Príspevky užívateľa

Valencia se plížila po kamenné stezce vedoucí do jeskyně. Vzduch byl chladný a cítila, jak jí podzimní vánek čechrá srst. Teplo léta jí už také chybělo a věděla, že si na něj ještě bude muset dlouho počkat. Když však uviděla vchod do jeskyně, její krok zrychlil. Ladně se rozklusala směrem dovnitř. Blížila se k jeskyni a její tlapky se opatrně dotýkaly chladné země. Zvědavost jí poháněla vpřed, ale jak se blížila, začínala být i trochu nervózní. Trochu tedy spomalila. „Ahoj?“ zavolala jemně, když uviděla vlčka rozvaleného na kameni. Chvilku ho rozpačitě sledovala, než se odhodlala k další větě. „Omlouvám se, pokud jsem tě vyrušila,“ dodala a ušima kmitala, naslouchala, jak se zvuk jejího hlasu rozléhá po kamenných stěnách. „Myslela jsem, že bych se mohla schovat před větrem,“ pokračovala. Vzpomněla si na teplé dny, kdy proháněla motýly po loukách a mohla se válet v měkké trávě. Ty chvíle jí teď připadaly vzdálené a trochu neskutečné. Zvedla pohled zpátky na vlčka. Trochu zvědavě naklonila hlavičku na stranu a koukala na něj. Teď už beze slov. Avšak hlavou se jí honila spousta myšlenek. Bydlí tady? To by bylo hustý ne? Vlastní tajná jeskyně? Nakonec se usadila. Zůstávala stále na kraji jeskyně. Kolem sebe si omotala ocásek, jak to vždy dělávala a pokračovala v prohlížení si toho neznámého vlka.

Valencia se na Pstroužka usmála a zakroutila hlavou. Když se jí zeptal na jaro, na chvíli se zamyslela. Jak by vlastně popsala jaro někomu, kdo ho nikdy neviděl? „Jaro je… svěží,“ začala, hledajíc správná slova. „Všechno se zelená, květiny začínají růst, stromy se probouzejí, a vzduch je takovej… plnej novejch pachů!“ Oči jí zazářily, když o tom mluvila. Milovala jaro, bylo to období naděje a nových začátků. „Je to jako kdyby se všechno okolo najednou probudilo a začalo znovu žít,“ pokračovala. „A když fouká vítr, cítíš vůni čerstvých květin a trávy. Je to krásný. Jaro je voňavý!“ Otočila se zpět k Pstroužkovi a doufala, že se jí povedlo alespoň trochu mu ten pocit přiblížit. Když pak Pstroužek nadšeně přikyvoval a mluvil o svých bratrech, Valencia se upřímně usmála. Viděla, jak moc k nim vzhlíží, a bylo jí to sympatické. „Jo, Plamen vypadá, že má pro všechno spoustu energie,“ zasmála se. „Tuhle na mě vyskočil zpoza roha v noře! Hrozně jsem se lekla! A ty jeho plameny... Myslela jsem že mě normálně upálí zaživa,“ pokusila se o trochu humorný tón. „A ty jsi nejmladší?“ zeptala se ho nakonec. „Nebo jsou vaši bratři taky stejně staří jako ty?“ Pořád se dozvídala nové věci a zdálo se, že Pstroužek má rodinu, která byla plná zajímavých příběhů. Bavilo ji s ním mluvit. „Taky se vydáváš na dobrodružství jako oni?“ zeptala se s jiskřičkou zvědavosti v očích, protože si dokázala představit, jak se i on jednoho dne rozběhne po loukách a lesích, když se přestane bát mluvit a objeví tu sebejistotu, co v sobě určitě má. Tvrdohlavá Valencia si tím byla jistá a teď si tak nějak neoficiálně dala za úkol mu s tím pomoct.

