Príspevky užívateľa

Měl samozřejmě obavy, protože se na tuhle zkoušku tak dobře nepřipravoval. Jó, Valka mu stihla něco říct a něco připomenout, ale bude to dneska vůbec stačit? Představoval si, že tohle bude horší jak bakalářka - sic byl možná odrostlým děckem, ale copak totěm fírerům shora něco říkalo? Ne, ti prostě chtěli, aby se jen makalo a drželo hubu. No, a taky že jí Pstroužek držet bude - teď a v blízké době určitě. Nebyl ready na to dostat vyhazovat, a proto i přes velkou dávku nejistoty která v něm dřímala hodlal udělat maximum, aby to nějak zvládnul.
Její slova byla příjmeným povzbuzením. Sic se usmát teď pod tím stresem nedokázal, ale obdařil jí pohledem se slovy: „Díky.“. A byl jí opravdu vděčný, jen svou radost dá najevo radši až to bude mít všechno z krku. Nyní měl co dělat, aby se tu nezačal jako ratlík klepat! Musel nasbírat to sebevědomí, kterým ho Bůh obdaroval, a zamakat. „Snad máš pravdu.“ Odpověděl jí a fakticky se snažil, aby zněl jinak než jako umučené štěně. Předtím než tu bude žadonit o milost by se měl aspoň snažit to zvládnout sám, hm? Nepochybně, protože kňourání vůbec nebylo hezký. Neudělá to dojem na smečku, ani na Valku. A pokud by měl chtít dělat dobrý dojem, tak na ní by nejspíš měl.
Mlčky pak čekal až dostane první úkol. Naštěstí vytáhla jitrocel, který bezpečně poznal díky jeho specifickému vzhledu a pachu. Na rozjezd nemohla vybrat nic lepšího, protože jitrocel patřil mezi ty jednoduší bylinky. Byl to základ. Nejspíš si pamatovala, že o něm mluvil tehdá v údolí. „Jitrocel. Ten je dobrý při hojení ran, neboť má antibakteriální účinky. Proto ho lze použít i ke zmírnění zánětu. Jeho listy můžeme přidat k obvazu vnějšího zranění.“ Tak si to myslel. „Najdeme ho na- na louce?“ To byl pouhý tip, ale kde jinde by takovou rostlinu asi hledal, že?

Ani si neuvědomil, že při týhle otázce jakoby Eirlys včely uletěly! No, on to nebral tak dramaticky jako ona - jako budoucí medik chtěl přeci fakta! A byl zvědavý, zvědavoučký převelice! Ostatně jako každé dítko nebo mládenec - nebo aspoň ti, kteří si na tyhle otázky sami nenašli odpovědi. „Může se stát.“ Zopakoval tato slova, když mu na otázku pak odpověděla. Takže to není vždycky tak stoprocentní? „A s kým je máš ty?“ Chvíli pak nad její odpovědí přemýšlel, mhouřil přitom zamyšleně oka a nakonec usoudil, že bude nejspíš lepší se na detaily nevyptávat. „To mě moc neutvrdilo v tom, že bych se já mohl narodit z kamene. Nebo- kdyby to bylo jen o tom kameni, tak asi jo, ale že je v tom i Adain a Ikke? Nechápu to.“ Moc nad tím přemýšlel - to jediný bylo jistý.
„Vypadá to, že ty tomu rozumíš. Máš šanci se zachránit.“ Eirlys byla hodná - byla na něj hodná, a na tom záleželo. Tahle smečka nebyla prohnilá úplně od základů, ale očividně se v ní našli lepší jedinci, kteří ještě nebyli ďáblem posednutí. „No, když přijde apokalypsa, tak smečka nepomůže. Proti takovýmu nadpozemskýmu jevu se obyčejný vlk neubrání - pokud neprozře.“ Bylo to tak - buď víra nebo smrt! Ale né, Pstruh vůbec nikoho nevydíral ani nemanipuloval k víře! Víra byla zcela dobrovolná záležitost, to je jasné.
„Seš hodná. A to tě šlechtí - protože né každej takovej ke mně je.“ Málokdo! Ale tahle vlčina bude asi ve smečce výjimkou, která se společně s Valenciou bude řadit k jedincům hodných záchrany před koncem světa.

