Príspevky užívateľa

Valencia sledovala Pstroužka se soustředěným pohledem, který však skrýval jemný úsměv. Věděl, že není zcela připravený, a to i ona, ale byl tady a dělal to nejlepší, co mohl, a to bylo pro ni důležité. Když zmínil kopřivu, Valencie mírně kývla hlavou. „Ano, je to kopřiva,“ potvrdila mu. „Máš pravdu, je to velmi univerzální bylinka. A ano, roste téměř všude, často i na místech, kde bys to ani nečekal.“ Viděla, jak se Pstroužek snažil o sebevědomý tón, a cenila si jeho snahy. Byl zřejmý ten jemný posun v jeho vystupování. Možná si to neuvědomoval, ale s každou další správnou odpovědí rostlo jeho sebevědomí. Valencia mu chtěla dodat víc jistoty, protože věřila, že tohle je jeho cesta. Byl schopen být dobrým léčitelem, jen potřeboval věřit sám sobě. „Děláš to dobře, Pstroužku,“ řekla s klidným hlasem. Zavřela na okamžik oči a zamyslela se. Paměť byla důležitá, ale v této profesi byla ještě důležitější schopnost improvizovat a přizpůsobovat se situacím. Pstroužek se bál, že pokud dnes něco pokazí, zklame, ale to nebylo cílem. Bylo to o růstu a o tom, jak se vyrovná s nejistotou a tlakem, kterému byl vystaven. Podívala se na hromádky bylinek, které před sebou měli. Věděla, že má připraveno ještě pár dalších, ale chtěla to vést opatrně, krok za krokem. Nechtěla ho zbytečně přetěžovat, spíš ho povzbudit, aby se díval na své pokroky. Každý malý krok byl důležitý. „Další bylinka,“ zvedla další rostlinku, tentokrát šťovík. Položila ji před něj a čekala, jak zareaguje. Šťovík byl trochu těžší na rozpoznání, a Valencia si byla vědoma toho, že tohle bude pro něj větší výzva. Ale to bylo v pořádku. Nešlo o to, aby na všechno odpověděl správně. Šlo o to, aby přemýšlel a věděl, že to může zvládnout i bez perfektní znalosti. Viděla, jak se Pstroužek na rostlinu dívá, a čekala na jeho reakci. Měl na to, aby to zvládl, a ona mu to chtěla ukázat. „Jen se podívej,“ řekla tiše, „a zkus si vzpomenout, kde jsme o téhle rostlině mluvili. Vzpomínej v zážitcích, ne v informacích. Jako já na jitrocel, nebo třeba na nezapomněnky“ S úsměvem mrskla ocáskem a provedla její časté gesto, kdy ho ocasem jemně pohladila ocasem po zádech. Snad aby ho uklidnila. Její hlas byl stále klidný a povzbuzující.

Valencia naslouchala Pstroužkovi, jak odpovídá, a cítila, jak se v ní mísí různé emoce. Viděla, že je nervózní, že má pochybnosti, a přesto se snaží tvářit sebejistě. Jeho snaha, i když kostrbatá, jí imponovala. Osobně si myslela, že její zkouška byla snad ještě horší, a tak mu i možná trochu záviděla. Zatím jsme ale teprve u první byliny. „Správně,“ přikývla, když slyšela jeho odpověď. „Jitrocel se opravdu používá při hojení ran.“ Usmála se na něj povzbudivě. „A ano, najdeme ho na loukách, často i na polních cestách. Je to velmi běžná rostlina, což je výhoda, protože ji můžeš použít téměř kdykoli.“ Valencia cítila, že tohle byla dobrá cesta. Pstroužek poznal jitrocel bez váhání, což mu muselo dodat aspoň trochu sebevědomí. Viděla v něm, jak se snaží uklidnit, i když si nebyla jistá, jestli to zvládne úplně. Ale to nebylo podstatné... podstatné bylo, že se snažil! Pozorovala, jak se Pstroužek tváří. I když jeho tělo bylo stále napjaté a oči občas klouzaly po okolí, jako by čekal, že se každou chvíli něco pokazí. Jeho nejistota byla jen překážkou, kterou musel překonat, ale Valencia byla přesvědčená, že to zvládne. Její oči také občas utíkali směrem k jeho bratrovi který měl bojovat proti jejímu otci. Bála se? Možná. Ale věděla že se o tatínka už zvládne postarat, pokud se něco zvrtne, a to jí dělalo neskutečnou radost. To jí pomáhalo najít motivaci se dál v léčitelství vzdělávat. Snad i bílý chlapec před ní najde něco takového, co ho bude motivovat. „Dobrá,“ řekla, když vzala další bylinku. Tentokrát vytáhla kopřivu. Tahle bylinka se jí zdála možná o něco těžší, ale rozhodně to nebylo nic, co by Pstroužek nemohl znát. Kopřivy přeci rostou na každém rohu! Položila ji před něj a usmála se. „A co tahle rostlina? Víš, co je to? K čemu bych ji mohla použít, Pstroužku?“ Koukala se mu do očí a snažila se mu snad telepaticky odpověď vymámit z hlavy.

Poprosím pro Heidi - přívěsek 4. a Valencia - přívěsek 6.
Děkujii!