Valencia si Sassafras pečlivě prohlédla, když se její tón zjemnil. Byla ráda, že vlčice změnila přístup, protože z předchozího výpadu měla opravdu smíšené pocity. Cítila se nesvá, ale věděla, že bude muset být trpělivá a ukázat, že není hrozba. „Jo, jsem tu nová,“ přikývla a pokusila se o malý úsměv, aby ukázala, že chápe její obavy. „Rufus mě sem přivedl teprve nedávno. Jsem z... jiného místa,“ dodala trochu opatrně. Její hlas opět zjemnil, a jakoby se snad ztratil, sotva po dokončení posledního slova. Nechtěla zabíhat do podrobností hned na začátku, ale cítila, že se tím alespoň částečně vysvětlí, proč její pach není úplně smečkový. „Sassafras je nádherné jméno! Ale dobře,“ odvětila přátelsky a dokonce se při tom trochu zasmála, když jí Saffron vysvětlovala, jak na její jméno v podstatě neslyší. Byla jí sympatická její otevřenost a upřímnost. Pak na chvíli zaváhala, když padla otázka na prohlídku území. Bylo to pro ni zvláštní. Ještě před pár dny byla sama a teď měla možnost poznávat nové místo s někým, kdo se zdál být ochotný ji provést. „To by bylo fajn,“ souhlasila nakonec, oči jí zazářily zájmem.
„Zatím jsem toho moc neviděla. Rufus mi ukázal jen pár míst, ale většinou tolik nemluvíme hlavně o smečce. Přece jen... ráda bych to tu poznala víc, než jen kudy se chodí k noře a kudy k řece. Sama jsem toho už taky prozkoumala dost, ale znáš to,“ Valencia upřela pohled na Saffron a znovu se usmála, tentokrát upřímněji. Bylo zvláštní najít někoho, kdo byl stejně jako ona novější ve smečce, ale zároveň už měl nějaké zkušenosti. Možná by se s ní mohla cítit o něco klidněji a najít v ní podporu.
„Co třeba začít tamhle?“ Navrhla a mihnula čumákem na okraj lesa, který obklopoval pláň. Byla zvědavá, kam všechny ty stezky vedou a co se za nimi skrývá. „Slyšela jsem, že tam prý žijí zajíci!“ dodala s hravou jiskrou v očích. Kdyby měla šanci si trochu zaběhat a možná i něco ulovit, možná by to mohla být zábava. A třeba by mohla udělat radosti i tatínkovi, když zlepší své lovecké dovednosti! „Teda, pokud se ti chce,“ dodala rychle, aby nevyzněla příliš dotěrně. Stále si nebyla jistá, jak balancovat její nadšení, aby nezněla až moc zapáleně nebo třeba vůbec, když poznávala nové vlky. Opatrně se na Saff podívala.

Valencia se usmála a tiše poslouchala, jak se vlček představuje. Připadal jí roztomilý, jak bojoval se svým koktáním. Viděla, že se snaží a vnímala jeho odhodlání mluvit i přes to, že mu to zjevně nešlo snadno. Ta snaha jí přišla upřímná a tak trochu ji obměkčila. Když vyslovil své jméno, upřímně se zasmála – ne výsměšně, ale spíš pobaveně a mile. „Pstroužek, jo? To je pěkný jméno,“ řekla a tentokrát zkusila, aby její hlas zněl co nejvíc přátelsky a povzbudivě. „Já se narodila na jaře! Asi? Teda zhruba, co já vím,“ přiznala se, aby mu ukázala, že mají něco trochu společného. Možná mu to dodá trochu jistoty. „Ale v noře jsem nebyla skoro vůbec. Vždycky jsem radši běhala venku.“ Zamyšleně se podívala na tok řeky, který se klidně vinul podél jejich smečky, a na chvilku se zdálo, jako by se zamyslela nad svým vlastním dětstvím. Nad tím jak tyhle beztarostné časy kdy sotva poskládala větu rychle utekly.
„Bratři?“ zopakovala otázku, když zmínil sourozence. „Nevím...Z místních vlčat znám zatím jen plamínka!“ Valencia se upřímně snažila vzpomenout si, jestli poznala jeho bratry.
Všimla si, že Pstroužek vypadal trochu nervózně, ale také nadšeně. Bylo jí jasné, že mluvit s někým, kdo je pro něj nový, je pro něj výzva. Koneckonců na tomhle byli stejně. Ale na druhou stranu, viděla v jeho očích zvědavost a radost z toho, že má příležitost sdílet s ní něco o sobě. Přistoupila k němu blíž a lehce mu čichla k čumáku, takovým tím přátelským gestem. Poté zase odstoupila a posadila se kousek od něj. Ocásek si obmotala okolo těla. „Povídej mi o nich,“ vybídla ho jemně. „Jsem zvědavá, jací jsou!“

