Príspevky užívateľa

Radostně poskakoval po pěšince, energie měl rozhodně na rozdávání. Představa seznámení se s novým kamarádem na hraní ho neuvěřitelně vzrušovala. Nerozuměl, co znamená učení, ve všem viděl jenom hru. A na tu se těšil, a jak!
Po pěšince běhal z jednoho místa na druhé podle toho, na jaké straně se zrovna nacházeli něco zajínavého. Támhle na květině přistál motýlek, támhle po kameni lezl zajímaví zelený brouk, támhle něco malého zašustilo v trávě. Div se při tom neprerazil o svého bráchu nebo se nepodpletl tátovy, který je sem doprovázel, pod nohy. Pokaždé vsak, když si vzpoměl, se jako správné vlce musel zeptat: ,,A kdy uz tám budeeem?"
Když se pred nimi tak konečně oběvila silueta vlka, ani na vteřinu nezaváhal že to je pravě ten, který je tam pro ně. ,,Ahoooj!" Vykřikl na plné kolo a vyřítil se k šedivému vlku.

Dnes je rodiče zavedli zatím nejdál od jeskyně, a přesto byl Popílek stále plný energie a touhy po dobrodružství. Za normálních okolností by se asi držel blíže svých sourozenců, ale zaujalo ho něco, co vypadalo jako poletující plamínek a to si on přece nemohl nechat ujít!
Rozutekl se za oranžovími křidélky motýla aniž by se po svých brášcích nebo rodičích otočil. Fialové plamínky na jeho kožíšku se třepotali ve větru, fialovà očka bedlivě tu zvláštní vrc pozorovaly. Neohrabaně po motýlovy skočil, aby si ten "oheň" také mohl přidat do kožíšku. Pochopitelně minul a svalil se zase do trávy. Ještě štěstí že oheň, který na své srsti nesl, patřil jeho bratrovy. Ten naštěstí nic zapálit nemohl.
Okřídlený hmyz byl zkušený, snadno se mu vyhl a letěl zase pryč. ,,Pockeeej!" Vyhrklo vlče a rychle se zbíralo ze země. Nebo alespoň, v rámci možností rychle. Rozhodně se ale nechystal tak rychle vzdát.

Když mu zahradí cestu něco velkého a bílého, nespokojeně zapiští. ,,Ííí" Proč mu brání? Vždyť je to tak zajímavé! Zamračí se a pokusí se před pošťouchnutím cumáku zapřít. Moc platné mu to ale není, dospělý vlk má příliž síly aby se mu vlče mohlo rovnat. Akorát zavrávorá a kecne si na zadek.
Moc dlouho se ale zlobit nad tou nespravedlností nesvede a upře zmatený pohled na Ikkeho. Nastražil při tom drobná ouška, jak se snažil pochytit každé jeho slovo. Pochopitelně nerozumí jejich významu, ale z nějakého důvodu mu připadají vtipná. ,,Aa!" Pokusí se, se znacným neúspěchem, napodobyt poslední slůvko.
Při druhém šťouchanci se nemotorně svalí na zem, a pod vahou jeho vlastního tělíčka se mu podaří udusit téměř veškerý plamen na svém kožíšku. Bez tepelné podpory se jeho nálada opět rychle změní a vlce se rychle přitiskne k Ikkeho noze, bez jediného zájmu o natrhanou potravu, kterou k němu Adain poté postrčí.

Mrňous sám neudržel rovnováhu a dopadl neúmyslně přímo na svého bratra. Ten, kdyz se celým rozčílením rozohnil, akorát zapálil téměř polovinu Popílkova kožíšku. Už už ze sebe chtěl dostat omluvné zakňourání když tu...
,,Níííí!" Nesouhlasně zapištěl, když dostal tlapkou po čumáčku. Veškerá omluvnost z něj hned vyprchala. Jako by toho nebylo málo! Copak on za to mohl že se zastavil uprostřed cesty? Nenechal si to líbit a začal se po Plaménkovy taktéž ohánět tlapkami. Na chvíli uplně zapoměl, že je kolem nich tolik nových věcí k prozkoumávání. Nikdy by neřekl ne zprávné bratrské hravé rvačce!
Po bratrově vzoru se otočil po Pstroužkovy a zanechal čeho dělal. Rozvrtěl se malím ocáskem a zaplácal křidélky. Pohledem ho přitom vybízel, ať se k němu přidá. ,,Oaaaa!" Společně bráchu hravě zdolají!