Valencia sledovala Pstroužka, jak k ní přichází, a v jeho pohybech poznala něco, co ji znepokojilo. Navzdory jeho slovům věděla, že to není pravda. Pstroužek se snažil působit klidně a pevně, ale ona v jeho očích viděla známou nejistotu. Přece jen, jak by se cítila ona, kdyby jí nikdo ve smečce nerozuměl? Asi by se zbalila a šla. A právě proto věděla, že dnes potřebuje víc než jen technické vedení. Potřeboval podporu. Jak se Pstroužek usadil vedle ní, Valencia se na něj usmála, ale její úsměv byl plný jemné empatie. Nebyl to úsměv, který by mu říkal, že všechno bude perfektní, ale spíš úsměv, který mu dával najevo, že je tu pro něj bez ohledu na to, jak zkouška dopadne. Byla si vědoma, jak velký tlak na něm leží. Každý člen smečky si musel projít touhle zkouškou, aby byl považován za právoplatného vlka. Ale Pstroužek na sebe bral ještě mnohem víc. Přál si být uznávaný, toužil dokázat, že i přes svou víru a vlastní pochyby může být stejně dobrý jako ostatní. „Jsem tady s tebou,“ šeptla, zatímco s ním navázala krátký oční kontakt. Pstroužek možná doufal, že by ho Valencia podržela, kdyby něco pokazil, a i když to bylo pravda, věděla, že kdyby by to nestačilo opravdu nestačilo, neměla by na výběr. Potřeboval hlavně věřit sám sobě, svým znalostem a z části i svým instinktům. A to byla ta nejtěžší část. Denně viděla, jak sám nad sebou pochybuje. Valencia si vzpomněla na svůj vlastní den zkoušky, kdy sama prožívala podobné pocity. Tenkrát si taky nebyla jistá, jestli to zvládne, jestli dokáže být léčitelkou, kterou smečka potřebuje. Ale její zkouška byla jiná. Neměla za zády nikoho, kdo by jí dal pocit bezpečí. Teď měla šanci to Pstroužkovi poskytnout. A to přesně udělá. „Podívej, znáš bylinky, umíš to. Možná to není perfektní, ale o to tu přece nejde. Zkouška je o tom, jak se s tím popereš, ne jestli jsi dokonale připravený. To se učíme celý život,“ povzbuzovala ho, zatímco si připravovala jednotlivé rostliny před sebou. Tymián, jitrocel, šťovík, kopřiva, heřmánek... vše, co bude potřebovat. Na chvíli se zastavila, vesele se uculila a vzala tlapky jitrocel. Položila jej před něj. „Co je tohle? K čemu je to dobré, a kde to zhruba najdu?“ zeptala se s klidem v hlase. Chtěla, aby si připomněl, že má znalosti. Že už v sobě má základy, které mu pomůžou. Doufala, že tam někde hluboko v hlavě, i přes nějaký vztek nebo odpor, má Ikkeho a informace které mu poskytl. Jitrocel znal, to věděla, takže ním začala. A nejspíš doufala, že ho to trochu uklidní. Sedla si vedle něj trochu blíž, aby cítil její přítomnost, a dala mu chvíli na to, aby se začal soustředit.

Valencia stála opodál bojiště, které bylo pečlivě ohraničené bílými kameny, a ačkoliv byl pohled na tuhle scénu uklidňující, cítila v sobě zmatek. Dnes se nejednalo o její vlastní zkoušku, ale to neznamenalo, že by byla méně nervózní. Pstroužek, její přítel, měl dnes absolvovat zkoušku na léčitele, stejně jako ona ne tak dávno. Jeho bratři, Popel a Plamen, budou bojovat, ale Pstroužek se bude muset postavit něčemu jinému. Musel prokázat své znalosti a schopnosti, a Valencia doufala, že vše zvládne bez problémů. Posadila se na místo, kde si pečlivě připravila své bylinky. Než Pstroužek začne, chtěla si být jistá, že má vše po ruce, kdyby bylo třeba. Věděla, že jí bude třeba, aby ho podpořila nejen radou, ale i připraveností zasáhnout, pokud by něco šlo špatně. Před ní ležely úhledně rozdělené hromádky: tymián, jitrocel, šťovík, kopřiva, heřmánek. Každá bylinka měla své místo a smysl, a Valencia věděla, že bude záležet na jejím správném úsudku, stejně jako na úsudku Pstroužka, aby si poradil s tím, co přijde. Dumala nad tím, jak bude vypadat praktická část zkoušky. Pstroužek byl v teorii dobrý. Alespoň si to myslela. Ale teorie byla něco jiného než praxe. Ona sama si prošla něčím podobným, a věděla, jak velký tlak na něj dnes bude. Potřeboval být nejen rychlý a přesný, ale také klidný. Klid, připomněla si. To byl základ léčitelovy práce. Když zpanikaříš, můžeš situaci jen zhoršit. Valencia začala promýšlet svůj vlastní plán. Jakmile začne boj, bude mít dostatek času Pstroužka vyzkoušet. Když pak vlčata nebo dobrovolnící utrpí nějaký škrábanec, může to být ideální příležitost, aby Pstroužek prokázal své schopnosti. Nebude to sice nic těžkého, ale i malé zranění může posloužit jako ukázka toho, jak umí pracovat pod tlakem. Pokud budou zranění povrchová, bude to skvělý trénink pro jeho tlapky a hlavně jeho mysl. Navíc to bude znamenat, že nebudou muset později ošetřovat jiná, například již zanícená zranění z těchto soubojů. Valencia se lehce pousmála, když si uvědomila, jak pečlivě přemýšlí. Kdysi byla sama v Pstroužkově pozici a teď měla možnost ho vést. Ne, nemůžu ho zklamat. Musím mu věřit. Cítila zodpovědnost za svého přítele, ale zároveň věděla, že musí ustoupit, až přijde jeho čas. Je to jeho zkouška. Ještě jednou se podívala na bylinky a v hlavě si zopakovala, na co přesně budou potřeba. Znalosti byly důležité, ale ještě důležitější bylo zůstat soustředěná. Znovu si připomněla, že musí být klidná a připravená jednat, kdyby bylo třeba. V tom jí teď nic nesmí zabránit.