Valencia cítila, jak jí srdce trochu zrychlilo, když spatřila vlčici. Zastavila se a otočila, přitom našpicovala uši. Možná nebyla ve smečce nijak důležitá, ale přesto se jí svíral žaludek nervozitou. Nová setkání pro ni byla stále neznámá a nikdy nevěděla, co očekávat. Vlastně si ještě úplně ani nezvykla na to, že na území není sama, a kdykoliv na ní může někdo odkudkoliv vybafnout! Není to tak, že by se nerada seznamovala. To určitě ne- přesto několik dlouhých měsíců strávila o samotě putováním místními lesy a tak si sama sebou nebyla úplně jistá. Nikdy nebyla úplně extrovertní. „Ahoj.“ Pípla nakonec. Na tváři dokonce vydolovala i letmý úsměv. Byla to zvláštní situace. Valencia se snažila působit přátelsky, ale uvnitř se necítila tak jistě. Co když se chová divně? Přistihla se, že na vlčku hledí možná až moc zkoumavě, a tak raději sklopila pohled k zemi a lehce si olízla čumák, jak se snažila potlačit nervozitu. „Uhmm,“ Zamyšleně ze sebe vytlačila. Opět vztyčila hlavu a zahleděla se jejím směrem. „Ne, nenarodila jsem se tady. Nedávno mě přivedl Rufus,“ Polkla a přiznala. Pokusila se situaci odlehčit a udržet ten lehký úsměv na tváři, který si pečlivě vydobila. „Co tady vlastně děláš ty? Potřebuješ s něčím pomoct, nebo jsi se jen tak vydala na průzkum?“ Ptala se, snažíc se znít co nejpřátelštěji. Možná by mohla vlčici nabídnout, že s ní bude chvíli chodit a prozkoumávat okolí. Alespoň by tak nebyla sama. „Jsem Valencia, a ty?“ Posadila se a propichovala ji očima.

Valencia na okamžik strnula, když viděla, jak Plaménkův oheň zesílil, ale rychle se uvolnila, když jí ujistil, že od něj skutečně nechytne. „Hah! Už jsem myslela, že fakt hořím,“ vydechla se smíchem a trochu si odfrkla, když si třásla srst. Jeho smích a roztomilé vrtění ocáskem ji uklidňovaly, i když stále byla fascinovaná jeho ohnivou srstí. Něco takového ještě nikdy neviděla a nedokázala si představit, jaké to je, být neustále v plamenech. Ten se v zimě asi o nic starat nemusí! Narozdíl od ní. Ona sama měla spíš sametovou jemnou srst, která jí nejspíš moc na teple nepřidávala. Když jí Plamen chňapl po ocásku, na okamžik se stáhla, ale nakonec mu ho znovu drze nastavila. Bylo zábavné s ním dovádět, i když cítila, že v tom všem byla určitá hranice, kterou ještě zcela nechápala. Když se pak Plamének začal pyšně chlubit svým ohněm, Valencia se jen usmála a překvapeně zamrkala. „Odjakživa hoříš? To je fakt hustý,“ řekla s obdivem v hlase. Bylo pro ni těžké si představit, jak někdo může být s plameny tak spojený. Udivovalo ji, jak je to pro něj úplně přirozené. „Popílek?“ zopakovala a zasmála se jeho rošťáckému výrazu. „To zní jako docela vtipná přezdívka. Jako když najednou přestaneš hořet a všichni jsou zmatení, co se děje!“ Její smích byl teď uvolněný, přirozený. Pomalu začínala cítit, že se vedle něj může chovat tak, jak chce. Bylo to osvěžující. Pak se ale Plamén zeptal na něco, co jí připomnělo její nejistotu. Její úsměv trochu pohasl, i když zůstala klidná. „Jo... jsem tu nová,“ přiznala a zadívala se na své tlapky, které trochu zaškrábaly po zemi. „Dovedl mě Rufus,“ Její hlas byl o něco tišší. Věděla, že se pořád ještě učí, jak se ve smečce orientovat, a občas se cítila, jako by sem ani tak docela nepatřila. „Jsem tu jen pár dní, zatím.“ dodala, zatímco si jazykem olízla čenich a nervózně přešlápla.