Vlče se pochopitelně taktéž velmi těšilo na svou první vycházku ven. I když toho v jeskyni bylo stále spoustu co oběvovat, především všechny ty divné usušené ale voňavé věci, ke kterým je nechtěli tátové pustit, chtěl oběvovat celý svět!
Ale na malý moment přeci jen zaváhal, když se mu konečně otevrela cesta do toho světla. Pro malého Popílka to byl velky krůček, a přeci jen jeho nožky byli stále trochu vratké.
Toto zaváhání umožnilo jeho bráškovy jít s pořádným bojovým pokřikem první, a zatím co se jeho vzdalující se hlásek rozléhal po jeskyni, Popílka to přimělo vymanit se z pochybností. Prece se nenechá takhke zahambit!
,,Vuááá!" Zvolal tedy také a rozeběhl se kupředu aby brášku dohnal. Prudké světlo ho nutilo přivírat oči, nebylo to vůbec jako světlo ohně uvnitř...
Díky zrakovému omezení si příliž pozdě všiml brášky před sebou a i když sám vstup do jeskyně byl pro vlčky jejich velikosti dostatečně velký, stejně to napálil přímo do něj...

Otočil se za voláním podobným tomu jemu a podařilo se mu zaostřit na dvě kuličky chlupů stejně velkych, jako byl on sám. Jeho bráškové. ,,Nííí" Odpověděl jim ale nezastavilo ho to se motat dál, oběvovat tenhle nový svět. Plácal sebou tak na zemi, občas se mu podařilo pod sebe podsunout jednu, nebo dvě tlapky, ale nejvlíže k postavení se ocitl v momentě, co se zapřel oběma zadníma nohama. Ale přišlo mu, že se zlepšuje.
Když ho pak Adain začal čistit, zrovna moc se mu to nelíbilo. Bylo to poprvé, co takový kontakt zažil a přišlo mu, že mu brání v tom pokračovat. ,,Ní!" Vykníkl tedy krátce, ale důrazně, aby val najevu svou nespokojenost. Místo toho jeho stále se zlepšující zrak zaujalo něco velmi, velmi zajímavého!
Měnilo to tvar a vydávalo to ten příjemný, praskaví zvuk. Okamžitě se k tomu vydal tou největší rychlostí, kterou dokázal, aby tu věc, oheň, řádně prozkoumal.

Magie:
Pochodeň
Při sebemenším kontaktu s ohněm Popílkova srst vzplane a dokáže takto oheň uchovat dlouhé hodiny bez potřeby paliva. V případě silného větru nebo vody však dochází opět k uhašení a Popílek se tak o svůj oheň musí starat, aby se vyvaroval jeho ztrátě. Sám se zapálit nedokáže, musel by nejprve rozdělat oheň normálním způsobem, či za pomoci magie někoho jiného, a teprve poté svou srst o oheň zapálit.
Místo, kde se jeho srst zapálí, dokáže ovlivnit akorát tak, že se tou částí těla plamene přímo dotkne. Jeho srst funkuje jako jakási úschovna plamene a místo, které vzplálo, se nijak nezmění až do jeho uhašení či přidání dalšího plamene. Popel si může například zapálit jedno křídlo o druhé, které je již zapálené, ale pouze přiložením těch dvou míst k sobě. Myšlenkami plameny na svém kožíšku ovladat nijak nedokáže, ať už se jedná o změnu místa či intenzitu. Nijak svou srst neovládá a tak může vzplanout i aniž by o tom tušil, kdyby například usnul příliž blízko ohně.
Jelikož je to pravě jeho srst, která tuto schopnost umožňuje, hořet může kdekoliv, kde jí má. V podstatě by mohl být zapálený úplně celý, ale kvůli bezpečnosti okolí takovéto triky moc často nevyužívá.
Oheň na Popílkově srsti vydává slabší teplo a světlo, než běžný oheň, ale při blízkém kontaktu stále dovede popálit nebo něco hořlavého podpálit. Jedná se o menší pravděpodobnost, než u běžného ohně, ale delší vystavení jeho ohně stále může vyústit v neplánované zapálení (Tedy pokud nepřenáší plamen s jinymi vlastnostmi, než je běžný oheň -ovlivněný magií někoho jiného).
Barva ohně (a případně i jeho vlastnosti) závisí na původním ohni, ze kterého "odebral vzorek." V podstatě může na svém kožichu nést i několik různých typů ohnů, pokud je dokáže naleznout.
Tato schopnost také znamená, že mu oheň nemůže jakkoliv ublížit a je velmi tolerantní k vysokým teplotám. Naopak jeho slabinou je chladnější klima, které zdolává právě pomocí ohně, který si sebou přenáší.

