně líto. Jen ho nenapadlo jak strašný trest to mohl být, mít zakázáno jíst...
,,Vážně?" Trochu se mu ale rozzářily očka, když slyšel pro jaké povolání se bratr rozhodl. Jako byl jejich otec... Popel měl celou dobu pocit, že bratra smrt jejich otce vůbec nezajímala, ale možná se pletl... ,,To zní hezky. A baví tě to? Jak ti to jde?" Začal se vyptávat. Nebyl v tom ten elán, který měl před zimou, ale bylo to vic zajmu nez v poslední době byl schopny projevit.

Překvapeně sebou cukl, když zaslechl hlas jeho bratra. Trochu ale hled zaskřípal zuby, když hned první slova co z něho vypadala byla zas a jenom ten jeho hloupý bůh... Ať už ho to ale naštvalo sebevíc, spolkl jedovatá slova a zhluboka se badechl. Nechtěl říct něco, čeho by potom litoval, obzvlášť když se sám přesvědčil o tom, jaký umí být když je naštvaný...
,,Ahoj..."Odpověděl tedy pouze. V reakci na jeho otázku přitiskl uši k hlavě. Chtěl mu to říct..? Samozřejmě že ne! Styděl se! A byl i trochu nastvaný z nespravedlného trestu... ,,Já... Nevím jestli o tom teď chci mluvit." Přiznal, v jeho hlase zasněla trocha hamby. Rozhodně ne teď hned. Pokud by ale bratr naléhal, asi by si trochu postěžoval jak je svět nefér.
,,Ale co ty? Jak se máš? Poslední dobou jsme se moc nevýdaly..." Otočil se na bratra, a i když otázka měla hlavní účel změnit téma, nebylo to ani že by ho to, jak se bratrovy vede, nezajímalo. Pořád byli bratry, i když si v poslední době moc neviděli do očí...

Štrádoval si to dál travou trochu okružní cestou směrem ke kořisti, ale snažil se při tom pohybovat tiše. To věděl že na lovu musí, přeci jen už se párkrát plížil aby zautočil na jeho bratra. Ale tohle bylo poprvé, co neměl cíl přímo před čumáčkem.
Zastavil se, když na něj Zatharian promluvil a zvedl k němu pohled. Pochopení čeho? Ne úplně slovům staršího vlka rozuměl, ale odhadoval, že to znamená že má být opatrný. Asi.
Pozoroval jeho počínání a moc nerozuměl proč na chvíli prostě zavřel oči. Nechtěl se ale ptát a tak zkusil napodobit jeho chování. Netušil ale, že se soustředí zase na vítr, a tak spíše skoušel poslouchat. Něco zaslechl, ale netušil jestli je to jen vítr co si hrál s listím a nebo jejich cíl, ani odkud přesně ten zvuk jde. Snažil se ale nastavit uši tak, aby ho slyšel nejlépe. Když pak oči znovu otevrel, zjistil že ho Zatharian pozoruje a zapřemýšlel, jestli to, ať už to bylo cokoliv, udělal správně.
Na pokyn hlavou ho začal následovat a snažil se přijít na to, proč si vybral zeovna tuhle cestu. Obcas se proto zastavil, aby povystrčil hlavu z pro něj přeci jen o něco vyšší trávy a rozhlédl se. Bylo to snad kvůli těm keřům a stromům kolem? Nebo už spatřil- aha! Támhle se něco hýbe! Popel se na moment celý napnul, jako by se už chystal rovnou vyrazit kupředu, ale naštěstí tak neučinil. Otočil pohled na Zathariana, skoro jako by se ho ptal: Byl ještě moc daleko, že?
Pokračoval dál, dokud zvíře neměl konečně na očích. Ale co teď? Nechtěl aby mu zase uletěl, chtěl se před Zatharianem vytáhnout a ukázat mu, jak dobrý lovec je! Ale předtím je vyplašil...
I když ho svěděly tlapky touhou vyskočit a rozeběhnout se kupředu, ještě zkusil opatrně pár kroků. Takhle pomalu snad nikdy dřív nešel! Ale zkoušel to, potřeboval ještě o trošku blíž... Ještě kousíček.
Jak upíral pohled na bazanta, úplně zapoměl dávat zároven pozor kam šlape a mezi prední tlapky se mu zamotala větev. Překvapen z toho náhlého odporu zavrávoral a větev praskla. Zvíře zvedlo hlavu a okamžitě poplašeně roztáhlo křídla. Popel, v narné snaze zachránit jeho chybu, vyrazil v před, ale byl prostě příliž daleko na to, aby už vzlítajícího ptáka chytil. Byl to přeci jen jeho úplně první zkutečný lov, měl se ještě hodně co učity než se z něho stane dobrý lovec.
Smutně i trochu naštvaně pozoroval jak se jejich kořist vzdaluje a sklíčeně svěsil ouška i ocásek. , Hloupá větev! Kdyby tam nebyla jistě bych ho ulovil!" Zamručel si pro sebe. Potom se otočil na Zathariana, ale pohled nechal svěšený k jeho tlapkám. Jistě je teď ze mě zklamaný! ,,Omlouvám se, nechytil jsem ho..."