Panebože, za co? Bylo to tady - Pstruhův velký den, kdy se měl stát... no, jakože dospělákem. Jestli dá tuhle zkoušku, tak bude považován za právoplatnýho člena smečky. O tom ale dost pochyboval - se svou vírou? Těžko se na něj přestanou zdejší ksichtit, hm? Nevěřil tomu, že tohle nějak upevní jeho pozici ve smečce. Už se těšil, že to bude mít za sebou - jestli úspěšně či ne, to se ukáže. Co by se stalo, kdyby to nedal? Dostal by šanci dál cvičit? Nebo by ho vyrazili? Byl přeci dítě. Nemůžou ho vyhodit!! Ano, tomu stále Pstroužek věřil, i přesto že mu táhlo na půl druhého roku života.
Vyslechl si ty NPC řeči od vládce, a povzdechl si. „No, tak co mi zbejvá.“ Zamumlal si pod fousky a vyhledal pohledem Valenciu. Než se bratři začnou rvát, tak si jistě stihne odkroutit první část zkoušky - tedy poznávání bylin. To by zvládnout mohl Nebyl si sám sebou vůbec jistý, ale hej - nějaký základ bylin snad pozná, ne? Jediný štěstí, že měl zkoušku právě s Valenciou, ke který měl zde vztah asi nejvlídnější. Měl jí rád, byla to jeho kamarádka. Ona ho podrží, když to podělá, že jo? Věřil, že by mohla - aspoň při jejich výletování v horách se zdála, že by pro něj udělala cokoli. Nyní měla šanci to dokázat.
A tak si k ní přišel sednout, hezky jako okroupek. „Já jsem připraven,“ zalhal. Veškerou nejistotu se snažil skrýt za pevný výraz, ale to se mu ovšem tolik nedařilo. Jestli ho Valka měla přečteného, tak to jistě poznala. Byl prostě úplně v kelu.

Tady Pstruh se vylíhnul z kamene, a tak na Eirlys dnes čekaly nepochybně otázky, které bude zodpovídat s velkým nadšením. „Já jsem se prej vylíhnul z kamene, ale co vim, tak vlčata může mít jenom vlk s vlčicí. Jak to teda funguje?“ Podíval se na ní zcela seriozně. Že k miminům je potřeba jeden vlk a jedna vlčice už věděl, ale nezodpovídalo to otázku jak se to stane. „Jakože- jak se ti do toho břicha dostanou? Jaký čáry máry za tím vším stojej?“ Hah, jiní v jeho věku už přinejmenším tušili, no, on se o tohle nikdá nezajímal. Tohle bylo jeho první setkání s někým kdo očekával mimina, takže se nemusela ničemu divit!
Ach ne - už to tady bylo zas!! Dostával kázání. on poslouchal jen kázání od Apollyona!! Ale i toto si holt vyslechne, aby týpku třebas neurazil. Mohla by si na něj stěžovat, a on by pak skončil zase někde na koberečku. Už nechtěl žádný hladovky! „Jo, protože Bůh je jenom jeden. Zjistil jsem, že i když mu třeba někdo říká jinak, pořád je to ten samej bůh - ten co ovládá i přírodu a život kolem nás.“ Pronesl. „A taky vim, že nemůžu před apokalypsou zachránit všechny.“ Ani už nechtěl.
No, mohl se tvářit jako kakabus, ale stejně se ho ta její slova dotkla na správném místě. Znělo to tak líbezně - že je jedním z nich. Je azaryňan, ale stejně se poslední měsíce cítil osamělý. „Přesně takovej pocit mám,“ řekl a sklonil hlavu ke svým tlapkám.