Tiché praskání vyplňovalo temnou jeskyni, hra světel z poskakujících plamínků tančila po kamenité stěně a stropu. Poblikavající světlo vrhalo stíny na předmět, který by kdejaký vlk ještě před časem označil jen za běžný, možná trochu neobvykle kulatý, kámen. Teď se již však od ostatních oblázků nemohl lišit více. Pod jeho povrchem se každou chvílí něco pohlo. V šeru nebylo poznat přesně co, ale něco rozhodně živého. A nebylo to samo. Jedna ze siluet se zavrtěla o něco víc, až vrazila do té druhé a jejich stíny se na chvíli staly jedním, než se od sebe opět s trhnutím odsunuly.
Do ticha noci se ozvalo tiché, tlumené písknutí...

Něco do něj k jeho nespokojenosti strčilo. Začínalo tam, kde byl, být krapet těsno. Ať už to bylo kdekoliv. Tam, kde byl... Bylo teplo. Bylo tam příjemně. Bylo to to jediné, co znal.
Něco, nebo spíše někdo, ale to ještě sám netušil, do něj opět strčilo a on se nespokojeně zavrtěl. Zahrabal tím, co později bude nazývat tlapkami a křídly, a hlavou narazil do něčeho... Jiného. Co neznal.
Bylo to chladné a tvrdé. Úplně jiné než to, co do něj pořád strká. Neznámé. Vzrušující. Zvláštní, že si toho ještě nikdy nevšiml... Možná to předtím nevnímal. Nebyl ten zprávný čas...
Jeho malé srdíčko začalo vzrušeně bít rychleji. Co se stane, když do toho narazí znovu? Netušil, proč ho to napadlo, ale ta myšlenka vyplnila celou jeho, zatím velmi jednoduchou, hlavinku. Instinkt, který mu radil, že se má snažit dál. Že tu věc musí rozbít.
Ale bylo to moc těžké...
Čumáčkem přejel po rovném zaobleném povrchu a se vši silou do něj strčil. A nic. Akorát zády narazil do někoho dalšího, a rozpoutal tím další vlnu pohybu kolem něj.
Zoufale vypískl, ten jediný zvuk který jeho malá tlamička dokázala. Volal ty hlasy, které ho předtím vždy tak utišoval. Které dokazal poslouchat celé hodiny, i přes to, že neměl jediné ponětí, jak čas funguje. Dva rozdílné hlasy, jediné, který pořádně znal, krom toho tichého praskání. Slyšel je tak často a tušil, že tu byly pro něj. Ne. On to věděl. Opět, instinkt mu to říkal. Byly tu pro něj...
Ale hlasy mu teď nemohly pomoct. Netušil jak, ale věděl to. Musel sám. Nebo, možná s pomocí těch kolem něj. A tak znova vykníkl, s myšlenou ze povzbudí ty dva, aby se snažili taky. Sám to přece nemůže dokázat...
A oni odpověděli...