Jméno postavy: Valencia
Jakým předmětem byla postava začarována: pírkem
S kým a kde hrála: Pstruh - Smaragdové údolí
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 8
Krátké shrnutí příběhu: Val se po objevení pírka potkala ve Smaragdovém údolí se Pstroužkem. Krátce si povídali o jeho situaci ve smečce a o její nové profesi léčitelky. Valencia souhlasila s tím, že by ho mohla zaučit a on by se mohl také stát léčitelem. Domluvili se, že vyrazí prozkoumávat Azarynské hory, doufajíc že se po cestě taktéž něco oba naučí.
Dopad na postavu: V podstatě nic vážného, nic dlouhodobého. Nejspíš si teď trochu víc připustila k tělu Pstroužkovu víru. Každopádně the most important, výlet!

Valencia zůstala mlčky stát vedle Rufuse, když začal vyprávět svůj příběh. Nikdy by si nepomyslela, že její otec nese v sobě tolik bolesti a vzpomínek, které ho tížily. Jako malá vlčka vždy považovala Rufuse za neotřesitelnou skálu, silného, nezlomného vůdce, který jí pomohl stát se tou, kým byla dnes. A teď se dívala na někoho, kdo se před ní otevřel způsobem, který si nikdy nedokázala představit. I když musela podotknout, že z něj poslední dobou cítila jistě nepříjemné napětí. Když Rufus zmínil své dětství, pocítila náhlý nával emocí. Byla to jeho první láska, jeho rodina, jeho klidné a bezpečné dětství... a pak náhle vše zničila krutá realita, zosobněná vlčicí s kosou. Valencia nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Když jí vyprávěl o smrti svého otce, cítila, jak se jí těžce svírá žaludek. Představovala si, jaký by to byl pocit. Ztratit někoho tak blízkého tak hrozným způsobem, a přitom být ještě tak mladý a bezmocný. Ona sama k tomu daleko neměla, ale věděla že být opuštěn, se s jeho příběhem nedá srovnávat... A navíc, ona si toho moc nepamatovala! Pohledem sledovala, jak Rufus ukazuje k místům, která pro něj byla důležitá. Hory, kde našel první lásku, strom, pod nímž se setkal se svou hrůznou minulostí. „Tatínku...“ začala tiše, ale slova jí selhala. Jak vůbec mohla odpovědět na takový příběh? Věděla, že teď není správná chvíle na to, aby se pokoušela o útěchu nebo snad rady. Rufus potřeboval, aby tu byla, aby ho vyslechla. A tak naslouchala. „Je mi to líto, že jsi musel tohle všechno prožít,“ řekla nakonec, když se jí podařilo najít hlas. „Nemohla jsem si ani představit, co všechno jsi zažil, a že jsi nosil takovou bolest v sobě celý ten čas.“ Její hlas byl tichý, ale pevný. Byla odhodlaná ukázat mu, že je tu pro něj. „Nemůžu změnit minulost, ale můžu být tady s tebou, jak jsi ty vždycky byl tady pro mě.“ Když zmínil, že se snažil navázat vztah s Roo a že ho neopětovala, Valencia viděla, jaký vliv na něj měl její odchod. Láska, kterou k ní cítil, ho pravděpodobně hluboce zasáhla, a to, že ji ztratil, bylo jako druhá rána po smrti jeho otce. Jeho život byl plný ztrát, a přesto tu stál před ní... statečný, ale zlomený. Cítila k němu hlubokou úctu a obdiv. Když došli k Osamělým stromům a Rufus ukázal na písmeno „D“ vyryté do kůry stromu, Valencia pocítila, jak jí po těle přeběhl mráz. Tady se to stalo. Tady Rufus utrpěl ztrátu, kterou nesl dodnes. Viděla, jak mu po tvářích začaly stékat slzy, jak se jeho hlas zlomil, a jak se snažil schovat svou tvář před ní, aby neviděla jeho bolest. Valencia udělala pár kroků k němu, a pokud na něj dosáhla, pár slz mu jemně slízla. Pak si zalezla pod jeho křídlo a přitulila se k němu přičemž ho stále čistila. „Děkuji, že jsi mi to řekl,“ pokračovala. „Vím, že to pro tebe nebylo jednoduché. Ale jsi teď tady, žiješ a děláš to nejlepší, co můžeš. A pro mě jsi ten nejlepší otec, jakého bych si mohla přát. Tvoje minulost tě nedefinuje. Tím, že jsi mi ji svěřil, mi ale dáváš možnost tě poznat ještě hlouběji.“ Nakonec se na něj usmála, i když už měla i ona v očích slzy. „Budu tady pro tebe, ať se stane cokoliv,“ slíbila mu tiše, ale rozhodně.