Povzdechl si a pomalu a takřka nuceně se vydal pachu bratra napospas. Až když se přiblížil, poznal, že jde o Popela - ten bratr, s kterým se Pstruh stýkal o kapku raději jak s Plamenem. A copak, že vlastně nebyli spolu? Oni jsou pořád někde za jedno, už od dětství - a tady na nebohého bílého pihatého bráchu kašlou. Neměl cool křídla a ani neuměl čarovat s ohněm - musel pro ně bejt opravdu nudnej.
Konečně mu spočinul tváří v tvář. Bratr se netvářil zrovna nadšeně, a to v Pstroužkovi vyvolalo zájem. Uletěly mu včelky, hm? Pohádal se třebas s Plamenem? Copak se asi mohlo v bratrovo životě dít tak hrozného, že se tvářil takhle? Dostal snad taky hladovku? „Pán s tebou, bratře,“ pozdravil ho po svém, ač mu bylo jasný, že s Bohem u bratra nepochodí. To ale nemělo být předmětem dnešní konverzace - aspoň prozatím. „Co ti je?“ Rovnou k věci.

Cházka-procházka, přesněji řečeno lelkování - to bylo nynější aktivitou čtrnáctiměsíčního Pstruha. Přemýšlel nad tím, jestli to trávení času s Valkou ho poslední dobou trochu neotupilo ve víře k pánu Boha. Hospodin je nade všemi - jej by měl mít nejraději na celém světě, přec i raději jak vlastní rodiče, jak svůj život. A to by měl dnes dokázat nějakým modlením nebo skutkem, který jeho víru jen a pouze podpoří. „Otče náš, jenž si na nebesích, posvěť se jméno tvé,“ začal si mumlat pod fousky, a pak vzhlédl k obloze, kterou pokrývali jarní mračna, „dej mi sílu. Sílu, abych přešel všechna ďábelská pokušení a nenechal se svést na scestí. Konám ve tvůj prospěch, Bože.“ Ujistil pána a pak si packou sáhl na svůj růženec, který nosil všude s sebou od dob co ho darem získal od Apollyona. Jak ten se asi měl?
Bohužel, do nosu mu jemný jarní vánek přivál nějakého kolegu, který byl poblíž. A ne, rozhodně to nebyl pach nikoho, koho by chtěl nějak extra vidět. Bratr. Nebyl si úplně jistý, jestli se s ním chce vidět - ale co mu nakonec zbývalo, chtěl-li přežít v téhle smečce? No, otázkou bylo - chtěl?

No, tak bude léčitel. Nebyl z toho úplně nadšenej, ale něco si najít musel, aby ho vedení nevyhodilo. Už se o to dovolil u Apollyona, který se přeci jen v Bohu vyzná lépe - Bůh by to dovolil. Teď bude Bohem sám Pstruh, a bude rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo ne. Navíc až ho budou ve smečce zase štvát, tak jim to prostě pak při ošetřování vrátí. Dá jim nějakou spešl medicínku, hehe. „Jo, to je.“ Odkýval to však, neboť asi nebylo zrovna dvakrát vhodný říkat, že se chystá trávit nabubřelé kolegy.
Bizár - i tady té vlčině to tak připadalo. Jen to v Pstroužkovi podpořilo pochyby, které ohledně svého narození celou dobu měl. Nevěděl, co si myslet - žádný svědek onoho zrození se mu zatím ani neozval se svým svědectvím, tak si stále mohl myslet co chtěl. „To mi povídej,“ řekl jen.
Při otázce přimhouřil zamyšleně oka. Ignis? No, něco takovýho otec asi říkal, ale úplně jistojistej si tím nebyl. Zas tolik zájem o smečkovou historii neměl. „Myslím, že otec něco takovýho říkal, jo. Je to důležitý?“ Chtěl vědět a znát důvod proč se na to vlčina ptá. Ale asi ten důvod nebude příliš zajímavý - nakonec Pstroužek měl smečky docela dost v pajči.
O čoklech bylo vyprávění mnohem zajímavější. Teď se učil něco nového - skutečně zajímavého! „Aha, nevěděl jsem, že existuje ještě něco mimo divočinu. Mimo smeček teda. Kde tahle země je? Je to daleko?“ Asi to muselo být daleko, když v okolí neviděl žádnýho čokla ani člověka! „To zní rozhodně děsivě. Nejspíš to jsou přisluhovači samotného ďábla - je všude kolem nás. I mezi námi vlky, víš?“ Pověděl jí. Byla to hodná vlčina, a tak by jí měl asi z dobroty srdíčka varovat.