Tlumené, avšak zdánlivě naléhavé pískání začalo vyplňovat jeskyni. Ale jen pro ty uši, které by velmi pozorně poslouchaly. Jinak se tyto tiché hlásky nového života snadno stratily ve všech těch zvucích tam venku, o kterém naše tři nové dušičky neměly zatím ani tušení.
K praskání ohně se přidalo další prasknutí. Zdánlivě stejné, ale přesto krapet jinačí...
Po povrchu toho zvláštního předmětů se najednou oběvila černá prasklinka, tenoučká jen jako jeden chlup, a přesto černá jako ta nejtemější noc...

Ucítil na tváři něco... Opět, nového. Vzduch ho pošimral na čumáčku a on se instinktivně, poprvé ve svém životě, řádně nadechl. Čerstvý vzduch naplnil jeho plíce a zašimral svou překvapivou, a velmi nepříjemnou, chladivostí.
Zvědavě však i přes tento nekomfort čumáčkem nalezl to místo, do kterého předtím zatlačil. Odkud se ten nový vjem linul... Místo, které se pod naporem jeho čumáčku prohlo předtím, a prohle se znovu.
Jeho malé srdičko vyplnila nejistota. Neznámo. To umělo být děsivé. Ale čeho se vlastně bál? Nic neznal... Jen přijemné teplo a pohyb kolem něj. Teplé, měké, zvláštně konejšivé, i když v poslední době až příliž těsné, doteky. Teplo... To očividně to místo před jeho čumáčkem postrádalo.
Znovu, tentokrát tišeji, vykníkl. Aby se ujistil? Možná. Chtěl se ale setkat se zdrojem těch hlasů, po kteréch teď tak prahl. Odvážil se na místo zatlačit o trochu víc, i kdyby to znamenalo, že se jeho kraťoučký život kompletně změní.
Za poznání toho hlasu mu to stálo...

Další a další tiché praskání se spojovalo s praskotem ohně. Škvíra byla stále větší a větší. Skořápka kamene, teď již více podobného jakémusi častečně průsvitnému vejci, se nadzvedla a ven se prodral malý, tmavý čumáček.
Otevřela se drobná papulka a jeskyni vyplnilo teď již mnohem zřetelnější, pronikavější, písknutí. Naléhavě po něčem volalo. A tvoreček, kterému tan černý knoflíček patřil, uvnitř vejce sebou začal celý házet. Agresivněji, než kdy dříve. Jakoby se už něčeho nemohl dočkat. A svým pohybem vyburcoval i ostatní.
Celé vejce se začalo naklanět. Z jedné strany... Na druhou. Praskliny se začaly rozpínat do všech směrů pod náporem dalších čumačků a drobných tlapiček.
K prvnímu čumáčku se připojil druhý, světlounce růžový, a poté i další, uhlově černý, identický tomu prvnímu. To už ale ten první nechtěl více čekat a začal se drát dál.
Ven se dostal zbytek jeho čumáčku, než skořápka zvláštního vejce konečně vzdala svou již předem prohranou bitvu a definitivně praskla. Ven, na světlo světa se vydrala hned tři malá tělíčka, navzájem do sebe krapet zapletená. Směsice bílé, hnědočervené, a další bílé. Jejich kožíšky do sebe zvláštním způsobem zapadaly, až se nedalo plně poznat kde končí jeden a začíná druhý.
Jakoby ten pohled už sám od sebe nebyl zvláštní, jeden z kožíšků, jakmile byl plně venku, zažehl fialovým plamenem.

Rychlí pohyb a bylo to. Byl venku. Najednou kolem něj nebylo nic. Žadné teplo, žádné hebké kožíšky. Na jeho vkus tam byla až moc velká zima a tak to dal patřičně najevo hlasitým nesouhlasným pistěním a vrtěním.
Jak se tak vrtěl, překulil se na druhou stranu a narazil do svého téměř identického bratra.
Když se jejich kožíšky opět spojily, jakoby z již zapáleného vlčatka přeskočila jiskra i na něj.
V místech, kde se dotkl bratrového hořícího chlupatého kabátku, fialový plamének přeskočil na něj.
Hned mu bylo tepleji.
Poprvé rozevřel velká fialivá očka a šokovaně zamrkal do světa, který se před ním rozevřel. Vše pro něj bylo rozmazané. Ale bylo tam tolik prostoru... Stěží rozevřel oči a už v nich bych plály rošťácké plamínky. Tolik prostoru k oběvování!
Zvedl hlavinku, aby se lépe na vše kolem podíval, a pohled mu padl na dva velké fleky. Jeden bilý a druhý takový tmavě rudý. K uším mu az teď dolehly jejich hlasy a on je okamžitě poznal.
Byli to oni! V očích mu nadšeně zajiskřilo a šťastně na ně zapištěl. Odpovídal, tak, jak už dlouho chtěl. A teď konečně mohl.