Val na okamžik zvedla pohled a setkala se s jeho očima. Cítila, jak se v ní mísí různé emoce. Vina, zmatek, ale i vděčnost za jeho starostlivost. Nechtěla ho zklamat, ani si nechtěla připadat, že něco pokazila. Očividně se snažil být tu pro ni, ale ona nevěděla, jak na to správně reagovat. „Nemusíš... to nic, zvládnu to,“ zamumlala tiše, sotva slyšitelně, když zmínil plášť. Cítila se trochu provinile, že si vůbec všiml jejího chladu. Ale jeho nabídka, ta jemnost v jeho hlase, ji zasáhla. Možná nechtěl, aby to vypadalo, že je na ni naštvaný. Na tohle nebyla zvyklá, ani nevěděla, jak to zvládnout. Když se pomalu zvedl, zaváhala, jestli má zůstat, nebo ho následovat. Nechtěla ho přivést do rozpaků, ale ani nechtěla, aby mezi nimi zůstalo tohle zvláštní ticho. Nakonec pomalu vstala a přešlápla na místě, než udělala krok směrem k němu. Přiblížila se k němu blíž a přitiskla se k jeho boku. Takhle ho následovala, ať už stál na místě či se už rozešel dál.

Vali se trošku zamračila, když vlček při každém slově koktal. Při pozdravu to chápala. Přece na něj doslova vybafla. Ale teď vlastně nevěděla, jestli je to její chyba a řekla něco špatně, nebo jestli vlček koktá prostě z principu. Ustoupila tedy o pár krůčků zpět a stáhla ouška k hlavě, směrem dolů. Olízla si čumáček a začala. " No já bych úplně neřekla... Vždyť furt fouká... Začíná být příšerná zima!" Postěžovala si a mrskla ocáskem který si následně omotala kolem těla."Já radši léto," Špitla tiše pričemž s hlavou otočenou od něj probodávala očima okolí. Všechno bylo nové a ona to tu měla nutkání prolézt zkrs na zkrs. Všechno prozkoumat! "Mimochodem, já jsem Valencia." Věnovala mu letmý, i když trochu nejistý úsměv.