Jméno postavy: Pstruh
Jakým předmětem byla postava začarována: ničím
S kým a kde hrála: ve smaragdovém údolí s Valenciou
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 7
Krátké shrnutí příběhu: Pstruh potkal při svém nicnedělání svojí kamarádku Valenciu, s kterou chtěl probrat svojí budoucnost, avšak se ukázalo, že ta na to nemá úplně pomyšlení - šlo na ní jaro byla očarována pírkem ptáka ohniváka. Pstruh byl z jejího chování nejen zmaten, ale také docela potěšen, když se dozvěděl, že ho má ráda, a o jeho přítomnost ve smečce stojí.
Dopad na postavu: Pstruh dostal šanci přehodnotit svoje postoje vůči smečce a také vůči sám sobě. Zapochyboval o tom, jestli se jeho chování skutečně nevymyká normálu, a jestli by se neměl trochu uklidnit. Jestli se tak ale skutečně stane se ukáže až časem. Jisté však je, že už je díky tomuto setkání definitivně přesvědčen o své budoucí kariéře léčitele.

-//-
Jakým předmětem byla postava začarována: ničím
S kým a kde hrála: na pláni zajíců s Asterim, který byl v těle jeho bratra Plamena
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 7
Krátké shrnutí příběhu: Pstruh se setkal se svým bratrem, který se choval nezvykle divně. Ukázalo se, že Plamen si rozbil hlavu a ztratil paměť - nebo to aspoň tvrdil. Pstruh měl vůči tomuhle vysvětlení trochu pochybností, neboť je na bratrovo šprýmy už nějaký ten pátek zvyklý, a zkrátka si myslel, že si z něj jen a pouze dělá dobrý den. Neboť to s ním hrát nechtěl, tak ho poslal za neexistující léčitelkou a rozloučil se s ním.
Dopad na postavu: Pstruha napadlo, že pokud je bratrova paměť skutečně zničena, tak by to mohl brát jako šanci na to si s ním obnovit vztah, který mezi nimi poslední dobou nepatrně vře.

-//-
Jakým předmětem byla postava začarována: ničím
S kým a kde hrála: u nory svolání svorky Zathrianem
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 1
Krátké shrnutí příběhu: Pstruh přišel na veřejné svolání, aby se dozvěděl, že smečky vládce je uvězněn v těle omegy. Vtipné, hm?
Dopad na postavu: Pstruh má radost, protože tenhle incident oddálil jeho vlčecí ceremoniál - může se tedy o dalších pár týdnů navíc flákat. Win-win

Přišel jsem, viděl jsem, nepochopil jsem. Ano, přesně takové byly Pstroužkovo pocity ze svolání před azarynskou norou. Je tohle nějakou vtípek? Vládce jejich země zaslíbené však tvrdil, že nikoli - o žertík nešlo. Tedy... je řeka Cayna začarovaná! kdyby si Pstroužek tímto způsobem s někým vyměnil tělo, byl by nejspíš docela spokojený. Mohl by žít život nějakého normálního a oblíbeného jedince - konečně by si zkusil, jaké to je nebýt smečkovým vyvrhelem. Ach! Škoda, že mu o tomto začarování neřekl někdo dříve - nyní už se řece budou všichni nejspíše vyhýbat.
Jednu pozitivní zprávu to však mělo - jeho ceremoniál se odkládá! „Díkybohu,“ řekl si pro sebe a oddechl si. Nechce se jejich vládce takhle měnit častěji? To by se tady flekovi náramně ulevilo! Bohužel, svým povinnostem a práci se nemohl vyhýbat věčně - to pak mohl smečku opustit snad i dobrovolně.