Jméno:
Popílek Serangan Langit

Přezdívka:
Popel, Pop

Věk:
Štěně (13.8.2024)

Pohlaví:
Samec

Otec:
Ikke

Otec:
Adain

Sourozenci:
Plamének, Pstroužek

Charakteristika:
Akční vlček středního vzrůstu, plný energie a neustálé touhy po dobrodružství, jehož životní moto by pravděpodobně mělo znít: "Pravidla tu jsou od toho, aby se porušovaly."
Rodina je pro něj vše a velmi rád tráví čas se svými bratry, které také často tahá do různých dobrodružstvích a malérů. Ale nespoléhá se pouze na svoje nejbližší, nedělá mu problém sebou vzít kohokoliv, kdo je mu po tlapce a kdo se nechá. Přeci jen, ve více se to lépe táhne! A rozhodně umí mít špatný vliv. Většinou věci bere velmi lehkovážně, ale dokáže i překvapit, pokud se jedná o seriózní záležitost.
Když už ho ale jeho lumpárny zkutečně přivedou do problému, Popílek se jim postaví čelem. Nemá z následků jeho činů strach a nikdy by nestáhl ocas a neběžel se někam schovat. Nikdy by neměl v plánu sebe nebo ostatní jakkoliv ohrozit, i když se to jeho občas lehkovážným chováním může přihodit. Je čestný a přizná se, když něco vyvede.
Naprosto ho fascinuje vše, co je spojeno s ohněm. Pohyb plamenů, praskání ohně, poletující jiskry, zkrátka všechno.
I přes tohle vše však dokáže i zpomalit a být empatický. Překvapivě dovede být relativně dobrý posluchač, a i když jeho rady jsou často velmi jednuduché a ne zrovna moc nápomocné, dokáže pomoci jinak. Velmi rád přivádí ostatním usměv na tváři, i kdyby měl být vtip na jeho účet.

Zajímavosti:
Zrozen z kamene plodnosti
Je téměř identický se svým dvojčetem Plaménkem, pouze dvě bílé skvrny kolem oka a jedno bílé pero na křídle má zrcadlově otočené (a nemusí vždy hořet, narozdíl od svého bratra)
Může mít zapálené různé části kožichu, většinou ve snaze vypadat jako jeho bratr
Nemá rád chladné počasí

Magie:
Pochodeň
Při sebemenším kontaktu s ohněm Popílkova srst vzplane a dokáže takto oheň uchovat dlouhé hodiny bez potřeby paliva. V případě silného větru nebo vody však dochází opět k uhašení a Popílek se tak o svůj oheň musí starat, aby se vyvaroval jeho ztrátě. Sám se zapálit nedokáže, musel by nejprve rozdělat oheň normálním způsobem či za pomoci magie někoho jiného a teprve poté svou srst o oheň zapálit.
Oheň na Popílkově srsti vydává slabší teplo a světlo, než běžný oheň, ale při blízkém kontaktu stále dovede popálit nebo něco hořlavého podpálit. Barva ohně (a případně i jeho vlastnosti) závisí na původním ohni, ze kterého "odebral vzorek."
Tato schopnost také znamená, že mu oheň nemůže jakkoliv ublížit a je velmi tolerantní k vysokým teplotám. Naopak jeho slabinou je chladnější klima, které zdolává právě pomocí ohně, který si sebou přenáší.

Další postavy:
Iska, Lancelot

Discord jméno:
Diadygray

Obrázek:
https://ibb.co/HX5HfBq