Usmála se na něj jemně, jako by chtěla potlačit všechny jeho pochybnosti a podpořit ho v jeho cestě. „Každý jsme na cestě za tím být lepším,“ řekla klidným hlasem. „Někdy nám to trvá déle, někdy si nevšimneme, jak daleko jsme se dostali. Ale to, že se snažíš, už znamená, že jsi na dobré cestě.“ Sama věděla, jak těžké může být uvěřit v sebe sama, v to, že je schopná něčeho velkého. Ale Pstroužek měl v sobě něco zvláštního. Když zmínil, že by mohl ze smečky dostat vyhazov, Valencia se na okamžik zamyslela. Tohle nebylo lehké téma, protože ve smečce bylo silné pouto, ale zároveň i přísná pravidla. Vyhoštění bylo něco, čeho se každý vlk bál. Ale Valencia cítila, že pro ni to pouto mezi nimi nebylo jen o tom, že patří ke stejné smečce. Bylo to mnohem hlubší. „Samozřejmě, že bych s tebou chtěla dál kamarádit!“ odpověděla mu rozhodně. „Nezáleží na tom, kde jsi nebo jestli jsi ve smečce. Důležitější je, kdo jsi, ne?“ Zatímco mluvila, dívala se mu přímo do očí, aby mu ukázala, že to myslí vážně. Ona v něj věřila. Možná víc než on sám v sebe. A pak přešla k jeho vědomostem o bylinách, na kterých se jí Pstroužek snažil ukázat, že něco zná. Podběl na kašel a jitrocel na zranění. No, nebylo toho mnoho, ale to nevadilo. Valencia se nad jeho znalostmi pousmála. „No vidíš,“ pochválila ho jemně. „To jsou skvělé základy. Podběl je opravdu dobrý na kašel, a jitrocel je vynikající na hojení ran. Navíc se dá použít i na zmírnění otoků a podporuje regeneraci kůže.“ Její hlas zněl povzbudivě, ale zároveň chtěla Pstroužka nenápadně nasměrovat k tomu, aby si byl jistější ve svých znalostech. „Myslím, že máš dobrou paměť na to, co je důležité. A s trochou tréninku ti to půjde ještě líp.“ Valencia nechtěla, aby se cítil pod tlakem, že musí hned všechno vědět nebo být dokonalý. Ona sama vlastně nevěděla skoro nic. Sama by to nazvala pouze základy. Ale taky moc dobře věděla, že nikdy nebude plně spokojená se svými výkony. Rozešla se směrem do hor a vesele mrskala ocáskem. Po chvilce otočila i hlavu, aby zkontrolovala, že jí bílý následuje. „Víš,“ pokračovala, „každý léčitel začíná takhle. S několika základními znalostmi. Ale ty máš něco navíc. Máš zájem, snahu, a také některé informace od svého otce. Byliny a léčitelství nejsou jen o znalostech, ale i o pochopení toho, jak se vlk cítí a co potřebuje.“ Její hlas byl klidný a povzbuzující. Chtěla mu dát najevo, že jeho snaha je cenná a že se nemusí cítit méněcenný jen proto, že zatím nezná všechno. Pokračovala s ním hlouběji do hor.