No jo, bratr vlastně nevěděl kdo Valka je, a tak Pstruh dostal šanci svá slova zvrátit. Better safe then sorry, he? „Je celá bílá - jediná z celý smečky. Určitě jí nemineš.“ Vymyslel si tedy s pohledem, kterým koukal do blba. Nebo na blba? Né, na bratra teď nehleděl - pouze do dálky. „Snad... ti dá tu hlavu dokupy - takhle žít nemůžeš.“ Řekl mu pak ještě a nadále čekal, co bude bratr dělat. Snad aby už odběhnul a flek ho měl z očí! Dost ho však zajímá, jak to s ním dopadne - večer si ho asi ještě najde, aby zjistil, jak mu to hledání bílé doktorky šlo. nejspíš to půjde dost blbě, a možná, že bratra už ani v noře nenajde.

Bratr byl divnější než se původně jevilo. Narazil si hlavu, ale stejně... choval se tak divně. Fejkově. Žel Pstruh nevěděl co se tady Plamenovi stalo, a tak mohl mít jenom divnej pocit. „Jo, určitě. Třeba Valencia,“ doporučil mu návštěvu u jeho kamarádky. Napadlo ho však, jestli je dobrej nápad bratra posílat zrovna za ní - byla to přece Pstruhova kamarádka. Co kdyby jí Plamen nakukoval o Pstruhovi nějaký nesmysly? Nebo co kdyby se o ní začal zajímat víc než je zdrávo? Začal by snad Pstruh žárlit?? Ale ne - takhle nemohl uvažovat, protože Valka byla přece doktorka.
Reakce na smrt rodičů nebyla pro Pstruha uplně uspokojující. Naštěstí už se zdálo, že se Plamen jde opravdu odklidit a vyhledat někoho kvalifikovaného, kdo ho zhlédne. „Jo, jó běž. Já ti s tim těžko pomůžu.“ Řekl a nepatrně se zamračil. Zajímalo ho, jestli ho někdo dokáže z tohohle stavu vyléčit, nebo na to ani žádná bylinka neexistuje. Třeba bude z bratra dement už navždycky.

Pousmál se, když ho ujistila, že má na tohle ještě dost času. Jenomže v Azarynu to těm křapíkům tak nepřipadalo - všechno honem honem hrrr, nenechajou ho ani chudáka nadechnout! Sic už mu byl dávno rok, ale hle... každý dospíval jinak rychle, že? A on se ještě necítil na to, aby pracoval a platil smečce daně!! On si chce užívat mládí hezky v teplém pelíšku, bez zbytečných starostí! „Jo, no, co se má stát se asi stane.“ Uznal, ačkoli se mu s tím těžko smiřovalo. Opravdu nelze svůj osud ještě trochu odklonit? Ano, šlo to, ale na to by musel Pstruh přehodnotit své postoje a přístup.
Kývnul. „Asi nevím, co jinýho bych měl dělat. Na lov jsem levej, rvát se taky neumim, a to ostatní? To ani nevím jak se dělá.“ No, ani nevěděl o čem ty další povolání jsou - nebo jak se jmenujou, ehm.
Možný je všechno, ale zrození z kamene? Flek tomu prostě odmítal věřit - kdyby to na vlastní oka neviděl. A to se asi nestane. „Jó, to říkaj. A taky to, že jsem krve dvou samců - ale nevim jak by to bylo jakože možný.“ Taková sodoma gomora!! Hrozný. Vůbec to nechtěl slyšet! Když se ptala na tuláky, střihl ušima. „No, jako asi moc né, ale hej - v posledních měsících jich ke smečce přišlo nových dost. Takže nemají rádi tuláky, dokud to nejsou právě oni, co dělají smečce čísla.“ To bylo asi to nejinteligentnější co dneska řekl. Bylo to přímo moudro hodné nějaké nominace!
Pozorně naslouchal, když mluvila o čoklech. „Aha, tak ty jsem nikdy neviděl. Nebo možná jo? A nepoznal jsem to - pokud jsou nám fakt tak podobný.“ Nějaký fejkoví vlci? Třeba by je ani od těch skutečnejch nerozeznal! „Né, to mi nic neříká.“ Pstruh byl v divočině rozený, ten o takových věcech vůbec nevěděl nic! Ani Kult mu nic takřka neříkal, tak neměl odkud tyhle informace získat.