Valencia se napjala, když plamének z ničeho nic začal řvát „Hoříš, hoříš!“ a schválně se jí dotkl svými planoucími křídly a ocasem. Na vteřinu ztuhla, vyděšená představou, že by skutečně mohla vzplanout, i když jen na okamžik. Rychle sebou cukla a trochu zavrávorala na tlapičkách. Svižně se překulila a lehnula si čímž zachránila pomyslný pád. Její srdce se rozbušilo rychleji, ale když pocítila pouze jemné teplo, které bylo spíš hřejivé než pálivé, okamžitě si uvědomila, že to byl jen trik. Plamének jen prováděl svou zlomyslnou hru.
Valencia na něj zamžourala, oči mírně přimhouřené, ale už v nich nebyl strach. Místo toho se jí po tváři rozlil úlevný úsměv. Lehce se otřásla, jako by se chtěla zbavit zbytku tepla, které na ní zůstalo z jeho ohnivého dotyku, a pak se podívala přímo na něj. Přestože byla na chvíli vystrašená, věděla, že mu to nemůže mít za zlé. Očividně to byla jen součást jeho hravosti. Sklonila hlavu k zemi a ještě jednou si pořádně prohlédla jeho planoucí křídla. Fascinovalo ji, jak zvláštní ten plamen byl, nepálil, a přesto byl skutečný. Pak se k němu opět otočila a zhluboka se nadechla, jako by si chtěla dodat odvahy. „No, teď když jsem ‚hořela‘, můžu říct, že je to celkem příjemné.“ Zazubila se na něj a jemně ho postrčila čumákem do boku, trochu se mu tak pomstila za jeho vtip. Valencia se stále ještě otřásala tím podivným, ale nečekaně příjemným zážitkem z „hoření“. Ten zvláštní plamínek v ní vyvolával směs zvědavosti, respektu, a snad i trošku závisti. Vstala a ustoupila o krok zpět, ještě jednou přejela pohledem jeho planoucí křídla, fascinovaná tím, jak se světlo jemně mihotalo a hrálo v jeho srsti, aniž by mu ublížilo. „Jak dlouho už tohle dokážeš?“ zeptala se nakonec, tentokrát vážněji, s jistým respektem v hlase. Stále k němu cítila tu zvědavost, která ji nutila dozvědět se o jeho schopnostech víc, ale snažila se najít rovnováhu mezi otázkami a respektem k jeho prostoru. Nechtěla ho zastrašit nebo přemoci svými dotazy. Mlčky ho sledovala. Soustředila se hlavně na plamínky které z něj sršily.

Valencia na něj chvíli překvapeně hleděla, lehce naklonila hlavu na stranu, jak si ho prohlížela. Viděla, jak je nervózní, a to jí na okamžik přimělo zaváhat. Sama věděla, jaké to je, cítit se tak nejistě, obzvlášť když jde o cizí vlky. Ale pak, když se mu konečně podařilo vyhrknout to nejisté „Hoj!“, lehce se pousmála. „Ahoj,“ odpověděla měkce, aniž by se přestala dívat na jeho drobnou postavu na druhé straně břehu. Zůstala klidná, nechtěla ho vyděsit víc, než už byl. Přemýšlela, co dál říct, aby ho uklidnila, ale nechtěla ho tlačit do rozhovoru, pokud se na něj necítil. „Jsi tady sám?“ zeptala se nakonec opatrně, hlasem jemným a nenuceným, jako by mu chtěla dát prostor na odpověď, nebo aby se mohl úplně rozhodnout, jestli vůbec odpoví. Cítila, že není potřeba na něj spěchat. Usmívala se, a stála klidně. Byla celkem překvapená ale zároveň i spokojená, ještě se jí zatím nepovedlo potkat někoho slabšího a asi nervóznějšího, než je ona. Podivně ji to uklidňovalo.

Valencia pokračovala v chůzi podél řeky, její tlapky tiše šlapaly po měkké půdě, zatímco zvuk bublající vody ji provázel. Na chvíli se zastavila, aby se zhluboka nadechla, a nasála vůni vlhké trávy a mechu. Voda zde byla průzračná, klidná, odrážela oblohu i koruny stromů. To místo mělo pro ni zvláštní kouzlo. Bylo klidné, uklidňující, jako by tu mohla nechat všechny své starosti a jen se soustředit na přítomný okamžik. Sklonila hlavu k hladině a zlehka se napila. Chladná voda ji osvěžila a zahnala nervozitu, kterou stále trochu cítila. Najednou ji něco vyrušilo z myšlenek. Oči jí přelétly přes řeku k protějšímu břehu. Mezi stromy, ve stínech větví, spatřila něco malého. Zaostřila a srdce jí poskočilo, když si uvědomila, že to byla malá vlčí postava. Vlček, který se pomalu pohyboval podél břehu. Vypadal tak malý a křehký, snad ještě mladší než ona sama, a zjevně byl sám. Valencia udělala několik kroků vpřed, opatrně, aby neudělala příliš velký hluk.