-> Vežové hory

Valencia se snažila celou dobu pečlivě poslouchat, co Ghaa'yel, zkušená nihilská léčitelka, říká. Byla to její šance ukázat, co všechno se naučila, a doufala, že dokáže i více než jen prosté rozpoznání bylin a teoretické znalosti. Snažila se vnímat každý detail toho, co léčitelka říká, ale hluboko uvnitř sebe cítila tlak a nervozitu. Koneckonců, stát se medičkou bylo jejím snem, ale teď, když stálo před ní skutečné zkoušení, měla obavy, zda dokáže uspět. Ghaa'yel však nevypadala jako někdo, kdo by jí měl trpělivě vysvětlovat základy, jako by to byla nějaká přátelská učitelka. Jakmile si ta starší vlčice zakousla do vlastní tlapy, Valencia ztuhla. Překvapeně na ni zírala, jak z rány začala téct krev. To, co udělala Ghaa'yel, nebylo jen děsivé. Bylo to, upřímně řečeno, šílené. Valencia by něco takového nikdy neudělala, i kdyby jí nevadila bolest. Ale tohle byla Ghaa'yel, byla jiná. Když Ghaa'yel chladně přikázala, Valencia rychle přikývla. Nebyl čas na váhání. Bylo jasné, že se nejedná o nic složitého, a přesto se jí srdce rozbušilo. Byla to její chvíle ukázat, že se neztratí ani ve stresu. Musela zůstat klidná, i když Ghaa'yel sledovala každý její pohyb s ostřížím zrakem. První, co Valencia udělala, bylo rychlé zhodnocení rány. Byla čerstvá, krvácela, ale nebyla příliš hluboká. Vzpomněla si na všechny postupy, které se naučila, a rázem se dala do práce. „Tak jo,“ zamumlala si pro sebe, jako by si tím dodávala odvahu. Rozhlédla se kolem a okamžitě začala hledat vhodné byliny, které by mohly pomoci zastavit krvácení a podpořit hojení. Věděla, že musí jednat rychle, ale zároveň pečlivě. Nesnášela by se, kdyby Ghaa'yel byla zklamaná jejím výkonem. Po krátkém pátrání našla bylinu, kterou znala jitrocel. Rychle jej utrhla a v duchu si opakovala, jak je důležité ránu vyčistit a jitrocel rozžvýkat, aby se z něj uvolnily léčivé šťávy. Přesně to také udělala. Sedla si vedle Ghaa'yel a jemně jí vzala zraněnou tlapu do svých tlapek. Snažila se o co největší opatrnost a jemnost. Po rozžvýkání jitrocele ho přiložila na ránu a pevně přitiskla. „Tohle by mělo pomoct zastavit krvácení a urychlit hojení,“ vysvětlila stručně a s jistotou v hlase, ačkoli uvnitř byla stále nervózní. Když byl jitrocel na svém místě, Valencia se ohlédla kolem sebe, aby našla nějaký vhodný kus látky nebo kousek listu, kterým by ránu zafixovala, aby jitrocel zůstal na místě a mohl působit. Nakonec použila nějaký bitelnější list, kterým obvázala kolem Ghaa'yeliny tlapy. List držel bylinu na místě a chránil ránu před vnějšími nečistotami. „Mělo by to takhle vydržet, prozatím,“ dodala, zatímco pevně, ale opatrně ovázala ránu. Když skončila, Valencia se na chvíli odtáhla, aby si prohlédla svou práci. Rychle přemítala, jestli udělala vše správně, ale nemohla si dovolit teď pochybovat o sobě. Koneckonců, udělala vše, co bylo v jejích silách, vše na co měla prostředky. Pomalu zvedla pohled ke Ghaa'yel, očekávajíc její reakci. Srdce jí bušilo v hrudi a byla si vědoma každého nádechu, který se jí v tu chvíli zdál nekonečný. „Hotovo,“ řekla pevným hlasem, i když uvnitř stále cítila nervozitu. Teď záleželo jen na tom, co si o jejím výkonu pomyslí Ghaa'yel.

Valencie na okamžik mlčela, přičemž hleděla na Pstroužka s jemně nakloněnou hlavou a mírně přimhouřenýma očima, jako by zkoumala jeho duši, kterou neustále svými slovy poodhaloval. Pak se s lehkým úsměvem pohnula směrem k němu. „A kdo jsi teda teď?“ zeptala se tiše, jako by se bála, že odpověď, kterou uslyší, bude příliš silná na to, aby ji unesla. „Myslíš, že to poznáš, až přijde ta apokalypsa? A co když...“ na chvíli se zastavila, jak se jí v hlavě tvořily myšlenky, „co když zázraky nepřijdou jen tak? Co když je musíme vyvolat my sami?“ Bylo něco fascinujícího na myšlence, že právě oni dva, Valencie a Pstroužek, by mohli být těmi, kdo přivedou zázraky do světa. Cítila v tom osud, něco, co nemohla ignorovat. A když jí pobídl, aby mu řekla něco z teorie, musela potlačit nutkání rozesmát se. Teorie? Jejich svět byl přece o tolika věcech kromě pouhých pravidel a lekcí, které se kdysi učili od svých předků.
„Procházka, hm?“ pronesla zamyšleně a podívala se k vrcholkům hor. Hory byly tiché, majestátní a trochu děsivé, jako by v sobě ukrývaly všechny odpovědi, které dosud hledali. „To je ono! Povídej mi, co tě naučil, co o něm víš? Byl to přeci jen dobrý medik! A ty máš jeho geny. Jsem si jistá že ti to půjde výborně a smečku přesvědčíš.“ Její hlas měl zaujatý a nadšený, ale klidný tón. „A já ti na oplátku popovídám o některých bylinách co znám já!“ Zamávala ocáskem a následovala ho směrem do hor. Valencie cítila, že jejich kroky do hor nejsou jen obyčejnou procházkou. Byla to cesta do neznáma, možná dokonce cesta k tomu, aby objevili něco mnohem důležitějšího než jen teorii či vzpomínky z dětství. Sama si vlastně nebyla jistá co a navíc teď byla mnohem víc zainteresovaná v tom, že na její nabídku Pstroužek přistoupil a ona s ním může mít více času. Tušila však, že to něco snad brzo spatří, nebo aspoň pocítí. Svět kolem nich ztichl a Valencia už se rozhlížela po cestě, která je čekala. Cestou zatím mlčela, ale v její mysli to vřelo. Co je to za apokalypsu, o které mluví? Je to jen symbol pro jejich budoucnost, nebo skutečná hrozba, která se nad nimi vznáší? Neměla odpovědi, ale byla si jistá, že s Pstroužkem po boku je najde. Dokonce se jí líbila představa, že v tom budou společně. Ačkoliv se to zdálo podivné, jejich společná cesta mohla být začátkem něčeho, co ani jeden z nich ještě nechápal. Kráčela po jeho boku do hor, přičemž mu občas letmým švihnutím ocásku pohladila záda tak jak to dělávala už odmalinka. Na její tváři také nechyběl ani úsměv který vyvolal tento její malý úspěch. Měla ho sama pro sebe. Aspoň prozatím!