No, jestli byla tady ta vlčina překvapená, tak Pstroužek pak taky. Nosí pod srdcem tři mláďata? Ještě nikdy se s těhotným jedincem nesetkal. „Jsi těhotná? Aha-,“ dovtípil se, he! Jeho otcové obviously nikdy těhotní nebyli, a zatím ani nikdo další v jeho blízkosti. „Musí to být děsivý - mít v sobě tolik malejch vetřelců. Jak to, že tě nesežerou zevnitř?“ Ač se chystal vydat na dráhu medika, tak gynekolog nebo porodník z něj očividně nikdy nebude. A možná- možná že by si měl vůbec dostudovat vlčí anatomii. Na to by ale nesměl být líný jak veš!
Ach, a zase to kázání! On byl ochoten poslouchat kázání jen od pána Boha! „Ale tady mě nikdo neposlouchá, víš? takže i kdybych si ty rady vzal k srdci, tak-,“ ale vzpomněl si na Valku, která k němu vždycky byla všechno jen né zlá nebo ignorantská, „-tak smůla.“ Tahle slova v sobě udusil. Bylo těžký se vidět jináč než jako lůzra.
Zajímala se o Boha. Jenom jako? Možná. „Bůh dohlíží na naše činy a dává pozor, abysme se dostali za ním do nebe. Nezhřeš - a čeká tě po smrti věčný život.“ Je jen život s Bohem a život bez Boha.

Né, pořád nějak nemohl uvěřit tomu, že si tady z něj bratr nedělá šoufky. Nebyl totiž viditelně na hlavě zraněnej, aby si mohl potvrdit, že fakt přišel k nějakýmu úrazu - jako syn samotného léčitele ale mohl vědět, že taková zranění nemusí být vždy na pohled viditelná, hm? Bohužel si dvě a dvě nespojil dohromady. Pouze polemizoval a teoretizoval. „To já už nevim,“ pokrčil rameny na tu jeho otázku. na tom koho kde zbil nezáleželo - Pstruh mu na to stejně nedokázal odpověď, protože zas tolik toho nevěděl. „Asi by sis měl zajít na vyšetření.“ To zní nejvíc rozumně, hm?
Nevěděl. Nevěděl, že je otec po smrti. „Rodičové - jsou mrtví.“ Řekl mu zcela bez okolků. Nebyla to úplná pravda, ale chtěl vidět jeho reakci. Se smrtí otce se PStruh smířil ještě dávno předtím než skutečně zhynul - měl to jako představu, že je mu nahoře už lépe. Nemusí se trápit jako ležák někde v doupěti.

Pozvedl oka v nevěřícném údivu. „Buď si ze mě děláš dobrý den, nebo seš fakt mimo..“ řekl si pro sebe a švihl ocasem. „Nuže, nerveš se náhodou furt s někym?“ O tom fajtu s nihilčanem nejspíš Pstruh slyšet musel. Bylo to sice už dávno, ale byl to jistojistě hřích Rvát se pro zábavu? Kdo to kdy viděl. Pro zábavu se jeden musí modlit! Musí poznávat krásy života a- no, od něj to sedělo, že? Nejraději seděl doma na prdeli a nedělal nic. Jeho bratr měl aspoň nějaký sociální život - i kdyby né zrovna ideální.
„Tak to máš teda blbý - teď budeš muset začít odznova. Nechtěl bych.“ Učit se všechny ty nesmysly o smečky! No brrr, bylo mu zle jen si to představil. Přemýšlel, jak by bratra potrollil, ale nic moc ho nenapadalo. Nebyl to vtipálek jak Plamen s Popelem, neměl na tyhle věci vůbec náladu. „Čeká tě hodně nepříjemnejch zjištění, kámo.“ Ano, třeba to o otcově smrti! Ale pokud si na něj nepamatoval, tak nad ním vlastně nemusí ani truchlit, he?