Napjatě tam stál po boku svých bratrů a hltal každé slovo jejich alfy. Srst měl hezky upravenou a hrdě si na svých křídlech, špičkách uší a ocasu nesl bratrův fialový plamen. Pečlivě umístěný tak, aby s ním byl téměř k nerozeznání. Pravděpodovně během boje na několika mistech zhasne a jinde sám přeskočí po jeho kožichu někam jinam, ale to ho trápilo asi nejmíň. Budou přece bojovat, bylo pochopitelné že si trochu pocuchají kožich.
Na tenhle okamžik se už delší dobu těšil, kdy bude konečně přijat mezi dospělé. Už pro ně konečně nebude jen hloupé štěně! Nemohl se na to dočkat. Ale lehce mu v kožíšku svrběla i nervozita. Ještě před časem by se ničeho nebál a byl by přesvědčený v jeho vítěství. Ale poslední dobou zase tolik nebojoval a poslední tréning skončil tak tragicky... Nervózně pohledem cukl ke dvoum plamenům. Doufal že to zase nepokazí. Nemohl, takhle před zraky všech. Co když by pak Zatharian rozhodl, že se na bojovníka nehodí? Nechtěl tuhle zkoušku opakovat. Co když by mu ani to neumožnil..?
Rychle tyto myšlenky zahnal a oholal nutkání na moment přitisknout uši k hlavě. Bojovník se ničeho nebojí. Musel ukázat, že je silný a spolehliví! Na Zatharianův popud postoupil o krok blíž a rychle okolní vlky přejel patrajícím pohledem po svém protivníkovy.

Toulal se bez cíle po cestičkách, ani pořádně nevěděl kam ho až nohy zanesly. Nemohl přestat přemýšlet nad tím, co se stalo. Co udělal. Nechtěl! Samozřejmě že nechtěl. Byla to nehoda. Jenže jak mohl tu starou vlčici nechat ho porazit?
V břiše mu hladově zakručelo a on si s povzdechem na chvíli sedl, uprostřed cesty kterou zrovna šel. Měl takový hlad... Tak nějak chápal, proč byl takhle potrestán, ale dobrý pocit to rozhodně nebyl. Možná by si i chtěl o tom s někým promluvit, ale na to se příliž styděl.
Stejně se to jistě brzy roznese po celé smečce... Uvědomil si a ta myšlenka jako jiskra opět zažehla jeho vztek. Samozřejmě, bylo jedno co teď pro smečku udělá, všichni ho budou vidět akorát jako toho, co ostatní zapaluje. Naštvaně praštil packou do několika oblázů před sebou a pozoroval, jak odletěly někam do trávy.

Zastyděl se a zavrtal pohled do země. Proc to řikal, proc to říkal?! Měl držet tlamu zavřenou. Jeho bratr už to jtejně jistě ví, a teď mu to bude muset vysvětlit kdyz ho v podstatě nezná. Zahrabal packou v zemi a i když nechtěl, tiše zamumlal. ,,Zapálil jsem při cvičném souboji Mensis ocas..." Zamumlal. Nejhorší na tom bylo, ze to nebyla jen taková náhoda... Udělal to v ten moment ze vzteku že prohrával, a az potom co bylo pozdě mu došlo, co to vlastně právě udělal. Ale nejvic ho mrzelo, že někomu od nich ublížil. Věděl ze se mu Mensis jen snažila pomoct a on udělal tohle...

Pořád se mu ta myšlenka moc nelíbila, ale takhle se nikam nedostanou... Povzdechl si. ,,Dobrá ale... Slib mi že budeš opatrný, ano? Nevím co bych bez tebe dělal Plame..." Zamumlal se svěšenýma ušima i ocáskem.
Moc jeho logice nerozuměl, což ho upřímně trochu děsilo. Vzdycky svému bratrovy perfektně rozuměl! Vždycky! Ale teď... Jako by to ani nebyl on... Prejel mu mráz po zádach a on se nepřijemně oklepal. Nesnášel zimu. ,,Větši blbost než jsem udělal já jsi jistě neudělal. Věřim že vše bude dobrý." Pokusil se ho ale trochu ujistit.

Jméno postavy: Lancelot
Jakým předmětem byla postava začarována: Sněženkou
S kým a kde hrála: S Autumn na lesní říčce
Kolik postů ve hře približně odehrála: 10
Krátké srnutí příběhu: Lancelot s Autumn si oba přičichli ke sněženkám a tím si v podstatě prohodily pohlaví. Navzájem se uklidnili, popovidali si a momentálně polemizují nad tim jak zřejmě rozhněvané sněženky presvědčit, jak by jim vrátily pohlaví, která jim právoplatně patří
Dopad na postavu: Pravděpodovně nic vážného, bude spíše zmaten co se to stalo.