Valencia naslouchala Pstroužkovým slovům, její pohled zůstával upřený na něj, ale v mysli se jí motaly další a další zmatené myšlenky. Byl pro ni čím dál důležitější. Každé jeho slovo v ní vyvolávalo nový příval citů, kterými nedokázala projít klidně a bez vzrušení. Když mluvil o apokalypse, o svém možném velkém poslání, cítila, že chce být součástí všeho, co ho čeká. Ať už to bylo cokoli. Osud, který si sám připravil, nebo ten, který mu byl určen vyššími silami chtěla stát po jeho boku. Toužila po tom, aby s ní sdílel vše, i když jeho slova o konci světa zněla dost děsivě. "Zázraky..." zopakovala po něm tiše, ale v jejím hlase byla cítit naděje. "Možná jsi opravdu zázrak. A možná jsme oba součástí něčeho mnohem většího, než si teď dokážeme představit," pokračovala s jemným úsměvem. Opravdu věřila, že jejich setkání a všechny ty pocity, které v ní teď planuly, nebyly náhoda. Muselo to mít nějaký smysl. "Jestli máš velké poslání, já budu stát po tvém boku... možná dokonce i při té apokalypse. A to už je co říct!" dodala rozhodně, a jemně se tomu zachichotala. Oh, my poor silly little girl Nemohla ho nechat, aby čelil čemukoli sám. Už ne. Valencia ucítila horkou vlnu citů, která jí projela hřbetem, mezitím co mu naslouchala. Přála si, aby pochopil, že její slova nejsou jenom prázdné fráze. Opravdu ho měla ráda a chtěla být jeho oporou! I když nedokázala plně uchopit všechny ty emoce, které ji zaplavovaly, byla si jistá, že mu chce pomoct, ať už jde o jakýkoli boj, o jakoukoli výzvu. Když se pak zeptal, jak chce začít hned, Valencia pocítila mírné zaváhání. Ano, řekla, že chce začít hned, ale teď si uvědomovala, že možná ani sama nevěděla, jak konkrétně. Na chvíli se odmlčela a zamyslela se. „Pamatuješ si na naší procházku? Byl jsi tehdy ještě maličký!“ Nadhodila s šibalským úsměvem. Už dlouho si do nikoho nerýpla. Samozřejmě tedy jen do zdravé míry! Nechtěla by si poškodit pověst, že? „Myslím že by ti k nějakým základním vědomostem stačila procházka! Dokonce i tady nahoře v horách bychom měli najít nějaké byliny. A mě by se nějaké hodili do mých zásob!“ Rozzářili se jí očička. Mohla strávit trochu času se Pstroužkem a přitom se třeba taky přiučit! Třeba by mohla nihilské léčitelce prokázat, že je třeba víc než 'né úplně marná'? Valencia se do tohoto nápadu hned zamilovala. Ostatně podobně jako před chvílí do vlčka před ní... "Možná máš ale pravdu. Mohli bychom si to nejdřív teoreticky probrat," souhlasila a jemně kývla hlavou, i když její nadšení o kousek utichlo. Její srdce stále bilo rychleji než obvykle a ona si musela na chvíli sednout, aby si trochu odpočinula a promyslela všechno, co se teď odehrávalo. Nebylo to jen o slovech, o teoretických plánech. Bylo to o něm. Chtěla s ním být. Chtěla mu být co nejblíž. Nejradši by si zalezla přímo pod jeho kůži. A on jí teď žádal o pomoc! Všechno se jí teď zdálo tak vzrušující.