Valencia lehce zatřepala hlavou a opatrně se přitiskla k němu, hledala v jeho přítomnosti jistotu a bezpečí. Její malé srdce jí bušilo v hrudi tak silně, až se jí zdálo, že to musí být slyšet. Nepříjemné horko jí zalilo celé tělo, což jen umocňovalo její pocit provinění. Najednou měla pocit, že zkazila tu poklidnou chvilku mezi nimi. Její nadšení a otázky, které tak spontánně vychrlila, se jí teď zdály jako chyba. „Omlouvám se,“ zašeptala tiše a sklopila hlavu, její hlas zněl skoro jako chvějící se vítr. Pokývla lehce hlavou, jakoby se chtěla omluvit ještě více, než jen slovy. Vždyť on se jí snažil ukázat část sebe, něco důležitého, a ona to, podle jejího pocitu, úplně zkazila svou nerozvážností. Její tlapky se teď neklidně pohupovaly na místě, jak přemítala, jestli řekla příliš mnoho nebo jestli neměla vůbec mluvit. Ale jeho přítomnost, a jak se k němu tiskla, jí přinášela alespoň trochu klidu. Tajně doufala, že jí odpustí, a že ta hezká chvilka mezi nimi nezmizela nadobro.

Valencia chvíli váhala, zvažovala každé slovo, které měla na jazyku. Ten vlk před ní působil klidně, ale přece jen byla v jeho přítomnosti trochu nesvá. Očividně se snažil najít správná slova a téma, aby neporušil tu jemnou rovnováhu, která mezi nimi panovala. Když se rozpovídal o horách, jeho nervozita na chvíli zmizela a ji ohromně zaujalo jeho nadšení. Očima se jí na moment mihla zvědavost, když si představila ta místa, která popisoval. Rokliny, skály, úzké stezky, a někde daleko vysoko život, který čekal na objevení. „To zní krásně,“ odpověděla tiše a trochu se usmála. „Ale vždyť jsou to jen hory, ne? Co by se mohlo stát?“ Dodala, její hlas byl klidný, ale byla v něm cítit nejistota. Podívala se k němu s mírným náznakem zvědavosti v očích.Pak ale znovu sklopila pohled k zemi, její tlapky se lehce pohupovaly v trávě.

Po očku ještě jednou sjela rufuse a zvědavě ho poslouchala. Opravdu ji to zajímalo, a byla moc ráda že se s ní o to rozhodl podělit, ačkoliv věděla že je to náročné a ona sama by o své rodině mluvit moc asi nedokázala. Láskyplně a s nějakou špetkou povzbuzení se o jeho bok otřela hlavičkou. Beze slov, ale oba s jistotou věděli co se snaží říct. Bylo jí to líto. Cítila že je to asi bolestivé téma, ale zároveň měla chuť mu tehle závoj tajemna sejmout a zjistit co její tatínek ukrývá. No prozatím se k němu jen tiše tiskla. Sice toho ještě tolik nezažila ale moc dobře věděla jak potřebný je čas. „Proč tu nejsou s tebou?“ Pípla nesměle, jakoby snad vyřkla tu nejhorší nadávku a teď se snaží z toho vykroutit. Zalezla si trochu víc dozadu, pod jeho křídlo. Občas trochu spokojeně zavrněla a odpočívala po jeho boku, přičemž čekala na jeho odpověď. Na poznámku o závisti radši nic neřekla.

Valencia pomalu stoupala na místní kopec, její tlapky jemně šustily v trávě, která se tu a tam vlnila pod silným větrem. Nebylo to nijak strmé, přesto se vzduch změnil, jakmile dosáhla vrcholu. Vítr tu byl chladnější, svištěl kolem ní a cuchal jí srst, jako by se snažil upoutat její pozornost. Stála teď na jednom z vyšších míst, odkud mohla vidět téměř celé území smečky, a přestože nebyla vysoko, krajina se před ní rozprostírala do dálky. Valencia si všimla pohybu na úpatí kopce. V trávě zahlédla záblesk šedo-bílého kožichu, okřídlené vlčice, která mířila pryč. Instinkt jí velel jednat. Valencia se rozběhla dolů, rychlými a ladnými kroky se blížila k vlčici.