Jméno postavy: Popel
Jakým předmětem byla postava začarována: žádným
S kým a kde hrála: S Asterim (v těle jeho bratra Plamena) v syslím háji
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 14
Krátké schrnutí příběhu: Popel narazil na svého bratra (ve zkutečnosti Asteriho) a všiml si ze se chová zvláštně. Ten mu napovídal, že stratil paměť a Popel se snažil bratrovy pomoct s nalezenim svých stracených vzpomínek
Dopad na postavu: Vzhledem k tomu že mu rodina pomalu mizí, ať už fyzicky či psychycky, představa stráty svého dvojčete ho velice viděsila a určitě do života nepříjemně ovlivnila- jak moc se ale ukáže asi az časem, ale jistě teď bude chtít být mnohem víc po bohu svého bráchy.

Jeho odpověď mu příliž nestačila. Jak Pstruh mohl vědět, kde Achill zrovna je? A proč tedy nešel s ním? Ne, něco mu tu nesedělo a dal to najevo trochu zamračeným zkoumavým pohledem. Koho by ale napadlo, že to ve zkutečnosti vůbec není jeho bratr? Vypadal uplně jako on, zněl uplně jako on i tak voněl! A jeho fialový plamen... Prostě to byl on, až na to chování...
Ať už si ale myslel cokoliv, jeho dalši slova ho zarazila. Mohl to být ten důvod..? ,,Co? Proč? Je to tvůj domov. V jeskyni kde teď Achill léčí jsme se vylihli a vyrostli tam. Je... byl to domov." Od smrti jejich otce uz ne... Teď jeskyně patřila Achillovy a všem dalšim léčitelům... Ale ať už to Popela sebevíc bolelo vidět jejich domoc takhle stracený, to prece Plamen nemohl vědět! Nebo, že by i pres chybějící vzpomínky pocity zůstaly..?
,,Dobře... Nebudu tě nutit do něčeho z čeho máš strach ale... Co teď?" Povzdechl si a kecl si na zadek.

Z odpovědi nebyl o moc chytřejší. ,,Za Valencií?" S tou vlčicí moc nemluvil ale co si pamatoval tak snad byla podobně stará jak on, takže moc zkušeností jako léčitel mít nemohla. Achill se mu zdál jako lepší možnost. Nad bratrovým navrhem se ale trochu zamračil. ,,Nechci tě tu nechat samotného když si nic nepamatuješ." Odpověděl tvrdohlavě a udělal k bráchovy zase krok zpět. Buď půjdou oba za Achillem, a nebo za tou Valencií, ale rozhodně ho nenechá samotného. Pak se ale i mírně zamračil, když ho trklo něco dalšího. ,,Planina husí je pěkně daleko, do jeskyně je to blíž. Navíc... Jak vůbec víš kde planina je?" Zeptal se. Tohle bylo divný... Proč by ho Pstruh poslal tak daleko?

Alespoň v něčem byl pořád relativně stejný. Pomyslel si a drobně zavrtěl ocasem, když slyšel bratrova podpůrná slova. Podporovali se, to bylo přece jasné. Stejně to ale bylo trochu divné...
Zmateně se zastavil a ns bratra ae překvapeně podíval. ,,Proč by jsme měli čekat? Co když s tím neuděláme něco co nejdřív, tak to bude trvalí!" Vyhrkl. Chtěl svého bráchu zpátky! Toho, kdo si ho pamatoval a choval se jako on!
,,A za kým?" Zeptal se zmateně. O žádném jiném léčitely nevěděl, tak za kým by ho Pstruh poslal?

Souhlasně pokyval hlavou. ,,Neměli by k tomu důvod nám lhát. Navíc si s nimi i oběma jsme podobní." Souhlasil. I když ho Pstruhovo chování znervózňovalo a mozna trochu i vytáčelo, stále ale doufal že ho to prejde. Byl to pořád jeho bratr a měl ho rád! Jen... Mu teď moc nerozuměl.
Překvapeně na bráchu zamrká když se k němu přitulí. Tohle rozhodně nebylo něco normálního a i když to od něj vzkutku bylo moc milé, Popelovi se z nějakého důvodu nepříjemně sebřel zaludek. Takhle se jeho bratr nechoval...
Zaračeně pokýval hlavou ale jinak se ani nehl. V hlavě mu to šrotovalo. Jak je mižné že pár vzpomínek, nebo spíše jejich absence, dovede někoho tak změnit..?
Zastyděl se při těch slovech. To ho mělo napadnout už dávno! ,,To má vlastně pravdu!" Vyhrkl. ,,Pojď! Zavedu tě za Achillem! On už ti snad pomůže." Rychle se od něj odtáhl a už už ho chtěl čapnout a běžet s ním do jeskyně. Záleželo jen jestli se Plamen nechá. Trénování letu ho v ten moment přestalo zajímat, bratrova paměť byla mnohem důležitější! Ale bylo to zvláštní, že nohy si pamatoval ale křídla ne.