Valencia naslouchala Pstroužkovým slovům a přestože její pocity byly stále intenzivní a zaplavovaly ji, dokázala se nyní soustředit alespoň na to, co jí říkal. Jeho slova o tom, že je jediným důvodem, proč se ještě vrací do smečky, jí připadala jako sladká melodie. Byla to pro ni upřímná pochvala a záplava vřelých pocitů jí dodávala stále větší odvahu. "Jsem moc ráda, že to tak cítíš," řekla tiše, ale s upřímným úsměvem na tváři. Uvnitř ní stále planulo to zvláštní teplo, které ji ovládalo, ale snažila se to alespoň trochu potlačit. Chtěla být oporou pro Pstroužka, chtěla mu pomoci s jeho problémy, i když sama nyní bojovala se svými vlastními pocity, které vůbec nechápala. Když slyšela, jak mluví o tom, že smečka na něj tlačí a že se musí rychle rozhodnout o své budoucnosti, v ní narůstala ještě větší touha mu pomoct. Vždycky mu chtěla být oporou, a teď, když cítila tyto nové city, to pro ni bylo ještě důležitější. Chtěla, aby se cítil dobře, aby našel svůj směr, a pokud to znamenalo, že mu bude pomáhat s léčitelstvím, byla připravená do toho dát všechno. „To, co ti říkají, je těžké,“ začala pomalu, jako by se snažila najít správná slova. „Ale vím, že bys byl skvělý medik. Máš dobré srdce, a to je jedna z nejdůležitějších věcí. Uvidíš, že to zvládneš. Společně můžeme dělat zázraky,“ dodala s jemným úsměvem a její oči se opět rozzářily tím zvláštním leskem. Znovu si uvědomila, jak moc jí na něm záleží, a jak ho chce podporovat a stát při něm. Viděla, jak vrtí ocasem, a její srdce zaplesalo radostí. Bylo to jako vidět záblesk toho starého, veselého Pstroužka, kterého měla vždy ráda. Teď ho ale měla ráda ještě víc. Ten pocit v jejím srdci byl tak silný, že ho sotva dokázala ovládnout. „Samozřejmě, že ti chci pomoct,“ řekla rozhodně, aniž by potřebovala přemýšlet. „Udělala bych pro tebe cokoliv... Můžeme začít třeba klidně hned!“ dodala s nadšením v hlase, a přestože její touha pomáhat vycházela z upřímné snahy, nedokázala si pomoct a stále měla pocit, že by pro něj chtěla udělat mnohem víc. Že by pro něj chtěla být víc. Její myšlenky se motaly kolem jediného. Kolem něj. Srdce jí bušilo v hrudi a ona se nedokázala soustředit na nic jiného než na jeho přítomnost. V hlavě se jí honila myšlenka, jak mu dokázat, že je pro ní důležitý, jak mu říct, co k němu cítí, aniž by ho vyděsila nebo zmátla. Ale zatím si tím nebyla jistá. Jediné, co věděla, bylo, že chce být u něj, že chce trávit každý možný okamžik v jeho společnosti.

Valencia zůstala stát před Pstroužkem, jako by se čas na okamžik zastavil. Jeho slova k ní doléhala, ale ne jako obvykle. Dnes jí zněla jinak, více osobně, více intenzivně. Když slyšela, jak ji opětoval slovy, že ji má také rád, její srdce se rozbušilo ještě rychleji, a na okamžik měla pocit, že se celá její realita točí jen kolem něj. Měla pocit, že ve světě existuje jen on a ona, jako by jejich okolí ztratilo na významu. Tyto jednoduché, ale zároveň silné věty, měly na ni větší dopad, než by si kdykoliv dokázala představit. Bylo pro ni těžké vnímat, co přesně jí Pstroužek říká o trestech a smečce. V hlavě jí vířily jen jeho předchozí slova. Měl ji rád, i když možná ne stejným způsobem, jakým ho ona cítila teď. Nevěděla, odkud se tyto emoce vzaly, ale byly tam, nepopiratelné a silné, a ona s nimi nedokázala bojovat. Cítila, jak se jí tělo naplňuje teplem, které přicházelo z jejího srdce a rozlévalo se až do konců tlapek. „Moc mě mrzí, že tě smečka trestá,“ pronesla nakonec, ačkoliv to znělo trochu vzdáleně, jako by mluvila jen proto, aby něco řekla. Její myšlenky však byly jinde. „Já tě ale ráda vidím, vždycky jsem tě ráda viděla,“ pokračovala a tentokrát její hlas získal na naléhavosti. „A když říkám, že tě mám ráda, myslím to vážně.“ Její pohled se znovu upřel do jeho očí, zoufale toužila po tom, aby pochopil, co tím myslí, aby sdílel její pocity. Když se pak zmínil o medikovi, její mysl na okamžik zaostřila. Ano, léčitelství, to bylo něco, co znala, něco, čemu rozuměla. Možná jí to pomůže dostat se z této podivné, zmatené situace. „Medik?“ zopakovala a přikývla, jako by se snažila vrátit do reality. „S tím rozruchem o tvé víře nevím, kolik ti alfa dovolí. Ale já mám dovolené chodit se učit do nihilu a i za některými tuláky.“ řekla a její hlas byl nyní klidnější, přestože její srdce stále bušilo. Cítila, jak se jí do mysli vrací trochu ztraceného sebeovládání. Medicína byla něco, na co se mohla soustředit, co jí dávalo smysl. „Můžeme se spolu učit,“ nabídla mu, a přestože se snažila mluvit klidně a věcně, její oči se stále leskly tou zvláštní září, kterou nemohla skrýt. „Můžu ti předávat to, co se naučím já.“ Její hlas se ztišil a myšlenka na to, že by mohli trávit více času společně, jí přinášela zvláštní radost, možná větší, než by měla. Valencia se snažila udržet své emoce na uzdě, ale bylo to těžké. Pstroužek byl pro ni teď něco víc než jen kamarád, něco víc než známý ze smečky.

Valencia stála před Pstroužkem a její srdce bilo tak silně, že to snad muselo být slyšet i na dálku. Když se na ni podíval tím zmateným, lehce podezřívavým pohledem, její srdce na okamžik téměř vynechalo. Cítila, jak ji naplňuje zvláštní teplo, které neznala. Přitom to byl přeci Pstroužek, ten vlk, kterého znala tak dlouho. Znala jeho přátelskou, i když trochu nešťastnou povahu, jeho pochybnosti o sobě a svém místě ve smečce. Ale najednou, jako by se na něj dívala úplně nově, jako by se před ní rozprostřel v úplně jiném světle. Když ji přerušil svým obavami, její úsměv se rozšířil, ale v očích se objevila jemná, skoro až zoufalá touha, kterou nedokázala úplně skrýt. Děje se něco? opakovala si v duchu jeho otázku a snažila se najít odpověď, která by dávala smysl. Chtěla mu říct, co cítí, ale sama tomu ještě nerozuměla. Bylo to náhlé, silné a zmatené. Jeho přítomnost jí naplňovala takovým druhem radosti a klidu, které si nikdy předtím neuvědomila. A když mluvil dál, kdy se dokonce ptal, jestli je v pořádku, jenom to její pocity ještě více posílilo. „Ne, nic se neděje,“ vydechla rychle, ačkoliv to nebyla úplná pravda. Něco se dělo, ale ona si ještě nebyla jistá, co přesně. „Jen… prostě jsem tak ráda, že tě vidím.“ Tato slova vyklouzla z její tlamy bez přemýšlení, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Bylo to zvláštní. Nikdy se necítila tak intenzivně v přítomnosti někoho jiného. Když dodal, že je možná jediná, kdo je rád, že ho vidí, něco v ní se sevřelo. Jak to mohl říct tak lhostejně? Jak mohl pochybovat o své vlastní hodnotě? „To není pravda!“ vyhrkla, její hlas byl tentokrát pevnější a odhodlanější. „Já jsem vždycky ráda, když tě vidím. A vím, že nejsem jediná. Všichni tě vnímají mnohem líp, než si myslíš.“ Cítila potřebu ho ujistit, možná i přehnaně chránit. Najednou bylo pro ni nesnesitelné pomyšlení, že by Pstroužek o sobě pochyboval nebo se cítil méněcenný. Když se ptal, jestli je jí dobře, Valencia na okamžik zaváhala. Opravdu jí bylo dobře? To, co cítila, bylo silné a neznámé, ale necítila žádnou bolest ani strach. „Je mi dobře,“ řekla nakonec a její pohled byl pevný, i když trochu zkoumavý. Snažila se číst v jeho očích, pochopit, jestli i on cítí něco podobného, co právě teď ona nebo jestli je ten náhlý zmatek jen na její straně. „Víš, já… prostě tě mám ráda, Pstroužku,“ řekla tiše, ale dostatečně hlasitě, aby ji slyšel. Bylo to poprvé, co to takhle vyslovila, a ten okamžik jí připadal jako něco velkého a zásadního. Její srdce přitom tlouklo jako o závod a ona čekala, jak bude reagovat. Sama netušila, co vlastně od jeho reakce očekává, ale byla si jistá, že to, co cítí, je opravdové. Nezáleželo na tom, že všechno tohle bylo způsobeno magií pírka, o které netušila. Pro Val to bylo skutečné.

Než si stačila uvědomit, co se děje, její pohled padl na známou siluetu, která se vynořila zpoza stromů. Pstroužek! Zamrkala, jako by se chtěla přesvědčit, že je to opravdu on. Ale nebylo pochyb, ten vlk, kterého znala tak dlouho, se k ní blížil. Její srdce se najednou rozbušilo silněji a ona si nemohla pomoci... cítila, jak jí v hrudi vzrůstá zvláštní, nezvyklé teplo. Nebylo to jako obvyklé přátelské pouto, které k němu vždy cítila. To, co teď zažívala, bylo mnohem hlubší, intenzivnější, a dokonce i trochu matoucí. „Pstroužku,“ těžce vydechla, jakmile byl dost blízko, aniž by si uvědomila, že její hlas zněl mnohem jemněji než obvykle. Srdce jí bušilo, jako by jí mělo vyskočit z hrudi, a její oči na něj spočívaly s pohledem, který ani ona sama nechápala. Proč teď vypadal tak... jinak? Ne, ne jinak, krásněji, přitažlivěji. Pocity, které jí prostoupily, byly naprosto nové a nečekané. Chtěla mu být blíž, chtěla ho vidět, slyšet, cítit. Všechno, co se teď zdálo důležité, bylo spojeno s ním. „Jsem tak ráda, že tě vidím,“ vyhrkla najednou, jakoby tyto slova byla samozřejmá, ale její hlas zněl plný emocí, které nedokázala skrýt. Nechápala, co se s ní děje, ale její tělo a mysl jí zcela ovládly nové pocity. Toužila po jeho přítomnosti jako nikdy předtím. „Nevíš, jak moc...“ Cítila se téměř ztracená ve svých vlastních emocích. Když se na něj dívala, každý kousek jeho srsti, každý pohyb jeho těla, všechno v ní vyvolávalo něco, co nikdy nezažila. Jakoby jí ten svět kolem přestal zajímat, vše ostatní ustoupilo do pozadí a jediný, na koho myslela, byl Pstroužek. Ani netušila, co dalšího by měla říct. Prostě stála, fascinovaná jeho přítomností, a cítila, jak jí tělem proudí neznámé a neodolatelné síly, které jí přinutily toužit být stále blíž a blíž.